Zdeněk Jemelík, Dalekonosný dostřel problematického odsouzení
K zajímavostem těchto dnů patří opožděná bdělost, kterou projevil ministr vnitra Vít Rakušan, když odmítl nominaci právníka Vladimíra Chrásteckého do čela Národní agentury pro komunikační a informační technologie (NAKIT) kvůli jeho odsouzení před devíti lety k podmíněnému trestu a pětiletému zákazu působení ve vedoucí funkci v orgánech veřejné moci.
Proces dávno upadl v zapomnění. Dopad starého odsouzení do osudu Vladimíra Chrásteckého je ukázkou vedlejších účinků sporných procesů. Jsem pamětník, znal jsem účastníky osobně a celé řízení jsem sledoval v soudní síni.
Důvodem odsouzení Vladimíra Chrásteckého byla jeho téměř neviditelná účast na vydání stížnosti pro porušení zákona ministryní Danielou Kovářovou, spojené s rozhodnutím o přerušení výkonu trestu dvou odsouzených. Text stížnosti vypracoval specializovaný soudce Okresního soudu na Kladně Vlastimil Matula, působící tehdy jako stážista na ministerstvu spravedlnosti. Posouzení argumentace podnětu k podání stížnosti bylo věcí jeho svobodné úvahy: nebylo to tedy tak, že musel navrhnout určité rozhodnutí. Vypracovaný text putoval ke schválení na stůl ministryně instančním postupem přes řetěz nadřízených, doprovázen tzv. referátníkem. Jeho bezprostředním nadřízeným byl Jiří Balzer, bývalý soudce, typický „pohrobek normalizace". Nad ním stál vrchní ředitel Vladimír Chrástecký a nad ním náměstek Marek Görges. Všichni v referátníku potvrdili, že se s textem seznámili a doporučují paní ministryni, aby jej podepsala. Jiří Balzer pak provedl nezbytné administrativní úkony k propuštění odsouzených z věznice.
Ministryně Daniela Kovářová byla jako předkladatelka stížností pro porušení zákona mimořádně úspěšná. Zamítnutí její stížnosti Nejvyšším soudem ČR bylo vzácné.
Pak došlo ke změně vlády. Odešla Daniela Kovářová a na ministerstvo se vrátil ješitný Jiří Pospíšil, produkt „kmotra“ ODS Jurečka. V rámci „rozkopávání báboviček, které si na jeho písečku uplácala holčička Danielka“ za několik dní po nástupu do funkce navštívil Nejvyšší soud ČR, kde se nechal informovat o jejích nevyřízených stížnostech po porušení zákona. Když se dověděl, že Nejvyšší soud již nařídil veřejné projednání výše zmíněné stížnosti, naveden Jiřím Balzerem vzal stížnost zpět.
Zpětvzetí stížnosti pro porušení zákona, podané jiným ministrem, bylo velmi neobvyklým úkonem. Jiří Pospíšil zasáhl, ač neznal trestní spis. Soudci Nejvyššího soudu ČR museli o vyhovění jeho rozhodnutí v senátu hlasovat a bohužel se podrobili. V každém případě ministr se zachoval nekolegiálně, zasáhl do nezávislosti soudu a zmařil posouzení případu elitou trestních soudců. Pak navštívil krajského státního zástupce, který po jeho návštěvě podal trestní oznámení.
Policejnímu vyšetřování se musela podrobit i ministryně. Ale obžaloba padla jen na Vlastimila Matulu a Vladimíra Chrásteckého. Žalobce ušetřil Jiřího Balzera, který administrativně zařídil propuštění odsouzených z vězení a podpisem v referátníku potvrdil souhlas se stížností. Později se vyjádřil, že s podáním stížnosti nesouhlasil, ale bál se, že projev nesouhlasu by mu vynesl propuštění z práce. Úplně mimo pozornost zůstal náměstek Marek Görges a Jiří Pospíšil se později vyjádřil, že rozhodnutí Daniely Kovářové bylo politické a nemůže proto za ně nést trestní odpovědnost.
Jednání u Obvodního soudu pro Prahu 2 jsem sledoval v soudní síni a vzpomínám na ně jako na nepřetržitý proud trapností ve vystoupeních soudkyně Márie Petrovkové i intervenující státní zástupkyně, na jejíž jméno si již nevzpomenu . V letech 2015-2017 jsem proces provázel pravidelnými komentáři, které jsou stále dosažitelné na mém blogu www.jemelikzdenek.cz.
Oba obžalovaní byli pravomocně odsouzeni. Jejich cesty se pak rozešly. Soudce Vlastimil Matula uspěl s ústavní stížností. Případ se ve vztahu k jeho osobě vrátil k nalézacímu soudu. Druhé kolo se pak týkalo jen jeho. Po novém odsouzení se odvolal, ale výsledku se nedočkal: náhle zemřel. Jako laik soudím, že soudce Vlastimil Matula by uspěl i s případnou další ústavní stížností, takže tento proces nepovažuji za jednoznačně ukončený.
Pokud se týká Vladimíra Chrásteckého, řekl bych, že k trestnímu stíhání přišel jak slepý k houslím.
==================================================================================
Již vyšla „papírová“ verze mé knihy ŠKŮDCI V TALÁRU, dosud dostupné pouze v digitální podobě. Knihu jsem zasvětil památce dobrého člověka JUDr. Pavla Kučery. Předmluvu napsala Alena Vitásková. Její obsah je trestí zkušeností a poznatků, postupně získávaných téměř 20 let v půtkách s orgány činnými v trestním řízení, které nekorektním vedením řízení poškozují obviněné. Zvlášť zajímavé „škůdce“ uvádím s plnými jmény, jejich oběti až na výjimky pouze s iniciálami. Kniha je dostupná v knihkupectvích nebo přímo u vydavatele OLYMPIA na adrese sklad@iolympia.cz nebo info@iolympia.cz