Zdeněk Jemelík, Ohlédnutí za kauzou „vytunelování“ Mostecké uhelné
Hérakleitova poučka „nevkročíš dvakrát do stejné řeky“ má obecnou platnost. V letošním roce jsem shodou okolností dvakrát vstoupil to trestního řízení soudního v soudní síni č.101 Městského soudu v Praze a pokaždé bylo ledacos jinak. V době, kdy probíhalo řízení ve věci „Čapí hnízdo“ se okolí soudní síně hemžilo novináři a zvědavci. V 8:30 se otevřely dveře pro veřejnost a soudní síň se začala plnit. Přesně v 9:00 vplul do soudní síně senát, jehož příchod uctila veřejnost povstáním. Ve dnech 13.-16.března, kdy se soud zabýval „vytunelováním“ Mostecké uhelné společnosti, bylo v okolí soudní síně pusto, prázdno. Dveře pro veřejnost se neotvíraly, takže vstupovala dveřmi pro strany řízení. Líčení pravidelně začínalo se zpožděním.
Shodou náhod jsem se po letech znova setkal s předsedy senátů, jejichž výkony jsem kdysi monitoroval v jiných kauzách. Soudce Jana Šotta jsem zažil před mnoha lety v on-line procesu proti bývalému ministrovi dopravy Vítu Bártovi. Jeho a žalobčina poctivá snaha dostat pana obžalovaného „do tepláků“ tehdy vyzněla naprázdno.
Soudkyni Sylvii Slepičkovou jsem sledoval v procesu s Vladimírem Mlynářem. Spolu s panem obžalovaným, četnými novináři a zvědavci z řad veřejnosti jsem zažil šok, když v rozporu s obecným míněním přítomných jej odsoudila na 5 let do vězení. Odvolací soud jej samozřejmě zprostil viny.
K druhé návštěvě soudní síně č.101 mě přilákala závěrečná část čtyřletého procesu o „vytunelování“ společnosti Mostecká uhelná skupinou jejích manažerů, kteří si od ní půjčili peníze na nákup jejích akcií, jímž společnost ovládli. Podle dobové lidové mluvy společnost „vytunelovali“ a vysloužili si označení „tuneláři“. Tehdy byl menšinovým vlastníkem akcií stát, něco držely vybrané obce a zbytek kuponoví akcionáři.
Kauza ovšem vyvolávala zájem veřejnosti i dříve, vlastně od samého počátku, kdy se k ní vyjadřoval také tehdejší předseda vlády Miloš Zeman. Vzrušení vyvolaly i zprávy o zahájení procesu s některými „tuneláři“ u švýcarského trestního soudu. Česká republika tehdy propásla lhůtu pro připojení k švýcarskému procesu s nárokem na náhradu škody. Švýcarská termínovaná výzva k připojení, zaslaná podle československo-švýcarské smlouvy o právní pomoci na ministerstvo spravedlnosti, jen aparátem ministerstva prosvištěla dál a ministři spravedlnosti Jiří Pospíšil a financí Miroslav Kalousek se pak dohadovali o příslušnost tak dlouho, až lhůta vypršela. Jiří Pospíšil pak sváděl chybu na vrchního státního zástupce Vlastimila Rampulu, který ovšem znal výsledky předchozího vyšetřování, podle něhož žádná škoda nevznikla.
Pokud mě paměť neklame, jde o třetí řízení v ČR, směřující k potrestání účastníků tunelování, ale první, v němž vyšetřování vedlo ke zjištění škody a následně k obžalobě. Kdoví, zda by k současnému řízení vůbec došlo, kdyby české orgány nepředběhla švýcarská justice, která část z „tunelářů“ postavila před soud a za 12 dní odsoudila na první pokus. Pochybuji, že by v našich právních podmínkách švýcarský rozsudek obstál, protože soud nectil právo obžalovaných na projednání věci v jejich mateřské řeči. Řízení se vedlo ve francouzštině bez nároku na tlumočníka a překladatele. České listiny si švýcarské orgány nenechaly přeložit a většinou je jako důkaz odmítly. Prokuratuře pomáhala úřednice polské národnosti, která si troufala díky „podobnosti baltických jazyků“ pochopit obsah českých sdělení. Rozsudek přišel pouze ve francouzštině, ačkoli u nás je pomoc tlumočníka obžalovaným a překlad rozsudku do jazyka cizince samozřejmostí.
Český žalobce ovšem musel přizpůsobit popis žalovaného skutku tak, aby se nepřekrýval se švýcarskou obžalobou, protože nikdo nemůže být stíhán dvakrát za totéž provinění. Odsouzení švýcarským soudem tak nechrání před dalším trestem od Městského soudu v Praze.
Žalobce Radek Bartoš, státní zástupce Vrchního státního zastupitelství v Olomouci, obžaloval šest osob: Antonio Koláčka, Jiřího Diviše, Petra Krause, Oldřicha Klimeckého, Marka Čmejlu a Roberta Sýkoru. Antonio Koláčka „překřtil“ na Antonína. Kromě Roberta Sýkory si všichni již přinesli tresty od švýcarského soudu. V soudní síni sedí pouze Antonio Koláček, protože Oldřich Klimecký a Robert Sýkora získali souhlas soudu s jejich neúčastí při jednání a trestní stíhání Jiřího Diviše a Marka Čmejly soud zastavil s ohledem na jejich odsouzení švýcarským trestním soudem. Petr Kraus se kaje ve švýcarském vězení, kam se dostal proti své vůli, když přicestoval do Švýcarska za svým obhájcem.
Žalobce prvních pět mužů obvinil, že v období od března 1997 do 29. května 2002 ovládli společnost Mostecká, od které si na to od ní půjčili peníze, čímž si obstarali významný vlastní prospěch. Jejich akce se zúčastnil také Luboš Měkota, jenž mezitím zemřel. Zúčastnili se i další, kteří z neznámých důvodů zůstali mimo zorné pole orgánů činných v trestním řízení a posloužili pak jako svědci na straně obžaloby.
Za účelem naplnění plánu „tuneláři“ vytvořili složitou síť početných obchodních společností v různých částech světa, jež řídili jako členové jejich statutárních orgánů. Vypůjčené prostředky dle názoru žalobce do společnosti Mostecká uhelná nikdy nevrátili, což zastírali různými převody peněz uvnitř vytvořené sítě.
Dále v období od března 1997 do 20.srpna 1999 v této činnosti pokračovali a dosáhli souhlasu vlády s privatizací 46,29% akcií Mostecké uhelné pro jednu z jimi ovládaných společností, skrývajíce před vládou skutečnost, že jsou jejími vlastníky.
Ve výsledku měli České republice způsobit škodu ve výši 3.934.352.006 Kč a zaplacené kupní ceny 650.000.000 Kč, o které obohatili jednu z jimi ovládaných společností.
Podle žalobce získali podporu Roberta Sýkory, náměstka ministra obchodu a průmyslu, jemuž vyplatili ve švýcarských francích 2.999.663 Kč. Žalobce ale v obžalobě nespecifikuje, v čem měla jeho podpora spočívat, čili co obvinění „tuneláři“ za své peníze s jeho pomocí získali.
Obviněný Antonio Koláček se tak měl dopustit zločinu zneužití informace a postavení v obchodním styku a zločinu podvodu. Ostatní jmenovaní se pak měli dopustit zločinu účastenství na jeho nekalém jednání. Robert Sýkora se měl dopustit zločinu přijímání úplatku.
Tvrzení o vzniklé škodě žalobce opřel o znalecké posudky.
Státní zástupce soudu navrhl, aby uložil ochranné opatření zabrání věcí, čímž mínil peníze na účtech, pohledávky a jiné hodnoty.
Po skončeném dokazování žalobce v dvouhodinové závěrečné řeči obhajoval důvodnost podání obžaloby. V některých bodech se odvolal na poznatky švýcarských orgánů. Pro Antonio Koláčka požaduje trest odnětí svobody v trvání 7,5 roku, propadnutí veškerého majetku a zákaz činnosti ve vedení firem. Pro 83letého Oldřicha Klimeše požaduje trest odnětí svobody v rozpětí 5-7,5 roku. Pro Roberta Sýkoru navrhl trest ve spodní polovině pětileté sazby a peněžitý trest ve výši 4,5 milionů Kč a zákaz činnosti ve státní správě.
Obžalovaní samozřejmě vinu popírají. Praktikující budhista Antonio Koláček s věrohodností opřenou o víru zdůraznil, že osobně se žalovanou činností neobohatil a naopak poukázal na to, že někteří účastníci „tunelování“ zůstali stranou zájmu orgánů činných v trestním řízení a vystupovali jako svědci na straně obžaloby. Pozoruhodná je skutečnost, že ve prospěch obžalovaných se vyjádřil jako dobový svědek tehdejší předseda vlády Miloš Zeman. Uvedl, že vláda byla ráda, že se zbavila menšinového podílu v této společnosti. Další bývalí ministři jeho vlády slyšení jako svědci v podstatě o kauze nic nevěděli, přestože na rizika této operace upozorňovala BIS.
Klíčovým bodem střetu mezi obžalobou a obhajobou je zřejmě problém škody. Názory znalců na straně obžaloby a obhajoby jsou přesně protikladné. Soud by jistě nepochybil, kdyby za účelem jejich porovnání nechal vypracovat ústavní revizní posudek. Protože tak neučinil, bude mít při posuzování otázky vzniku škody obtížnou práci. Vzhledem k tomu, že v dřívějších trestních řízeních škoda zjištěna nebyla, měl by postupovat s maximální opatrností.
Za obludnost jako laik považuji skutečnost, že se má o vině obžalovaných rozhodovat s obrovským časovým odstupem od domnělého trestného jednání. Mezi právním prostředím v době „divoké“ privatizace a současností jsou velké rozdíly, takže posuzování „pravěkých“ událostí dnešníma očima může být scestné. Pojmy „tunel“ a „tunelování“ tehdy získaly ryze český specifický význam. Platí to přinejmenším o posuzování přiměřenosti trestů. Nelze si nevšimnout, že vůle trestat se u českých orgánů činných v trestním řízení prosadila teprve tehdy, když údajné provinilce začaly stíhat švýcarské orgány, zatímco předchozí české pokusy skončily zastavením. Zavání to podlézavostí vůči „vznešené“ cizině.
Záměr na propadnutí veškerého majetku Antonio Koláčka mi připadá přímo „jakobínský“. Netvrdím, že by mu v případě uznání viny neměl být uložen žádný majetkový trest. Ale pan obžalovaný nevybudoval svůj majetek pouze z výnosů „vytunelování“ Mostecké uhelné. Pracoval i na jiných projektech, z nichž měl příjmy. Propadnutí celého majetku by za těchto okolností znamenalo znehodnocení jeho celoživotního pracovního nasazení.
Uložení navrženého trestu obž. Ondřeji Klimešovi bych jako laik považoval vzhledem k jeho věku za nehumánní.
Celkově je tato kauza natolik složitá, nepřehledná a plná rozporů, že senátu Sylvie Slepičkové není co závidět. Problematičnost kauzy současně zakládá předpoklad pro užití mimořádných opravných prostředků, protože je pravděpodobné, že některá strana se odvolá a později sáhne i po nich. Řízení může tedy po rozsudku pokračovat i několik let.
Rozsudek bude vyhlášen 12. června 2023.
==================================================================================
V knihkupectvích jsou ještě zbytky prvního knižního vydání mé knihy Škůdci v taláru. Na webu https://www.bezvydavatele.cz/book.php?Id=1573 jsem nyní uveřejnil druhý díl, který brzy vyjde i v „papírové“ formě.