„Cesta nahoru a dolů jedna a táž.“(Hérakleitos z Efesu – asi 544-484/75 př.n.l.)

Již od 19.století se nejprve vedly spory o pravost jeho výroků – některé totiž byly považovány za neautentické pozdní plagiáty, jiné byly považovány za sporné a i ty výroky, které byly badateli vyhodnoceny jako nepochybně pravé, byly vykládány z rozdílného úhlu pohledu podle dominantního ideového zaměření jejich vykladačů. Pokud pomineme jeho starověké kritiky, pak prof.Kessidis uvádí 133 autorů, kteří se intenzivně zabývali Herakleitovým učením, včetně Marxe, Engelse a Lenina. Patrně nejblíže pochopení jeho výroků však byli badatelé řeckého původu Axelos, Beikos, Géorgoulés, Mourelatos, Roussos ad., kteří již od svého mládí vstřebávali jemnosti starověké řečtiny i krásu veršů Homéra a Hésioda. Pouhý doslovný překlad jeho výroků totiž nikdy nedokázal postřehnout jejich filosofickou hloubku a filosofický výklad bez dialektické jednoty se starověkou řečtinou byl také problematický, zvláště když Hérakleitos v některých svých výrocích něco pouze naznačoval a tak snad i škodolibě ponechával prostor pro tvůrčí fantazii jeho posluchačů i čtenářů.

Hérakleitos byl patrně jediným starověkým filosofem, který ve svých výrocích používal kategorickou a slavnostní básnickou formu, která činila jeho „temné“ výroky ještě nesrozumitelnějšími nejen pro lidi nevzdělané a povrchně uvažující („slyší-li nechápaví, podobají se hluchým; přísloví jim dosvědčuje, že jsouce přítomni, jsou nepřítomni“), ale i pro mnohé slavné filosofy, kteří se nedokázali vcítit do jeho myšlení.

Příznačný je např. tento zaznamenaný a po celá tisíciletí připomínaný výrok Sókrata (469-399 př.n.l.), který prý po přečtení Hérakleitových spisů řekl: „Čemu jsem rozuměl, je duchaplné, a myslím, že i to, čemu jsm nerozuměl, je takové, jenom to potřebuje nějakého délského potápěče.“ O takovou roli „potápěče“ se nedávno pokusil prof. Zdeněk Kratochvíl ve své obsáhlé knize „Délský potápěč k Hérakleitově řeči“ (Nakladatelství Herrmann & synové 2006), leč při vší úctě k jeho dílu se domnívám, že mnohem skromnější dílo F.Ch.Kessidise je přece jen výstižnější vzhledem k jeho dlouhodobě pěstěnému jemnocitu pro výklad starořeckých pojmů. Hérakleitos totiž dovedně využíval podobnosti starořeckých slov a v jejich podobnosti i protikladnosti se snažil nalézt společný (dialektický) kořen. Příklad: „Jméno luku (biós) je život (bíos) a jeho dílem je smrt.“ (pozn.: v psané starořečtině se ovšem přítlak na ó a í nevyznačuje, takže vizuálně jsou obě tato slova totožná). I v protikladech života a smrti tedy spatřoval jednotu a „nejkrásnější harmonii“.

 

Hérakleita nepochopili ani Démokritos (460-370 př.n.l.), Platón (427-347 př. n.l.) a Theofrastos (373-288 př.n.l.), kteří jej označovali za antilogika, mystika a relativistu; dokonce i přísný vědec a systematik Aristotelés (384-322 př.n.l.), který je mimo jiné považován i za zakladatele logiky, označil Hérakleitovy výroky za nelogické. Až po více jak 2150 létech se však Hérakleitos dočkal nejen pochopení, ale i obdivu a kvalifikovaného zastání, když další slavný filosof a logik Georg Wilhelm Friedrich Hegel (1770-1831) zaujal zcela opačný názor a v hluboké úctě k jeho učení prohlásil: „Není ani jediné Hérakleitovy věty, kterou bych nebyl pojal do své Logiky“. Autor knihy „Životy, názory a výroky proslulých filosofů“ Diogenés Láertios (2.-3.stol.n.l.) v tomto směru také napsal: „Ve svém spise se vyjadřuje někdy jasně a srozumitelně, takže i největší omezenec může jej snadno pochopit a povznést svou duši; stručnost a pádnost výkladu je totiž neporovnatelná.“ (Nakladatelství Československé akademie věd, Praha 1964, str.365).

Efesos (rodiště Hérakleita) a Mílétos (rodiště Thaleta, Hekataia, Anaximandra a Anaxiména) byly od 8.stol.př.n.l. nejvýznamnějšími přístavy a obchodními středisky Středomoří, jejichž ovládnutí bylo v dominantním zájmu expandující perské říše. Všechny řecké kolonie na pobřeží Malé Asie proto Peršané obsadili částečně násilně a částečně za účinné pomoci místních uplacených kolaborantů, ze kterých se poté stali místní tyrani. R.546 př.n.l. (tj. ještě před narozením Hérakleita) tak byla v Efesu nastolena vláda „properských“ tyranů Athénagory a Kómy a po nich převzal vládu tyran Melankomas, který však byl r.492 př.n.l. sesazen perským vojevůdcem Mardoniem a nahrazen kolaborantskou vládou efeských obchodníků (oligarchů). Hérakleitos byl sice jako aristokrat a prvorozený syn svrženého krále Blosóna z politického života záměrně vyřazen, avšak přesto pozorně sledoval neustálé politické změny, války, převraty a vzestupy i sestupy dynastií, národů i celých států, včetně mnohých středomořských řeckých kolonií i městských „ministátečků“ (polis).

Ačkoliv v tehdejší době nebyly aktuální zprávy dostupné ze dne na den, lodní a koňská „pošta“ fungovaly rychle a spolehlivě (mnohdy ještě rychleji než pošta dnešní) a proto v celém Středomoří byli lidé informováni nejen o všech převratech, tyranovraždách a bitvách, ale i o tažení vojsk, aby se na jejich hrozící vpád a následnou zkázu mohli včas připravit anebo aby mohli před tímto nebezpečím rovnou utéci (případ řecké kolonie Priény z 5.stol.př.n.l., jejíž obyvatelé se před hrozbou perského vpádu kolektivně vystěhovali do Itálie). Některé takové události se staly legendárními a také Hérakleitos je jistě znal – např. bitvu u řeky Halys mezi Lýdy a Médy při zatmění Slunce 28.5.585 (toto datum předpověděl Thalés z Mílétu), bitvu u Ptérie mezi Lýdy a Peršany r.547 př.n.l., při které lýdský král Kroisos přišel o své království, a zejména pak řecko-perskou bitvu u Marathonské zátoky r.490 př.n.l. a pokud žil až do r.475 př.n.l., pak i bitvy u Thermopyl a Salamíny r.480 př.n.l., jakož i následující bitvy u Platají i Mykalé r.479 př.n.l., které definitivně zlomily útočnost perských králů.

 

Hérakleitos proslul nejen jako přísný kritik Homéra, Hésioda, Hekataia, Xenofana a Pýthagory, ale i svých přízemně myslících spoluobčanů, které označoval dílem za nevědomce a dílem za vepře milující hnůj, osly milující plevy anebo voly, kteří jsou šťastní, najdou-li ke žrádlu hrachor. Jako filosof pronikající svým intelektem od přírodního dění až na samý pokraj vesmíru (viz jeho učení o věčně živém ohni i neustále se obnovujícím vesmírném požáru ekpyrósis), pohrdal ekonomicky uvažujícími kupčíky a na jejich adresu prohlásil. „Ať vás neopustí bohatství Efesané, abyste byli usvědčováni ze své ničemnosti!“ Když však ale začalo nedovzdělaným efeským pseudodemokratům „téci do bot“ a žádali jej, aby pro ně vypracoval zákony, raději si okázale hrál s chlapci v kostky a když se tomu podivovali, odbyl je těmito slovy: „Čemu se divíte, ničemové? Či není lepší dělat toto, než s vámi spravovat obec?“ A jelikož Efesané ze závisti a zloby vyhnali z Efesu „demokratickým všelidovým hlasováním“ jeho žáka a přítele Hermodóra, dostalo se jim od něho ještě příkřejšího odsouzení: „Slušelo by se Efeským, aby se všichni dospělí oběsili a zanechali město nedospělým, neboť vyhnali svého nejzdatnějšího muže, Hermodóra, říkajíce: „Z nás nebudiž nikdo nejzdatnější anebo budiž jinde a u jiných!“ Také tato příkrá slova jsou stále aktuální, neboť i v současnosti mnozí moudří, schopní, vzdělaní a tudíž i záměrně opomíjení lidé říkají při čtení i poslechu duševních projevů našich politiků i mnohých voličů téměř totéž a nechtějí se o tuto pokleslou politiku „ušpinit“. (Poznámka: Hermodóros pak uprchl před nelibostí svých spoluobčanů do Říma a zde se poté společně s komisí decemvirů podílel na tvorbě Zákonů dvanácti desek. Podle řeckého historika Strabóna mu pak vděční Římané postavili v Římě sochu).

Vraťme se však k Hérakleitově „zákonu shody vzestupu i sestupu“. Samotný text tohoto výroku je totiž zaznamenán ve třech podobách a je tedy možné, že vyřkl a napsal všechny tři, které pak byly vykládány v různých souvislostech:

„Cesta nahoru a dolů jedna a táž.“

„Cesta valchářského šroubu, přímá i křivá, je jedna a táž.“

„Společný je u kružnice počátek i konec.“

Archaický řecký básník Hésiodos z Askry (8.stol.př.n.l.) byl současně i prvním filosofem, který ve své knize „Práce a dni“ popsal sestupnou tendenci lidského pokolení od legendárního zlatého věku přes věk stříbrný, bronzový a hérojský až k nejhoršímu věku železnému. Anaximandros z Mílétu (585-525 př.n.l.) pak považoval přírodní děje za spravedlivou změnu, kdy zima je „trestána“ horkem, horko zimou, déšť suchem, sucho záplavami a po každoročním „vzestupu“ (jaro, léto) nastává i zákonitý sestup (podzim, zima). Archaičtí filosofové totiž věřili, že příroda i vesmír mají společný a neměnný řád (logos), který určuje veškeré dění.

Také Hérakleitos se snažil pochopit skrytou podstatu i dialektickou jednotu všech věcí, dějů a jevů („povaha věcí se ráda skrývá“) a proto učení Hésioda i Anaximandra částečně použil i k pochopení tehdejších společenských změn. Vítězství, porážky, vzestupy i pády tyranid, aristokracií, oligarchií, demokracií, městských států, království, i celých říší byly totiž tak časté, že přírodně uvažující filosofové i v nich logicky hledali jejich přirozené zákonitosti i skrytý a obtížně pochopitelný „řád všech věcí“ (logos). Hérakleitos samozřejmě nemohl znát pochmurnou historii jiných zemí před mnoha tisíciletími a neviděl ani do budoucnosti, avšak byl přesvědčen, že se mu podařilo pochopit „myšlenku, která všechno veskrze řídí.“

Někteří starověcí řečtí filosofové hojně cestovali po Egyptě, Středním východě i na území Římské říše (o Hérakleitovi to známo není), kde byla řečtina považována na jazyk vzdělanců a vyšších společenských vrstev a všichni významní Římané včetně římských vojevůdců a císařů ji také slovně i písemně ovládali. Z dostupných historických pramenů však není známo, že by někdy navštívili odlehlé primitivní kmeny, které po tisíce let žily (a dodnes žijí) jednoduchým způsobem života podle prastarých zvyklostí a jelikož nepoznaly zlato ani stříbro (natož peníze) a nezačaly ani obchodovat s půdou ani s otroky, nezrodily se u nich majetné vrstvy, touha po zbohatnutí a moci a závist i nenávist. Dávnou historií (tj. až do 3.tisíciletí př.n.l.) se však Hérakleitos nezabýval a tak mu unikly skryté příčiny onoho neustálého koloběhu režimů. Jeho současník Buddha (asi 563-483 př.n.l.), se kterým se však Hérakleitos nikdy nesetkal, dospěl v tomto směru poněkud dále, když pravil:

„Kdo pozná pravdu, pozná i příčiny.

Kdo pozná příčiny, pozná i pravdu.“

„Všeliký zlý úděl, jakýkoliv je na tomto světě nebo na onom světě,

má svůj kořen v nevědomosti a v nakupení touhy a žádostivosti.“

Koloběh režimů (nikoliv tedy pouhá výměna vůdců tlup, náčelníků a šamanů) totiž začal až v době, kdy bohatství dané společnosti (komunity) i jednotlivců překročilo nezbytnou životní potřebu (učení epikurejců a stoiků) a stalo se předmětem žádostivosti, touhy, závisti i nenávisti. Cesta civilizace „nahoru“ tedy s sebou přinesla i společenské děje, které primitivní společnosti neznaly a v některých místech světa ještě (naštěstí) ani neznají.

Všechny postupně „zcivilizované“ národy pak napříč věky i kontinenty začaly procházet jimi vytvořenými fázemi vzestupu i sestupu a mnohé národy i státy přitom dokonce zcela zanikly (Chetité, Mittanci, Lýdové, Médové, Mínojci, Féničané, Kartháginci, Západořímská i Východořímská říše, Egypt, Izrael, Judea ad.). Všechny tyto „cesty dolů“ pak provázelo násilí, loupení a ničení, což lze očekávat i v budoucnosti, neboť i to Hérakleitos uvedl v těchto svých výrocích:

„Boj je otcem všeho i králem všeho…“

„Je třeba vědět,

že je boj všem společný,

že právo je svárem

a že se vše děje ve sváru a podle nutnosti.“

Fázemi vzestupu i sestupu (cestou nahoru a dolů) však v historii lidstva prošly i miliardy jednotlivců. Tou nejobvyklejší a nejjednodušší „cestou nahoru“ bylo pouhé narození a životní uplatnění, „cestou dolů“ byly úpadek životních sil, stárnutí a smrt; složitější cestou pak byla „cesta duše nahoru“, tj. ke vzdělání, moudrosti, světlu a ohnivosti duše (podoba se sanksrtským pojmem sattva), kterou Hérakleitos považoval za „nejlepší“, anebo „cesta duše dolů“, tj. k nevědomosti, nerozumnosti, hlouposti, temnotě a vlhkosti duše, kterou považoval na nejhorší (podoba se sanskrtským pojmem „tamas“). Životní „cestu nahoru a dolů“ („jednou jsi dole, jednou nahoře“) pak provázely úspěchy, neúspěchy, dobré i zlé skutky, nemoci, úrazy, sláva, hanba, sebevražda anebo i vražda. Tomuto „řádu všech věcí“ podléhá celý lidský život i veškeré lidské aktivity, o čemž vypovídá i tento Buddhou definovaný „Železný zákon přírody“, který je při souborné analýze jeho učení považován za důkaz jeho ateismu:

„Žádný bůh, démon, asketa nebo kněz ani kdokoliv jiný ve světě nemůže způsobit těchto čtvero věcí:

• aby to, co je podrobeno rozpadu a zániku se nerozpadlo a nezaniklo,
• aby to, co je podrobeno nemoci neonemocnělo,
• aby to, co je podrobeno smrti neumíralo,
• aby nebylo plodů zhoubných činů, poskvrňujících, strast plodících a vedoucích vždy k novému zrození, stárnutí a umírání.

Těchto čtvero věcí nemůže nikdo způsobit, žádný bůh, démon, asketa nebo kněz

nebo kdokoliv jiný ve světě.“

Pokud někdo při politické „cestě nahoru“ „nasedl na tygra“, aby si tak usnadnil cestu, po určitý čas se mu sice „dobře jelo“ a dobře se mu vedlo (případy kolaborantů, pochlebovačů a těch, kteří „plnili jen rozkazy“), avšak na „cestě dolů“ se mu „těžce slézalo z jeho hřbetu“, pokud se ovšem této sestupné cesty vůbec dožil. Je totiž známo rčení, že každá „revoluce (anebo převrat) požírá své děti“ a mnozí přátelé i nejbližší příbuzní paranoidních samovládců a diktátorů nemívali dlouhý život. Historických příkladů je bezpočet napříč věky i kontinenty - stačí si jen připomenout vraždění a popravy bývalých revolucionářů v SSSR za vlády Stalina, „Noc dlouhých nožů“ v r.1934 v Německu, naše politické procesy z padesátých let i čistky z doby normalizace.

Na cestě vzhůru si totiž jen málokdo uvědomuje, že patrně po ní půjde i dolů, přičemž bude potkávat i lidi, kteří mu jeho úspěch záviděli anebo ke kterým se zachoval špatně a kteří proto škodolibě využijí jakékoliv příležitosti k tomu, aby mu své bývalé úkorné pocity oplatili. Přísloví „Pýcha předchází pád“ a „Žádný strom neroste do nebe!“ se proto v různých obměnách vyskytují téměř po celém světě a týkají se zejména politiků anebo rozličných úředníků, kteří se v opojení ze svého pocitu výjimečnosti a moci chovají povýšeně a zpupně a vůbec si nepřipouštějí možnost svého pádu. Nadarmo se proto neříká: „Buď slušný k lidem, když jdeš nahoru! Můžeš je potkat, až půjdeš dolů!“

Na rozdíl od svých současníků Xenofana z Kolofónu (asi 564-470 př.n.l.) a Díagory z Mélu (5.stol.př.n.l.) Hérakleitos sice nebyl rozhodný ateista, ale ani v jediném svém známém výroku nepoužil oblíbená slova současných náboženských bludařů a fanatiků o „božím hněvu“ nebo „božím trestu“ anebo obecněji užívaná slova o „božích mlýnech, které melou pomalu, ale jistě“. Ačkoliv byl označován jako „temný filosof“, jeho mysl byla mnohem jasnější než mysl většiny našich sebejistých a „geniálních“ současníků (občas byl dokonce považován za proroka, zatímco naši bývalí prognostici se proslavili spíše jako lháři, manipulátoři a podvodníci).

Hérakleitos kvůli svému nezaviněnému společenskému pádu neměl důvodu být přítelem Efesanů, protože mu dělali to nejhorší, co mohli a jejich děti se mu posmívaly a házely po něm blátem a kamením. Jeho velikost totiž pochopili až po jeho smrti (podobně jako opovrhovaní athénští „demokraté“ po popravě Sókrata), když jej prohlásili za největšího občana Efesu a ještě další osm set let razili mince s jeho podobiznou. Hérakleitos proto považoval za jedinou správnou vládu autokracii.

„Jeden je mi za mnoho tisíc, je-li nejlepší.“

„Je zákon poslouchat též vůli jediného.“

Jména tehdejších legendárních samovládců a zákonodárců z 8.-6.stol.př.n.l. byla všeobecně známa a žádný z nich se neopíral o vůli lidu anebo o nějaký místní „demokratický“ zákonodárný sbor. Stačí jen vyjmenovat Solóna z Athén, Kleobúla z Lindu na ostrově Rhodos, Periandra z Korintu, Pittaka z Mytilény na ostrově Lesbos a Zaleuka z Loker v Jižní Itálii (athénský Drakón a spartský Lýkurgos naproti tomu získali neblahou pověst krutostí svých zákonů).

Hérakleitovu politickou teorii převzal i athénský aristokrat Platón (427-347 př.n.l.), který na jejím základě a podle svých vlastních poznatků i zkušeností s původně se slibně rozvíjející athénskou demokracií (cesta nahoru) a poté totalitní demokracií úpadkovou (cesta dolů) vytvořil teorii o cyklické a zákonité přeměně jednoho politického systému v systém další. Při hodnocení originality Platónova učení je však na místě značná opatrnost. Ve starověku se totiž na originalitu myšlenek příliš nehledělo a z tohoto úhlu pohledu lze stěží rozpoznat, zda Platón ve svých knihách prezentoval pouze své autentické názory anebo (alespoň částečně) názory cizí, zejména když citoval svého učitele Sókrata, který by však s jeho pozdějšími autokratickými názory byl stěží spokojen

Příhodně i varovně proto znějí i tato Hérakleitova hodnocení Pýthagory (580-500 n.l.), se kterým se ostatně mohl i setkat (povídat by si však mohli nanejvýše o vesmíru):

„Pýthagorás, syn Mnésarchův, bádal nejvíce ze všech lidí, a vyhledav si tyto spisy, učinil si z nich svou vlastní moudrost - mnohoučenost, podvodnost“.

(F.Ch.Kessidi – Hérakleitos, str.56)

„Pýthagorás byl praotec podfuků.“

(Edward Hussey – Presokratici; Nakladatelství Petr Rezek, Praha 1997, str.86)

Platón dospěl stejně jako Hérakleitos k přesvědčení, že v tehdejší chaotické době byla jedinou zárukou společenské stability pevná samovláda (autokracie) a proto za ideální státní formu považoval stát řízený osvíceným vládcem-filosofem (podobný názor zastával i čínský konfuciánský filosof Sün-c´- 313-238 př.n.l.). Stejně dobře však věděl, že to je utopická vize budoucnosti, neboť sám žádného takového osvíceného vládce neznal a všichni tehdejší samovládci byli postupně svrženi mocichtivými příslušníky aristokracie, kteří vytvořili vojenský režim označovaný jako tímokracii. Takový režim však vadil obchodníkům, kterým svazoval ruce a bránil jim ve volném obchodování (klasický příklad Efesu). Proto využili svého vlivu i peněz a postupně nastolili vládu založenou na majetku, obchodu, úvěru a lichvě, označovanou jako oligarchii. A jelikož bohatí lidé vždycky vadili lidem nemajetným a chudým, docházelo nejprve k sociálním bouřím a poté k násilným převratům, kdy lid pod vedením mocichtivých politických dobrodruhů (avanturistů) povraždil své odpůrce i s jejich rodinami (nesměli totiž zůstat budoucí mstitelé) a nastolil tyranskou vládu nevědomého a neušlechtilého davu, soustavně měnícího své názory i oblíbence. Takto vznikla vláda z neuvědomělé a násilnické „síly lidu“ (démos-kratos - demokracie), kterou Platón považoval za předstupeň naprosté společenské zkázy. „Demokraté“ se totiž pro nedostatek sebekázně a rozdílnost vědomostí, zkušeností i rozumové a mravní vybavenosti nikdy nedokázali a dosud ani nedokáží smysluplně dohodnout a stejně jako ve starověku se neustále vzájemně urážejí a rvou o moc.

„Zřejmě také prožívá (demokratický člověk – pozn.) každý den tak, že se oddává žádosti, která se právě namane; jednou se opíjí a unáší se tóny flétny, tu zase pije vodu a nutí se k hubnutí, jindy se opět věnuje cvičení; někdy se straní veškeré činnosti a vůbec o nic nejeví zájem, a tu opět zase jako by se horlivě věnoval filosofii. Často se projevuje jako politik, vystupuje na řečniště a mluví a dělá, co ho právě napadne. A začne-li někdy nějakým válečníkům závidět, dá se unášet tímto směrem, a začne-li závidět těm, kteří vedou peněžní akce, vrhá se zase do nich. A v jeho životě není žádný řád ani nutnost, nýbrž on sám označuje tento život jako příjemný, svobodný a blažený a napořád po prožívá.“

(Platón – Ústava; Nakladatelství Svoboda 1993, str.385)

Pokud přeskočíme na jiný kontinent, nalezneme podobný názor i v Číně:

Příhodně i varovně proto znějí i tato Hérakleitova hodnocení Pýthagory (580-500 n.l.), se kterým se ostatně mohl i setkat (povídat by si však mohli nanejvýše o vesmíru):

„Pýthagorás, syn Mnésarchův, bádal nejvíce ze všech lidí, a vyhledav si tyto spisy, učinil si z nich svou vlastní moudrost - mnohoučenost, podvodnost“.

(F.Ch.Kessidi – Hérakleitos, str.56)

„Pýthagorás byl praotec podfuků.“

(Edward Hussey – Presokratici; Nakladatelství Petr Rezek, Praha 1997, str.86)

Platón dospěl stejně jako Hérakleitos k přesvědčení, že v tehdejší chaotické době byla jedinou zárukou společenské stability pevná samovláda (autokracie) a proto za ideální státní formu považoval stát řízený osvíceným vládcem-filosofem (podobný názor zastával i čínský konfuciánský filosof Sün-c´- 313-238 př.n.l.). Stejně dobře však věděl, že to je utopická vize budoucnosti, neboť sám žádného takového osvíceného vládce neznal a všichni tehdejší samovládci byli postupně svrženi mocichtivými příslušníky aristokracie, kteří vytvořili vojenský režim označovaný jako tímokracii. Takový režim však vadil obchodníkům, kterým svazoval ruce a bránil jim ve volném obchodování (klasický příklad Efesu). Proto využili svého vlivu i peněz a postupně nastolili vládu založenou na majetku, obchodu, úvěru a lichvě, označovanou jako oligarchii. A jelikož bohatí lidé vždycky vadili lidem nemajetným a chudým, docházelo nejprve k sociálním bouřím a poté k násilným převratům, kdy lid pod vedením mocichtivých politických dobrodruhů (avanturistů) povraždil své odpůrce i s jejich rodinami (nesměli totiž zůstat budoucí mstitelé) a nastolil tyranskou vládu nevědomého a neušlechtilého davu, soustavně měnícího své názory i oblíbence. Takto vznikla vláda z neuvědomělé a násilnické „síly lidu“ (démos-kratos - demokracie), kterou Platón považoval za předstupeň naprosté společenské zkázy. „Demokraté“ se totiž pro nedostatek sebekázně a rozdílnost vědomostí, zkušeností i rozumové a mravní vybavenosti nikdy nedokázali a dosud ani nedokáží smysluplně dohodnout a stejně jako ve starověku se neustále vzájemně urážejí a rvou o moc.

„Zřejmě také prožívá (demokratický člověk – pozn.) každý den tak, že se oddává žádosti, která se právě namane; jednou se opíjí a unáší se tóny flétny, tu zase pije vodu a nutí se k hubnutí, jindy se opět věnuje cvičení; někdy se straní veškeré činnosti a vůbec o nic nejeví zájem, a tu opět zase jako by se horlivě věnoval filosofii. Často se projevuje jako politik, vystupuje na řečniště a mluví a dělá, co ho právě napadne. A začne-li někdy nějakým válečníkům závidět, dá se unášet tímto směrem, a začne-li závidět těm, kteří vedou peněžní akce, vrhá se zase do nich. A v jeho životě není žádný řád ani nutnost, nýbrž on sám označuje tento život jako příjemný, svobodný a blažený a napořád po prožívá.“

(Platón – Ústava; Nakladatelství Svoboda 1993, str.385)

Pokud přeskočíme na jiný kontinent, nalezneme podobný názor i v Číně:

Tento „přirozený řád všech věcí“ (v Řecku logos, v Indii dharma, v Sumeru me, v Egyptě maat atd.) funguje již po celá tisíciletí a izolované hlasy moudrých a předvídavých lidí proti jeho působení nikdy nic nezmohly a ani nezmohou. Vždycky totiž budou „převálcovány“ masou cíleně zmanipulovaných, nevědomých a nerozumných hlupáků, kteří jim nebudou rozumět, nebudou je poslouchat a naproti tomu budou dychtivě a nekriticky hltat líbivá a lživá slova populistů a politických dobrodruhů, které pak budou v intelektuálním bezvědomí „demokraticky“ volit a nejprve jim budou nadšeně tleskat a volat „Sláva!“ a „Ať žije!“, poté jim budou tleskat stále méně a až vystřízliví a tleskat přestanou, dostanou strach a jejich počáteční nadšení vystřídají touha po změně, hněv, zloba, nenávist a násilí. Tento koloběh nálad davů i režimů je stále stejný a chmurných příkladů z minulosti i současnosti je bezpočet.

„Historie je učitelkou života!“ (Historia magistra vitae est)

(Marcus Tullius Cicero – 106-43 př.n.l.)

Hérakleitos věděl o principech společenských změn mnohem více, než 99 % našich spoluobčanů (včetně sebejistých, „geniálních, všehoznalých a jasnozřivých“ politiků), jejichž pýchou a chtivostí potemnělé „duše“ jsou na „cestě dolů“, vědění mají omezeno pouze na věci emočně uspokojující, pomíjivé a nepodstatné (zejména peníze, požitky a moc) a kteří o věcech podstatných a nadčasových nic nevědí a vědět ani nechtějí (to by totiž museli namáhat své myšlení zcela jiným směrem a do neznámých „končin“, ve kterých se nikdy duševně nepohybovali a kde by proto snadno ztratili orientaci). „Špatnými svědky jsou lidem oči a uši, mají-li barbarské (tj. nerozumějící) duše.“ Obecný stav (ne)vědomostí je proto natolik děsivý, že vyvolává oprávněné obavy o budoucnost nejen našeho národa, ale i celého lidstva. Kolik je lidí, kteří jsou v dnešní době vůbec schopni „Hérakleitův zákon“ pochopit?

„Tuto řeč, věčně jsoucí, nechápou lidé,

ani dokud ji neslyšeli, ani když ji uslyšeli.

Neboť ač se všechno děje podle této řeči,

přece se podobají nezkušeným,

když se pokoušejí o taková slova a díla, jaká já vykládám,

rozebíraje každé podle jeho povahy a vysvětluje, jaké je.

Avšak ostatním lidem uniká, co dělají bdíce,

tak jako zapomínají, co dělají spíce.“ (Hérakleitos)

„Slepotou je raněn tento svět, a jen málokdo prohlédne.“

(Buddha)

Otázky:

Jakou roli v tomto „koloběhu životů i režimů“ jednou sehraje umělá inteligence, která nebude ani „ohnivá a suchá“, ani „temná a vlhká“?

Nehrajeme s „řádem všech věcí“ příliš opovážlivou a riskantní hru?

V Plzni dne 27.7.2026