Zdeněk Jemelík, Soudci hrají pingpong II

Dne 13.října 2018 jsem na svém bloggu a na webu spolku Chamurappi z.s. vydal článek „Soudci hrají pingpong“, který pak vyšel ještě leckde jinde. Vyprávěl jsem v něm o trestním řízení Obvodního soudu pro Prahu 1, které dne 12.října 2018 vstoupilo do fáze šestého projednání obžaloby v pořadí třetím senátem. Je v něm obžalovaná podnikatelka, která měla ministerstvu zahraničních věcí údajně neoprávněně vyúčtovat 1.400.000 Kč za uspořádání propagačních akcí v hodně vzdáleném zahraničí a dva obžalovaní vysocí úředníci ministerstva měli připustit proplacení jejích faktur, ač k akcím ve skutečnosti nedošlo. Podle generální inspekce ministerstva akce proběhly a proplacení bylo v pořádku. Trestní stíhání vyvolal bývalý úředník ministerstva, propuštěný kvůli nezvládání úkolů.

V této fázi řízení se předsedkyně senátu musela vypořádat s hlasitým předčítáním 3.345 stran protokolů z předchozích hlavních líčení. Zvládla to během šesti stání. Na poslední, které se konalo dne 14.prosince, jí zůstalo 8 stran. Po dočtení se hlavní líčení pohnulo k šestému rozsudku.

Předsedkyně senátu seznámila strany s výsledkem revize spisu, z něhož vyplynulo, že některé listinné důkazy nebyly v minulosti řádně provedeny. Předložila je pak stranám k nahlédnutí. Nejzajímavější z nich byla velká obálka, která pod jedním číslem listu skrývala větší počet listinných důkazů, prokazujících uskutečnění domněle neuskutečněných akcí. Poté vyzvala strany k případnému předložení návrhů návrhů na doplnění dokazování. Žalobce žádné požadavky neměl a pár nevýznamných návrhů obhájců zamítla pro nadbytečnost. Došlo pak na závěrečné návrhy.

Žalobce nezklamal. Odvolal se na předcházející závěrečnou řeč, kterou doplnil dlouhým výkladem o porušování vnitřních a zákonných předpisů a neplněním povinností řádného hospodáře obžalovanými úředníky a o podvodném jednání obžalované. Naproti tomu obhájci a po nich i obžalovaní se snažili jeho vývody vyvrátit. Stěžovali si například na „výrobu“ falešných důkazů policií, k nimž patřilo tvrzení, že obžalovaná měla kreditní kartu k spořícímu účtu jednoho z obžalovaných, ač k těmto účtům se karty nevystavují. Policisté také tvrdili, že obžalovaná často navštěvovala ministerstvo, ale ve skutečnosti jí přiřkli návštěvy jiné ženy shodného jména. Jeden z obžalovaných se dožadoval, aby žalobce uvedl, na kterém čísle listu se nachází neexistující zpráva od neexistujícího zahraničního zastupitelství, na kterou se odvolával jako na důkaz, že propagační akce se neuskutečnily. Žalobce mlčel. Obhájce Josef Lžičař zkritizoval chování odvolacího senátu, který benevolentním přístupem k opakovaným odvoláním žalobce zprochybnil právní jistoty obžalovaných.

Po krátké přestávce předsedkyně senátu ve 13:25 začala vyhlašovat rozsudek. Obžalované opět zprostila. Odůvodnění rozhodnutí bylo přímo drsné pro policii. Předeslala sice, že kritiku pronáší nerada, ale nezbývá jí než říci, že nikdy neviděla tak špatně vedený spis z přípravného řízení jako tento. Kuriozitou byla velká obálka, obsahující větší počet listinných materiálů, prokazujících uskutečnění předmětných propagačních akcí. Ty se nepochybně konaly a patřily k nejúspěšnějším akcím českého předsednictví Evropské unie. Policistům také vyčetla nesprávný směr vedení otázek při výsleších, z něhož je patrné, že nepochopili správně, co vlastně vyšetřují. Ptali si např. diplomatů, zda v jejich působišti proběhly nějaké semináře a dostávali záporné odpovědi, jež byly sice správné, ale zkoumané propagační akce nesestávaly ze seminářů.

Neušetřila ani žalobce, kterému vytkla, že vytěžoval tendenčně svědecké výpovědi, z nichž si vybíral jen to, co škodilo obžalovaným. Přičetla mu také k tíži, že nikdy nepřišel nahlédnout do soudního spisu, ač nebyl přítomen u celého dokazování.

Přibližně po padesáti minutách bylo hotovo a přišla řada na poučení stran řízení a na jejich vyjádření. Žalobce nezmoudřel: vzal si lhůtu na vyjádření, takže se můžeme sázet, zda se odvolá i pošesté.

​​​​​​​Shodou okolností 14. prosince 2018 vyšel na České justici článek o jiném „pingpongu“ – o kauze Nečesaný, která jde rovněž do šestého kola a přetahují se v ní Vrchní soud v Praze s Krajským soudem v Hradci Králové a Nejvyšším soudem ČR. Ze srovnání obou „ partií pingpongu“ vyplývá, že vinu na vzniku této nepřístojnosti nenese prvotně neúprosný odvolací soud, ale tvrdošíjný žalobce, který se odvolává stále dokola, i když dokazování už nic zásadně nového nepřineslo. Všecko je přece v lidech. V kauze Lukáše Nečesaného bychom snad na zaťatost žalobkyně mohli nahlížet poněkud smířlivěji, protože žije v domnění, že se snaží zabránit beztrestnosti útoku proti životu a zdraví, ale ve věci Obvodního soudu pro Prahu 1 jde o „pouhých“ 1.400.000 Kč, které nikdo nepostrádá a náklady na téměř osmiletý proces jsou patrně vyšší. V obou případech ale dochází k brutálním zásahům do životů obžalovaných. Žalobci si je dovolí bezstarostně, protože mají jistotu, že za neoprávněně podanou obžalobu nebo poškození obžalovaných nesprávně vedeným procesem nebudou voláni k odpovědnosti.