Zdeněk Jemelík, Proč se bát Taťany Malé a proč ji chránit

05.07.2018 | Zdeněk Jemelík

Sama ministryně Malá by jako nástroj kamenování Andreje Babiše nestačila. Křižují ho také za to, že přijímá podporu KSČM. Za to ovšem nesou odpovědnost opoziční političtí pidižvíci, kteří nedokázali přijmout volební porážku a odmítají vstup do koalice s Hnutím ANO pod záminkou, že jim vadí trestně stíhaný předseda vlády. Jenže tradiční strany nesou spoluvinu na tom, že v této zemi mohou být stíháni a dokonce i odsouzeni nevinní lidé, takže se nelze divit, že si silní jedinci nechtějí nechat zničit kariéru kvůli účelově vyvolanému trestnímu stíhání. Andrej Babiš, stejně jako před ním Alena Vitásková, dává najevo, že věří ve zproštění obvinění a trestní stíhání považuje za vykonstruované a za svou soukromou věc. Podá-li na něj státní zástupce Jaroslav Šaroch obžalobu (nebudu překvapen, učiní-li tak vpředvečer jednání sněmovny o důvěře vládě), přežije soudní řízení trestní stejně, jako je přežila Alena Vitásková. Pak uvidíme, zda na konci také dosáhne zproštění.

Ostatně ti nenávidění komunisté, o které se Andrej Babiš opírá, přežívají jen díky chybám v řízení státu, kterých se dopouštěly tzv. demokratické politické strany, když byly u moci. A je třeba uznat, že politická reprezentace KSČM v Poslanecké sněmovně je kvalitní a vždy se chová státotvorně. Jsou mezi nimi silné osobnosti. Představitelé strany jsou lidé, kteří se otevřeně hlásí k politickým názorům, s nimiž se většinou neztotožňuji. Ale každý má právo na svůj názor, tedy i voliči KSČM, pokud jim otevřeně nepřiznáme status bezprávných občanů. Na své chování mají právo, protože po Listopadu se razilo heslo „nejsme jako oni“, čili neodsuzujeme lidi za politický názor. Ostatně část členů KSČM nikdy nevstoupila do KSČ na rozdíl od mnoha členů tzv. demokratických stran a veřejných činitelů. Je pozoruhodné, že odpůrci Andreje Babiše občas připomínají jeho členství v KSČ, ale nevadí jim davy ostatních překabátěnců, kteří po Listopadu zahodili rudé knížky a hleděli si své kariéry, infiltrujíce tzv. demokratické strany a obsazujíce mocenská postavení včetně ovládnutí justice a státního zastupitelství. Opozičním pidižvíkům vadí přijímání podpory KSČM Andrejem Babišem, ale nevadí jim bývalý komunista a vojenský prokurátor jako místopředseda Ústavního soudu a výskyt bývalých komunistů- vojenských soudců a vojenských prokurátorů v současných orgánech. Viníkem současné nepřehledné politické situace jsou tedy jednoznačně rádoby demokratické strany, jež se nedokázaly pozitivně vyrovnat s ohromujícím vítězstvím Hnutí Ano.

To vše ovšem nemění nic na tom, že Taťana Malá je skutečně problém, jsouc jednou ze dvou Achillových pat Babišova pokusu o ustavení vlády s důvěrou. Média z ní dokonce dělají problém číslo jedna, úmyslně odvádějíce pozornost od nehorázné snahy koaličního „kukaččího vejcete“ ČSSD dostat předsedu vlády do sporu s prezidentem kvůli lpění Miroslava Pocheho na právu být ministrem zahraničí. Nicméně chápu, co vedlo Andreje Babiše k jejímu jmenování: ač je to smutné, neměl velký výběr. V každém případě je to menší malér než způsob, jímž je obsazena funkce ministra zahraničí.

V této zapeklité politické situaci přijala Taťana Malá výzvu zhostit se úlohy ministryně spravedlnosti, čímž svým způsobem přinesla své straně oběť. Nejsem si jist, zda vyhodnotila uvážlivě všechny nepříjemnosti, s nimiž se bude muset potýkat. Nemůže se pochlubit výraznou odbornou kariérou, na její titul ze soukromé vysoké školy se profesní komunity resortu budou dívat spatra, inženýrský titul z Mendelovy university je pro tento resort bezvýznamný a mnohým nositelům taláru se bude zdát pro tuto funkci hříšně mladá. To nejsou dobré předpoklady pro vybudování autority vůči politizujícím soudcům a státním zástupcům a dravým advokátům.

Nicméně také to nejsou nepřekonatelné důvody, proč by nakonec nemohla úřad zvládnout úspěšně, pokud zůstane ve funkci přiměřeně dlouho. Z důvěryhodných zdrojů zní, že je chytrá, průbojná a pracovitá. Protože je ve společenském zájmu, aby resort spravedlnosti byl řízen rozumně, je na místě poskytnout jí lhůtu hájení, aby se nemusela rozptylovat žabomyšími vojnami kvůli „plagiátorství“ a jiným „ptákovinám“, namísto seznamování s problematikou resortu.

Na druhé straně je na místě obávat se důsledků možné nedostatečnosti její schopnosti odolávat tlakům na různé změny v resortu, které by za jistých okolností místo prospěchu mohly přinést zhoršení stavu. Lze např. očekávat ofenzivu politizujících soudců, dožadujících se zřízení reprezentačního orgánu soudnictví. Sobotkova vláda to měla ve svém programu, do něhož se záměr dostal právě z Hnutí ANO, jehož přístup k oblasti justice podstatně ovlivnila pozdější ministryně, prof. Helena Válková. Její nástupce Robert Pelikán ale její nadšení nesdílel z oprávněných obav z prohloubení „zapouzdřenosti“ justice. Můžeme očekávat, že po soudcích se ozvou zdánlivě skromnější státní zástupci, kteří by se „spokojili“ pod záminkou posílení své nezávislosti s vyčleněním úřadu ze soustavy moci výkonné (byla by to svérázná „česká cesta“ do pekel), s povýšením nad ostatní subsystémy státní moci a podřízením nejvyššího státního zástupce přímo pánubohu. Další nebezpečí spočívá v bezradnosti příslušných činitelů tváří v tvář skutečnosti, že se v posledních letech prodloužilo trestní řízení. Ozývají se hlasy, volající po nápravě omezením práv obhajoby, jejichž obratné využití může skutečně brzdit trestní řízení (ale: čím méně práv obhajoby, tím více nevinných v kriminálech).

Všechny tyto věci se budou projednávat v navyklých podmínkách vytváření podstatné části všech koncepcí uzavřenými právnickými komunitami. Jejich příslušníků je tolik, že si sami vystačí a domnívají se, že výlučnost jejich vzdělání je staví nad masy „zákazníků“, mezi nimiž bohužel jsou i oběti nesprávných, někdy až zločinných postupů. Zásadně vše řeší z úhlu pohledu svého stavovského prospěchu, nedbajíce práv svých možných obětí. Bojovníci za soudcovskou samosprávu či nezávislost až příliš nezávislých státních zástupců nikdy nemluví o tom, že se do věznic občas dostanou nevinní lidé, nebo odsouzeným se ukládají nepřiměřeně přísné tresty, zatímco na druhé straně jsou mezi námi lidé, které před stíháním jejich nepravostí chrání „všichni svatí“. Trestní řízení lze „objednat“ nebo naopak znemožnit. Nemluví se o desítkách milionů Kč, které stát každoročně vyplácí obětem justičních selhání, zato se široce zdůvodňuje právo škodit lidem beztrestně a na náhradách škody se nepodílet. Na pozadí těchto nepříznivých skutečností působí trapně zanedbatelný výskyt kárných žalob na pokleslé soudce a státní zástupce a většinou mírné rozsudky kárného soudu. K trestnímu stíhání soudců a státních zástupců v obvodu působnosti Vrchního státního zastupitelství v Praze dochází zcela výjimečně, v oblasti působení Vrchního státního zastupitelství v Olomouci nikdy. Předseda Nejvyššího správního soudu Josef Baxa, jehož soud hostí kárné senáty, a předsedkyně Soudcovské unie Daniela Zemanová se kdysi nechali slyšet, že selhává soustava kárných žalobců, kteří by měli hnát k odpovědnosti soudce a státní zástupce za kárná provinění. V tomto směru se ale během dlouhých let nic nezměnilo.

Mimo výše zmíněných problémů se nemluví o skutečnosti, že dvoustupňová soustava trestního řízení není spolehlivou ochranou před justičními přehmaty. Proto asi paní ministryni k hledání cesty k nápravě nikdo nepovede. Poslední záchranou odsouzených jsou mimořádné opravné prostředky, z nichž nejefektivnější nástroj - stížnost pro porušení zákona – se využívá nedostatečně. Při polistopadových reformách byl odebrán generálnímu prokurátorovi a svěřen ministru spravedlnosti. Vžilo se přesvědčení, že ministr na porušení zákona reagovat může, ale nemusí. Mimo to převážnou část podnětů přezkoumává státní zastupitelství, které je orgánem žaloby. Výsledek je předjímatelný. S tímto uspořádáním jsou všichni spokojeni : ministerští úředníci proto, že se na ně nevalí příliš mnoho práce s psaním stížností, soudci obecných soudů a státní zástupci, protože se nemusejí obávat zpochybnění svých zmetkových rozhodnutí a soudci Nejvyššího soudu ČR, protože nejsou přetěžováni prací. Nikoho nezajímá, co na to říkají oběti justičních přehmatů.

Část požadavků, s kterými se představitelé právnických profesí budou obracet na novou ministryni v naději, že bude vstřícnější než její předchůdci (nové koště lépe mete), stojí za zamyšlení a uvedení do života. Současně by všechny změny ve prospěch stavovských komunit měla vyvažovat opatření ke zvýšení jejich odpovědnosti za výsledky jejich práce včetně zajištění nemilosrdného stíhání poklesků a účasti na úhradách odškodnění. Nikdo nevede statistiku řízení, jež končí nápravou přehmatů a vyplacením odškodnění. Jistě jich není mnoho. Ale i tak každý nespravedlivě odsouzený zpochybňuje právo ČR na označení za právní stát a zhoršuje hodnotu země jako místa pro spokojený lidský život.