Texty JUDr. Oldřicha Heina

JUDr.Oldřich Hein o sobě

Narodil jsem se v r. 1947 v rodině písmomalíře Oldřich Heina a poštovní manipulantky Heleny Heinové. Mám dva sourozence – ing.Milana Heina (nar.1950) a Jiřího Heina (nar.1952). Nikdo z členů mé rodiny nebyl nikdy v KSČ. Moji rodiče byli členy Korandova sboru Českobratrské církve evangelické a též já (ač již cca 20 let ateista) jsem až doposud jako člen tohoto sboru evidován a pravidelně zván na sborová setkání.

Vychodil jsem devítiletou ZŠ v Plzni. V letech 1963-1965 jsem byl žákem Vojenské školy Jana Žižky z Trocnova v Moravské Třebové. Tuto školu jsem ze zdravotních důvodů nedokončil. Poté jsem v letech 1965-1967 studoval na tehdejší SVVŠ v Plzni. V r.1967 jsem začal studovat na Právnické fakultě UK v Praze, kterou jsem ukončil promocí v r.1972. 1.11.1972 jsem nastoupil jako právní čekatel na Krajské prokuratuře v Plzni. V r.1973 jsem absolvoval justiční zkoušky a poté jsem byl zařazen jako prokurátor na okresní prokuratuře v Plzni-severu. Krátce jsem pak pracoval na Okresní prokuratuře v Klatovech a v Tachově. Od r.1974 jsem byl prokurátorem na okresní prokuratuře v Plzni-jihu, odkud jsem byl v r.1984 na přání OV KSČ jako „nežádoucí osoba“ přeložen na Městskou prokuraturu v Plzni. Zde jsem působil až do konce února 1989, kdy jsem na vlastní žádost z prokuratury odešel a začal jsem pracovat jako právník u ČSAD Plzeň. V lednu 1990 jsem byl osloven tehdejším OF a byl jsem vyzván, abych se znovu vrátil na prokuraturu. Od 1.2.1990 jsem proto začal pracovat jako okresní prokurátor na Plzni-severu. Po transformaci prokuratury ve státní zastupitelství jsem byl 26.června 1994 bez udání důvodů vyrozuměn, že můj pracovní poměr u státního zastupitelství končí k 30.6.1994. Tyto důvody mi nebyly dosud sděleny. Poté jsem začal pracovat jako právník u Kreditní banky, a.s.Plzeň, která však v r.1996 spadla do likvidace a od 1998 do konkurzu. Průběh konkurzu jsem zajišťoval až do mého odchodu do důchodu.

Mojí profesní specializací byla doprava, hospodářská kriminalita, všeobecný dozor, občanskosoudní dozor a za mého působení na Plzni-jihu i dozor nad výkonem ochranné léčby v Psychiatrické léčebně v Dobřanech.

Od r.1967 se zabývám srovnávacím studiem filosofie. I při svém pokročilejším věku jsem stále ještě sportovně aktivní (přiměřeně mému zdraví).

Jsem 40 let ženatý s Marií Heinovou, rozenou Stojčevovou (nar.1957). Manželka je stále ještě zaměstnána jako úřednice. Mám dvě dcery – Janu (nar.1983) a Hanu (nar.1988). Jana absolvovala Olomouckou univerzitu Palackého, obory japanologie a filosofie. Momentálně žije v Norsku, kde je i zaměstnána. Je svobodná, hovoří plynně japonsky, španělsky, anglicky, francouzsky a norsky. Hana absolvovala Střední školu sociálně-právní v Plzni, obor sociálně pečovatelský. Momentálně pracuje mimo obor jako prodavačka. Je svobodná, žije sama a má syna Patrika (nar.2013).

JUDr.Oldřich H e i n

 
 

„Jak dlouho ještě…?“ („Quousque tandem…“ ; Marcus Tullius Cicero – 106-43 př.n.l.; Contra Catilinam)

Po naší justici je druhým nejkritizovanějším státním orgánem státní zastupitelství, které svojí činností neustále prohlubuje právní nejistotu občanů. Tento občanský neklid totiž vyvolávají nejen tisíce nespravedlivě stíhaných osob (podle statistiky přes tisíc zprošťujících rozsudků ročně), ale i občanů s nějakým více či méně významným společenským postavením (zejména starostů obcí a měst), kteří žijí v neustálých obavách z možného trestního postihu. Přestože nezřídka musí řešit mimořádně obtížné a právně náročné úkoly (a sami přitom mnohdy ani nejsou právníci), nikdy si nemohou být jisti tím, že si na ně policisté anebo státní zástupci něco nevymyslí a ve své bujné představivosti je obviní z nejrůznějších smyšlených zločinů. Už mnohokrát se totiž stalo, že své fantazijní představy „protlačili“ až k soudu, kde poté své oběti několik let popotahovali, vymýšleli a křivili důkazy, za účinné pomoci hromadných sdělovacích prostředků je špinili a skandalizovali, poté je připravili o zaměstnání a nakonec jim zničili zdraví, rodiny, podnikání, přátelské vazby i společenskou prestiž. Pokud však v soudní síni nedokázali svá tvrzení obhájit a hrozil jim zprošťující rozsudek, začali „kličkovat jako králíci“ a tvrdili, že soud měl pouze jiný právní názor. Je to lež, protože pokud jejich představy o trestné činnosti nebyly podloženy důkazy, nejednalo se o rozdílné právní názory, ale o zakrývání vlastní nezodpovědosti a neschopnosti. Zarputilí státní zástupci se však mnohdy ani s pravomocným zprošťujícím rozsudkem nesmířili a přestože věděli, že dovolání bude zbytečné, ještě dodatečně se úmyslně pokoušeli své oběti trápit a snad z toho dokonce měli i škodolibou radost. Záštiplné emoce však nemohou a ani nesmějí nahradit objektivně ověřitelné důkazy – to bychom se jinak ocitli v inkvizičním anebo islámském středověku. Ještě nikdy se také nestalo, aby provinilí státní zástupci uznali své chyby, omluvili se za ně anebo dokonce podali rezignaci na své funkce – omluvu i náhradu způsobené škody totiž raději nechávají na státu.

„Těm, co soudí spravedlivě, se vydaří obec a vzkvétá lid, co v ní bydlí.“

Rozhodování našich soudů (judikativní aplikace práva) je předmětem dlouhodobé kritiky. Veškeré politické vize a proklamace o reformě justice totiž dopadly „na půdu vyprahlou a skalnatou“, ve které nemohly vzklíčit a přinést užitek. Přestože nemalá část soudců se snaží nejen vyhovět požadavkům našeho platného práva, ale i respektovat základní mravní normy a zejména pravidla slušného chování, soustavně se setkáváme i s takovými soudními rozhodnutími, o kterých se obvykle říká: „odborníci se diví, laici žasnou“. Nezřídka se dokonce stává, že soudci už ani nesoudí podle platného práva, ale podle svých mnohdy podivných představ anebo podle svého momentálního pokřiveného (po)hnutí mysli, na platné právo se neohlížejí a proto se ani neobtěžují svá rozhodnutí přesvědčivě zdůvodnit. Takové chování už není ani úzkoprsým právním pozitivismem, který bývá soudcům často vytýkán, ale doslova právním nihilismem, neboť se pohybuje mimo platné právo i judikáty, které sice mohou být občas inspirativní, ale nejsou obecně závazným pramenem práva. Odstrašujícím příkladem takového přístupu k nalézání práva může být výrok jednoho soudce krajského soudu v P., který prohlásil: „Tento senát se judikáty neřídí, tento senát judikáty tvoří!“ V této souvislosti si nelze nevzpomenout na slova anděla ze známé české pohádky „Hrátky s čertem“, kterými oslovil samolibého otce Scholastika: „Ďábelská pýcha z tebe mluví, poustevníku! Nelidskou zpupností jsi oděl svoji duši!“

„Zpupnost je nutno více hasit než požár!“

(Hérakleitos z Efesu – asi 544-484 př.n.l.)

Hodnota života

Úvahy o hodnotě života jsou v současném světě předmětem mnohých názorových sporů, neboť čím více lidé podléhají náboženským anebo pseudohumanistickým představám, místní morálce, politickým manipulacím, předsudkům a emocím, tím jsou jejich představy o této hodnotě zmatenější. Svět je totiž nábožensky, politicky i názorově rozdělen a představy o hodnotě života (a tedy nejen života lidského) se tedy různí podle místní hierarchie hodnot. V některých zemích jsou proto na špičce společenské hodnoty vědci, lékaři a záchranáři, v jiných zase teroristé; někde je týrání zvířat zločinem, jinde jsou zvířata považována za pouhou věc, nad jejímž týráním se nikdo nepozastavuje. V civilizovaných zemích mají také velikou společenskou hodnotu nejen řádní a milující rodiče, ale i jejich pracovité, zdvořilé a dobře vychované děti, které jsou zárukou budoucí společenské stability; jinde jsou však děti vychovávány k národnostní nenávisti, sebevražedným atentátům anebo jako budoucí „potrava pro děla“ a jejich pomatené matky jsou na to ještě hrdé. Pořadí těchto hodnot je tedy určováno z hlediska „vyššího principu mravního“ anebo z hlediska místní a společenské morálky, která až příliš často nemá nic společného s mravností. Sjednocení těchto hledisek je ovšem možné pouze u zubaře, v sanitce, na nemocničním lůžku anebo na operačním sále, protože bolest zubů, úraz, těžká nemoc anebo reálná hrozba smrti dokáží zásadně změnit i po staletí vžitá hodnotící kritéria. V takových mezních případech mají totiž lékaři a záchranáři vždycky hodnotu nejvyšší

Poctivost ve smluvních vztazích

Před několika lety jsem se v průběhu diskuze s členy jedné známé náboženské sekty otázal, co by podle jejich mínění mohlo okamžitě a celosvětově zlepšit mezinárodní i mezilidské vztahy. A protože téměř všichni věřící rychleji mluví než myslí, s rozzářenýma očima okamžitě vyhrkli: „Láska!“ Začal jsem se smát a říkal jsem jim: „To si vážně myslíte, že se lidé na celém světě mohou okamžitě začít milovat?“ Nato znejistěli a když už nevěděli, kudy kam, poté jsem jim řekl: „Poctivé smluvní vztahy! Aby lidé pod hrozbou přísné právní i mravní diskvalifikace uzavírali poctivé smlouvy, aby si vzájemně nelhali a nepodváděli se!“ Načež tito iracionální šiřitelé všeobjímající lásky začali myslet (nebývá to u nich zvykem!) a tuto argumentaci uznali jako racionální. Takže pozorně čtěte!

Podobenství o hrudce soli

Blíží se prezidentské volby a na sociálních sítích (jako ostatně před každými volbami) se opět objevují zlobné až nenávistné komentáře k jednotlivým kandidátům. V našem dlouhodobě mravně deformovaném společenském prostředí to však není nic neobvyklého. Nejde přitom pouze o volby - tito škarohlídi, „zapšklí“ kritici, moralisté, mravokárci a zarputilí bojovníci „proti všemu a všem“ totiž využívají jakékoliv příležitosti k uvolnění svého záporného emočního přetlaku (zlosti, vzteku), přičemž jejich urážky a „odvážná“ špinění druhých nezřídka umocňuje „ochranná“ anonymita. Jen ojediněle se objevují slova vyzývající ke slušnosti, uvážlivosti a toleranci, která však záhy zapadnou v záplavě škodolibých a nenávistných slov. Životní osudy, slova i činy každého člověka je přitom nutno vnímat komplexně (dialekticky) a nelze z nich účelově vytrhávat jen drobné epizody, které se momentálně hodí k jeho skandalizaci.

Ve starověku lidé věřili v „boží mlýny“ za života i v zaslouženou odplatu po smrti. Proto se mnohem více báli následků za svá zlá slova i činy a uvažovali nad tím, zda jejich účinky lze nějak zmírnit anebo odčinit. O vysvětlení se pokusil indický filosof Buddha (asi 563-483 př.n.l.) ve své rozpravě, označené jako „Podobenství o hrudce soli“.

Spravedlnost je základem států

V naší společnosti se prohlubuje neklid, nedůvěra v platné právo a nevíra ve spravedlnost. Tento stav sice trvá již téměř třicet let, ale varovná i kritická slova byla vždycky umlčována anebo znevažována. Postupně to však zjišťují i někteří soudci, kteří jsou tímto úpadkem právního vědomí občanů natolik zneklidněni, že i oni na tuto situaci začínají veřejně poukazovat. Semena tohoto právního i mravního nihilismu však zaseli nejen filosoficky a právně nedovzdělaní politici a zákonodárci, kteří „porevoluční“ právo důsledně „odmravňovali“, ale i samotní soudci, kteří opovrhli kulturními právními tradicemi a úzkoprsému pozitivistickému výkladu práva se rychle přizpůsobili. Nelze totiž zapomenout slova jednoho z bývalých ministrů spravedlnosti, který prohlásil, že „úkolem soudců není nalézat nějakou pomyslnou spravedlnost, ale pouze platné právo“, jakož i slova předsedy Ústavního soudu, který pravil, že „k soudům se nechodí pro spravedlnost, ale pro rozsudky“. Podobnými znevažujícími výroky vůči spravedlnosti totiž vždycky začínal právní i mravní rozklad společnosti, neboť vypuštěného „džina právního formalismu“ lze jen stěží zahnat zpátky do lampy.

Mravnost a morálka

Mravnost a morálka jsou dlouhodobě tématem filosofických úvah, které se opírají o tisíciletá pozorování lidských vlastností a chování. Výuka této tématiky je však na všech stupních našeho školství zanedbávána, takže nejasnosti ohledně vzájemného poměru mravnosti a morálky přetrvávají. Je proto jen málo těch, kteří tuto problematiku pochopili, a ještě méně je těch, kteří ji dokáží vysvětlit. Stačí si jen poslechnout naše politiky, pedagogy anebo soudce a pokud víme, o čem se vlastně snaží hovořit, ustrneme nad jejich nevědomostí. Pokud bychom totiž použili podobenství o rozsévači (Evangelium sv.Matouše, kap.13/3-8), pak semena tohoto vědění až příliš často padají podle cesty, na místa skalnatá anebo do trní, takže nevzcházejí a nevydávají užitek. Až příliš mnoho lidí se totiž zdráhá číst literaturu náročnou na přemýšlení a pokud vůbec něco smysluplného přečtou, čtou rychle a povrchně, nad přečteným nepřemýšlejí a nezřídka jsou čtením jejich mozkové závity natolik unaveny, že v další četbě už nepokračují anebo v důsledku své nevědomosti podléhají zmatku, bludům anebo zlosti. Pokud však tato slova padnou do myslí chápajících (tj. v zemi dobrou), je jim to k celoživotnímu užitku i potěšení.

Krize právní kultury

Při nedávné diskuzi na stránkách „Neviditelného psa“ vznesl jeden z diskutujících domněnku, že právo je věda. Není tomu tak, neboť současné právo se zásadně vzdálilo od ideí jeho zakladatelů. Za padesát let své právní praxe jsem v soudních síních zažil tolik křivých soudních výroků, které mne utvrdily v přesvědčení, že právo není věda. Pokud se totiž pokusíme definovat pojem „věda“, pak se patrně i s mými názorovými odpůrci shodneme v tom, že je to myšlenková anebo praktická (experimentální) činnost, která posouvá lidstvo kupředu, upřesňuje informace známé, objevuje dosud neznámé a tak přispívá k poznání pravé skutečnosti. V právu k tomu však nedochází, neboť všechny moudré právní zásady byly vymyšleny již před 2000 léty a zbývá pouze užívat je v praxi. Od té doby nebylo platné právo nikde na světě obohaceno o něco zcela nového, objevného a mravně i právně převratného. Pokud tomu někdo z budoucích diskutujících nevěří, nechť si opatří knihu docenta JUDr.Jaromíra Kincla, CSc. „Dicta et regulae iuris anebo právnické mudrosloví latinské“ (Vydavatelství Karolinum Praha 1990), a tuto knihu ať si pozorně alespoň dvakrát pročte. Jsem si naprosto jist, že laik užasne a odborník bude zahanben. Co tehdy římští právníci vymysleli, to byla opravdová právní věda, a to na takové úrovni, které jsme my nikdy nedosáhli a ani nedosáhneme. Našim „právním vědcům“, zákonodárcům a politikům totiž chybí to, co tehdy bylo pro právní vědu nezbytné – tj. studium filosofie a právní historie. U Římanů to bylo zejména studium stoické filosofie (Marcus Tullius Cicero a Lucius Annaeus Seneca) a dějin Říma, římských právních zvyklostí a právních norem (Titus Livius – Dějiny římské od založení Města).

Alternativní pravdy

  1. po tisíce let lidé lidé usilují o pravdivé poznání vesmíru, světa, přírody, okolního dění i sama sebe. V dávné minulosti však měli k dispozici jen velice málo pravdivých (objektivních) informací a proto je ve své „mozaice poznání“ doplňovali domněnkami, smyšlenkami i fantazijními představami. Tak postupně vznikly animismus, totemismus, polyteismus, monoteismus i další rozmanisté „ismy“, které už miliony lidí svedly na cestu bludnou. Také v současnosti jsme natolik zahlceni informacemi všeho druhu, že pro nerozumného, nedostatečně vzdělaného a nezkušeného pozorovatele je velice obtížné poznat, která informace je pravdivá a do mozaiky poznání vhodná, a která informace je nepravdivá a vede k mylným představám i nepravdivému obrazu pravé skutečnosti (objektivní reality). Toto současné tápání v informacích je o to obtížnější, že pravdomluvnost a poctivost už dávno nejsou „in“ a u mnohých mravně nepevných občanů, lhářů a dezinformátorů vzbuzují posměch. Proto se stále častěji setkáváme nejen s úmyslným i nedbalostním přehlížením informací pravdivých, ale i se záměrným vytvářením a šířením informací nepravdivých, zejména lží a polopravd. A jelikož správná definice pojmu znamená jeho pochopení, je třeba uvést, že lež je úmyslné vyslovení nepravdy, zatímco polopravda je nepravda „okořeněná“ špetkou pravdy, takže vzbuzuje dojem pravdy. Polopravdy se tedy jejich neustálým rozvíjením stávají dezinformacemi, z nichž menší část je pouhým výsledkem senzacechtivosti („Už jste to paní slyšela?“ anebo „Jedna paní povídala že tamta paní povídala“) a větší část je výsledkem cílené nepoctivé manipulace s informacemi pravdivými i nepravdivými. Výsledek je stejný, protože polopravda je jako celá lež. K nejhorším projevům matení pravdy dochází v náboženství a v politice, avšak tento pochmurný jev se projevuje i ve státní správě, policii, státním zastupitelství a justici. Tam všude se cíleně anebo z nedbalosti žongluje s informacemi pravdivými i nepravdivými a výsledky takového křivení pravdy jsou mnohdy tragické. V poslední době např. mnoho našich občanů zneklidňují právní nejistota a cílené manipulace s pravdou ze strany orgánů činných v trestním řízení, které při svém vzdělání a technických možnostech mají lepší předpoklady k poznání pravé skutečnosti. Není tomu tak. Ono totiž poctivé hledání pravdy objektivní vždycky bylo, je a bude je mnohem obtížnější, než jednoduché vytváření mylné pravdy subjektivní.

Konflikt práva a rozumu

Jednou z přirozených vlastností lidí je vytvářet si závazná a přísná pravidla chování. Na základě ústní společenské dohody tak vznikaly již v pravěku místní a skupinové zvyklosti (obyčeje) a v průběhu dalších tisíciletí i místní, skupinové a náboženské morálky, které pak nejmocnější členové rodících se státních útvarů v Indii a Mezopotámii postupně přeměnili v písemné „božské právo“. Bylo by velice zdlouhavé popisovat proces tvorby právních norem i nejstarší zákoníky, z nichž až dodnes je nejproslulejší zákoník babylónského krále Chammurabiho z 18.stol.př.n.l., jehož dominantní právní zásada „oko za oko, zub za zub“ se stala i základem Mojžíšových zákonů a po dalších 3000 létech též základem islámského práva šarí´a.

Zkušenost je nejlepší učitelkou všeho. (Experientia optima rerum magistra est.) (Gaius Iulius Caesar – 100-43 př.n.l.)

Všichni zajisté známe přísloví „Chybami se člověk učí“, které je jen laickou formou psychologické poučky „Záporné emoce mají funkci učení“. Nikdo není dokonalý, chybovat může každý, ale pokud má za povinnost být při výkonu svého zaměstnání, povolání, postavení anebo funkce maximálně pozorný a svědomitý, nemá právo na omyl. Takových profesních anebo momentálních postavení je celá řada – lékaři, stavitelé, strojvedoucí, řidiči z povolání i řidiči amatéři, prostě všichni ti, kteří svým případným omylem mohou způsobit škody na fyzickém anebo duševním zdraví, na majetku, obecně prospěšných zařízení apod. Je pozoruhodné, že zatímco vůči jejich případným pochybením bývají orgány činné v trestním řízení velice přísné, pochybení policistů, státních zástupců i soudců bývají velkoryse přehlížena, jako by snad jich se rovnost před právem netýkala. Jejich bezbřehá nezávislost přitom potlačuje nejen jejich sebekontrolu a zodpovědnost, ale i funkci učení z chyb.

Věř, ale komu věříš, měř! (Fide, sed cui fidas, vide!)

V každé tíživé sociální i politické situaci nastává příznivá doba pro demonstrace proti vládě i proti účelově označeným vnitřním a vnějším nepřátelům. Lidé si vyslechnou líbivé (populistické) projevy řečníků, vykřičí se a pokud se objeví nějaký charismatický vůdce (je přitom úplně jedno, co říká), téměř pravidelně bývá „zaděláno“ na pořádný problém. Takových vůdců lidu už totiž lidstvo zažilo bezpočet a výsledky jejich plamenných projevů mnohdy vedly k pouličním bouřím, pogromům, občanským válkám, revolucím i válečným konfliktům. Co všechno se dá dokázat pouhými slovy! Všechny ty demonstrace a shromáždění jsou přitom co do formy, obsahu i účinku velice podobné. Pokud totiž porovnáte dobové fotografie z 20.století s fotografiemi současnými, užasnete nejen nad podobností grimas a slov řečníků, kteří se opájejí pocitem vlastní důležitosti, ale i jejich posluchačů (stejné zaťaté pěsti, zlostí zrudlé tváře, nadávky, výhrůžky apod.). Ve skupině se totiž lidé chovají zcela jinak než jako jednotlivci a nezřídka je jim i hanba, že se takové akce zúčastnili, zvláště pokud se pak vidí v televizi ve společnosti lidí, s jejichž názory nesouhlasí a kterých se štítí. Tyto demonstrace přitom nikdy nic pozitivního nepřinesly, ale naopak zvýšily společenské napětí, zlost a nepřátelství. Ještě nikdy se totiž nestalo a jistě ani nestane, aby se lidé vraceli z protivládních demonstrací pozitivně emočně naladěni, neboť s takovým záměrem ani nejsou svolávány.

Zlo je lidské dílo

Ačkoliv se lidstvo pyšní tím, co všechno dokázalo a dokáže, ve skutečnosti je to pouhý přírodní druh, který prošel statisíciletým vzestupným procesem vývoje z primitivních tlup primátů až do nepříliš povzbudivé současnosti, která se díky jeho nerozumnosti, nevědomosti a hlouposti postupně stává procesem sestupným. Existence lidstva i celý proces jeho vývoje je však pouhou tisícínou vteřiny z celkového procesu vzniku a vývoje Země a její přírody. V průběhu přerodu primitivních primátů v myslícího člověka si totiž archaičtí lidé stále zachovali mnohé zvířecí instinkty a pudy, které jejich neustálým opakováním a výchovou svých potomků postupně rozvinuli a přeměnili je v místní a skupinové zvyklosti – tj. obyčeje a místní i skupinovou morálku, která neměla s ušlechtilostí a mravností nic společného. Mezi dominantní instinkty a pudy totiž vedle pudu sebezáchovy, pudu hladu a pudu sexuálního patřily i útočnost (agresivita) a sklon k brutálnímu násilí, což by se žádný zodpovědný archeolog, psycholog ani historik neodvážil popřít.

Z křivé mysli i křivá slova pocházejí

Úvahu o řeči a váze i síle slov si zaslouží doplnit i úvahou o jejich poctivosti. Lidé křivě myslící totiž jasná a pravdivá slova nepoctivě rozmělňují slovíčkem „ale“ a snaží se tím vyhnout přímé odpovědi anebo zpochybnit obsah řečeného. V nedávné době jsme to zažili např. při epidemii covidu 19, kdy mnozí občané, advokáti, soudci i politici sice říkali, že proti covidu je nutno bojovat se vší rozhodností, „ale…“ – a pak začalo rozmanité kličkování, fantazírování, hledání viníků, vymýšlení zaručených způsobů léčby, podezírání i obviňování. Na podzim se to může opakovat. V současnosti je podobná situace i ohledně války na Ukrajině. Mnozí dezorientovaní občané, rusofilové i členové tradičně rusofilsky a stalinisticky orientovaných rodin totiž říkají, že Putin a Rusové se sice s tou „speciální operací“ unáhlili, „ale…“ – a zase začnou kličkovat a poukazovat na údajný ukrajinský nacismus, banderovce, zločiny USA a NATO, přimíchají k tomu EU, rasismus, kolonialismus apod., přičemž jejich argumentace je pouze principiálně protizápadně zaměřená a nebere v potaz všechny typické znaky brutálního nacionálního socialismu, příznačného nejen pro současné Rusko, ale i pro Čínu a Severní Koreu. Podobně jsou sice schopni pokrytecky odsoudit teroristické útoky Palestinců i ostatních muslimů, avšak vždycky k tomu přidají ono slůvko „ale…“ - a ihned poukazují za údajné i skutečné zločiny Izraelců, kteří v nenávistí přetlakovaném arabském prostředí pouze úporně hájí svoji bytostnou existenci a v emočním přetlaku nevolí vždy vhodnou reakci.

Váha a síla slov

Řeč a slova jsou významným prvkem mezilidské komunikace. Slova mohou být stručná i mnohomluvná, rozumná i nerozvážná, vlídná i zlostná, dokáží lidi spojovat i rozdělovat, působí radost, žalost, hněv, zlobu i nenávist a nezřídka byla i počátkem mezilidských konfliktů, počínaje hádkami, domácím násilím, rozvody a vraždami v afektu, dále pogromy, rebeliemi, vzpourami nebo občanskými nepokoji a konče revolucemi, občanskými válkami a dokonce i válkami světovými. Na počátku toho všeho přitom byla pouhá nehmotná slova, pocházející z neukázněné anebo zlé mysli.

Problematika znaleckého dokazování

Dokazování v soudním řízení za pomoci znaleckého posudku je již po mnoho let nebezpečným úskalím trestního i občanskoprávního procesu. Není to tedy žádné novum a patrně proto by bylo na místě předpokládat, že přinejmenším od doby platnosti zákona o znalcích a tlumočnících č.36/67 Sb. si policisté, prokurátoři (nyní státní zástupci) i soudci sami vytvořili dostatek nejrůznějších mechanismů (interní pravidla, zvyky anebo prostý zodpovědný přístup), jak se znalci účinně spolupracovat v zájmu zjištění objektivní (materiální) pravdy. Přesto se až doposud nepodařilo zajistit bezpečnou „plavbu“ a na tomto úskalí postupně „ztroskotala“ dlouhá řada trestních i občanskoprávních kauz. Kupodivu právě díky znalecké činnosti totiž bývá objektivní (materiální) pravda nezřídka zahalena takovým závojem klamu, že její zjištění je zcela nemožné. Státní zástupci i soudci proto opakovaně poukazují na četné nedostatky znaleckých posudků, na průtahy při jejich vyhotovování i na vzájemné rozpory mezi znalci, které se nedaří odstranit ani doplněním znaleckých posudků, ani výslechem znalců anebo jejich vzájemnou konfrontací. Z těchto důvodů proto dochází k narušování anebo dokonce maření průběhu přípravného řízení trestního, trestního řízení soudního i občanskoprávního řízení.

Boží mlýny

Zhruba 5 000 let už trvá snaha moudrých mužů a občas i žen o probuzení lidstva z temného, primitivního a pudového pravěku. Stále se to ale nedaří, neboť většina lidí je rozumu vzdálená (homo amentus) anebo dokonce rozumu prostá (homo dementus). Po všech zkušenostech z 20.století (pamětníci přece stále žijí) by snad už ale bylo možné pochopit, že všechny problémy současnosti způsobuje přezíravý přístup k minulosti i k základním mravním hodnotám všech civilizovaných společností (pravdě, spravedlnosti, slušnosti a míru). Historie je totiž učitelkou života (Historia magistra vitae est), „Zkušenost je nejlepší učitelkou všeho“ (Experientia optima rerum magistra est), „Chybami se člověk učí“ a „Kdo se nepoučí z minulých chyb, bude je znovu opakovat“. Tyto osvědčené zásady zdůrazňovali moudří lidé již ve starověku (Cicero, Seneca aj.), ojediněle je nalezneme i v temném křesťanském středověku (v islámu nikoli, tam středověk stále ještě trvá) a ve 21.století už to jsou jen „hlasy volající v poušti“. Pyšní současníci „novověku“, jehož časové hranice se stále posouvají kupředu a náš novověk postupně mění ve středověk, totiž z hlouposti i neznalosti úporně ignorují tragické chyby minulosti a proto je stále znovu opakují. Nic nového pod sluncem (Nihil novi sub sole).

Kainovo znamení

Z historie lidstva známe jen málo událostí, jejichž děj je do nejmenších podrobností pravdivý. Mnohem více událostí je totiž zkreslených anebo nepravdivých a kromě nich ještě známe bezpočet legend, bájí a mýtů, které jsou pouhým výplodem tvořivé lidské představosti. Při srovnávacím studiu pravdivé i nepravdivé historie a rozmanitých fantazijních představ si přitom nelze nepovšimnout, jak obrovský podíl v nich mají popisy závisti, žárlivosti, zloby, nenávisti a násilí, počínaje rodinami (mikrostrukturami) a konče celými národy (makrostrukturami). Mezi takové prastaré násilnické mýty patří i biblický příběh Kaina a Abela (Kniha Genesis, kap.IV/3-12) a o pověstném Kainově znamení (kap.IV/15), kterým údajně Bůh Kaina poznamenal za vraždu jeho bratra, aby všem bylo zjevné, že je bratrovrah a osoba zavržená (tzv. znamení hany – signum vituberalis). Co však bylo kořenem Kainova zločinu, jehož děj se již po tisíce let v rozmanitých podobách stále opakuje? Když si pozorně přečtete uvedené pasáže Knihy Genesis (1.Kniha Mojžíšova), snadno zjistíte, že kořenem toho zločinu byly závist a žárlivost, neboť Bůh údajně (a provokativně) přijal zápalnou oběť Abelovu, zatímco obsahově shodnou oběť Kainovu nepřijal, ačkoliv jako vševědoucí musel vědět, jak bude žárlivý, popudlivý a zlostný Kain reagovat.

Kali a Dvápara jsou stále mezi námi

Nechuť ke čtení a sebevzdělávání vysvětlují mnozí lidé tím, že všechny potřebné informace snadno najdou na internetu, což považují za rychlejší i pohodlnější. Není tomu tak. Pokud totiž neznají „vstupní heslo“ (vyhledávané jméno nebo název), internet jim nepomůže. Kromě toho existuje mnoho zajímavých „vstupních hesel“, která i přes jejich znalost na interetu nenaleznete, neboť zájem o ně není předpokládán a tudíž byla „vytěsněna“. Mezi taková opomíjená jména patří i hinduističtí démoni hráčské vášně Kali a Dvápara, uvedení v mravoučném příběhu o králi Nalovi a princezně Damajantí. Tento příběh (obvykle označovaný jako pohádka) je součástí hrdinského eposu Mahábháraty, který byl sepsán asi kolem 5.stol.př.n.l. a údajně popisuje válku mezi bratranci Kuruovci a Pánduovci, ke které mělo dojít asi kolem r.3101 př.n.l. Podle tohoto příběhu král Nala propadl hráčské vášni a při hře v kostky s démony Kalim (tj. Černým) a Dváparou byl lstivě obehrán a prohrál tak nejen své království, ale i svoji manželku Damajantí. Nakonec to sice dobře dopadlo a oba se k sobě vrátili, avšak tento příběh už nepraví nic o tom, zda byl král Nala z hráčské vášně vyléčen.

Zadlužit se je pohádkově snadné

Pud shromažďovací a touha vlastnit, uspět a vyniknout provázejí lidstvo již od pradávných dob, kdy se teprve intelektuálně probouzelo a sociálně formovalo. Ve všech učebnicích historie i v odborných vědeckých pracích lze snadno nalézt konkrétní důkazy o tom, jak lidé nejprve shromažďovali zásoby a poté peníze, s jakým úsilím získávali společenské postavení, i o tom, že na mnohé své pozdější aktivity, podnikatelské záměry a nákladné stavby si museli půjčit peníze od těch lidí, kteří je pouze shromaždovali a pak se ziskem půjčovali. Nikdo už nezjistí, kdo první půjčil peníze a jak vysoký úrok za to požadoval. Prastaré zkušenosti však praví, že peníze se snadno vypůjčí, ale těžko splácejí. Ani jediný průměrný dlužník (vyjma bankovních VIP z řad politiků, vysokých státních úředníků, podnikatelů, manažerů, soudců a státních zástupců), také nepovažuje svého věřitele za nezištného dobrodince, ale pokládá jej za svého úhlavního nepřítele, kterého se bojí a z hloubi duše jej nenávidí, zvláště když mu stále připomíná splátky anebo mu už hrozí soudem a exekucí. V historii lidstva se také ani jediný filosof anebo náboženský myslitel neodvážil vyřknout kategorický mravní imperativ „Miluj i věřitele svého jako sebe samého!“, neboť všichni dlužníci by se mu přinejmenším vysmáli.

Úpadek právní kultury

Postupný úpadek naší právní kultury je již dlouhodobě veřejným tajemstvím, neboť „v obci se špatnými zákonodárci spatříš i špatné zákony“ (parafráze Senekova výroku v závěru této úvahy). Někteří naši ideoví tvůrci zákonů i zákonodárci samotní by sice velice rádi napodobili dva tisíce let staré a stále inspirativní římskoprávní definice, avšak nedostatek jejich vzdělání, mravní vybavenosti a vyjadřovacích schopností je v jejich právních experimentech předem diskvalifikuje. Bylo by možno uvést celou řadu naprosto děsivých právních ustanovení, avšak mezi jedno z „nejpodařenějších“ patří § 8 nového občanského zákoníka, který zní:

 

„Zjevné zneužití práva nepožívá právní ochrany.“

Etika při výkonu státní moci

Výkonná moc (zejména úřednictvo a policie) je nejrozsáhlejší formou uplatňování státní moci, neboť zasahuje do všech sfér života občanů. Zatímco soudní pře anebo dokonce trestní řízení se týkají jen malé části obyvatelstva, rozličná správní řízení se v životě občanů nevyhnou nikomu. Ať už jde o územní plány, stavební řízení, převody nemovitostí, daně, sociální podpory, přestupková řízení, evidenci obyvatelstva apod., vždy se občané musí setkat s nějakým státním úředníkem, úředníkem místní samosprávy anebo policistou, kteří plní nejrůznější povinnosti uložené jim platnými právními předpisy. Mezi úředníky ovšem patří i někteří politici, kteří vykonávají funkci ministrů, jakož i jim podřízení ministerští úředníci, kteří nezřídka praktický život mimo svoji kancelář vůbec neznají a kteří někdy na svých židlích přetrvali nejen několik ministrů, ale i změnu režimu.

Základním problémem, který provází lidstvo již přes 5000 let, je ovšem způsob výkonu této státní moci. Již v ranných státních útvarech se totiž starověcí vládci nemohli obejít bez svých úředníků, protože vlastní silou už nemohli zajistit výkon své vlády a společenský pořádek tak, jako to kdysi mohl činit vůdce tlupy, rodu nebo kmene, který svojí fyzickou silou převyšoval ostatní.

„Slyší-li nechápaví, podobají se hluchým…“

Absolvoval jsem bezpočet diskuzí na téma mravnosti a morálky, ale doposud ještě ani jediný diskutující nebyl schopen tyto pojmy definovat a rozlišit. Pokusím se proto znovu rozesít prastará semena moudrosti a spoléhat na to, že alespoň některá padnou v zemi dobrou a vydají užitek (viz Evangelium sv.Matouše, kap.13/3-9). Zatím tomu tak nebylo a některé popuzené reakce svědčily spíše o půdě neúrodné, skalnaté a vyprahlé.

„Slyší-li nechápaví, podobají se hluchým. Přísloví jim dosvědčuje, že jsouce přítomni, jsou nepřítomni.“ (Hérakleitos z Efesu – asi 544-484 př.n.l.)

Jedná se o pojmy mravnost, nemravnost, mravní normy, kategorické mravní imperativy, morálka, morální normy, kategorické morální imperativy a konflikty mezi mravností a morálkou i mezi jednotlivými morálkami.

„Po ovocích jejich poznáte je.“

„Po ovocích jejich poznáte je.“

(Evanglium sv.Matouše, kap.7/16)

 

Nedávné udělení milosti prezidenta republiky pravomocně odsouzenému řediteli Lánské lesní správy Miloši Balákovi. vzbudilo vlnu záporných emocí napříč celou naší společností (vyjma nepočetných výjimek prezidentových skalních příznivců), které však postupně pohasly vzhledem k tomu, že neustále se stupňující svévolné chování prezidenta republiky již považujeme za běžný projev jeho psychického stavu. Odborné i laické kritické hlasy přitom povětšinou nepřihlížejí k tomu, že kritizované prezidentovo rozhodnutí je logickým vyústěním jeho dlouhodobého chování, kterému nikdo účinně nebránil. „S jídlem roste chuť!“ Podstatnou vinu na této lhostejnosti k růstu potencionálně nebezpečných politiků má především historická nedovzdělanost našich občanů i politiků, kteří vůbec neznají prastará poučení o tom, jak by se měli představitelé států (vládci) chovat, aby byli oblíbení a upevňovali důvěru lidu ve svá počínání. Každý politik by totiž měl být natolik historicky i filosoficky vzdělaný, aby se mu při každé momentální situaci nejen vybavilo příhodné poučení z historie a filosofie, ale aby byl také schopen tohoto varování uposlechnout.

Co dokáží slova.

Slova, slova a slova. Jsme obklopeni záplavou slov různého obsahu i kvality a mnozí občané proto stále častěji říkají: „Co je pravda a co je lež? Jak se v tom máme vyznat? Komu a čemu máme věřit?“ Málokdo je totiž natolik zkušený a historicky i filosoficky vzdělaný, aby se v tom množství slov a informací dokázal vyznat (orientovat) a zaujmout názor odpovídající pravé skutečnosti (objektivní realitě).

Slova jsou sice nehmotná, ale stejně jako představy mají tvořivou povahu a mnohokrát již vyvolala nejen potěšení, radost nebo zármutek, ale i mylná rozhodnutí, hádky, spory, nelibost, hněv, zášť, závist, nenávist, násilnosti, vraždy, nepokoje, revoluce i války, mnohokrát způsobila slušným a poctivým lidem nenapravitelnou škodu a mnohokrát také učinila z relativně normálních lidí hlupáky, násilníky, běsnící demonstranty anebo i vraždící monstra. Slovům totiž nedávají sílu a účinnost ti, kteří je pouze vysílají, ale pouze ti, kteří je v důvěře v jejich pravdivost přijímají (posluchači a čtenáři) a uvádějí je v život. „Věř, ale komu věříš, měř!“ (Fide, sed cui fidas, vide!). Řečník bez posluchačů by totiž byl podoben Démosthenovi, který se snažil překřičet moře, a původce konspiračních teorií bez důvěřivých posluchačů a čtenářů Kukulínovi, který své tajemství o králi Lávrovi šeptal do vrby.

Funkce trestu v současném světě

Žijeme ve světě zločinu. „Na to, že jsou rozvrácené mravy, že vládne ničemnost, že se vztahy mezi lidmi zhoršují a vedou ke zločinům všeho druhu, si stěžovali už naši předkové, na to si stěžujeme my, na to si budou stěžovat naši potomci.“ (Lucius Annaeus Seneca – O dobrodiních, X; Nakladatelství Svoboda 1992, str.30). Jasnozřivá a přitom pochmurná Senekova vize se vyplňuje již déle jak 2 000 let. Také současný svět, stejně jako svět Senekův, je dějištěm chamtivosti, kořistnictví, násilí, brutality, neúcty ke svobodě i lidskému životu, krutých občanských válek a v neposlední řadě i fanatického islámského terorismu, jehož krutost budí zděšení i odpor a ohrožuje existenci celého civilizovaného lidstva. Přestože pachatele všech těchto zločinů je nutno nejen dopadnout, ale i přísně potrestat, problematika trestu je stále ještě poznamenána mnohými tabu, předsudky, pověrami a nezřídka i pseudohumanistickými idejemi, které podle momentálního stavu kriminality i emoční nálady ve společnosti kolísají od neuvážlivé shovívavosti až po neuvážlivou tvrdost. Extrémní výkyvy ve způsobu trestání jsou ostatně příznačné pro jakoukoliv mravně nevyspělou společnost.

Trest smrti v otázkách a odpovědích

Obsah

1 - 4 Úvod 5 - 6 I. Trest smrti a právo na život 7 - 13 II. Usmrcení v nutné obraně 14 - 23 III. Trest smrti a humanita 24 - 27 IV. Převychovatelnost zločinců jako překážka trestu smrti 28 - 30 V. Trest smrti a civilizační úroveň 31 - 37 VI. Preventivní (odstrašující a výchovná) funkce trestu smrti 38 - 40 VII. Trest smrti a justiční omyl 41 - 49 VIII. Trest smrti a právo zločince na život 50 - 53 IX. Trest smrti a údajná státem posvěcená vražda 54 - 5 54 - 55 X. Trest smrti a estetika 56 - 58 XI. Trest smrti a ekonomika 59 - 63 XII. Trest smrti a předurčení ke zločinu 64 - 71 XIII. Trest smrti a jeho smluvní a zákonné překážky 72 - 80 XIV. Trest smrti a jeho funkce spravedlivé odplaty a satisfakce 81 - 91 XV. Trest smrti a kategorické mravní imperativy 92 - 93 XVI. Trest smrti a jeho výkon 94 - 96 XVII. Vyhnanství jako adekvátní náhražka trestu smrti 97 - 98 XVIII. Budoucnost trestů 99 - 103 XIX. Celkové závěry

Bludné cesty justice

Reforma justice je již téměř třicet let tématem více či méně kvalifikovaných debat politiků i představitelů justice. Tímto tématem se zabývala i úvaha „Reforma justice vyžaduje reformu myšlení“ (Právní rádce 3/2008), která měla iniciovat zohlednění této problematiky ze širšího úhlu pohledu. Až doposud se tak nestalo. Mnozí politici totiž o právu a jeho judikativní aplikaci (tj. soudcovském výkladu práva) vůbec nic nevědí a většina soudců není schopna změnit své myšlení, neboť úporně lpějí na svých zvyklostech i na nezřídka nesmyslné dikci zákonů, kterou mnohdy ještě křiví nesmyslným a nezákonným výkladem. Pokud pak kteréhokoliv soudce požádáte, aby definoval takové pojmy jako spravedlnost, spravedlivost, ekvita, mravnost, morálka, dobré mravy anebo „obyčejné lidské cítění“ (§2 odst.3 občanského zákoníka), snadno zjistíte, že v důsledku své filosofické a právní nedovzdělanosti nebudou schopni formulovat přesné a srozumitelné stanovisko, zvláště když je nemohou vyhledat ani v komentářích anebo judikátech. Také proto jsou některé rozsudky iracionální, argumentačně vadné anebo nepřezkoumatelné, neboť mnohým soudcům chybí orientace v právní kultuře, výbavnost kultivované právní argumentace i slovní zásoba - např. výklad kategorického pojmu „musí“ jako „nemusí“, anebo argumentace, že „jednání žalobce nebylo zcela v souladu se zákonem“, aniž soud uvedl, v čem nesoulad se zákonem spatřuje. Podobných případů problematických anebo dokonce nezákonných soudních rozhodnutí jsou přitom tisíce, což vzbuzuje v občanech nejen pocit nejistoty, ale i rozhořčení a hněv.

„Překročíš-li řeku Halys, zničíš velkou říši!“

„Překročíš-li řeku Halys, zničíš velkou říši!“

(Věštba Delfské věštírny lýdskému králi Kroissovi před válkou s Peršany v.546 př.n.l.)

 

V hodinách dějepisu se děti učí množství jmen i dat, která si v životě stejně nezapamatují, namísto toho, aby se učily nejen o chybách našich předků, ale i o chybách starověkých i středověkých vládců, které se i po tisíciletích stále opakují. Příkladem může být i současná válečná situace na Ukrajině, na straně Ruska provázená zbytnělým sebevědomím, podceněním protivníka a mylnými informacemi ruské zpravodajské služby. V Rusku se totiž nenašel ani jediný historicky vzdělaný a rozumně uvažující politik (ostatní politici i generálové raději mlčeli), který by prezidentu Putinovi nastínil dávné historické události a varoval by jej slovy „Překročíš-li řeku Halys, zničíš velkou říši!“

„Což navěky trvá na zemi hněv?“

„Což navěky trvá na zemi hněv?“

(Sumerský epos o Gilgaméšovi – asi 25.stol.př.n.l.)

Dějiny lidstva jsou plné zla, násilí, boje, sváru, závisti, hněvu a nenávisti. Ve všech zaznamenaných historických událostech by totiž bylo stěží možno nalézt jediný rok, kdy lidé žili v klidu a míru. Zlatý věk lidstva nikdy neexistoval – byla to pouze představa archaického řeckého básníka Hésioda (8.stol.př.n.l.) o dávných dobách, kdy se věk bronzový měnil ve věk železný a „země vydávala kov k jejímu obdělávání i k válkám.“

„Řeč pravdy je prostá“

„Řeč pravdy je prostá“

(Veritas simplex oratio est)

(Lucius Annaeus Seneca – 4 př.n.l.-65 n.l.)

 

Svár pravdy a lži trvá již tisíce let a nově jej lze „okořenit“ tímto výrokem bývalého poslance za KSČM Leo Luzara: „Lidé mají právo šířit i lži.“ Nepřekvapuje to. Specifická komunistická morálka napříč všemi kontinenty je totiž dlouhodobě založena na násilí a lžích a v některých totalitních zemích přežívá dodnes. Všichni rozumní, uvážliví, poctiví a slušní lidé se však jistě shodnou v tom, že lhaní je nemravné a v civilizované lidské společnosti nemůže sloužit jako vzorová mravní norma chování. Výjimkami jsou pouze milosrdné lži nevyléčitelně nemocným a umírajícím, anebo motivační lži těžce zkoušenému obyvatelstvu a vojákům nespravedlivě napadených zemí. Ostatně podobnost komunistických a nacistických ideálů a praktik je natolik blízká, že s názorem Leo Luzara by jistě souhlasil i ministr propagandy nacistického Německa Josef Goebels, který (údajně) pronesl podobný výrok: „Stokrát opakovaná lež se stane pravdou.“

„Výchova je pro vychovávané druhým Sluncem“

„Výchova je pro vychovávané druhým Sluncem“

(Hérakleitos z Efesu – asi 544-484 př.n.l.)

28.3. t.r. vzpomeneme 530. výročí od narození významného českého myslitele a průkopníka moderní pedagogiky Jana Amose Komenského (místo narození není přesně známo, zemřel 15.11.1670 v Amsterodamu) . O jeho významu i díle bylo napsáno mnoho publikací, avšak chybí v nich některé informace, které mohou upřesnit jeho filosofické názory i všeobecně mylný pohled na historii vyučování

Zlo pochází ze zlých představ

Lidstvo provází tisíciletý konflikt dobra a zla, který je dlouhodobě nevyvážený ve prospěch zla. Dobro je totiž založeno na dodržování poctivých a slušných pravidel chování, což se nerozumným, nevědomým a hloupým lidem vždycky příčilo, zatímco zlo spočívá v jejich porušování, což se jim vždycky líbilo. Od počátků věků se každá lidská společnost se potýkala s násilím, chamtivostí, lakotou, hrubostí, arogancí moci, zlobou, záští, závistí a rasovou, národnostní, náboženskou nebo třídní nenávistí, přičemž dobro bylo vždycky v defenzivě a žádný absolutní a nadpřirozený soudce zlu nikdy nezabránil. Všudypřítomné zlo nás proto stále provází a projevuje se válkami, občanskými válkami, masakry obyvatelstva, genocidami, revolucemi, občanskými nepokoji, národnostním, náboženským anebo rasovým útlakem, terorismem, násilnou a majetkovou kriminalitou a konče nenávistnými demonstracemi a záplavou záštiplných útoků na internetu.

Chammurabi může být stále aktuální

Pohrdání historií práva je oblíbenou kratochvílí mnohých politiků i nedovzdělaných právníků, kteří nikdy nepochopili a ani nepochopí, že ke smysluplnému výkladu soustavně novelizovaného platného práva musí používat nejen zdravý rozum (který jim mnohdy chybí), ale i nadčasové výroky slavných právníků a vládců z minulých staletí i tisíciletí. Každý kulturně vyspělý právník by proto měl znát nejen výroky slavných římských právníků Celsa, Ulpiana, Gaia, Paula, Modestina, Neratia a dalších, které jsou uvedeny v Justiniánské kodifikaci ze 6.stol.n.l., ale i některé obžalovací a obhajovací řeči Marka Tullia Cicerona (zejména „Pro Milone“ a „Contra Catilina“), i jeho knihy „Tusculské hovory“, „O povinnostech“ a „O zákonech“. Významné jsou též Hérakleitovy úvahy o logu a „pravdivém právu“, Hésiodovy úvahy o soudnictví, Mojžíšovy zákony a tak bychom mohli pokračovat až k pověstnému zákoníku babylónského krále Chammurabiho, který vládl asi v letech 1792-1750 př.n.l.

Boží mlýny nejsou spolehlivé

V každé lidské společnosti od nejasného počátku lidských dějin vzrostl záporný společenský přetlak vždycky tehdy, když se výrazně prohloubily sociální rozdíly a přestaly platit principy rovnosti, spravedlnosti a „pravdivého“ práva (byť i práva obyčejového). V takové době vždycky přibývalo lidí nespravedlivě trestaných, ukřivděných, oloupených, okradených i podvedených, kteří se u svých náčelníků, vládců, lhostejných úředníků a soudců marně dovolávali spravedlnosti a práva. Mnozí z nich proto v sobě dusili bolest i zlost a říkali si: „Na každého jednou dojde“, „Žádný strom neroste do nebe“ anebo „Boží mlýny melou pomalu a jistě“.

Bez rozumu nic nemůže být správně vykonáno

(Římský státník Marcus Tullius Cicero – 106-43 př.n.l.; Tusculské hovory IV/83)

 

Nová vláda zdědila schodek ve státním rozpočtu ve výši 419 miliard Kč. Tato částka je natolik vysoká, že ani nejlepší tým vyšetřovatelů by nemohl spolehlivě prokázat, kolik peněz z této ohromné sumy bylo rozkradeno, kolik neúčelně utraceno za nesmyslné projekty a soudní spory a kolik lidí rozličného sociálního postavení se na účet státu bezostyšně přiživovalo a stále ještě přiživuje. Dostupné důkazy totiž nestačí k obvinění anebo dokonce k odsouzení někoho z těch, kteří přímo kradli, podváděli anebo nějaké miliony „odkláněli“. Po dosavadních zkušenostech lze proto předpokládat, že podobné sebeobohacovací metody se budou opakovat i v příštích letech, aniž by proti nim kdokoliv účinně zasáhl.

Žongléři s korektností

V posledních několika letech se doslova „roztrhl pytel“ s chaotickými představami o korektnosti, přičemž je pozoruhodné, že prakticky všichni nadšení uživatelé tohoto pojmu nejenže nedokáží pojem „korektnost“ definovat, ale ani se v souladu s tímto pojmem chovat. Pojem „korektnost“ je přitom možno přesně definovat jako slušnost a jakékoliv další účelové výklady jsou proto nepřesné a zavádějící.

 

Slušnost je jednou z pilířových pozitivních povahových vlastností (ctností), které ve svém souhrnu představují mravnost. Těmito základními ctnostmi jsou: moudrost, uvážlivost, spravedlivost, poctivost, slušnost, skromnost, střídmost, zdrženlivost, uměřenost, uvážlivá odvaha, lidskost, laskavost a soucitnost. Se slušností pak souvisejí i další ctnosti - např. zdvořilost, ohleduplnost, věrnost, spolehlivost, pravdomluvnost apod. Vysvětlování obsahu a vzájemné provázanosti jednotlivých ctností by bylo nad rámec této úvahy – proto se zaměřme pouze na slušnost, o které se sice až příliš často vzletnými slovy hovoří, avšak „ostří“ používané argumentace je vesměs tupé. Fanatikům „korektnosti“ to ovšem nevadí, protože oni si výklad tohoto pojmu svévolně přivlastnili, výklady odporující jejich věrouce útočně odmítají jako „nekorektní“ a při svých výpadech nezřídka používají slova, která lze jen stěží označit jako korektní. Pod pojmem „korektnost“ si totiž nejčastěji představují povinnou zdrženlivost a toleranci ve vztahu k chování určitých národností, etnik anebo komunit, bez ohledu na to, jaká je jeho mravní povaha. Konkrétní realizace jejich představ však nemá se slušností nic společného.

Funkce trestu v současném světě

Žijeme ve světě zločinu. „Na to, že jsou rozvrácené mravy, že vládne ničemnost, že se vztahy mezi lidmi zhoršují a vedou ke zločinům všeho druhu, si stěžovali už naši předkové, na to si stěžujeme my, na to si budou stěžovat naši potomci.“ (Lucius Annaeus Seneca – O dobrodiních, X; Nakladatelství Svoboda 1992, str.30). Jasnozřivá a přitom pochmurná Senekova vize se vyplňuje již déle jak 2 000 let. Také současný svět, stejně jako svět Senekův, je dějištěm chamtivosti, kořistnictví, násilí, brutality, neúcty ke svobodě i lidskému životu, krutých občanských válek a v neposlední řadě i fanatického islámského terorismu, jehož krutost budí zděšení i odpor a ohrožuje existenci celého civilizovaného lidstva. Přestože pachatele všech těchto zločinů je nutno nejen dopadnout, ale i přísně potrestat, problematika trestu je stále ještě poznamenána mnohými tabu, předsudky, pověrami a nezřídka i pseudohumanistickými idejemi, které podle momentálního stavu kriminality i emoční nálady ve společnosti kolísají od neuvážlivé shovívavosti až po neuvážlivou tvrdost. Extrémní výkyvy ve způsobu trestání jsou ostatně příznačné pro jakoukoliv mravně nevyspělou společnost.

POKRAČOVÁNÍ TEXTU V PDF SOUBORU V PŘÍLOZE

„Co jest pravda?“

Tento údajný výrok římského správce provincie Judea (prokurátora) Piláta Pontského(Publius Pontius Pilatus – 1.stol.n.l.) byl s největší pravděpodobností zapsán až kolem r.100 n.l. (Evangelium sv.Jana 18/38), tj. téměž 70 let po Ježíšově procesu a následném ukřižování. Mnozí biblisté se proto shodují v tom, že evangelista Jan nebyl Ježíšovým učedníkem a pouze velice volně rozpracoval předcházející evangelia Matouše, Marka a Lukáše, které obohatil o své vlastní představy. Dále vyslovují pochybnosti, zda tento údajný výrok byl při Ježíšově procesu vůbec vysloven, když ostatní evangelisté se o něm nezmiňují, nikdo z Ježíšových učedníků nebyl u tohoto procesu přítomen a protokolace z procesu se nevedla. Faktem ovšem je, že tento pravděpodobně fiktivní výrok vešel do dějin a stále je užíván, pokud se hovor začne vést na ožehavé téma pravdy. Naposledy se o tomto tématu zmínila bývalá ministryně spravedlnosti mgr.Marie Benešová, když v souvislosti se záměrem kriminalizovat šíření dezinformací začala uvažovat nad tím, kdo vlastně bude určovat, co je pravda a co je dezinformace. Kdyby ovšem uvažovala dialekticky (tj. i se znalostí historie, filosofie a psychologie), nejenže by musela vědět, že problematika pravdy, omylu a lži se dotýká celé společnosti, ale musela by znát i základní filosofické a psychologické mechanismy, jak je od sebe odlišit.

Právo na nemravnost

Tato úvaha je aktualizovaným úvodem XII.kapitoly knihy „Průvodce po cestách mravnosti, spravedlnosti a práva“, jejíž vydání bylo v r.2000 odmítnuto s odůvodněním, že „mravnost v tomto státě nikoho nezajímá a mravnost v právu teprve ne“. O dva roky později byla připravena podobná učební pomůcka pro základní školy s názvem „Tripitaka aneb tři koše učení o správné cestě“, jejíž vydání pak zmařily učitelky ze základních škol, které prohlásily, že „mravnost je odtržená od reality a žáci by se uvedeným citátům smáli.“ Uplynulo 21 let a ovoce této přehlíživosti k dobrým mravům nejen dozrálo, ale začalo i hnít a zapáchat („Něco je shnilého ve státě dánském…“).

Pocit svobody

Svoboda je v celé historii lidstva druhým nejužívanějším pojmem (tím prvním je spravedlnost, o níž je první zmínka již ve 24.stol. př.n.l. v Egyptě). Představy o svobodě se však napříč věky různí, přičemž je příznačné, že až příliš často volají po svobodě lidé, kteří o její podstatě vůbec nic nevědí. Čím méně však vědí, tím více křičí, ačkoliv ve svém běžném životě se nejen musí zcela nesvobodně přizpůsobit svým pracovním, rodinným a občanským povinnostem, ale mnohdy „otročí“ i svým závislostem na alkoholu, nikotinu, drogách, sexu a nejrůznějších požitcích. Jakmile však nějaký „vyvolávač duchů“ začne blouznit o neomezené lidské svobodě a vypustí tak džina kolektivní neposlušnosti, zloby a nenávisti (zejména označením nepřátel), propukne kolektivní běsnění, neboť nerozumní, nevědomí a hloupí lidé jsou přístupní nejrůznějším manipulacím a v kolektivu podobných lidí se chovají zcela jinak než jako izolovaní jedinci. Platí to po celé věky, v každé době. Jednou z přirozených vlastností hlouposti je totiž sdružování, které jí dává ničivou sílu. Takto vznikaly sociální bouře už ve starověku (např. v 1.přechodném období Egypta ve 21.stol.př.n.l.), z Nového zákona známe volání zmanipulovaných Židů “Ukřižuj ho, ukřižuj ho!“, pověstný je lynč významné alexandrijské matematičky a filosofky Hypatie ze strany poštvaných křesťanů v r.415 n.l. (původce tohoto náboženského běsnění Cyril je přitom katolickou církví dosud považován za světce) a tak by bylo možno pokračovat přes pogromy Židů, lynče černochů, sociální a rasové bouře, plenění, drancování, atentáty anarchistů, brutální revoluce a občanské války až ke kolektivnímu běsnění nacistů, komunistů a v neposlední řadě i přívrženců nejrůznějších „svobodomyslných“ hnutí (v poslední době např. přívrženců hnutí BLM). Nepožadovali snad i v padesátých létech minulého století naši znamipulovaní občané tresty smrti nad údajnými zrádci lidu? Čím se lišili od davu Židů, kteří tentýž trest požadovali pro Ježíše Krista?

Genetické předurčení nelze změnit vizemi

Všichni jsme se v dějepise učili o vývojových fázích člověka - od sběračství přes lov, pastevectví, zemědělství až po stavitele vesnic a měst. Všechny tyto aktivity se postupně a nerovnoměrně vyvíjely a utvrzovaly po celá tisíciletí, staly se základem tradic, obyčejů i místních skupinových morálek a dokonce i základem typické etnické, národnostní anebo i národní genetické vybavenosti. Mnozí současní politici i nadšení „humanisté“ však buď úmyslně anebo z nevědomosti popírají skutečnost, že některá etnika anebo národnosti se ve svém vývoji opozdily a geneticky i mentálně ustrnuly v nižších vývojových fázích. Pokud to však někdo otevřeně řekne anebo napíše, vědomostně zanedbaní politici i pseudohumanisté okamžitě vzplanou zlobou a nejenže nebudou přemýšlet o tom, zda tato slova snad přece jen nebudou pravdivá, ale až s patologickou nenávistí na jejich autora zaútočí a budou jej obviňovat z nejrůznějších „ismů“, počínaje nacismem a konče rasismem. Na jejich politické proklamace anebo fantazijní představy o člověku se však příroda neohlíží, protože člověk je její nedílnou součástí a podléhá takovým přírodním zákonitostem vývoje, které žádné politické ani pseudohumanistické vize nezmění. Tak jako se nikdy nepodařilo pouhou politickou proklamací anebo dokonce násilím vytvořit „nadčlověka" (tj. nadřazenou árijskou rasu) anebo „nového socialistického člověka“, tak ani z příslušníků některých etnik a národností se ani za několik generací nepodaří vychovat farmáře, stavitele, architekty nebo dokonce matematiky, astronomy, fyziky, chemiky, filosofy, malíře anebo sochaře. Zkuste si je jen při těchto aktivitách představit a okamžitě zjistíte, že to možné není.

Boj o koryta

Řečtí filosofové Sókratés (469-399 př.n.l.) a Platón (427-347 př.n.l.) měli při hodnocení tehdejší athénské demokracie pravdu. Po vlastních zkušenostech s athénskými demokraty opojenými mocí totiž dospěli k závěru, že demokracie (tj. vláda lidu) je nejzkaženějším společenským zřízením, kterým končí jeden cyklus vývoje lidské společnosti a počínaje tyranidou začíná cyklus další. Oba přitom snili o osvícené vládě filosofů, avšak jejich iluze se nikdy nenaplnily. Filosofů je totiž málo, nechtějí se ušpinit v politickém bahně, většina společnosti jim nerozumí a ta její nejhorší část je navíc sprostě uráží a haní. Prozatím se však nikde nepodařilo nahradit demokracii smysluplnějším politickým systémem.

Toto jsou příkazy práva:…

Tento úvod nadčasové věty římského právníka Domitia Ulpiana (170-228 n.l.) by jistě i o půlnoci dokázal doplnit každý alespoň průměrně vzdělaný právník: „…čestně žít, druhému neškodit, každému přát, co jeho jest.“ (Iuris praecepta haec sunt: honeste vivere, alterum non laedere, suum cuique tribuere). Jen nepatrné procento právníků by však i plném vědomí dokázalo tuto větu přesvědčivě vyložit, a už jen zlomek promile z nich by dokázal podle této věty také žít. Pochmurné činy mnohých našich advokátů, exekutorů, státních zástupců i soudců jsou toho smutným důkazem. Ještě horší je situace u našich politiků i u běžných občanů – nejenže o Domitiu Ulpianovi nikdy neslyšeli, ale tuto příkazovou větu ani neznají, natož aby se jí ve svém životě řídili – nač také, vždyť studium právní historie a filosofie právě prochází stadiem všeobecného opovržení. Žijeme přece tady a teď – a nač jsou nám tedy úvahy a výroky prastarých právníků a filosofů, kteří své poučky formulovali již v dobách, kdy naši primitivní praprapředkové ještě živořili v hliněných chatrčích, odívali se kůžemi a neuměli číst ani psát? Jen si poslechněte naše politiky, právníky, státní zástupce a soudce – ještě nikdy nikdo z nich Ulpianova slova veřejně nepoužil a nevyložil, protože takové vědomosti a odvahu ani nemají!

Reforma justice vyžaduje reformu myšlení

Reforma justice je již téměř třicet let tématem více či méně kvalifikovaných debat nejrůznějších právních odborníků i laiků. Za celou tuto dobu však nebyl zaznamenán ani jediný poctivý a odborně kvalifikovaný názor, že bez reformy myšlení je reforma justice nemožná. Proto již v Právním rádci č.3/2008 byl uveřejněn článek s tímto názvem, který však nikoho z představitelů justice evidentně neoslovil. Reforma vlastního myšlení je totiž u mnohých soudců též věc nemožná, protože jednak úporně lpějí na zažitých stereotypech vlastního myšlení i chování, a kromě toho i na nezřídka nesmyslné dikci zákonů, kterou mnohdy ještě navíc křiví svým nesmylným a nezákonným výkladem

Pandemie hlouposti

Historie lidstva je plná násilí a utrpení, avšak mohla se vyvíjet zcela jinak, kdyby lidé více mysleli, poučovali se ze svých chyb a zkušeností a méně se řídili pocity, touhami a vášněmi. Ačkoliv moudří lidé napříč kontinenty i věky před nerozumností a hloupostí stále varovali, nikdo jim nevěřil a vždycky se setkali s nepochopením a nevděkem.

„Poučovat hloupé je nejen zbytečné, ale i nebezpečné.“

(Indická učebnice moudrosti Paňčatantra aneb Patero ponaučení – 3.stol.n.l.)

Miliony lidí proto zahynuly ve zbytečných válkách a revolucích, tisíce živočišných druhů byly vyhubeny, mnohé lesy vykáceny, vzduch i vody znečištěny, touha po požitcích, majetku a moci vedla k nezměrnému utrpení a z hlouposti, zloby, závisti a nenávisti vzešly mnohé strasti. Lidé však hrozící nebezpečí vždycky podceňovali a hloupost svého počínání vždycky zjistili až s odstupem času, kdy už bylo na uvážlivé chování pozdě a lítost už nic nespravila. Celé generace lidstva proto z vlastní negativní zkušenosti dobře poznaly a stále znají fenomén hlouposti (blbosti či duševní omezenosti), která od pravěku až do současnosti byla a stále je největším nepřítelem lidstva. S veškerými epidemiemi se lidstvu nakonec přece jenom podařilo vypořádat, neboť míra ohrožení byla tak zřetelná a naléhavá, že aktivizovala ty nejlepší lékaře a vědce k usilovnému bádání a nalezení léků; pouze některé epidemie skončily i bez lidského přičinění samy. Také na hloupost byly již ve starověku předepisovány léky, kterými byly vzdělanost, rozumnost, uvážlivost, slušnost a sebekázeň (též sebeovládání). Stačí se pouze začíst do bezpočtu moudrých knih starověkých autorů a užasneme, jak byli všímaví i předvídaví a jak jsou jejich myšlenky stále aktuální. Všichni hlupáci (blbové, dementi) na celém světě však tuto léčbu od starověku až do současnosti kategoricky odmítají, protože „myšlení bolí“ a pro jejich omezené mozky jsou vzdělání, myšlení, uvážlivost, slušnost a hlavně sebekázeň bolestivou a nestravitelnou medicínou. I po tisících létech se proto situace lidstva nezměnila. Téměř každodenně jsme tudíž svědky nejen povážlivých, ale i zcela obludných blbostí - válek, občanských válek, teroristických útoků, občanských nepokojů, zločinů, ničení životního prostředí, drancování přírodních zdrojů i nejrůznějších konspiračních teorií, dezinformací a lživých zpráv (fake news), jejichž účinnost na naivní a důvěřivé občany vzbuzuje podiv i strach. Stále ještě existují lidé, kteří úporně věří v placatost Země anebo v geocentrismus a přibývají i nejrůznější pomatení věrozvěsti, hlásající konec světa. Přibývají i anarchisté, antisemité, antiglobalisté, antirouškaři, extrémní feministky, antifeministé i pseudohumanisté, kteří pod heslem boje proti otrokářské minulosti lidstva boří sochy, účelově zkreslují a popírají historii, znevažují „bělošskou“ hudbu, umění, vědu i astronomii, skandalizují oprávněné policejní zákroky a některým „barevným“ zločincům dokonce staví pomníky, inspirované extrémistickým černošským hnutím BLM. Moderním módním jevem se pak stala homosexualita anebo nejasnost sexuální orientace, kdy někteří lidé lehkovážně mění své osudové předurčení k mužské anebo ženské existenci a ze všeho nejraději by byli jeden rok mužem a druhým rokem ženou, aby si oboustranně užili protikladných sexuálních zážitků. Ti všichni jsou beznadějně zamotáni v pavučině svých žádostí a mylných představ, které jim způsobují úkorné a trýznivé psychické stavy.

Věčný příběh korupce

Blíží se volby do Poslanecké sněmovny, téměř všechny politické strany oprášily své staré programy a znovu se pokoušejí ošálit voliče omšelým heslem nesmiřitelného boje proti korupci. Výsledky jejich dosavadního úsilí jsou však natolik žalostné, že už jen toto heslo vzbuzuje posměch, tím spíše, když je provázejí nerealizovatelné vize, svědčící o neznalosti a chabém důvtipu jejich původců.

Věroučné představy o spravedlnosti

Představy o spravedlnosti provázejí lidstvo již tisíce let. Např. již ve 24. století př.n.l. pronesl egyptský vezír Ptahhotep tento výrok, který by měl být vytesán ve všech soudních síních, aby jej měli soudci stále na paměti:

 

„Spravedlnost je velkolepá,

a její znamenitost trvalá,

nemění se od nepaměti.“

(Břetislav Vachala – Zajímavosti ze Starého Egypta;

Nakladatelství Albatros 1989, str.188)

 

Výklad pojmu „nepaměť“ (pradávno) je sice u mnohých národů různý, ale zpravidla kolísá od 1500 let níže. Pro Ptahhotepa tedy tato „nepaměť“ sahala až do předdynastických dob, tj. cca do 5.tisíciletí př.n.l. Přestože si tehdy lidé vážili spravedlnosti a uctívali i její božské představitele (např. Maat v Egyptě, Ninurtu v Babylóně, Dharmarádžu v Indii, Themis a Díké v Řecku, Iustitiu v Římě apod.), v dnešní době je spravedlnost považována za přežitek minulosti. Stěží by se totiž našel politik, soudce anebo státní zástupce, který by dokázal tento pojem definovat. O spravedlnosti se totiž nikdy neučili, nic o ní nevědí a nikdy se o ni ani nezajímali.

Nevědomost hříchu činí.

Nerozumnost, nevědomost a hloupost sužují lidstvo od jeho raných počátků až do současnosti. Jsou původcem všech strastí, konfliktů, zločinů, válek, revolucí, zločinných forem vlády i nemravných soudních a úředních rozhodnutí. Jejich obětí je mnohem více než všech dosavadních epidemií i živelných pohrom a tyto oběti stále přibývají.

„Hloupost je DNES všeobecnou chorobou krajin pod Nebesy.

Je největším neštěstím lidských tvorů.

A převelikou pohromou jejich žití.“ (Čínský filosof Sün-c´- 4.stol.př.n.l.)

Všeobecná vzdělanost lidstva se sice od starověku podstatně zvýšila, avšak účinnost nerozumnosti, nevědomosti a hlouposti ani v nejmenším nepominula – naopak čím více je vzdělanců (mnohdy i s honosnými tituly), tím více je i vzdělaných hlupáků, kteří svého vzdělání zneužívají ke svému vlastnímu prospěchu a ke škodě jiných. Jejich životní orientace je kořistnická a na svoji špatnost si natolik zvykli, že zcela pozbyli studu za všechny své vyřčené lži a zlé skutky. Jsou jich plné kanceláře, úřady, soudní budovy i ministerstva, naleznete je všude a jejich slova i skutky hovoří za ně jasnou řečí.

„Jedna z největších civilizačních pohrom: učený hlupák.“ ( Karel Čapek)

„Mnohoučenost nenaučí rozumnosti.“ (Hérakleitos z Efesu – asi 544-484 př.n.l.)

(F.Ch.Kessidi – Hérakleitos; Nakladatelství Svoboda 1985, str.54)

Obecná blbologie

Celé generace lidstva znaly a znají fenomén hlouposti (blbosti), která od pravěku až do současnosti byla a stále je největším nepřítelem lidstva. S veškerými epidemiemi se lidstvu nakonec přece jenom podařilo vypořádat, protože míra ohrožení byla tak zřetelná a tak naléhavá, že aktivizovala ty nejlepší lékaře a vědce k usilovnému bádání a nalezení léku. S epidemií blbosti (v poslední době pak zejména blbosti importované z Asie, Afriky a ze zemí Středního východu) však lidstvo kupodivu stále ještě nezačalo účinně bojovat, ač hrozí reálné nebezpečí, že lidská blbost nakonec zcela zničí „modrou“ planetu Zemi a lidstvo v hrůzné Apokalypse vyhyne – a to dříve, než se mu podaří svoji blbost rozšířit do vesmíru

Obyčeje v trestním řízení

V poslední době se v trestním řízení začala vyskytovat obsahově velice problematická a trestním řádem neupravená ukončení policejního šetření (nebo též prověřování), prováděného podle § 158 odst.1 trestního řádu na základě oznámení občanů anebo poškozených. Pokud totiž policisté z nejrůznějších důvodů dojdou k ryze subjektivnímu závěru, že vzniklé „podezření ze spáchání trestného činu“ nedosahuje kvalitativní úrovně „důvodného podezření ze spáchání trestného činu“ a že podle jejich mínění ovlivněného úrovní jejich poznání, zkušenostmi a momentálním psychickým rozpoložením se tedy o trestnou činnost zjevně nejedná a zjištěné podklady zjevně neodůvodňují zahájení úkonů trestního řízení podle § 158 odst.3 trestního řádu, zašlou oznamovateli trestného činu pouhé stručné vyrozumění, že tato věc byla „vyřízena jiným způsobem“. V tomto vyrozumění však nejenže není vůbec uvedeno, o jaký konkrétní způsob vyřízení se jedná, ale ani z jakých důvodů a podle jakého zákonného ustanovení bylo takto rozhodnuto.

Věčnost totalitního myšlení

Motto: „Vy si, Vata, ve svý kulacký zaslepenosti myslíte, že před tím socialismem se

někam schováte, že před ním někam utečete. To se ovšem hluboce mýlíte, ten

socialismus si vás najde všude!“ (kpt.Ořech – Černí baroni)

Ačkoliv od listopadu 1989 již uplynulo 31 let, nelze říci, že žijeme ve stabilizované demokratické společnosti a totalitních návyků i deformací jsme se definitivně zbavili. Občas sice ještě doznívá kritika předlistopadových poměrů, avšak při porovnání se současnou praxí lze snadno dojít k poznání, že pokud někteří bývalí „totalitní“ úředníci, policisté, prokurátoři a soudci byli formalističtí, lhostejní, bezcitní a zpupní, jejich „demokratičtí“ následovníci nejsou o nic lepší a mnozí z nich by se dokonce ve všech minulých i současných totalitních režimech velice úspěšně realizovali. Povahové deformace a totalitní způsob uvažování se totiž změnou režimů nemění, protože „povaha je člověku démonem“ (Hérakleitos z Efesu – asi 544-484 př.n.l.).

„Zákon pro člověka učiněn jest…“

„Hvězda“ nejvyššího státního zástupce dr.Pavla Zemana zachází (ona to ani žádná hvězda nebyla) a „hvězda“ bývalého ředitele ÚOOZ Roberta Šlachty vychází (ona to ani žádná hvězda nebude). V této souvislosti se znovu probírá smutně proslulá kauza „Nečas-Nagyová“ z r.2013, na které měli oba jmenovaní svůj podíl, společně s vrchním státním zástupcem v Olomouci dr.Ivo Ištvanem. Přestože finální výsledek tehdejšího nočního přepadu Úřadu vlády i bytu Jany Nagyové ozbrojeným policejním komandem a následné bombastické mediální prezentace je doslova žalostný, přímí aktéři této akce ji neustále obhajují tím, že byla nezbytná, že postupovali striktně podle zákona (Šlachta) a dokonce tím ukázali, že jsou schopni zasáhnout bez ohledu na postavení člověka, jeho bohatství, veřejnou funkci či vliv (Zeman). Tato vyjádření pouze potvrzují oprávněnost dlouholeté kritiky policistů i státních zástupců, kteří mnohdy postrádají zdravý rozum, uvážlivost, předvídavost i cit pro přiměřenost. Myšlení jim totiž trestní řád přímo neukládá a proto se bez těchto obtěžujících prvků mysli snadno obejdou. Jak jinak si lze vysvětlit tolik selhání a zprošťujících rozsudků? To si předem nekladou otázku, zda jsou vůbec schopni všechny své představy spolehlivě prokázat? To je vůbec nenapadne, jaké škody způsobí na veřejném mínění, pokud nejen selžou, ale dokonce se prokáže, že v zájmu prosazení svých představ manipulovali s důkazy anebo dokonce lhali?

„Kdo bloudícímu vlídně cestu ukáže…“

Epidemie coronaviru zaskočila všechny a všude. Nikdo o covidu nic nevěděl a proto se množily protichůdné informace, které však byly pouze zčásti pravdivé a v naprosté většině případů se jednalo o ničím nepodložené bludné představy anebo přímo lži, motivované především patologickou záští vůči bohatým a USA. Každý náš občan zajisté četl fantasmagorické teorie o rafinovaném spiknutí amerických boháčů za účelem snížení lidské populace, o úmyslném vytvoření coronaviru v USA a předem připravených vakcínách na jeho léčení atd. atd. Nejrůznější média pak chrlila na své čtenáře nejrůznější polopravdy i lži, protože střízlivým hodnocením odborníků (byť mnohdy též protichůdným) by jejich čtenáři ani nerozuměli. Tisíce zmatených lidí proto nevěděly, komu a čemu mají věřit a snadno proto podlehly dezinformacím, které šířili nejrůznější samozvaní odborníci, „zasvěcenci“ i (ne)zodpovědní redaktoři a novináři. Nejvíce však podlomila úspěšnost boje s coronavirem občanská nekázeň, záměrně podporovaná „antirouškaři“ a pokryteckými bojovníky za svobodu a lidská práva. Je sice pravdou, že nejrůznější vládní opatření byla nekoncepční a zmatená, avšak pouze nezodpovědní političtí dobrodruzi této situace využili k tomu, aby si na tomto chaosu „přihřáli svoji polívčičku“. I z hlediska zdravého rozumu je totiž nutno konstatovat, že veškerá jejich konspirační tvrzení o programovém omezování občanských práv a svobod byla a jsou lživá. Do tohoto tažení proti vládním opatřením se bohužel zapojily i soudy, přičemž zejména Nejvyšší správní soud zaujal stanovisko, že „ani za pandemického rizika nenabývá ministr zdravotnictví pravomoci římkého diktátora a nemůže si dělat co chce.“ Tento názor soudců Nejvyššího správního soudu je o to politováníhodnější, neboť z prosté neznalosti institutu římského diktátora vytváří u občanů nejen mylnou představu, že římští diktátoři byli jakýmisi uzurpátory moci a zlovolně potlačovali práva a svobody Římanů, ale že i cílem všech dosavadních opatření proti coronaviru bylo totéž. Je to naprostý nesmysl a je na pováženou, že se soudci Nejvyššího správního soudu propůjčili k takové manipulaci. Římský institut diktátora totiž nelze ztotožňovat s takovým pojetím diktatury, kterou nám v minulém století v hrůzné podobě předvedli vůdci nejrozličnějších „ismů“. Soudci si tedy zřetelně spletli pojmy s dojmy, protože institut římské diktatury nepochopili Epidemie coronaviru zaskočila všechny a všude. Nikdo o covidu nic nevěděl a proto se množily protichůdné informace, které však byly pouze zčásti pravdivé a v naprosté většině případů se jednalo o ničím nepodložené bludné představy anebo přímo lži, motivované především patologickou záští vůči bohatým a USA. Každý náš občan zajisté četl fantasmagorické teorie o rafinovaném spiknutí amerických boháčů za účelem snížení lidské populace, o úmyslném vytvoření coronaviru v USA a předem připravených vakcínách na jeho léčení atd. atd. Nejrůznější média pak chrlila na své čtenáře nejrůznější polopravdy i lži, protože střízlivým hodnocením odborníků (byť mnohdy též protichůdným) by jejich čtenáři ani nerozuměli. Tisíce zmatených lidí proto nevěděly, komu a čemu mají věřit a snadno proto podlehly dezinformacím, které šířili nejrůznější samozvaní odborníci, „zasvěcenci“ i (ne)zodpovědní redaktoři a novináři. Nejvíce však podlomila úspěšnost boje s coronavirem občanská nekázeň, záměrně podporovaná „antirouškaři“ a pokryteckými bojovníky za svobodu a lidská práva. Je sice pravdou, že nejrůznější vládní opatření byla nekoncepční a zmatená, avšak pouze nezodpovědní političtí dobrodruzi této situace využili k tomu, aby si na tomto chaosu „přihřáli svoji polívčičku“. I z hlediska zdravého rozumu je totiž nutno konstatovat, že veškerá jejich konspirační tvrzení o programovém omezování občanských práv a svobod byla a jsou lživá. Do tohoto tažení proti vládním opatřením se bohužel zapojily i soudy, přičemž zejména Nejvyšší správní soud zaujal stanovisko, že „ani za pandemického rizika nenabývá ministr zdravotnictví pravomoci římkého diktátora a nemůže si dělat co chce.“ Tento názor soudců Nejvyššího správního soudu je o to politováníhodnější, neboť z prosté neznalosti institutu římského diktátora vytváří u občanů nejen mylnou představu, že římští diktátoři byli jakýmisi uzurpátory moci a zlovolně potlačovali práva a svobody Římanů, ale že i cílem všech dosavadních opatření proti coronaviru bylo totéž. Je to naprostý nesmysl a je na pováženou, že se soudci Nejvyššího správního soudu propůjčili k takové manipulaci. Římský institut diktátora totiž nelze ztotožňovat s takovým pojetím diktatury, kterou nám v minulém století v hrůzné podobě předvedli vůdci nejrozličnějších „ismů“. Soudci si tedy zřetelně spletli pojmy s dojmy, protože institut římské diktatury nepochopili

Jak dlouho ještě?(Quousque tandem?)

Nad státním zastupitelstvím se stahují „těžká mračna“ společenské nevole a zloby, která nemohou rozptýlit ani občasné demonstrace dezorientovaných a zmanipulovaných občanů, kteří se bez znalosti podstaty problému snaží hájit údajnou nezávislost justice a státního zastupitelství. Tuto nevoli a zlobu totiž vyvolávají nejen tisíce nespravedlivě stíhaných osob (podle statistiky přes tisíc zprošťujících rozsudků ročně), ale i občanů s nějakým více či méně významným společenským postavením (zejména starostů obcí a měst), kteří žijí v neustálých obavách, neboť nezřídka musí řešit mimořádně obtížné a právně náročné úkoly a přitom si nikdy nemohou být jisti tím, že si na ně policisté anebo státní zástupci něco vymyslí a ve své bujné představivosti je obviní z nejrůznějších smyšlených „zločinů“. Tyto své nezřídka fantazijní představy pak „protlačí“ až k soudu, kde je poté budou s veřejně prezentovanou rozhodností a zásadovostí několik let soudně popotahovat, vymýšlet a křivit důkazy a za účinné pomoci „vděčných“ hromadných sdělovacích prostředků je budou špinit a skandalizovat, takže je nejprve připraví o zaměstnání a poté jim zničí zdraví, rodiny, podnikání, přátelské vazby i společenskou prestiž. Pokud pak v soudní síni bude hrozit zprošťující rozsudek, začnou „kličkovat jako králíci“ a tvrdit, že soud má pouze jiný právní názor, což je však v případě chybějících důkazů nikoli lež prostá, ale sprostá. Nakonec pouze prohlásí „vyšetřování skončilo, zapomeňte!“ - a „pojede se dál, močálem černým kolem bílých skal.“

Proroci, věštci, vizionáři, podvodníci a lháři

Blíží se volby a opět přicházejí rozliční „rozsévači“ se setbou velkých slov, vizí, hesel, slibů i lží (sklizeň bude až na podzim). Převážná většina občanů je sice jejich vizionářskými programy dezorientována, avšak jejich setbu stále ještě důvěřivě přijímá. Přes mnohá předchozí zklamání totiž mnozí občané nepřemýšlejí o tom, kdo je hoden jejich důvěry a zda vyslovené sliby je vůbec reálné splnit. Jak to ale všechno začalo?

Zakázaná kniha

Téměř každodenně se na stránkách tisku anebo na internetu setkáváme s rozličnými „hlubokomyslnými“ úvahami o svobodě slova, které jsou se stejnou pravidelností zcela oproštěny od historických i filosofických znalostí. Nelze se proto divit tomu, že doposud se ani jediný z těchto „myslitelů“ nezmínil o nadčasově aktuální úvaze řeckého filosofa Plútarcha z Chairóneie (asi 50-120 n.l) „O dlužnictví“, která je obsažena v knize „Přátelé a pochlebníci“, vydané r.1970 v nakladatelství Odeon v počtu 17000 výtisků (v oné době snad tolik dlužníků ani nebylo). Od té doby však nebyla vydána ani jednou a pokud o její existenci vůbec někdo ví, jen s obtížemi ji může sehnat v nějakém antikvariátu. Za uplynulých 30 let od politického a ekonomického převratu se přitom výrazně změnily ekonomické podmínky obyvatelstva a těch osob, které by tato kniha měla a mohla zajímat, už není pouze 17000, ale jsou jich statisíce. Celkové dluhy obyvatelstva totiž již dávno přesáhly bilion Kč a mnohé dlužníky i jejich rodiny dusí banky, soudy, exekutoři i věčně přítomný stres. Jak je tedy možné, že v době údajné „svobody slova a tisku“ je tato kniha tak přísně utajena, ne-li přímo zakázána? Jak je možné, že z dnešních nakladatelů, kteří jsou schopni vydat i naprosto neuvěřitelné slátaniny anebo oslavné autobiografie našich politiků, není nikdo schopen ani ochoten vydat téměř 2000 let starou knihu, která za uplynulá tisíciletí nepozbyla aktuálnosti? Kdo má na této nevědomosti obyvatelstva takový zájem, že tuto knihu utajuje?

Peníze nesmrdí (Pecunia non olet)

Znovu se blíží volby a každá politická strana má opět ve svém programu nesmiřitelný boj proti korupci. Jedno nové politické seskupení dokonce navrhuje zřízení zvláštních soudů pro její trestání, přičemž jeho představitel se domnívá, že právě tento evidentně nereálný slib povede k jeho volebnímu úspěchu. Jako obvykle však všechny takové sliby okamžitě skončí v Poslanecké sněmovně, ve které téměř všichni nově zvolení poslanci začnou ihned vyhledávat kontakty, známosti a finančně perspektivní aktivity. Záhy pak vytvoří nové „svazy známých“ a stejně jako dřívější bojovníci proti korupci se stanou úspěšnými milionáři, úzce provázanými s rozličnými podnikatelskými anebo bankovními kruhy.

Koloběh obyčejů, morálky a práva

Stalo se běžným zvykem, že jakmile se začne hovořit anebo psát o právu, účastníci polemiky okamžitě začnou „šermovat“ nejrůznějšími protichůdnými paragrafy i stejně protichůdnými a nezřídka i nezákonnými podpůrnými judikáty, které v některých případech dokonce svědčí o nedostatku základního právního vzdělání (např. neznalost obsahu pojmu „ius cogens“ – tj. norma tuhá, neměnná a striktně příkazová). Často se proto říká, že když se sejdou tři právníci, mají pět rozdílných názorů. Ještě horší situace však nastává tehdy, když se v souvislosti s právem začne hovořit o morálce anebo mravnosti, protože v důsledku dlouhodobě a všeobecně zanedbané výuky historie, filosofie a výchovy k mravnosti se pravidelně objevují základní neznalosti niterného obsahu těchto pojmů – a to dokonce i u lidí, kteří se o nich odvažují vyučovat jiné. Jen zcela výjimečně tedy dojde k situaci, kdy je některý účastník diskuze schopen uvažovat v širších souvislostech filosofie a právní vědy, anebo kdy dokonce některý soudce začne zasvěceně a na vysoké, umné a libost vzbuzující argumentační úrovni vykládat takové pojmy jako „vyšší spravedlnost“ (nebo též spravedlnost ušlechtilá, noblesní – ekvita, latinsky aequitas), „dobré mravy“ (latinsky bonos mores) anebo „obyčejné lidské cítění“ (§ 2 odst.3 občanského zákoníka).

Civilizace na scestí

Rasismus a antirasismus (v poslední době zejména hnutí Black Lives Matter - BML) jsou dlouhodobě ožehavými tématy, která díky soustavně se stupňující nerozumnosti, nevědomosti, hlouposti a emoční nevyváženosti mnohých jejich uživatelů nabývají obludných a velice nebezpečných rozměrů. V mnohých amerických, britských nebo francouzských městech se totiž stupňuje násilí a anarchie a pomatené antirasistické tendence se projevují i ve školství, v kultuře a sportu. Abychom však mohli tyto pojmy v jejich úplnosti pochopit a problémy s nimi spojené vyřešit, je nutné je nejprve definovat.

Oldřich Hein, Všeho s mírou !

Přiměřenost je již po celá tisíciletí vděčným tématem filosofických, právních i laických úvah a proto „úhel pohledu“ na ni byl vždy rozmanitý a proměnlivý. Přestože spory ohledně toho, co je a co není přiměřené trvají i v současnosti, patrně se lze shodnout na definici, že přiměřenost je obecně přijatelná míra slov a činů v daném čase, místě a společnosti, založená na rozumu a uvážlivosti (rozvaze). Jen málo lidí je však natolik rozumných a rozvážných, že si zaslouží označení „člověk moudrý“ (homo sapiens); mnohem více je totiž lidí rozumu vzdálených (homo amentus) a nejvíce je lidí rozumu prostých (homo dementus), čímž se potvrzuje chmurný zkušenostní poznatek, že inteligence na celé planetě je konstantní veličinou, pouze lidí neustále přibývá.

„Hloupost je dnes všeobecnou chorobou krajin pod nebesy.“

(Sün-c´- 4.-3.stol.př.n.l.)

„Hnutí mysli odvrácená od správného rozumu jsou vadná.“

„Bez rozumu nic nemůže být správně vykonáno.“

(Marcus Tullius Cicero – 106-43 př.n.l.; Tusculské hovory.

Nakladatelství Svoboda 1976, str.191,201)

„Hnutí mysli je pohyb duše protivící se rozumu a odporující přírodě.“

(Zenón z Eleje – asi 490-430 př.n.l.)

Kořeny závisti, zloby a nenávisti.

Tak jsem slyšel:

Jednou dlel Vznešený v Sávatthi, v háji Jeta, v klášterní zahradě Anáthapindikově, a zde se obrátil ke shromážděným mnichům s touto řečí:

„Celý svět je zapleten v kořenech závisti, zloby a nenávisti (x). V jaké živné půdě však závist, zloba a nenávist kořeny své mají?

Sliby z říše fantazie

Blíží se volby a jako obvykle propuká boj o hlasy voličů. Všechny politické strany se začínají předhánět ve slibech, slibují i to, co už slíbily mnohokrát a nikoli bezdůvodně spoléhají na to, že mnozí občané rychle zapomínají. Přestože tisíciletá zkušenost praví „Věř, ale komu věříš, měř!“ (Fide, sed cui fidas, vide!), opět lze proto předpokládat, že mnoho voličů namísto myšlení a uvážlivého věření bude věřit nekriticky a opět zvolí takové poslance, kteří dříve anebo později vzbudí úžas, pohoršení anebo i zděšení.

Protože při obecné historické a filosofické nevzdělanosti politiků není v tomto politickém marasmu mnoho prostoru pro originální a tvůrčí fantazii, jsou si mnohé politické programy nejen velice podobné, ale někdy udivují svojí prostoduchostí. Bohužel je tomu tak i v justiční části programu koalice SPOLU (uveřejněném na portálu České justice), nad kterým nezbývá než žasnout. Po svých téměř padesátiletých zkušenostech s našimi zákony, soudy, státním zastupitelstvím i policií totiž mohu zodpovědně prohlásit, že představitelé i členové politických stran sdružených v tomto seskupení (ODS, TOP 09 a KDU-ČSL) vědí anebo alespoň mohou vědět o neutěšeném stavu zákonů, justice, státního zastupitelství i policie již více jak dvacet let, pokud se ovšem pozorně dívali kolem sebe, poslouchali stesky ukřivděných občanů a četli odborný právnický tisk.

Touha po moci

Touha po moci (mocichtivost, vládychtivost) je nepřirozenou a nezvladatelnou žádostivostí, která se postupně vyvíjí z přirozeného pudu po uznání a uplatnění. Tento poznatek současné psychologie byl přitom znám již Buddhovi (asi 563-483 př.n.l.), který podobně definoval „žízeň po rozvoji v životě“ (vibhava-tanhá).

Soutěživost, snaha o pochvalu, slávu a úspěch provází lidi od raného mládí a některé neopouští ani v pokročilém stáří. Jen člověk zkušený a moudrý však nepřepíná své síly, ať už jde o síly fyzické anebo duševní.

Zbytnělá touha po moci je stejně sžíravá vášeň jako ziskuchtivost, protože ji provází ztráta sebekontroly. Moc sice přináší vysoké kladné emoce z veřejných poct, uznání, obdivu i cizího strachu, avšak nezřídka ji provází i tvrdý pád z výšin, opovržení davu, odsouzení za spáchané zločiny, potrestání a věčná hanba.

Opojení mocí

Již v raném starověku lidé pochopili, že má-li jejich společnost přežít, bez příkazů a zákazů se neobejde. Přirozenost převážné většiny lidí je totiž vždycky byla, je a bude chtivá, sobecká a kořistnická, což i v současnosti vede mnohé lidi k tomu, že se vůbec neohlížejí na zájmy a potřeby celku, ale upřednostňují pouze své sobecké potřeby a zájmy. Ve své nevědomosti, nerozumnosti a mravní nedostatečnosti totiž nejsou schopni rozpoznat, že takovým počínáním společnosti škodí a čím je společnost slabší (zejména méně rozvinutá), tím je pro ni takové jednání nebezpečnější. Patrně proto byly archaické právní normy plné příkazů a zákazů, které byly mnohdy provázeny drastickými pohrůžkami.

Bude třeba uzákonit skromnost? (doslovný opis článku z 6.1.1993)

Jistě se všichni shodneme, že žijeme v ekonomicky i morálně těžkém období. V listopadu 1990 jsme ještě nadšeně volali „v jednotě je síla“, ale doba zkoušek veškerá dobrá předsevzetí záhy rozmetala a nezůstalo z nich naprosto nic. Jednotný a perspektivní stát se rozdělil a rozdělila se i občanská společnost. Opět jsou zde ti, kteří si jsou mezi rovnými rovnější, a opět jsou zde ti, kterým jejich obtížná ekonomická situace brání plně užívat výhod nabyté svobody.

Když jsem v roce 1989 diskutoval se studenty, důrazně jsem jim připomínal, aby dávali pozor, kdo po jejich zádech poleze nahoru. Nyní velmi dobře vidíme, kdo po zádech těch, kteří revoluční zvrat vyvolal, vyšplhal do teplého místa, které nyní úporně brání stejným způsobem, jako nejzatvrzelejší komunistický funkcionář. Smyslem „něžné revoluce“ nebyla výměna horních deseti tisíc, neměla vést k tomu, aby z bohatých se stali bohatší a z chudých chudší.

Chamtivost je zkázou států

Nesnadněji lze vyprávět slepci o pohybu hvězd, než bohatým o chudobě, skromnosti a střídmosti. Nikdo majetný totiž takovým slovům neuvěří, ani kdyby byl na samém pokraji smrti. Přitom by bylo možno uvést stovky citátů moudrých mužů, kteří již před několika tisíci léty poznali strašlivou moc shromažďovacího pudu, který se postupně rozvinul až ve zběsilou chamtivost, lakotu a touhu po majetku. Mnozí z nich totiž zažili nejen tažení plenících armád a vypálená, vyvražděná a vyloupená města, ale i kuplíře, podvodníky, zloděje, lupiče, arabské piráty ve Středozemním moři i otrocké trhy, na kterých se stejnou měrou podíleli bělošští, arabští i černošští otrokáři apod. (zištnost se totiž nemění podle věku, pohlaví, národnosti ani barvy pleti). Ačkoliv se vzájemně neznali (nezřídka je dělily vzdálenosti i tisíciletí), shodně došli k názoru, že nezřízená touha po majetku je příčinou všech individuálních strastí i celospolečenských běd. Mnozí z nich proto varovali své současníky i budoucí generace před strašlivou zhoubou, kterou přináší touha po majetku, ale nikdo jim nevěřil, přestože všechna jejich slova se na nesčíslných příkladech do písmene vyplnila. Neposlechli je ani naši historicky nedovzdělaní a mravně vyhaslí politici, prognostici (věštci) a samolibí slovutní ekonomové, kteří záhy po listopadu 1989 rovněž propadli nezřízené touze po zbohatnutí a moci a svým sobectvím a chamtivostí přivedli náš stát do současného zuboženého stavu. Bylo by možno uvést tisíce příkladů, jak byl náš národní majetek doslova rozkraden a rozchvácen, jak se likvidovalo „národní zlato a stříbro“, jak se „za každou cenu“ (takto zněl politický úkol) poskytovaly milionové a miliardové úvěry na podvodné „holandské dražby“ a jak se poté banky hroutily pod tíhou ztrátových úvěrů (v jedné takové bance jsem pracoval až do jejího smutného konce a zažil jsem v ní neuvěřitelné věci). Nikdo nevěřil varování podloženému historickými zkušenostmi, že v kritické době je nutná šetrnost a skromnost. Přitom např. již Římané v r.215 př.n.l. v období II.punské války přijali tzv. Oppiův zákon proti rozmařilosti římských žen (Titus Livius – Dějiny římské od založení Města, Kniha XXXIV/1; Nakladatelství Svoboda 1976, str.13,14), které nesměly na veřejnosti nosit více jak půl unce zlata, neboť zlato bylo zapotřebí na úhradu válečných nákladů. Pokud se přece jen někdo v období naší „divoké privatizace“ (tehdy se tomu tak říkat nesmělo!) odvážil varovat před rozbujelou chtivostí, chamtivostí, hamižností, kořistnictvím a podvody, byl zesměšňován a někdy i propuštěn ze zaměstnání.

Velká rozprava o moudrém myšlení aneb Mahápradžňáčittásutta

O b s a h
1 - 3 Úvod
4 - 66 Kapitola I. - Mezilidské vztahy, emoce a pudy
11 - 25 I. Vnější faktory, určující úroveň poznání, emocí
a mezilidských vztahů
25 - 64 II. Vnitřní faktory, určující úroveň poznání, emocí
a mezilidských vztahů
25 - 48 II/1 Pudy
49 - 50 II/2 Věk
50 - 51 II/3 Vzdělání
51 - 52 II/4 Světový názor
52 - 54 II/5 Společenské postavení
54 - 56 II/6 Intelekt
56 - 57 II/7 Pohlaví
57 - 58 II/8 Fyzická vybavenost
58 - 60 II/9 Psychická vybavenost
60 - 63 II/10 Míra mravní vyspělosti
63 - 64 II/11 Výchova
65 - 66 Osobnost, charakter, vlastnost a dovednost
67 - 87 Kapitola II. - Emoce
76 - 83 I. Stupňování emocí
84 - 87 II. Citové hodnocení příčin objektivně existujících jevů

Velká rozprava o moudrém myšlení aneb Mahápradžňáčittásutta II

Druhá část

Velká rozprava o moudrém myšlení aneb Mahápradžňáčittásutta III

Třetí část

Velká rozprava o moudrém myšlení aneb Mahápradžňáčittásutta IV

Čtvrtá část

Velká rozprava o moudrém myšlení aneb Mahápradžňáčittásutta V

Pátá část

Co Ježíš neřekl

OBSAH

1 - 7 Úvod
8 - 13 I. Ježíš a náboženská víra
14 II. Věčnost
15 - 16 III. Spravedlnost
17 - 20 IV. Tóra a knihy Starého zákona
21 - 24 V. Osud, náhoda a štěstí
25 - 28 VI. Odpouštění hříchů
29 - 38 VII. Modlitby a náboženské obřady
39 - 41 VIII. City a pociťování
42 - 44 IX. Soucit
45 - 52 X. Láska
53 - 55 XI. Délka života, smrt
56 - 64 XII. Posmrtný život, nebe a peklo
65 - 81 XIII. Vzkříšení a Poslední soud, věčný život
a věčné zatracení
82 - 85 XIV. Ježíš a ženy
86 - 88 XV. Askeze
89 - 93 XVI. Vědění
94 - 101 XVII. Nadpřirozené schopnosti, zázraky
102 - 103 XVIII. Vegetariánství
104 - 106 XIX. Zdraví, nemoci a tělesná poškození
107 - 111 XX. Děti a duševně nemocní
112 - 114 XXI. Společenská (sociální) nerovnost
115 - 116 XXII. Příroda
117 XXIII. Vesmír
118 XXIV. Pohřby
119 - 121 XXV. Ježíšova proroctví
122 - 127 XXVI. Závěr

Pět Pé pro policisty

Práce policistů vzbuzovala vždy kontraverze – počínaje hanou a konče chválou (přičemž té chvály stále ubývá). Příčin averzí občanů vůči policii je mnoho – např.:
1. principiální a emocionální odpor k uniformované státní moci,
2. bezmoc policie při řešení narůstající zločinnosti, která je stále bagatelizována,
3. nezodpovědné experimentování s trestním zákonem i s osudy lidí,
4. vytváření zločinců z dosud bezúhonných občanů,
5. vytváření společenských představ o obludných spiknutích, která nejsou prokázána,
6. ukvapené, nepromyšlené a bezdůvodné zásahy,
7. bezradnost při řešení situací, kdy jsou naopak takové zásahy nutné,
8. vyhýbání se nebezpečným situacím, o kterých je nutno psát záznamy a protokoly,
9. zkreslování statistiky o zločinnosti neprošetřováním obtížně prokazatelných provinění,
10. obtěžování svědků dlouhými a neodborně vedenými výslechy (příště už svědčit nepřijdou), apod.

Dívčí válka

Snad každý tuzemský obyvatel našeho státu zná pradávnou pověst o dívčí válce proti mužům, kterou vyvolala zlobou a nenávistí přetlakovaná Vlasta a za pomoci lstivé Šárky připravila o život vůdce mužů Ctirada. Je sice téměř jisté, že událost v této podobě se nikdy nestala, avšak se značnou mírou rezervovanosti lze připustit, že v pradávných dobách skutečně mohly vyostřené spory mezi ženami a muži vyústit až k nějakému místnímu násilnému a krvavému konfliktu, který pak byl v ústním podání ještě náležitě zveličen (ostatně zmiňuje se o tom i níže uvedený římský státník Marcus Porcius Cato).

Hodnota života

Úvahy o hodnotě života jsou v současném světě zdrojem mnohých názorových konfliktů, protože čím více lidé podléhají představám, místní morálce, politickým manipulacím, předsudkům a emocím, tím jsou jejich představy o této hodnotě zmatenější. Svět je totiž nábožensky, politicky i názorově rozdělen a představy o hodnotě života (a tedy nejen života lidského) se tedy různí podle místní hierarchie hodnot. V některých zemích jsou proto na špičce společenské hodnoty vědci, lékaři a záchranáři, v jiné zase teroristé; někde je týrání zvířat zločinem, jinde se naproti tomu jedná o bezcennou věc, nad jejímž týráním se nikdo nepozastavuje. V civilizovaných zemích mají také velikou společenskou hodnotu nejen řádní a milující rodiče, ale i jejich pracovité, zdvořilé a dobře vychované děti, které jsou zárukou budoucí společenské stability, zatímco v některých zemích jsou děti cíleně vychovávány k sebevražedným atentátům a jejich pomatené matky jsou na to ještě hrdé. Pořadí těchto hodnot je tedy určováno z hlediska „vyššího principu mravního“ anebo z hlediska místní a společenské morálky, která zpravidla nemá nic společného s mravností. Sjednocení těchto hledisek je ovšem možné pouze u zubaře, v sanitce, na nemocničním lůžku anebo na operačním sále, protože bolest zubů, úraz, těžká nemoc anebo reálná hrozba smrti dokáží zásadně změnit i po staletí vžitá hodnotící kritéria. V takových mezních případech mají totiž lékaři a záchranáři vždycky hodnotu nejvyšší.
 

Mravní a morální imperativy

Papež František se již dlouhou dobu snaží oslovit mladší generaci, přizpůsobit se nově se tvořícím společenským vztahům a oživit tak upadající víru v křesťanského Boha. Mnohé křesťany a dokonce i některé ateisty sice oslovuje jeho vlídný způsob komunikace, avšak někdy dokáže vyvolat rozpaky anebo i nevoli. Právě nedávno způsobil v katolické církvi i mimo ni znamenitý skandál, když projevil toleranci k homosexuálům a dokonce se vyslovil i pro jejich registrovaná manželství, neboť homosexuály také považuje za „dítka boží“. Jeho popuzení odpůrci však ihned poukázali na 3.Knihu Mojžíšovu (Leviticus), kde je uvedeno:
„Nebudeš obcovati s mužským pohlavím, scházeje se s ním jako s ženou; nebo ohavnost jest.“ (kap.18/22)
„A kdož by se scházel s pohlavím mužským jako s ženou, ohavnost učinili oba. Smrtí umrou, krev jejich bude na ně.“ (kap.20/13)

Ombudsman v posttotalitním státě

Je příznačné, že v dnešní době, provázené rozsáhlým porušováním práv a oprávněných zájmů občanů, se občas objevují úvahy týkající se institutu ombudsmana v České republice. Ačkoliv by vzhledem k poměrně krátké době trvání tohoto institutu a konkrétním výsledkům jeho práce slušela spíše zdrženlivost, charakteristickým rysem těchto úvah je poměrně značná euforie nad tím, jak znamenitý úřad se podařilo zřídit a jaký zásadní průlom do ochrany lidských práv a svobod v našem údajně demokratickém státě to znamená.
Na rozdíl od všech nadšených zastánců úřadu ombudsmana lze však vznést celou řadu pochybností i výhrad. V první řadě je nutno konstatovat, že demokratickým státem se sice lze formálně stát ze dne na den státním převratem nebo manifestačním prohlášením (stejně jako jsme se údajně stali socialistickým státem v r.1960), avšak skutečná demokratizace posttotalitní společnosti je dlouhodobý proces, jehož kvalita a rychlost je přímo úměrná mravní vyspělosti toho kterého národa a zejména jeho politiků a státních představitelů. Patrně ani největší optimista nebude tvrdit, že po více jak dvaceti létech od „sametové“ revoluce jsme se stali plně konsolidovaným právním státem, ve kterém převažuje úcta k právu, státním orgánům a mravním hodnotám nad projevy občanské nekázně, úřednické a soudcovské zvůle, korupce, právního nihilismu a zvrácenou hierarchií hodnot.

Proč vládci nemají moudré rádce?

Úroveň politických rozhodnutí a způsobu vládnutí klesá nejen v Evropě, ale i na celém světě. Téměř denně jsme svědky chaotického anebo nesmyslného rozhodování nejrůznějších politiků anebo místních (samo)“vládců, které je v rozporu se zdravým rozumem a kterému soudně uvažující lidé nejsou schopni porozumět, zvláště pokud se celý život zabývali studiem historie a filosofie. Vznikají stále nové války, do Evropy se valí vlny konfliktních imigrantů, prohlubuje se celosvětová hospodářská krize, zvyšuje se kriminalita a rasová i náboženská nenávist, probíhají vážné klimatické změny a do toho všeho ještě přišla pandemie coronaviru, kterou se stále nedaří zvládnout. Celý svět je jako přetopený parní kotel před výbuchem. Bezradnost světových vládců je očividná, ustálená mezinárodní společenství se oslabují a na mezinárodní scéně se stále více prosazují diktátoři anebo náboženští fanatici, kteří se vůbec neohlížejí na veřejné mínění a snaží se celému světu vnutit svoji vůli. Lidé jsou tímto chaosem zneklidněni a mají strach, protože v přemíře protichůdných, polopravdivých, lživých a manipulativních informací se dokáží jen stěží orientovat. Toto všechno tu ovšem bylo již před tisíciletími, leč politici se z chyb našich pradávných předků stále ještě nepoučili. Nečtou, nevzdělávají se a jsou pouze v zajetí svých nezřídka fantazijních představ umocněných pocitem geniality – ať už jde o představy naivně humanistické, náboženské anebo velmocenské. Stačí však otevřít staré moudré knihy („neživé rádce“) a v hluboké pokoře užasneme nad jejich aktuálností. V této souvislosti nelze nevzpomenout na tento výrok Jana Wericha:
„Dřív málo lidí umělo psát, ale ti co uměli psát ti uměli psát, to se dá číst i dneska! Zatímco dnes si něco přečtu a mám dojem, že je mi osm! Mně se na tom líbí optimismus těch vydavatelů, kteří si říkají, co čtenář, to blbec!“
 

Průvodce po cestách mravnosti, spravedlnosti a práva

“Kdo bloudícímu vlídně cestu ukáže,
toť jak by mu světlo o své světlo zapálil:
nic míň mu nesvítí, zapálí-li jinému.”
(římský básník Quintus Ennius – 239-169 př.n.l.)
 
“Tuto řeč, věčně jsoucí, nechápou lidé,
ani dokud ji neslyšeli, ani když ji uslyšeli.
Neboť ač se všechno děje podle této řeči,
přece se podobají nezkušeným,
když se pokoušejí o taková slova a díla
jaká já vykládám,
rozebíraje každé podle jeho povahy
a vysvětluje, jaké je.
Avšak ostatním lidem uniká, co dělají bdíce,
tak jako zapomínají, co dělají spíce.”
(Hérakleitos z Efesu – asi 544/41-484/81 př.n.l.)
 
Věnováno všem lidem,
kteří lačněli a žíznili po spravedlnosti,
avšak nikdy se jim jí nedostalo.

Obyčeje v trestním řízení

V poslední době se v trestním řízení začala vyskytovat obsahově velice problematická a trestním řádem neupravená ukončení policejního šetření (nebo též prověřování), prováděného podle § 158 odst.1 trestního řádu na základě oznámení občanů anebo poškozených. Pokud totiž policisté z nejrůznějších důvodů dojdou k ryze subjektivnímu závěru, že vzniklé „podezření ze spáchání trestného činu“ nedosahuje kvalitativní úrovně „důvodného podezření ze spáchání trestného činu“ a že podle jejich mínění ovlivněného úrovní jejich poznání, zkušenostmi a momentálním psychickým rozpoložením se tedy o trestnou činnost zjevně nejedná a zjištěné podklady zjevně neodůvodňují zahájení úkonů trestního řízení podle § 158 odst.3 trestního řádu, zašlou oznamovateli trestného činu pouhé stručné vyrozumění, že tato věc byla „vyřízena jiným způsobem“. V tomto vyrozumění však nejenže není vůbec uvedeno, o jaký konkrétní způsob vyřízení se jedná, ale ani z jakých důvodů a podle jakého zákonného ustanovení bylo takto rozhodnuto.

ANOTACE , úplný text ke stažení v příloze.

Právní výchova v režii soudů a státního zastupitelství

Je znepokojující skutečností, že úroveň rozhodování soudů i státního zastupitelství je již více jak dvacet let předmětem oprávněné kritiky všech slušných občanů, kteří stále ještě nepřestali věřit ve spravedlnost, slušnost a poctivost a nepodlehli prohlubující se devastaci právního i mravního vědomí. Příčina tohoto mravně i právně devastujícího stavu spočívá v tom, že mnozí soudci i státní zástupci považují pravdu, spravedlnost a mravnost za přežitky minulosti a nezřídka pouze dogmaticky až demagogicky vykládají platné právo, což je odborně označováno jako legismus, formalismus anebo právní pozitivismus. Kdyby zůstali alespoň u toho, nevadilo by to tolik, jako když se ještě tu a tam pokoušejí rozšířit naše platné právo vlastními rozhodnutími, která v případě rozhodování Nejvyššího soudu a Ústavního soudu mají charakter tzv. judikátů. Protože však žádný zákon nepřiznává soudům právo normotvorby (a to ani § 2 a § 24 odst.1 zákona o soudech a soudcích č.6/2002 Sb.), tyto judikáty jsou pouze individuálními akty aplikace práva, nejsou obecně závazné a nemají tudíž ani postavení pramene práva. Přesto neoficiálně dosáhly téměř postavení anglosaského „práva soudcovského“, které je pro tamní obecnou závaznost označováno za prececenty. Naše platné právo však precedenty nezná a proto i když někteří naši výše postavení soudci o zákonodárnou pravomoc nepokrytě usilují, jejich výklad platného práva se musí opírat pouze o text platných zákonů a nesmí jej jakýmkoliv způsobem doplňovat anebo nahrazovat. V kontinentálním právu jsou totiž stále ještě uznávány tyto klasické římskoprávní zásady:
„Musí se soudit podle zákonů, ne podle příkladů.“
(Iudicandum est legibus, non exemplis.)
„Povinností soudce je soudit podle práva, ne právo tvořit.“
(Iudicis est ius dicere, non dare.)
 
ANOTACE, celý text ke stažení v příloze

Cyklus režimů se uzavírá

Žijeme v době příkazů a zákazů. Naši občané si však již zvykli na pocit svobody a odvykli si poslouchat „vrchnost“ jako tomu bylo v minulém režimu.
Proto jsou dnešní situací mnohdy překvapeni nebo pobouřeni, takže kritizují její domnělé původce a proti omezování svých svobod protestují. Nelze přitom
než nevzpomenout na více jak padesát let starý pořad Šimka a Grossmanna „Pupák poslancem“, kdy poslanec Pupák v podání Miroslava Šimka říká:
„Lidu se povolila uzda! Dneska nám mluví do všeho každej! Řeknu vám, já viděl nedávno i němýho, který ukazoval rukama úplně jinak než před krátkým
časem! Týhle situace využívají různé živly k naleptávání jednoty! Soudruzi,vždyť se nám buržuj směje! Já to vidím tak, soudruzi – je třeba poučit se z chyb
minulosti, otevřít oči, získat prostor pro platformu a hlavně, soudruzi,neztrácet víru a naději v zázrak!“ (atd. atd.).

Nové cesty justice

Nový občanský zákon přinesl kromě řady nejasných a problematických ustanovení i zcela zásadní výkladová pravidla, uvedená v § 2 odst.2 a 3, která vycházejí z klasického římského práva a nepochybně způsobí vážné problémy všem soudcům, kteří nejsou v problematice etiky náležitě orientováni. Tato nová výkladová pravidla musí ovšem nepochybně působit i zpětně, protože je absurdní, aby nová judikativní aplikace práva zohledňovala základní etické principy a přitom aby byla současně používána i judikatura stará, která tyto etické principy v politickém zájmu na „důsledném odmravnění práva“ mnohdy přehlížela. Z tohoto pohledu je tedy patrno, že i všechny dosavadní judikáty bude nutno přezkoumat z hlediska „vyššího principu mravního“ a judikáty, které těmto novým výkladovým pravidlům nebudou odpovídat, bude nutno vyřadit, aby budoucí výkladová praxe byla jednotně mravná a nikoli úzkoprse a „odmravněně“ právně pozitivistická.

Věčný příběh korupce

ANOTACE

Rozsáhlé korupční kauzy zaměstnávají naše soudy již po celou řadu let, leč soustavně slibované a veřejností netrpělivě očekávané úspěchy žalujícího státního zastupitelství jsou prozatím nevalné. Vzhledem k opakovaným špatným zkušenostem s úrovní dokazování v přípravném řízení trestním se totiž až příliš často stává, že některé „nafouknuté“ kauzy vyzní do ztracena a zcela nevinní „korupčníci“, kteří se stali obětí bujné představivosti policistů a státních zástupců, nebo „korupčníci“ neusvědčení, kteří neuznali za vhodné se kajícně přiznat a „nasypat si popel na hlavu“, se pak na státu domáhají náhrady škody a zadostučinění. Za poslední léta však nebyl zaznamenán ani jediný případ objektivně pravdivé a poctivé analýzy příčin korupce, která je nepochybně velice škodlivým společenským jevem. Ideoví původci obludně rozbujelé korupce a dokonce i její přímí účastníci totiž stále zastávají významné politické anebo společenské funkce a není síly ani vůle, která by je pohnala k odpovědnosti.

Filosofie a moudrost Mezopotámie, Egypta, Persie a arabských zemí

ANOTACE

Vybral a poznámkami opatřil
JUDr.Oldřich H e i n
2003-2011

Zrcadlo politické špatnosti

ANOTACE

 
JUDr.Oldřich H e i n
2008-2019

Jak dlouho ještě? (Quousque tandem?)

Nad státním zastupitelstvím se „stahují těžká mračna“ společenské nevole a zloby. Tuto nevoli a zlobu vyvolávají nejen tisíce nespravedlivě stíhaných osob (podle statistiky přes tisíc zprošťujících rozsudků ročně), ale i občanů s nějakým více či méně významným společenským postavením (zejména starostů obcí a měst), kteří žijí v neustálých obavách, protože nezřídka musí řešit mimořádně obtížné a právně náročné úkoly a přitom si nikdy nemohou být jisti tím, že si na ně policisté anebo státní zástupci něco vymyslí a ve své bujné představivosti je obviní z nejrůznějších „zločinů“. Tyto své nezřídka fantazijní představy pak „protlačí“ až k soudu, kde je poté budou s veřejně prezentovanou rozhodností a zásadovostí několik let soudně popotahovat a za účinné pomoci „vděčných“ hromadných sdělovacích prostředků je budou špinit a skandalizovat, takže je nejprve připraví o zaměstnání a poté jim zničí zdraví, rodiny, podnikání, přátelské vazby i společenskou prestiž. Pokud pak v soudní síni bude hrozit zprošťující rozsudek, začnou „kličkovat jako králíci“ a tvrdit, že soud má pouze jiný právní názor, což je v případě chybějících důkazů nikoli lež prostá, ale sprostá. Nakonec pouze prohlásí „vyšetřování skončilo, zapomeňte!“ - a „pojede se dál, močálem černým kolem bílých skal.“

Čas sekerníků

Přestože již 28 let žijeme v údajně stabilizované demokratické společnosti, patrně ani největší optimista by se neodvážil říci anebo dokonce napsat, jak se oproti předlistopadové době zdokonalil náš právní řád, zlepšila práce policie, státního zastupitelství a soudů a rozvinulo pozitivní právní vědomí občanů. Ostatně takovou úvahu nelze nalézt ani v jediném periodiku ani v televizním programu – nikdo totiž nechce být považován za úplného blba. Občas sice zaznívá více či méně kvalifikovaná kritika předlistopadových prokurátorů a soudců, avšak při porovnání se současnou praxí lze poměrně snadno nabýt pochmurného dojmu, že pokud někteří dřívější prokurátoři a soudci byli bezcitní a nelidští, mnozí dnešní státní zástupci a soudci nejsou o nic lepší.
V minulém režimu byli v rezortu prokuratury a justice vždycky nejhorší „třídně uvědomělí“ prokurátoři a soudci (osvědčené stranické kádry), kterým chyběla uvážlivost, lidskost a cit pro přiměřenost a kteří mnohdy s fanatickým revolučním nadšením stíhali, trestali anebo dokonce společensky likvidovali skutečné anebo i domnělé „škůdce“ společnosti (ostatně podobně si počínali i inkviziční a fašističtí žalobci a soudci). Největšími fanatiky (sekerníky revoluce) byli nejen dosud smutně proslulí prokurátoři a soudci, ale i některé ctižádostivé prokurátorky a soudkyně s mentalitou rudé komisařky z Optimistické tragédie, které bez rozmyslu i sebemenšího citu pro přiměřenost stíhaly a přísně trestaly nejrůznější provinilce, jejichž trestná činnost byla někdy velice sporná.

Věčný příběh korupce

Rozsáhlé korupční kauzy zaměstnávají naše soudy již po celou řadu let, leč soustavně slibované a veřejností netrpělivě očekávané úspěchy žalujícího státního zastupitelství jsou prozatím nevalné. Vzhledem k opakovaným špatným zkušenostem s úrovní dokazování v přípravném řízení trestním se totiž až příliš často stává, že některé „nafouknuté“ kauzy vyzní do ztracena a zcela nevinní „korupčníci“, kteří se stali obětí bujné představivosti policistů a státních zástupců, nebo „korupčníci“ neusvědčení, kteří neuznali za vhodné se kajícně přiznat a „nasypat si popel na hlavu“, se pak na státu domáhají náhrady škody a zadostučinění. Za poslední léta však nebyl zaznamenán ani jediný případ objektivně pravdivé a poctivé analýzy příčin korupce, která je nepochybně velice škodlivým společenským jevem. Ideoví původci obludně rozbujelé korupce a dokonce i její přímí účastníci totiž stále zastávají významné politické anebo společenské funkce a není síly ani vůle, která by je pohnala k odpovědnosti.
 

Farizeové mezi námi

Již po více jak dva tisíce let je užíváno starořímské úsloví „opakování je matkou
studentů“ (obvykle překládáno i jako matkou moudrosti – repetitio mater studiorum).
Mnozí studenti by sice pravdivost tohoto úsloví potvrdili, ale naprostou většinu lidí
vzdělání vůbec nezajímá, spoléhají se na své představy, dojmy a pocity a ani soustavné
opakování tisíciletých zkušenostních pravd je neprobudí. Jejich uši i oči jsou totiž
zavřené a poznání mnohdy nepříjemné pravdy se úporně brání, neboť ve lži se jim lépe
žije – a to jak lidem lhoucím, tak lidem obelhávaným.
„Tuto řeč, věčně jsoucí, nechápou lidé,
ani dokud ji neslyšeli, ani když ji uslyšeli.
Neboť ač se všechno děje podle této řeči,
přece se podobají nezkušeným,
když se pokoušejí o taková slova a díla,
jaká já vykládám,
rozebíraje každé podle jeho povahy a vysvětluje, jaké je.
Avšak ostatním lidem uniká, co dělají bdíce,
tak jako zapomínají, co dělají spíce.“
(Hérakleitos z Efesu – asi 544/1-484/1 př.n.l.)

Koloběh obyčejů, morálky a práva

ANOTACE

Stalo se běžným zvykem, že jakmile se začne hovořit anebo psát o právu, účastníci polemiky okamžitě začnou „šermovat“ nejrůznějšími protichůdnými paragrafy i stejně protichůdnými a nezřídka i nezákonnými podpůrnými judikáty, které v některých případech dokonce svědčí o nedostatku základního právního vzdělání (např. neznalost obsahu pojmu „ius cogens“ – tj. norma tuhá, neměnná a striktně příkazová). Často se proto říká, že když se sejdou tři právníci, mají pět rozdílných názorů. Ještě horší situace však nastává tehdy, když se v souvislosti s právem začne hovořit o morálce anebo mravnosti, protože v důsledku dlouhodobě a všeobecně zanedbané výuky historie, filosofie a výchovy k mravnosti se pravidelně objevují základní neznalosti niterného obsahu těchto pojmů – a to dokonce i u lidí, kteří se o nich odvažují vyučovat jiné. Jen zcela výjimečně tedy dojde k situaci, kdy je některý účastník diskuze schopen uvažovat v širších souvislostech filosofie a právní vědy, anebo kdy dokonce některý soudce začne zasvěceně a na vysoké, umné a libost vzbuzující argumentační úrovni vykládat takové pojmy jako „vyšší spravedlnost“ (nebo též spravedlnost ušlechtilá, noblesní – ekvita, latinsky aequitas), „dobré mravy“ (latinsky bonos mores) anebo „obyčejné lidské cítění“ (§ 2 odst.3 občanského zákoníka). Ačkoliv mravnost je základem mravného práva, jeho mravného výkladu i mravných vztahů ve společnosti (zejména slušnosti a poctivosti ve smluvních vztazích), na tento tenký argumentační „led“ se odváží pouze opravdoví znalci anebo (mnohem častěji) samolibí hlupáci, jejichž sebejistota však vydrží jen do okamžiku, kdy jsou požádáni o definici pojmů mravnost a morálka. Je nanejvýše zarážející, jak je v tomto směru vědomostní úroveň převážné většiny politiků, zákonodárců, soudců i státních zástupců zanedbána, natož vědomostní úroveň téměř všech občanů, kteří ohledně mravnosti a morálky mají pouze chaotické pocity, byť nezřídka kvalitativně na mnohem vyšší úrovni („zdravý selský rozum“ anebo též již zmíněné „obyčejné lidské cítění“).

Když se kácí les, tak létají třísky!

Tak máme před sebou další znamenitě medializovanou trestní kauzu „Kapsch“, do které je postupně „namáčeno“ stále více lidí a stále více lidí ji také komentuje (mnohdy škodolibě, „přejícně“ a nenávistně). Protože však mnozí přemýšliví občané již pochopili, že představy policistů a státních zástupců nenaleznou vždy odpovídající pochopení soudů, pak po dosavadních zkušenostech je nedůvěra k této předběžné manipulaci veřejným míněním zcela na místě. Oprávněné pochybnosti o objektivitě postupu policistů a státních zástupců nerozptýlil ani rozhovor s nejvyšším státním zástupcem JUDr.Pavlem Zemanem, uveřejněný na Seznamu.cz dne 11.3.2019. Pan nejvyšší státní zástupce totiž evidentně nezvážil dopad svých slov, protože některé své posluchače doslova šokoval.

Tři koše učení o správné cestě

ANOTACE

Základy mravního a právního vědomí
Učební pomůcka pro učitele základních škol
 
Aktualizováno 2019

Druhý koš právního poučení

ANOTACE

Kniha druhá
Základy právního vědomí
 

Třetí koš poučení o víře, jistotě a přemýšlení

ANOTACE

 
Kniha třetí
O víře a náboženství

Závěr koše poučení

ANOTACE

 
Po přečtení tohoto „Trojího koše učení o správné cestě“ si možná mnozí z čtenářů řeknou, že toho na žácích a studentech požaduji příliš mnoho. I pro mnohé dospělé lidi je totiž krajně obtížné nepodléhat emocím, nezřízeným žádostem a nekritické víře a za všech okolností myslet, mluvit a chovat se rozumně, uvážlivě, spravedlivě, slušně, poctivě, skromně, střídmě, zdrženlivě, uměřeně, uvážlivě odvážně, lidsky, laskavě a soucitně. Proto je také všeobecné mravní cítění a přesvědčení na tak nízké úrovni, což se odráží i ve veškeré lidské činnosti. Nelze tedy očekávat, že právě děti začnou okamžitě přemýšlet a budou se zcela dobrovolně a důsledně chovat podle náročných kritérií mravnosti, pokud toho nejsou schopni ani jejich rodiče, ani učitelé, ani obdivovaní herci a zpěváci, ba ani státní úředníci, soudci a politici; tím spíše, že v současné době jsou děti každodenně vystaveny negativnímu působení celé řady okolních vlivů (televize, počítače, tablety, videohry, hrací automaty apod.), kterému jejich rodiče a učitelé nemohou zabránit ani při nejlepší vůli a sebevětším úsilí. Přitom je bezpečně prokázáno, že právě tyto negativní vnější vlivy vyvolávají u dětí rozmanité nemravné anebo dokonce zločinné chování, a to od krádeží až po násilné útoky a vraždy. Kromě toho vzbuzuje obavy šířící se závislost nemalé části dětské populace na nikotinu, alkoholu a drogách, což rozhodně nelze zlehčovat poukazem na jakousi smyšlenou svobodu na sebepoškozování.
 

Sítě víry

ANOTACE

 
A chodě Ježíš podle moře Galilejského,
uzřel dva bratry,
Šimona, kterýž slove Petr, a Ondřeje, b ratra jeho,
jak pouštějí síť do moře; neboť byli rybáři.
I dí jim: Pojďte za mnou, a učiním vás rybáře lidí.
(Evangelium sv.Matouše, kap.IV/18 19)
 
Protože jsem poznal trýzeň žízně,
chtěl bych vykopat studnu,
ze které by mohli pít i jiní.
(Ernest Thompson S eton)
 

Rozpory a mezery v ochraně práva na život, zdraví a majetek

Konflikt práv oběti a útočníka je klasickým teoretickým i praktickým problémem, který již od starověku zaměstnává filosofy, právní teoretiky i praktiky, nejrůznější samozvané hlasatele morálky a pseudohumanistických teorií, i běžné občany, kteří se nezřídka setkávají s tím, jak „dvojí metr“ používají policisté, státní zástupci i soudci při posuzování míry a rozsahu porušených práv na život, zdraví a majetek. Má-li však laický čtenář pochopit tuto problematiku ve všech jejích podobách i souvislostech, je nejprve nutno odlišit násilnou ochranu svého majetku před neoprávněným útočníkem (zlodějem) od násilné obrany svého anebo i cizího života a zdraví.
Začněme praktickým příkladem. Před třinácti léty vzbudil pozornost veřejnosti i médií případ, kdy se sedmdesátišestiletý důchodce O.D. odmítl smířit se soustavným vykrádáním své chaty a s neschopností Policie ČR dopadnout pachatele. Proto v ní nastražil střelný mechanismus, který postřelil skutečného zloděje do nohy. Poté následovala paradoxní situace, zcela příznačná pro současné iracionální a pokřivené vnímání práva a spravedlnosti – zatímco chatař byl neprodleně obviněn z nedovoleného ozbrojování a ublížení na zdraví, u právní kvalifikace zlodějova jednání (ostatně zloděj byl „dopaden“ pouze díky činu dotyčného chataře) nastaly rozpaky a z porušování domovní svobody a pokusu krádeže byl obviněn až po zhruba měsíčním zpoždění. Krátce na to se ovšem podobná situace opakovala – jiný majitel chaty nastražil na zloděje výbušný systém, který bylo možno uvést do chodu jen za použití hrubého násilí; tentokrát však zloděj přišel o nohu.

Co Buddha neřekl

ANOTACE

2020
 
„Slepotou je raněn tento svět
a jen málokdo prohlédne.“
(Buddha)

Dicta et regulae iuris_________

„K oklamání zákona jedná ten, kdo zachovávaje slova zákona, obchází jeho smysl.“
(In fraudem legis facit, qui salvis verbis legis sententiam eius circumvenit)
(Iulius Paulus /160-230 n.l./, Digesta 1,3,9) K 128
„V civilním právu je každá definice nebezpečná, protože sotva se najde taková, která by
nepřipouštěla výjimky.“ (Iavolenus) K 7
ANOTACE
„Beztrestnost vždy láká k horšímu.“ K 125
„Nevědomost soudce je zkázou pro nevinné.“
(Ignorantia iudicis foret calamitas innocentis) K 124
Neznalost práva je na škodu. (Ignorantia iuris nocet!) K 124
Neznalost zákona je na škodu. (Ignorantia legis nocet!)
Neznalost zákona nikoho neomlouvá. (Ignorantia legis neminem excusat!) K 124
Neznalost práva nikoho neomlouvá. (Ignorantia iuris neminem excusat!)
Neznat zákon je hrubá nedbalost. (Ignorare leges lata culpa est.) K 124
„Odsoudit někoho bez prošetření případu odporuje zásadě spravedlnosti.“
(Aelius Marcianus /3.stol.n.l./, Digesta 48,17,1) K 126

Konflikt základních lidských práv a svobod

Úpadek naší normotvorby je dlouholetým a tíživým problémem, který si mnozí slušní občané začnou uvědomovat až tehdy, kdy se potřebují opřít o právo jako o „hradbu obce“ (Hérakleitos z Efesu). Náhle totiž nejprve s údivem a posléze i s hrůzou zjišťují, že platné právo je spíše ruinou, která poskytuje útočiště zlodějům a lupičům a mezi jejímiž rozvalinami kvílí vítr.
Podrobný rozbor skulin, děr, nedostatků a nedomyšleností našich právních norem by vydal na obsáhlou knihu, která by usvědčila naše zákonodárce nejen z nedostatku právního vzdělání, ale i zdravého rozumu. Jedním z těchto pokusů byl článek „Kulhající trestní zákon“ (Trestněprávní revue 6/2014), který však nezneklidnil ani zákonodárce, ani jeho ideového tvůrce. Podobný problém je s novým občanským zákoníkem, jehož některá obtížně srozumitelná anebo i nesrozumitelná ustanovení se prý během příštích deseti létech ujasní judikaturou Nejvyššího anebo Ústavního soudu (to se tedy účastníci již probíhajících řízení načekají). Jedním z vážných problémů naší judikatury je také krkolomný a křivolaký „jazyk práva“, který je buď obtížně přeložitelný anebo zcela nepřeložitelný do jiných jazyků, zejména pak do jazyků možných přistěhovalců, od nichž však bude požadováno, aby důsledně respektovali naše platné právo, kterému ovšem vůbec nebudou rozumět (s překlady do angličtiny anebo arabštiny se ještě ani nezačalo).

Hérakleitos

ANOTACE

Hérakleitos z Efesu
(asi 544/41 - 484/81/75 př.n.l.)
Filosof z královského rodu, prvorozený syn krále (basilea) Blosóna a následník trůnu. Následnictví se dobrovolně vzdal ve prospěch svého bratra a věnoval se pouze filosofii. Údajně napsal knihu s názvem „O přírodě“ (název knihy je sporný, též se uvádí „O přirozenosti“ - pozn.), kterou věnoval Artemidě Efeské a která měla být zveřejněna až po jeho smrti. Tato kniha prý měla tři části – „O všem“ (tj. o vesmíru - pozn.), „O státu“ a „O božstvu“. Z tohoto díla se však zachovaly jen zlomky, které jsou předmětem četných vědeckých sporů. Je považován za jednoho z nejvýznamnějších a nejoriginálnějších myslitelů starověku a též za prvního dialektika.
Proslul učením o soustavné změně všech věcí (Platón mu připisoval sporný výrok „vše plyne“ /Panta rei/), o nestvořenosti a věčnosti světa, o boji jako všeobecném základu všech věcí i veškerého společenského dění, o (dialektické) jednotě protikladů i o jejich stálém a zákonitém boji, který je hybnou silou vesmíru, světa, společnosti i přírody, o věčně živém ohni jako zhmotnělé, živoucí a oduševnělé životodárné i ničící síle (tj. fyzické i psychické energii, která však nepůsobí neřízeně, ale v souladu s vesmírným řádem /osudem/ a „myšlenkou, která všechno veskrze řídí“ - tj. logem), o cyklické přeměně světa a vesmíru (nikoli však jeho úplném zániku) ve světovém (vesmírném) požáru, „rozněcujícím se podle míry a hasnoucím podle míry“ (označovaném pozdějšími stoickými filosofy jako ekpyrósis) a o logu jako univerzální tvůrčí i řídící duchovní síle, myšlence, řeči, osudu i všeobecném světovém (vesmírném) řádu.

.Marcus Tullius Cicero

ANOTACE

Marcus Tullius Cicero
(3.1.106 - 7.12.43 př.n.l.)
Významný římský politik, právník, spisovatel, filosof a největší římský řečník. Pocházel ze sice zámožné, ale jinak nevýznamné římské jezdecké rodiny (equites), která až do jeho působení neobsazovala v Římě žádné významnější funkce - proto byl nazýván „homo novus“ (nový člověk). Již od mládí se věnoval studiu filosofie a práva. Brzy začal provozovat vlastní právní praxi především jako obhájce. Proslulost získal již v r.80 př.n.l., kdy v době nelítostné Sullovy diktatury úspěšně obhajoval Sexta Roscia Amerina, ze zištných důvodů křivě obžalovaného z otcovraždy. V roce 79 př.n.l. podnikl studijní cestu do Řecka a Malé Asie, kde strávil dva roky studiem filosofie. Největší vliv na něho měli především akadémikové Filón z Lárisy a Antiochos z Askalónu, jakož i stoikové Poseidónios z Apameie a Athénodóros z Tarsu, se kterými poté udržoval přátelské vztahy.
V r.75 př.n.l. zahájil politickou

Filosofie a moudrost starověké a středověké Číny, středověkého Japonska a středověké Koreje

ANOTACE

Vybral a poznámkami opatřil:
JUDr.Oldřich H e i n
2006-2016
 
Obsah
Filosofické směry v Číně
1 - 6 1.část - orientační přehled.
7 - 55 2.část - informativní přehled.
7 - 10 Úvod
11 - 16 Taoismus
Taoismus
Sektářský taoismus
Škola nebeských mistrů (Tchien-š)
Škola Svrchované čistoty ((Šang-čching)
Škola Posvátný klenot (Ling-pao)
Škola naprosté dokonalosti (Čchüan-čchen)
Škola pravověrné jednoty (Čeng-i)
Cesta velikého míru (Tchaj-pching tao)
17 - 18 Novotaoismus
18 Jangismus
19 - 28 Konfucianismus

Velká rozprava o moudrém myšlení aneb Mahápradžňáčittásutta

Oldřich H e i n
1977-2019
ANOTACE
O b s a h
1 - 3 Úvod
4 - 66 Kapitola I. - Mezilidské vztahy, emoce a pudy
11 - 25 I. Vnější faktory, určující úroveň poznání, emocí
a mezilidských vztahů
25 - 64 II. Vnitřní faktory, určující úroveň poznání, emocí
a mezilidských vztahů
25 - 48 II/1 Pudy
49 - 50 II/2 Věk
50 - 51 II/3 Vzdělání
51 - 52 II/4 Světový názor
52 - 54 II/5 Společenské postavení
54 - 56 II/6 Intelekt
56 - 57 II/7 Pohlaví
57 - 58 II/8 Fyzická vybavenost
58 - 60 II/9 Psychická vybavenost
60 - 63 II/10 Míra mravní vyspělosti
63 - 64 II/11 Výchova
65 - 66 Osobnost, charakter, vlastnost a dovednost

Pavučiny představ

ANOTACE
 
V dnešním zmateném a intelektuálně i mravně rozvráceném světě se prakticky denně setkáváme se záplavou informací, které jsou pouze z malé části pravdivé (necelé 1%), z velké zčásti nepravdivé (legendy, báje, pohádky, básně, hrdinské eposy, umělecká a literární díla, divadelní a filmová tvorba apod. – asi 60%), zčásti mylné (představy, bludy a pověry - asi 20%) a zčásti lživé (tj. lži, pomluvy, smyšlenky a věrouky – asi 20%). Mnohé z těchto informací jsou přitom již po celá tisíciletí nedílnou součástí lidské kultury a nikoho ani nenapadne zamýšlet se nad mírou pravdivosti jejich obsahu (zpravidla je nulová). Kromě toho jsou však mnohé informace škodlivé a nepotřebné novotvary, které zásadně a negativně ovlivňují lidské životy. Mravní kvalitu (povahu) všech vstupních informací pak určuje počáteční úmysl (záměr) jejich původců, který může být dobrý anebo zlý.
 
ÚPLNÝ TEXT KE STAŽENÍ
 

Rozvrat právní kultury v Čechách

Nevole veřejnosti nad rozhodováním našich soudů trvá již celou řadu let a nezmírnila ji ani veškerá proklamovaná opatření, která měla justici reformovat. Skutečná reforma justice totiž nevyžaduje nové budovy, moderní technikou vybavené kanceláře a vysoké platy soudců, ale především reformu myšlení, kterou ovšem nikdo neprosazuje a které se převážná většina soudců úporně brání. Je totiž mnohem jednodušší úzkoprse, lhostejně a bezcitně dodržovat platné právo (nezřídka ovšem velice problematické kvality), než mravně myslet a spravedlivě jednat. Stačí si pouze namátkově přečíst nějaký rozsudek (včetně rozsudků Ústavního anebo Nejvyššího soudu) a jen výjimečně v něm lze nalézt smysluplnou úvahu o spravedlnosti anebo dokonce odkaz na nějakou klasickou římskoprávní autoritu, který by mohl sloužit jako obecně poučná mravní tečka. Pokud se pak nějaký odkaz na spravedlnost přece jen objeví, nejenže je nezřídka povrchní a nepřesvědčivý, ale je z něho patrná hluboká mravní dezorientace. Jinak by se totiž nemohlo stávat, aby zjevná nespravedlnost byla označována za spravedlnost, nepoctivost za poctivost, neslušnost za slušnost a lež za pravdu.

Funkce trestu v současném světě

ANOTACE

Žijeme ve světě zločinu. „Na to, že jsou rozvrácené mravy, že vládne ničemnost, že se vztahy mezi lidmi zhoršují a vedou ke zločinům všeho druhu, si stěžovali už naši předkové, na to si stěžujeme my, na to si budou stěžovat naši potomci.“ (Lucius Annaeus Seneca – O dobrodiních, X; Nakladatelství Svoboda 1992, str.30). Jasnozřivá a přitom pochmurná Senekova vize se vyplňuje již déle jak 2 000 let. Také současný svět, stejně jako svět Senekův, je dějištěm chamtivosti, kořistnictví, násilí, brutality, neúcty ke svobodě i lidskému životu, krutých občanských válek a v neposlední řadě i fanatického islámského terorismu, jehož krutost budí zděšení i odpor a ohrožuje existenci celého civilizovaného lidstva. Přestože pachatele všech těchto zločinů je nutno nejen dopadnout, ale i přísně potrestat, problematika trestu je stále ještě poznamenána mnohými tabu, předsudky, pověrami a nezřídka i pseudohumanistickými idejemi, které podle momentálního stavu kriminality i emoční nálady ve společnosti kolísají od neuvážlivé shovívavosti až po neuvážlivou tvrdost. Extrémní výkyvy ve způsobu trestání jsou ostatně příznačné pro jakoukoliv mravně nevyspělou společnost.
ÚPLNÝ TEXT KE STAŽENÍ V PŘÍLOZE

Alternativní pravda

ANOTACE

Motto: „Povaha věcí se ráda skrývá.“ (Hérakleitos z Efesu – asi 544-484 př.n.l.)
„Co jest pravda?“ (Publius Pontius Pilatus – Evangelium sv.Jana 18/38)
Již po tisíce let lidé lidé usilují o pravdivé poznání vesmíru, světa i sama sebe. V dávné minulosti však měli k dispozici jen velice málo pravdivých (objektivních) informací a proto ve všech oblastech lidské činnosti je v „mozaice poznání“ doplňovali domněnkami, smyšlenkami i fantazijními představami. Naproti tomu v současnosti jsme natolik zahlceni informacemi všeho druhu, že pro nerozumného, nedostatečně vzdělaného, nezkušeného a nepozorného pozorovatele je velice obtížné poznat, která informace je pravdivá a do mozaiky poznání vhodná, a která informace je nepravdivá a vede k mylným představám a nepravdivému obrazu pravé skutečnosti (objektivní reality). Toto současné tápání v informacích je o to obtížnější, že se stále častěji setkáváme nejen s úmyslným a nedbalostním přehlížením informací pravdivých, ale i se záměrným vytvářením informací nepravdivých (moderně „fake news“). A protože již od starověku je známo, že „než pravda udělá pár kroků, lež oběhne celý svět“, k nejhorším projevům matení pravdy dochází v náboženství a v politice. Mimořádně politováníhodné je však to, že se s vytvářením falešné pravdy setkáváme až příliš často i v oblasti činnosti policie, státního zastupitelství a soudů. Ono totiž hledání pravdy objektivní vždycky bylo, je a bude je mnohem obtížnější, než vytváření pravdy subjektivní.
ÚPLNÝ TEXT KE STAŽENÍ V PŘÍLOZE

Problematika znaleckého dokazování

Dokazování v soudním řízení za pomoci znaleckého posudku je již po mnoho let nebezpečným úskalím trestního i občanskoprávního procesu. Není to tedy žádné novum a patrně proto by bylo na místě předpokládat, že přinejmenším od doby platnosti zákona o znalcích a tlumočnících č.36/67 Sb. si policisté, prokurátoři (nyní státní zástupci) i soudci sami vytvořili dostatek nejrůznějších mechanismů (interní pravidla, zvyky anebo prostý zodpovědný přístup), jak se znalci účinně spolupracovat v zájmu zjištění objektivní (materiální) pravdy. Přesto se až doposud nepodařilo zajistit bezpečnou „plavbu“ a na tomto úskalí postupně „ztroskotala“ dlouhá řada trestních i občanskoprávních kauz. Kupodivu právě díky znalecké činnosti totiž bývá objektivní (materiální) pravda nezřídka zahalena takovým závojem klamu, že její zjištění je zcela nemožné. Státní zástupci i soudci proto opakovaně poukazují na četné nedostatky znaleckých posudků, na průtahy při jejich vyhotovování i na vzájemné rozpory mezi znalci, které se nedaří odstranit ani doplněním znaleckých posudků, ani výslechem znalců anebo jejich vzájemnou konfrontací. Z těchto důvodů proto dochází k narušování anebo dokonce maření průběhu přípravného řízení trestního, trestního řízení soudního i občanskoprávního řízení.

Antičtí filosofové

ANOTACE

Vybral a poznámkami opatřil
JUDr.Oldřich H e i n
2002-2015