Zdeněk Jemelík, Kární žalobci nežalují

13.05.2022 | Zdeněk Jemelík

Při zpětném zkoumání vadných procesů se obvykle ukáže, že aspoň část ztroskotání způsobilo jednání odpovědných činitelů proti dobrým mravům. Jednou z příčin je skutečnost, že selhávající nositelé státní moci žijí od nepaměti v blahém vědomí, že za chyby nebudou muset zaplatit. Mohou si proto dovolit nedbalost. Platí to i v případě trestního stíhání bratrů Lebánkových a některých spoluodsouzených.

Tvrdé potírání poklesků odpovědných vymahatelů spravedlnosti proti dobrým mravům by mělo být významným prvkem trestní politiky státu. Platí to i v případě trestního stíhání bratrů Lebánkových a některých spoluodsouzených. Jeden vysoký představitel orgánů činných v trestním řízení mi nedávno řekl, že má stanoviska jsou „jakobínská“ (neurazil mě tím) a jeho názor by určitě ospravedlnily předchozí věty. Rozdíl mezi jeho a mým pohledem spočívá v tom, že je něco jiného číst si trestní spis v tichu kanceláře a pak vidět oběť pár hodin v soudní síni, a něco jiného je víceleté sledování zblízka osudů obětí neodpovědnosti a krutých dopadů na jejich život.

Protitlakem proti beztrestnému páchání mravních poklesků při výkonu funkce by měla být hrozba kárným řízením. Právě toho se domáháme společně s bratry Lebánkovými.

Ale obecné poměry nám nepřejí. Žádný velký tlak proti nepravostem dlouhodobě nepozoruji. Nenastala změna ani po nástupu Pavla Blažka do funkce ministra, jenž při nástupu sliboval zvýšení tlaku na vyžadování odpovědnosti soudců a státních zástupců. Jenže mezi slovy a skutky jsou značné rozdíly.

Rozhodl jsem se výše předložená „jakobínská“ stanoviska doložit na příkladu neuvěřitelných trampot kdysi úspěšných zlínských podnikatelů bratrů Lebánkových, majitelů společnosti Vltava holding a.s. Dlouhá léta se jim dařilo. Nedostali se do žádného střetu se zákonem, spláceli včas závazky a odváděli státu miliony na daních. Mimo jiné se jim podařilo vybudovat ve Zlíně luxusní Lesní hotel. Vše se dařilo až do bodu zvratu, který nastal, když vyhověli dobrému kamarádovi, jenž je požádal, aby pronajali skladové prostory jeho známému, jakémusi Romanu Šulyokovi. Dostali pouze informaci, že zájemce musí vyklidit svou provozovnu v Malhosticích a potřebuje její technologické vybavení v novém působišti zprovoznit, předvést zájemci o odkoupení a prodat. Neuvědomili si rizika, která v sobě skrýval pronájem prostor pro uskladněný linky na výrobu a balení cigaret. Nevěděli nic o tom, kdo je Roman Šulyok. Osobně jej poznali až po několika měsících od naskladnění strojů.

Následky tohoto rozhodnutí je poprvé přivedly před soud, a to společně se zmíněným Romanem Šulyokem, jeho mladším bratrem Janem a dalšími. Byli odsouzeni za úmyslné nezaplacení spotřební daně z tabáku a tabákových výrobků. Dalším zastavením na křížové cestě bylo vlákání do penzionu, v kterém se měli setkat s ruským investorem, jenž měl mít zájem o zakoupení jejich hotelu. Nečekal je ale investor, nýbrž čtyři maskovaní ozbrojenci, kteří se na nich dopustili násilí a svázané je hodili na postele. Ráno se dostavil Roman Šulyok, který slíbil, že možná bude hodný, když se nebudou zdráhat podepsat listiny, jimiž na něj převedou svůj majetek. Po podpisu listin a vyslechnutí vysvětlení, že v případě oznámení věci policii se povede zle nejen jim, ale i dětem, a po obřadném rozloučení pod kamerou, směli odjet.

Roman Šulyok se pak pustil do obchodu s drogami v Německu. Zemský soud v Řezně jej odměnil trestem odnětí svobody v trvání 7,5 roku. Až od r. 2017 směl vykonávat trest v ČR. Pak došlo na soud za vydírání bratrů Lebánkových. Krajský soud Praha nadělil Romanu Šulyokovi dalšího 7,5 roku. K řízení jej vozila z Německa eskorta.

Jako poslední přišla na řadu zlínská pobočka Krajského soudu Brno. Případ Romana Šulyoka, bratrů Lebánkových & spol. vedl senát předsedkyně Ivety Šperlichové. Jejím prvním kouskem bylo vyloučení případu Romana Šulyoka do samostatného řízení, v němž jeho trestní řízení zastavila pro neúčelnost. Důvodem vyloučení byla neúčast, způsobená nezajištěním eskortování z Německa.V dalším průběhu vyloučila do samostatného řízení také jeho mladšího bratra Jana, kterého později nepravomocně odsoudila k nízkému podmíněnému trestu.

Romana Šulyoka pak použila jako korunního svědka obžaloby. Chovala se k němu vstřícně: když se o bratrech Lebánkových vyslovoval urážlivě, povzbudivě se usmívala. Nenapadlo ji, že svědek asi nebude nestranný, když byl kvůli násilí na nich odsouzen k tvrdému trestu odnětí svobody.

Bratrům Lebánkovým uložila nepodmíněné tresty odnětí svobody, společnosti Vltava holding a.s. peněžitý trest. Popis skutkového děje odpovídal svědectví Romana Šulyoka: Lebánkové podle něj projevili zájem o jeho zařízení na výrobu cigaret, nechali je převézt, koupili je od něj, starali se o zprovoznění linky. Nechali dovézt do skladu tabák. Nezaplatili daň z přidané hodnoty z tabáku a vyrobených cigaret. Ve skutečnosti tabák byl přivezen 21.srpna 2012 kamionem, na jehož příjezd čekali celníci. Ti pořídili videozáznam, ale neidentifikovali řidiče kamionu, nenechali si předložit dokumentaci o kamionu a přepravě ani doklad o vlastnictví tabáku. Dne 26. srpna 2012 pak do skladu vpadlo komando celníků a policistů a začalo trestní řízení. Vlastnictví tabáku soud bez zkoumání přiřkl Lebánkům, ač žádný důkaz neměl. O vysvětlení akce celníků z 21. srpna 2012 se Iveta Šperlichová nestarala. Spotřební daň z tabáku a cigaret Lebánkové z opatrnosti zaplatili jako skladovatelé, až se o jeho existenci dověděli z protokolu o prohlídce nebytových prostor celníky a policií. Správce daně je ale neuznal za plátce a vyměřil daňovou povinnost společnosti Vltava holding a.s. Ač k zjištění existence tabáku a cigaret došlo před deseti lety, daňové řízení ještě v květnu 2022 nebylo uzavřeno. Přesto soudy mají za prokázané, že Lebánkové daň nezaplatili.

Rozsudek senátu Ivety Šperlichové ale nenabyl právní moc, protože Ústavní soud ji uznal za podjatou. Nedbajíc rozhodnutí o podjatosti Iveta Šperlichová dokončila trestní stíhání Jana Šulyoka. Za to ji tehdejší předseda Nejvyššího soudu ČR Pavel Šámal poslal před kárný soud. S žalobou uspěl jen částečně: soud jí přisoudil jen poloviční krácení platu. Přispěla k tomu jistě předsedkyně senátu Miluše Došková, která senátu nepředložila dokumentaci, jež by Ivetě Šperlichové určitě přitížila. Sama Iveta Šperlichová vyjádřila osobní názor na kárné řízení tím, že se z jednání kárného soudu omluvila.

V době, kdy probíhalo hlavní líčení pod vedením Ivety Šperlichové, ze znojemské věznice se ozval odsouzený František Ondráček. Poslal Ladislavu Lebánkovi dopis s požadavkem na vyplacení velké finanční částky. Hrozil, že v případě nevyplacení Lebánky udá, že spolu s ním vyráběli padělky cigaret Marlboro. Ladislav Lebánek se pokusil jej trestně stíhat pro vydírání, ale u policie neuspěl. Iveta Šperlichová svědka sice vyslechla, ale nevyvodila ze svědectví důsledky ke škodě obžalovaných.

Po ní převzal štafetu senát Jiřího Dufka, který provedl celé dokazování znova. Romanem Šulyokem jako obžalovaným se nezabýval, zastavení jeho trestního stíhání Ivetou Šperlichovou platilo. Jeho mladšího bratra Jana na rozdíl od Ivety Šperlichové zprostil obžaloby, ač se aktivně podílel na dění v lužkovickém skladu. Důležitým nástrojem dokazování byly opět výslechy Romana Šulyoka. Výsledkem nového projednání věci byl rozsudek, jímž byla opět uznána vina bratrů Lebánkových, ale dostali pouze podmíněné a peněžité tresty. Popis skutkového děje opět kopíruje vyprávění Romana Šulyoka.

Na rozdíl od Ivety Šperlichové předseda Jiří Dufek vzal za prokázané udání Františka Ondráčka, ač on sám se tentokrát před soud nedostavil, jím navržení svědci pravdivost jeho tvrzení nepotvrdili a soudce vlastním pátráním zjistil, že objekt, v němž měla výroba probíhat, nikdy neexistoval. Do hledáčku policie se Lebánkovi kvůli výrobě padělků cigaret Marlboro nikdy v minulosti nedostali. Navíc se pan soudce vyjádřil, že připouští, že mezi Lebánky a Romanem Šulyokem došlo k nepsané „kavalírské“ dohodě o převzetí výrobní linky, kterou pak Lebánkové nedodrželi. Dokonce projevil náznak pochopení pro jejich vydírání s použitím násilí, protože chudák Šulyok přece o všechno přišel.

Je pozoruhodné, že dva místní soudci přikládali větší váhu svědectví recidivisty Romana Šulyoka než obhajobě bratrů Lebánkových. Ani jeden z nich se nepozastavil nad tím, že Roman Šulyok nebyl stíhán za prokázanou výrobu padělků cigaret Marlboro v Malhosticích a nebyla mu vyměřena spotřební daň. Předseda senátu Jiří Dufek kromě toho „uvěřil“ bez dalšího ničím nepodloženému tvrzení vyděrače Františka Ondráčka.

Rozsudek senátu Jiřího Dufka je zatížen nepřehlédnutelnými vadami (více např. v mém článku z 14.října 2010 U olomouckého soudu zahřmí). Obžalovaní se proto odvolali v naději, že Vrchní soud v Olomouci vrátí věc k novému projednání. Případ napadl senátu předsedkyně Martiny Kouřilové, který rozhodoval v neprospěch bratrů Lebánkových v řízení o podjatosti soudkyně Ivety Šperlichové. Pokus o vyloučení senátu pro podjatost nevyšel. Senát žádné vady na prvostupňovém rozsudku nenašel a odvolání zamítl. Předsedkyně senátu Martina Kouřilová se při přednesu ústního odůvodnění rozhodnutí usvědčila z nedostatečné znalosti trestního spisu. Mimo jiné nařkla obžalované Lebánky, že se opakovaně doznali k zajištění dopravy technologického vybavení z Malhostic do Lužkovic, když ve skutečnosti toto obvinění opakovaně odmítli a ani se ho dopustit nemohli.

Po tomto dlouhém zasvěcení do osudů bratrů Lebánkových přicházím k meritu věci: k marným pokusům o vyvolání kárného řízení s předsedkyní senátu Martinou Kouřilovou, na nichž chci předvést bezútěšnost současného stavu bezbrannosti občanů proti mravním pokleskům vykonavatelů spravedlnosti. Podle mého „jakobínského stanoviska“ soudce, který byl přistižen při rozhodování bez dokonalé znalosti spisu, má okamžitě přijít o talár, aby nemohl neodpovědné krácení práv občanů opakovat.

Návrh na zahájení kárného řízení podali jak bratři Lebánkové, tak také já jako výkonný orgán spolku Chamurappi, který obhajobu Lebánků dlouhodobě podporuje. Lebánkové se obrátili přímo na ministra spravedlnosti Pavla Blažka a zlobí se, že je trvale odmítají jakési úřednice ministerstva údajně z pověření ministra.

Sám jsem se jako na kárného žalobce nejdříve obrátil na předsedu Nejvyššího soudu ČR Petra Angyalossyho. I když se jedná o bývalého kolegu napadené soudkyně a představeného jejího manžela, ministra jsem nechtěl obtěžovat. Co do závažnosti těžištěm mého oznámení byla výtka rozhodování bez zevrubné znalosti trestního spisu. Pokud paní předsedkyně neznala důkladně spis, nemohla samozřejmě zjistit nápadné vady rozsudku senátu Jiřího Dufka. Vedlejší námitkou byla lustrace mé osoby v soudní síni, ke které nebyla paní předsedkyně oprávněna. Způsob, jakým se pan předseda Nejvyššího soudu zhostil poslání kárného žalobce, mě šokoval: nevyřídil mé podání vůbec. Ozval se mi pouze místopředseda Nejvyššího soudu Petr Šuk, dokonce bez výmluvy na pověření předsedou soudu. Výhradu neoprávněné lustrace bagatelizoval a vše ostatní zahrnul pod pojem „nezávislé soudcovské rozhodování“, které nelze kárně stíhat. Místopředseda soudu není nositelem pravomoci kárného žalobce. Rozhodl neoprávněně, navíc v té nejdůležitější části jednoznačně špatně: rozhodování bez řádné znalosti spisu je dle mého „jakobínského názoru“ tak velký mravní poklesek, že se nelze spoléhat na to, že jeho účinky možná někdy napraví vyšší instance. Za neoprávněný výkon pravomoci kárného žalobce kdysi bývalá předsedkyně Nejvyššího soudu ČR Iva Brožová potrestala místopředsedkyni Okresního soudu v Liberci.

Teprve pak jsem se obrátil na ministra spravedlnosti s podnětem, aby poslal před kárný soud předsedkyni senátu Martinu Kouřilovou hlavně za rozhodování bez zevrubné znalosti spisu, místopředsedu Nejvyššího soudu Petra Šuka za neoprávněné vykonávání pravomoci kárného žalobce a případně i předsedu Petra Angyalossyho za přenesení povinností kárného žalobce na místopředsedu soudu.

Jak v případě podnětů bratrů Lebánkových, tak v mém, oslovený kárný žalobce Pavel Blažek nevydal žádné osobní rozhodnutí (které mu samozřejmě mohl připravit jeho servis). Není proto znám jeho právní názor kárného žalobce na chování všech tří zmiňovaných soudců. Bratry Lebánkovy vykázal naposledy přípisem z 10. května 2022 do patřičných mezí úředník Jan Valenta, jehož dílko podepsala ředitelka odboru dohledu a kárné agendy Kateřina Skalková. Korespondence v mém případě byla složitější. Např. v přípisu z 1.února 2022 mi úřednice Jana Růžičková mimo jiné vzkázala, že paní předsedkyně Martina Kouřilová chtěla lustrací mé osoby předejít možné přítomnosti nevyslechnutého svědka (vysvětlení vskutku ostudné) a předseda soudu je oprávněn přenést svou pravomoc na místopředsedu (příslušný zákon takovou možnost nezná). Její dílko podepsala Ivana Borzová, vedoucí oddělení justičního dohledu. Přípisem z 9. března 2022 mi vzkázal úředník Jan Valenta, že ministerstvo na svých stanoviscích trvá a další mé podněty budou odkládány bez odpovědi. Podepsala ředitelka odboru dohledu a kárné agendy Kateřina Skalková. Na tento dopis jsem reagoval námitkou nicotnosti, protože ředitelka odboru dohledu a kárné agendy Kateřina Skalková není vybavena pravomocí kárného žalobce. Proto ministerstvo svou hrozbu nesplnilo a tentokrát se vyjádřila úřednice Jana Vařeková přípisem ze 14. dubna 2022, podepsaným Dušanem Homolou, ředitelem odboru kontroly. Kdysi se na Ministerstvo spravedlnosti uchýlili různí pohrobci normalizace, kteří po Listopadu 1989 nemohli působit ve svých dřívějších profesích. Signatář dopisu patřil k nim. Své právní názory vytvářel jako pracovník ústředních kontrolních orgánů totalitního režimu. Obsah dopisu ze 14.dubna 2022 tomu odpovídal.

Výsledek neúspěšné korespondenční války bratrů Lebánkových a mne s ministrem spravedlnosti vede k tomu, že neznáme výslovné znění jeho právních názorů jako kárného žalobce. Pouze se jich můžeme dohadovat. Soudím tedy, že podle jeho názoru není třeba, aby kárný žalobce své rozhodnutí vydal osobně a aspoň se stručným odůvodněním. Občan má přece povinnost věřit, že ministr jako kárný žalobce si skutečně myslí to, co mu úředníci sdělují, a nemá právo vědět, proč se svým podáním neuspěl: ministerští úředníci podnět přezkoumali a basta! rekurs je nepřípustný! Dále si asi pan ministr myslí, že není třeba dbát ustanovení zákona č. 7/2002 Sb. o řízení ve věcech soudců a státních zástupců, který zavádí výlučnou osobní pravomoc kárných žalobců, takže podle pana ministra kárnou pravomoc může vykonávat kdokoliv. Zamítnutí kárného návrhu asi nepovažuje za úkon kárného žalobce, takže jeho předkladatele může o odmítnutí spravit kdokoli. Posléze sděluje urbi et orbi, že soudce smí rozhodovat, i když není s věcí řádně obeznámen a nesmí být za takové jednání jakkoli zpochybňován. Postižený se musí spolehnout na zázrak, který možná způsobí, že špatné rozhodnutí věci neznalého soudce někdy někdo napraví. A když nenapraví, nic se neděje, občan se musí s bezmocí smířit. Občanská víra v právo na spravedlnost je pouze snová vidina.

Pro úplnost uvádím, že výše popsané úhybné manévry kárných žalobců- předsedů soudů a ministra spravedlnosti nepatří k obvyklým nešvarům kárných žalobců-vedoucích státních zástupců, kteří se zpravidla přísně drží zákona č. 7/2002 Sb. a odůvodňují osobně i zamítavá stanoviska.

==================================================================================