Zdeněk Jemelík, Jak protáhnout soudní proces
K hlavním příčinám nespokojenosti veřejnosti se stavem justice patří úmorná délka trestních procesů. Čtenáři, kteří mi píší, většinou její příčiny nechápou a domnívají se, že náprava by byla možná, jen kdyby se všemocnému ministrovi spravedlnosti chtělo: stačilo by upravit právní předpisy, zavést pevné procesní lhůty, v kterých musí být věc vyřízena a začít vyhazovat soudce, kteří se loudají. Netuší, že ministr má do všemocnosti daleko a není ani jisté, že ho jejich starosti zajímají. Poukazují také na to, že obvinění, kteří musejí do nekonečna protahované řízení snášet (a s nimi jejich blízcí) v důsledku průtahů psychicky strádají. Navíc protahování soudních řízení zatěžuje stát vysokými náklady.
Jako laik, který sledoval desítky trestních řízení soudních a rozmlouval s obviněnými a jejich blízkými, samozřejmě vnímám protahování procesů jako velké zlo. Nevidím ale žádné jednoduché nápravné řešení. Je spousta objektivních příčin, které nelze obejít a dokáží zastavit řízení i na několik měsíců. Např. svědek, na jehož výslechu trvá nadřízený soud, na několik měsíců onemocní tak, že není způsobilý výslechu ani ve formě videokonference. Za těchto okolností řízení prostě nemůže pokračovat. Častou příčinou vyvolání průtahů je přibrání znalců: je jich nedostatek, za nedodržení stanovené lhůty na vypracování znaleckého posudku se nikdo neodváží je potrestat. Ve výsledku půlroční přerušení řízení kvůli přibrání znalce není vůbec neobvyklé. K tomu přidejme právo obviněných a státního zástupce uplatnit opravné prostředky. Je to základní právo, které stranám řízení odebrat nelze, ale prosté odvolání proti rozsudku nalézacího soudu vyvolá přerušení řízení na několik týdnů i měsíců a na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR se někdy čeká i déle než rok. Odstrašujícím příkladem může být např. „ping pong“ Obvodního soudu pro Prahu 1, Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1 a senátu Jaroslavy Liškové Městského soudu v Praze. Senát Obvodního soudu pro Prahu 1 vynesl odsuzující rozsudek, státní zástupce se odvolal a odvolací soud vrátil věc zpět na 1. stupeň. Tak to šlo stále dokola. Na straně nalézacího soudu se vystřídaly čtyři senáty a až ten čtvrtý našel v „sedmém kole“ řešení dle chytré horákyně, jež obžalovaným ublížilo jen nepatrně, ale vzalo jim chuť bojovat dále, a ani státní zástupce nedostal vše, co chtěl (podrobnosti jsou na mém blogu). Soudím, že náklady tohoto trestního stíhání převyšují žalovanou škodu. Boj o „prkotinu“ trval několik let.
Jako zvláštní příčinu průtahů vidím skutečnost, že do chodu řízení zasahuje více jedinců, vybavených právy a někdy uplatňujících subjektivní vztah k věci nebo i k protistraně. Např. jsem se opakovaně setkal v řízení o podmíněné propuštění s uplatněním práva státního zástupce na podání stížnosti proti kladnému rozhodnutí soudu. Ve většině případů stížnostní soud o měsíc později stížnost státního zástupce zamítl a žadatele nechal propustit. Nepřímo tím označil jednání státního zástupce za nedůvodné. Pokusy o kárné stíhání státních zástupců, kteří pochybnou stížností způsobili, že žadatel musel žít měsíc v nejistotě, než se pak proti jejich vůli stejně dostal na svobodu, byly vždy neúspěšné: státní zástupce uplatnil své právo a povinnost, za to ho nelze stíhat. Že někoho poškodil ? Pchá!!!
Uplatnění práva státního zástupce může mít ale účinek vyvolání průtahů v délce několika měsíců. Spolek Chamurappi podporuje od 4.září 2021 žádost nejmenovaného odsouzeného o podmíněné propuštění u jednoho nejmenovaného soudu. Řízení má od počátku zvláštní průběh. Předseda senátu nás jako předkladatele nabídky na převzetí společenské záruky neobeslal k veřejnému zasedání. Přesto v naší nepřítomnosti žádost o podmíněné propuštění zamítl a výslovně nepřijal naši nabídku. Odmítl mi pak poslat usnesení a protokol s tím, že na to nemáme nárok. Stížnostní soud k naší stížnosti jeho rozhodnutí zrušil a pak již jednání probíhalo v podstatě standardně. Při veřejném zasedání dne 30. prosince 2021 předseda senátu přibral znalce.
Následovalo veřejné zasedání 30. června 2022. Znaje stanovisko vedení věznice k žádosti pana odsouzeného a se znalostí znaleckého posudku jsem se vydal k soudu s nadějí, že tam jedu naposledy, protože soud zmíněná stanoviska nemůže přejít mlčením.
Zmýlil jsem se. Z účasti na jednání se omluvil obhájce. Ale žadatel souhlasil s tím, aby jednání proběhlo i bez něj. Pak předseda senátu oznámil, že neúčast omluvil také znalec, takže je pouze možné přečíst znalecký posudek, pokud s tím strany budou souhlasit. Nesouhlasil státní zástupce. Předsedovi senátu nezbylo než zasedání odročit na neurčito, neboť u soudu končí a případem se bude muset zabývat jeho nástupce. Za 15 min. bylo hotovo. Předání věci jinému soudci znamená nejen přetržku a průtahy v jednání, ale také provedení celého řízení znova od samého začátku. Kdo to zaplatí? Snad státní zástupce, který trval na svém právu?
Není sporu o tom, že státní zástupce měl ze zákona právo trvat na přítomnosti znalce. Na druhé straně je otázka, jakou škodu by způsobil, kdyby souhlasil se čtením. Dle mého subjektivního názoru laika žádnou, protože závěry znalce by asi nerozbil, i kdyby byl přítomen.
Z právního hlediska je jednání státního zástupce asi nenapadnutelné. Z hlediska morálního to tak jasné ale není. Pochybuji, že se státní zástupce zamyslel nad tím, jaký prožitek připraví svým jednáním žadateli, který měl důvod se domnívat, že soud na veřejném zasedání rozhodne o jeho propuštění. V tom vidím jádro pudla: mnozí státní zástupci a soudci vnímají odsouzené jako amorfní hmotu, která nic necítí a je jim vydána na milost. Stejně pohlížejí na blízké odsouzeného. Navíc si jsou vědomi beztrestnosti, zaručené nikoli zákonem, ale zvykovým právem a kastovní solidaritou. Pokud státní zástupci a soudci neztratí pocit beztrestnosti a stát nebude jejich jednání posuzovat i z hlediska dobrých mravů, mnohaletých procesů se nezbavíme.
Předjímám otázku čtenáře: ne, nepodám návrh na kárné řízení se státním zástupcem-kazisvětem. Uplatnil své právo a nenašel by se kárný žalobce, který by ho zažaloval. Občané musí vzít na vědomí, že pokusy o obranu proti svévoli soudců a státních zástupců jsou téměř beznadějné.
==================================================================================
Již vyšla „papírová“ verze mé knihy ŠKŮDCI V TALÁRU, dosud dostupné pouze v digitální podobě. Knihu jsem zasvětil památce dobrého člověka JUDr. Pavla Kučery. Předmluvu napsala Alena Vitásková. Její obsah je trestí zkušeností a poznatků, postupně získávaných téměř 20 let v půtkách s orgány činnými v trestním řízení, které nekorektním vedením řízení poškozují obviněné. Zvlášť zajímavé „škůdce“ uvádím s plnými jmény, jejich oběti až na výjimky pouze s iniciálami. Kniha je dostupná v knihkupectvích nebo přímo u vydavatele OLYMPIA na adrese sklad@iolympia.cz nebo info@iolympia.cz