Texty JUDr. Oldřicha Heina

JUDr.Oldřich Hein o sobě

Narodil jsem se v r. 1947 v rodině písmomalíře Oldřich Heina a poštovní manipulantky Heleny Heinové. Mám dva sourozence – ing.Milana Heina (nar.1950) a Jiřího Heina (nar.1952). Nikdo z členů mé rodiny nebyl nikdy v KSČ. Moji rodiče byli členy Korandova sboru Českobratrské církve evangelické a též já (ač již cca 20 let ateista) jsem až doposud jako člen tohoto sboru evidován a pravidelně zván na sborová setkání.

Vychodil jsem devítiletou ZŠ v Plzni. V letech 1963-1965 jsem byl žákem Vojenské školy Jana Žižky z Trocnova v Moravské Třebové. Tuto školu jsem ze zdravotních důvodů nedokončil. Poté jsem v letech 1965-1967 studoval na tehdejší SVVŠ v Plzni. V r.1967 jsem začal studovat na Právnické fakultě UK v Praze, kterou jsem ukončil promocí v r.1972. 1.11.1972 jsem nastoupil jako právní čekatel na Krajské prokuratuře v Plzni. V r.1973 jsem absolvoval justiční zkoušky a poté jsem byl zařazen jako prokurátor na okresní prokuratuře v Plzni-severu. Krátce jsem pak pracoval na Okresní prokuratuře v Klatovech a v Tachově. Od r.1974 jsem byl prokurátorem na okresní prokuratuře v Plzni-jihu, odkud jsem byl v r.1984 na přání OV KSČ jako „nežádoucí osoba“ přeložen na Městskou prokuraturu v Plzni. Zde jsem působil až do konce února 1989, kdy jsem na vlastní žádost z prokuratury odešel a začal jsem pracovat jako právník u ČSAD Plzeň. V lednu 1990 jsem byl osloven tehdejším OF a byl jsem vyzván, abych se znovu vrátil na prokuraturu. Od 1.2.1990 jsem proto začal pracovat jako okresní prokurátor na Plzni-severu. Po transformaci prokuratury ve státní zastupitelství jsem byl 26.června 1994 bez udání důvodů vyrozuměn, že můj pracovní poměr u státního zastupitelství končí k 30.6.1994. Tyto důvody mi nebyly dosud sděleny. Poté jsem začal pracovat jako právník u Kreditní banky, a.s.Plzeň, která však v r.1996 spadla do likvidace a od 1998 do konkurzu. Průběh konkurzu jsem zajišťoval až do mého odchodu do důchodu.

Mojí profesní specializací byla doprava, hospodářská kriminalita, všeobecný dozor, občanskosoudní dozor a za mého působení na Plzni-jihu i dozor nad výkonem ochranné léčby v Psychiatrické léčebně v Dobřanech.

Od r.1967 se zabývám srovnávacím studiem filosofie. I při svém pokročilejším věku jsem stále ještě sportovně aktivní (přiměřeně mému zdraví).

Jsem 40 let ženatý s Marií Heinovou, rozenou Stojčevovou (nar.1957). Manželka je stále ještě zaměstnána jako úřednice. Mám dvě dcery – Janu (nar.1983) a Hanu (nar.1988). Jana absolvovala Olomouckou univerzitu Palackého, obory japanologie a filosofie. Momentálně žije v Norsku, kde je i zaměstnána. Je svobodná, hovoří plynně japonsky, španělsky, anglicky, francouzsky a norsky. Hana absolvovala Střední školu sociálně-právní v Plzni, obor sociálně pečovatelský. Momentálně pracuje mimo obor jako prodavačka. Je svobodná, žije sama a má syna Patrika (nar.2013).

JUDr.Oldřich H e i n

 
 

Proč vládci nemají moudré rádce?

Úroveň politických rozhodnutí a způsobu vládnutí klesá nejen v Evropě, ale i na celém světě. Téměř denně jsme svědky chaotického anebo nesmyslného rozhodování nejrůznějších politiků anebo místních (samo)“vládců, které je v rozporu se zdravým rozumem a kterému soudně uvažující lidé nejsou schopni porozumět, zvláště pokud se celý život zabývali studiem historie a filosofie. Vznikají stále nové války, do Evropy se valí vlny konfliktních imigrantů, prohlubuje se celosvětová hospodářská krize, zvyšuje se kriminalita a rasová i náboženská nenávist, probíhají vážné klimatické změny a do toho všeho ještě přišla pandemie coronaviru, kterou se stále nedaří zvládnout. Celý svět je jako přetopený parní kotel před výbuchem. Bezradnost světových vládců je očividná, ustálená mezinárodní společenství se oslabují a na mezinárodní scéně se stále více prosazují diktátoři anebo náboženští fanatici, kteří se vůbec neohlížejí na veřejné mínění a snaží se celému světu vnutit svoji vůli. Lidé jsou tímto chaosem zneklidněni a mají strach, protože v přemíře protichůdných, polopravdivých, lživých a manipulativních informací se dokáží jen stěží orientovat. Toto všechno tu ovšem bylo již před tisíciletími, leč politici se z chyb našich pradávných předků stále ještě nepoučili. Nečtou, nevzdělávají se a jsou pouze v zajetí svých nezřídka fantazijních představ umocněných pocitem geniality – ať už jde o představy naivně humanistické, náboženské anebo velmocenské. Stačí však otevřít staré moudré knihy („neživé rádce“) a v hluboké pokoře užasneme nad jejich aktuálností. V této souvislosti nelze nevzpomenout na tento výrok Jana Wericha:
„Dřív málo lidí umělo psát, ale ti co uměli psát ti uměli psát, to se dá číst i dneska! Zatímco dnes si něco přečtu a mám dojem, že je mi osm! Mně se na tom líbí optimismus těch vydavatelů, kteří si říkají, co čtenář, to blbec!“
 

Průvodce po cestách mravnosti, spravedlnosti a práva

“Kdo bloudícímu vlídně cestu ukáže,
toť jak by mu světlo o své světlo zapálil:
nic míň mu nesvítí, zapálí-li jinému.”
(římský básník Quintus Ennius – 239-169 př.n.l.)
 
“Tuto řeč, věčně jsoucí, nechápou lidé,
ani dokud ji neslyšeli, ani když ji uslyšeli.
Neboť ač se všechno děje podle této řeči,
přece se podobají nezkušeným,
když se pokoušejí o taková slova a díla
jaká já vykládám,
rozebíraje každé podle jeho povahy
a vysvětluje, jaké je.
Avšak ostatním lidem uniká, co dělají bdíce,
tak jako zapomínají, co dělají spíce.”
(Hérakleitos z Efesu – asi 544/41-484/81 př.n.l.)
 
Věnováno všem lidem,
kteří lačněli a žíznili po spravedlnosti,
avšak nikdy se jim jí nedostalo.

Obyčeje v trestním řízení

V poslední době se v trestním řízení začala vyskytovat obsahově velice problematická a trestním řádem neupravená ukončení policejního šetření (nebo též prověřování), prováděného podle § 158 odst.1 trestního řádu na základě oznámení občanů anebo poškozených. Pokud totiž policisté z nejrůznějších důvodů dojdou k ryze subjektivnímu závěru, že vzniklé „podezření ze spáchání trestného činu“ nedosahuje kvalitativní úrovně „důvodného podezření ze spáchání trestného činu“ a že podle jejich mínění ovlivněného úrovní jejich poznání, zkušenostmi a momentálním psychickým rozpoložením se tedy o trestnou činnost zjevně nejedná a zjištěné podklady zjevně neodůvodňují zahájení úkonů trestního řízení podle § 158 odst.3 trestního řádu, zašlou oznamovateli trestného činu pouhé stručné vyrozumění, že tato věc byla „vyřízena jiným způsobem“. V tomto vyrozumění však nejenže není vůbec uvedeno, o jaký konkrétní způsob vyřízení se jedná, ale ani z jakých důvodů a podle jakého zákonného ustanovení bylo takto rozhodnuto.

ANOTACE , úplný text ke stažení v příloze.

Právní výchova v režii soudů a státního zastupitelství

Je znepokojující skutečností, že úroveň rozhodování soudů i státního zastupitelství je již více jak dvacet let předmětem oprávněné kritiky všech slušných občanů, kteří stále ještě nepřestali věřit ve spravedlnost, slušnost a poctivost a nepodlehli prohlubující se devastaci právního i mravního vědomí. Příčina tohoto mravně i právně devastujícího stavu spočívá v tom, že mnozí soudci i státní zástupci považují pravdu, spravedlnost a mravnost za přežitky minulosti a nezřídka pouze dogmaticky až demagogicky vykládají platné právo, což je odborně označováno jako legismus, formalismus anebo právní pozitivismus. Kdyby zůstali alespoň u toho, nevadilo by to tolik, jako když se ještě tu a tam pokoušejí rozšířit naše platné právo vlastními rozhodnutími, která v případě rozhodování Nejvyššího soudu a Ústavního soudu mají charakter tzv. judikátů. Protože však žádný zákon nepřiznává soudům právo normotvorby (a to ani § 2 a § 24 odst.1 zákona o soudech a soudcích č.6/2002 Sb.), tyto judikáty jsou pouze individuálními akty aplikace práva, nejsou obecně závazné a nemají tudíž ani postavení pramene práva. Přesto neoficiálně dosáhly téměř postavení anglosaského „práva soudcovského“, které je pro tamní obecnou závaznost označováno za prececenty. Naše platné právo však precedenty nezná a proto i když někteří naši výše postavení soudci o zákonodárnou pravomoc nepokrytě usilují, jejich výklad platného práva se musí opírat pouze o text platných zákonů a nesmí jej jakýmkoliv způsobem doplňovat anebo nahrazovat. V kontinentálním právu jsou totiž stále ještě uznávány tyto klasické římskoprávní zásady:
„Musí se soudit podle zákonů, ne podle příkladů.“
(Iudicandum est legibus, non exemplis.)
„Povinností soudce je soudit podle práva, ne právo tvořit.“
(Iudicis est ius dicere, non dare.)
 
ANOTACE, celý text ke stažení v příloze

Cyklus režimů se uzavírá

Žijeme v době příkazů a zákazů. Naši občané si však již zvykli na pocit svobody a odvykli si poslouchat „vrchnost“ jako tomu bylo v minulém režimu.
Proto jsou dnešní situací mnohdy překvapeni nebo pobouřeni, takže kritizují její domnělé původce a proti omezování svých svobod protestují. Nelze přitom
než nevzpomenout na více jak padesát let starý pořad Šimka a Grossmanna „Pupák poslancem“, kdy poslanec Pupák v podání Miroslava Šimka říká:
„Lidu se povolila uzda! Dneska nám mluví do všeho každej! Řeknu vám, já viděl nedávno i němýho, který ukazoval rukama úplně jinak než před krátkým
časem! Týhle situace využívají různé živly k naleptávání jednoty! Soudruzi,vždyť se nám buržuj směje! Já to vidím tak, soudruzi – je třeba poučit se z chyb
minulosti, otevřít oči, získat prostor pro platformu a hlavně, soudruzi,neztrácet víru a naději v zázrak!“ (atd. atd.).

Nové cesty justice

Nový občanský zákon přinesl kromě řady nejasných a problematických ustanovení i zcela zásadní výkladová pravidla, uvedená v § 2 odst.2 a 3, která vycházejí z klasického římského práva a nepochybně způsobí vážné problémy všem soudcům, kteří nejsou v problematice etiky náležitě orientováni. Tato nová výkladová pravidla musí ovšem nepochybně působit i zpětně, protože je absurdní, aby nová judikativní aplikace práva zohledňovala základní etické principy a přitom aby byla současně používána i judikatura stará, která tyto etické principy v politickém zájmu na „důsledném odmravnění práva“ mnohdy přehlížela. Z tohoto pohledu je tedy patrno, že i všechny dosavadní judikáty bude nutno přezkoumat z hlediska „vyššího principu mravního“ a judikáty, které těmto novým výkladovým pravidlům nebudou odpovídat, bude nutno vyřadit, aby budoucí výkladová praxe byla jednotně mravná a nikoli úzkoprse a „odmravněně“ právně pozitivistická.

Věčný příběh korupce

ANOTACE

Rozsáhlé korupční kauzy zaměstnávají naše soudy již po celou řadu let, leč soustavně slibované a veřejností netrpělivě očekávané úspěchy žalujícího státního zastupitelství jsou prozatím nevalné. Vzhledem k opakovaným špatným zkušenostem s úrovní dokazování v přípravném řízení trestním se totiž až příliš často stává, že některé „nafouknuté“ kauzy vyzní do ztracena a zcela nevinní „korupčníci“, kteří se stali obětí bujné představivosti policistů a státních zástupců, nebo „korupčníci“ neusvědčení, kteří neuznali za vhodné se kajícně přiznat a „nasypat si popel na hlavu“, se pak na státu domáhají náhrady škody a zadostučinění. Za poslední léta však nebyl zaznamenán ani jediný případ objektivně pravdivé a poctivé analýzy příčin korupce, která je nepochybně velice škodlivým společenským jevem. Ideoví původci obludně rozbujelé korupce a dokonce i její přímí účastníci totiž stále zastávají významné politické anebo společenské funkce a není síly ani vůle, která by je pohnala k odpovědnosti.

Filosofie a moudrost Mezopotámie, Egypta, Persie a arabských zemí

ANOTACE

Vybral a poznámkami opatřil
JUDr.Oldřich H e i n
2003-2011

Zrcadlo politické špatnosti

ANOTACE

 
JUDr.Oldřich H e i n
2008-2019

Jak dlouho ještě? (Quousque tandem?)

Nad státním zastupitelstvím se „stahují těžká mračna“ společenské nevole a zloby. Tuto nevoli a zlobu vyvolávají nejen tisíce nespravedlivě stíhaných osob (podle statistiky přes tisíc zprošťujících rozsudků ročně), ale i občanů s nějakým více či méně významným společenským postavením (zejména starostů obcí a měst), kteří žijí v neustálých obavách, protože nezřídka musí řešit mimořádně obtížné a právně náročné úkoly a přitom si nikdy nemohou být jisti tím, že si na ně policisté anebo státní zástupci něco vymyslí a ve své bujné představivosti je obviní z nejrůznějších „zločinů“. Tyto své nezřídka fantazijní představy pak „protlačí“ až k soudu, kde je poté budou s veřejně prezentovanou rozhodností a zásadovostí několik let soudně popotahovat a za účinné pomoci „vděčných“ hromadných sdělovacích prostředků je budou špinit a skandalizovat, takže je nejprve připraví o zaměstnání a poté jim zničí zdraví, rodiny, podnikání, přátelské vazby i společenskou prestiž. Pokud pak v soudní síni bude hrozit zprošťující rozsudek, začnou „kličkovat jako králíci“ a tvrdit, že soud má pouze jiný právní názor, což je v případě chybějících důkazů nikoli lež prostá, ale sprostá. Nakonec pouze prohlásí „vyšetřování skončilo, zapomeňte!“ - a „pojede se dál, močálem černým kolem bílých skal.“

Čas sekerníků

Přestože již 28 let žijeme v údajně stabilizované demokratické společnosti, patrně ani největší optimista by se neodvážil říci anebo dokonce napsat, jak se oproti předlistopadové době zdokonalil náš právní řád, zlepšila práce policie, státního zastupitelství a soudů a rozvinulo pozitivní právní vědomí občanů. Ostatně takovou úvahu nelze nalézt ani v jediném periodiku ani v televizním programu – nikdo totiž nechce být považován za úplného blba. Občas sice zaznívá více či méně kvalifikovaná kritika předlistopadových prokurátorů a soudců, avšak při porovnání se současnou praxí lze poměrně snadno nabýt pochmurného dojmu, že pokud někteří dřívější prokurátoři a soudci byli bezcitní a nelidští, mnozí dnešní státní zástupci a soudci nejsou o nic lepší.
V minulém režimu byli v rezortu prokuratury a justice vždycky nejhorší „třídně uvědomělí“ prokurátoři a soudci (osvědčené stranické kádry), kterým chyběla uvážlivost, lidskost a cit pro přiměřenost a kteří mnohdy s fanatickým revolučním nadšením stíhali, trestali anebo dokonce společensky likvidovali skutečné anebo i domnělé „škůdce“ společnosti (ostatně podobně si počínali i inkviziční a fašističtí žalobci a soudci). Největšími fanatiky (sekerníky revoluce) byli nejen dosud smutně proslulí prokurátoři a soudci, ale i některé ctižádostivé prokurátorky a soudkyně s mentalitou rudé komisařky z Optimistické tragédie, které bez rozmyslu i sebemenšího citu pro přiměřenost stíhaly a přísně trestaly nejrůznější provinilce, jejichž trestná činnost byla někdy velice sporná.

Věčný příběh korupce

Rozsáhlé korupční kauzy zaměstnávají naše soudy již po celou řadu let, leč soustavně slibované a veřejností netrpělivě očekávané úspěchy žalujícího státního zastupitelství jsou prozatím nevalné. Vzhledem k opakovaným špatným zkušenostem s úrovní dokazování v přípravném řízení trestním se totiž až příliš často stává, že některé „nafouknuté“ kauzy vyzní do ztracena a zcela nevinní „korupčníci“, kteří se stali obětí bujné představivosti policistů a státních zástupců, nebo „korupčníci“ neusvědčení, kteří neuznali za vhodné se kajícně přiznat a „nasypat si popel na hlavu“, se pak na státu domáhají náhrady škody a zadostučinění. Za poslední léta však nebyl zaznamenán ani jediný případ objektivně pravdivé a poctivé analýzy příčin korupce, která je nepochybně velice škodlivým společenským jevem. Ideoví původci obludně rozbujelé korupce a dokonce i její přímí účastníci totiž stále zastávají významné politické anebo společenské funkce a není síly ani vůle, která by je pohnala k odpovědnosti.
 

Farizeové mezi námi

Již po více jak dva tisíce let je užíváno starořímské úsloví „opakování je matkou
studentů“ (obvykle překládáno i jako matkou moudrosti – repetitio mater studiorum).
Mnozí studenti by sice pravdivost tohoto úsloví potvrdili, ale naprostou většinu lidí
vzdělání vůbec nezajímá, spoléhají se na své představy, dojmy a pocity a ani soustavné
opakování tisíciletých zkušenostních pravd je neprobudí. Jejich uši i oči jsou totiž
zavřené a poznání mnohdy nepříjemné pravdy se úporně brání, neboť ve lži se jim lépe
žije – a to jak lidem lhoucím, tak lidem obelhávaným.
„Tuto řeč, věčně jsoucí, nechápou lidé,
ani dokud ji neslyšeli, ani když ji uslyšeli.
Neboť ač se všechno děje podle této řeči,
přece se podobají nezkušeným,
když se pokoušejí o taková slova a díla,
jaká já vykládám,
rozebíraje každé podle jeho povahy a vysvětluje, jaké je.
Avšak ostatním lidem uniká, co dělají bdíce,
tak jako zapomínají, co dělají spíce.“
(Hérakleitos z Efesu – asi 544/1-484/1 př.n.l.)

Koloběh obyčejů, morálky a práva

ANOTACE

Stalo se běžným zvykem, že jakmile se začne hovořit anebo psát o právu, účastníci polemiky okamžitě začnou „šermovat“ nejrůznějšími protichůdnými paragrafy i stejně protichůdnými a nezřídka i nezákonnými podpůrnými judikáty, které v některých případech dokonce svědčí o nedostatku základního právního vzdělání (např. neznalost obsahu pojmu „ius cogens“ – tj. norma tuhá, neměnná a striktně příkazová). Často se proto říká, že když se sejdou tři právníci, mají pět rozdílných názorů. Ještě horší situace však nastává tehdy, když se v souvislosti s právem začne hovořit o morálce anebo mravnosti, protože v důsledku dlouhodobě a všeobecně zanedbané výuky historie, filosofie a výchovy k mravnosti se pravidelně objevují základní neznalosti niterného obsahu těchto pojmů – a to dokonce i u lidí, kteří se o nich odvažují vyučovat jiné. Jen zcela výjimečně tedy dojde k situaci, kdy je některý účastník diskuze schopen uvažovat v širších souvislostech filosofie a právní vědy, anebo kdy dokonce některý soudce začne zasvěceně a na vysoké, umné a libost vzbuzující argumentační úrovni vykládat takové pojmy jako „vyšší spravedlnost“ (nebo též spravedlnost ušlechtilá, noblesní – ekvita, latinsky aequitas), „dobré mravy“ (latinsky bonos mores) anebo „obyčejné lidské cítění“ (§ 2 odst.3 občanského zákoníka). Ačkoliv mravnost je základem mravného práva, jeho mravného výkladu i mravných vztahů ve společnosti (zejména slušnosti a poctivosti ve smluvních vztazích), na tento tenký argumentační „led“ se odváží pouze opravdoví znalci anebo (mnohem častěji) samolibí hlupáci, jejichž sebejistota však vydrží jen do okamžiku, kdy jsou požádáni o definici pojmů mravnost a morálka. Je nanejvýše zarážející, jak je v tomto směru vědomostní úroveň převážné většiny politiků, zákonodárců, soudců i státních zástupců zanedbána, natož vědomostní úroveň téměř všech občanů, kteří ohledně mravnosti a morálky mají pouze chaotické pocity, byť nezřídka kvalitativně na mnohem vyšší úrovni („zdravý selský rozum“ anebo též již zmíněné „obyčejné lidské cítění“).

Když se kácí les, tak létají třísky!

Tak máme před sebou další znamenitě medializovanou trestní kauzu „Kapsch“, do které je postupně „namáčeno“ stále více lidí a stále více lidí ji také komentuje (mnohdy škodolibě, „přejícně“ a nenávistně). Protože však mnozí přemýšliví občané již pochopili, že představy policistů a státních zástupců nenaleznou vždy odpovídající pochopení soudů, pak po dosavadních zkušenostech je nedůvěra k této předběžné manipulaci veřejným míněním zcela na místě. Oprávněné pochybnosti o objektivitě postupu policistů a státních zástupců nerozptýlil ani rozhovor s nejvyšším státním zástupcem JUDr.Pavlem Zemanem, uveřejněný na Seznamu.cz dne 11.3.2019. Pan nejvyšší státní zástupce totiž evidentně nezvážil dopad svých slov, protože některé své posluchače doslova šokoval.

Tři koše učení o správné cestě

ANOTACE

Základy mravního a právního vědomí
Učební pomůcka pro učitele základních škol
 
Aktualizováno 2019

Druhý koš právního poučení

ANOTACE

Kniha druhá
Základy právního vědomí
 

Třetí koš poučení o víře, jistotě a přemýšlení

ANOTACE

 
Kniha třetí
O víře a náboženství

Závěr koše poučení

ANOTACE

 
Po přečtení tohoto „Trojího koše učení o správné cestě“ si možná mnozí z čtenářů řeknou, že toho na žácích a studentech požaduji příliš mnoho. I pro mnohé dospělé lidi je totiž krajně obtížné nepodléhat emocím, nezřízeným žádostem a nekritické víře a za všech okolností myslet, mluvit a chovat se rozumně, uvážlivě, spravedlivě, slušně, poctivě, skromně, střídmě, zdrženlivě, uměřeně, uvážlivě odvážně, lidsky, laskavě a soucitně. Proto je také všeobecné mravní cítění a přesvědčení na tak nízké úrovni, což se odráží i ve veškeré lidské činnosti. Nelze tedy očekávat, že právě děti začnou okamžitě přemýšlet a budou se zcela dobrovolně a důsledně chovat podle náročných kritérií mravnosti, pokud toho nejsou schopni ani jejich rodiče, ani učitelé, ani obdivovaní herci a zpěváci, ba ani státní úředníci, soudci a politici; tím spíše, že v současné době jsou děti každodenně vystaveny negativnímu působení celé řady okolních vlivů (televize, počítače, tablety, videohry, hrací automaty apod.), kterému jejich rodiče a učitelé nemohou zabránit ani při nejlepší vůli a sebevětším úsilí. Přitom je bezpečně prokázáno, že právě tyto negativní vnější vlivy vyvolávají u dětí rozmanité nemravné anebo dokonce zločinné chování, a to od krádeží až po násilné útoky a vraždy. Kromě toho vzbuzuje obavy šířící se závislost nemalé části dětské populace na nikotinu, alkoholu a drogách, což rozhodně nelze zlehčovat poukazem na jakousi smyšlenou svobodu na sebepoškozování.
 

Sítě víry

ANOTACE

 
A chodě Ježíš podle moře Galilejského,
uzřel dva bratry,
Šimona, kterýž slove Petr, a Ondřeje, b ratra jeho,
jak pouštějí síť do moře; neboť byli rybáři.
I dí jim: Pojďte za mnou, a učiním vás rybáře lidí.
(Evangelium sv.Matouše, kap.IV/18 19)
 
Protože jsem poznal trýzeň žízně,
chtěl bych vykopat studnu,
ze které by mohli pít i jiní.
(Ernest Thompson S eton)
 

Rozpory a mezery v ochraně práva na život, zdraví a majetek

Konflikt práv oběti a útočníka je klasickým teoretickým i praktickým problémem, který již od starověku zaměstnává filosofy, právní teoretiky i praktiky, nejrůznější samozvané hlasatele morálky a pseudohumanistických teorií, i běžné občany, kteří se nezřídka setkávají s tím, jak „dvojí metr“ používají policisté, státní zástupci i soudci při posuzování míry a rozsahu porušených práv na život, zdraví a majetek. Má-li však laický čtenář pochopit tuto problematiku ve všech jejích podobách i souvislostech, je nejprve nutno odlišit násilnou ochranu svého majetku před neoprávněným útočníkem (zlodějem) od násilné obrany svého anebo i cizího života a zdraví.
Začněme praktickým příkladem. Před třinácti léty vzbudil pozornost veřejnosti i médií případ, kdy se sedmdesátišestiletý důchodce O.D. odmítl smířit se soustavným vykrádáním své chaty a s neschopností Policie ČR dopadnout pachatele. Proto v ní nastražil střelný mechanismus, který postřelil skutečného zloděje do nohy. Poté následovala paradoxní situace, zcela příznačná pro současné iracionální a pokřivené vnímání práva a spravedlnosti – zatímco chatař byl neprodleně obviněn z nedovoleného ozbrojování a ublížení na zdraví, u právní kvalifikace zlodějova jednání (ostatně zloděj byl „dopaden“ pouze díky činu dotyčného chataře) nastaly rozpaky a z porušování domovní svobody a pokusu krádeže byl obviněn až po zhruba měsíčním zpoždění. Krátce na to se ovšem podobná situace opakovala – jiný majitel chaty nastražil na zloděje výbušný systém, který bylo možno uvést do chodu jen za použití hrubého násilí; tentokrát však zloděj přišel o nohu.

Co Buddha neřekl

ANOTACE

2020
 
„Slepotou je raněn tento svět
a jen málokdo prohlédne.“
(Buddha)

Dicta et regulae iuris_________

„K oklamání zákona jedná ten, kdo zachovávaje slova zákona, obchází jeho smysl.“
(In fraudem legis facit, qui salvis verbis legis sententiam eius circumvenit)
(Iulius Paulus /160-230 n.l./, Digesta 1,3,9) K 128
„V civilním právu je každá definice nebezpečná, protože sotva se najde taková, která by
nepřipouštěla výjimky.“ (Iavolenus) K 7
ANOTACE
„Beztrestnost vždy láká k horšímu.“ K 125
„Nevědomost soudce je zkázou pro nevinné.“
(Ignorantia iudicis foret calamitas innocentis) K 124
Neznalost práva je na škodu. (Ignorantia iuris nocet!) K 124
Neznalost zákona je na škodu. (Ignorantia legis nocet!)
Neznalost zákona nikoho neomlouvá. (Ignorantia legis neminem excusat!) K 124
Neznalost práva nikoho neomlouvá. (Ignorantia iuris neminem excusat!)
Neznat zákon je hrubá nedbalost. (Ignorare leges lata culpa est.) K 124
„Odsoudit někoho bez prošetření případu odporuje zásadě spravedlnosti.“
(Aelius Marcianus /3.stol.n.l./, Digesta 48,17,1) K 126

Konflikt základních lidských práv a svobod

Úpadek naší normotvorby je dlouholetým a tíživým problémem, který si mnozí slušní občané začnou uvědomovat až tehdy, kdy se potřebují opřít o právo jako o „hradbu obce“ (Hérakleitos z Efesu). Náhle totiž nejprve s údivem a posléze i s hrůzou zjišťují, že platné právo je spíše ruinou, která poskytuje útočiště zlodějům a lupičům a mezi jejímiž rozvalinami kvílí vítr.
Podrobný rozbor skulin, děr, nedostatků a nedomyšleností našich právních norem by vydal na obsáhlou knihu, která by usvědčila naše zákonodárce nejen z nedostatku právního vzdělání, ale i zdravého rozumu. Jedním z těchto pokusů byl článek „Kulhající trestní zákon“ (Trestněprávní revue 6/2014), který však nezneklidnil ani zákonodárce, ani jeho ideového tvůrce. Podobný problém je s novým občanským zákoníkem, jehož některá obtížně srozumitelná anebo i nesrozumitelná ustanovení se prý během příštích deseti létech ujasní judikaturou Nejvyššího anebo Ústavního soudu (to se tedy účastníci již probíhajících řízení načekají). Jedním z vážných problémů naší judikatury je také krkolomný a křivolaký „jazyk práva“, který je buď obtížně přeložitelný anebo zcela nepřeložitelný do jiných jazyků, zejména pak do jazyků možných přistěhovalců, od nichž však bude požadováno, aby důsledně respektovali naše platné právo, kterému ovšem vůbec nebudou rozumět (s překlady do angličtiny anebo arabštiny se ještě ani nezačalo).

Hérakleitos

ANOTACE

Hérakleitos z Efesu
(asi 544/41 - 484/81/75 př.n.l.)
Filosof z královského rodu, prvorozený syn krále (basilea) Blosóna a následník trůnu. Následnictví se dobrovolně vzdal ve prospěch svého bratra a věnoval se pouze filosofii. Údajně napsal knihu s názvem „O přírodě“ (název knihy je sporný, též se uvádí „O přirozenosti“ - pozn.), kterou věnoval Artemidě Efeské a která měla být zveřejněna až po jeho smrti. Tato kniha prý měla tři části – „O všem“ (tj. o vesmíru - pozn.), „O státu“ a „O božstvu“. Z tohoto díla se však zachovaly jen zlomky, které jsou předmětem četných vědeckých sporů. Je považován za jednoho z nejvýznamnějších a nejoriginálnějších myslitelů starověku a též za prvního dialektika.
Proslul učením o soustavné změně všech věcí (Platón mu připisoval sporný výrok „vše plyne“ /Panta rei/), o nestvořenosti a věčnosti světa, o boji jako všeobecném základu všech věcí i veškerého společenského dění, o (dialektické) jednotě protikladů i o jejich stálém a zákonitém boji, který je hybnou silou vesmíru, světa, společnosti i přírody, o věčně živém ohni jako zhmotnělé, živoucí a oduševnělé životodárné i ničící síle (tj. fyzické i psychické energii, která však nepůsobí neřízeně, ale v souladu s vesmírným řádem /osudem/ a „myšlenkou, která všechno veskrze řídí“ - tj. logem), o cyklické přeměně světa a vesmíru (nikoli však jeho úplném zániku) ve světovém (vesmírném) požáru, „rozněcujícím se podle míry a hasnoucím podle míry“ (označovaném pozdějšími stoickými filosofy jako ekpyrósis) a o logu jako univerzální tvůrčí i řídící duchovní síle, myšlence, řeči, osudu i všeobecném světovém (vesmírném) řádu.

.Marcus Tullius Cicero

ANOTACE

Marcus Tullius Cicero
(3.1.106 - 7.12.43 př.n.l.)
Významný římský politik, právník, spisovatel, filosof a největší římský řečník. Pocházel ze sice zámožné, ale jinak nevýznamné římské jezdecké rodiny (equites), která až do jeho působení neobsazovala v Římě žádné významnější funkce - proto byl nazýván „homo novus“ (nový člověk). Již od mládí se věnoval studiu filosofie a práva. Brzy začal provozovat vlastní právní praxi především jako obhájce. Proslulost získal již v r.80 př.n.l., kdy v době nelítostné Sullovy diktatury úspěšně obhajoval Sexta Roscia Amerina, ze zištných důvodů křivě obžalovaného z otcovraždy. V roce 79 př.n.l. podnikl studijní cestu do Řecka a Malé Asie, kde strávil dva roky studiem filosofie. Největší vliv na něho měli především akadémikové Filón z Lárisy a Antiochos z Askalónu, jakož i stoikové Poseidónios z Apameie a Athénodóros z Tarsu, se kterými poté udržoval přátelské vztahy.
V r.75 př.n.l. zahájil politickou

Filosofie a moudrost starověké a středověké Číny, středověkého Japonska a středověké Koreje

ANOTACE

Vybral a poznámkami opatřil:
JUDr.Oldřich H e i n
2006-2016
 
Obsah
Filosofické směry v Číně
1 - 6 1.část - orientační přehled.
7 - 55 2.část - informativní přehled.
7 - 10 Úvod
11 - 16 Taoismus
Taoismus
Sektářský taoismus
Škola nebeských mistrů (Tchien-š)
Škola Svrchované čistoty ((Šang-čching)
Škola Posvátný klenot (Ling-pao)
Škola naprosté dokonalosti (Čchüan-čchen)
Škola pravověrné jednoty (Čeng-i)
Cesta velikého míru (Tchaj-pching tao)
17 - 18 Novotaoismus
18 Jangismus
19 - 28 Konfucianismus

Velká rozprava o moudrém myšlení aneb Mahápradžňáčittásutta

Oldřich H e i n
1977-2019
ANOTACE
O b s a h
1 - 3 Úvod
4 - 66 Kapitola I. - Mezilidské vztahy, emoce a pudy
11 - 25 I. Vnější faktory, určující úroveň poznání, emocí
a mezilidských vztahů
25 - 64 II. Vnitřní faktory, určující úroveň poznání, emocí
a mezilidských vztahů
25 - 48 II/1 Pudy
49 - 50 II/2 Věk
50 - 51 II/3 Vzdělání
51 - 52 II/4 Světový názor
52 - 54 II/5 Společenské postavení
54 - 56 II/6 Intelekt
56 - 57 II/7 Pohlaví
57 - 58 II/8 Fyzická vybavenost
58 - 60 II/9 Psychická vybavenost
60 - 63 II/10 Míra mravní vyspělosti
63 - 64 II/11 Výchova
65 - 66 Osobnost, charakter, vlastnost a dovednost

Pavučiny představ

ANOTACE
 
V dnešním zmateném a intelektuálně i mravně rozvráceném světě se prakticky denně setkáváme se záplavou informací, které jsou pouze z malé části pravdivé (necelé 1%), z velké zčásti nepravdivé (legendy, báje, pohádky, básně, hrdinské eposy, umělecká a literární díla, divadelní a filmová tvorba apod. – asi 60%), zčásti mylné (představy, bludy a pověry - asi 20%) a zčásti lživé (tj. lži, pomluvy, smyšlenky a věrouky – asi 20%). Mnohé z těchto informací jsou přitom již po celá tisíciletí nedílnou součástí lidské kultury a nikoho ani nenapadne zamýšlet se nad mírou pravdivosti jejich obsahu (zpravidla je nulová). Kromě toho jsou však mnohé informace škodlivé a nepotřebné novotvary, které zásadně a negativně ovlivňují lidské životy. Mravní kvalitu (povahu) všech vstupních informací pak určuje počáteční úmysl (záměr) jejich původců, který může být dobrý anebo zlý.
 
ÚPLNÝ TEXT KE STAŽENÍ
 

Rozvrat právní kultury v Čechách

Nevole veřejnosti nad rozhodováním našich soudů trvá již celou řadu let a nezmírnila ji ani veškerá proklamovaná opatření, která měla justici reformovat. Skutečná reforma justice totiž nevyžaduje nové budovy, moderní technikou vybavené kanceláře a vysoké platy soudců, ale především reformu myšlení, kterou ovšem nikdo neprosazuje a které se převážná většina soudců úporně brání. Je totiž mnohem jednodušší úzkoprse, lhostejně a bezcitně dodržovat platné právo (nezřídka ovšem velice problematické kvality), než mravně myslet a spravedlivě jednat. Stačí si pouze namátkově přečíst nějaký rozsudek (včetně rozsudků Ústavního anebo Nejvyššího soudu) a jen výjimečně v něm lze nalézt smysluplnou úvahu o spravedlnosti anebo dokonce odkaz na nějakou klasickou římskoprávní autoritu, který by mohl sloužit jako obecně poučná mravní tečka. Pokud se pak nějaký odkaz na spravedlnost přece jen objeví, nejenže je nezřídka povrchní a nepřesvědčivý, ale je z něho patrná hluboká mravní dezorientace. Jinak by se totiž nemohlo stávat, aby zjevná nespravedlnost byla označována za spravedlnost, nepoctivost za poctivost, neslušnost za slušnost a lež za pravdu.

Funkce trestu v současném světě

ANOTACE

Žijeme ve světě zločinu. „Na to, že jsou rozvrácené mravy, že vládne ničemnost, že se vztahy mezi lidmi zhoršují a vedou ke zločinům všeho druhu, si stěžovali už naši předkové, na to si stěžujeme my, na to si budou stěžovat naši potomci.“ (Lucius Annaeus Seneca – O dobrodiních, X; Nakladatelství Svoboda 1992, str.30). Jasnozřivá a přitom pochmurná Senekova vize se vyplňuje již déle jak 2 000 let. Také současný svět, stejně jako svět Senekův, je dějištěm chamtivosti, kořistnictví, násilí, brutality, neúcty ke svobodě i lidskému životu, krutých občanských válek a v neposlední řadě i fanatického islámského terorismu, jehož krutost budí zděšení i odpor a ohrožuje existenci celého civilizovaného lidstva. Přestože pachatele všech těchto zločinů je nutno nejen dopadnout, ale i přísně potrestat, problematika trestu je stále ještě poznamenána mnohými tabu, předsudky, pověrami a nezřídka i pseudohumanistickými idejemi, které podle momentálního stavu kriminality i emoční nálady ve společnosti kolísají od neuvážlivé shovívavosti až po neuvážlivou tvrdost. Extrémní výkyvy ve způsobu trestání jsou ostatně příznačné pro jakoukoliv mravně nevyspělou společnost.
ÚPLNÝ TEXT KE STAŽENÍ V PŘÍLOZE

Alternativní pravda

ANOTACE

Motto: „Povaha věcí se ráda skrývá.“ (Hérakleitos z Efesu – asi 544-484 př.n.l.)
„Co jest pravda?“ (Publius Pontius Pilatus – Evangelium sv.Jana 18/38)
Již po tisíce let lidé lidé usilují o pravdivé poznání vesmíru, světa i sama sebe. V dávné minulosti však měli k dispozici jen velice málo pravdivých (objektivních) informací a proto ve všech oblastech lidské činnosti je v „mozaice poznání“ doplňovali domněnkami, smyšlenkami i fantazijními představami. Naproti tomu v současnosti jsme natolik zahlceni informacemi všeho druhu, že pro nerozumného, nedostatečně vzdělaného, nezkušeného a nepozorného pozorovatele je velice obtížné poznat, která informace je pravdivá a do mozaiky poznání vhodná, a která informace je nepravdivá a vede k mylným představám a nepravdivému obrazu pravé skutečnosti (objektivní reality). Toto současné tápání v informacích je o to obtížnější, že se stále častěji setkáváme nejen s úmyslným a nedbalostním přehlížením informací pravdivých, ale i se záměrným vytvářením informací nepravdivých (moderně „fake news“). A protože již od starověku je známo, že „než pravda udělá pár kroků, lež oběhne celý svět“, k nejhorším projevům matení pravdy dochází v náboženství a v politice. Mimořádně politováníhodné je však to, že se s vytvářením falešné pravdy setkáváme až příliš často i v oblasti činnosti policie, státního zastupitelství a soudů. Ono totiž hledání pravdy objektivní vždycky bylo, je a bude je mnohem obtížnější, než vytváření pravdy subjektivní.
ÚPLNÝ TEXT KE STAŽENÍ V PŘÍLOZE

Problematika znaleckého dokazování

Dokazování v soudním řízení za pomoci znaleckého posudku je již po mnoho let nebezpečným úskalím trestního i občanskoprávního procesu. Není to tedy žádné novum a patrně proto by bylo na místě předpokládat, že přinejmenším od doby platnosti zákona o znalcích a tlumočnících č.36/67 Sb. si policisté, prokurátoři (nyní státní zástupci) i soudci sami vytvořili dostatek nejrůznějších mechanismů (interní pravidla, zvyky anebo prostý zodpovědný přístup), jak se znalci účinně spolupracovat v zájmu zjištění objektivní (materiální) pravdy. Přesto se až doposud nepodařilo zajistit bezpečnou „plavbu“ a na tomto úskalí postupně „ztroskotala“ dlouhá řada trestních i občanskoprávních kauz. Kupodivu právě díky znalecké činnosti totiž bývá objektivní (materiální) pravda nezřídka zahalena takovým závojem klamu, že její zjištění je zcela nemožné. Státní zástupci i soudci proto opakovaně poukazují na četné nedostatky znaleckých posudků, na průtahy při jejich vyhotovování i na vzájemné rozpory mezi znalci, které se nedaří odstranit ani doplněním znaleckých posudků, ani výslechem znalců anebo jejich vzájemnou konfrontací. Z těchto důvodů proto dochází k narušování anebo dokonce maření průběhu přípravného řízení trestního, trestního řízení soudního i občanskoprávního řízení.

Antičtí filosofové

ANOTACE

Vybral a poznámkami opatřil
JUDr.Oldřich H e i n
2002-2015