Zdeněk Jemelík : Lidský odpad čeká na rozsudek
Žalobkyně obvinila jedenáct jednotlivců a jednu právnickou osobu, že v určitém období v úmyslu krátit spotřební daň a daň z přidané hodnoty vyrobili téměř 1,4 miliony cigaret, označených značkou Marlboro, skladovali čtyři tuny nelegálně opatřeného tabáku a zhruba 900 kg cigaretového odpadu, přičemž měli v úmyslu vyrábět cigarety a prodávat je na černém trhu. Způsobili škodu neodvedením daně a zásahem do práv společnosti Philip Morris ČR a.s. k ochranné známce. Popis dělby činností obžalovaných při zprovozňování linky je víceméně přesný.
Řídícím jádrem skupiny jednotlivců jsou dva sourozenecké páry, které se mezi sebou lišily úlohami i typem osob. Jsou natolik odlišné, že mi připadá vhodné označit je výstižnými přezdívkami jako Slušňáky (obž.č.1 a 2) a Rošťáky (obž. č.3 a 4). Označení je ovšem jen přibližné, protože o tom, zda z pohledu souzeného skutkového děje Slušňáci jsou skutečně slušní a Rošťáci skutečně zlobiví, musí teprve rozhodnout senát paní OLO. Ve vztahu k Rošťákům již vlastně určitým způsobem rozhodl, ale o tom až níže.
Celý děj spustil starší z Rošťáků (dále Rošťák č.3), který je postava až románová. Až dosud si nastřádal 22 let života za mřížemi, pěkně rozporcovaných do tří přibližně stejných dávek. V současné době si odbývá tresty ze dvou rozsudků: z německého za obchodování s drogami, z pražského za brutální vydírání Slušňáků, v úhrnné výši 15 let. Svědek, který se s ním seznámil ve vazbě, o něm soudu řekl, že se převážně živil podvody, vydíráním a obchodováním s drogami. Jeho bratr (dále Rošťák č.4) je postava méně výrazná, s trestním rejstříkem jen lehce ušpiněným, živící se většinou poctivě, ale v případě potřeby ochotně pomáhající bratrovi, jehož se asi bojí.
Slušňáci jsou podnikatelé s dlouhou tradicí obchodování s různými komoditami, jejichž firmy od založení již odvedly do státní pokladny na daních zhruba 90 milionů Kč. Mají čisté trestní rejstříky a v místě bydliště dobrou pověst. Mimo jiné se živí pronajímáním prostor pro skladování a výrobu. To se jim stalo osudným.
Rošťák č.3 příležitostně zakoupil linku na výrobu cigaret, kterou chtěl původně zkompletovat a prodat s obrovským ziskem na Ukrajinu. Udával pořizovací cenu v desítkách milionů Kč a chtěl za ni dostat rovnou „stovku“. Podle znalce ale měla linka cenu sotva tří milionů Kč. Je zajímavé, že v r.2010 prodávající za několik měsíců po prodeji zmizel a jeho zmizení dosud nebylo objasněno.
Se zprovozňováním začal Rošťák č.3 ve svém kraji. Podle některých svědků se mu dařilo a začal i vyrábět. Odtud snad mají pocházet cigarety, o nichž je řeč v obžalobě. Je to pravděpodobné, protože v té době cigaretami ručil za půjčku několika desítek tisíc korun. Časem ale Rošťák č.3 pocítil potřebu linku přemístit. Tehdy prostřednictvím společného známého navázal styk se Slušňáky a někdy na přelomu let 2011/2012 zařízení převezl do jejich skladu, značně vzdáleného od původního stanoviště.
Zprávy Slušňáků a Rošťáků o tom, co se dělo dále, se shodují pouze v tom, že zprovozňování se tentokrát nedařilo. Pokud se na strojích něco vyrobilo, byl to nepoužitelný odpad. V podstatě o tom vypovídají také ostatní obžalovaní, kteří pracovali přímo na zprovozňování zařízení. Vesměs také tvrdí, že jejich úkolem byla příprava strojů na prodej. Mladší z Rošťáků vykonával nad nimi dozor, někdy i ve skladu přespal. Starší dojížděl jen velmi vzácně. Slušňáci přímo k lince nechodili, ale poskytovali organizační pomoc: když bylo třeba, nechali vyrobit nějakou součástku nebo obstarali materiál, sehnali lidi. V žádném případě nešlo o úkony zásadního významu.
Slušňáci si na Rošťáka č.3 stěžovali: neplatil nájemné a dokonce je časem začal terorizovat. Zvlášť nepříjemný začal být, když ukrajinský zájemce ztratil kvůli průtahům chuť linku koupit. Přesto sliboval, že dlužné nájemné uhradí, až stroje prodá. Zatím je ale přinutil, aby mu darovali několik desítek tisíc Kč. Slušňáci mu pomáhali dílem ze strachu, dílem se záměrem konečně se zbavit jeho i strojů. Podle Rošťáků to bylo ale jinak: nejdříve měli Slušňáci zájem o odkoupení baličky, ale nakonec se rozhodli pro koupi celého zařízení. Z podání Rošťáků ale není zcela jasné, zda Slušňáci také chtěli linku prodat dále nebo zda hodlali provozovat nelegální výrobu cigaret.
Pokusům o zprovoznění linky učinili v srpnu r.2012 přítrž policisté a celníci, kteří vpadli do skladu, zadrželi všechny přítomné a zabavili vše, co mohlo souviset s výrobou cigaret, včetně strojů. Nalezli výše zmíněnou zásobu cigaret, tabáku a tabákového odpadu. Celní správa vyměřila daň z nalezených cigaret a tabáku ve výši cca 10 milionů Kč, kterou Slušňáci jako skladovatelé okamžitě zaplatili, ač zdaněné zboží zřejmě není jejich majetkem.
Kdyby se toto vše odehrálo v sousedním Slovensku, drama by možná zaplacením daně skončilo, protože podle tamní právní úpravy může soud uznat uhrazení daně za projev účinné lítosti a trestní stíhání zastavit. Jsme ale v České republice, jejíž právní úprava tuto možnost neposkytuje, proto se Slušňáci i Rošťáci a všichni, kdo aspoň na chvíli pomáhali při zprovozňování linek, dostali do počátečního seznamu obžalovaných.
Až o několik měsíců později došlo k dramatickým událostem. Slušňáci byli vlákáni pod záminkou obchodních jednání do jakéhosi hotýlku poblíž Prahy, kde je napadli zakuklenci, řízení Rošťákem č.3 a přinutili je podepsat listiny, jimiž se stali majiteli linky na výrobu cigaret, zavázali se zaplatit za ni Rošťákovi č.3 několik desítek milionů Kč, dali mu do zástavy své nemovitosti a podepsali sérii blanketních směnek. Na tomto základě byla uvalena exekuce na jejich majetek. Slušňáků se ujala policie a Rošťák č.3 se dostal před soud a do vězení. Podařilo se také zastavit exekuci na majetek Slušňáků, ale místně příslušnému soudu to trvalo pět let.
Trestní řízení soudní k výše popsanému skutkovému ději má překvapivou zvláštnost: Rošťáci vypadli ze seznamu obžalovaných. V den zahájení hlavního líčení se Rošťák č.3 nacházel ve vazbě v Německu. Soudkyně OLO mu poslala obsílku, ale nepostarala se o eskortu. Když se nedostavil, vyloučila jeho věc do samostatného řízení a v něm jeho trestní stíhání pro údajnou bezúčelnost zastavila. Teoreticky mu mohla při ukládání souhrnného trestu přidat ještě až 2,5 roku, ale pokud by přihlížela k rozsudku německého soudu, dostala by se přes hranici výjimečného trestu. Rošťák č.3 tak vlastně vyšel ze šlamastyky bez trestu. Působí to dojmem, jako by bylo výhodné páchat trestnou činnost ve velkém.
Později senát paní OLO vyloučil do samostatného řízení také věc Rošťáka č.4. V tomto případě ale dosud neznám výsledek.
V každém případě Rošťák č. 3 již má „své jisté“, ví, že mu k trestu za vydírání nic nepřibude. Jistě je soudkyni OLO vděčný. Když jej za této situace použila jako korunního svědka, odvděčil se. Projevil vynikající výřečnost a schopnost manipulovat. Škodil Slušňákům ze všech sil a přecházel až do osobního napadání, které soudkyně nijak nebrzdila. Naopak jej chránila před dotěrností obhájců a obžalovaných, když mu kladli otázky, na které nechtěl odpovídat s odůvodněním, že jde o informace, které hodlá použít v připravovaném řízení o povolení procesu.
Všichni ostatní naproti tomu žijí v nejistotě, protože žalobce pro ně požaduje různě vysoké tresty. Pokud by senát předsedkyně OLO vyšel vstříc návrhu na potrestání Slušňáků, dostali by se přibližně na stejnou úroveň trestu, jakou soud vyměřil Rošťákovi č.3 za jejich vydírání s použitím násilí. Proti Rošťákům jsou ale na tom hůře, protože bez jejich finanční účasti uhradili škodu.
Do dokazování vstoupil jako deus ex machina svědek, který se vrátil z výkonu velmi dlouhého trestu za přepravu drog a předstoupil před soud s vyprávěním o tom, jak se kdysi dávno podílel se Slušňáky na nelegální výrobě cigaret. Na otázku, proč se svědectvím přišel tak pozdě, poukázal nejen na svou nedobrovolnou nepřítomnost, ale také na běh lhůty promlčení. Motivem k podání svědectví mu měla být satisfakce. Pokud bylo jeho vyprávění pravdivé, trestnost jednání by byla promlčená a obsah vyprávění jde mimo žalobní rámec. Ovšem deus ex machina se odvolal na dalšího svědka. Ten ale zjevně nevěděl, o čem je řeč a výpověď nepotvrdil.
Vina má být obžalovanému prokázána bez důvodných pochybností. Předpokládám, že senát předsedkyně OLO nebude považovat Slušňáky za majitele strojního zařízení. Netuším, jak vyhodnotí závažnost úkonů pomoci, kterou Rošťákovi č.3 poskytli, popř. zda jim uvěří, že pomáhali ze strachu a ve snaze se jej co nejdříve zbavit. Kritické pro ně bude posouzení jejich vztahu k zajištěnému tabáku a cigaretám. Slušňáci tvrdí, že jde o majetek Rošťáků, kteří naopak ukazují na ně. Je ale pravda, že mimo výpovědí Rošťáků jediným důkazem v neprospěch Slušňáků je výpověď svědka, který má s nimi nevyřízené účty a svědčí, že jeden ze Slušňáků řídil překládání tabáku z kamionu dodavatele do jeho. Naproti tomu policie nevyvinula dostatečné úsilí, aby identifikovala kamiony dodavatele a jejich řidiče, ačkoli s pomocí záznamů z mýtných bran je mohla vystopovat. Neodhalila tak dodavatele tabáku a nezjistila, kdo jej objednal a zaplatil. Je to trestuhodné a jako laik si myslím, že paní předsedkyně OLO měla morální právo odmítnout obžalobu s fatálními děrami v dokazování. Odůvodnění rozhodnutí soudu v části, týkající se této neodpustitelné mezery v dokazování, se zřejmě za daných okolností neobejde bez oblíbené floskule „soud uvěřil…“ či „soud neuvěřil…“. Tato část procesu ukazuje, jak nebezpečná může být snaha o urychlení trestního řízení přenesením dokazování před soud, pokud se zvrhne v tolerování zjevné nedokončenosti přípravného řízení.
Všichni ostatní obžalovaní jsou závislí na tom, jak soud posoudí společenskou nebezpečnost jejich neumětelství při pokusech o oživení výrobní linky.
A nepřehlédnutelná je skutečnost, že mezi svědky, kteří svědčí v neprospěch Slušňáků, jsou jedinci s čistým trestním rejstříkem bílými vranami.
Dá se předpokládat, že prvostupňový rozsudek, spočívající na chatrném základu děravé soustavy důkazů a výpovědích svědků pochybné věrohodnosti, se nebude všem líbit. Jeho další vývoj v případě podání odvolání kýmkoli bude jistě zajímavý.