Zrcadlo politické špatnosti 2

Mravně dokonalí politici neexistují. Pokud se pak přece jen některý politik přibližuje mravní dokonalosti, podle ustálených zvyklostí je ostatními mravně nedokonalými politiky považován za natolik nebezpečného, že je nutno jej co nejrychleji „zlikvidovat“ (tj. pomluvit, zesměšnit, křivě obvinit apod.). Ani sebedokonalejší politik proto nesmí očekávat, že se ostatní politici budou vůči němu chovat slušně, natož pak očekávat vděčnost – naopak stále musí počítat se zákeřností, nevděkem a s tím, že mu různí závistivci budou škodit. Mravný politik proto musí vykonávat svoji práci poctivě, nezištně a bez očekávání vděku, ocenění či slávy (klasická cesta karmajógy). Poctivá politická činnost totiž vždycky byla, je a bude služba nevděčná (přízeň lidu je vratká) a slávy (včetně pomníku a nošení věnců) se dočká pouze ten politik, který včas zemře, přestane překážet a „dravcům“ uvolní své místo.

Patrně i proto si mnozí politici nejrůznějším způsobem „přilepšují“ (správní rady, dozorčí rady apod.), aby si tak zasloužený nevděk anebo i zaslouženou nenávist spoluobčanů sami nějakým způsobem vynahradili. Kromě toho vytvářejí či doplňují nejrůznější „svazy známých“, kteří je v případě skandálu podpoří anebo jim zajistí „teplé místo“ mimo politiku. Jedná se o klasický příklad „corruptio pro futuro“ aneb beztrestného úplatkářství pro budoucnost (dnes je takové chování označováno jako klientelismus). Nikdo jim totiž nemůže prokázat, že za své prokázané „služby“ něco okamžitě chtěli anebo dostali, avšak dobře vědí, že v případě potřeby se na ně ve „svazu známých“ nezapomene. Když např. v minulém režimu soudruzi chránili svého provinilého soudruha před tehdejšími vyšetřovateli SNB anebo „třídně neuvědomělým“ prokurátorem, nezřídka používali úsloví: „Na toho nám nesahejte, ten je náš!“

„Mít známosti – to je poklad!“ (čínská moudrost)

Zrcadlo politické špatnosti

VI.

Opatrnost v důvěře.

Politik musí být opatrný v důvěře, protože zkušenost nás učí:

„Opatrnost je matkou moudrosti!“

„Nikomu nevěř!“ (židovský král Hérodés Agrippa – 1.stol.n.l.)

„Věř, ale komu věříš, měř!“ (Fide, sed cui fidas, vide!)

„Důvěřuj, ale prověřuj!“

V politice jsou lež, pomluva, neupřímnost, podvod, lstivost, zákeřnost, záludnost, intrikování a zrada běžným jevem. Začínající politik (pokud není naivním idealistou) proto nemůže počítat s tím, že vstupuje do vlídného, přátelského a komunikativního prostředí, ve kterém se dodržují slušná a poctivá „pravidla hry“. Naopak je to prostředí „vlčí“, kde mnohonásobně platí starořímské úsloví „člověk člověku vlkem“ (Homo homini lupus est). Kdo se chce v takovém prostředí uplatit, musí se mu postupně přizpůsobit, a to i za cenu ztráty své lidské hodnoty („kdo chce s vlky žíti, musí s nimi výti“). Výjimkou by mohli být pouze takoví politici, kteří by měli nezpochybnitelnou mravní pověst a byli by natolik zásadoví, tvrdí a argumentačně vybavení, že by dokázali svému vzpurnému okolí nekompromisně a tvrdě vnutit svá „pravidla hry“.

Pouze naivní politik může např. věřit tomu, že uzavřená koaliční dohoda bude za všech okolností dodržována a jeho „smluvní partneři“ nebudou vyhledávat nejrůznější záminky k jejímu porušování anebo vypovězení. Zatímco mezi slušnými a poctivými lidmi platí již po tisíce let zásada „pacta servanda sunt“ (tj. smlouvy jsou závazné), v politice se stejně tak dlouho smlouvy, dohody a úmluvy porušují. Pouze tato jediná indicie dostatečně vypovídá o tom, jací neupřímní, křiví a bezpáteřní lidé se v politice pohybují.

Základní motivací politiků není prospěch občanů, ale svůj vlastní prospěch a úspěch. Politický neúspěch totiž končí „vyřazením ze hry“ a finální nutností pracovat. Tato představa je pro mnohé politiky natolik trýznivá, že poruší cokoli, podrazí kohokoliv a budou intrikovat proti komukoliv, jen aby získali politickou funkci anebo se v ní co nejdéle udrželi. Každý úspěšný politik má proto celou řadu závistivých a zlobou posedlých odpůrců, kteří se neštítí čehokoliv. Nekriticky důvěřovat nelze ani členům své vlastní strany. I ti zdánlivě nejvěrnější totiž vždycky čekají na příležitost, jak se sami prosadit, a to i za cenu zrady svých nejbližších přátel.

Bezmezná důvěra je proto buď projevem nemístné sebedůvěry (např. Caesar, zavražděný nejen svými politickými odpůrci, ale i blízkými přáteli) anebo nevědomosti a nerozumnosti (zejména naivity). Na nemístnou důvěru už také mnozí vládci a politici doplatili buď svým společenským postavením (v tom lepším případě) anebo i životem.

Vladař nesmí být nikdy nedbalý k záležitostem úředníků, musí vědět vše o jejich činech a jednání. Pokud se u nich projeví nepoctivost a proradnost, nesmí je v žádném případě nechat ve funkci, ale musí je sesadit a podle zásluh potrestat, aby to posloužilo jako příklad pro jiné a nikdo se neodvážil ze strachu před trestem popouzet proti vladaři. Na toho, komu je svěřena nějaká vysoká funkce, musí být tajně napojen mošref, aby o tom nevěděl. Mošref bude pravidelně podávat zprávy o jeho chování a činech.“

(Nezámolmolk – Pojednání o politice)

Rozumný politik proto musí se stejnou pečlivostí sledovat nejen své politické protivníky (tj. zjevné nepřátele), ale i své „soukmenovce“, mezi kterými jsou skrytí četní nepřátelé, kteří se ovšem navenek tváří jako přátelé nejvěrnější. Proto jejich důvěryhodnost příležitostně prověřuje a neschopné nebo nespolehlivé buď omezuje „v rozletu“ anebo se jich urychleně zbavuje. I minimálně soudný politik by totiž nikdy neměl důvěřovat lidem, kteří jsou nespolehliví, „křiví jako turecká šavle“, nedokáží dodržet dané slovo, už jednou zradili anebo přeběhli od protivníka. Z historie je totiž známo, že kdo zradí jednou, při vhodné příležitosti zradí i po druhé.

„Důvěřivost je kletbou ušlechtilých duší.

Kdo má moc a chce si ji udržet, musí být tvrdý jako diamant.“

(Paňčatantra aneb Patero ponaučení)

„Parvíz řekl vezírovi: „Vladař nesmí strpět čtyři typy lidí: Za prvé ty, kteří touží po říši, za druhé ty, kteří pomýšlejí na ženy, za třetí ty, kteří neudrží jazyk za zuby, za čtvrté ty, kteří jsou slovy s králem, ale srdcem proti němu.“

Počínání muže objasní jeho tajemství. Jestliže je král bdělý nad svými záležitostmi, nezůstane mu nic skryto.“

„Alexandr porazil Dáreia proto, že Dáreiův vezír se potají spojil s Alexandrem. Když byl Dáreios zabit, Alexandr řekl: „Vezírova nedbalost a jeho zrada zahubily říši.“

(Nezámolmolk –  Pojednání o politice)

Opatrný politik si musí být vědom toho, že je neustále sledován (případně odposloucháván) a veškeré jeho počiny jsou někým zaznamenávány pro případ budoucí politické potřeby. Téměř každý perspektivně uvažující politik má totiž skrytou složku, ve které shromažďuje informace nejen o svých politických protivnících, ale i o svých soukmenovcích, protože dobře ví, že je může někdy využít nejen pro své prosazení, ale i pro svoji záchranu. Jen málokterý politik má totiž zcela „čistou“ minulost, protože téměř vždy se někde něčím „ušpinil“. Zpravidla před volbami proto vždycky vyjde najevo nějaká nepříjemná minulost (anebo je účelově vymyšlena), načež obvykle vypukne lítý a nenávistný boj, ve kterém je dominantním zájmem vítězství za každou cenu. V politickém boji se totiž hodí nejen nepříjemné pravdy, ale i polopravdy a lži – bez ohledu na to, jakou škodu to způsobí na veřejném mínění občanů o politice a politicích. Čím je pak politik nemravnější a ve své pozici ohroženější, tím záludnější a nepoctivější argumenty používá („chcípající kobyla nejvíce kope“). Rozumný a opatrný politik si proto vždycky dává pozor nejen na to, kam chodí a co dělá, ale i s kým mluví, kde mluví a co mluví – a stejně tak důsledně dbá o pověst svých rodinných příslušníků, kteří ovšem musí být bezpodmínečně natolik ukáznění, aby svými nerozvážnými skutky svému chlebodárci neškodili. Vždycky se proto vyplatí být i v soukromí slušný, zdvořilý a zdrženlivý ve vyjadřování. Pro intrikány a politické gangstery totiž není horší zklamání, než když objekt jejich sledování má čistou minulost, když mají nouzi o skandální informace, nemají se čeho chytit anebo když je síť jejich intrik prohlédnuta a protržena.

Z opatrnosti a nedůvěřivosti se však může stát pravé prokletí. Mnohokrát zklamaný, podvedený a zrazený politik totiž může postupně „zahořknout“, může se stát chorobně podezřívavým a nakonec i paranoidním a nebezpečným. Platí totiž důležitá psychologická poučka, že „kdo nikomu nevěří, patrně ani sám není hoden důvěry.“ Ostatně je známo, že mnozí starověcí vládci, obklopení stálými úklady a nebezpečím, prosluli chorobnou podezřívavostí a fyzicky likvidovali i své nejbližší příbuzné (syny, manželky apod.). O judském králi Hérodovi Velikém (62-4 př.n.l.) se např. říkalo, že je bezpečnější být jeho psem než jeho synem. Známá je též pověst o Dámoklovi, který prý navštívil syrákúského tyrana Dionýsia I. (4.stol.př.n.l.) a jsa oslněn jeho bohatstvím a mocí, prohlásil jej za nejšťastnějšího člověka na světě. Dionýsos I. mu pak při hostině nechal pověsit nad hlavu meč na koňské žíni a vyděšenému Dámoklovi řekl, že tento meč je připomínkou neustálého nebezpečí, kterému je jako vládce každodenně vystaven.

VII.

Rodinný život politiků.

Politik by měl mít spořádaný rodinný život (je to jeden z osmi kroků Mistra Cenga) a měl by zachovávat manželskou věrnost. Ideální politik (který ovšem neexistuje) by měl být svobodný a zcela bez závazků, aby nepotřeboval majetek a nemohl být vydíratelný (např. i formou únosů rodinných příslušníků).

Základem manželské věrnosti je dodržování daného manželského slibu. Kdo není schopen dodržovat manželský slib, není schopen dodržet ani jiné sliby. Výjimkou ze závazného dodržování manželského slibu jsou manželští partneři, kteří jsou pro manželství nezpůsobilí, svého partnera tyranizují, sami jsou nevěrní, rozmařilí a působí jenom skandály.

Pokud si postarší politik vezme mladou atraktivní ženu anebo postarší politička mladšího atraktivního muže, nemohou počítat s jejich manželskou věrností. Stejně naivní by bylo očekávání, že postarší sexuálně nezdrženlivý „playboy“ se jako politik ukázní. Jakýkoliv sexuální skandál je přitom politicky zničující a v mnoha případech byl oním pověstným hřebíkem do politické rakve.

„Říká-li vám někdo: „Mám hezkou ženu“,

politujte ho – není věrná.

říká-li vám někdo: „Mám věrnou ženu“,

politujte ho – není hezká.

Říká-li vám někdo: „Mám nehezkou ženu a ještě ke všemu mi není věrná“,

politujte ho – to je smolař.

A říká-li vám někdo: „Mám hezkou ženu a je mi úplně věrná“,

politovat – to je cvok.“

(Monolog Jindřicha VIII. v podání Miroslava Horníčka)

„Špatná žena, jež se vetře do nestřeženého domu důvěřivého muže,

je jako had, který vlezl oknem.“

(Indický bráhman Sómadéva – 11.stol.n.l.; Oceán příběhů)

O rodinném životě političek a politiků vypovídají četné indicie, zejména tváře jejich manželů a manželek. Zkušený znalec lidských tváří i povah např. již na první pohled do kamenné tváře manželky politika zjistí, že její manžel je jí odporný a z hloubi duše jím pohrdá. Podobně výmluvný je též utrápený obličej manžela političky. Samolibí politici jsou ovšem natolik zahleděni sami do sebe, že to nic nezmění na jejich vnímání své vlastní důležitosti i okolního světa.

„Lidé, kteří si nedokáží uspořádat vlastní život, se cítí nejjistější, když mohou vládnout světu.“

(Anglický filosof a sociolog Herbert Spencer – 1820-1903)

VIII.

Sexuální nástrahy v politice

Politik zásadně nesmí důvěřovat úlisným řečím žen (a političky úlisným řečím mužů). Motivací těchto pochlebníků a kořistnických krasavic anebo krasavců je totiž pouze vlastní zisk a u žen úlovek vlivného, mocného a bohatého muže! Naprostá většina politiků i političek je totiž fyzicky nepřitažlivá a přitažlivé jsou na nich pouze dvě věci – peněženka a společenské postavení. Fyzická krása, inteligence, majetek a moc totiž zpravidla nechodí ruku v ruce. Je-li člověk krásný, zpravidla mu chybí inteligence, majetek i moc. Je-li inteligentní, zpravidla není fyzicky přitažlivý a nemá majetek ani moc (proto např. perspektivně a racionálně uvažující Židé vždy vybírali inteligentnímu mladíkovi bohatou nevěstu, aby se mohl nerušeně intelektuálně rozvíjet). Kdo má majetek, zpravidla má i moc, a ačkoliv je chytrý či spíše prohnaný, rozhodně není moudrý. Na jeho kráse pak už vůbec nezáleží, i když jeho podlézavé okolí jej bude vytrvale přesvědčovat, jaký je krasavec (blíže viz francouzský film „Pošetilost mocných“). Konečně kdo má moc, má i majetek, a pro „lovce“ či „lovkyně“ je zajímavý i tehdy, kdyby byl ošklivý a hloupý. Chudí, inteligentní a přitom bezvýznamní lidé jsou proto pro „lovce“ anebo „lovkyně“ perspektivně nezajímaví a jejich případná fyzická krása je může zaujmout jen na tak dlouho, než ze svého momentálního „sexuálního harašení“ vystřízliví a reálně zhodnotí své i jejich budoucí perspektivy.

„Pro svůj zisk a aby mohly oloupiti bližní své, znají nejrůznější triky.

S nimi strojí nástrahy každému, by do nich padl.“

(Řecký básník a autor komedií Alexis z Thúrií – asi 372-270 př.n.l.)

„Důvěra ve slova ženy zabíjí soudnost i ve velkých mužích.“

(Oceán příběhů)

„Moudrý člověk se nepoddá hloubkám žen ani řek, které se rozmarně vlní,

a když do nich někdo spadne, utopí ho.“ (Oceán příběhů)

„Lepší je polknout jed, lepší je omotat si hada kolem krku než důvěřovat

ženám, proti nimž nic nezmůže žádný kouzelný kámen, zaklínadlo ani nic

jiného.“ (Oceán příběhů)

Pro rozmary anebo vášnivou náklonnost žen se intrikovalo, zrazovalo, vraždilo i válčilo, umírali králové, prezidenti i vládci, padaly vlády i ministři a mnozí vládci, vojevůdci, politici i rodinní příslušníci mocných rodin se kvůli své sexuální nezdrženlivosti úplně znemožnili.

„Dychtivé vášně, které ženou člověka, aby je ukojil, jsou slepé a nezkrotné. To je pramen vlastizrady, státních převratů, tajného jednání s nepřítelem; není konečně žádný zločin, žádná ničemnost, k jejichž spáchání by nepodněcovala smyslná vášeň. Znásilnění, cizoložství a všechny ostatní hanebnosti tohoto druhu nejsou vyvolávány žádnými jinými svody než svody smyslnosti.

Přirozenost nebo nějaký bůh nedali člověku nic skvělejšího než rozum a nic není tomuto božskému údělu a daru nepřátelštější než smyslnost. Vždyť tam, kde vládne milostná vášeň, není místo pro uměřenost, a vůbec v království rozkoše se nemůže udržet ctnost.“ (Marcus Tullius Cicero – Cato starší o stáří)

Z historie známe četné příklady chamtivých a prospěchářských žen (např. zlopověstná první manželka Marka Antonia Fulvie, fakticky vládnoucí manželka císaře Justiniána Theodóra, která byla původním povoláním tanečnice a hetéra apod.), jakož i chamtivých a prospěchářských mužů (milců) vládnoucích žen (např. četní milenci císařovny Marie Terezie, knížata Orlov a Potěmkin, milenci carevny Kateřiny II. apod.).

Kdyby se mnozí současní postarší politici (a političky) alespoň trochu zabývali historií sexuálních poklesků mocných, poté se sebekriticky podívali do zrcadla a objektivně (tj. sebekriticky) zhodnotili svůj zjev i své intelektuální a mravní kvality (čehož ovšem v důsledku své zbytnělé ješitnosti schopni nejsou), ihned by zjistili skutečnou motivaci těch, kteří svým pochlebováním, obdivem a předstíranou láskou usilují o jejich přízeň. Žádostivost styku s opačným pohlavím je totiž největším nebezpečím politiků i političek a vede k neuváženému chování, které je pro veřejnost zdrojem posměchu – zvlášť pokud jde o politiky anebo političky přestárlé anebo zjevně fyzicky nepřitažlivé. Sexuální poklesky mocných jsou také nejvděčnějším „soustem“ pro bulvární tisk. Věrní politici bulvár nezajímají.

„Žádostivost je jako hlad, který roste s chutí;

na rozdíl od tělesného hladu ho však s věkem neubývá, spíše přibývá,

jelikož stáří zbavuje člověka vlasů, zubů a rozumu, ne však chtivosti.“

(Paňčatantra aneb Patero ponaučení)

„Muži, které okouzlí špatné ženy, nerozeznávají dobro od zla.“

(Oceán příběhů)

„Bohyně štěstí neslouží dlouho vládci,

který není ve své zaslepenosti schopen rozlišování.“ (Oceán příběhů)

„Kdykoliv v minulosti ženy ovládaly panovníka,

nebylo ničeho až na pobuřování, zlo, rozepře a zmatky.“

(Nezámolmolk – Pojednání o politice)

Ve styku s opačným pohlavím je proto nutná nejvyšší sebekázeň! Přesto jsme neustále svědky toho, jak ve všech zemích světa muži i ženy v této oblasti žalostně selhávají, protože jsou nerozumní, nevědomí a hloupí a nedokáží včas zabrzdit své emoce ani ovládnout svoji žádostivost. Pokud někdo neví, jak se v takové emočně vypjaté, ožehavé a perspektivně nebezpečné situaci zachovat, lze mu doporučit Buddhovu metodu rozjímání o nečistotách lidského těla (patikkula saňňá), vykonávanou s pevně sevřenými zuby a jazykem přitisknutým k hornímu patru. Kdo si ale na tuto metodu v případě „sexuálního harašení“ okamžitě vzpomene?

„I ten, kdo je pánem sebe sama,

se nechá unést bystřinou půvabů,

jež proudí mezi vysokými břehy ňader krasavice.“

(Oceán příběhů)

„Hanba slabochům, kteří se podrobují ženám!“

(Oceán příběhů)

„Kdo pozná z krásného obličeje ženy, jaký zločin má za lubem?

Zlá žena je jako koberec lotosů,

pod jehož rozkvetlými květy se skrývá krokodýl.“ (Oceán příběhů)

„Chalífa Ma´mún jednoho dne řekl: „Ať není na světě vladaře, kterému by ženy mluvily do vlády, armády a pokladny a vměšovaly se do těchto záležitostí, nebo aby braly někoho pod svoji ochranu či jiného pronásledovaly, někoho trestaly, jiného jmenovaly do úřadu nebo odvolávaly. Nic naplat, ale muži se obracejí na takové ženy a předkládají jim svá přání. Jakmile ženy zpozorují přání mužů a v paláci je takové množství vojska a poddaných, zrodí se v jejich mysli nesplnitelné a zvrhlé touhy a zlí lidé k nim naleznou cestu. A nepotrvá dlouho a velikost šáha je ta tam, úcta a význam dvora a úřadů vezmou za své, šáh se netěší vážnosti a lid mu vyčítá, zemi zachvátí nepokoje, vezír nemá žádnou moc a vojsko je pokořeno.“

(Nezámolmolk – Pojednání o politice)

Zrcadlo politické špatnosti

IX.

Politická kultivovanost.

Samotný pojem „politická kultura“ je nepřesný a zavádějící. Vhodnější by byl spíše termín „politická kultivovanost“, tj. především slušnost, (lat. decorum či decentia), poctivost a pravdomluvnost. Takový politik se však na naší politické scéně objevuje pouze výjimečně a pokud se mu neomalenost, drzost, prolhanost, hrubost a sprostota bytostně příčí, jeho politická kariéra bývá velice krátká. Výjimkou může být pouze takový politik, který má skvělou pověst a je natolik argumentačně vybavený, že i nejhrubší a nejzákeřnější útoky dokáže s přehledem a s náležitou tvrdostí odrazit.

Téměř všichni politici s oblibou hovoří o mravnosti anebo morálce, avšak rozdíl mezi nimi nikdo z nich nedokáže smysluplně vysvětlit (prozatím ještě nikdo z nich neprokázal opak). To by totiž museli věnovat podstatnou část svého času i života studiu filosofie, na což však nemají čas ani psychické naladění, zvláště když to ani nepřináší hmotný zisk.

Mravnost je historicky neměnný soubor pozitivních povahových vlastností (tj. ctností). Těmito pozitivními povahovými vlastnostmi (ctnostmi) jsou již po celá tisíciletí moudrost, uvážlivost, spravedlivost, poctivost, slušnost, skromnost, střídmost, zdrženlivost, uměřenost, uvážlivá odvaha, lidskost, laskavost a soucitnost. Jako základ mravnosti se objevují již v nejstarších literárních dílech a jsou základem mravnosti i dnes.

Morálka je naproti tomu historicky, místně i sociálně proměnlivý soubor obecně uznávaných pravidel chování, která se mění podle konkrétní situace i společenského prostředí. Proto např. známe morálku křesťanskou, islámskou, aristokratickou, buržoazní, fašistickou, nacistickou, komunistickou, sportovní, pracovní, zločineckou apod. I zločinci totiž musí mít nějaká zvyková pravidla chování (např. spravedlivé anebo předem dohodnuté dělení kořisti), aby se navzájem nepobili.

Mravné chování (např. spravedlivé, poctivé a slušné) může být v určitém (nemravném) společenském prostředí považováno za nemorální a hodné posměchu anebo i odsouzení (např. kdo nekrade, okrádá rodinu), zatímco obecně uznávané morální chování může být objektivně nemravné, avšak v daném společenském prostředí může být považováno za správné a dokonce chvályhodné (např. obelhání a ošizení smluvní protistrany, zákaz sňatku se sociálně, třídně, rasově, národnostně anebo nábožensky odlišným partnerem, kamenování nevěrné manželky, vražda rodinného příslušníka z důvodu zachování rodinné cti, krevní msta apod.).

Pokud bychom tedy úzký pojem „politická kultura“ (či kultivovanost) nahradili širším pojmem „politická mravnost“ (nikoli tedy politická morálka), jednalo by se o ucelený soubor shora uvedených pozitivních povahových vlastností (ctností) a způsobů chování, které občané vyžadují od svých politických představitelů a které jsou v souhrnu považovány za mravnost:

a/moudrost nebo alespoň rozumnost,b/ uvážlivost (rozvaha),c/spravedlivost,d/poctivost (včetně věrnosti),e/slušnost,f/skromnost,g/střídmost,h/zdrženlivost,i/uměřenost,j/uvážlivá odvaha (tj.nikoli zbrklost),k/lidskost,l/laskavost m/soucitnost.

(Pozn.: a)-j) jsou stoické ctnosti, k)-m) jsou konfuciánské ctnosti.)

O mravnosti lze hovořit pouze tehdy, jsou-li všechny jednotlivé ctnosti pohromadě. Jedna izolovaná ctnost ještě není zárukou mravnosti, protože může být oslabena ostatními nectnostmi. Skromnost a střídmost se tak snadno mohou změnit v lakotu (Harpagón), přísná spravedlivost v krutost (Lucius Iunius Brutus nechal popravit své dva syny za spiknutí proti rané římské republice, Titus Manlius svého syna pro porušení vojenské kázně), soucitnost se může zvrtnout v naivní a slabomyslnou pomoc lidem pomoci nehodným apod. Odvahou také nemůže být vyslovení „líbivých pravd“ před takovým publikem, které je chce slyšet.

Mravnost nelze stupňovat. Nelze tedy říci, že někdo je více a jiný méně mravný. Mravnost buď je anebo není. Prostor mezi mravností a nemravností je vyplněn lidskou „šedí“, jejíž odstín se blíží buď k „bílé“ anebo „černé“. ¨

Moralizující politici zpravidla předstírají mravnost, avšak skutečná podstata jejich myšlení, mluvení i jednání bývá nemravná. Namísto všech vyjmenovaných ctností a doporučených způsobů chování se totiž u převážné většiny současných politiků projevují tyto nectnosti:

nerozumnost, nevědomost a hloupost,touha po penězích a majetku (tj. zištnost, chtivost a lakota),touha po moci, poctách a slávě,pýcha, ješitnost, samolibost, sebestřednost a velikášství,mstivost,popudlivost a zlostnost,závistivost,žárlivost,nezdrženlivost, neskromnost a rozmařilost,touha po požitcích (zejména po jídle, alkoholu a sexu),nepoctivost a nespravedlivost,neupřímnost, prolhanost, nedodržování slibů a nevěra,užvaněnost, hrubost, arogance, neomalenost a sprostota,lhostejnost, bezohlednost a bezcitnost.

„Vidíš je všady,

jak bez cíle bloudí a hledají životní cestu,

jak závodí vtipem a soupeří urozeností,

a s napětím sil se pachtí ve dne i v noci,

aby se dostali k moci a ovládli obec.“

(Římský epikurejec Titus Lucretius Carus – 94-55 př.n.l.)

„Nikdy nemůže dosáhnouti štěstí ani obec, ani žádný muž, který by se po celý život neřídil spravedlností spolu s rozumností, ať už by měl tyto ctnosti sám v sobě, či že by byl náležitě vychován a vzdělán v zásadách zbožných vládců.“ (Platón)

„Když se vládce nadchne pro princip lidskosti,

potom se věru nenajde nikdo, kdo by se chtěl prohřešit proti principu lidskosti;

když se vládce rozhodne pro princip jednání v zákonech spravedlnosti,

potom se věru nenajde nikdo, kdo by se chtěl prohřešit proti spravedlnosti;

a když se vládce stane vzorem správnosti,

potom se věru nenajde nikdo, kdo by nechtěl být vzorem v správnosti.

Proto:

náprava krajiny začíná od nápravy panovníka!“ (Meng-c´)

„Král nechť ovládá své smysly,

nechť si osvojuje moudrost stykem se starci,

vidí očima svých zvědů,

neustálou činností zajišťuje bezpečnost a klid,

svou autoritou přidržuje poddané k plnění povinností jejich stavu,

ukázněně si osvojuje moudrá ponaučení a získává si srdce poddaných tím,

že jim pomáhá v dosahování bohatství i blaha.

Se smysly neustále ovládanými nechť se nedopouští násilí na ženách

ani na majetku jiných

a nechť se i ve snu vystříhá prostopášnosti, falše, povýšenosti

a jednání bezprávného, jakož i nehospodárného.

Nechť neupadne v neštěstí tím, že by holdoval svým chtíčům,

zanedbávaje řád a právo.“

(Indický královský rádce Kautilja – 4.stol.př.n.l.)

„Odmítáním spravedlivých a přijímáním nespravedlivých,

jednáním, které vede k nerozumnému a bezprávnému násilí,

zanedbáváním dobrých a řádných zvyků,

konáním bezprávných skutků a nevykonáváním spravedlivých,

neplacením dluhů a placením toho, co se platit nemá,

netrestáním provinilců a trestáním nevinných,

vězněním těch, kdož nemají být vězněni,

a ponecháváním na svobodě lidí, kteří by měli být za mřížemi,

podnikáním riskantních děl a ničením výnosných podniků,

zanedbáváním ochrany lidu před zloději a okrádáním lidí o majetek,

odporem k mužným činům a dobrému dílu,

urážením vůdců lidu a pohrdáním chvályhodnými,

vzbuzováním odporu se starých lidech,

bezcharakterním jednáním a nespolehlivostí,

nepoužíváním nápravných opatření proti zlu a zanedbáváním naléhavých

úkolů,

ledabylostí nedbalostí v péči o osobní svobodu a majetek poddaných –

- tím vším způsobuje vladař,

že poddaní upadají do stavu bídy, toužení a neuspokojení.

Když jsou lidé zbídačení, vzniká v nich touha (po spravedlnosti – pozn.),

když touží, jsou neuspokojení,

a když jsou neuspokojení, přecházejí na stranu nepřítele

nebo zničí vlastního vladaře. (Kautilja)

„Co je morálně špatné (myšleno mravně), nemůže být politicky správné.“

(Sung Mej-ling /paní Čankajšková/ - 5.3.1898-23.10.2003)

Pokud by se někdy někde vyskytl mravný politik, byl by bulvárně nezajímavý. Bulvár zajímají pouze skandály nemravných politiků, prominentů a osobností kulturního nebo veřejného života. Nemravnost je pro bulvár živnou půdou i vlahým deštěm, mravnost je jeho zhoubou. V mravném společenském prostředí by totiž mnozí nepoctiví a prolhaní novináři zahynuli hladem, protože jejich lžím by nikdo nevěřil. Nejlepší obranou proti bulváru je proto mravnost, která uvádí senzacechtivé novináře do takového zoufalství, že ve vlastním zájmu anebo cizí režii (za úplatu) si musí vymýšlet stále nové skandály, za které ovšem nezřídka těžce platí.

Nejraději moralizují lidé, kteří jsou sami nemravní, v domnění, že tak odvedou pozornost od vlastní bývalé anebo i současné nemravnosti. Zkušenost nás učí, že zejména po všech převratech se největší moralisté vyskytují mezi přisluhovači bývalého režimu (např. mezi kolaboranty, konfidenty, udavači, estébáky apod.), z nichž se rázem stávají největší „revolucionáři“ (partyzáni, odbojáři, disidenti apod.) a okamžitě usilují o podíl na politické moci nebo alespoň o společenské uznání, ocenění, finanční odškodnění a vyznamenání. Nevěrohodný je proto ten politik, který se pohoršuje nad problematickou minulostí svého politického oponenta anebo jeho manželskou nevěrou, ačkoliv sám není o nic lepší, anebo který ve spolupráci s úplatnými novináři „šťourá“ v minulosti jeho předků a účelově (anebo dokonce zcela lživě) je hanobí, aby jej tak před občany poškodil.

Kdyby politikům skutečně záleželo na mínění občanů, nechali by si udělat průzkum veřejného mínění ohledně obecně vyžadovaných (žádoucích) vlastností a způsobech chování politiků, aby tak zabránili opakování předešlých chyb, nespokojenosti občanů a mravnímu rozvratu společnosti. Podobně to totiž udělal první čínský císař Čchin Š´ Chuang-ti po dvousetletém období „Válčících států“ (asi 481-221 př.n.l.), kdy byla celá Čína zasažena válkami, rozvratem, krutostí a nespravedlností. Pak by sice bylo rozumné, aby se v zájmu své vlastní politické sebezáchovy podle požadavků občanů také chovali, ale bylo by i pošetilé očekávat, že se tak skutečně chovat budou. Nemravní lidé totiž budou vždycky nemravní, a jak potvrzují historické zkušenosti, i kdyby tisíckrát slibovali, že se v příštím volebním období polepší, ukrotí své nectnosti a „už budou hodní“ („starého psa novým kouskům nenaučíš!“).

„Povaha  je člověku démonem.“ (Hérakleitos z Efesu)

Naprostá většina starověkých, středověkých ani novověkých vládců se proto nikdy nedokázala chovat mravně a mnohdy kromě rozmařilosti proslula i krutostí. Přehled těchto lidských zrůd by byl velice dlouhý a popis jejich činů by byl obtížně čitelný horror. Lidstvo toho již vytrpělo mnoho a bohužel toho ještě bude muset mnoho vytrpět, „dokud se třída držitelů vládní moci nějakým božským řízením neoddá vážné filosofii“ (Platón). Jak však již bylo řečeno, mravní lidé se do politiky nehrnou, zatímco lidi nemravné přitahuje politika a moc jako mucholapka mouchy. S politikou jsou totiž spojené takové emoční (pocitové) prožitky a materiální výhody, kterým mravně nepevní lidé nedokáží odolat.

„Těžké je bojovat se žádostivostí,

neboť co si přeje, kupuje si za duši.“

(Hérakleitos z Efesu)

Zrcadlo politické špatnosti

X.

Politika a zištnost.

Politik nesmí být zištný, chamtivý, hrabivý, lakotný a prodejný.

Zištnost je neovladatelná a nekontrolovatelná náklonnost k penězům a majetku (jeden z druhů lásky), která takto postiženého jedince zbavuje soudnosti. Pokud politický „adept“ o této své náklonnosti k penězům ví a nedokáže ji ovládnout, pak má pouze dvě možnosti: buď se politice úplně vyhne a zachrání si tak „zdravou kůži“, anebo se do politiky vrhne jako do zlatonosného potoka, hrabe se ve zlatonosném písku a riskuje nejen střety s ostatními chamtivými a závistivými „zlatokopy“, ale i možnost „uklouznutí“ a následného trestního postihu, pokud se mu ovšem za pomoci uplacených přátel nepodaří včas uprchnout za hranice.

Zištnost, chamtivost, hrabivost a lakota jsou odporné lidské vlastnosti (nectnosti), které zejména v politice nabývají pravé obludnosti. Kdo si v politice zvykne na snadný a bezpracný příliv peněz, už je na nejlepší cestě ke korupci a prodejnosti.

„Kdo bere peníze, stává se horším a odolnějším k tomu, aby je znovu očekával.“ (Marcus Tullius Cicero)