Zdeněk Jemelík, O vězeňství u Vymývače

21.02.2022 | Zdeněk Jemelík

První tah připadl Radku Vondráčkovi. Zkritizoval vládu za snížení výdajů na vězeňství proti minulému roku. V zásadě s ním souhlasím. Jde o jeden z prvků jejího asociálního chování, kterého by si veřejnost asi nevšimla, nebýt páně poslancova vystoupení. Vězeňství je dlouhodobě podfinancované a seškrtání prostředků mu nemůže nijak prospět, následně může pouze škodit státu. Nedostatek finančních prostředků je jednou – nikoli snad hlavní – příčinou zaostávání jeho úrovně za poměry např. v Rakousku, Švýcarsku či severských zemích, k nimž bychom se rádi přiblížili. Je ovšem skutečností, že k „oškubání“ vězeňství směřovala i minulá vláda a Marie Benešová před neúprosností reality obtížné ekonomické situace státu kapitulovala. V podstatě stejně se ke kritice postavil ministr Pavel Blažek: na holé dlani chlup nenaroste. Snažil se ovšem kritiku odrazit ujišťováním, že i navzdory omezením se bude ve věznicích topit, svítit a vězni nebudou hladovět. Pochválil předchozí vlády za to, že se platy příslušníků Vězeňské služby ČR přiblížily platům policistů. Upozornil, že věznice nejsou hotel a nelze proto na ně klást nepřiměřené nároky. To je sice pravda, ale není třeba, aby odsouzeným k dopadům omezení na svobodě pohybu, odloučení od rodin a rozbití jiných sociálních vztahů přibylo ještě podlomení zdraví, způsobené dlouhodobým nesprávným stravováním. Nedostatek finančních prostředků na placení odborných pracovníků může být překážkou pro zdárné zvládnutí úkolu převýchovy odsouzených ve slušné lidi. Pan ministr byl ale poctivý: připustil možnost, že Vězeňská služba ČR s rozpočtovými prostředky do konce roku nevystačí a ministerstvo bude muset hledat možnosti pro přesun z jiných kapitol nebo pro dodatečné navýšení rozpočtu. Zapomněl uvést a nakonec to nemusí vědět, že to není zcela nová situace, neboť se již v minulosti vyskytla a ministerstvo ji zvládlo.

Václav Moravec se v této části blýskl skvělou připraveností a nastolil téma vysokého podílu vězňů v populaci. To je ovšem notorieta, o které se mluví po celých zhruba dvacet let mého zájmu o vězeňství. Přes verbální zájem, který projevili všichni polistopadoví ministři spravedlnosti, se tento ukazatel zlepšuje jen velmi pomalu. V tomto ohledu je rozdíl mezi Českou republikou a např. sousedním Rakouskem vskutku ostudný. Pravidlo „ co Čech, to muzikant“ již neplatí, nahradilo je „co Čech, to kriminálník“. Kdyby ovšem Vymývač šel skutečně do hloubky, musel by navíc zjistit, že situace je ještě horší, než vyplývá ze zběžného pohledu na statistiky: na ostudu si totiž vystačíme jako národ sami, cizinci nám příliš nepomáhají, zatímco podíl cizinců v rakouské nebo německé vězeňské populaci je velmi významný. Pavel Blažek v té souvislosti vyslovil názor, že cesta ke zlepšení situace vede pouze přes změnu trestní politiky státu, přes lepší využívání alternativních trestů. Jeho optimismus sdílím jen částečně: ukládání peněžitých trestů nemajetným odsouzeným nikam nepovede a v současné situaci nemůžeme v nejbližší době počítat s dostatkem hlídacích náramků. Žádný z účastníků se nezmínil o neblahém vlivu vysoké recidivy, léčitelným pouze zdokonalením postpenitenciární péče. To je dobře známá příčina stálého přísunu odsouzených do věznic, ale její odstranění by bylo složité, náročné na finanční a lidské zdroje, a politiky bez ohledu na jejich názorovou orientaci zase vysoký podíl odsouzených na populaci tolik netrápí: necelých dvacet tisíc vězňů není významnou voličskou skupinou, takže není třeba se o ně starat. Na okraj tohoto dílčího námětu si dovolím hodit kámen do klidné hladiny rybníka: kdysi jsem na toto téma debatoval s šéfem rakouských věznic, který sice připustil, že Rakousku prospěla změna trestní politiky, ale přesto projevil názor, že hlavní příčina rozdílů mezi námi a Rakouskem spočívá v různé úrovni obecné morálky obyvatelstva. Již komunisté říkali, že všecko je v lidech!

Dalším námětem k předvádění Vymývačovy skvělosti bylo upozornění na znepokojivý nárůst případů trestního stíhání vězeňských dozorců Generální inspekcí bezpečnostních sborů za špatné nakládání s odsouzenými. Připustil jako klad, že stíhání zpravidla vyvolalo oznámení Vězeňské služby ČR. Navodil tím debatu o příčinách tohoto stavu, o existenci „fešáckých“ věznic a umisťování vybraných odsouzených do nich.

Doznávám, že jde o jev, který mě překvapil. Názor na povahu konkrétní věznice si utvářím podle dojmu z návštěv a z toho, co mi vyprávějí odsouzení. Považoval jsem proto např. Věznici Rýnovice za spíše vlídné zařízení, ale právě tam najednou stíhá GIBS hned několik dozorců. Je mi známo z praxe, že k ojedinělým případům špatného zacházení docházelo snad vždy, ale většinou se tím nikdo nezabýval a vyvolat stíhání zvenčí bylo téměř nemožné, protože postižení se báli svědčit. Soudím proto, že špatné nakládání s vězni není častější než dříve, nejde o systémové selhání Vězeňské služby ČR, ale o náhodný projev výskytu defektních jedinců mezi dozorci. Něco se ale změnilo: přístup Vězeňské služby ČR k těmto excesům. A to je kladný jev. Netuším, proč k náhlé změně došlo.

S politováním konstatuji, že žádný z účastníků nevyužil příležitosti, aby pochválil Vězeňskou službu ČR za skvělé zvládání pandemických hrozeb. Minulá vláda nevyhověla varováním a nepřikročila k preventivnímu mimořádnému propouštění vězňů, aby snížením jejich počtů předešla hrozivému šíření nemoci v omezených prostorových podmínkách věznic. Přesto nikde nevznikly katastrofické situace, jež jsme zaznamenali v některých domovech důchodců, a celkový výskyt covidu-19 mezi odsouzenými byl nízký.

V souvislosti s debatou o vězeňství se pan ministr dověděl několik nepříjemných věcí. Byla to především kritika jmenování bývalého generálního ředitele Vězeňské služby ČR gen. Petra Dohnala jeho náměstkem pro vězeňství a obsazení Marií Benešovou uvolněného místa gen. Simonem Michailidisem, dále působení na ministerstvu bývalého ředitele pankrácké věznice a později náměstka generálního ředitele Vězeňské služby Jaroslava Grubera. Ve vztahu k oběma generálním ředitelům se Pavlu Blažkovi dostalo upozornění na jejich postavení ve střetu zájmů kvůli zaměstnávání blízkých osob ve významných funkcích ve Vězeňské službě ČR. Pan ministr především vysvětlil, že v podstatě převzal výsledky personálních rozhodnutí své předchůdkyně a navíc gen. Petr Dohnal prošel úspěšně výběrovým řízením. Za vězeňství ostatně odpovídá přímo ministr, nikoli náměstek. Jméno Jaroslava Grubera mu nic neříkalo, což mě překvapilo, neboť v době jeho prvního působení v úřadě byl Jaroslav Gruber dosti známou osobností. V každém případě pan ministr „nezatloukal“ a oznámil, že všechny nemilé informace prověří a vyvodí z nich důsledky.

Zajímavá debata proběhla kolem jeho prohlášení, že předloží Poslanecké sněmovně novelu zákona o státním zastupitelství a očekává, že pro ni budou hlasovat poslanci napříč politickým spektrem. Novela má zavést časové omezení mandátů vedoucích státních zástupců a stanovit pravidla jejich odvolávání. Jeho záměr je bohulibý, protože o nutnosti některých změn zákona o státním zastupitelství se mluví od r. 2010 a všechny pokusy o jejich prosazení zatím ztroskotaly. Marie Benešová ani připravenou novelu do Sněmovny nedoručila. Sám pan ministr již jednou v minulosti ztroskotal, když po pádu Nečasovy vlády Marie Benešová stáhla ze Sněmovny návrh zákona o státním zastupitelství, předložený právě Pavlem Blažkem.

Není sporu o tom, že novela je potřebná, i když řeší jen dílčí problémy, a je naděje, že bude mít politickou podporu. Zdá se, že v základních bodech se nebudou stavět na odpor ani vedoucí státní zástupci, i když mnohé z nich připraví novela o existenční jistotu ukončením jejich „doživotních“ mandátů. Jde ovšem o to, jak si Pavel Blažek poradí s odporem vedoucích státní zástupců ve zdánlivě podružné otázce mechanismu výběrového řízení, který nedokázala překonat Marie Benešová. Pokud by tato záležitost měla ohrozit přijetí novely Parlamentem, bude muset pan ministr vysvětlit vedoucím státním zástupcům, že jsou vykonavateli trestní politiky státu, řízené vládou a vláda, resp. ministerstvo spravedlnosti není záškodnická organizace, ale nadřízený orgán, který nese politickou odpovědnost a musí mít proto rozhodující vliv na obsazení řídících funkcí v podřízeném úřadě. Představa o nezávislosti státního zastupitelství na vládě a jeho podřízení přímo pánubohu je vadná a neuplatňuje se nikde v Evropě. Odlišná „česká cesta“ by vedla do pekel.

Podle mého laického názoru novela nepřinese zlepšení v opatřeních k vynucování služební kázně. Platí pravidlo správného řízení, že ten, kdo rozhoduje, musí nést odpovědnost za svá rozhodnutí, ale současně musí mít nástroje k vynucení své vůle na podřízených. Zbavení vedoucích státních zástupců disciplinárních nástrojů a přenesení kázeňské pravomoci na správní soudy pravidlu odporuje. Ostatně máme zkušenost o bezzubosti kárného řízení u správních soudů. Další vadou, kterou novela neřeší, je neurčitost vymezení pojmu „kárné provinění“. Podle mé zkušenosti laického aktivisty kárným proviněním není téměř nic mimo zaviněných průtahů.

Řeč přišla také na odškodňování obětí selhání justice. Pavel Blažek správně vysvětlil, že ministerstvo odškodňuje za škody, které jsou vyčíslitelné, zatímco nemajetkovou újmu apod. musí řešit soudy. Považuji za vhodné na tomto místě připomenout, že před nástupem Daniely Kovářové do funkce ministryně spravedlnosti se odškodňování téměř neřešilo a situace se i pak zlepšovala jen pozvolna. Za zásadní vadu považuji, že poškození musí o odškodnění prosit a na úhradě odškodnění se nepodílejí ti, kteří škody způsobili.

Zdá se, že partie dvou právníků skončila remízou a její průběh dává naději, že řešení problémů resortu spravedlnosti nebude předmětem bratrovražedných bojů mezi vládou a opozicí.

==================================================================================