Zdeněk Jemelík, Krysař Mikuláš a politický aktivismus České televize

12.06.2019 | Zdeněk Jemelík

Mikuláš Minář se v televizním vystoupení předvedl jako skvělý „krysař“: je to inteligentní, dovedný demagog, nadaný vynikající výmluvností. Lidé na náměstích samozřejmě nezkoumají věcný obsah jeho lákavých výroků, stejně jako se kdysi voliči ČSSD nezajímali o plnitelnost volebního hesla „Akce čisté ruce“ či voličí hnutí ANO o plnitelnost příslibu blahobytného života ve státě, zbaveném rakoviny korupce. Inu, národ dostane vždy přesně to, co si zasluhuje.

Nezpochybňuji právo občanů demonstracemi vyjádřit nevůli nad čímkoli. Souhlasím dokonce s demonstrujícími v názoru, že Marie Benešová se neměla stát ministryní spravedlnosti. Mé důvody jsou ovšem od jejich značně odlišné a vyplývají z mé praxe aktivisty, dlouhodobě se snažícího o potírání nepravostí, páchaných orgány činnými v trestním řízení a ze sledování jejích mnohovrstevných projevů od příchodu na Vrchní státní zastupitelství v Praze až do současnosti. Přes kritický postoj k ní si ale nemyslím, že je nutná její okamžitá resignace. Nemá totiž pravomoc, kterou by mohla jakýmkoli způsobem zasáhnout do kauzy Čapí hnízdo ve prospěch Andreje Babiše a uvědomujíc si dočasnost svého pověření zřejmě v ministerském působení mnoho škod nenapáchá. Zkušenost z jejího působení v Rusnokově vládě opravňuje k víře, že prostě po dobu nezbytně nutnou bude udržovat ministerstvo v chodu, aniž by vyvolala v resortu velké zmatky. Její jmenování je zjevně východiskem z nouze v situaci, kdy Jan Kněžínek hodil ručník do ringu a před průhonickou Sokolovnou nestála fronta zájemců o nevděčný úřad. Samozřejmě bych od ní neočekával kladný posun ve vývoji resortu, ale je otázka, zda měl Andrej Babiš objektivní možnost vytáhnout z klobouku někoho lepšího, nechtěl-li z jakýchkoli důvodů posunout do čela úřadu osvědčeného náměstka Jeronýma Tejce. Opozice by mu ostatně mohla nabídnout snad pouze někdejšího ochránce „justiční mafie“ Jiřího Pospíšila, jehož jeden předseda vlády vyhodil „na hodinu“ a druhý dodnes lituje, že v důsledku nečekaného zkrácení mandátu jeho vlády nestihl totéž.

Obávám se, že také v případě ostatních požadavků, na které Mikuláš Minář vábí zmatený lid, by při bližším zkoumání bylo všecko jinak, než se na první pohled zdá (taoistická moudrost). Položme si především otázku, zda existuje objektivní důvod pro pořádání protivládních demonstrací, spočívající ve viditelném úpadku země a viditelné nezpůsobilosti vlády mu zabránit. Není pochyb o tom, že prožíváme šťastné období vzestupu země ve všech ohledech mimo obecné morálky. Samozřejmě to není výlučná zásluha vlády, ale její podíl jí nesmíme upřít. S vědomím, že dobrá vláda neexistuje, musíme ale připustit, že Babišova vláda v nejhorším případě nevládne hůře než kterákoli předcházející, takže její nahrazení slepencem z ministran, vedených politickými pidižvíky, by bylo kontraproduktivní. K žádnému zlepšení by nedošlo. Andreje Babiše máme díky televizním obrazovkám denně na očích a víme, že se jedná o člověka nesmírně výkonného a pracovitého, který snad ani nespí (nevím, kde bere čas a energii na řízení Agrofertu, z něhož jej obviňují různí lehkoživkové). Dělá prý v zahraničí ostudu republice, ale na způsobu, jakým se k němu chovají světoví státníci, to není patrné: zřejmě jej přijímají jako plnohodnotného partnera k jednání. Ať se rozhlížím po hnutí ANO a po ostatních stranách jakkoli, nevidím nikoho, kdo by v případě jmenování předsedou vlády byl způsobilý podávat srovnatelný výkon.

Suma sumarum: objektivní důvod ke svržení vlády Andreje Babiše nevidím. Demonstranty asi pálí dobré bydlo a objektivně usilují o nahrazení jeho vlády partou jeho neúspěšných konkurentů. Neuvědomují si to díky svádění výmluvného mládence Mikuláše Mináře.

Hlavními požadavky mimo resignace Andreje Babiše a Marie Benešové, jimiž Mikuláš Minář svádí masy, jsou nezávislost justice a státního zastupitelství. „Krysař“ ale neříká nic o tom, v čem vidí jejich závislost, popřípadě jakými nástroji by se jejich nezávislost dala prolomit. Neuvádí, jaká opatření k prohloubení nezávislosti by byla nutná. Asi by upadl do rozpaků, kdyby toto vše měl srozumitelně vysvětlit. Na základě dlouholetého sledování činnosti soudů a státního zastupitelství si troufám tvrdit, že jejich nezávislost přerostla do beztrestnosti a neodpovědnosti některých jedinců a pokusy o ovlivnění jejich rozhodování mimoprávními nástroji jsou spojeny s neúnosným rizikem postihu ať existenčního nebo trestně právního. Zejména další prohloubení nezávislosti státního zastupitelství do úrovně, požadované Pavlem Zemanem, která nemá v Evropě obdoby, by patrně vedlo ke zvýšení počtu nespravedlivě stíhaných osob. Mikuláš Minář by měl upřesnit své představy stran nezávislosti justice a státního zastupitelství. Dívám se na problematiku z jiného pohledu, a z toho důvodu předpokládám, že pokud by se „Krysař“ pustil do věcných podrobností, bublina jeho skvělosti by splaskla.

Významným požadavkem je jistota neodvolatelnosti pro nejvyššího státního zástupce Pavla Zemana. Mikuláš Minář by měl vysvětlit, proč v něm vidí záruku nezávislosti státního zastupitelství obecně a ve vztahu ke kauze Čapí hnízdo zvlášť. Zřejmě neví nebo nechce vědět, že Pavel Zeman dávno přestal usilovat o reformu státního zastupitelství, s kterou do funkce nastoupil, že posílil postavení komunistických prokurátorů ve svém úřadě, dříve degradovaných Renatou Veseckou, že jeho úřad v řadě případů zaštítil státní zástupce, kteří zneužili svého postavení ke škodě stran řízení, že bránil stíhání některých podezřelých případů zneužití moci, atd.atd. V této souvislosti si dovoluji vyslovit domněnku, že původní záměr na zavedení pevného funkčního období vedoucích státních zástupců neměl upevnit nezávislost státních zástupců, ale měl umožnit vypuzení z funkcí „starých ještěrů“ (terminus technicus Marie Benešové), kteří seděli ve svých křeslech možná od vzniku státního zastupitelství, ale již do svého úřadu nevnášeli novou energii a nové odborné přístupy. Každý vedoucí pracovník se časem opotřebuje a potřebuje pro svůj další vývoj impulz přesunem na jiné pracoviště. Pokud bych směl radit Mikuláši Minářovi, doporučil bych mu, aby se zamyslel nad tím, zda „opotřebovanost“ jím chráněného Pavla Zemana nedosáhla stupně neúnosnosti.

Novou látku k popouzení davů mu poskytli bruselští úředníci zasláním našim úřadům konceptů auditorských zpráv k vyjádření. Okolnost, že se dostaly na veřejnost, ač jí nebyly určeny a iniciativní roli v jejich šíření sehrály Bakalovy Hospodářské noviny, by měla nabádat k opatrnosti. V každém případě se jedná pouze o koncepty, zaslané českým orgánům k vyjádření. V této fázi je jejich právní hodnota nulová a jako zdroj informací jsou bezcenné. Používat je k rozeštvávání mas je neodpovědné. Samozřejmě, jejich definitivnímu obsahu bude třeba věnovat patřičnou pozornost.

Rozumím spíše odporu, který „Krysař“ vyvolává proti Andreji Babišovi kvůli jeho postavení obviněného, možná brzy obžalovaného. Slabinou jeho argumentace je skutečnost, že neví, z čeho přesně je Andrej Babiš obviněn a jak se pan obviněný zachová v případě, že státní zástupce podá obžalobu. Příklad Aleny Vitáskové je důkazem, že souběh vysoké funkce a soudního řízení v nespravedlivě vedeném procesu lze s rizikem poškození zdraví přestát. Mezi náročností práce předsedy ERÚ a předsedy vlády je dosti velký rozdíl. Je ovšem osobní věcí Andreje Babiše, jak danou situaci vyhodnotí a jak se následně zachová.

Rozumím námitce, že trestně stíhaný nebo dokonce obžalovaný politik je absurdita. Platilo by to ovšem bez výhrady v plnohodnotném právním státě, jehož orgány činné v trestním řízení nekriminalizují nevinné lidi. Platilo by to ovšem také ve státě, jehož politická kultura nedovoluje zneužívání nástrojů trestního práva k „napravování“ výsledků volebních výsledků. Z těchto důvodů jsem chápal Aleuu Vitáskovou, když po podání obžaloby nesložila funkci předsedkyně ERÚ. Ze stejných důvodů chápu Andreje Babiše, že si nechce nechat ukrást politický úspěch pidižvíky, kteří mu v čestném politickém souboji nedokáží čelit. V daných situacích je na místě trvat na tom, že v právním státě platí presumpce neviny jako úhelný kámen trestního práva. Soudím ovšem, že vzhledem k váze politické osobnosti Andreje Babiše by bylo projednání obžaloby nezávislým soudem před očima celého národa nanejvýš užitečné.

Choulostivější je „Krysařova“ námitka spojení Andreje Babiše s StB. Zde se projevuje i porušení souvislostí historické paměti národa. V době, kdy Andrej Babiš působil v zahraničí jako pracovník zahraničního obchodu, musel každý občan, který vycestoval do kapitalistické ciziny, po návratu vyplnit a odevzdat zaměstnavateli dotazník o tom, s kým tam jednal, o čem s kým mluvil, jaké dostal dary. Dotazníky samozřejmě vyhodnocovala StB. Zahraniční rozvědka určitě Andreje Babiše nespustila z očí a nějakým způsobem jej vtáhla do svých sítí. Zda si to uvědomoval či nikoli, je nepodstatné.

Je mi jasné , že věkově podměreční demagogové se bijí v prsa a tvrdí, že oni by se na Babišově místě s příslušníky StB nebavili ani o počasí. Snadno se jim to říká, když zkoušce pravdy nemohou být vystavení.

Pokud Mikuláš Minář předpokládá, že Andrej Babiš byl vědomým a dobrovolným spolupracovníkem StB, křižuje jej na podkladě dokumentace, vyrobené zločineckou organizací StB. O její věrohodnosti si můžeme myslet cokoli. Připomínám příklad jiného údajného spolupracovníka StB Jana Kavana, jehož svazek StB pod názvem Kato zveřejnili pánové John Bok, disident a předseda spolku Šalamoun, a Přemysl Vachalovský, kdysi ředitel Supervize ministra vnitra. Jan Kavan byl po pádu totality postupně poslancem, senátorem, ministrem zahraničí a místopředsedou vlády a dokonce se stal předsedou Valného shromáždění OSN. Stigma spolupracovníka StB mu v tom všem nepřekáželo. Český lustrační zákon je v zahraničí kritizován jako porušení mezinárodně právně zakotveného zákazu trestání na principu kolektivní viny. Ví Mikuláš Minář o nějakém konkrétním poškození státu nebo některého občana jako výsledku údajné spolupráce Andreje Babiše s StB ? To je totiž otázka, která je důležitější než tvrzení o podpisu vázacího aktu, který může být pravý nebo stejně tak dobře podvržený jako doklad, opravňující čerpání finančních prostředků na náklady, spojené se schůzkami s „agentem“, ve skutečnosti použitých k osobní potřebě důstojníků StB.

Shrnu-li všechny výše uvedené úvahy, docházím k závěru, že Mikuláš Minář je sice velmi obratný a výmluvný demagog, ale přesto nakonec pouze jalový mluvka. A Česká televize jeho vpuštěním na obrazovku daným způsobem ztratila pel nevinnosti politicky neutrálního media a zařadila se do šiku bojovníků za svržení Andreje Babiše mimoparlamentními a popř. mimoprávními prostředky. Lituji občany, kteří jdou za zvukem Krysařovy píšťaly v mylném domnění, že prospívají blahu národa.