Zrcadlo politické špatnosti 5

Zásadový politik své životní postoje nepřizpůsobuje svému okolí a není jako korouhvička, která se točí po větru (nebo též „kam vítr, tam plášť“). Již samotné jeho jméno by mělo být symbolem pro určitý stabilní postoj, ať už by byl „konzervativně patricijský“ (např. ODS, TOP 09), „něco mezi“ (ANO), „populárně plebejský“ (Piráti, SPD, ČSSD, KSČM), náboženský (KDU-ČLS), „zelený“ (Strana zelených) anebo „kam vítr, tam plášť“ (takových stran a politiků je hned několik). Politická „čitelnost“ nových stran a občanských hnutí se teprve projeví a rozhodně na ni nelze usuzovat z jejich předvolebních hesel. U převážné většiny politiků bez rozdílu politického zaměření však dlouhodobě převažuje jediný zájem, kterým je vlastní prospěch, a současně vedle strachu z nemoci a neodvratné smrti i panický strach z politického pádu a návratu do běžného občanského života.

Zásadovost není totožná s urputnou tvrdošíjností a demagogickou zatvrzelostí. Životní postoje i názory mohou doznat zásadní změny, pokud jsou vzhledem k neustále probíhajícímu názorovému vývoji shledány jako chybné anebo pokud dojde k rázné názorové změně, která dosavadní životní postoje zásadně pozmění (např. z přísně věřícího se po „prohlédnutí“ stane ateista, z konzervativního skeptika přesvědčený „zelený“, z předsedy vládnoucí strany se po zradě jeho spolustraníků stane její odpůrce apod.). Ani postojově zásadový (tuhý, rigidní) politik totiž nesmí být demagog ani fanatik, musí být přístupný změně názorů a pokud chce v demokratickém společenském prostředí uspět, musí být nejen schopen pozměnit své dosavadní názory anebo uznat jejich nesprávnost, ale případně změnit i svoji stranickou příslušnost. Nejméně pravděpodobná je však změna postojů a názorů u samolibých ješitů anebo u konfliktních a názorově nesnášenlivých fanatiků všeho druhu (např. neonacistů, rasistů, antisemitů, komunistů, náboženských fanatiků, militantních ekologů, zapšklých euroskeptiků apod.).

Politický „turismus“ rozhodně nesvědčí o tom, že politik anebo politička hledají sami sebe a svoji stabilní životní orientaci (postoj). Pokud jsou totiž jejich postoje a názory neujasněné, nemají v politice co dělat. Mnohem blíže pravdě je totiž zištná motivace jejich počínání, protože málokdy si při svém úporném hledání výhodného „místa na slunci“ sociálně pohorší. Pokud se však perspektivně ukáží jiné výhody, jsou schopni přejít i ke svým bývalým protivníkům a nechat si za tuto změnu (zradu) patřičně zaplatit (např. křeslem místopředsedy vlády, ministerským křeslem, křeslem europoslance, vhodným místem po ukončení politické kariéry, vhodným pracovním uplatněním pro své rodinné příslušníky, umístěním svých dětí do lukrativních škol apod.). Tato evidentní a přitom dovedně skrytá politická korupce však dosud není náležitě právně kvalifikována, protože na jejím přesném právním vymezení nemají ani samotní politici zájem. Veškeré jejich předvolební sliby o „nesmiřitelném“ boji proti korupci jsou totiž pokrytecké, neboť korupce má množství podob a zasahuje do všech oblastí politiky, práva, ekonomiky i společenského života. Ostatně i řada vysoce postavených představitelů justice, státního zastupitelství i Policie ČR je za své funkce také někomu zavázána – stačí pouze rozkrýt utajené schůzky, dohody a vazby. Občasné ukvapené pokusy policistů a níže postavených státních zástupců o kriminalizaci takového počínání proto nemohou mít úspěch, zvláště když se zaměřují výhradně na určité osoby, které již pozbyly svého politického vlivu, a zcela úmyslně ponechávají bez povšimnutí obsahově podobná anebo zcela shodná jednání osob, které jsou právě u moci anebo které stále ještě mají náležité zastání vlivného „svazu známých“ („na Pepíka nám nesahejte, ten je náš!“).

Pouze moudrý politik (pokud by vůbec kdy nějaký existoval) má jediný zásadní životní postoj – vždy a za všech okolností myslet, mluvit a jednat mravně, tj. moudře, uvážlivě, spravedlivě, poctivě, slušně, skromně, střídmě, zdrženlivě, uměřeně, uvážlivě odvážně, lidsky, laskavě a soucitně. Tak to přikazují historicky neměnné kategorické mravní imperativy a jedině to je správná životní cesta moudrého a osvíceného politika. Pokud je mu to jeho nemravným okolím znemožňováno, může zcela svobodně svoji funkci ukončit a s náležitou pompou veřejně „prásknout dveřmi“. Prozatím to ale žádný politik neučinil, protože ho ani ve snu nenapadla otázka, kterou si téměř před 2000 léty položil římský satirik a kritik politických mravů Decius Iunius Iuvenalis (asi 55-

-127 n.l.):

„Co budu dělat v Římě, když neumím lhát?“

XXIV.

Politika a úskalí přímé demokracie.

Téma veřejné volby anebo přímé demokracie je již delší dobu oblíbeným politickým heslem některých politiků, kteří buď vůbec nevědí, o čem vlastně hovoří, anebo evidentně považují občany za lehce manipulovatelné hlupáky, kteří uvěří všem jejich polopravdám, lžím a slibům, mezi kterými vlastně není žádný rozdíl.

Jakákoliv veřejná anebo přímá volba se může snadno stát formou manipulace, nátlaku, zastrašování a vydírání. Slušní kandidáti jsou přitom předem v nevýhodě, protože slušnost jim brání používat podobné metody jako jejich bezohlední a neurvalí protivníci, kteří se v zájmu svého úspěchu neštítí ničeho. V jakýchkoliv přímých anebo veřejných volbách totiž platí již jednou citovaná základní psychologická zásada: „Mezi drzými zvítězí silnější, mezi silnými drzejší“.

Manipulativnost přímé volby byla spolehlivě prokázána již v Athénách před 2 500 léty, kdy plnoprávní athénští občané rozhodovali o vyhnanství perspektivně nebezpečných politiků, podezřelých z usilování o samovládu, anebo i zasloužilých občanů, kteří byli pro někoho nepohodlní. Toto veřejné hlasování probíhalo formou vyškrabování jejich jmen na hliněné střepy (ostraky – proto ostrakismus) a dlouho bylo považováno za příklad přímé demokracie. Při vykopávkách v Athénách však bylo zjištěno, že 190 nalezených ostrak bylo popsáno pouze čtrnácti pisateli (nikoli tedy jednostodevadesáti), kteří tedy toto zdánlivě krajně demokratické hlasování prokazatelně zmanipulovali. Pokud tedy kdokoli tvrdí, že pouze přímá demokracie zajišťuje skutečnou demokracii, pak se buď mýlí, protože o demokracii vlastně vůbec nic neví, anebo lže, protože o ní ví až příliš mnoho a před občany to raději tají.

Je snadno seznatelnou skutečností, že převážná většina „demokratických“ politiků vůbec vládnout neumí a v poslaneckých anebo senátorských lavicích pouze „sbírá rozumy“, které pak vydává za rozumy své. Je tomu tak proto, že v tomto politickém umění se nikdy nevzdělávali a o samotné demokracii mají velice zkreslené představy. Proto po počátečním „otrkání“ se záhy začnou důsledně řídit podle těchto totalitních zásad:

„JÁ mám vždycky pravdu!“

„Demokratické je to, co JÁ za demokratické považuji!“

„Demokratem jsem jen tehdy, když se mi to hodí!“

Taková zmanipulovaná „demokracie“ je proto příhodněji označována jako demokratura. Nezáleží totiž na tom, jak politici hovoří a co slibují, ale jak se chovají. Stačí se pouze zeptat slušných občanů, co si myslí o našich politicích, jejich „pracovním nasazení“, výsledcích jejich práce a o našem demokratickém prostředí. Jsem si stoprocentně jist, že jejich slovní hodnocení nejenže nebude pozitivní, ale ani slušné. Ostatně již Miroslav Horníček pravil: „Je-li na místě použití určitého slova, použijte ho!“

„Po ovocích jejich poznáte je.

Zdaliž sbírají z trní hrozny, anebo z bodláčí fíky?

Tak každý strom dobrý ovoce dobré nese,

zlý pak strom zlé ovoce nese.“

(Evangelium sv.Matouše, kap.VII/16,17)

Zrcadlo politické špatnosti

XXV.

Výchova politiků.

Nikdo není rozeným dobrým politikem, i když jsou tací, kteří si to nemyslí a věří ve svoji „vyvolenost“. Člověk se rodí pouze s pozitivními anebo negativními fyzickými a duševními předpoklady. Záleží na tom, v jakém prostředí žije, zda a jak své předpoklady rozvine a zda, jak a v jakém společenském prostředí je využije. V politice pak velice záleží na tom, co všechno lidé politikům dovolí a co jsou od nich ochotni strpět. Pokud jim tolerují více, než je v tradiční demokracii přiměřené, nemohou se pak divit jejich nekontrolovatelnému „rozletu“, kličkování v zákonech ani právním anebo mravním výstřelkům.

„…nemohou být smíšeni talentovaní a netalentovaní lidé,

pravda a lež nemohou být spleteny.

Když se talentovaní a netalentovaní lidé nesměšují,

vynikající a talentované osobnosti dostanou možnost prosadit se,

když se pravda nesplétá se lží,

ve státě panuje pořádek.“ (Sün-c´)

Bohužel do politiky se především hrnou lidé nevědomí (nedostatečně vzdělaní), s nevhodnými duševními předpoklady (netalentovaní) a bez praktických zkušeností, kteří se ovšem opovážlivě odvažují o sobě tvrdit, že právě oni jsou těmi nejschopnějšími k řízení společnosti. Tento pozoruhodný jev popsal již řecký filosof Sókratés (469-399 př.n.l.), který byl ovšem za kritiku mocných „demokratů“ popraven, zatímco předchozí tyranské „kolegium třiceti“ jeho život ušetřilo.

„Až ten náš Eukthydémos dospěje, přátelé, jistě se nebude držet zpátky, bude-li obec potřebovat radu při řešení nějakého problému; dá se to předpokládat podle jeho zájmů. Nic bych za to nedal, že už má připravený pěkný úvod ke své řeči, ve kterém je moc opatrný, aby nevzbudil zdání, že se něco od někoho naučil. Je zřejmé, že úvodní věty jeho řeči budou znít asi takto:

„Občané athénští! Nikdy jsem se nic od nikoho nenaučil, a když jsem slyšel, že ten nebo onen je obratný v řeči nebo v jednání, nevyhledával jsem styk s ním, ani jsem si nedal práci s vybráním učitele mezi lidmi, kteří něco znají, ale právě naopak nejenže jsem se vyhýbal příležitosti, jak se něco od někoho naučit, ale i pouhému zdání, že bych měl něco takového v úmyslu. Nicméně vám poradím, co mě samo od sebe napadne.“

Podobně kdyby někdo chtěl dostat od obce místo lékaře, hodilo by se mu, aby začal mluvit takto:

„Občané athénští! Nikdy jsem se u nikoho neučil umění lékařskému, ani jsem nevyhledával nikoho z lékařů, aby se stal mým učitelem; nejenže jsem od lékařů žádné vědomosti nezískal, ale moc jsem si dával pozor, abych nevzbudil zdání, že vůbec něco z lékařství znám. Nicméně dejte mi příležitost lékařskou činnost vykonávat, a já se pokusím naučit se něco experimentováním na vás.“

A hle, mezi těmi, kteří se chtějí stát odborníky v řečnění a ve veřejné činnosti, jsou také takoví lidé, kteří si myslí, že bez přípravy a bez cvičení, z ničeho nic se jimi stanou sami od sebe.“

(Xenofón – Vzpomínky na Sókrata)

Je téměř neuvěřitelné, že tento proslulý filosof (který ani svými současníky nebyl považován za proroka) již před 2 400 léty výstižně popsal i mnohé naše současné politiky. Sókratés pak vždy tvrdil, že ctnost (v tehdejším pojetí mravnost) není vrozená, ale je učitelná. Jestliže je tedy možná výchova k mravnosti, je tedy možná výchova i k mravné politice.

„Je zřejmé, že výskyt nástrojů na vyrovnávání dřeva je vyvolán existencí křivého dřeva.

Výskyt tesařského provazu je vyvolán existencí křivých věcí.“ (Sün-c´)

Poznámka:

Jedná se o podobenství. Potřebnost učitelů filosofie je totiž vyvolána křivostí lidských povah a potřeba učitelů politické mravnosti je vyvolána existencí „křivých“ politiků. Takových učitelů však vždycky byl, je a stále bude nedostatek a proto se nelze divit, že jen málokterý politik se sám a z vlastní vůle opravdu zabývá studiem filosofie a politiky. Naprostá většina neustále se měnících politiků totiž ve své momentální bohorovnosti studiem filosofie pohrdá, protože se domnívá, že volba občanů jim okamžitě dala „patent na rozum“ (právě tuto jejich mentalitu přesně popsal Sókratés). Někteří politici sice včas vystřízliví (zejména před volbami), ale jiní dokáží své (ne)předpoklady rozvinout do obludných rozměrů a způsobit tím velké škody.

Dobrý politik nemůže existovat bez soustavného učení. Jsou-li jeho povahové vlastnosti kladné (tj. jsou-li to ctnosti), jistě zvolí takové učení, které bude prospěšné pro něho i pro ostatní lidi.

„Vzdělávat se je jako slézat vrcholky;

každý pohyb tě vynese výše.“ (Sü Kan – 2.stol.n.l.)

Jsou-li však povahové vlastnosti politika záporné (tj. jsou-li to nectnosti), bude se stále učit, jak získat co nejvíce moci, jak se obohacovat na úkor ostatních lidí a jak likvidovat své skutečné anebo domnělé odpůrce. Leninův výrok „učit se, učit se, učit se!“ totiž inspiroval celou řadu smutně proslulých komunistických politiků k výuce ve zločinnosti, útlaku, násilí a vraždění. K jeho odkazu se proto mohou hlásit jen lidé mravně zanedbaní, kteří populistickými hesly zakrývají své pravé mocichtivé a „revanšistické“ (mstivé) úmysly.

Zrcadlo politické špatnosti

XXVI.

Politici a média.

Teoreticky by politici, novináři, reportéři, redaktoři a nejrůznější komentátoři měli být na „jedné lodi“ a „pádlovat“ stejným směrem. Mravní politici by totiž beze zbytku poctivě a nezištně sloužili veřejnosti (čímž by předem vyloučili svoji kritiku), a všichni novináři, reportéři, redaktoři i komentátoři by o jejich obecně prospěšné činnosti pravdivě informovali veřejnost. Že tomu tak není je dílem nedokonalosti lidských povah, které se negativním způsobem projevují v jakékoliv lidské profesi. Pouze v totalitních režimech všechny hromadné sdělovací prostředky pokorně slouží vládnoucí moci a velkými slovy informují veřejnost o jejích obrovských úspěších. V tomto směru nelze než nevzpomenout na přednášku známého reportéra Jana Petránka o SSSR, která se konala v r.1968 na Právnické fakultě v Praze. Tehdy pronesl památnou větu, že kdyby ze sovětského tisku vymizela slova „balšój“, „ogrómnyj“ a „magúčij“, vůbec by nemohly vyjít noviny (dnes to platí zejména o Číně, Rusku a Severní Koreji).

Jen osvědčeně mravný politik (není jich mnoho) nemá s médii problémy, protože pravda mu nevadí a polopravdě anebo lži stejně nikdo neuvěří (je to jen trapné „házení bláta“, které stejně spadne na toho, kdo je hodil). Naproti tomu nemravní, samolibí a sebestřední politici bytostně nesnášejí všechny novináře (vyjma těch servilních a uplacených) a nejvíce ty pravdomluvné (ani těch není jich mnoho, ale takoví jsou politicky „nejhorší“). Stejně tak nesnášejí i nejrůznější reportéry a redaktory, kteří jim kladou buď poctivě míněné otázky, na které očekávají pravdivou odpověď (jak naivní předpoklad!), anebo jim kladou otázky dotěrné a záludné a poté škodolibě čekají na jejich „ubreptnutí“ (překecnutí). Novináři, reportéři i redaktoři zase nesnášejí politiky, kteří mlží, lžou, kradou anebo se projevují jiným nemravným způsobem života. Obě strany tedy mají na tomto mnohdy až nenávistném a paranoidním profesním antagonismu svůj podíl, protože (až na výjimky) nejsou schopny dodržovat poctivá „pravidla hry“. Většina politiků totiž nedokáže být mravná a tudíž bulvárně nezajímavá (až na světlé výjimky), většina novinářů nedokáže odolat pokušení shánět senzace i za cenu překrucování pravé skutečnosti, polopravd a lží, a většina reportérů zase velice ráda pokládá „podpásové“ otázky a v zájmu svého proslavení se snaží „vyslýchaného“ politika uvést do rozpaků.

Jen málokdy se objeví natolik seriózní politik, novinář, reportér, redaktor anebo komentátor, který naprosto přesně popisuje pravou skutečnost, „nemlží“, nic nezamlčuje a nesnaží se svého „protivníka“ pokořit, zesměšnit anebo dokonce urazit. Mnozí politici proto novinářům, reportérům, redaktorům anebo komentátorům spílají a nezřídka je i haní nepublikovatelnými slovy, čímž v nich ovšem vzbuzují takovou averzi, že tito v pomstychtivé snaze ztrácejí soudnost a smysl pro pravdomluvnost i slušné chování. Ostatně bez lhaní by se mnozí novináři, reportéři, redaktoři, komentátoři i politici ani neuživili.

Slušný, poctivý, skromný, střídmý a zdrženlivý politik (pokud nějaký je) se nemusí novinářů ani reportérů bát, protože jeho pozitivní povahové vlastnosti, příkladný způsob života a neexistence nepoctivě „nahrabaného“ majetku všechny novináře a reportéry spolehlivě zastraší. Může je proto klidně pozvat ke své skrovné snídani, obědu i večeři (čímž mnohé novináře zvyklé na nejrůznější rauty a „žranice“ okamžitě znechutí, takže se mu příště raději vyhnou), a pokud je dokonce aktivním sportovcem anebo milovníkem pobytu v přírodě, může je pozvat i ke společné sportovní aktivitě anebo na společnou túru se spaním „pod širákem“. Interview při táboráku by pak nepochybně mělo mnohem vyšší čtenářskou přitažlivost anebo televizní sledovanost, než interview v předsálí Poslanecké sněmovny anebo Senátu. Podobně to učinil např. známý outdoorový specialista Bear Grylls, když na dobrodružnou akci „přežití“ (survival) pozval tehdejšího amerického prezidenta Baracka Obamu a ten tuto akci s velkým přehledem i nadhledem úspěšně absolvoval (jeho ochranka si pouze vymínila, že prezident USA nebude jíst žížaly).

Velice nesnadno se tedy hovoří anebo píše lež o člověku, se kterým jsme seděli u táborového ohně, jedli opečený špekáček, spali pod širým nebem, lezli po skalách anebo se plavili na kánoi, protože společné emočně obohacující prožitky lidi sbližují a nikoli rozdělují. Kolik problémů by se u táborového ohně vyřešilo! Ostatně i takové interview může výrazně posílit image dotyčného vytrénovaného politika, zvláště pokud je dotyčný novinář „bábovka“ a nic nevydrží.

Jak již bylo řečeno, moudrost, uvážlivost, spravedlivost, poctivost, slušnost, skromnost, střídmost, zdrženlivost a uměřenost byly vždy nejen obecně obdivovanými ctnostmi, ale i nejlepší obranou proti všem zlobným a nenávistným útokům ze strany novinářů, reportérů, redaktorů, komentátorů i politické opozice. Někdy postačovaly jen některé z těchto ctností (zejména skromnost a střídmost), přestože se mnohdy projevovaly i u lidí, kterým ostatní ctnosti chyběly a jejichž mnohé skutky byly dokonce nemravné.

Např. již mnozí starověcí vojevůdci věděli, že nic nebude tak motivovat jejich vojáky, jako když budou solidárně snášet stejná strádání, spát s nimi na holé zemi ve vojenském plášti a jíst stejnou stravu jako oni („Chci jíst totéž jako moji vojáci, abych věděl, jak dlouho vydržíme!“). Takto prosluli např. římský konzul Marcus Valerius Corvus, římský jezdec a osnovatel protistátního spiknutí Lucius Sergius Catilina, římský vojevůdce Gaius Iulius Caesar, císařové Vespasianus a Titus a mnozí další. Pokud jim tedy jiné jejich nectnosti „nezlomily vaz“ (zejména touha po neomezené moci), nikdo se neodvážil proti nim vystupovat, protože skromnost, střídmost, zdrženlivost a uměřenost vůdců byly vždy pevným štítem proti všem zlolajným útokům.

Nepředstíraná, poctivá a nezištná sounáležitost s lidmi (občany, vojáky, davem), jakož i lidskost, laskavost, soucitnost a empatie měly pro politický růst každého politika vždycky obrovský význam. Pokud však tyto vlastnosti byly pouze předstírané, nepoctivé a zištné (např. oblíbené populistické výkřiky „Jsem jeden z vás!“), jejich pravá podstata byla vždy dříve anebo později odhalena a pro každého takového neupřímného politika měla zničující dopad.

Opětovně je nutno připomenout, že největší problém mají tlustí politici. Předsudky jsou vždycky špatné a zavádějící, avšak nerozumní a nevědomí lidé vždycky upřednostňují první dojmy (pocity) nad zdravým rozumem (výjimky potvrzují pravidlo). Proto principiálně nedůvěřují politikům s „mastnými ústy“ a „plnými břichy“, protože už pouhý jejich vzhled paušálně považují za nesolidárnost s „břichy hubenými“. Tak tomu vždycky bylo, je a bude. Tlustý politik, který navíc rozmařile utrácí státní peníze, proto nikdy nebude obecně důvěryhodný; naproti tomu hubený a mnohdy i nemravný a obecně nebezpečný politický dobrodruh (např. náboženský fanatik anebo revolucionář) snáze přitáhne pozornost davů, zvláště když bude na rozmařilé politiky „dštít oheň a síru“. Také mnozí novináři anebo reportéři levně získávají pozornost, popularitu a přízeň veřejnosti principiálním hanobením a skandalizováním politiků, což je může (výjimečně) vynést až k vládním postům. Pokud se však v takto nabytých politických funkcích nezbaví získaného sklonu ke lhaní, mlžení a křivení objektivní pravdy, i jejich politický konec je rychlý a nevyhnutelný.

Již od starověku byl skromný, střídmý a zdrženlivý způsob života považován za přední politickou kvalifikaci (vyjma prokazatelných vůdcovských schopností). Není totiž známo, že by nějaký úspěšný starověký vládce byl tlustý, protože jinak by ani nemohl vést své vojáky do války (např. představa tlustého faraona ve válečném voze, tlustého spartského krále anebo tlustého římského vojevůdce je zcela nemyslitelná; stejně nemyslitelná je však i představa mnohých našich politiků při nějaké sportovní aktivitě). Proto také starověcí letopisci pozitivně hodnotili tyto ctnosti a naopak příkře odsuzovali neskromnost, nestřídmost, nezdrženlivost a rozmařilost (např. u císaře Gaia Caliguly, který prý za jedinou večeři dokázal utratit celoroční výnos ze tří provincií). U některých významných starověkých osobností (vládců) byl proto také cíleně zvýrazňován jejich skromný (nízký) původ – např. u Sargona Akkadského (24.stol.př.n.l.), faraona Haremheba, římských králů Romula a Rema, Numy Pompilia, Tulla Hostilia, Anka Marcia a Servia Tullia, římských císařů Vespasiana a Diokleciána aj.

V této souvislosti jistě nebude na škodu zmínit kořeny staročeské pověsti o Přemyslu Oráčovi, který prý rovněž pocházel z prostých poměrů a k vojvodství byl povolán „od pluhu“. Jsem si přitom naprosto jist, že ani jediný náš politik, novinář anebo reportér neví, že předlohou této pověsti byla oblíbená a po celá staletí velice rozšířená římská historka o Luciovi Quinctiovi Cincinnatovi, který byl r.458 př.n.l. jmenován diktátorem. Tato pověst o dávném vládci „od pluhu“ totiž přetrvala ve všech zemích, kde se hovořilo latinsky, a později i tam, kde po vítězství křesťanství byla liturgickým jazykem latina (tedy i v Čechách).

Římský historik Titus Livius popisuje tuto událost takto:

„Nechť všichni, kteří opovrhují lidskými hodnotami kromě bohatství a soudí, že ani veliká čest, ani charaktery nemají valný význam, není-li přitom hojný nadbytek jmění, vyposlechnou toto: Jediná naděje moci národa římského, Lucius Quinctius, obdělával pole o čtyřech jitrech za Tiberem, právě proti tomu místu, kde jsou nyní loděnice; to místo se jmenuje Quinctiova luka. Tam ho vyslanci zastihli, jak kope příkop a opírá se o rýč, anebo jak oře; zajisté však byl zabrán do práce rolnické. Po vzájemném pozdravení ho vyzvali, aby oděn v togu vyslechl vzkazy senátu, aby to přineslo prospěch jemu i státu. Podivil se a tázal se prostě: „Copak? Není snad vše v pořádku?“ a přikázal své manželce Racilii rychle přinést z chýše tógu. – Setřel si prach a pot a oděn togou předstoupil před vyslance; společně ho pozdravili jako diktátora, povolali ho do města a vyložili mu, jaký strach vládne ve vojsku.“

(Titus Livius – Dějiny římské od založení Města, kniha III/26)

Emočně vypjaté války mezi politiky a novináři, reportéry, redaktory i komentátory jsou zbytečné a svědčí o mravní nevyzrálosti obou stran. Mnohým novinářům anebo komentátorům je totiž úplně jedno, jak svými fantazijními smyšlenkami (konfabulacemi) mohou uškodit i slušným a poctivým politikům, a reportéry nebo redaktory zase nic nepotěší více, než když svými otázkami politika „zaskočí“ anebo dokonce znemožní. Politici pak naopak v záporném emočním přetlaku shrnují všechny novináře, reportéry, redaktory i komentátory do jednoho „pytle“, do kterého by podle starořímského trestu pro otcovrahy (poena culleii) ještě nejraději vhodili kohouta, psa, hada a opici a poté jej hodili do řeky. V takové válce emocí pak už logicky nikdo o pravdu ani o smír nestojí, zvláště když se jednotlivé útoky stupňují a nabývají na iracionálnosti, vulgárnosti a nesmiřitelné nenávisti. Cílené sledování, obtěžování, skandalizování a provokace politiků proto mohou vést až k tomu, že u některého politika přeroste záporný emoční přetlak až v afektivní fyzický útok na dotěrného novináře anebo reportéra.

Pokud politici, novináři, reportéři, redaktoři i komentátoři nepochopí, že základním hodnotícím kritériem veškerého jejich počínání je mravnost (v tomto směru zejména spravedlivost, poctivost, slušnost, skromnost, střídmost, zdrženlivost a uměřenost), budeme stále svědky skandálních bulvárních zpráv, hádek, urážek, hrubostí i soudů na ochranu cti a dobré pověsti. Neprospívá to nikomu a ničemu, protože občané ztrácejí v takové napjaté atmosféře mravní orientaci a nakonec už nevěří nikomu a ničemu, protože všichni mlží a lžou.

Politici  ani novináři, reportéři, redaktoři a komentátoři nejsou nedotknutelní. V demokratickém systému má totiž každý občan nezadatelné lidské právo na spravedlivou, poctivou, slušnou a uměřenou kritiku. Svobodou slova a tisku však nelze obhajovat nepoctivě vykonstruované a ústavou nepodložené základní lidské právo na záludnost, lstivost, hrubost, neomalenost, urážky, sprostotu a lhaní. Naproti tomu ani významné společenské postavení nezbavuje politika povinnosti chovat se poctivě, slušně, skromně, střídmě a zdrženlivě, i když zejména slušnost, skromnost, střídmost a zdrženlivost mu žádná právní norma výslovně neukládá a jedná se toliko o kategorický mravní imperativ (příkaz). Všechna citovaná provinění proti novinářské i politické cti by proto v zájmu generální prevence měla být pečlivě popsána, náležitě publikována a případně i postihována. Ačkoliv totiž politici, novináři, reportéři, redaktoři i komentátoři shodně tvrdí, že jim jde především o upevňování společenské mravnosti (anebo morálky), svými konkrétními slovy i činy pouze k mravnímu rozvratu společnosti přispívají.

Zrcadlo politické špatnosti

XXVII.

Včasný odchod z politiky.

Také politici jsou jenom lidé se všemi chybami a nectnostmi, které se však v politice zákonitě rozvíjejí až k odpornosti a nesnesitelnosti. Výhodné a výnosné společenské postavení politiků je totiž vyváženo objektivně nepříznivým až nebezpečným prostředím pro zachování zdravého rozumu, dobré pověsti, cti a dodržování mravních hodnot. Pokud bychom měli politiku personifikovat, pak pro mravně nepevné lidi je pravým Mefistofelem, který je úlisnou řečí svádí k chamtivosti, hrabivosti, rozmařilosti, sebestřednosti, lhaní a intrikaření, aby je pak za jejich mravní prohřešky „stáhl do pekla“.

„Těžké je bojovat se žádostivostí, neboť co si přeje, kupuje si za duši.“

(Hérakleitos z Efesu)

Z dávné i nedávné historie by bylo možno uvést nepřeberné množství příkladů, kdy se v nemravném politickém prostředí i rozumní a slušní lidé nakazili a postupně i zkazili. Jestliže tedy nějaký politik „uklouzne“ a nechá se nachytat při nějakém nečestném jednání (např. při manželské nevěře, sexuálním obtěžování, jízdě v podnapilém stavu, lhaní, korupci, prokazatelném zneužívání funkce k sebeobohacení, úkolování tajných služeb ke sledování svých politických odpůrců apod.), pak by měl urychleně rezignovat, protože jinak se obecně znevěrohodní a poštve na sebe veřejnost i novináře, reportéry aj. Pokud to totiž neučiní, pak v příštích volbách zákonitě „propadne“, protože jeho mravní selhání mu voliči neodpustí (anebo by mu odpustit neměli, protože jakákoliv tolerance k nemravnosti ji pouze posiluje a jednou se oboustranně vymstí). Momentálně je však pozoruhodná skutečnost, že politikům se již natolik podařilo pokazit veřejné mínění, že např. jejich mlžení, lhaní a (s)prostomluva jsou už veřejností považovány za zcela normální. Jsou-li pak toto mlžení, lhaní a (s)prostomluva alespoň momentálně přesvědčivé a úspěšné (hlavně u lidí méně rozumově i mravně vybavených), ve volbách to již nemusí být společenským handicapem, ale naopak politováníhodnou předností. Jaký to má dopad na mravní úroveň celé společnosti je evidentní.

I politici se však časem unaví, protože jejich psychické i fyzické síly nejsou nevyčerpatelné. Starověcí vládci sice museli svým poddaným prokazovat svoji způsobilost vládnout v boji, v královském loži anebo alespoň v obřadném běhu na určitou vzdálenost (zpravidla kolem paláce), avšak takové zkoušky už nehrozí ani prezidentovi republiky, ani ostatním současným politikům (byl by to tragický pohled!). Mnozí politici proto předstírají pevné zdraví a mladickou svěžest, nechávají se fotografovat v nezřídka neuměle naaranžovaných sportovních anebo jiných pozicích (na lyžích, v bazénku, v nafukovacím člunu apod.) a snaží se udržet „zuby nehty“ ve své funkci co nejdéle. Pokud však své zdraví celoživotně zanedbávali (a někteří z nich se tím ještě vychloubají!), chátrání svého organismu nezastaví a s postupujícím věkem jsou stále směšnější. Pokud má tedy politik ještě zdravý rozum a chce si ve stáří zachovat alespoň zbytek důstojnosti, měl by poznat, kdy je čas odejít do ústraní. Proto by měl každý den sebekriticky hodnotit nejen své zdraví, svůj zjev a své myšlení i jednání, ale pravidelně sledovat i stav veřejného mínění. Jakmile by totiž zjistil, že už není tělesně ani duševně pružný, paměť mu neslouží a veřejné mínění mu již není příznivě nakloněno (zejména o tom svědčí nejrůznější „hanopisy“ na zdech), měl by včas na svoji funkci rezignovat a alespoň u svých příznivců si zachovat zbytek úcty. Pokud to ale neučiní, bude tak dlouho ztrácet „politické body“, až se stane směšnou, obecně nenáviděnou a opovrhovanou „figurkou“.

„Kdo dlouho vládne, zhloupne.“ (čínské přísloví)

Převážné většině našich politiků ovšem zhloupnutí nehrozí, neboť mnozí z nich vstupovali do politiky již jako hloupí anebo úplně zhloupli až v průběhu své politické kariéry. Navíc se neustále dopouštějí tak povážlivých hloupostí, které i při jejich případném mládí svědčí nejen o nedostatku vzdělání, ale i o nedostatku rozumnosti, soudnosti a mravnosti.

Pokud si politici namlouvají, že jsou nenahraditelní a že se bez nich společnost neobejde, pak je to zásadní omyl v hodnocení sebe sama i objektivní potřeby společnosti, který ovšem cíleně živí pochlebovači na jejich funkci závislí. Skutečnou podstatou jejich mylné domněnky totiž není obava, že by snad někomu chyběli, ale je to prostá kombinace samolibosti a strachu ze ztráty dominantního a ekonomicky výhodného společenského postavení. Každý je nahraditelný – důležitá je pouze kvalita náhradníka.

Největším neštěstím pro jakýkoliv národ je situace, kdy vůdčí politici (v poslední době zejména prezidenti, protože u monarchů takové situace zpravidla nehrozí) nedokáží včas vyhodnotit záporný emoční přetlak obyvatelstva (nespokojenost, zlobu a nenávist) a úporně setrvávají ve svých funkcích i za cenu krveprolití (v poslední době např. v Sýrii a ve Venezuele). Nic horšího totiž nemohou udělat, protože s každým mrtvým se nenávist občanů vůči nim zvyšuje, což může vést k nekontrolovatelnému nárůstu násilí, revoluci anebo občanské válce (v Sýrii už trvá několik let a jejím výsledkem je více jak půl milionu mrtvých). Pokud si tedy kterýkoli pádem ohrožený prezident ještě zachoval zbytek zdravého rozumu, nesmí začít urážet, věznit anebo dokonce vraždit své politické odpůrce a nesmí je označovat za politické dobrodruhy, kriminální živly, bandity, kontrarevolucionáře, fašisty anebo teroristy. Naopak by měl zachovat chladnou hlavu, rychle se zorientovat v napjaté společenské situaci a dříve než dojde k nekontrolovatelné radikalizaci mas (včetně skutečných kriminálních živlů, které takové situace vždycky zneužívají k řádění), měl by včas vyzvat uznávaného vůdce opozice k několikadenní debatě na televizních obrazovkách. V časově omezené diskuzi (nejvýše půl hodiny, kterou jsou posluchači schopni pozorně „strávit“) by pak měl prezentovat svůj program (vizi), trpělivě vyslechnout argumentaci svého oponenta a případnými otázkami jej uvést do rozpaků (v tomto směru budiž Sókratés zářným vzorem!). Pokud to dokáže, má ještě šanci na politické přežití – pokud to nedokáže, ocitne se na skluzavce do politického zapomnění anebo přímo do hrobu.

Všechny tyto diskuze by měly být hodnoceny posluchači, kteří by dávali hlasy té či oné straně. Prezident i jeho vyzyvatel proto musí být na každou takovou tématickou perfektně připraveni (jejich poradci proto musí ve dne v noci shromažďovat informace) a hlavně se nesmí nechat vyprovokovat ke lhaní, dezinformacím, osobním urážkám a zlobným emocím. Protože jedním z dominantních a přitom evidentně populistických argumentů obou stran diskuze bývají i jejich majetkové poměry a majetkové poměry jejich rodinných příslušníků, musí přesvědčivě prokázat svoji skromnost, střídmost a zdrženlivost a tím „vyrazit“ protistraně trumfy z ruky. Výsledkem těchto debat pak mohou být pouze dvě možnosti:

1.buď se stávajícímu prezidentovi podaří veřejnost přesvědčit, že stále ještě může společnosti prospět (tj. svoji funkci „ustojí“),

2.nebo „propadne“ a pak musí poctivě vstát, přiznat porážku, poblahopřát svému oponentovi k úspěchu, veřejně mu poskytnout cenné rady a nechat si od něj dát veřejný slib, že pokud uspěje v prezidentských volbách, nikdy nezneužije získanou moc k vlastnímu prospěchu, vždy bude hájit zájmy občanů a v okamžiku, že se mezi občany znovu projeví nespokojenost, zloba a nenávist, bude postupovat stejně kulturně, jako postupoval on. Pak už musí pouze odvolat vládu (zpravidla neoblíbenou), rozpustit parlament, vypsat nové volby, rezignovat (abdikovat) a odejít do ústraní.

Pokud bude takto postupovat, i jeho nepřátelé užasnou a celý svět mu při

odchodu „ze scény“ zatleská. Jedině tímto kultivovaným způsobem si totiž může zachovat „tvář“, udržet si úctu i vděčnost národa, získat obdiv a uznání mezinárodního společenství a hlavně – zachránit sobě, své rodině i svým přátelům a přívržencům zdravou kůži. Z dávné i nedávné historie jsou totiž známy tragické konce mnohých samolibých vládců, kteří včas nepochopili, že jejich vláda je u konce a pokusili se ji udržet násilím. Nejenže se jim to nikdy nepodařilo (a zpravidla přišli o život, přičemž ve starověku to končilo vyvražděním celé vládcovy rodiny, aby se už nikdo nemohl mstít), ale důsledky takových tragických společenských událostí na dlouhou dobu rozpoltily společnost a odstraňovaly se celá desetiletí. ¨

V historii lidstva jsou známy pouze dva případy, kdy se politik na samém vrcholu moci dobrovolně vzdal svého postavení.

Prvním byl doživotní římský diktátor Lucius Cornelius Sulla (138-78 př.n.

l.), který se r.79 př.n.l. (tj. rok před svou smrtí) dobrovolně vzdal diktatury a v soukromí se věnoval literární činnosti. Za to se mu od římského lidu dostalo velkého vděku a přízviska Felix (Šťastný). Když mu však poté na římském fóru jeden mladík veřejně nadával, řekl mu, že kvůli těmto urážkám se již žádný římský diktátor dobrovolně moci nevzdá.

 

Druhým byl římský císař dalmatského původu Diocletianus (Dioklecián - ?-305 n.l.), který se r.305 n.l. dobrovolně vzdal vlády a odešel do domovského Splitu, kde se v ústraní věnoval zahradničení. Nedbal na naléhání senátu, aby se znovu vrátil k moci a poslům senátu prý naproti tomu ukazoval, jak mu krásně roste salát. Krátce nato však zemřel.

Také mnozí naši současní politici zastávají postavení, na které evidentně nestačí. Jakmile se však dostanou do funkce, okamžitě si berou úvěry a hypotéky s vědomím, že jejich plat jim na dlouhou dobu postačí na krytí těchto nákladů. To ostatní je už tolik nezajímá a jen z tohoto důvodu by nikdy svoji funkci dobrovolně neopustili. Proto ve svých funkcích úporně setrvávají, neustále vyhledávají nejrůznější výhody, putují ze strany do strany, shánějí přímluvce, klaní se před mocnějšími než jsou oni, intrikují, donášejí, zrazují, pochlebují a křiví si páteř, a to všechno pro požitky, které jim jejich mocenské postavení přináší.

„Celý svět je jeviště, a všichni muži a ženy pouze herci.“

(William Shakespeare)

V historii lidstva již bylo na nejrůznějších politických scénách mnoho „herců“, avšak jen nemnozí z nich dokázali dobře sehrát svoji životní roli, prospět svým spoluobčanům, kteří vedle svých existenčních problémů mnohdy trpěli ještě pocitem nespravedlnosti a křivdy, a poté odejít „ze scény“ s potleskem vděčného publika. Z těchto nemnohých dobrých herců pak byl jen nepatrný počet herců natolik výjimečných (moudří, spravedliví a osvícení vládci), že oslnili publikum mnoha generací a jejichž sehraná role nebude v historii lidstva zapomenuta.

Naše současná politická scéna je naproti tomu přehlídkou ubohosti provincionálních „herců“ IV. – V. kategorie, protože v důsledku neustálého „zašlapávání“ schopných lidí je o skutečné osobnosti trvalá nouze. Někteří z těch