Zdeněk Jemelík, Samospasitelnost rekodifikace procesních předpisů
Poprask kolem rozhodnutí Nejvyššího soudu CR o vystěhování členů SBD Svatopluk z jejich domů rozvířil širší diskusi o stavu justice. Strhla se kritika na zdlouhavost soudního řízení a mnoho lidí si začalo myslet, že to je jeho hlavní nectnost. Do vřavy zasáhl předseda Nejvyššího soudu ČR prof. Pavel Šámal názorem, že „politici se diví rychlosti řízení, ale od roku 1989 nevytvořili procesní předpisy“, uplatněným např. v článku na České justici. Se svou troškou do mlýna přispěchal i předseda Ústavního soudu Pavel Rychetský, který se domnívá, že by zrychlení trestního řízení prospěl ještě výraznější přesun dokazování z přípravného řízení přímo před soud – s upřímným podotekem, že trestnímu řízení příliš nerozumí.
Nejde o osamělé názory dvou vrcholných představitelů soudnictví. Ozývají se ze všech stran, takže občan by snadno mohl propadnout dojmu, že hlavní příčinou často neuvěřitelné zdlouhavosti soudních řízení je právě používání zastaralých procesních předpisů. Zásadní přepsání procesních řádů se tak zdá být samospasitelným opatřením, jež z průtahů řízení udělá neznámý pojem.
Je pravda, že oba hlavní procesní předpisy přežily změnu režimu. Občanský soudní řád pochází z r.1963, trestní dokonce z r.1961. Oba prošly desítkami novelizací, jimiž se měly přizpůsobit novému pojetí práva. Výskyt zrušených paragrafů snižuje jejich přehlednost. Velkou změnou prošel trestní řád, do něhož vplynula přibližně stovka paragrafů z práva Evropské unie. Nové procesní předpisy by byly ucelenější, přehlednější. Není ale vůbec jisté, že by po krátkém čase jejich užívání nezačalo od soudců zaznívat určité zklamání, jak je tomu u nového trestního zákoníku, o němž mnozí říkají, že se sice změnilo číslování paragrafů, ale jinak se nic podstatného nestalo. Účinnost rekodifikace trestního řádu by nebyla uspokojivá, pokud by současně nedošlo k přepsání zákona o soudech a soudcích, zákona o státním zastupitelství a navazujících vyhlášek, čili k zásadní reformě trestního řízení. Hlasatelé neúnosnosti dalšího používání dosavadních procesních předpisů tak vytvářejí společenskou poptávku po obrovském objemu legislativní práce, kterou bude muset někdo vykonat a někdo zaplatit. Zkušenost z procesu vzniku nového trestního zákoníku a nového občanského zákoníku vyvolává pochybnost, zda lze očekávat, že k přepsání procesních předpisů dojde během jednoho vládního mandátu, zvlášť dojde-li k dalším změnám v osobě ministra.
Z pohledu laika, který strávil stovky hodin sledováním průběhu trestních procesů v soudních síních různých soudů a nahlédl i do přípravného řízení, bych nenašel námitky, pokud se stát rozhodne zmíněné legislativní změny provést bez ohledu na jejich nákladnost. Domnívám se však, že jejich vliv na chod trestního řízení bude podstatně menší, než se propagátoři změn domnívají. Vedle legislativních překážek pro hladký průběh trestního řízení působí další vlivy, které žádná právní úprava neodstraní, a ty budou hrát roli i nadále.
Nelze očekávat, že by novelizace odbourala zásadu, že ten, kdo v trestním řízení rozhoduje, musí mít k disposici příslušný trestní spis. Ten je ale v originále jen jeden a na základě kopií rozhodovat nelze. Někdy to má kuriózní důsledky. Zažil jsem propuštění z vazby obžalovaného z vraždy, jemuž soudkyně prodloužila vazbu, ač spis se nacházel u jiného soudu, který nutnost rozhodnutí o vazbě přehlédl. Nadřízený soud její rozhodnutí z formálních důvodů zrušil a obžalovaný se ocitl na svobodě, neznaje důvod propuštění. Stává se, že vyřízení věci není možné bez použití trestního spisu z jiného procesu a řízení zůstane stát, protože požadovaný spis nelze momentálně získat. Zažil jsem odblokování řízení k dovolání po třech letech od podání návrhu právě kvůli zatoulanému spisu. To je problém řešitelný zřízením digitální knihovny trestních spisů, jež by umožnilo, aby se spisem nakládalo více subjektů současně a nezávisle na sobě. Digitalizaci soudních spisů požadují Piráti a je to požadavek rozumný a oprávněný, nicméně jeho uskutečnění může trvat několik let a bude nesmírně nákladné.
Jiným velkým problémem je nekázeň svědků, kteří neuposlechnutím předvolání často donutí soud k odročení řízení. Čím větší proces, tím více svědků, tím citelněji se tento vliv uplatňuje.
S nekázní svědků si asi rekodifikace trestního řádu neporadí.
Mohli by si poradit žalobci i soudci uvážlivějším přístupem k vytváření „monstrprocesů“. Zdánlivě získávají čas tím, že důkazy, svědčící proti všem skupinám projednávaných obžalovaných, projednají najednou. Nedbají na to, že přihozením některých obžalovaných k hlavní skupině je přinutí zúčastňovat se jednání, jež z hlediska jejich obžaloby nemá žádný význam. Za jejich zmarněný čas asi jednou stát zaplatí odškodné.
Ale legislativci by si mohli poradit s nepříjemným jevem, kterým je až trojí opakování výslechu svědka v rámci jednoho řízení. Většinu svědků vyslýchá policie ve fázi prověřování podezření, pak znova za přítomnosti obhájců v přípravném řízení. Platí zásada, že rozhodující jsou důkazy, provedené před soudem. Pokud pak žalobce nebo obhájci trvají na výslechu svědků před soudem, soud je zve potřetí, někdy i s několikaletým odstupem od výpovědi v přípravném řízení. Je věcí žalobce a obhájců, kolik svědků nechají předvolat. Pokud svědek před soudem nevypovídá z jakýchkoli důvodů, může jeho výslech nahradit čtení výpovědi z přípravného řízení. Nabízí se zde úvaha pro legislativce, zda by bylo možné jednu ze tří svědeckých výpovědí vypustit, aniž by při tom došlo ke snížení průkaznosti dokazování.
Délku řízení neovlivňuje jen počet stání hlavního líčení a jejich časové rozestupy, ale i délka různých doprovodných úkonů, jako je např. příprava ústního vyhlášení rozsudku či vypracování písemného vyhotovení rozsudku. Pro ně jsou trestním řádem stanoveny procesní lhůty, které však mají povahu pouze pořádkovou, čili jejich dodržování nelze vynutit, nedodržování trestat. Předseda soudu má právo povolit soudci překročení procesní lhůty, někdy jen v omezeném rozsahu. V praxi se setkáváme s libovolným nedodržováním procesních lhůt a s povolováním jejich překročení i nad rámec povolené meze. Perličkou je stížnost proti sdělení policejního orgánu o zahájení úkonů trestního stíhání, pro jejíž vyřízení není stanovena procesní lhůta a státní zástupci často rozhodují až po několika týdnech nebo i měsících, během nichž přípravné řízení nerušeně pokračuje. Obecně v tomto ohledu dochází k porušení zásady rovnosti stran. Např. občan má na podání zmíněné stížnosti lhůtu tří dnů a často nemá ani možnost před jejím podáním nahlédnout do spisu, takže si stěžuje naslepo. Je tedy v jednoznačné nevýhodě proti policii a státnímu zástupci. Stěžovat si na nedodržení lhůty pro přípravu ústního vyhlášení rozsudku nebo pro jeho písemné vyhotovení je bezúčelné, protože vedení soudu loudavého soudce zpravidla zakryje sdělením o povolení překročení lhůty. Zpřísnění a zavedení vymahatelnosti procesních lhůt všech článků řetězce trestního řízení novelizací trestního řádu by jistě přispělo k urychlení řízení a navíc by posílilo rovnost stran trestního řízení.
Není správné posuzovat délku řízení jako vzdálenost od zahájení prověřování do rozsudku 1.stupně. Pokud tak činí některé státní orgány, samy před sebou zastírají hrůznost procesů, pokračujících v odvolacím řízení a cestou mimořádných opravných prostředků třeba i mnoho let. Branou do pekel pak může být právě prosazení zásady přednostního významu dokazování před soudem, kterou si mnozí policisté a státní zástupci vykládají tak, že smí podat obžalobu s podstatnými mezerami v dokazování. Nalézací soud pak buď zvládne doplnění dokazování za cenu časové ztráty, nebo dospěje k mylnému rozsudku na základě neúplného dokazování, který mu pak vrátí odvolací soud k doplnění dokazování a vznikají další ztráty času. Tento nešvar patrně nelze odstranit úpravou trestního řádu.
Justice má nástroj, jímž se může proti nesvědomitosti žalobců ve výše zmíněných případech bránit předběžným projednáním obžaloby a jejím vrácením žalobci k dopracování. Bohužel jej používá málo a často se stává, že ke stížnosti žalobce stížnostní soud rozhodnutí nalézacího soudu zruší, neboť je přece třeba spěchat : nedostatky obžaloby se přece dají „dohonit“ v dokazování před soudem. Časové ztráty v tomto případě nevznikají kvůli nedostatkům trestního řádu, ale kvůli nesvědomitosti státních zástupců a soudců.
Průtahy vznikají i jako výsledek neodpovědnosti a neumětelství soudců, které rovněž nový trestní řád neodstraní. V rámci jednoho soudu lze nalézt soudce, jejichž zájem o rychlý běh soudního řízení je zásadně odlišný. Jsou tací, kteří od prvního stání dávají jednoznačně najevo, že si přejí věc dovést k rozsudku bez zbytečných odkladů a využívají zákonných možností k překonání překážek, které se jejich záměru staví do cesty. Např. vzniknou-li nepředvídané překážky pro provedení hlavního líčení, nepošlou domů svědky, kteří přijeli zdaleka, ale provedou jejich výslech mimo hlavní líčení. Bohužel někdy to přeženou a vyvíjejí nátlak na lékaře, aby ukončil pracovní neschopnost obžalovaného. Že takový postup není humánní ? Copak obžalovaní zasluhují v očích těchto soudců humánní nakládání ? Vždyť jsou pro bohy v taláru jen lidský odpad. Jiní soudci ale odročují hlavní líčení pod nejrůznějšími záminkami, třeba proto, že odpoledne má být horko (nežertuji!), a přerušují je i na celé měsíce. Proces se pak vleče dlouhé roky a soudce ke spěchu nikdo nepřiměje. Jeho nadřízení námitky proti svéráznému vedení hlavního líčení odmítají. Nebo máme ve sboru soudců nemocného člověka, který by celodenní vedení hlavního líčení neustál, a nevyužívá proto plně pracovní dobu. Asi by měl mít jen částečný úvazek nebo by neměl soudit vůbec. Ale stavovská solidarita jej před omezením pracovního úvazku nebo před odesláním do předčasného důchodu chrání. Existence tak velkých rozdílů v chování soudců v rámci jednoho soudu ukazují na malou náročnost předsedy soudu vůči podřízeným, ale to je věc lidské povahy a úpravou trestního řádu nelze docílit změny.
Z hlediska laického pozorovatele trestního řízení nepovažuji snahy o zrychlování trestních procesů za prvořadý cíl, o který je třeba usilovat. Průtahy v řízení lze přežít, nepřijatelné jsou zmetky v podobě odsouzení nevinných lidí nebo ukládání nepřiměřených trestů. V této souvislosti odmítám nápady, aby se ke zrychlení procesů šlo cestou omezení práv obhajoby. Ani mne netěší „kouzla“ některých obhájců, kteří si jsou vědomi, že jejich klient musí být odsouzen, ale snaží se ten okamžik oddalovat za každou cenu. Klientovi tím ve skutečnosti příliš neprospívají, protože oddalují okamžik jeho návratu z výkonu trestu. Prospívají pouze svým zájmům. Nicméně okleštění možností obhajoby by vedlo ke zvýšení výskytu nespravedlivých rozsudků, proto je třeba je rozhodně odmítnout.