Zdeněk Jemelík, Soud posloužil zájemcům o vyvolání trestního stíhání

15.10.2019 | Zdeněk Jemelík

Příkladem řízení, jež může působit dojmem, že vzniklo na objednávku – a nelze vyloučit, že je skutečně výsledkem předběžné dohody zadavatele s vykonavatelem - je proces s obž. Jaroslavem Bartákem, vedený u liberecké pobočky Krajského soudu v Ústí n.L. senátem Evy Drahotové. Pan obžalovaný měl ve vězení v alkoholovém opojení plánovat vraždy a vydírání svých nepřátel, a to ve společnosti spoluvězně, recidivisty Miloše Levka. Také plánoval útěk z věznice vrtulníkem do Polska, kde na něj měl čekat soukromý gripen, a ten ho měl dopravit do Běloruska, kde by získal azyl. Plánem útěku se soud časem přestal zabývat, protože tato část popisu skutku příliš nápadně vyvolávala dojem, že pan obžalovaný pod vlivem alkoholu plodil pusté fantasmagorie. V každém případě záměry, jež pod vlivem alkoholu vyprodukoval mozek pana obžalovanému, byly uskutečnitelné pouze tehdy, pokud by jejich naplnění zařídil Miloš Levko po návratu na svobodu. To sice obž. Bartákovi slíbil, ale nestal se jeho spoluobžalovaným, neboť začal spolupracovat s policií.

Důkazy o zločinných záměrech pana obžalovaného obstaral recidivista Miloš Levko, který jej napájel vodkou, naslouchal jeho blábolům a zaznamenával je s pomocí hodinek s vestavěným videozařízením. Hodinky mu někdo dodal zvenčí a záznamy z nich, stažené na flashdisk, někdo doručil Josefu Marešovi, policistovi z pražské mordparty. Ten pak zařídil vše potřebné, aby se rozběhlo trestní řízení. Na této intrice se nepochybně podílela organizovaná skupina nepřátel Jaroslava Bartáka. Kdo jsou ti lidé, kteří akci vymysleli a uskutečnili, není známo, protože dvě klíčové osoby, a to recidivista Milan Levko a policista Josef Mareš, neprojevily ochotu svěřit soudu svá tajemství a soud jejich nespolupráci trpně přijal.

Pan obžalovaný se nachází ve výkonu trestu za nevhodné nakládání se zaměstnankyněmi. Prvním rozsudkem senátu Evy Drahotové v této novější věci mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání 18 let, což vhledem k jeho věku a předcházejícímu trestu mělo blízko k doživotí. V dalším vývoji došlo ke snížení trestu na 8 let. Do řízení dvakrát zasáhl ve prospěch pana odsouzeného Nejvyšší soud ČR.

Dne 15. října 2019 senát Evy Drahotové uzavřel další kolo tohoto procesu. Během jednání vyslechl jediného, původně neplánovaného svědka, kněze Jana Valeše. Ten uvedl, že strávil desítky hodin rozhovory s panem obžalovaným o obou jeho trestních procesech a troufá si tvrdit, že Jaroslav Barták se cítí vinen a uznává správnost uloženého trestu v prvé kauze, ale v této druhé se oprávněně cítí nevinen.

Pak již následovaly závěrečné řeči státního zástupce, zmocněnce poškozeného a obhájkyně. Všichni tři se snažili co nejlépe obhájit svou pravdu. Zvláště obhájkyně Hana Riedlová podala skvělý výkon. Předsedkyně senátu ale po patnáctiminutové přestávce na poradu senátu vyhlásila rozsudek, jímž Jaroslavu Bartákovi znova uložila trest odnětí svobody v trvání osmi let. Nepovažuji za potřebné rozhodnutí kritizovat. Pan obžalovaný se s podporou obhájkyně odvolal. Je dosti pravděpodobné, že rozsudek neodolá opravným prostředkům, neboť soud nevyhověl pokynům Nejvyššího soudu ČR, daným usnesením, jež argumentaci obecných soudů doslova roztrhalo. Zejména soud nerozpletl pozadí intriky, která dostala Jaroslava Bartáka před soud.

Poukazuji však na to, že je téměř jisté, že osoby, které s pomocí alkoholu, propašování hodinek s videorekordérem do věznice a ven a nezákonným pořizováním záznamů jeho opileckých blábolů vyvolaly trestní stíhání Jaroslava Bartáka, se samy dopustily trestného činu. Skutečnost, že pan obžalovaný je obětí trestného činu, se mi zdá být prokázána jistěji, než provinění, za která byl odsouzen. Soud ale v žádném okamžiku nepřihlížel ke skutečnosti, že rozhoduje o osudu oběti trestného činu.

V závěru jednání došlo k neobvyklé události. V průběhu přednesu odůvodnění rozsudku předsedkyní senátu Jaroslav Barták začal hlasitě protestovat a pokračoval, když mu soudkyně poskytla prostor k vyjádření. Napadal ji zcela nevhodně tvrzením, že soudí jako v osmdesátých letech a je o ní všeobecně známo, že „krágluje“ obžalované. Bylo na místě, že jej nakonec eskorta doslova vystrkala ze soudní síně. Podá-li na něj státní zástupce obvinění pro urážku soudu, určitě jeho obhajobu podporovat nebudu.

Na závěr „pro odlehčení“ uvádím, že jsem vstoupil do soudní síně, ovládané Evou Drahotovou, poprvé v r. 2015. Konstatuji, že její styl vedení jednání je specifický a za čtyři roky se nijak nezměnil. Především, ač se chlubí tím, že na 1. stupni soudí již 17 let, ještě nezná zákon o soudech a soudcích. Proto neví, že jako státní orgán smí činit pouze to, co jí zákon ukládá nebo dovoluje. Jako jeden z posledních soudců netuší, že právo veřejnosti na pořizování zvukových záznamů je součástí ústavního práva na veřejnost řízení a předseda senátu bere pouze na vědomí oznámení účastníka, že bude nahrávat. Neuvědomuje si, že zákon o soudech a soudcích ani jiný právní předpis nezakládá právo soudce na lustraci oznamovatele pořizování zvukového záznamu a zapisování jeho jména do protokolu. Za závažnější považuji skutečnost, že paní předsedkyně trpí, aby se během hlavního líčení pohybovali volně po soudní síni kameramani a pořizovali videozáznamy. Nikde jinde jsem neviděl, že by na vypovídajícího obžalovaného mířily současně čtyři kamery.

Další kolo zápasu Jaroslava Bartáka s justicí proběhne za pár měsíců u Vrchního soudu v Praze.