Cyklus režimů se uzavírá

Žijeme v době příkazů a zákazů. Naši občané si však již zvykli na pocit svobody a odvykli si poslouchat „vrchnost“ jako tomu bylo v minulém režimu.

Proto jsou dnešní situací mnohdy překvapeni nebo pobouřeni, takže kritizují její domnělé původce a proti omezování svých svobod protestují. Nelze přitom

než nevzpomenout na více jak padesát let starý pořad Šimka a Grossmanna „Pupák poslancem“, kdy poslanec Pupák v podání Miroslava Šimka říká:

„Lidu se povolila uzda! Dneska nám mluví do všeho každej! Řeknu vám, já viděl nedávno i němýho, který ukazoval rukama úplně jinak než před krátkým

časem! Týhle situace využívají různé živly k naleptávání jednoty! Soudruzi,vždyť se nám buržuj směje! Já to vidím tak, soudruzi – je třeba poučit se z chyb

minulosti, otevřít oči, získat prostor pro platformu a hlavně, soudruzi,neztrácet víru a naději v zázrak!“ (atd. atd.).

Současné chaotické přikazování a zakazování vyvolává (evokuje) u mnohých lidí obavy z návratu totalitních poměrů. Tyto obavy nejsou tak zcela

zbytečné, i když prozatím máme dost obranných mechanismů proti návratu nějaké novodobé formy diktatury. Znalci historie a filosofie však vědí

(„Historia magistra vitae est“ – Historie je učitelkou života), že jsme se již nyní patrně ocitli ve fázi přeměny demokratického politického systému v systém

jiný, který však zcela jistě už nebude demokratický.

Před 2 400 léty přišel Sókratův žák Platón (427-347 př.n.l.) s teorií cyklické změny politických systémů. Tehdejší hellénský svět v 7.-4.stol.př.n.l. ve

Středomoří, v Malé Asii i na pobřeží Černého moře totiž poznamenaly časté mocenské převraty, které byly zcela cizí nedalekým tradičním despociím

Egyptu a Persii. Čilý lodní ruch (obchodování) mezi řeckými obcemi (polis) přinášel zprávy o takových převratech téměř stejně rychle jako dnešní pošta a

v mnohých řeckých městských státech vzbuzovaly tyto zprávy neklid, zvláště když některé takové převraty byly iniciovány Peršany, kteří podněcováním

nepokojů a uplácením místních demagogů rozšiřovali svůj mocenský vliv.

Ze všech archaických pověstí a legend přitom vyplývalo, že ani jediná řecká obec nebyla založena z vůle lidu. Všechny tyto obce založili buď bájní

hrdinové (héroové), anebo kdysi dávno skutečně žijící osoby, které se pak staly legendami anebo byly po celých staletích povýšeny na polobohy nebo přímo

bohy (řecký filosof Euhémeros takto hovoří např. o Kronovi a Diovi – odtud pak vzešel okrajový filosofický směr euhémerismus). Tito nejsilnější a

nejchytřejší jedinci se pak stali neomezenými samovládci (tyrany) a tvrdě prosazovali svoji vůli - např. Lýkurgos ve Spartě, Thrasybúlos v Mílétu,

Zaleukos v Lokrách v jižní Itálii, Kodros, Drakón, Solón, Peisistratos, Hipparchos a Hippiás v Athénách, Periandros v Korintu, Pittakos v Mytiléně

na ostrově Lesbos, Kleobúlos v Lindosu na ostrově Rhodos apod.

Platón označoval takové režimy jako tyranidy (tyranie), i když v pravém slova smyslu někteří z těchto „tyranů“ vlastně ani tyrany nebyli a pro svoji zákonodárnou činnost byli spíše považováni na mudrce (pověst o sedmi antických mudrcích). Jak však Platón poznal, tyranova samovláda se časem znelíbila mocným a závistivým aristokratům, kteří jej svrhli a sami se zmocnili vlády. Platón označoval takový režim jako tímokracii a takové aristokratické „sbory mocných“ mnohdy vládly nejen v celé řadě řeckých polis, ale i v nedalekém Římě po vyhnání královského rodu Tarquiniovců (patriciové, senát). Z vlastní zkušenosti pak negativní vzor takové vlády spatřoval v tehdejším athénském třicetičlenném kolektivním sboru, který pod vedením jeho strýce Kritia tvrdě utlačoval athénské občany a mnohé nechal i popravit (za zmínku stojí např. tento epitaf na Kritiově náhrobku: „Zkrotil drzou žádostivost proklatého athénského lidu.“) Platón však také věděl, že sice méně početná, ale mocná aristokracie přitom vadila mnohem početnějším, ale méně mocným obchodníkům (a o peníze a vliv šlo vždycky na prvním místě). Proto se např. v 6.stol.př.n.l. v tehdejším maloasijském Efesu (významném středomořském obchodním centru) zmocnili vlády obchodníci a boháči, kteří vystřídali kralovládu i aristokracii, funkci krále (basiléa) zrušili a aristokraty z Efesu vyhnali. Příkladem může aristokrat Hermodóros, o jehož vyhnání napsal další aristokrat Hérakleitos (asi 544-484 př.n.l.) tato rozhořčená slova:

„Slušelo by se Efeským, aby se všichni dospěli oběsili a zanechali město nedospělým, neboť vyhnali svého nejzdatnějšího muže, Hermodóra, říkajíce: „Z nás nebudiž nikdo nejzdatnější anebo budiž jinde a u jiných.“

(F.Ch.Kessidi – Hérakleitos; Nakladatelství Svoboda 1985, str.32)

Vládu boháčů a obchodníků Platón označoval jako oligarchii, i když obvykle to nebyla čistě obchodnická vláda, ale spíše vláda složená z boháčů a aristokratů, jako tomu bylo např. v nedalekém Karthágu. K nejhorší situaci však podle Platóna dochází tehdy, kdy se vlády zmocní frustrovaný a závistivý lid (démos). Vyjma tehdejších řeckých polis však k takovým lidovým převratům nedocházelo a blízké despotické režimy (zejména Egypt a Persie) Platóna nezajímaly. Vládu lidu pak Platón označil jako demokracii, ke které však měl jako athénský aristokrat velice záporný vztah. Pokud totiž „demokrati“ nebyli horší než aristokrati a oligarchové, rozhodně nebyli o nic lepší (např. athénští „demokrati“ odsoudili ve zmanipulovaném procesu jeho učitele Sókrata k smrti, zatímco předchozí „vláda třiceti tyranů“ jej ušetřila). Platón také věděl, že všechny podobné demokratické převraty byly provázeny rozličnými krutostmi, kdy např. v Mílétu nechal vítězný lid podupat děti boháčů býky (boháči jim to pak při dalším převratu oplatili upálením svých největších nepřátel).

Platón tedy došel k názoru, že všechny tehdejší řecké politické systémy se postupně střídají – tyranidu střídá tímokracie, tímokracii střídá oligarchie a oligarchii střídá demokracie. Protože však lid se při hlasování nikdy nemůže smysluplně dohodnout a navíc je ovlivňován nejrůznějšími manipulátory a demagogy, časem se tito „demokrati“ unaví a začnou volat po vládě silné ruky (tyranovi, samovládci, diktátorovi). Tento koloběh režimů se projevuje i ve 21.století, kdy v nezměněné a tuhé podobě přežívají pouze středoasijské teokracie, asijské kralovlády, totalitní africké prezidentské režimy a komunistické „skanzeny“ ve Vietnamu, Číně a KLDR. Těmto režimům se totiž podařilo potlačit myšlení svých občanů a nastolit krutovládu a všudypřítomnou atmosféru strachu.

Totalitní zvyklosti jsou zakořeněny v každé zvířecí i lidské společnosti. Jsme prostě živočichové a stejně jako si zvířata „volí“ své nejsilnější vůdce smečky (opice, sloni, vlci apod.), i lidé si od pravěku volili své vůdce tlupy, rodu, kmene i národa. V některých částech světa se tato realizace individuální moci stala po celých tisíciletích ustálenou tradicí a proto se v nich nikdy nemohla uplatnit vůle lidu (demokracie). Trvá to dodnes a mnozí naivní humanisté přesto nechápou, že tamní lidé nezvyklí demokracii nejenže nejsou schopni pochopit její principy, ale ani nejsou schopni podle těchto principů žít, zvláště pokud ve svém mateřském jazyce vůbec nemají takové pojmy jako jsou demokracie, svoboda, volba, mravnost, morálka apod.

I v raných řeckých demokraciích se nejlépe uplatnili silní, chytří a hlavně výřeční jedinci (demagogové), kteří vždycky dokázali dovedně manipulovat veřejným míněním. A protože touha po moci a sebeuplatnění je základním povahovým lidským rysem (zejména na Středním východě a v Africe se i z nevzdělaných primitivů stali krutovládci), tito jedinci chtěli stále více a více moci a mnohdy tyto demokratické společnosti postupně přeměnili ve skryté i zjevné diktatury (příhodně označované jako demokratury), ve kterých měli právě oni rozhodující slovo. Příznačným rysem přeměny jakékoliv současné demokracie v demokraturu jsou všudypřítomné příkazy a zákazy, na které si zmanipulovaní občané časem zvyknou a svým trpným přístupem k neustále se posilující moci politiků, úředníků, policistů, státních zástupců, soudců i nejrůznějších manipulátorů se připravují o celou řadu svobod. Postupně pak dochází k situaci, kdy kritici tohoto stavu jsou skandalizováni, umlčováni, trestně stíháni anebo dokonce likvidováni – a ostatní občané se začnou bát. Kdo se pak odváží říci, že toto už není demokracie, ale demokratura (tyranida)? Tento poznatek byl platný již ve starověkém Řecku a je platný dodnes.

Rozmanité přikazování a zakazování patří k nejoblíbenějším aktivitám totalitních i demokratických politiků a jejich soudního, úřednického i policejního aparátu. Takové příkazy a zákazy jsou totiž až příliš často projevem nemravně uplatňované mocenské a společenské převahy, která samolibost a ješitnost individuální „tyrana“ anebo místní „tyránky“ emočně uspokojuje. Bylo tomu tak vždycky už od založení prvních státních útvarů v Mezopotámii a v Egyptě a stížnosti na úplatný úřednický a soudní aparát provázejí lidstvo již po celá tisíciletí.

Je příznačné, že téma „zakazování“ se zejména v době pověstné „perestrojky“ (tj. přestavby) v SSSR stalo často diskutovaným tématem, které je však v mnoha státech světa aktuální i dnes – a to i u nás. V tomto směru lze citovat některé pasáže z dosud inspirativního článku ruského novináře A.Vasinského, který byl uveřejněn v roce 1987 v Isvěstiích pod názvem „Kdo dovolil nedovolovat?“ („Kto razrešil něrazrešať?“).

Cituji:

„Zákazy…… Byly doby, kdy se toho velmi mnoho nesmělo. Venkovan nesměl z vlastního rozhodnutí odjet žít do města. Nesmělo se volně přecházet z jednoho podniku do druhého. Nesměly se nosit úzké kalhoty. Nesměly se nosit široké kalhoty. Nesměly se nosit dlouhé sukně. Nesměly se nosit krátké sukně. Nesměly se poslouchat gramofonové desky, vidět filmy nebo číst povídky, které dnes bez jakékoliv úhony posloucháme, sledujeme a čteme.“

„Filosofie zákazů (nemyslím tím rozumné a nezbytné zákazy v oblasti technologie, bezpečnosti techniky, zajištění pořádku, ochrany státních a vojenských tajemství, ale i zákazy zbytečné, nezdůvodněné ani zájmem věci, ani zdravým rozumem) – filosofie zákazů a omezení, vášeň zakazovat, je pro leckoho stále ještě přesvědčivá a je třeba zbavit ji glorioly. Vždyť v houštinách nejrůznějších „tabu“ a „vet“ se krmí a pase nemalý počet obyvatel, hlídačů, kontrolorů…… Mezi „vyznavači zakazování“ jsou harcovníci, kterým se dařilo zakazovat architektonické směry, literární žánry, hudební proudy a dokonce … …přírodní zákony (samozřejmě jen na dobu omezenou). Vždyť jak je známo, zakázány byly i některé vědy – dostaly nálepku „pavěd“. Byla to vleklá nemoc.

„Vzniká dojem, jako by všechny zákazy vycházely z presumpce zneužití. Jestliže se něco nezakáže – pak to prý všichni rozkradou. Jenže soudní procesy ve Střední Asii, v Moskvě a Rostově přinášejí svědectví, že ti, kteří se dali cestou nezákonnosti, se před zákazy nezastavují. Zákazy zastavují ty, kteří by chtěli a mohli dělat něco prospěšného, ale rozmýšlejí se.“

„A tak se stává, že nadbytečné zákazy, namířené zdánlivě proti přestupkům, vyvolávají samy o sobě další přestupky. Vyvolávají úplatky, reciproční služby, demagogii atd. Vždyť „nelze“ pro všechny – to nezřídka znamená „dovoleno“ pro někoho.

Na zákazech mají zájem ti, kteří se s nimi a s různými háčky mají dobře. Každý odvolaný zákaz, každý zrušený paragraf má za následek zbytečnost toho, kdo tento zákaz či paragraf střežil. Právo proto demokracie nevyhovuje byrokratům. Zákazy – to je jejich živná půda. Tam oni žijí.Filosofie zákazů, často vydávaných za strážce mravnosti a ochrany základů, není ani neškodná, ani nezištná.“

„Proč někteří raději zakazují než povolují? Protože ten, kdo říká „ANO“, bere na sebe odpovědnost. Navíc ten, kdo dovoluje, musí nejenom odpovídat, ale i PRACOVAT, zajišťovat úspěch věci, myslet, starat se, prožívat stresy. A co se děje s tím, kdo říká „NE“? Řekne to slovo a rázem se zbaví odpovědnosti a celý problém zruší. „NE“ – to je právo nic nedělat. Kde padlo slovo „NE“, tam se nic neděje. Ale kdo něco dovolil – vytvořil situaci, kde se něco může stát. Dobrá věc nebo špatná, drama, něco zlého nebo cosi plného radosti –- zkrátka život.

Zakazovači sýčkují: „Představte si, co se stane, když ……“ Pamatujeme časy, kdy se v parcích, na nových sídlištích stavěly tabulky, kudy se smí chodit a kudy ne. Zeleň zářila hroznými tabulkami „Nechodit po trávě! Porušení zákazu se trestá!“ atd. Ale lidé kupodivu nechodili cestami, které jim načrtli projektanti. Lidé chodili cestami a stezičkami, které si vyšlapali sami. Ty se pak znovu překopávaly, osévaly travou, oplocovaly. Lidé dostávali pokuty. Jenže z nějakého důvodu měli rádi právě ty cestičky, které si prošlapali sami – - jedni proto, že byly kratší, druzí proto, že jim prostě byly sympatické……Nyní se našli projektanti, kteří ty neplánované cestičky vydláždili, čímž uzákonili přestupek a rázem ubyly tisíce přestupků a narušitelů. A všem je náhle lépe, pohodlněji, volněji, lehčeji……“. (Konec citátů).

I po více jak třiceti létech nám tento článek má stále co říci, protože lidské chyby se stále znovu opakují. Dnešní příkazy a zákazy jsou sice zcela jiné povahy, než jaké byly v tehdejším SSSR, ale mnohdy jsou stejně nesmyslné. Nesmí se kritizovat Romové (cikáni) a nejvýše se smí opatrně říkat, že jde o nepřizpůsobivé obyvatelstvo, přestože je známo, že na jakoukoliv finanční výhodu se přizpůsobuje velice rychle. Nesmí se stavět ploty mezi slušnými a neslušnými občany (příkladem budiž Matiční ulice v Ústí nad Labem), nesmí se zpochybňovat imigrace problematických osob z problematických zemí, nesmí se vyprávět vtipy o Židech a černoších (v USA a v Kanadě to může dokonce skončit trestním stíháním), nesmí se zlehčovat homosexualita, volba pohlaví anebo jeho změna atd. atd.

V souvislosti se současnou pandemií coronaviru se pak již několikrát uplatnily příkazy a zákazy, které však byly mnohdy nedomyšlené a chaotické a nezřídka se rychle měnily (a stále ještě mění) ze dne na den. Nerozumí tomu učitelé, rodiče ani jejich děti, učitelé i rodiče nadávají, nechápající děti to opakují a tak se všeobecně posiluje averze vůči všem politikům. Vyděšení lidé na vesnicích, kteří nemají internet a jsou odkázáni pouze na televizní programy, mnohdy vůbec nechápou, co se děje, protože jeden den platí jeden příkaz nebo zákaz a druhý den je všechno jinak. Stabilitě a klidu ve společnosti to rozhodně nepřispívá, čímž je „zaděláno“ na úspěch takového vyčkávajícího populistického politika, který občanům slíbí nápravu i zavedení pořádku („slibem nezarmoutíš!“).

Při objektivním hodnocení problematiky příkazů a zákazů je proto vždycky nutno pečlivě zkoumat nejen jejich zjevnou i skrytou motivaci, ale i jejich racionální opodstatnění.

„Tytéž činy jsou buď čestné anebo nečestné,

záleží na tom, proč nebo jak jsou konány.

(Lucius Annaeus Seneca – 4 př.n.l.-65 n.l.; 95.list Luciliovi)

(Další listy Luciliovi; Nakladatelství Svoboda 1984, str.207)

Povaha počátečního úmyslu sice určuje povahu následného činu, avšak zkušenostní poznatek současně praví, že „cesta do pekel je dlážděna samými dobrými úmysly“. V subjektivním dobrém úmyslu nepodloženém vědomostmi a zkušenostmi bylo totiž již po celé lidské věky napácháno bezpočet nepravostí a škod, přičemž všichni „pachatelé“ těchto skutků pak tvrdili a stále ještě tvrdí, že to přece „mysleli dobře!“ V občanské společnosti se proto pro takové původce obecně škodlivého „dobra“ vžilo nelichotivé označení, které by ani nebylo vhodné publikovat.

„Bez rozumu nic nemůže být správně vykonáno.“

(Marcus Tullius Cicero – 106-43 př.n.l.; Tusculské hovory)

(Nakladatelství Svoboda 1976, str.201)

Přikazování i zakazování tedy může být čestné i nečestné – záleží na tom, co, proč a jak (tj. v jakém rozsahu) je zakazováno. Čestné (mravné) přikazování i zakazování musí být moudré nebo alespoň rozumné, uvážlivé a přiměřené dané situaci. Je nepochybné, že existuje celá řada oblastí lidské činnosti, kde neomezená libovůle v konání by mohla být obecně nebezpečná životu nebo zdraví lidí anebo národnímu či soukromému majetku. Je tomu tak i za současné pandemie coronaviru. V takových případech jsou přiměřená omezení, příkazy a zákazy plně na místě, neboť zajišťují ochranu majetku, lidského zdraví i dodržování občanské kázně a chrání nejen jednotlivce, ale i celou společnost (např. zákaz vstupu na místa požárů, povodní, výbuchů munice anebo do infikovaných prostor apod.). Na druhé straně však existují i příkazy a zákazy nečestné (nemravné), které jsou vydávány pouze za účelem uspokojení vlastního pocitu mocenské či společenské převahy a nesměřují k oprávněné a objektivně odůvodněné ochraně nějaké životně důležité potřeby společnosti anebo jednotlivce. Takové nemravné zákazy jsou však i dnes poměrně velmi početné a ve skutečnosti jsou projevem hrubé byrokratické zvůle, která je v jakékoliv demokratické společnosti zcela nepřípustná.

V demokratické společnosti musí mít jakýkoliv příkaz anebo zákaz nejen svůj právní podklad, ale i mravné odůvodnění. Takové odůvodnění musí být moudré nebo alespoň rozumné (racionální), uvážlivé a přiměřené dané situaci; jedině tehdy totiž může přesvědčit zákazem dotčené osoby o nutnosti jeho dodržování.

„Každý může činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá.“ (Čl.2 odst.3 Listiny základních práv a svobod)

Protože však celá řada našich zákonů je nerozumných a nemravných a navíc až příliš často je nerozumná a nemravná i jejich praktická aplikace (tj. úřední i soudní výklad), je tohoto generálního zmocnění k zákonnému zakazování nejrůznější lidské činnosti velmi často zneužíváno (klasická tendence k přeměně demokracie v demokraturu). Proto jsou mnohdy vydávány příkazy a zákazy tak nesmyslné a protichůdné, že nejenže nikoho o nutnosti jejich dodržování nepřesvědčí, ale nezřídka vzbuzují i posměch a dokonce přímo provokují k jejich okázalému porušování. Současná pandemie coronaviru a s ní související příkazy a zákazy jsou toho důkazem, protože o jejich oprávněnosti se přou i slovutní odborníci a váhaví politici mezi těmito názory bezradně „kličkují jako králíci“, načež vydávají o překot příkazy anebo zákazy, které vzápětí mění anebo ruší. Teprve praktické (a trpké) zkušenosti s touto neočekávanou situací totiž mohou potvrdit, kdo měl pravdu a které příkazy a zákazy neměly opodstatnění. Bohužel na to mnoho lidí doplatí.

Vyjma současné epidemie coronaviru provázené chaotickými příkazy a zákazy se již po celá desetiletí „proslavují“ nesmyslným zakazováním zejména fanatičtí a byrokratičtí ochránci přírody, kteří nezřídka pod smyšlenou a vykonstruovanou záminkou ochrany přírody, krajiny anebo živočišných či rostlinných druhů zakazují kde co, aniž by byli schopni a ochotni smysl těchto zákazů přesvědčivě vysvětlit. Proto se například stává, že se v národním parku Šumava tito „zakazovači“ snaží pokutovat cyklistu na lesní asfaltové komunikaci, kam za ním bezostyšně dojedou naftou páchnoucím terénním automobilem, anebo chodce pohybujícího se po cestě v I.ochranné zóně, která je rozbrázděna těžkými kolovými transportéry dřeva. Titíž „zakazovači“ také pravidelně každého 1.března zatarasí lyžařskou stopu mezi jezerem Laka a obcí Prášily z důvodu údajné ochrany tetřeva hlušce, zatímco o pár set metrů dále na bavorské straně stačí podél cesty umístit výstražné značky s přeškrtnutým tetřevem a nikdo z běžkařů ze strojově upravené stopy neodbočuje (proč by také chodil do hlubokého sněhu?). Pokud pak napadne hodně sněhu a začnou se lámat stromy, i to je vítaná příležitost ke všeobecnému zákazu vstupu do lesa pod záminkou ochrany zdraví lyžařů – a to co nejlépe na hodně dlouhou dobu. Nikdo z těchto „zakazovačů“ se neobtěžuje běžecké stopy projet rolbou a padlé stromy odstranit tak, jako to dělají v sousedním Německu, ale raději okamžitě využije možnosti „neřešit problém“ a zakázat pohyb.

Bylo by možno uvést ještě celou řadu naprosto nesmyslných a někdy i zcela neuvěřitelných byrokratických (a v podstatě totalitních) střetů ochranářů s turisty, cyklisty, vodáky, horolezci, paraglidisty apod. Tak se například pro zákaz horolezectví v určité chráněné lokalitě uvádějí nejrůznější smyšlené argumenty (alternativní pravdy), jako je například údajná ochrana výra, jehož houkání prý v dané oblasti před padesáti lety zaslechl jeden osmdesátiletý (nahluchlý) hajný při návratu z poslední leče (kde leccos vypil); dále „nepřípustné šlapání po mechem porostlých kamenech a obracení hrabanky“, anebo i plašení ptáků v oblasti, kde létají kulky z blízké střelnice, s neuvěřitelným odůvodněním, že střelba ptákům nevadí, protože jim připomíná hřmění, apod.

Je příznačné, že v takových případech se tito totalitně uvažující „zakazovači“ nikdy neobtěžují s poctivým shromažďováním objektivních důkazů na podporu svého rozhodnutí, ale až příliš často jednají emotivně a zaslepeně, úmyslně zatajují, popírají anebo dokonce falšují důkazy zpochybňující oprávněnost jejich zákazů anebo se dokonce uchylují k nepoctivým osobním útokům na případné stěžovatele a odpůrce jejich usilovné „ochranářské“ a „ekologické“ činnosti. Je to přece slast, přikazovat, zakazovat, omezovat, šikanovat a pokutovat lidi, zvláště pak ty, kteří se na rozdíl od velkých znečišťovatelů přírody a krajiny mohou před takovou úřednickou zvůlí jen obtížně bránit. Někdy lze dokonce nabýt dojmu, že někteří takoví „zakazovači“ se usilovně snaží vydobýt si neoprávněné postavení jediných oprávněných návštěvníků určitých přírodních lokalit a všechny ostatní občany znovu postavit za plot jako v době nejhlubší totality. Podobných případů zakazování by bylo možno uvést ještě celou řadu – a A.Vasinský by se jistě podivil, kdyby viděl, že od roku 1987 se v tomto směru ani v údajně demokratické České republice mnoho nezměnilo. Zakazování totiž není pouhým výsledkem přežívajících zvyklostí z totalitního režimu, ale především je výsledkem totalitně uvažující mysli – a ta i v demokracii zůstala zachována až příliš mnoha lidem, zvláště pokud mají k dispozici „kulaté razítko“.

Cyklus režimů se uzavírá, demokracie ve všech zemích západní Evropy i Severní a Jižní Ameriky se postupně mění v demokraturu a je pouze otázkou času, kdy si nespokojení a zmanipulovaní občané (voliči) „demokraticky“ zvolí nějakého charismatického vůdce, který je (podle jeho slibů) vyvede z tohoto demokratického bloudění a blouznění a konečně nastolí tuhý, všem srozumitelný a násilně vynutitelný řád. Stačí se pouze tvrdě postavit přílivu imigrantů z Afriky, Středního východu a Asie a úspěch bude téměř stoprocentně zaručen. Populistické sliby totiž vždycky byly, jsou a stále budou všeobecným nebezpečím a mnozí samolibí politici se „spasitelskými“ tendencemi už na tuto příležitost netrpělivě čekají. V Čechách začal tento proces už v polovině devadesátých let, kdy se v činnosti našich politiků, soudců i úřednického aparátu počaly projevovat nejen totalitní metody řízení společnosti, ale i docela obyčejná neomalenost, prolhanost, hrubost, sprostota a zvůle. Nikdo se tomu včas nepostavil a nikdo se neozval, takže „půda je připravena k zasetí zla.“

„Zpupnost je nutno více hasit než požár.“

(Hérakleitos z Efesu – asi 544-484 př.n.l.)

(F.Ch.Kessidi – Hérakleitos, str.147,154)

Platón sice nemohl předvídat všechny možné varianty realizace moci, ale jeho postřeh o cyklické změně režimů byl podnětný již tehdy a dodnes má své opodstatnění. Po krátkém období prvorepublikové demokracie totiž přišla totalita nacistická, po ještě kratším období poválečné demokracie přišla totalita komunistická a po krátkém demokratickém poblouznění ze „sametové revoluce“ jsme se ocitli v období sice stále ještě právní demokracie, ale ve skutečnosti faktické oligarchické demokratury (totality) novodobých zbohatlíků, pseudoaristokratů a soudců (justitury), která se časem může snadno přeměnit ve vládu jedince (všechno tomu nasvědčuje). Při znalosti mentální i mravní úrovně převážné většiny nejen našich, ale všech světových politiků však přitom nelze ani v nejmenším spoléhat na to, že by se mezi nimi mohl konečně objevit Platónem vytoužený osvícený vládce. Skuteční filosofové si totiž nechtějí politikou ušpinit svoji dosavadní dobrou pověst.

Známe sice obsáhlé dílo starověkého filosofa Platóna, ale neznáme život ani dílo dnes již zcela neznámého španělského politika Cortéze z 19. století, který již v r.1849 pronesl v madridském parlamentu tento neuvěřitelně jasnozřivý výrok (často jej připomínám):

„Příčina všech vašich omylů, pánové, je v tom, že nevíte, kam míří civilizace a svět. Vy věříte, že civilizace a svět jdou vpřed, ale ony jdou zpět!“

(Louis Pauwels & Jacques Bergier – Jitro kouzelníků)

(Nakladatelství XYZ 2009, str.11)

Pokud budeme pozorovat veškeré dění nejen kolem sebe, ale i na celém světě z tohoto deprimujícího (tristního) úhlu pohledu, mnohému lépe porozumíme a něčemu snad ještě zabráníme. Bohužel jsme až příliš slušní (a snad i zbabělí) na to, abychom měli odvahu i sílu starověkých tyranobijců a odpůrců tyranie Aristogeitona, Harmodia, Gaia Mucia Scaevoly, Gaia Servilia Ahaly, Marka Iunia Bruta, Gaia Cassia Longina, Marka Tullia Cicerona aj., protože politikům obklopeným strážemi budeme k smíchu a pouhými slovy toho mnoho nezmůžeme. Ani dočasné úspěchy v boji se sjednocenými “totalisty všech zemí” nám proto nebudou nic platné, neboť “hloupost je dnes všeobecnou chorobou krajin pod nebesy” (Sün-c´ - 4.-3.stol.př.n.l.) a civilizace i svět kráčejí zpět bez ohledu na naši vůli. Na tyto téměř jisté změny proto musíme připravit sebe i své děti, protože pouze “připraveným štěstí přeje” (“Praemones fortuna iuvat”). Snad to přežijeme ve zdraví.

V Plzni dne 17.9.2020