Zhmotnění zla

Buddha (tj. Probuzený) byl indický filosof a první analytický psycholog, jehož myšlenky jsou dodnes inspirativní – bohužel však pouze pro lidi, kteří je znají a dokáží je nejen pochopit, ale i používat. Významné místo mezi nimi má tato krátká, leč doposud platná a významná poučka: „Povaha představ je tvořivá.“ Tato poučka totiž vysvětluje mnohé – představy lidí o vesmíru, přírodě i přírodních zákonech, nadpřirozených silách, strašidlech, bozích i démonech, tvořivé představy vynálezců i stavitelů, architektů, inženýrů a konstruktérů, kteří postavili anebo vybudovali úžasná díla, která už předem vytvořili ve své mysli, sochařů i řezbářů, kteří pouze odstranili přebytečný kámen anebo dřevo a „osvobodili“ v nich „uvězněné“ totemy a sochy, malířů, kteří mnohdy pouze reprodukovali své fantazijní vize, básníků a spisovatelů, kteří popisovali smyšlené děje atd. Všude kolem sebe se setkáváme výsledky lidské představivosti; z jedné představy se vzápětí rodí představy další a nejsou-li přísně korigovány vědomostmi a zkušenostmi, dokáží nás snadno uvést v omyl, na nesprávnou cestu, k životním strastem a dokonce až k tragédii. Mnoha vynálezcům se tak pokusy nepovedly, politikům se zhroutily jejich fantazijní vize a stavitelům stavby, mnoho vojevůdců tragicky chybovalo a bezpočet dobrodruhů zahynulo na pouštích, v džunglích, na mořích anebo v horách při pokusu o realizaci svých postupně se utvrzujících mylných představ. O ošidnosti či dokonce jakési „poťouchlé“ záludnosti tvořivé činnosti představ by mohli vyprávět i mnozí vědci a lékaři a projevuje se i v činnosti policie, státního zastupitelství a soudů, neboť utkvělé počáteční představy (zpravidla neúplné a mylné, navíc zesílené zaslepeným „loveckým nadšením“) se stávají základem postupně utvrzovaných mylných verzí o vině, které poté nezřídka vedou k tragickým justičním omylům. Tvořivá představivost policistů je problémem všech policejních sborů, který nabývá na síle zvláště tehdy, když tuto „tvořivost“ nekriticky převezmou a ještě dále rozvinou státní zástupci a soudci.

Lidé si nikdy nebyli intelektuálně ani mravně rovni a již od pradávna se dělili na nepočetné lidi moudré, poctivé, spravedlivé a slušné, a na mnohem početnější lidi lstivé, zákeřné, nespravedlivé, nepoctivé, hrubé a násilnické (přesně takové viděl a popisoval i konfuciánský filosof Sün-c´ v pochmurném čtyřsetletém období „Válčících států“). Někteří lidé tedy tvořili své představy pod vlivem svého cíleně vypěstovaného vnitřního dobra, jiní však pod vlivem své zlé lidské přirozenosti, tj. zejména v úmyslu ostatní lidi obelhat, podvést, zmanipulovat a ovládnout. Takto totiž vznikala všechna náboženství a v současnosti tak vznikají i mnohé politické směry a strany, iniciované a vedené jejich lstivými, prohnanými, mocichtivým a mnohdy i obecně nebezpečnými vůdci.

Lidé měli vždycky bujnou představivost a rádi si vymýšleli a rádi se i strašili. Již v dobách rodící se lidské společnosti proto „viděli“ (a opravdu věřili v pravdivost svých vizí), že v přírodě běhají lesní duchové a víly, ve vířícím větru na poušti „viděli“ džiny, na pohřebištích v Indii „viděli“ strašidelné démony rákšasy a vetály, živící se lidským masem, ničivé živelné pohromy nejprve připisovali mocným duchům a později i smyšleným bohům atd. Všechny tyto tvořivé představy se postupně rozvinuly v představu o zhmotnění zla do fyzické podoby temných nadpřirozených sil a tyto představy se zejména v křesťanství postupně rozvíjely až do obludných a pomatených konstrukcí o celých plucích a rotách čertů i ďáblů.

Ve starověkém Egyptě (již od 3000 let př.n.l.) byly tyto „temné síly“ neznámé a zlo v lidských myslích i činech bylo posuzováno až při posmrtném Usírově (Osiridově) soudu. Z oné doby také pochází představa o vážení lidského srdce a požíračce zlých lidských srdcí Amemait s hlavou krokodýla, tělem lvice a spodní částí těla hrocha.

V Indii byli již od védských dob (cca 1500 let př.n.l.) známi „bůh ničitel“ Šiva (též tančící bůh Natarádža černé či modré barvy s trojzubcem v ruce), strašlivá osmiruká bohyně smrti Kálí s náhrdelníkem z lidských lebek a démoni pohřebišť vetálové a rákšasové (v ženském rodě rákšiní). Zhruba ve stejné době se pak mezi archaickými Židy v Mezopotámii zrodila představa o „pokušiteli“, která se stala základem biblické představy o Satanovi, který svedl Evu ke hříchu.

Asi v 8.stol.př.n.l. vznikl v tehdejší Persii zoroastrismus, jehož ideový autor Zoroaster (Zarathuštra) kromě jiného zavedl i pojmy „pána dobra a světla“ Ahrimana a „pána zla a temnoty“ Angra Mainju. Přibližně v téže době pak vznikl v nedaleké Malé Asii orfismus, se kterým byly kromě představ o putování duší spojeny i představy o satyrech a bohu stád Panovi. Těmto nadpřirozeným bytostem se však nanejvýše připisovala poťouchlost, škodolibost a sexuální náruživost, nikoli tedy záměrné působení zla. Tvořivé představy o těchto nadpřirozených bytostech pak jednoznačně odpovídaly tehdejšímu převážně pasteveckému prostředí a proto byly spojeny s chlupatou postavou, rohy a kopyty. Ani Řekové, Římané, Gallové nebo Germáni neznali pojmy „čerti“ nebo „dáblové“ a tyto pojmy zavedli až chytří, lstiví anebo i hloupí a fantazírující křesťanští teologové, kteří se těmito smyšlenkami snažili strašit své posluchače přesně podle osvědčeného pravidla „Prvním bohem na světě je Strach“ (Prius Deus in Orbe Timor est). Jako vizuální podobu svých pomatených představ o ztělesnění zla pak použili právě ony neškodné Satyry a boha stád Pana. A jak již bylo řečeno, povaha představ je tvořivá.

Jsem dalek toho, abych napsal věroučnou úvahu. Principiálně jsem spíše skeptik a protože je mi známo, že „povaha věcí se ráda skrývá“ (Hérakleitos z Efesu – asi 544-484 př.n.l.), ke všem tvrzením vyžaduji spolehlivý a ověřitelný důkaz; představy a domněnky totiž nemají „punc věrohodnosti“ a proto důkazy nevyžadují. Starověké věrouky i rozmanité filosofické názory o zlu jsem proto vždycky podrobil analýze a snažil jsem se nalézt racionální a alespoň přiměřeně důkazně ověřitelné vysvětlení jejich původu. Mnohokrát jsem také napsal, že zlo je pouze lidské dílo a tato kategorie je vesmíru i přírodě zcela cizí. Leč nemohu nevzpomenout těchto slov mého strýce a kmotra Františka Heina (1914-1984), svého času proslulého buddhistického mystika, který mi při jednom našem rozhovoru řekl: „Vědí materialisté, co všechno je hmota? Nevědí! A vědí idealisté, co všechno je duch? Nevědí! Tak o co se vlastně hádají?“

Zkusme připustit, že z tohoto úhlu pohledu může nabýt Buddhova věta o tvořivé činnosti představ i jiného a mnohem hlubšího významu – tj. může se myšlenka zhmotnit? I současní psychologové a úzce specializovaní lékaři totiž považují myšlenku za atypický projev hmoty a stejně tak dobře víme, že i zdánlivě nehmotná a neviditelná zemská atmosféra je v podstatě také hmota. A hovoříme-li tedy o zlu, pak patrně znáte pojem „ztělesnění zla“ a nepříjemný pocit při návštěvě míst spojených ze zlem (bývalé koncentrační tábory, věznice, místa tragédií nebo válečných událostí apod.) i při kontaktu s lidmi, ze kterých doslova vyzařuje zlo. Může se tedy i zlo zhmotňovat do pocitově vnímatelné podoby? Nebuďme přehnaně sebejistí a „nesuďme ledabyle o největších věcech!“ (Hérakleitos z Efesu).

Můj strýc František Hein mi předal množství Drtikolových překladů Buddhových rozprav, které jsem po mnoho let třídil a přepisoval. Buddha však v žádné své rozpravě neříká, kam až by mohla tvořivá činnost představ zajít. O mnohých takových nejasnostech totiž říkal, že jsou to „věci obtížně pochopitelné“, které pochopí jen člověk Probuzený (Buddha), dosahující Velké a dokonalé moudrosti (Mahápradžňápáramitá). Dostupné buddhistické prameny také neobsahují ani jedinou zmínku o tom, že by se Buddha pokusil své představy zhmotňovat anebo že by snad tomu učil své učedníky. Jakékoliv pokusy o zázračné skutky totiž považoval za škodlivé kouzelnictví, které nevede ke správnému poznání, správnému rozhodnutí, správné mluvě a správnému jednání (první čtyři Buddhovy cesty vedoucí k zániku životní strasti). Existují však důkazně nepodložené informace o tom, že zejména v Tibetu se o to mniši tamních klášterů přece jen pokoušeli. Francouzská spisovatelka Alexandra David-Neelová o tom píše (sice přesvědčivě, leč také neprůkazně) ve své knize „Mystikové a mágové Tibetu“, ve které uvádí, že někteří mniši byli na dlouhá léta uzavíráni ve svých temných kobkách (celách), kde se soustřeďovali na předem pojaté vize tak dlouho, až se jim podařilo je zhmotnit. Ona sama prý také po absolvování této výuky zhmotnila svoji představu mnicha (tulku) a když se jí tato „postava“ (fantom) vymkla z kontroly, jen s velkými obtížemi ji rozpustila. Můžeme si o jejím tvrzení myslet co chceme, ale ony i představy křesťanských mnichů v klášterních kobkách měly podobný charakter – např. při svém hladovění a sebetrýznění viděli a mluvili s Ježíšem Kristem, viděli svoji představu Satana apod. Ostatně i někteří satanisté se snaží nejrůznějšími metodami vyvolat „Pána pekel“ a s jeho pomocí získat nadpřirozenou moc.

Podobné metody materializace představ jsou zaznamenány i v indiánských zvyklostech a legendách, kdy adept mužnosti musel několik dní bdít a hladovět na opuštěném místě a až poté se mu zjevilo nějaké zvíře (orel, vlk, medvěd, bison, had apod.), které se pak stalo ochranným totemovým zvířetem celého jeho rodu a žádný jeho příslušník je nesměl zabít. Někteří psychologové by také patrně potvrdili, že právě hladovění, sebetrýznění, samota a tma jsou spouštěcími faktory rozmanitých barevných i strašidelných vizí, zvláště pokud je to spojeno s požíváním halucinogenních látek. Zkuste si jen vyhledat informace o legendárním čtyřicetidenním půstu Ježíše Krista na poušti, kde jej údajně pokoušel ďábel, anebo o Mohamedovi, který při půstu v jeskyni (a pod vlivem hašiše) údajně hovořil s nebeským poslem archandělem Gabrielem (Džibraílem).Opakuji - povaha představ je tvořivá!

Nyní zdánlivě nadbytečně odbočím k pohádce Vladislava Vančury „Kubula a Kuba Kubikula“. Tuto pohádku jsme četli už jako děti, ale objevuje se v ní jeden velice zajímavý faktor (Vladislav Vančura byl přece jen lékař a filosoficky uvažující člověk): medvídek Kubula vidí jednou večer stoupající dým z ohniště a z něho si vytvoří fantazijní představu o strašidle Barbuchovi. A jak v sobě živí strach, tak tato smyšlená strašidelná postavička (fantom) se zhmotní a pro medvídka i medvědáře se stává souputníkem i přítěží. Ze Kubulova strachu totiž žije a nabývá na hmotnosti, avšak kdo se jej nebojí, ten mu na hmotnosti ubírá.

Vladislav Vančura žil v těžkém období našich dějin (také se stal jednou z obětí nacistické persekuce) a dobře věděl, že „strach má velké oči“ a může způsobit i duševní a fyzický šok (tj. vykrvácení do vlásečnic). Názorně to vysvětluje tato staroarabská fantazijní legenda:

Jednou šel poutník z Damašku a cestou potkal Mor. „Kam jdeš?“ zeptal se Moru. „Jdu do Damašku zabít pět tisíc lidí!“ odvětil Mor. Když se pak poutník vracel do Damašku, opět potkal Mor a řekl mu: „Říkal jsi, že jdeš zabít pět tisíc lidí, ale zabil jsi jich dvacet tisíc!“ „To není pravda,“ pravil Mor, „já jsem opravdu zabil jen pět tisíc, ty ostatní zabil Strach!“

Velice výjimečně se mi v noci zjevují takové děje a výroky, které mne svým obsahem překvapí, ujistí i znejistí (např. jednou jsem takto hovořil s papežem a shodli jsme se na tom, že středobodem mravnosti je slušnost). Takže: 25.2.2026 v 01,10 hodin se mi zdál sen, kdy jsem četl jakýsi starý a složitý text, z něhož se mi však podařilo zapamatovat a poté zapsat pouze jedinou větu:

„K polarizaci sil dobra a zla dochází v lidmi neovlivnitelných cyklech.“

Ve svých textech jsem sice několikrát použil Platónovu poučku o „cyklických změnách režimů“, ale nikdy jsem nepoužil pojmy „cyklus“ ani „polarizace“. Takovou větu bych proto ani nemohl vymyslet a jelikož jsem ji nikde ani nečetl, kde a odkud se vzala? Právě to mne znejistilo a proto jsem začal uvažovat o velice teoretické variantě, že i lidstvo si svojí neustálou produkcí zla (toho dobra totiž nikdy moc nevyprodukovalo) postupně vytvořilo jakýsi fantom zla (věřící jej mohou nazývat Satanem), který už má na lidech nezávislou, samostatnou, činnou a vizuálně neseznatelnou hmotnou existenci.

Tento lidmi vytvořený „fantom“ pak další soustavnou lidskou produkcí zla sílí a občasně projevené dobro jej oslabuje, avšak to vše se již (patrně) děje „v lidmi neovlivnitelných cyklech“. Stačí se jen podívat kolem sebe a snadno rozpoznáte, v jakém „cyklu“ se právě nalézáme a kde všude se zlo polarizuje. A když jsme už došli v těchto úvahách až tak daleko, zkusme se zamyslet i nad čistě teoretickou a zdánlivě nesmyslnou možností (opravdu nerad se pouštím na tento „tenký led“), že zárodek tohoto „fantoma zla“ může pocházet až z hlubokého vesmíru, odkud jej k nám kdysi dávno přineslo dosud neznámé kosmické těleso anebo kosmické záření, které pak v tomto vhodném prostředí našlo živnou půdu k jeho samostatné seberealizaci. Co tedy vlastně můžeme o podstatě zla a dobra vědět a spolehlivě prokázat?

„Žádný člověk nikdy neviděl a nebude nikdy nikdo,

kdo zná (uviděl) přesnou pravdu o bozích a o všem ostatním,

o čem hovořím.

I kdyby totiž krajní náhodou vyřkl pravdu o úplnosti,

stejně o tom sám neví;

vše je zastřeno zdáním.“ (Hérakleitos z Efesu)

Můj strýc František Hein (naleznete jej i na internetu) byl znalcem buddhistických mystických metod, umožňujících nejen výrazné omezení životních funkcí, ale i vymisťování ducha z těla a jeho nezávislé putování až do vesmíru (v buddhismu je to osmá a poslední cesta vedoucí k zániku strasti – tj. správné duchovní soustředění). Díky těmto znalostem i dovednostem také přežil koncentrační tábor, z něhož se vrátil s váhou pouhých 38 kg. Ačkoliv mu tehdy lékaři předpovídali pouhého půl roku života, během této doby plně obnovil veškeré své životní funkce a svůj zdravotní stav zcela znormalizoval. Byl tedy jedním z mnoha, kteří se setkali s tím nejsyrovějším zlem, ale přesto vyzařoval dobro a zachoval si takovou komunikační vlídnost, kterou mnozí lidé obdivovali a pro onen šířící se pocit dobra k němu rádi chodili. A právě on mi při jednom z našich rozhovorů pravil: „A nad vším tím lidským hemžením se rozléhá tichý kosmický smích!“

Nebuďme proto přehnaně sebevědomí, buďme pozorní při vyhodnocování vnějších informací i našich představ („povaha věcí se ráda skrývá“) a neukvapujme se v kategorických soudech. Pokud totiž zlé myšlenky, slova i skutky těch největších zločinců a šiřitelů zla přetrvávají věky a přičiněním stále nově se rodících a od své přirozenosti zlých lidí ještě posilují a kumulují, pak ani definitivní smrt není zcela jistá. Tito přežívající „zlí duchové“ totiž vyhledávají vhodné prostředí i své „hostitele“, jejichž ústy k nám hovoří a jejichž téměř shodnými skutky se připomínají.

Pěstujme tedy svoji vlídnost, laskavost a soucitnost a nedovolme těmto nositelům a šiřitelům zla, aby nás nakazili anebo aby v nás dřímající zlo rozdmýchali. Nikdo totiž není od přírody dokonalý a ve špatném prostředí i pod špatným vlivem se snadno zkazí i lidé, u nichž byste to nepředpokládali.

V Plzni dne 23.3.2026