Texty JUDr. Oldřicha Heina

„Kořen zajisté všeho zlého jestiť milování peněz…“

Tuto pochmurnou úvahu o lidské zištnosti a chamtivosti lze příhodně zahájit slovy významného francouzského spisovatele Victora Huga (1802-1885), který takto zobecnil ještě čerstvé zkušenosti svých starších současníků s Velkou francouzskou revolucí:

„Národy mnohdy netuší, jak jsou bohaté na lotry. Je třeba převratů, aby je objevily. Pak žasnou, co vstává z prachu.“

Číst dále

Jádro pudla

Toto úsloví je vykládáno jako snaha poznat skrytou podstatu věcí, dějů i jednání. Autorem tohoto výroku byl nejslavnější německý básník Johann Wolfgang Goethe, který je použil ve své dvoudílné veršované tragédii Faust. Podle Goethova podání učený doktor Faust chtěl proniknout do nejtajnějších mystérií a nauk a objevit kámen mudrců, a to i za cenu, že se upíše ďáblu. Když pak jednou šel z procházky, přidal se k němu černý pudl, který ho doprovázel až domů, usadil se za kamny, postupně se zvětšoval a nakonec se proměnil v ďábla Mefistofela. A tehdy Faust zvolal: „Tak tohle bylo jádro pudla?!“

Číst dále

Nic nového pod sluncem

(Nihil novi sub sole)

Před několika dny skončila desetiletá etapa zvůle a kořistění na Pražském hradě. Až na skalní přívržence „hradní party“ si většina občanů oddechla a nejrůznějším způsobem uvolnila svůj dlouhodobě nastřádaný záporný emoční přetlak, způsobený počínáním bývalého prezidenta republiky a jeho „znamenitých“ rádců, zejména pak hradního kancléře. Je přitom pozoruhodné, že právě v Čechách známe mnoho podobných pohádek o hloupém králi nebo knížeti a jeho povedených rádcích (rádci anebo i rádkyni), kteří jej zneužívali ve svůj prospěch a postupně rozkrádali královský poklad. Ačkoliv autoři těchto pohádek rozhodně nebyli prognostici ani jasnovidci, přesně odhadli temnoty lidské mysli a předpověděli děje, o jejichž budoucí obludnosti neměli ani tušení.

Číst dále

„Cesta nahoru a dolů jedna a táž!“

„Cesta nahoru a dolů jedna a táž!“

(Hérakleitos z Efesu – asi 544-484 př.n.l.)

 

Vzestupy a pády jednotlivců, sociálních skupin, etnik, států i celých civilizací provázejí lidstvo již o raného starověku. Bylo by velice obtížné vyjmenovat všechny národy, státy i civilizace napříč věky i kontinenty, které po dosažení vrcholu své historické kariéry začaly buď postupně upadat anebo byly zničeny přírodní katastrofou nebo lidským přičiněním. „Všechny věci složené změně, rozkladu a zániku podléhají“, pravil indický filosof Siddhártha Gautama zvaný Buddha (tj.Osvícený – asi 563-483 př.n.l.). Tento výrok se však týká nejen postupně chřadnoucího a umírajícího lidského těla, ale i všech lidských společností. Z historie lidstva tak zmizeli nejen Sumerové, Akkaďané, Amorité, Babylóňané, Chetité, Mittanci, Mínojci, Mykéňané, Lýdové, Médové, Skythové, Parthové anebo Kartháginci, ale i Mayové, Inkové, Aztékové, Toltékové, Olmékové a další indiánské národy Nového světa. Mnohé starořecké městské státy byly po dosažení svého vrcholného rozvoje zničeny Peršany, vnitřní úpadek tehdy světovládného Říma dovršily germánské kmeny a indická království a knížectví rozvrátili nejprve Árijci a poté muslimové. Vzestup a pád se však netýkal pouze celých sociálních skupin, ale i mocných jednotlivců, jejichž konce rovněž bývaly tragické (mocenské převraty, vraždy prosté i rodinné, tyranovraždy apod.). To vše viděli současníci, zaznamenali historici a tak se lidé postupně utvrdili ve zkušenostním poznatku, že „vše plyne“, „nic netrvá věčně“, přítomnost se okamžitě mění v minulost a po jakémkoliv společenském vzestupu se zákonitě dostavuje pád.

Číst dále

Sítě víry

A chodě Ježíš podle moře Galilejského, uzřel dva bratry, Šimona, kterýž slove Petr, a Ondřeje, bratra jeho, jak pouštějí síť do moře; neboť byli rybáři. I dí jim: Pojďte za mnou, a učiním vás rybáře lidí. (Evangelium sv.Matouše, kap.IV/18-19

Číst dále

Sítě víry 2

Sítě víry 2. část

Číst dále

Sítě víry 3

Sítě víry 3

Číst dále

Sítě víry 4

Sítě víry 4

Číst dále

Etika a právo na smrt

Část první - euthanazie

Asistované ukončení života v léčebném zařízením (euthanazie) je dlouhodobě tématem nejrůznějších diskuzí i politických svárů (naposledy tomu bylo v nedávno ukončené prezidentské kampani). Ačkoliv se jedná o velice závažnou problematiku, kterou nelze posuzovat emotivně a která si zaslouží co nejširší úhel pohledu, je překvapující, kolik lidí se staví k euthanazii záporně, což je překvapující zejména u osob pokročilejšího věku. Dokud jim totiž přeje zdraví a nedostanou se do takové životní situace, kdy zoufale čekají na vlastní smrt anebo dokonce na smrt milované osoby, která trpí nesnesitelnými bolestmi, nedokáží pochopit duševní stav osob trpících a umírajících.

Číst dále

Etika a právo na smrt 2

Část druhá - sebevražda

„Věčný zákon nezařídil nic lépe, než že nám dal jediný vchod do života, ale východů mnoho.“

50. Annaeus Seneca – 4.př.n.l.-65 n.l.; Sedmdesátý list Luciliovi)

Vstupem do života získáváme svobodnou vůli, kterou zčásti určujeme nejen svůj průběžný životní osud, ale i budoucí odchod ze života. Správná životospráva a přiměřená tělesná cvičení jsou sice základem zdraví, avšak do našeho života nepříznivě zasahují i nejrůznější vnitřní a vnější okolnosti, které nemůžeme vlastní vůlí ovlivnit – nemoci, úrazy, stáří, živelné pohromy, havárie, násilné útoky anebo válečné události, na které nejsme připraveni anebo které se nám nepodaří odvrátit. Jejich strastné účinky jsou přitom mnohdy natolik závažné, že někteří lidé tuto situaci psychicky nezvládnou a ze života dobrovolně odcházejí.

Číst dále

Etika a právo na smrt 3

Část třetí - sebeobětování

Sebeobětování je dobrovolné úmyslné jednání anebo opomenutí, které směřuje k ukončení vlastního života v cizím nebo ve veřejném zájmu, v zájmu určitých idejí anebo mravních hodnot. Při sebeobětování je tedy cíleně potlačena individuální vůle žít (pud sebezáchovy) ve prospěch někoho anebo něčeho jiného, co je v daném čase, místě a okolnostech subjektivně považováno za důležitější než vlastní život. Podle povahy konkrétního úmyslu, veřejného zájmu, ideje anebo mravní hodnoty pak lze posoudit (tj. až po smrti sebeobětovaného), zda toto sebeobětování mělo vůbec nějaký smysl a zda tedy bylo objektivně mravné anebo subjektivně mylné. Sebeobětování při ochraně přátel, spolubojovníků, spoluobčanů anebo vyšších mravních hodnot (např. pravdy, spravedlnosti a svobody) je vždy mravné, i když ze subjektivního hlediska lidí planě moralizujících, bezcitných anebo přímo zbabělých se obvykle jeví jako nesmyslné, zvláště pokud proběhlo na té „nesprávné straně“ (hrdinství si totiž strany nevybírá). Ostatně v současnosti až příliš mnoho takových lidí zastává názor, že hrdinstvím a sebeobětováním se nic nevyřeší, protože civilizace „stále jede dál, i přes mrtvoly kolem bílých skal“.

Číst dále

Zrcadlo politické špatnosti 1

Zrcadlo politické špatnosti

Politika vždycky byla a stále je předmětem diskuzí, které se vesměs pohybují v extrémně vypjaté atmosféře, poznamenané zlostí, urážkami, nenávistí a výjimečně i fyzickým násilím. Hlasy nabádající k uvážlivosti a slušnosti jsou totiž vždycky záhy ukřičeny a proto mnozí z těch, kteří se snaží vnést do politiky mravní principy chování, jsou tak „otráveni“ přemírou hloupostí a hrubostí, že se už veškerým politickým aktivitám raději vyhýbají.

Politická kultura vzbuzovala zájem již od starověku. Postřehy nejrůznějších filosofů napříč věky i kontinenty jsou proto uvedeny postupně podle tohoto seznamu:

Úvod

1. Základy stability společnosti
2. Základy politiky
3. Výběr poradců
4. Předpoklady pro výkon politické funkce
5. Nevděčnost v politice
6. Opatrnost v důvěře
7. Rodinný život politiků
8. Sexuální nástrahy v politice
9. Politická kultivovanost
10. Politika a zištnost
11. Úroveň slovního projevu`
12. Politika a pravda
13. Politika a pochlebování
14. Sebezáchovný zákaz výkonu funkce
15. Politika a slušnost
16. Politika a hněvivost
17. Politika a ješitnost
18. Oblíbenost politiků
19. Populismus
20. Politika a odvaha
21. Politika a vliv prostředí
22. Politika, občanská kázeň, spravedlnost a právní řád
23. Politika a zásadovost
24. Politika a úskalí přímé demokracie
25. Výchova politiků
26. Politici a média
27. Včasný odchod z politiky
28. Etický kodex politiků

Závěr

Číst dále

Zrcadlo politické špatnosti 5

Zrcadlo politické špatnosti

XXIII.

Politika a zásadovost.

Politik by měl být zásadový a pevný ve svých životních postojích. Své postoje a názory by měl měnit pouze tehdy, pokud by se prokázalo, že byly mylné. Zmýlit se totiž může každý, protože schopnost správného vnímání a rozpoznávání pravé skutečnosti je závislá na celé řadě časově i místně proměnlivých subjektivních i objektivních faktorů.

Poznámka: postoj je pevné životní přesvědčení, které může nabýt i podobu předsudku, názor je momentální náhled na určitý jev, děj, věc anebo osobu.

Číst dále

Zrcadlo politické špatnosti 4

Zrcadlo politické špatnosti

XVIII.

Oblíbenost politiků.

Oblíbenost politiků je proměnlivá a závisí nejen na jejich momentálním chování, ale i na plynoucím čase, konkrétní vnitropolitické i mezinárodní situaci a neustále se měnící inteligenční i mravní úrovni obou stran tohoto vztahu – tj. politiků i občanů. Nerozumnost, nevědomost a hloupost politiků se totiž s postupem času prohlubují a obdiv i povinná úcta občanů polevují. Zaslouženě a dlouhodobě oblíbený může být pouze mravný politik (který samozřejmě musí být moudrý a nikoli hloupý, nerozvážný, nedůvtipný a pošetilý), proti jehož způsobu života nemohou vznést námitky ani jeho největší oponenti (nejvýše jej mohou pohanět pro asketický způsob života a označit jej za „suchara“). Protože však mravní politici téměř neexistují (až na výjimky, jejichž politický život obvykle bývá velice krátký), jsou politici všeobecně neoblíbení. Výjimkou jsou pouze vytrvalí političtí dobrodruzi a manipulátoři (tj. nemravní a kvalifikovaní „blbové“; blíže viz „Obecná blbologie“, Nakladatelství Olomouc 1998), kteří dovedně využívají momentální společenské nálady a svými populistickými sliby, demagogickými hesly a rádoby intelektuálními bonmoty si získávají oblibu u lidí nerozumných, nevědomých a nezřídka i neuvěřitelně naivních a hloupých. Obdivovat kvalifikovaného blba (tj. byť vzdělaného, ale i „všemi mastmi mazaného“ a vychytralého) může jen prostý blb, a jen kvalifikovaný blb může být uspokojen obdivem prostých blbů. Pokud jej totiž „obdivují“ i vzdělaní lidé (a tudíž stejně jako on kvalifikovaní blbové), pak tak činí nikoli pro jeho skutečné intelektuální a mravní kvality, ale výlučně pro svůj osobní prospěch anebo pro prospěch osob příbuzných a blízkých. Skutečná intelektuální a mravní úroveň jakéhokoliv obdivovatele je totiž vždycky patrná z niterné motivace jeho obdivu, což lze snadno zjistit pečlivou hloubkovou psychoanalýzou (ostatně pokud by takoví lidé sami sobě nelhali, zjistili by to sami a museli by se sami před sebou stydět). Taková nerozumná a nemravná „obliba“ je však „cestou do pekel“, protože může přivodit nejen společenskou, ale i fyzickou zkázu dříve obdivované „veličiny“.

Číst dále

Zrcadlo politické špatnosti 3

 

Zrcadlo politické špatnosti

XI.

Úroveň slovního projevu.

Politik musí být uvážlivý v řeči.

Slavný athénský učitel a teoretik rétoriky Ísokratés (asi 436-338 př.n.l.) tvrdil, že základem rétorického umění je schopnost přesvědčivě odůvodnit svůj názor, dovednost používat vhodné výrazy a cit pro situační vhodnost. Toto vše vytváří schopnost hovořit (a ostatně se i chovat) „politicky mravně“, což Ísokratés považoval za projev úplného vzdělání athénských občanů i politiků.

Tyto schopnosti, dovednosti a zvláště pak cit pro situační vhodnost však chybí téměř všem našim politikům, protože až na nepočetné výjimky se nikdy nevzdělávali ve filosofii, etice ani v rétorice; pokud pak takové vzdělání mají, často se vlastními slovy i skutky usvědčují z jeho povrchnosti. Proto se nedokáží náležitě mravně orientovat ani vyjádřit, mnohdy planě řeční (žvaní, lžou anebo matou pojmy), používají nevhodné výrazy (zejména výrazy urážlivé, hrubé až oplzlé) a nedokáží ani citlivě reagovat na prostředí, ve kterém se prezentují, ani na úroveň svých posluchačů, které až příliš často podceňují a považují je za snadno manipulovatelné hlupáky.

Číst dále

Zrcadlo politické špatnosti 2

Zrcadlo politické špatnosti

V.

Nevděčnost v politice.

Pokud pomineme mravně zkažené politiky, kteří považují svoji funkci za jedinečnou příležitost ke zbohatnutí, pak mnohým politikům jde i o to, aby je lidé ctili, vážili si jich a dokonce je snad i milovali. Vůbec si však neuvědomují, jaká jsou kritéria pro získání společenské úcty.

„Vrcholná a dokonalá sláva spočívá na třech podmínkách: aby nás lid miloval, aby k nám měl důvěru a aby nás pokládal za hodné zvláštního obdivu a úcty.

Důvěry můžeme dosáhnout dvěma vlastnostmi: jestliže přesvědčíme lidi o své spravedlivé a rozumné prozíravosti.

Spravedlivým a věrným lidem, zkrátka poctivým mužům, se pak prokazuje důvěra tím, že je nikdo nepodezírá ze lsti a bezpráví.“

(Marcus Tullius Cicero – O povinnostech)

Číst dále

Kategorické imperativy

Chmurné poznatky „moderní doby“ svědčí o tom, že naprostá většina lidí nerada čte a nerada myslí, neboť spoléhá na to, že všechny potřebné informace snadno naleznou na internetu. Pokud však neznají „vstupní heslo“ (tedy pojem anebo jména, která hledají), internet jim nepomůže, nehledě na to, že mnohé informace na internetu jsou neúplné anebo mylné. Týká se to i pojmů kategorické imperativy, kterými se však nikdo blíže nezabývá, neboť by musel „přitlačit“ na vzdělání i myšlení.

Číst dále

Úředníkům nelze nechat volné ruce

Potřeba úřednictva vznikla souběžně se vznikem archaických státních útvarů v Indii, Mezopotámii, Egyptě a Číně. Tehdejší vládci totiž nemohli řídit všechno a rozhodovat o všem. Proto vedle soudců (nejprve náčelníků rodů) zřídili i úředníky, kteří vybírali daně, vedli evidenci pozemků, obyvatel i jejich majetků, organizovali stavby a veřejné práce apod. S úředníky však byly vždycky problémy a těmi největšími byly neschopnost, korupce a zvůle. I u nás jsou stížnosti na liknavost a neschopnost úředníků takřka na denním pořádku a v mnohé rodiny jsou kvůli tomu ohroženy nouzí anebo dokonce hrozbou vystěhování kvůli opožděným příspěvkům na bydlení. Svědomití, pracovití, poctiví, slušní a vlídní úředníci jsou totiž spíše výjimkou než pravidlem. Někteří úředníci dokonce zpracovávají agendu, o které vědí buď velice málo anebo nic, ale přesto se opovážlivě vydávají na cestu právních badatelů a vydávají rozhodnutí, která udivují absencí základních právních vědomostí. Nejhorší jsou však úředníci nadaní mocí, kteří snadno podléhají niterné touze nařizovat, nepovolovat, zakazovat, šikanovat anebo trestat. Mnohokrát již bylo např. upozorňováno na některé nezodpovědné úřednice Orgánu sociálně právní ochrany dětí (OSPOD), které už napáchaly mnoho škod a vyděšenými dětmi jsou nezřídka označovány jako čarodějnice anebo ježibaby

Číst dále

„Jak dlouho ještě…?“ („Quousque tandem…“ ; Marcus Tullius Cicero – 106-43 př.n.l.; Contra Catilinam)

Po naší justici je druhým nejkritizovanějším státním orgánem státní zastupitelství, které svojí činností neustále prohlubuje právní nejistotu občanů. Tento občanský neklid totiž vyvolávají nejen tisíce nespravedlivě stíhaných osob (podle statistiky přes tisíc zprošťujících rozsudků ročně), ale i občanů s nějakým více či méně významným společenským postavením (zejména starostů obcí a měst), kteří žijí v neustálých obavách z možného trestního postihu. Přestože nezřídka musí řešit mimořádně obtížné a právně náročné úkoly (a sami přitom mnohdy ani nejsou právníci), nikdy si nemohou být jisti tím, že si na ně policisté anebo státní zástupci něco nevymyslí a ve své bujné představivosti je obviní z nejrůznějších smyšlených zločinů. Už mnohokrát se totiž stalo, že své fantazijní představy „protlačili“ až k soudu, kde poté své oběti několik let popotahovali, vymýšleli a křivili důkazy, za účinné pomoci hromadných sdělovacích prostředků je špinili a skandalizovali, poté je připravili o zaměstnání a nakonec jim zničili zdraví, rodiny, podnikání, přátelské vazby i společenskou prestiž. Pokud však v soudní síni nedokázali svá tvrzení obhájit a hrozil jim zprošťující rozsudek, začali „kličkovat jako králíci“ a tvrdili, že soud měl pouze jiný právní názor. Je to lež, protože pokud jejich představy o trestné činnosti nebyly podloženy důkazy, nejednalo se o rozdílné právní názory, ale o zakrývání vlastní nezodpovědosti a neschopnosti. Zarputilí státní zástupci se však mnohdy ani s pravomocným zprošťujícím rozsudkem nesmířili a přestože věděli, že dovolání bude zbytečné, ještě dodatečně se úmyslně pokoušeli své oběti trápit a snad z toho dokonce měli i škodolibou radost. Záštiplné emoce však nemohou a ani nesmějí nahradit objektivně ověřitelné důkazy – to bychom se jinak ocitli v inkvizičním anebo islámském středověku. Ještě nikdy se také nestalo, aby provinilí státní zástupci uznali své chyby, omluvili se za ně anebo dokonce podali rezignaci na své funkce – omluvu i náhradu způsobené škody totiž raději nechávají na státu.

Číst dále

„Těm, co soudí spravedlivě, se vydaří obec a vzkvétá lid, co v ní bydlí.“

Rozhodování našich soudů (judikativní aplikace práva) je předmětem dlouhodobé kritiky. Veškeré politické vize a proklamace o reformě justice totiž dopadly „na půdu vyprahlou a skalnatou“, ve které nemohly vzklíčit a přinést užitek. Přestože nemalá část soudců se snaží nejen vyhovět požadavkům našeho platného práva, ale i respektovat základní mravní normy a zejména pravidla slušného chování, soustavně se setkáváme i s takovými soudními rozhodnutími, o kterých se obvykle říká: „odborníci se diví, laici žasnou“. Nezřídka se dokonce stává, že soudci už ani nesoudí podle platného práva, ale podle svých mnohdy podivných představ anebo podle svého momentálního pokřiveného (po)hnutí mysli, na platné právo se neohlížejí a proto se ani neobtěžují svá rozhodnutí přesvědčivě zdůvodnit. Takové chování už není ani úzkoprsým právním pozitivismem, který bývá soudcům často vytýkán, ale doslova právním nihilismem, neboť se pohybuje mimo platné právo i judikáty, které sice mohou být občas inspirativní, ale nejsou obecně závazným pramenem práva. Odstrašujícím příkladem takového přístupu k nalézání práva může být výrok jednoho soudce krajského soudu v P., který prohlásil: „Tento senát se judikáty neřídí, tento senát judikáty tvoří!“ V této souvislosti si nelze nevzpomenout na slova anděla ze známé české pohádky „Hrátky s čertem“, kterými oslovil samolibého otce Scholastika: „Ďábelská pýcha z tebe mluví, poustevníku! Nelidskou zpupností jsi oděl svoji duši!“

„Zpupnost je nutno více hasit než požár!“

(Hérakleitos z Efesu – asi 544-484 př.n.l.)

Číst dále

Hodnota života

Úvahy o hodnotě života jsou v současném světě předmětem mnohých názorových sporů, neboť čím více lidé podléhají náboženským anebo pseudohumanistickým představám, místní morálce, politickým manipulacím, předsudkům a emocím, tím jsou jejich představy o této hodnotě zmatenější. Svět je totiž nábožensky, politicky i názorově rozdělen a představy o hodnotě života (a tedy nejen života lidského) se tedy různí podle místní hierarchie hodnot. V některých zemích jsou proto na špičce společenské hodnoty vědci, lékaři a záchranáři, v jiných zase teroristé; někde je týrání zvířat zločinem, jinde jsou zvířata považována za pouhou věc, nad jejímž týráním se nikdo nepozastavuje. V civilizovaných zemích mají také velikou společenskou hodnotu nejen řádní a milující rodiče, ale i jejich pracovité, zdvořilé a dobře vychované děti, které jsou zárukou budoucí společenské stability; jinde jsou však děti vychovávány k národnostní nenávisti, sebevražedným atentátům anebo jako budoucí „potrava pro děla“ a jejich pomatené matky jsou na to ještě hrdé. Pořadí těchto hodnot je tedy určováno z hlediska „vyššího principu mravního“ anebo z hlediska místní a společenské morálky, která až příliš často nemá nic společného s mravností. Sjednocení těchto hledisek je ovšem možné pouze u zubaře, v sanitce, na nemocničním lůžku anebo na operačním sále, protože bolest zubů, úraz, těžká nemoc anebo reálná hrozba smrti dokáží zásadně změnit i po staletí vžitá hodnotící kritéria. V takových mezních případech mají totiž lékaři a záchranáři vždycky hodnotu nejvyšší

Číst dále

Poctivost ve smluvních vztazích

Před několika lety jsem se v průběhu diskuze s členy jedné známé náboženské sekty otázal, co by podle jejich mínění mohlo okamžitě a celosvětově zlepšit mezinárodní i mezilidské vztahy. A protože téměř všichni věřící rychleji mluví než myslí, s rozzářenýma očima okamžitě vyhrkli: „Láska!“ Začal jsem se smát a říkal jsem jim: „To si vážně myslíte, že se lidé na celém světě mohou okamžitě začít milovat?“ Nato znejistěli a když už nevěděli, kudy kam, poté jsem jim řekl: „Poctivé smluvní vztahy! Aby lidé pod hrozbou přísné právní i mravní diskvalifikace uzavírali poctivé smlouvy, aby si vzájemně nelhali a nepodváděli se!“ Načež tito iracionální šiřitelé všeobjímající lásky začali myslet (nebývá to u nich zvykem!) a tuto argumentaci uznali jako racionální. Takže pozorně čtěte!

Číst dále

Podobenství o hrudce soli

Blíží se prezidentské volby a na sociálních sítích (jako ostatně před každými volbami) se opět objevují zlobné až nenávistné komentáře k jednotlivým kandidátům. V našem dlouhodobě mravně deformovaném společenském prostředí to však není nic neobvyklého. Nejde přitom pouze o volby - tito škarohlídi, „zapšklí“ kritici, moralisté, mravokárci a zarputilí bojovníci „proti všemu a všem“ totiž využívají jakékoliv příležitosti k uvolnění svého záporného emočního přetlaku (zlosti, vzteku), přičemž jejich urážky a „odvážná“ špinění druhých nezřídka umocňuje „ochranná“ anonymita. Jen ojediněle se objevují slova vyzývající ke slušnosti, uvážlivosti a toleranci, která však záhy zapadnou v záplavě škodolibých a nenávistných slov. Životní osudy, slova i činy každého člověka je přitom nutno vnímat komplexně (dialekticky) a nelze z nich účelově vytrhávat jen drobné epizody, které se momentálně hodí k jeho skandalizaci.

Ve starověku lidé věřili v „boží mlýny“ za života i v zaslouženou odplatu po smrti. Proto se mnohem více báli následků za svá zlá slova i činy a uvažovali nad tím, zda jejich účinky lze nějak zmírnit anebo odčinit. O vysvětlení se pokusil indický filosof Buddha (asi 563-483 př.n.l.) ve své rozpravě, označené jako „Podobenství o hrudce soli“.

Číst dále

Spravedlnost je základem států

V naší společnosti se prohlubuje neklid, nedůvěra v platné právo a nevíra ve spravedlnost. Tento stav sice trvá již téměř třicet let, ale varovná i kritická slova byla vždycky umlčována anebo znevažována. Postupně to však zjišťují i někteří soudci, kteří jsou tímto úpadkem právního vědomí občanů natolik zneklidněni, že i oni na tuto situaci začínají veřejně poukazovat. Semena tohoto právního i mravního nihilismu však zaseli nejen filosoficky a právně nedovzdělaní politici a zákonodárci, kteří „porevoluční“ právo důsledně „odmravňovali“, ale i samotní soudci, kteří opovrhli kulturními právními tradicemi a úzkoprsému pozitivistickému výkladu práva se rychle přizpůsobili. Nelze totiž zapomenout slova jednoho z bývalých ministrů spravedlnosti, který prohlásil, že „úkolem soudců není nalézat nějakou pomyslnou spravedlnost, ale pouze platné právo“, jakož i slova předsedy Ústavního soudu, který pravil, že „k soudům se nechodí pro spravedlnost, ale pro rozsudky“. Podobnými znevažujícími výroky vůči spravedlnosti totiž vždycky začínal právní i mravní rozklad společnosti, neboť vypuštěného „džina právního formalismu“ lze jen stěží zahnat zpátky do lampy.

Číst dále

Mravnost a morálka

Mravnost a morálka jsou dlouhodobě tématem filosofických úvah, které se opírají o tisíciletá pozorování lidských vlastností a chování. Výuka této tématiky je však na všech stupních našeho školství zanedbávána, takže nejasnosti ohledně vzájemného poměru mravnosti a morálky přetrvávají. Je proto jen málo těch, kteří tuto problematiku pochopili, a ještě méně je těch, kteří ji dokáží vysvětlit. Stačí si jen poslechnout naše politiky, pedagogy anebo soudce a pokud víme, o čem se vlastně snaží hovořit, ustrneme nad jejich nevědomostí. Pokud bychom totiž použili podobenství o rozsévači (Evangelium sv.Matouše, kap.13/3-8), pak semena tohoto vědění až příliš často padají podle cesty, na místa skalnatá anebo do trní, takže nevzcházejí a nevydávají užitek. Až příliš mnoho lidí se totiž zdráhá číst literaturu náročnou na přemýšlení a pokud vůbec něco smysluplného přečtou, čtou rychle a povrchně, nad přečteným nepřemýšlejí a nezřídka jsou čtením jejich mozkové závity natolik unaveny, že v další četbě už nepokračují anebo v důsledku své nevědomosti podléhají zmatku, bludům anebo zlosti. Pokud však tato slova padnou do myslí chápajících (tj. v zemi dobrou), je jim to k celoživotnímu užitku i potěšení.

Číst dále

Krize právní kultury

Při nedávné diskuzi na stránkách „Neviditelného psa“ vznesl jeden z diskutujících domněnku, že právo je věda. Není tomu tak, neboť současné právo se zásadně vzdálilo od ideí jeho zakladatelů. Za padesát let své právní praxe jsem v soudních síních zažil tolik křivých soudních výroků, které mne utvrdily v přesvědčení, že právo není věda. Pokud se totiž pokusíme definovat pojem „věda“, pak se patrně i s mými názorovými odpůrci shodneme v tom, že je to myšlenková anebo praktická (experimentální) činnost, která posouvá lidstvo kupředu, upřesňuje informace známé, objevuje dosud neznámé a tak přispívá k poznání pravé skutečnosti. V právu k tomu však nedochází, neboť všechny moudré právní zásady byly vymyšleny již před 2000 léty a zbývá pouze užívat je v praxi. Od té doby nebylo platné právo nikde na světě obohaceno o něco zcela nového, objevného a mravně i právně převratného. Pokud tomu někdo z budoucích diskutujících nevěří, nechť si opatří knihu docenta JUDr.Jaromíra Kincla, CSc. „Dicta et regulae iuris anebo právnické mudrosloví latinské“ (Vydavatelství Karolinum Praha 1990), a tuto knihu ať si pozorně alespoň dvakrát pročte. Jsem si naprosto jist, že laik užasne a odborník bude zahanben. Co tehdy římští právníci vymysleli, to byla opravdová právní věda, a to na takové úrovni, které jsme my nikdy nedosáhli a ani nedosáhneme. Našim „právním vědcům“, zákonodárcům a politikům totiž chybí to, co tehdy bylo pro právní vědu nezbytné – tj. studium filosofie a právní historie. U Římanů to bylo zejména studium stoické filosofie (Marcus Tullius Cicero a Lucius Annaeus Seneca) a dějin Říma, římských právních zvyklostí a právních norem (Titus Livius – Dějiny římské od založení Města).

Číst dále

Alternativní pravdy

Po tisíce let lidé lidé usilují o pravdivé poznání vesmíru, světa, přírody, okolního dění i sama sebe. V dávné minulosti však měli k dispozici jen velice málo pravdivých (objektivních) informací a proto je ve své „mozaice poznání“ doplňovali domněnkami, smyšlenkami i fantazijními představami. Tak postupně vznikly animismus, totemismus, polyteismus, monoteismus i další rozmanisté „ismy“, které už miliony lidí svedly na cestu bludnou. Také v současnosti jsme natolik zahlceni informacemi všeho druhu, že pro nerozumného, nedostatečně vzdělaného a nezkušeného pozorovatele je velice obtížné poznat, která informace je pravdivá a do mozaiky poznání vhodná, a která informace je nepravdivá a vede k mylným představám i nepravdivému obrazu pravé skutečnosti (objektivní reality). Toto současné tápání v informacích je o to obtížnější, že pravdomluvnost a poctivost už dávno nejsou „in“ a u mnohých mravně nepevných občanů, lhářů a dezinformátorů vzbuzují posměch. Proto se stále častěji setkáváme nejen s úmyslným i nedbalostním přehlížením informací pravdivých, ale i se záměrným vytvářením a šířením informací nepravdivých, zejména lží a polopravd. A jelikož správná definice pojmu znamená jeho pochopení, je třeba uvést, že lež je úmyslné vyslovení nepravdy, zatímco polopravda je nepravda „okořeněná“ špetkou pravdy, takže vzbuzuje dojem pravdy. Polopravdy se tedy jejich neustálým rozvíjením stávají dezinformacemi, z nichž menší část je pouhým výsledkem senzacechtivosti („Už jste to paní slyšela?“ anebo „Jedna paní povídala že tamta paní povídala“) a větší část je výsledkem cílené nepoctivé manipulace s informacemi pravdivými i nepravdivými. Výsledek je stejný, protože polopravda je jako celá lež. K nejhorším projevům matení pravdy dochází v náboženství a v politice, avšak tento pochmurný jev se projevuje i ve státní správě, policii, státním zastupitelství a justici. Tam všude se cíleně anebo z nedbalosti žongluje s informacemi pravdivými i nepravdivými a výsledky takového křivení pravdy jsou mnohdy tragické. V poslední době např. mnoho našich občanů zneklidňují právní nejistota a cílené manipulace s pravdou ze strany orgánů činných v trestním řízení, které při svém vzdělání a technických možnostech mají lepší předpoklady k poznání pravé skutečnosti. Není tomu tak. Ono totiž poctivé hledání pravdy objektivní vždycky bylo, je a bude je mnohem obtížnější, než jednoduché vytváření mylné pravdy subjektivní.

Číst dále

Konflikt práva a rozumu

Jednou z přirozených vlastností lidí je vytvářet si závazná a přísná pravidla chování. Na základě ústní společenské dohody tak vznikaly již v pravěku místní a skupinové zvyklosti (obyčeje) a v průběhu dalších tisíciletí i místní, skupinové a náboženské morálky, které pak nejmocnější členové rodících se státních útvarů v Indii a Mezopotámii postupně přeměnili v písemné „božské právo“. Bylo by velice zdlouhavé popisovat proces tvorby právních norem i nejstarší zákoníky, z nichž až dodnes je nejproslulejší zákoník babylónského krále Chammurabiho z 18.stol.př.n.l., jehož dominantní právní zásada „oko za oko, zub za zub“ se stala i základem Mojžíšových zákonů a po dalších 3000 létech též základem islámského práva šarí´a.

Číst dále

Zkušenost je nejlepší učitelkou všeho. (Experientia optima rerum magistra est.) (Gaius Iulius Caesar – 100-43 př.n.l.)

Všichni zajisté známe přísloví „Chybami se člověk učí“, které je jen laickou formou psychologické poučky „Záporné emoce mají funkci učení“. Nikdo není dokonalý, chybovat může každý, ale pokud má za povinnost být při výkonu svého zaměstnání, povolání, postavení anebo funkce maximálně pozorný a svědomitý, nemá právo na omyl. Takových profesních anebo momentálních postavení je celá řada – lékaři, stavitelé, strojvedoucí, řidiči z povolání i řidiči amatéři, prostě všichni ti, kteří svým případným omylem mohou způsobit škody na fyzickém anebo duševním zdraví, na majetku, obecně prospěšných zařízení apod. Je pozoruhodné, že zatímco vůči jejich případným pochybením bývají orgány činné v trestním řízení velice přísné, pochybení policistů, státních zástupců i soudců bývají velkoryse přehlížena, jako by snad jich se rovnost před právem netýkala. Jejich bezbřehá nezávislost přitom potlačuje nejen jejich sebekontrolu a zodpovědnost, ale i funkci učení z chyb.

Číst dále

Věř, ale komu věříš, měř! (Fide, sed cui fidas, vide!)

V každé tíživé sociální i politické situaci nastává příznivá doba pro demonstrace proti vládě i proti účelově označeným vnitřním a vnějším nepřátelům. Lidé si vyslechnou líbivé (populistické) projevy řečníků, vykřičí se a pokud se objeví nějaký charismatický vůdce (je přitom úplně jedno, co říká), téměř pravidelně bývá „zaděláno“ na pořádný problém. Takových vůdců lidu už totiž lidstvo zažilo bezpočet a výsledky jejich plamenných projevů mnohdy vedly k pouličním bouřím, pogromům, občanským válkám, revolucím i válečným konfliktům. Co všechno se dá dokázat pouhými slovy! Všechny ty demonstrace a shromáždění jsou přitom co do formy, obsahu i účinku velice podobné. Pokud totiž porovnáte dobové fotografie z 20.století s fotografiemi současnými, užasnete nejen nad podobností grimas a slov řečníků, kteří se opájejí pocitem vlastní důležitosti, ale i jejich posluchačů (stejné zaťaté pěsti, zlostí zrudlé tváře, nadávky, výhrůžky apod.). Ve skupině se totiž lidé chovají zcela jinak než jako jednotlivci a nezřídka je jim i hanba, že se takové akce zúčastnili, zvláště pokud se pak vidí v televizi ve společnosti lidí, s jejichž názory nesouhlasí a kterých se štítí. Tyto demonstrace přitom nikdy nic pozitivního nepřinesly, ale naopak zvýšily společenské napětí, zlost a nepřátelství. Ještě nikdy se totiž nestalo a jistě ani nestane, aby se lidé vraceli z protivládních demonstrací pozitivně emočně naladěni, neboť s takovým záměrem ani nejsou svolávány.

Číst dále

Zlo je lidské dílo

Ačkoliv se lidstvo pyšní tím, co všechno dokázalo a dokáže, ve skutečnosti je to pouhý přírodní druh, který prošel statisíciletým vzestupným procesem vývoje z primitivních tlup primátů až do nepříliš povzbudivé současnosti, která se díky jeho nerozumnosti, nevědomosti a hlouposti postupně stává procesem sestupným. Existence lidstva i celý proces jeho vývoje je však pouhou tisícínou vteřiny z celkového procesu vzniku a vývoje Země a její přírody. V průběhu přerodu primitivních primátů v myslícího člověka si totiž archaičtí lidé stále zachovali mnohé zvířecí instinkty a pudy, které jejich neustálým opakováním a výchovou svých potomků postupně rozvinuli a přeměnili je v místní a skupinové zvyklosti – tj. obyčeje a místní i skupinovou morálku, která neměla s ušlechtilostí a mravností nic společného. Mezi dominantní instinkty a pudy totiž vedle pudu sebezáchovy, pudu hladu a pudu sexuálního patřily i útočnost (agresivita) a sklon k brutálnímu násilí, což by se žádný zodpovědný archeolog, psycholog ani historik neodvážil popřít.

Číst dále

Z křivé mysli i křivá slova pocházejí

Úvahu o řeči a váze i síle slov si zaslouží doplnit i úvahou o jejich poctivosti. Lidé křivě myslící totiž jasná a pravdivá slova nepoctivě rozmělňují slovíčkem „ale“ a snaží se tím vyhnout přímé odpovědi anebo zpochybnit obsah řečeného. V nedávné době jsme to zažili např. při epidemii covidu 19, kdy mnozí občané, advokáti, soudci i politici sice říkali, že proti covidu je nutno bojovat se vší rozhodností, „ale…“ – a pak začalo rozmanité kličkování, fantazírování, hledání viníků, vymýšlení zaručených způsobů léčby, podezírání i obviňování. Na podzim se to může opakovat. V současnosti je podobná situace i ohledně války na Ukrajině. Mnozí dezorientovaní občané, rusofilové i členové tradičně rusofilsky a stalinisticky orientovaných rodin totiž říkají, že Putin a Rusové se sice s tou „speciální operací“ unáhlili, „ale…“ – a zase začnou kličkovat a poukazovat na údajný ukrajinský nacismus, banderovce, zločiny USA a NATO, přimíchají k tomu EU, rasismus, kolonialismus apod., přičemž jejich argumentace je pouze principiálně protizápadně zaměřená a nebere v potaz všechny typické znaky brutálního nacionálního socialismu, příznačného nejen pro současné Rusko, ale i pro Čínu a Severní Koreu. Podobně jsou sice schopni pokrytecky odsoudit teroristické útoky Palestinců i ostatních muslimů, avšak vždycky k tomu přidají ono slůvko „ale…“ - a ihned poukazují za údajné i skutečné zločiny Izraelců, kteří v nenávistí přetlakovaném arabském prostředí pouze úporně hájí svoji bytostnou existenci a v emočním přetlaku nevolí vždy vhodnou reakci.

Číst dále

Váha a síla slov

Řeč a slova jsou významným prvkem mezilidské komunikace. Slova mohou být stručná i mnohomluvná, rozumná i nerozvážná, vlídná i zlostná, dokáží lidi spojovat i rozdělovat, působí radost, žalost, hněv, zlobu i nenávist a nezřídka byla i počátkem mezilidských konfliktů, počínaje hádkami, domácím násilím, rozvody a vraždami v afektu, dále pogromy, rebeliemi, vzpourami nebo občanskými nepokoji a konče revolucemi, občanskými válkami a dokonce i válkami světovými. Na počátku toho všeho přitom byla pouhá nehmotná slova, pocházející z neukázněné anebo zlé mysli.

Číst dále

Problematika znaleckého dokazování

Dokazování v soudním řízení za pomoci znaleckého posudku je již po mnoho let nebezpečným úskalím trestního i občanskoprávního procesu. Není to tedy žádné novum a patrně proto by bylo na místě předpokládat, že přinejmenším od doby platnosti zákona o znalcích a tlumočnících č.36/67 Sb. si policisté, prokurátoři (nyní státní zástupci) i soudci sami vytvořili dostatek nejrůznějších mechanismů (interní pravidla, zvyky anebo prostý zodpovědný přístup), jak se znalci účinně spolupracovat v zájmu zjištění objektivní (materiální) pravdy. Přesto se až doposud nepodařilo zajistit bezpečnou „plavbu“ a na tomto úskalí postupně „ztroskotala“ dlouhá řada trestních i občanskoprávních kauz. Kupodivu právě díky znalecké činnosti totiž bývá objektivní (materiální) pravda nezřídka zahalena takovým závojem klamu, že její zjištění je zcela nemožné. Státní zástupci i soudci proto opakovaně poukazují na četné nedostatky znaleckých posudků, na průtahy při jejich vyhotovování i na vzájemné rozpory mezi znalci, které se nedaří odstranit ani doplněním znaleckých posudků, ani výslechem znalců anebo jejich vzájemnou konfrontací. Z těchto důvodů proto dochází k narušování anebo dokonce maření průběhu přípravného řízení trestního, trestního řízení soudního i občanskoprávního řízení.

Číst dále

Boží mlýny

Zhruba 5 000 let už trvá snaha moudrých mužů a občas i žen o probuzení lidstva z temného, primitivního a pudového pravěku. Stále se to ale nedaří, neboť většina lidí je rozumu vzdálená (homo amentus) anebo dokonce rozumu prostá (homo dementus). Po všech zkušenostech z 20.století (pamětníci přece stále žijí) by snad už ale bylo možné pochopit, že všechny problémy současnosti způsobuje přezíravý přístup k minulosti i k základním mravním hodnotám všech civilizovaných společností (pravdě, spravedlnosti, slušnosti a míru). Historie je totiž učitelkou života (Historia magistra vitae est), „Zkušenost je nejlepší učitelkou všeho“ (Experientia optima rerum magistra est), „Chybami se člověk učí“ a „Kdo se nepoučí z minulých chyb, bude je znovu opakovat“. Tyto osvědčené zásady zdůrazňovali moudří lidé již ve starověku (Cicero, Seneca aj.), ojediněle je nalezneme i v temném křesťanském středověku (v islámu nikoli, tam středověk stále ještě trvá) a ve 21.století už to jsou jen „hlasy volající v poušti“. Pyšní současníci „novověku“, jehož časové hranice se stále posouvají kupředu a náš novověk postupně mění ve středověk, totiž z hlouposti i neznalosti úporně ignorují tragické chyby minulosti a proto je stále znovu opakují. Nic nového pod sluncem (Nihil novi sub sole).

Číst dále

Kainovo znamení

Z historie lidstva známe jen málo událostí, jejichž děj je do nejmenších podrobností pravdivý. Mnohem více událostí je totiž zkreslených anebo nepravdivých a kromě nich ještě známe bezpočet legend, bájí a mýtů, které jsou pouhým výplodem tvořivé lidské představosti. Při srovnávacím studiu pravdivé i nepravdivé historie a rozmanitých fantazijních představ si přitom nelze nepovšimnout, jak obrovský podíl v nich mají popisy závisti, žárlivosti, zloby, nenávisti a násilí, počínaje rodinami (mikrostrukturami) a konče celými národy (makrostrukturami). Mezi takové prastaré násilnické mýty patří i biblický příběh Kaina a Abela (Kniha Genesis, kap.IV/3-12) a o pověstném Kainově znamení (kap.IV/15), kterým údajně Bůh Kaina poznamenal za vraždu jeho bratra, aby všem bylo zjevné, že je bratrovrah a osoba zavržená (tzv. znamení hany – signum vituberalis). Co však bylo kořenem Kainova zločinu, jehož děj se již po tisíce let v rozmanitých podobách stále opakuje? Když si pozorně přečtete uvedené pasáže Knihy Genesis (1.Kniha Mojžíšova), snadno zjistíte, že kořenem toho zločinu byly závist a žárlivost, neboť Bůh údajně (a provokativně) přijal zápalnou oběť Abelovu, zatímco obsahově shodnou oběť Kainovu nepřijal, ačkoliv jako vševědoucí musel vědět, jak bude žárlivý, popudlivý a zlostný Kain reagovat.

Číst dále

Kali a Dvápara jsou stále mezi námi

Nechuť ke čtení a sebevzdělávání vysvětlují mnozí lidé tím, že všechny potřebné informace snadno najdou na internetu, což považují za rychlejší i pohodlnější. Není tomu tak. Pokud totiž neznají „vstupní heslo“ (vyhledávané jméno nebo název), internet jim nepomůže. Kromě toho existuje mnoho zajímavých „vstupních hesel“, která i přes jejich znalost na interetu nenaleznete, neboť zájem o ně není předpokládán a tudíž byla „vytěsněna“. Mezi taková opomíjená jména patří i hinduističtí démoni hráčské vášně Kali a Dvápara, uvedení v mravoučném příběhu o králi Nalovi a princezně Damajantí. Tento příběh (obvykle označovaný jako pohádka) je součástí hrdinského eposu Mahábháraty, který byl sepsán asi kolem 5.stol.př.n.l. a údajně popisuje válku mezi bratranci Kuruovci a Pánduovci, ke které mělo dojít asi kolem r.3101 př.n.l. Podle tohoto příběhu král Nala propadl hráčské vášni a při hře v kostky s démony Kalim (tj. Černým) a Dváparou byl lstivě obehrán a prohrál tak nejen své království, ale i svoji manželku Damajantí. Nakonec to sice dobře dopadlo a oba se k sobě vrátili, avšak tento příběh už nepraví nic o tom, zda byl král Nala z hráčské vášně vyléčen.

Číst dále

Zadlužit se je pohádkově snadné

Pud shromažďovací a touha vlastnit, uspět a vyniknout provázejí lidstvo již od pradávných dob, kdy se teprve intelektuálně probouzelo a sociálně formovalo. Ve všech učebnicích historie i v odborných vědeckých pracích lze snadno nalézt konkrétní důkazy o tom, jak lidé nejprve shromažďovali zásoby a poté peníze, s jakým úsilím získávali společenské postavení, i o tom, že na mnohé své pozdější aktivity, podnikatelské záměry a nákladné stavby si museli půjčit peníze od těch lidí, kteří je pouze shromaždovali a pak se ziskem půjčovali. Nikdo už nezjistí, kdo první půjčil peníze a jak vysoký úrok za to požadoval. Prastaré zkušenosti však praví, že peníze se snadno vypůjčí, ale těžko splácejí. Ani jediný průměrný dlužník (vyjma bankovních VIP z řad politiků, vysokých státních úředníků, podnikatelů, manažerů, soudců a státních zástupců), také nepovažuje svého věřitele za nezištného dobrodince, ale pokládá jej za svého úhlavního nepřítele, kterého se bojí a z hloubi duše jej nenávidí, zvláště když mu stále připomíná splátky anebo mu už hrozí soudem a exekucí. V historii lidstva se také ani jediný filosof anebo náboženský myslitel neodvážil vyřknout kategorický mravní imperativ „Miluj i věřitele svého jako sebe samého!“, neboť všichni dlužníci by se mu přinejmenším vysmáli.

Číst dále

Úpadek právní kultury

Postupný úpadek naší právní kultury je již dlouhodobě veřejným tajemstvím, neboť „v obci se špatnými zákonodárci spatříš i špatné zákony“ (parafráze Senekova výroku v závěru této úvahy). Někteří naši ideoví tvůrci zákonů i zákonodárci samotní by sice velice rádi napodobili dva tisíce let staré a stále inspirativní římskoprávní definice, avšak nedostatek jejich vzdělání, mravní vybavenosti a vyjadřovacích schopností je v jejich právních experimentech předem diskvalifikuje. Bylo by možno uvést celou řadu naprosto děsivých právních ustanovení, avšak mezi jedno z „nejpodařenějších“ patří § 8 nového občanského zákoníka, který zní:

 

„Zjevné zneužití práva nepožívá právní ochrany.“

Číst dále

Etika při výkonu státní moci

Výkonná moc (zejména úřednictvo a policie) je nejrozsáhlejší formou uplatňování státní moci, neboť zasahuje do všech sfér života občanů. Zatímco soudní pře anebo dokonce trestní řízení se týkají jen malé části obyvatelstva, rozličná správní řízení se v životě občanů nevyhnou nikomu. Ať už jde o územní plány, stavební řízení, převody nemovitostí, daně, sociální podpory, přestupková řízení, evidenci obyvatelstva apod., vždy se občané musí setkat s nějakým státním úředníkem, úředníkem místní samosprávy anebo policistou, kteří plní nejrůznější povinnosti uložené jim platnými právními předpisy. Mezi úředníky ovšem patří i někteří politici, kteří vykonávají funkci ministrů, jakož i jim podřízení ministerští úředníci, kteří nezřídka praktický život mimo svoji kancelář vůbec neznají a kteří někdy na svých židlích přetrvali nejen několik ministrů, ale i změnu režimu.

Základním problémem, který provází lidstvo již přes 5000 let, je ovšem způsob výkonu této státní moci. Již v ranných státních útvarech se totiž starověcí vládci nemohli obejít bez svých úředníků, protože vlastní silou už nemohli zajistit výkon své vlády a společenský pořádek tak, jako to kdysi mohl činit vůdce tlupy, rodu nebo kmene, který svojí fyzickou silou převyšoval ostatní.

Číst dále

„Slyší-li nechápaví, podobají se hluchým…“

Absolvoval jsem bezpočet diskuzí na téma mravnosti a morálky, ale doposud ještě ani jediný diskutující nebyl schopen tyto pojmy definovat a rozlišit. Pokusím se proto znovu rozesít prastará semena moudrosti a spoléhat na to, že alespoň některá padnou v zemi dobrou a vydají užitek (viz Evangelium sv.Matouše, kap.13/3-9). Zatím tomu tak nebylo a některé popuzené reakce svědčily spíše o půdě neúrodné, skalnaté a vyprahlé.

„Slyší-li nechápaví, podobají se hluchým. Přísloví jim dosvědčuje, že jsouce přítomni, jsou nepřítomni.“ (Hérakleitos z Efesu – asi 544-484 př.n.l.)

Jedná se o pojmy mravnost, nemravnost, mravní normy, kategorické mravní imperativy, morálka, morální normy, kategorické morální imperativy a konflikty mezi mravností a morálkou i mezi jednotlivými morálkami.

Číst dále

„Po ovocích jejich poznáte je.“

„Po ovocích jejich poznáte je.“

(Evanglium sv.Matouše, kap.7/16)

 

Nedávné udělení milosti prezidenta republiky pravomocně odsouzenému řediteli Lánské lesní správy Miloši Balákovi. vzbudilo vlnu záporných emocí napříč celou naší společností (vyjma nepočetných výjimek prezidentových skalních příznivců), které však postupně pohasly vzhledem k tomu, že neustále se stupňující svévolné chování prezidenta republiky již považujeme za běžný projev jeho psychického stavu. Odborné i laické kritické hlasy přitom povětšinou nepřihlížejí k tomu, že kritizované prezidentovo rozhodnutí je logickým vyústěním jeho dlouhodobého chování, kterému nikdo účinně nebránil. „S jídlem roste chuť!“ Podstatnou vinu na této lhostejnosti k růstu potencionálně nebezpečných politiků má především historická nedovzdělanost našich občanů i politiků, kteří vůbec neznají prastará poučení o tom, jak by se měli představitelé států (vládci) chovat, aby byli oblíbení a upevňovali důvěru lidu ve svá počínání. Každý politik by totiž měl být natolik historicky i filosoficky vzdělaný, aby se mu při každé momentální situaci nejen vybavilo příhodné poučení z historie a filosofie, ale aby byl také schopen tohoto varování uposlechnout.

Číst dále

Co dokáží slova.

Slova, slova a slova. Jsme obklopeni záplavou slov různého obsahu i kvality a mnozí občané proto stále častěji říkají: „Co je pravda a co je lež? Jak se v tom máme vyznat? Komu a čemu máme věřit?“ Málokdo je totiž natolik zkušený a historicky i filosoficky vzdělaný, aby se v tom množství slov a informací dokázal vyznat (orientovat) a zaujmout názor odpovídající pravé skutečnosti (objektivní realitě).

Slova jsou sice nehmotná, ale stejně jako představy mají tvořivou povahu a mnohokrát již vyvolala nejen potěšení, radost nebo zármutek, ale i mylná rozhodnutí, hádky, spory, nelibost, hněv, zášť, závist, nenávist, násilnosti, vraždy, nepokoje, revoluce i války, mnohokrát způsobila slušným a poctivým lidem nenapravitelnou škodu a mnohokrát také učinila z relativně normálních lidí hlupáky, násilníky, běsnící demonstranty anebo i vraždící monstra. Slovům totiž nedávají sílu a účinnost ti, kteří je pouze vysílají, ale pouze ti, kteří je v důvěře v jejich pravdivost přijímají (posluchači a čtenáři) a uvádějí je v život. „Věř, ale komu věříš, měř!“ (Fide, sed cui fidas, vide!). Řečník bez posluchačů by totiž byl podoben Démosthenovi, který se snažil překřičet moře, a původce konspiračních teorií bez důvěřivých posluchačů a čtenářů Kukulínovi, který své tajemství o králi Lávrovi šeptal do vrby.

Číst dále

Funkce trestu v současném světě

Žijeme ve světě zločinu. „Na to, že jsou rozvrácené mravy, že vládne ničemnost, že se vztahy mezi lidmi zhoršují a vedou ke zločinům všeho druhu, si stěžovali už naši předkové, na to si stěžujeme my, na to si budou stěžovat naši potomci.“ (Lucius Annaeus Seneca – O dobrodiních, X; Nakladatelství Svoboda 1992, str.30). Jasnozřivá a přitom pochmurná Senekova vize se vyplňuje již déle jak 2 000 let. Také současný svět, stejně jako svět Senekův, je dějištěm chamtivosti, kořistnictví, násilí, brutality, neúcty ke svobodě i lidskému životu, krutých občanských válek a v neposlední řadě i fanatického islámského terorismu, jehož krutost budí zděšení i odpor a ohrožuje existenci celého civilizovaného lidstva. Přestože pachatele všech těchto zločinů je nutno nejen dopadnout, ale i přísně potrestat, problematika trestu je stále ještě poznamenána mnohými tabu, předsudky, pověrami a nezřídka i pseudohumanistickými idejemi, které podle momentálního stavu kriminality i emoční nálady ve společnosti kolísají od neuvážlivé shovívavosti až po neuvážlivou tvrdost. Extrémní výkyvy ve způsobu trestání jsou ostatně příznačné pro jakoukoliv mravně nevyspělou společnost.

Číst dále

Trest smrti v otázkách a odpovědích

Obsah

1 - 4 Úvod 5 - 6 I. Trest smrti a právo na život 7 - 13 II. Usmrcení v nutné obraně 14 - 23 III. Trest smrti a humanita 24 - 27 IV. Převychovatelnost zločinců jako překážka trestu smrti 28 - 30 V. Trest smrti a civilizační úroveň 31 - 37 VI. Preventivní (odstrašující a výchovná) funkce trestu smrti 38 - 40 VII. Trest smrti a justiční omyl 41 - 49 VIII. Trest smrti a právo zločince na život 50 - 53 IX. Trest smrti a údajná státem posvěcená vražda 54 - 5 54 - 55 X. Trest smrti a estetika 56 - 58 XI. Trest smrti a ekonomika 59 - 63 XII. Trest smrti a předurčení ke zločinu 64 - 71 XIII. Trest smrti a jeho smluvní a zákonné překážky 72 - 80 XIV. Trest smrti a jeho funkce spravedlivé odplaty a satisfakce 81 - 91 XV. Trest smrti a kategorické mravní imperativy 92 - 93 XVI. Trest smrti a jeho výkon 94 - 96 XVII. Vyhnanství jako adekvátní náhražka trestu smrti 97 - 98 XVIII. Budoucnost trestů 99 - 103 XIX. Celkové závěry

Číst dále

Bludné cesty justice

Reforma justice je již téměř třicet let tématem více či méně kvalifikovaných debat politiků i představitelů justice. Tímto tématem se zabývala i úvaha „Reforma justice vyžaduje reformu myšlení“ (Právní rádce 3/2008), která měla iniciovat zohlednění této problematiky ze širšího úhlu pohledu. Až doposud se tak nestalo. Mnozí politici totiž o právu a jeho judikativní aplikaci (tj. soudcovském výkladu práva) vůbec nic nevědí a většina soudců není schopna změnit své myšlení, neboť úporně lpějí na svých zvyklostech i na nezřídka nesmyslné dikci zákonů, kterou mnohdy ještě křiví nesmyslným a nezákonným výkladem. Pokud pak kteréhokoliv soudce požádáte, aby definoval takové pojmy jako spravedlnost, spravedlivost, ekvita, mravnost, morálka, dobré mravy anebo „obyčejné lidské cítění“ (§2 odst.3 občanského zákoníka), snadno zjistíte, že v důsledku své filosofické a právní nedovzdělanosti nebudou schopni formulovat přesné a srozumitelné stanovisko, zvláště když je nemohou vyhledat ani v komentářích anebo judikátech. Také proto jsou některé rozsudky iracionální, argumentačně vadné anebo nepřezkoumatelné, neboť mnohým soudcům chybí orientace v právní kultuře, výbavnost kultivované právní argumentace i slovní zásoba - např. výklad kategorického pojmu „musí“ jako „nemusí“, anebo argumentace, že „jednání žalobce nebylo zcela v souladu se zákonem“, aniž soud uvedl, v čem nesoulad se zákonem spatřuje. Podobných případů problematických anebo dokonce nezákonných soudních rozhodnutí jsou přitom tisíce, což vzbuzuje v občanech nejen pocit nejistoty, ale i rozhořčení a hněv.

Číst dále

„Překročíš-li řeku Halys, zničíš velkou říši!“

„Překročíš-li řeku Halys, zničíš velkou říši!“

(Věštba Delfské věštírny lýdskému králi Kroissovi před válkou s Peršany v.546 př.n.l.)

 

V hodinách dějepisu se děti učí množství jmen i dat, která si v životě stejně nezapamatují, namísto toho, aby se učily nejen o chybách našich předků, ale i o chybách starověkých i středověkých vládců, které se i po tisíciletích stále opakují. Příkladem může být i současná válečná situace na Ukrajině, na straně Ruska provázená zbytnělým sebevědomím, podceněním protivníka a mylnými informacemi ruské zpravodajské služby. V Rusku se totiž nenašel ani jediný historicky vzdělaný a rozumně uvažující politik (ostatní politici i generálové raději mlčeli), který by prezidentu Putinovi nastínil dávné historické události a varoval by jej slovy „Překročíš-li řeku Halys, zničíš velkou říši!“

Číst dále

„Což navěky trvá na zemi hněv?“

„Což navěky trvá na zemi hněv?“

(Sumerský epos o Gilgaméšovi – asi 25.stol.př.n.l.)

Dějiny lidstva jsou plné zla, násilí, boje, sváru, závisti, hněvu a nenávisti. Ve všech zaznamenaných historických událostech by totiž bylo stěží možno nalézt jediný rok, kdy lidé žili v klidu a míru. Zlatý věk lidstva nikdy neexistoval – byla to pouze představa archaického řeckého básníka Hésioda (8.stol.př.n.l.) o dávných dobách, kdy se věk bronzový měnil ve věk železný a „země vydávala kov k jejímu obdělávání i k válkám.“

Číst dále

„Řeč pravdy je prostá“

„Řeč pravdy je prostá“

(Veritas simplex oratio est)

(Lucius Annaeus Seneca – 4 př.n.l.-65 n.l.)

 

Svár pravdy a lži trvá již tisíce let a nově jej lze „okořenit“ tímto výrokem bývalého poslance za KSČM Leo Luzara: „Lidé mají právo šířit i lži.“ Nepřekvapuje to. Specifická komunistická morálka napříč všemi kontinenty je totiž dlouhodobě založena na násilí a lžích a v některých totalitních zemích přežívá dodnes. Všichni rozumní, uvážliví, poctiví a slušní lidé se však jistě shodnou v tom, že lhaní je nemravné a v civilizované lidské společnosti nemůže sloužit jako vzorová mravní norma chování. Výjimkami jsou pouze milosrdné lži nevyléčitelně nemocným a umírajícím, anebo motivační lži těžce zkoušenému obyvatelstvu a vojákům nespravedlivě napadených zemí. Ostatně podobnost komunistických a nacistických ideálů a praktik je natolik blízká, že s názorem Leo Luzara by jistě souhlasil i ministr propagandy nacistického Německa Josef Goebels, který (údajně) pronesl podobný výrok: „Stokrát opakovaná lež se stane pravdou.“

Číst dále

„Výchova je pro vychovávané druhým Sluncem“

„Výchova je pro vychovávané druhým Sluncem“

(Hérakleitos z Efesu – asi 544-484 př.n.l.)

28.3. t.r. vzpomeneme 530. výročí od narození významného českého myslitele a průkopníka moderní pedagogiky Jana Amose Komenského (místo narození není přesně známo, zemřel 15.11.1670 v Amsterodamu) . O jeho významu i díle bylo napsáno mnoho publikací, avšak chybí v nich některé informace, které mohou upřesnit jeho filosofické názory i všeobecně mylný pohled na historii vyučování

Číst dále

Zlo pochází ze zlých představ

Lidstvo provází tisíciletý konflikt dobra a zla, který je dlouhodobě nevyvážený ve prospěch zla. Dobro je totiž založeno na dodržování poctivých a slušných pravidel chování, což se nerozumným, nevědomým a hloupým lidem vždycky příčilo, zatímco zlo spočívá v jejich porušování, což se jim vždycky líbilo. Od počátků věků se každá lidská společnost se potýkala s násilím, chamtivostí, lakotou, hrubostí, arogancí moci, zlobou, záští, závistí a rasovou, národnostní, náboženskou nebo třídní nenávistí, přičemž dobro bylo vždycky v defenzivě a žádný absolutní a nadpřirozený soudce zlu nikdy nezabránil. Všudypřítomné zlo nás proto stále provází a projevuje se válkami, občanskými válkami, masakry obyvatelstva, genocidami, revolucemi, občanskými nepokoji, národnostním, náboženským anebo rasovým útlakem, terorismem, násilnou a majetkovou kriminalitou a konče nenávistnými demonstracemi a záplavou záštiplných útoků na internetu.

Číst dále

Chammurabi může být stále aktuální

Pohrdání historií práva je oblíbenou kratochvílí mnohých politiků i nedovzdělaných právníků, kteří nikdy nepochopili a ani nepochopí, že ke smysluplnému výkladu soustavně novelizovaného platného práva musí používat nejen zdravý rozum (který jim mnohdy chybí), ale i nadčasové výroky slavných právníků a vládců z minulých staletí i tisíciletí. Každý kulturně vyspělý právník by proto měl znát nejen výroky slavných římských právníků Celsa, Ulpiana, Gaia, Paula, Modestina, Neratia a dalších, které jsou uvedeny v Justiniánské kodifikaci ze 6.stol.n.l., ale i některé obžalovací a obhajovací řeči Marka Tullia Cicerona (zejména „Pro Milone“ a „Contra Catilina“), i jeho knihy „Tusculské hovory“, „O povinnostech“ a „O zákonech“. Významné jsou též Hérakleitovy úvahy o logu a „pravdivém právu“, Hésiodovy úvahy o soudnictví, Mojžíšovy zákony a tak bychom mohli pokračovat až k pověstnému zákoníku babylónského krále Chammurabiho, který vládl asi v letech 1792-1750 př.n.l.

Číst dále

Boží mlýny nejsou spolehlivé

V každé lidské společnosti od nejasného počátku lidských dějin vzrostl záporný společenský přetlak vždycky tehdy, když se výrazně prohloubily sociální rozdíly a přestaly platit principy rovnosti, spravedlnosti a „pravdivého“ práva (byť i práva obyčejového). V takové době vždycky přibývalo lidí nespravedlivě trestaných, ukřivděných, oloupených, okradených i podvedených, kteří se u svých náčelníků, vládců, lhostejných úředníků a soudců marně dovolávali spravedlnosti a práva. Mnozí z nich proto v sobě dusili bolest i zlost a říkali si: „Na každého jednou dojde“, „Žádný strom neroste do nebe“ anebo „Boží mlýny melou pomalu a jistě“.

Číst dále

Bez rozumu nic nemůže být správně vykonáno

(Římský státník Marcus Tullius Cicero – 106-43 př.n.l.; Tusculské hovory IV/83)

 

Nová vláda zdědila schodek ve státním rozpočtu ve výši 419 miliard Kč. Tato částka je natolik vysoká, že ani nejlepší tým vyšetřovatelů by nemohl spolehlivě prokázat, kolik peněz z této ohromné sumy bylo rozkradeno, kolik neúčelně utraceno za nesmyslné projekty a soudní spory a kolik lidí rozličného sociálního postavení se na účet státu bezostyšně přiživovalo a stále ještě přiživuje. Dostupné důkazy totiž nestačí k obvinění anebo dokonce k odsouzení někoho z těch, kteří přímo kradli, podváděli anebo nějaké miliony „odkláněli“. Po dosavadních zkušenostech lze proto předpokládat, že podobné sebeobohacovací metody se budou opakovat i v příštích letech, aniž by proti nim kdokoliv účinně zasáhl.

Číst dále

Žongléři s korektností

V posledních několika letech se doslova „roztrhl pytel“ s chaotickými představami o korektnosti, přičemž je pozoruhodné, že prakticky všichni nadšení uživatelé tohoto pojmu nejenže nedokáží pojem „korektnost“ definovat, ale ani se v souladu s tímto pojmem chovat. Pojem „korektnost“ je přitom možno přesně definovat jako slušnost a jakékoliv další účelové výklady jsou proto nepřesné a zavádějící.

 

Slušnost je jednou z pilířových pozitivních povahových vlastností (ctností), které ve svém souhrnu představují mravnost. Těmito základními ctnostmi jsou: moudrost, uvážlivost, spravedlivost, poctivost, slušnost, skromnost, střídmost, zdrženlivost, uměřenost, uvážlivá odvaha, lidskost, laskavost a soucitnost. Se slušností pak souvisejí i další ctnosti - např. zdvořilost, ohleduplnost, věrnost, spolehlivost, pravdomluvnost apod. Vysvětlování obsahu a vzájemné provázanosti jednotlivých ctností by bylo nad rámec této úvahy – proto se zaměřme pouze na slušnost, o které se sice až příliš často vzletnými slovy hovoří, avšak „ostří“ používané argumentace je vesměs tupé. Fanatikům „korektnosti“ to ovšem nevadí, protože oni si výklad tohoto pojmu svévolně přivlastnili, výklady odporující jejich věrouce útočně odmítají jako „nekorektní“ a při svých výpadech nezřídka používají slova, která lze jen stěží označit jako korektní. Pod pojmem „korektnost“ si totiž nejčastěji představují povinnou zdrženlivost a toleranci ve vztahu k chování určitých národností, etnik anebo komunit, bez ohledu na to, jaká je jeho mravní povaha. Konkrétní realizace jejich představ však nemá se slušností nic společného.

Číst dále

Funkce trestu v současném světě

Žijeme ve světě zločinu. „Na to, že jsou rozvrácené mravy, že vládne ničemnost, že se vztahy mezi lidmi zhoršují a vedou ke zločinům všeho druhu, si stěžovali už naši předkové, na to si stěžujeme my, na to si budou stěžovat naši potomci.“ (Lucius Annaeus Seneca – O dobrodiních, X; Nakladatelství Svoboda 1992, str.30). Jasnozřivá a přitom pochmurná Senekova vize se vyplňuje již déle jak 2 000 let. Také současný svět, stejně jako svět Senekův, je dějištěm chamtivosti, kořistnictví, násilí, brutality, neúcty ke svobodě i lidskému životu, krutých občanských válek a v neposlední řadě i fanatického islámského terorismu, jehož krutost budí zděšení i odpor a ohrožuje existenci celého civilizovaného lidstva. Přestože pachatele všech těchto zločinů je nutno nejen dopadnout, ale i přísně potrestat, problematika trestu je stále ještě poznamenána mnohými tabu, předsudky, pověrami a nezřídka i pseudohumanistickými idejemi, které podle momentálního stavu kriminality i emoční nálady ve společnosti kolísají od neuvážlivé shovívavosti až po neuvážlivou tvrdost. Extrémní výkyvy ve způsobu trestání jsou ostatně příznačné pro jakoukoliv mravně nevyspělou společnost.

POKRAČOVÁNÍ TEXTU V PDF SOUBORU V PŘÍLOZE

Číst dále

„Co jest pravda?“

Tento údajný výrok římského správce provincie Judea (prokurátora) Piláta Pontského(Publius Pontius Pilatus – 1.stol.n.l.) byl s největší pravděpodobností zapsán až kolem r.100 n.l. (Evangelium sv.Jana 18/38), tj. téměž 70 let po Ježíšově procesu a následném ukřižování. Mnozí biblisté se proto shodují v tom, že evangelista Jan nebyl Ježíšovým učedníkem a pouze velice volně rozpracoval předcházející evangelia Matouše, Marka a Lukáše, které obohatil o své vlastní představy. Dále vyslovují pochybnosti, zda tento údajný výrok byl při Ježíšově procesu vůbec vysloven, když ostatní evangelisté se o něm nezmiňují, nikdo z Ježíšových učedníků nebyl u tohoto procesu přítomen a protokolace z procesu se nevedla. Faktem ovšem je, že tento pravděpodobně fiktivní výrok vešel do dějin a stále je užíván, pokud se hovor začne vést na ožehavé téma pravdy. Naposledy se o tomto tématu zmínila bývalá ministryně spravedlnosti mgr.Marie Benešová, když v souvislosti se záměrem kriminalizovat šíření dezinformací začala uvažovat nad tím, kdo vlastně bude určovat, co je pravda a co je dezinformace. Kdyby ovšem uvažovala dialekticky (tj. i se znalostí historie, filosofie a psychologie), nejenže by musela vědět, že problematika pravdy, omylu a lži se dotýká celé společnosti, ale musela by znát i základní filosofické a psychologické mechanismy, jak je od sebe odlišit.

Číst dále

Právo na nemravnost

Tato úvaha je aktualizovaným úvodem XII.kapitoly knihy „Průvodce po cestách mravnosti, spravedlnosti a práva“, jejíž vydání bylo v r.2000 odmítnuto s odůvodněním, že „mravnost v tomto státě nikoho nezajímá a mravnost v právu teprve ne“. O dva roky později byla připravena podobná učební pomůcka pro základní školy s názvem „Tripitaka aneb tři koše učení o správné cestě“, jejíž vydání pak zmařily učitelky ze základních škol, které prohlásily, že „mravnost je odtržená od reality a žáci by se uvedeným citátům smáli.“ Uplynulo 21 let a ovoce této přehlíživosti k dobrým mravům nejen dozrálo, ale začalo i hnít a zapáchat („Něco je shnilého ve státě dánském…“).

Číst dále

Pocit svobody

Svoboda je v celé historii lidstva druhým nejužívanějším pojmem (tím prvním je spravedlnost, o níž je první zmínka již ve 24.stol. př.n.l. v Egyptě). Představy o svobodě se však napříč věky různí, přičemž je příznačné, že až příliš často volají po svobodě lidé, kteří o její podstatě vůbec nic nevědí. Čím méně však vědí, tím více křičí, ačkoliv ve svém běžném životě se nejen musí zcela nesvobodně přizpůsobit svým pracovním, rodinným a občanským povinnostem, ale mnohdy „otročí“ i svým závislostem na alkoholu, nikotinu, drogách, sexu a nejrůznějších požitcích. Jakmile však nějaký „vyvolávač duchů“ začne blouznit o neomezené lidské svobodě a vypustí tak džina kolektivní neposlušnosti, zloby a nenávisti (zejména označením nepřátel), propukne kolektivní běsnění, neboť nerozumní, nevědomí a hloupí lidé jsou přístupní nejrůznějším manipulacím a v kolektivu podobných lidí se chovají zcela jinak než jako izolovaní jedinci. Platí to po celé věky, v každé době. Jednou z přirozených vlastností hlouposti je totiž sdružování, které jí dává ničivou sílu. Takto vznikaly sociální bouře už ve starověku (např. v 1.přechodném období Egypta ve 21.stol.př.n.l.), z Nového zákona známe volání zmanipulovaných Židů “Ukřižuj ho, ukřižuj ho!“, pověstný je lynč významné alexandrijské matematičky a filosofky Hypatie ze strany poštvaných křesťanů v r.415 n.l. (původce tohoto náboženského běsnění Cyril je přitom katolickou církví dosud považován za světce) a tak by bylo možno pokračovat přes pogromy Židů, lynče černochů, sociální a rasové bouře, plenění, drancování, atentáty anarchistů, brutální revoluce a občanské války až ke kolektivnímu běsnění nacistů, komunistů a v neposlední řadě i přívrženců nejrůznějších „svobodomyslných“ hnutí (v poslední době např. přívrženců hnutí BLM). Nepožadovali snad i v padesátých létech minulého století naši znamipulovaní občané tresty smrti nad údajnými zrádci lidu? Čím se lišili od davu Židů, kteří tentýž trest požadovali pro Ježíše Krista?

Číst dále

Genetické předurčení nelze změnit vizemi

Všichni jsme se v dějepise učili o vývojových fázích člověka - od sběračství přes lov, pastevectví, zemědělství až po stavitele vesnic a měst. Všechny tyto aktivity se postupně a nerovnoměrně vyvíjely a utvrzovaly po celá tisíciletí, staly se základem tradic, obyčejů i místních skupinových morálek a dokonce i základem typické etnické, národnostní anebo i národní genetické vybavenosti. Mnozí současní politici i nadšení „humanisté“ však buď úmyslně anebo z nevědomosti popírají skutečnost, že některá etnika anebo národnosti se ve svém vývoji opozdily a geneticky i mentálně ustrnuly v nižších vývojových fázích. Pokud to však někdo otevřeně řekne anebo napíše, vědomostně zanedbaní politici i pseudohumanisté okamžitě vzplanou zlobou a nejenže nebudou přemýšlet o tom, zda tato slova snad přece jen nebudou pravdivá, ale až s patologickou nenávistí na jejich autora zaútočí a budou jej obviňovat z nejrůznějších „ismů“, počínaje nacismem a konče rasismem. Na jejich politické proklamace anebo fantazijní představy o člověku se však příroda neohlíží, protože člověk je její nedílnou součástí a podléhá takovým přírodním zákonitostem vývoje, které žádné politické ani pseudohumanistické vize nezmění. Tak jako se nikdy nepodařilo pouhou politickou proklamací anebo dokonce násilím vytvořit „nadčlověka" (tj. nadřazenou árijskou rasu) anebo „nového socialistického člověka“, tak ani z příslušníků některých etnik a národností se ani za několik generací nepodaří vychovat farmáře, stavitele, architekty nebo dokonce matematiky, astronomy, fyziky, chemiky, filosofy, malíře anebo sochaře. Zkuste si je jen při těchto aktivitách představit a okamžitě zjistíte, že to možné není.

Číst dále

Boj o koryta

Řečtí filosofové Sókratés (469-399 př.n.l.) a Platón (427-347 př.n.l.) měli při hodnocení tehdejší athénské demokracie pravdu. Po vlastních zkušenostech s athénskými demokraty opojenými mocí totiž dospěli k závěru, že demokracie (tj. vláda lidu) je nejzkaženějším společenským zřízením, kterým končí jeden cyklus vývoje lidské společnosti a počínaje tyranidou začíná cyklus další. Oba přitom snili o osvícené vládě filosofů, avšak jejich iluze se nikdy nenaplnily. Filosofů je totiž málo, nechtějí se ušpinit v politickém bahně, většina společnosti jim nerozumí a ta její nejhorší část je navíc sprostě uráží a haní. Prozatím se však nikde nepodařilo nahradit demokracii smysluplnějším politickým systémem.

Číst dále

Toto jsou příkazy práva:…

Tento úvod nadčasové věty římského právníka Domitia Ulpiana (170-228 n.l.) by jistě i o půlnoci dokázal doplnit každý alespoň průměrně vzdělaný právník: „…čestně žít, druhému neškodit, každému přát, co jeho jest.“ (Iuris praecepta haec sunt: honeste vivere, alterum non laedere, suum cuique tribuere). Jen nepatrné procento právníků by však i plném vědomí dokázalo tuto větu přesvědčivě vyložit, a už jen zlomek promile z nich by dokázal podle této věty také žít. Pochmurné činy mnohých našich advokátů, exekutorů, státních zástupců i soudců jsou toho smutným důkazem. Ještě horší je situace u našich politiků i u běžných občanů – nejenže o Domitiu Ulpianovi nikdy neslyšeli, ale tuto příkazovou větu ani neznají, natož aby se jí ve svém životě řídili – nač také, vždyť studium právní historie a filosofie právě prochází stadiem všeobecného opovržení. Žijeme přece tady a teď – a nač jsou nám tedy úvahy a výroky prastarých právníků a filosofů, kteří své poučky formulovali již v dobách, kdy naši primitivní praprapředkové ještě živořili v hliněných chatrčích, odívali se kůžemi a neuměli číst ani psát? Jen si poslechněte naše politiky, právníky, státní zástupce a soudce – ještě nikdy nikdo z nich Ulpianova slova veřejně nepoužil a nevyložil, protože takové vědomosti a odvahu ani nemají!

Číst dále

Reforma justice vyžaduje reformu myšlení

Reforma justice je již téměř třicet let tématem více či méně kvalifikovaných debat nejrůznějších právních odborníků i laiků. Za celou tuto dobu však nebyl zaznamenán ani jediný poctivý a odborně kvalifikovaný názor, že bez reformy myšlení je reforma justice nemožná. Proto již v Právním rádci č.3/2008 byl uveřejněn článek s tímto názvem, který však nikoho z představitelů justice evidentně neoslovil. Reforma vlastního myšlení je totiž u mnohých soudců též věc nemožná, protože jednak úporně lpějí na zažitých stereotypech vlastního myšlení i chování, a kromě toho i na nezřídka nesmyslné dikci zákonů, kterou mnohdy ještě navíc křiví svým nesmylným a nezákonným výkladem

Číst dále

Pandemie hlouposti

Historie lidstva je plná násilí a utrpení, avšak mohla se vyvíjet zcela jinak, kdyby lidé více mysleli, poučovali se ze svých chyb a zkušeností a méně se řídili pocity, touhami a vášněmi. Ačkoliv moudří lidé napříč kontinenty i věky před nerozumností a hloupostí stále varovali, nikdo jim nevěřil a vždycky se setkali s nepochopením a nevděkem.

„Poučovat hloupé je nejen zbytečné, ale i nebezpečné.“

(Indická učebnice moudrosti Paňčatantra aneb Patero ponaučení – 3.stol.n.l.)

Miliony lidí proto zahynuly ve zbytečných válkách a revolucích, tisíce živočišných druhů byly vyhubeny, mnohé lesy vykáceny, vzduch i vody znečištěny, touha po požitcích, majetku a moci vedla k nezměrnému utrpení a z hlouposti, zloby, závisti a nenávisti vzešly mnohé strasti. Lidé však hrozící nebezpečí vždycky podceňovali a hloupost svého počínání vždycky zjistili až s odstupem času, kdy už bylo na uvážlivé chování pozdě a lítost už nic nespravila. Celé generace lidstva proto z vlastní negativní zkušenosti dobře poznaly a stále znají fenomén hlouposti (blbosti či duševní omezenosti), která od pravěku až do současnosti byla a stále je největším nepřítelem lidstva. S veškerými epidemiemi se lidstvu nakonec přece jenom podařilo vypořádat, neboť míra ohrožení byla tak zřetelná a naléhavá, že aktivizovala ty nejlepší lékaře a vědce k usilovnému bádání a nalezení léků; pouze některé epidemie skončily i bez lidského přičinění samy. Také na hloupost byly již ve starověku předepisovány léky, kterými byly vzdělanost, rozumnost, uvážlivost, slušnost a sebekázeň (též sebeovládání). Stačí se pouze začíst do bezpočtu moudrých knih starověkých autorů a užasneme, jak byli všímaví i předvídaví a jak jsou jejich myšlenky stále aktuální. Všichni hlupáci (blbové, dementi) na celém světě však tuto léčbu od starověku až do současnosti kategoricky odmítají, protože „myšlení bolí“ a pro jejich omezené mozky jsou vzdělání, myšlení, uvážlivost, slušnost a hlavně sebekázeň bolestivou a nestravitelnou medicínou. I po tisících létech se proto situace lidstva nezměnila. Téměř každodenně jsme tudíž svědky nejen povážlivých, ale i zcela obludných blbostí - válek, občanských válek, teroristických útoků, občanských nepokojů, zločinů, ničení životního prostředí, drancování přírodních zdrojů i nejrůznějších konspiračních teorií, dezinformací a lživých zpráv (fake news), jejichž účinnost na naivní a důvěřivé občany vzbuzuje podiv i strach. Stále ještě existují lidé, kteří úporně věří v placatost Země anebo v geocentrismus a přibývají i nejrůznější pomatení věrozvěsti, hlásající konec světa. Přibývají i anarchisté, antisemité, antiglobalisté, antirouškaři, extrémní feministky, antifeministé i pseudohumanisté, kteří pod heslem boje proti otrokářské minulosti lidstva boří sochy, účelově zkreslují a popírají historii, znevažují „bělošskou“ hudbu, umění, vědu i astronomii, skandalizují oprávněné policejní zákroky a některým „barevným“ zločincům dokonce staví pomníky, inspirované extrémistickým černošským hnutím BLM. Moderním módním jevem se pak stala homosexualita anebo nejasnost sexuální orientace, kdy někteří lidé lehkovážně mění své osudové předurčení k mužské anebo ženské existenci a ze všeho nejraději by byli jeden rok mužem a druhým rokem ženou, aby si oboustranně užili protikladných sexuálních zážitků. Ti všichni jsou beznadějně zamotáni v pavučině svých žádostí a mylných představ, které jim způsobují úkorné a trýznivé psychické stavy.

Číst dále

Věčný příběh korupce

Blíží se volby do Poslanecké sněmovny, téměř všechny politické strany oprášily své staré programy a znovu se pokoušejí ošálit voliče omšelým heslem nesmiřitelného boje proti korupci. Výsledky jejich dosavadního úsilí jsou však natolik žalostné, že už jen toto heslo vzbuzuje posměch, tím spíše, když je provázejí nerealizovatelné vize, svědčící o neznalosti a chabém důvtipu jejich původců.

Číst dále

Věroučné představy o spravedlnosti

Představy o spravedlnosti provázejí lidstvo již tisíce let. Např. již ve 24. století př.n.l. pronesl egyptský vezír Ptahhotep tento výrok, který by měl být vytesán ve všech soudních síních, aby jej měli soudci stále na paměti:

 

„Spravedlnost je velkolepá,

a její znamenitost trvalá,

nemění se od nepaměti.“

(Břetislav Vachala – Zajímavosti ze Starého Egypta;

Nakladatelství Albatros 1989, str.188)

 

Výklad pojmu „nepaměť“ (pradávno) je sice u mnohých národů různý, ale zpravidla kolísá od 1500 let níže. Pro Ptahhotepa tedy tato „nepaměť“ sahala až do předdynastických dob, tj. cca do 5.tisíciletí př.n.l. Přestože si tehdy lidé vážili spravedlnosti a uctívali i její božské představitele (např. Maat v Egyptě, Ninurtu v Babylóně, Dharmarádžu v Indii, Themis a Díké v Řecku, Iustitiu v Římě apod.), v dnešní době je spravedlnost považována za přežitek minulosti. Stěží by se totiž našel politik, soudce anebo státní zástupce, který by dokázal tento pojem definovat. O spravedlnosti se totiž nikdy neučili, nic o ní nevědí a nikdy se o ni ani nezajímali.

Číst dále

Nevědomost hříchu činí.

Nerozumnost, nevědomost a hloupost sužují lidstvo od jeho raných počátků až do současnosti. Jsou původcem všech strastí, konfliktů, zločinů, válek, revolucí, zločinných forem vlády i nemravných soudních a úředních rozhodnutí. Jejich obětí je mnohem více než všech dosavadních epidemií i živelných pohrom a tyto oběti stále přibývají.

„Hloupost je DNES všeobecnou chorobou krajin pod Nebesy.

Je největším neštěstím lidských tvorů.

A převelikou pohromou jejich žití.“ (Čínský filosof Sün-c´- 4.stol.př.n.l.)

Všeobecná vzdělanost lidstva se sice od starověku podstatně zvýšila, avšak účinnost nerozumnosti, nevědomosti a hlouposti ani v nejmenším nepominula – naopak čím více je vzdělanců (mnohdy i s honosnými tituly), tím více je i vzdělaných hlupáků, kteří svého vzdělání zneužívají ke svému vlastnímu prospěchu a ke škodě jiných. Jejich životní orientace je kořistnická a na svoji špatnost si natolik zvykli, že zcela pozbyli studu za všechny své vyřčené lži a zlé skutky. Jsou jich plné kanceláře, úřady, soudní budovy i ministerstva, naleznete je všude a jejich slova i skutky hovoří za ně jasnou řečí.

„Jedna z největších civilizačních pohrom: učený hlupák.“ ( Karel Čapek)

„Mnohoučenost nenaučí rozumnosti.“ (Hérakleitos z Efesu – asi 544-484 př.n.l.)

(F.Ch.Kessidi – Hérakleitos; Nakladatelství Svoboda 1985, str.54)

Číst dále

Obecná blbologie

Celé generace lidstva znaly a znají fenomén hlouposti (blbosti), která od pravěku až do současnosti byla a stále je největším nepřítelem lidstva. S veškerými epidemiemi se lidstvu nakonec přece jenom podařilo vypořádat, protože míra ohrožení byla tak zřetelná a tak naléhavá, že aktivizovala ty nejlepší lékaře a vědce k usilovnému bádání a nalezení léku. S epidemií blbosti (v poslední době pak zejména blbosti importované z Asie, Afriky a ze zemí Středního východu) však lidstvo kupodivu stále ještě nezačalo účinně bojovat, ač hrozí reálné nebezpečí, že lidská blbost nakonec zcela zničí „modrou“ planetu Zemi a lidstvo v hrůzné Apokalypse vyhyne – a to dříve, než se mu podaří svoji blbost rozšířit do vesmíru

Číst dále

Obyčeje v trestním řízení

V poslední době se v trestním řízení začala vyskytovat obsahově velice problematická a trestním řádem neupravená ukončení policejního šetření (nebo též prověřování), prováděného podle § 158 odst.1 trestního řádu na základě oznámení občanů anebo poškozených. Pokud totiž policisté z nejrůznějších důvodů dojdou k ryze subjektivnímu závěru, že vzniklé „podezření ze spáchání trestného činu“ nedosahuje kvalitativní úrovně „důvodného podezření ze spáchání trestného činu“ a že podle jejich mínění ovlivněného úrovní jejich poznání, zkušenostmi a momentálním psychickým rozpoložením se tedy o trestnou činnost zjevně nejedná a zjištěné podklady zjevně neodůvodňují zahájení úkonů trestního řízení podle § 158 odst.3 trestního řádu, zašlou oznamovateli trestného činu pouhé stručné vyrozumění, že tato věc byla „vyřízena jiným způsobem“. V tomto vyrozumění však nejenže není vůbec uvedeno, o jaký konkrétní způsob vyřízení se jedná, ale ani z jakých důvodů a podle jakého zákonného ustanovení bylo takto rozhodnuto.

Číst dále

Věčnost totalitního myšlení

Motto: „Vy si, Vata, ve svý kulacký zaslepenosti myslíte, že před tím socialismem se

někam schováte, že před ním někam utečete. To se ovšem hluboce mýlíte, ten

socialismus si vás najde všude!“ (kpt.Ořech – Černí baroni)

Ačkoliv od listopadu 1989 již uplynulo 31 let, nelze říci, že žijeme ve stabilizované demokratické společnosti a totalitních návyků i deformací jsme se definitivně zbavili. Občas sice ještě doznívá kritika předlistopadových poměrů, avšak při porovnání se současnou praxí lze snadno dojít k poznání, že pokud někteří bývalí „totalitní“ úředníci, policisté, prokurátoři a soudci byli formalističtí, lhostejní, bezcitní a zpupní, jejich „demokratičtí“ následovníci nejsou o nic lepší a mnozí z nich by se dokonce ve všech minulých i současných totalitních režimech velice úspěšně realizovali. Povahové deformace a totalitní způsob uvažování se totiž změnou režimů nemění, protože „povaha je člověku démonem“ (Hérakleitos z Efesu – asi 544-484 př.n.l.).

Číst dále

„Zákon pro člověka učiněn jest…“

„Hvězda“ nejvyššího státního zástupce dr.Pavla Zemana zachází (ona to ani žádná hvězda nebyla) a „hvězda“ bývalého ředitele ÚOOZ Roberta Šlachty vychází (ona to ani žádná hvězda nebude). V této souvislosti se znovu probírá smutně proslulá kauza „Nečas-Nagyová“ z r.2013, na které měli oba jmenovaní svůj podíl, společně s vrchním státním zástupcem v Olomouci dr.Ivo Ištvanem. Přestože finální výsledek tehdejšího nočního přepadu Úřadu vlády i bytu Jany Nagyové ozbrojeným policejním komandem a následné bombastické mediální prezentace je doslova žalostný, přímí aktéři této akce ji neustále obhajují tím, že byla nezbytná, že postupovali striktně podle zákona (Šlachta) a dokonce tím ukázali, že jsou schopni zasáhnout bez ohledu na postavení člověka, jeho bohatství, veřejnou funkci či vliv (Zeman). Tato vyjádření pouze potvrzují oprávněnost dlouholeté kritiky policistů i státních zástupců, kteří mnohdy postrádají zdravý rozum, uvážlivost, předvídavost i cit pro přiměřenost. Myšlení jim totiž trestní řád přímo neukládá a proto se bez těchto obtěžujících prvků mysli snadno obejdou. Jak jinak si lze vysvětlit tolik selhání a zprošťujících rozsudků? To si předem nekladou otázku, zda jsou vůbec schopni všechny své představy spolehlivě prokázat? To je vůbec nenapadne, jaké škody způsobí na veřejném mínění, pokud nejen selžou, ale dokonce se prokáže, že v zájmu prosazení svých představ manipulovali s důkazy anebo dokonce lhali?

Číst dále

„Kdo bloudícímu vlídně cestu ukáže…“

Epidemie coronaviru zaskočila všechny a všude. Nikdo o covidu nic nevěděl a proto se množily protichůdné informace, které však byly pouze zčásti pravdivé a v naprosté většině případů se jednalo o ničím nepodložené bludné představy anebo přímo lži, motivované především patologickou záští vůči bohatým a USA. Každý náš občan zajisté četl fantasmagorické teorie o rafinovaném spiknutí amerických boháčů za účelem snížení lidské populace, o úmyslném vytvoření coronaviru v USA a předem připravených vakcínách na jeho léčení atd. atd. Nejrůznější média pak chrlila na své čtenáře nejrůznější polopravdy i lži, protože střízlivým hodnocením odborníků (byť mnohdy též protichůdným) by jejich čtenáři ani nerozuměli. Tisíce zmatených lidí proto nevěděly, komu a čemu mají věřit a snadno proto podlehly dezinformacím, které šířili nejrůznější samozvaní odborníci, „zasvěcenci“ i (ne)zodpovědní redaktoři a novináři. Nejvíce však podlomila úspěšnost boje s coronavirem občanská nekázeň, záměrně podporovaná „antirouškaři“ a pokryteckými bojovníky za svobodu a lidská práva. Je sice pravdou, že nejrůznější vládní opatření byla nekoncepční a zmatená, avšak pouze nezodpovědní političtí dobrodruzi této situace využili k tomu, aby si na tomto chaosu „přihřáli svoji polívčičku“. I z hlediska zdravého rozumu je totiž nutno konstatovat, že veškerá jejich konspirační tvrzení o programovém omezování občanských práv a svobod byla a jsou lživá. Do tohoto tažení proti vládním opatřením se bohužel zapojily i soudy, přičemž zejména Nejvyšší správní soud zaujal stanovisko, že „ani za pandemického rizika nenabývá ministr zdravotnictví pravomoci římkého diktátora a nemůže si dělat co chce.“ Tento názor soudců Nejvyššího správního soudu je o to politováníhodnější, neboť z prosté neznalosti institutu římského diktátora vytváří u občanů nejen mylnou představu, že římští diktátoři byli jakýmisi uzurpátory moci a zlovolně potlačovali práva a svobody Římanů, ale že i cílem všech dosavadních opatření proti coronaviru bylo totéž. Je to naprostý nesmysl a je na pováženou, že se soudci Nejvyššího správního soudu propůjčili k takové manipulaci. Římský institut diktátora totiž nelze ztotožňovat s takovým pojetím diktatury, kterou nám v minulém století v hrůzné podobě předvedli vůdci nejrozličnějších „ismů“. Soudci si tedy zřetelně spletli pojmy s dojmy, protože institut římské diktatury nepochopili Epidemie coronaviru zaskočila všechny a všude. Nikdo o covidu nic nevěděl a proto se množily protichůdné informace, které však byly pouze zčásti pravdivé a v naprosté většině případů se jednalo o ničím nepodložené bludné představy anebo přímo lži, motivované především patologickou záští vůči bohatým a USA. Každý náš občan zajisté četl fantasmagorické teorie o rafinovaném spiknutí amerických boháčů za účelem snížení lidské populace, o úmyslném vytvoření coronaviru v USA a předem připravených vakcínách na jeho léčení atd. atd. Nejrůznější média pak chrlila na své čtenáře nejrůznější polopravdy i lži, protože střízlivým hodnocením odborníků (byť mnohdy též protichůdným) by jejich čtenáři ani nerozuměli. Tisíce zmatených lidí proto nevěděly, komu a čemu mají věřit a snadno proto podlehly dezinformacím, které šířili nejrůznější samozvaní odborníci, „zasvěcenci“ i (ne)zodpovědní redaktoři a novináři. Nejvíce však podlomila úspěšnost boje s coronavirem občanská nekázeň, záměrně podporovaná „antirouškaři“ a pokryteckými bojovníky za svobodu a lidská práva. Je sice pravdou, že nejrůznější vládní opatření byla nekoncepční a zmatená, avšak pouze nezodpovědní političtí dobrodruzi této situace využili k tomu, aby si na tomto chaosu „přihřáli svoji polívčičku“. I z hlediska zdravého rozumu je totiž nutno konstatovat, že veškerá jejich konspirační tvrzení o programovém omezování občanských práv a svobod byla a jsou lživá. Do tohoto tažení proti vládním opatřením se bohužel zapojily i soudy, přičemž zejména Nejvyšší správní soud zaujal stanovisko, že „ani za pandemického rizika nenabývá ministr zdravotnictví pravomoci římkého diktátora a nemůže si dělat co chce.“ Tento názor soudců Nejvyššího správního soudu je o to politováníhodnější, neboť z prosté neznalosti institutu římského diktátora vytváří u občanů nejen mylnou představu, že římští diktátoři byli jakýmisi uzurpátory moci a zlovolně potlačovali práva a svobody Římanů, ale že i cílem všech dosavadních opatření proti coronaviru bylo totéž. Je to naprostý nesmysl a je na pováženou, že se soudci Nejvyššího správního soudu propůjčili k takové manipulaci. Římský institut diktátora totiž nelze ztotožňovat s takovým pojetím diktatury, kterou nám v minulém století v hrůzné podobě předvedli vůdci nejrozličnějších „ismů“. Soudci si tedy zřetelně spletli pojmy s dojmy, protože institut římské diktatury nepochopili

Číst dále

Jak dlouho ještě?(Quousque tandem?)

Nad státním zastupitelstvím se stahují „těžká mračna“ společenské nevole a zloby, která nemohou rozptýlit ani občasné demonstrace dezorientovaných a zmanipulovaných občanů, kteří se bez znalosti podstaty problému snaží hájit údajnou nezávislost justice a státního zastupitelství. Tuto nevoli a zlobu totiž vyvolávají nejen tisíce nespravedlivě stíhaných osob (podle statistiky přes tisíc zprošťujících rozsudků ročně), ale i občanů s nějakým více či méně významným společenským postavením (zejména starostů obcí a měst), kteří žijí v neustálých obavách, neboť nezřídka musí řešit mimořádně obtížné a právně náročné úkoly a přitom si nikdy nemohou být jisti tím, že si na ně policisté anebo státní zástupci něco vymyslí a ve své bujné představivosti je obviní z nejrůznějších smyšlených „zločinů“. Tyto své nezřídka fantazijní představy pak „protlačí“ až k soudu, kde je poté budou s veřejně prezentovanou rozhodností a zásadovostí několik let soudně popotahovat, vymýšlet a křivit důkazy a za účinné pomoci „vděčných“ hromadných sdělovacích prostředků je budou špinit a skandalizovat, takže je nejprve připraví o zaměstnání a poté jim zničí zdraví, rodiny, podnikání, přátelské vazby i společenskou prestiž. Pokud pak v soudní síni bude hrozit zprošťující rozsudek, začnou „kličkovat jako králíci“ a tvrdit, že soud má pouze jiný právní názor, což je však v případě chybějících důkazů nikoli lež prostá, ale sprostá. Nakonec pouze prohlásí „vyšetřování skončilo, zapomeňte!“ - a „pojede se dál, močálem černým kolem bílých skal.“

Číst dále

Proroci, věštci, vizionáři, podvodníci a lháři

Blíží se volby a opět přicházejí rozliční „rozsévači“ se setbou velkých slov, vizí, hesel, slibů i lží (sklizeň bude až na podzim). Převážná většina občanů je sice jejich vizionářskými programy dezorientována, avšak jejich setbu stále ještě důvěřivě přijímá. Přes mnohá předchozí zklamání totiž mnozí občané nepřemýšlejí o tom, kdo je hoden jejich důvěry a zda vyslovené sliby je vůbec reálné splnit. Jak to ale všechno začalo?

Číst dále

Zakázaná kniha

Téměř každodenně se na stránkách tisku anebo na internetu setkáváme s rozličnými „hlubokomyslnými“ úvahami o svobodě slova, které jsou se stejnou pravidelností zcela oproštěny od historických i filosofických znalostí. Nelze se proto divit tomu, že doposud se ani jediný z těchto „myslitelů“ nezmínil o nadčasově aktuální úvaze řeckého filosofa Plútarcha z Chairóneie (asi 50-120 n.l) „O dlužnictví“, která je obsažena v knize „Přátelé a pochlebníci“, vydané r.1970 v nakladatelství Odeon v počtu 17000 výtisků (v oné době snad tolik dlužníků ani nebylo). Od té doby však nebyla vydána ani jednou a pokud o její existenci vůbec někdo ví, jen s obtížemi ji může sehnat v nějakém antikvariátu. Za uplynulých 30 let od politického a ekonomického převratu se přitom výrazně změnily ekonomické podmínky obyvatelstva a těch osob, které by tato kniha měla a mohla zajímat, už není pouze 17000, ale jsou jich statisíce. Celkové dluhy obyvatelstva totiž již dávno přesáhly bilion Kč a mnohé dlužníky i jejich rodiny dusí banky, soudy, exekutoři i věčně přítomný stres. Jak je tedy možné, že v době údajné „svobody slova a tisku“ je tato kniha tak přísně utajena, ne-li přímo zakázána? Jak je možné, že z dnešních nakladatelů, kteří jsou schopni vydat i naprosto neuvěřitelné slátaniny anebo oslavné autobiografie našich politiků, není nikdo schopen ani ochoten vydat téměř 2000 let starou knihu, která za uplynulá tisíciletí nepozbyla aktuálnosti? Kdo má na této nevědomosti obyvatelstva takový zájem, že tuto knihu utajuje?

Číst dále

Peníze nesmrdí (Pecunia non olet)

Znovu se blíží volby a každá politická strana má opět ve svém programu nesmiřitelný boj proti korupci. Jedno nové politické seskupení dokonce navrhuje zřízení zvláštních soudů pro její trestání, přičemž jeho představitel se domnívá, že právě tento evidentně nereálný slib povede k jeho volebnímu úspěchu. Jako obvykle však všechny takové sliby okamžitě skončí v Poslanecké sněmovně, ve které téměř všichni nově zvolení poslanci začnou ihned vyhledávat kontakty, známosti a finančně perspektivní aktivity. Záhy pak vytvoří nové „svazy známých“ a stejně jako dřívější bojovníci proti korupci se stanou úspěšnými milionáři, úzce provázanými s rozličnými podnikatelskými anebo bankovními kruhy.

Číst dále

Koloběh obyčejů, morálky a práva

Stalo se běžným zvykem, že jakmile se začne hovořit anebo psát o právu, účastníci polemiky okamžitě začnou „šermovat“ nejrůznějšími protichůdnými paragrafy i stejně protichůdnými a nezřídka i nezákonnými podpůrnými judikáty, které v některých případech dokonce svědčí o nedostatku základního právního vzdělání (např. neznalost obsahu pojmu „ius cogens“ – tj. norma tuhá, neměnná a striktně příkazová). Často se proto říká, že když se sejdou tři právníci, mají pět rozdílných názorů. Ještě horší situace však nastává tehdy, když se v souvislosti s právem začne hovořit o morálce anebo mravnosti, protože v důsledku dlouhodobě a všeobecně zanedbané výuky historie, filosofie a výchovy k mravnosti se pravidelně objevují základní neznalosti niterného obsahu těchto pojmů – a to dokonce i u lidí, kteří se o nich odvažují vyučovat jiné. Jen zcela výjimečně tedy dojde k situaci, kdy je některý účastník diskuze schopen uvažovat v širších souvislostech filosofie a právní vědy, anebo kdy dokonce některý soudce začne zasvěceně a na vysoké, umné a libost vzbuzující argumentační úrovni vykládat takové pojmy jako „vyšší spravedlnost“ (nebo též spravedlnost ušlechtilá, noblesní – ekvita, latinsky aequitas), „dobré mravy“ (latinsky bonos mores) anebo „obyčejné lidské cítění“ (§ 2 odst.3 občanského zákoníka).

Číst dále

Civilizace na scestí

Rasismus a antirasismus (v poslední době zejména hnutí Black Lives Matter - BML) jsou dlouhodobě ožehavými tématy, která díky soustavně se stupňující nerozumnosti, nevědomosti, hlouposti a emoční nevyváženosti mnohých jejich uživatelů nabývají obludných a velice nebezpečných rozměrů. V mnohých amerických, britských nebo francouzských městech se totiž stupňuje násilí a anarchie a pomatené antirasistické tendence se projevují i ve školství, v kultuře a sportu. Abychom však mohli tyto pojmy v jejich úplnosti pochopit a problémy s nimi spojené vyřešit, je nutné je nejprve definovat.

Číst dále

Oldřich Hein, Všeho s mírou !

Přiměřenost je již po celá tisíciletí vděčným tématem filosofických, právních i laických úvah a proto „úhel pohledu“ na ni byl vždy rozmanitý a proměnlivý. Přestože spory ohledně toho, co je a co není přiměřené trvají i v současnosti, patrně se lze shodnout na definici, že přiměřenost je obecně přijatelná míra slov a činů v daném čase, místě a společnosti, založená na rozumu a uvážlivosti (rozvaze). Jen málo lidí je však natolik rozumných a rozvážných, že si zaslouží označení „člověk moudrý“ (homo sapiens); mnohem více je totiž lidí rozumu vzdálených (homo amentus) a nejvíce je lidí rozumu prostých (homo dementus), čímž se potvrzuje chmurný zkušenostní poznatek, že inteligence na celé planetě je konstantní veličinou, pouze lidí neustále přibývá.

„Hloupost je dnes všeobecnou chorobou krajin pod nebesy.“

(Sün-c´- 4.-3.stol.př.n.l.)

„Hnutí mysli odvrácená od správného rozumu jsou vadná.“

„Bez rozumu nic nemůže být správně vykonáno.“

(Marcus Tullius Cicero – 106-43 př.n.l.; Tusculské hovory.

Nakladatelství Svoboda 1976, str.191,201)

„Hnutí mysli je pohyb duše protivící se rozumu a odporující přírodě.“

(Zenón z Eleje – asi 490-430 př.n.l.)

Číst dále

Kořeny závisti, zloby a nenávisti.

Tak jsem slyšel:

Jednou dlel Vznešený v Sávatthi, v háji Jeta, v klášterní zahradě Anáthapindikově, a zde se obrátil ke shromážděným mnichům s touto řečí:

„Celý svět je zapleten v kořenech závisti, zloby a nenávisti (x). V jaké živné půdě však závist, zloba a nenávist kořeny své mají?

Číst dále

Sliby z říše fantazie

Blíží se volby a jako obvykle propuká boj o hlasy voličů. Všechny politické strany se začínají předhánět ve slibech, slibují i to, co už slíbily mnohokrát a nikoli bezdůvodně spoléhají na to, že mnozí občané rychle zapomínají. Přestože tisíciletá zkušenost praví „Věř, ale komu věříš, měř!“ (Fide, sed cui fidas, vide!), opět lze proto předpokládat, že mnoho voličů namísto myšlení a uvážlivého věření bude věřit nekriticky a opět zvolí takové poslance, kteří dříve anebo později vzbudí úžas, pohoršení anebo i zděšení.

Protože při obecné historické a filosofické nevzdělanosti politiků není v tomto politickém marasmu mnoho prostoru pro originální a tvůrčí fantazii, jsou si mnohé politické programy nejen velice podobné, ale někdy udivují svojí prostoduchostí. Bohužel je tomu tak i v justiční části programu koalice SPOLU (uveřejněném na portálu České justice), nad kterým nezbývá než žasnout. Po svých téměř padesátiletých zkušenostech s našimi zákony, soudy, státním zastupitelstvím i policií totiž mohu zodpovědně prohlásit, že představitelé i členové politických stran sdružených v tomto seskupení (ODS, TOP 09 a KDU-ČSL) vědí anebo alespoň mohou vědět o neutěšeném stavu zákonů, justice, státního zastupitelství i policie již více jak dvacet let, pokud se ovšem pozorně dívali kolem sebe, poslouchali stesky ukřivděných občanů a četli odborný právnický tisk.

Číst dále

Touha po moci

Touha po moci (mocichtivost, vládychtivost) je nepřirozenou a nezvladatelnou žádostivostí, která se postupně vyvíjí z přirozeného pudu po uznání a uplatnění. Tento poznatek současné psychologie byl přitom znám již Buddhovi (asi 563-483 př.n.l.), který podobně definoval „žízeň po rozvoji v životě“ (vibhava-tanhá).

Soutěživost, snaha o pochvalu, slávu a úspěch provází lidi od raného mládí a některé neopouští ani v pokročilém stáří. Jen člověk zkušený a moudrý však nepřepíná své síly, ať už jde o síly fyzické anebo duševní.

Zbytnělá touha po moci je stejně sžíravá vášeň jako ziskuchtivost, protože ji provází ztráta sebekontroly. Moc sice přináší vysoké kladné emoce z veřejných poct, uznání, obdivu i cizího strachu, avšak nezřídka ji provází i tvrdý pád z výšin, opovržení davu, odsouzení za spáchané zločiny, potrestání a věčná hanba.

Číst dále

Opojení mocí

Již v raném starověku lidé pochopili, že má-li jejich společnost přežít, bez příkazů a zákazů se neobejde. Přirozenost převážné většiny lidí je totiž vždycky byla, je a bude chtivá, sobecká a kořistnická, což i v současnosti vede mnohé lidi k tomu, že se vůbec neohlížejí na zájmy a potřeby celku, ale upřednostňují pouze své sobecké potřeby a zájmy. Ve své nevědomosti, nerozumnosti a mravní nedostatečnosti totiž nejsou schopni rozpoznat, že takovým počínáním společnosti škodí a čím je společnost slabší (zejména méně rozvinutá), tím je pro ni takové jednání nebezpečnější. Patrně proto byly archaické právní normy plné příkazů a zákazů, které byly mnohdy provázeny drastickými pohrůžkami.

Číst dále

Bude třeba uzákonit skromnost? (doslovný opis článku z 6.1.1993)

Jistě se všichni shodneme, že žijeme v ekonomicky i morálně těžkém období. V listopadu 1990 jsme ještě nadšeně volali „v jednotě je síla“, ale doba zkoušek veškerá dobrá předsevzetí záhy rozmetala a nezůstalo z nich naprosto nic. Jednotný a perspektivní stát se rozdělil a rozdělila se i občanská společnost. Opět jsou zde ti, kteří si jsou mezi rovnými rovnější, a opět jsou zde ti, kterým jejich obtížná ekonomická situace brání plně užívat výhod nabyté svobody.

Když jsem v roce 1989 diskutoval se studenty, důrazně jsem jim připomínal, aby dávali pozor, kdo po jejich zádech poleze nahoru. Nyní velmi dobře vidíme, kdo po zádech těch, kteří revoluční zvrat vyvolal, vyšplhal do teplého místa, které nyní úporně brání stejným způsobem, jako nejzatvrzelejší komunistický funkcionář. Smyslem „něžné revoluce“ nebyla výměna horních deseti tisíc, neměla vést k tomu, aby z bohatých se stali bohatší a z chudých chudší.

Číst dále

Chamtivost je zkázou států

Nesnadněji lze vyprávět slepci o pohybu hvězd, než bohatým o chudobě, skromnosti a střídmosti. Nikdo majetný totiž takovým slovům neuvěří, ani kdyby byl na samém pokraji smrti. Přitom by bylo možno uvést stovky citátů moudrých mužů, kteří již před několika tisíci léty poznali strašlivou moc shromažďovacího pudu, který se postupně rozvinul až ve zběsilou chamtivost, lakotu a touhu po majetku. Mnozí z nich totiž zažili nejen tažení plenících armád a vypálená, vyvražděná a vyloupená města, ale i kuplíře, podvodníky, zloděje, lupiče, arabské piráty ve Středozemním moři i otrocké trhy, na kterých se stejnou měrou podíleli bělošští, arabští i černošští otrokáři apod. (zištnost se totiž nemění podle věku, pohlaví, národnosti ani barvy pleti). Ačkoliv se vzájemně neznali (nezřídka je dělily vzdálenosti i tisíciletí), shodně došli k názoru, že nezřízená touha po majetku je příčinou všech individuálních strastí i celospolečenských běd. Mnozí z nich proto varovali své současníky i budoucí generace před strašlivou zhoubou, kterou přináší touha po majetku, ale nikdo jim nevěřil, přestože všechna jejich slova se na nesčíslných příkladech do písmene vyplnila. Neposlechli je ani naši historicky nedovzdělaní a mravně vyhaslí politici, prognostici (věštci) a samolibí slovutní ekonomové, kteří záhy po listopadu 1989 rovněž propadli nezřízené touze po zbohatnutí a moci a svým sobectvím a chamtivostí přivedli náš stát do současného zuboženého stavu. Bylo by možno uvést tisíce příkladů, jak byl náš národní majetek doslova rozkraden a rozchvácen, jak se likvidovalo „národní zlato a stříbro“, jak se „za každou cenu“ (takto zněl politický úkol) poskytovaly milionové a miliardové úvěry na podvodné „holandské dražby“ a jak se poté banky hroutily pod tíhou ztrátových úvěrů (v jedné takové bance jsem pracoval až do jejího smutného konce a zažil jsem v ní neuvěřitelné věci). Nikdo nevěřil varování podloženému historickými zkušenostmi, že v kritické době je nutná šetrnost a skromnost. Přitom např. již Římané v r.215 př.n.l. v období II.punské války přijali tzv. Oppiův zákon proti rozmařilosti římských žen (Titus Livius – Dějiny římské od založení Města, Kniha XXXIV/1; Nakladatelství Svoboda 1976, str.13,14), které nesměly na veřejnosti nosit více jak půl unce zlata, neboť zlato bylo zapotřebí na úhradu válečných nákladů. Pokud se přece jen někdo v období naší „divoké privatizace“ (tehdy se tomu tak říkat nesmělo!) odvážil varovat před rozbujelou chtivostí, chamtivostí, hamižností, kořistnictvím a podvody, byl zesměšňován a někdy i propuštěn ze zaměstnání.

Číst dále

Velká rozprava o moudrém myšlení aneb Mahápradžňáčittásutta

Číst dále

Velká rozprava o moudrém myšlení aneb Mahápradžňáčittásutta II

Druhá část

Číst dále

Velká rozprava o moudrém myšlení aneb Mahápradžňáčittásutta III

Třetí část

Číst dále

Velká rozprava o moudrém myšlení aneb Mahápradžňáčittásutta IV

Čtvrtá část

Číst dále

Velká rozprava o moudrém myšlení aneb Mahápradžňáčittásutta V

Pátá část

Číst dále

Co Ježíš neřekl

OBSAH

Číst dále

Pět Pé pro policisty

Číst dále

Dívčí válka

Snad každý tuzemský obyvatel našeho státu zná pradávnou pověst o dívčí válce proti mužům, kterou vyvolala zlobou a nenávistí přetlakovaná Vlasta a za pomoci lstivé Šárky připravila o život vůdce mužů Ctirada. Je sice téměř jisté, že událost v této podobě se nikdy nestala, avšak se značnou mírou rezervovanosti lze připustit, že v pradávných dobách skutečně mohly vyostřené spory mezi ženami a muži vyústit až k nějakému místnímu násilnému a krvavému konfliktu, který pak byl v ústním podání ještě náležitě zveličen (ostatně zmiňuje se o tom i níže uvedený římský státník Marcus Porcius Cato).

Číst dále

Hodnota života

Číst dále

Mravní a morální imperativy

Číst dále

Ombudsman v posttotalitním státě

Číst dále

Proč vládci nemají moudré rádce?

Číst dále

Průvodce po cestách mravnosti, spravedlnosti a práva

Číst dále

Obyčeje v trestním řízení

V poslední době se v trestním řízení začala vyskytovat obsahově velice problematická a trestním řádem neupravená ukončení policejního šetření (nebo též prověřování), prováděného podle § 158 odst.1 trestního řádu na základě oznámení občanů anebo poškozených. Pokud totiž policisté z nejrůznějších důvodů dojdou k ryze subjektivnímu závěru, že vzniklé „podezření ze spáchání trestného činu“ nedosahuje kvalitativní úrovně „důvodného podezření ze spáchání trestného činu“ a že podle jejich mínění ovlivněného úrovní jejich poznání, zkušenostmi a momentálním psychickým rozpoložením se tedy o trestnou činnost zjevně nejedná a zjištěné podklady zjevně neodůvodňují zahájení úkonů trestního řízení podle § 158 odst.3 trestního řádu, zašlou oznamovateli trestného činu pouhé stručné vyrozumění, že tato věc byla „vyřízena jiným způsobem“. V tomto vyrozumění však nejenže není vůbec uvedeno, o jaký konkrétní způsob vyřízení se jedná, ale ani z jakých důvodů a podle jakého zákonného ustanovení bylo takto rozhodnuto.

ANOTACE , úplný text ke stažení v příloze.

Číst dále

Právní výchova v režii soudů a státního zastupitelství

Číst dále

Cyklus režimů se uzavírá

Číst dále

Nové cesty justice

Nový občanský zákon přinesl kromě řady nejasných a problematických ustanovení i zcela zásadní výkladová pravidla, uvedená v § 2 odst.2 a 3, která vycházejí z klasického římského práva a nepochybně způsobí vážné problémy všem soudcům, kteří nejsou v problematice etiky náležitě orientováni. Tato nová výkladová pravidla musí ovšem nepochybně působit i zpětně, protože je absurdní, aby nová judikativní aplikace práva zohledňovala základní etické principy a přitom aby byla současně používána i judikatura stará, která tyto etické principy v politickém zájmu na „důsledném odmravnění práva“ mnohdy přehlížela. Z tohoto pohledu je tedy patrno, že i všechny dosavadní judikáty bude nutno přezkoumat z hlediska „vyššího principu mravního“ a judikáty, které těmto novým výkladovým pravidlům nebudou odpovídat, bude nutno vyřadit, aby budoucí výkladová praxe byla jednotně mravná a nikoli úzkoprse a „odmravněně“ právně pozitivistická.

Číst dále

Věčný příběh korupce

ANOTACE

Rozsáhlé korupční kauzy zaměstnávají naše soudy již po celou řadu let, leč soustavně slibované a veřejností netrpělivě očekávané úspěchy žalujícího státního zastupitelství jsou prozatím nevalné. Vzhledem k opakovaným špatným zkušenostem s úrovní dokazování v přípravném řízení trestním se totiž až příliš často stává, že některé „nafouknuté“ kauzy vyzní do ztracena a zcela nevinní „korupčníci“, kteří se stali obětí bujné představivosti policistů a státních zástupců, nebo „korupčníci“ neusvědčení, kteří neuznali za vhodné se kajícně přiznat a „nasypat si popel na hlavu“, se pak na státu domáhají náhrady škody a zadostučinění. Za poslední léta však nebyl zaznamenán ani jediný případ objektivně pravdivé a poctivé analýzy příčin korupce, která je nepochybně velice škodlivým společenským jevem. Ideoví původci obludně rozbujelé korupce a dokonce i její přímí účastníci totiž stále zastávají významné politické anebo společenské funkce a není síly ani vůle, která by je pohnala k odpovědnosti.

Číst dále

Filosofie a moudrost Mezopotámie, Egypta, Persie a arabských zemí

ANOTACE

Číst dále

Zrcadlo politické špatnosti

ANOTACE

Číst dále

Jak dlouho ještě? (Quousque tandem?)

Nad státním zastupitelstvím se „stahují těžká mračna“ společenské nevole a zloby. Tuto nevoli a zlobu vyvolávají nejen tisíce nespravedlivě stíhaných osob (podle statistiky přes tisíc zprošťujících rozsudků ročně), ale i občanů s nějakým více či méně významným společenským postavením (zejména starostů obcí a měst), kteří žijí v neustálých obavách, protože nezřídka musí řešit mimořádně obtížné a právně náročné úkoly a přitom si nikdy nemohou být jisti tím, že si na ně policisté anebo státní zástupci něco vymyslí a ve své bujné představivosti je obviní z nejrůznějších „zločinů“. Tyto své nezřídka fantazijní představy pak „protlačí“ až k soudu, kde je poté budou s veřejně prezentovanou rozhodností a zásadovostí několik let soudně popotahovat a za účinné pomoci „vděčných“ hromadných sdělovacích prostředků je budou špinit a skandalizovat, takže je nejprve připraví o zaměstnání a poté jim zničí zdraví, rodiny, podnikání, přátelské vazby i společenskou prestiž. Pokud pak v soudní síni bude hrozit zprošťující rozsudek, začnou „kličkovat jako králíci“ a tvrdit, že soud má pouze jiný právní názor, což je v případě chybějících důkazů nikoli lež prostá, ale sprostá. Nakonec pouze prohlásí „vyšetřování skončilo, zapomeňte!“ - a „pojede se dál, močálem černým kolem bílých skal.“

Číst dále

Čas sekerníků

Číst dále

Věčný příběh korupce

Číst dále

Farizeové mezi námi

Číst dále

Koloběh obyčejů, morálky a práva

ANOTACE

Stalo se běžným zvykem, že jakmile se začne hovořit anebo psát o právu, účastníci polemiky okamžitě začnou „šermovat“ nejrůznějšími protichůdnými paragrafy i stejně protichůdnými a nezřídka i nezákonnými podpůrnými judikáty, které v některých případech dokonce svědčí o nedostatku základního právního vzdělání (např. neznalost obsahu pojmu „ius cogens“ – tj. norma tuhá, neměnná a striktně příkazová). Často se proto říká, že když se sejdou tři právníci, mají pět rozdílných názorů. Ještě horší situace však nastává tehdy, když se v souvislosti s právem začne hovořit o morálce anebo mravnosti, protože v důsledku dlouhodobě a všeobecně zanedbané výuky historie, filosofie a výchovy k mravnosti se pravidelně objevují základní neznalosti niterného obsahu těchto pojmů – a to dokonce i u lidí, kteří se o nich odvažují vyučovat jiné. Jen zcela výjimečně tedy dojde k situaci, kdy je některý účastník diskuze schopen uvažovat v širších souvislostech filosofie a právní vědy, anebo kdy dokonce některý soudce začne zasvěceně a na vysoké, umné a libost vzbuzující argumentační úrovni vykládat takové pojmy jako „vyšší spravedlnost“ (nebo též spravedlnost ušlechtilá, noblesní – ekvita, latinsky aequitas), „dobré mravy“ (latinsky bonos mores) anebo „obyčejné lidské cítění“ (§ 2 odst.3 občanského zákoníka). Ačkoliv mravnost je základem mravného práva, jeho mravného výkladu i mravných vztahů ve společnosti (zejména slušnosti a poctivosti ve smluvních vztazích), na tento tenký argumentační „led“ se odváží pouze opravdoví znalci anebo (mnohem častěji) samolibí hlupáci, jejichž sebejistota však vydrží jen do okamžiku, kdy jsou požádáni o definici pojmů mravnost a morálka. Je nanejvýše zarážející, jak je v tomto směru vědomostní úroveň převážné většiny politiků, zákonodárců, soudců i státních zástupců zanedbána, natož vědomostní úroveň téměř všech občanů, kteří ohledně mravnosti a morálky mají pouze chaotické pocity, byť nezřídka kvalitativně na mnohem vyšší úrovni („zdravý selský rozum“ anebo též již zmíněné „obyčejné lidské cítění“).

Číst dále

Když se kácí les, tak létají třísky!

Tak máme před sebou další znamenitě medializovanou trestní kauzu „Kapsch“, do které je postupně „namáčeno“ stále více lidí a stále více lidí ji také komentuje (mnohdy škodolibě, „přejícně“ a nenávistně). Protože však mnozí přemýšliví občané již pochopili, že představy policistů a státních zástupců nenaleznou vždy odpovídající pochopení soudů, pak po dosavadních zkušenostech je nedůvěra k této předběžné manipulaci veřejným míněním zcela na místě. Oprávněné pochybnosti o objektivitě postupu policistů a státních zástupců nerozptýlil ani rozhovor s nejvyšším státním zástupcem JUDr.Pavlem Zemanem, uveřejněný na Seznamu.cz dne 11.3.2019. Pan nejvyšší státní zástupce totiž evidentně nezvážil dopad svých slov, protože některé své posluchače doslova šokoval.

Číst dále

Tři koše učení o správné cestě

ANOTACE

Číst dále

Druhý koš právního poučení

ANOTACE

Číst dále

Třetí koš poučení o víře, jistotě a přemýšlení

ANOTACE

Číst dále

Závěr koše poučení

ANOTACE

Číst dále

Sítě víry

ANOTACE

Číst dále

Rozpory a mezery v ochraně práva na život, zdraví a majetek

Číst dále

Co Buddha neřekl

ANOTACE

Číst dále

Dicta et regulae iuris_________

Číst dále

Konflikt základních lidských práv a svobod

Číst dále

Hérakleitos

ANOTACE

Číst dále

.Marcus Tullius Cicero

ANOTACE

Číst dále

Filosofie a moudrost starověké a středověké Číny, středověkého Japonska a středověké Koreje

ANOTACE

Číst dále

Velká rozprava o moudrém myšlení aneb Mahápradžňáčittásutta

Číst dále

Pavučiny představ

Číst dále

Rozvrat právní kultury v Čechách

Nevole veřejnosti nad rozhodováním našich soudů trvá již celou řadu let a nezmírnila ji ani veškerá proklamovaná opatření, která měla justici reformovat. Skutečná reforma justice totiž nevyžaduje nové budovy, moderní technikou vybavené kanceláře a vysoké platy soudců, ale především reformu myšlení, kterou ovšem nikdo neprosazuje a které se převážná většina soudců úporně brání. Je totiž mnohem jednodušší úzkoprse, lhostejně a bezcitně dodržovat platné právo (nezřídka ovšem velice problematické kvality), než mravně myslet a spravedlivě jednat. Stačí si pouze namátkově přečíst nějaký rozsudek (včetně rozsudků Ústavního anebo Nejvyššího soudu) a jen výjimečně v něm lze nalézt smysluplnou úvahu o spravedlnosti anebo dokonce odkaz na nějakou klasickou římskoprávní autoritu, který by mohl sloužit jako obecně poučná mravní tečka. Pokud se pak nějaký odkaz na spravedlnost přece jen objeví, nejenže je nezřídka povrchní a nepřesvědčivý, ale je z něho patrná hluboká mravní dezorientace. Jinak by se totiž nemohlo stávat, aby zjevná nespravedlnost byla označována za spravedlnost, nepoctivost za poctivost, neslušnost za slušnost a lež za pravdu.

Číst dále

Funkce trestu v současném světě

ANOTACE

Číst dále

Alternativní pravda

ANOTACE

Číst dále

Problematika znaleckého dokazování

Dokazování v soudním řízení za pomoci znaleckého posudku je již po mnoho let nebezpečným úskalím trestního i občanskoprávního procesu. Není to tedy žádné novum a patrně proto by bylo na místě předpokládat, že přinejmenším od doby platnosti zákona o znalcích a tlumočnících č.36/67 Sb. si policisté, prokurátoři (nyní státní zástupci) i soudci sami vytvořili dostatek nejrůznějších mechanismů (interní pravidla, zvyky anebo prostý zodpovědný přístup), jak se znalci účinně spolupracovat v zájmu zjištění objektivní (materiální) pravdy. Přesto se až doposud nepodařilo zajistit bezpečnou „plavbu“ a na tomto úskalí postupně „ztroskotala“ dlouhá řada trestních i občanskoprávních kauz. Kupodivu právě díky znalecké činnosti totiž bývá objektivní (materiální) pravda nezřídka zahalena takovým závojem klamu, že její zjištění je zcela nemožné. Státní zástupci i soudci proto opakovaně poukazují na četné nedostatky znaleckých posudků, na průtahy při jejich vyhotovování i na vzájemné rozpory mezi znalci, které se nedaří odstranit ani doplněním znaleckých posudků, ani výslechem znalců anebo jejich vzájemnou konfrontací. Z těchto důvodů proto dochází k narušování anebo dokonce maření průběhu přípravného řízení trestního, trestního řízení soudního i občanskoprávního řízení.

Číst dále

Antičtí filosofové

ANOTACE

Číst dále