Zdeněk Jemelík, Soudí „jako za bolševika“
Do veřejných debat proniklo hojně přetřásané téma nezávislosti justice. Protože se ho zmocnili zejména lidé, kteří o poměrech v justici nic nevědí, a nejde jim o justici, ale o uchopení moci jinými cestami než nástroji parlamentní demokracie, za clonou jejich žvanění snadno unikají různé nešvary v činnosti státního zastupitelství a justice.
Jedním z nich je prorůstání pozůstatků předlistopadového myšlení do praxe demokraticky se tvářících soudců. Jejich nositeli nejsou jen bývalí členové KSČ, kteří díky nedůsledné polistopadové očistě zůstali na svých místech, ale i jejich horliví polistopadoví učni.
S jedním příkladem jsem se setkal v odvolacím řízení u Krajského soudu v Brně v procesu proti Shahramu Zadehovi (dále jen SAZ) & spol., který v řadě článků označuji jako „malou kauzu“ a odlišuji jej tak od „velké daňové kauzy“, vedené proti SAZ & spol. u Krajského soudu v Brně jako u soudu prvního stupně.
SAZ se těší zvláštní neoblibě účelového uskupení brněnských soudců a olomouckých a brněnských žalobců, kteří s ním zacházejí s jinde nevídaným sadismem. Podařil se jim „frajerský kousek“: když jeho přátelé a rodina složili rekordní kauci 150 mil. Kč za jeho propuštění z vazby po 22 měsících, pohotově vymysleli způsob, jak dosáhnout toho, aby mohli držet 150 milionů Kč na účtě a beneficienta kauce opět za mřížemi. Kauce jako pojistka totiž formálně působí pouze v tom procesu, v kterém byla složena. Tvrdit soudcům, že v případě útěku z vazby, uvalené v jiné kauze, by kauce stejně propadla, takže funkci pojistky plní i tam, je zbytečné: se zdravým selským rozumem bývají na štíru.
SAZ vyšel z vazby začátkem února r.2016 a hned na dvoře věznice jej zadržela policie. Na pokyn státního zástupce Jiřího Kadlece jej postavila před soud s návrhem na uvalení předběžné vazby, jejíž trvání není zákonem omezeno. Jak jsme se později dověděli, soudce Aleš Novotný, přijímající kauci, a Jiří Kadlec jako organizátor jejího „zneškodnění“, koordinovali své kroky. Podle pověstí, šířících se mezi obhájci, olomoučtí žalobci prosluli tím, že s obviněnými, na které chtějí uvalit vazbu, kočují po Moravě a k uvalení vazby je staví před soudce, o němž mají jistotu, že jim bez odporu vyhoví. V tomto případě jim to nevyšlo. Soud nepřistoupil na nápad Jiřího Kadlece pro nedostatek právních důvodů a také s přihlédnutím k právě složené kauci. SAZ mohl jít domů.
Pronásledovatelé SAZ se nedali odradit a vymysleli novou cestu k cíli. Dne 2.prosince 2016 provedli domovní prohlídku v jeho pražském bytě, zadrželi jej a dopravili do Brna, kde na něj místopředseda Městského soudu v Brně Aleš Dufek uvalil vazbu ze všech tří vazebních důvodů. Následovalo pak vazebně vedené přípravné řízení, po něm obžaloba a posléze hlavní líčení, které dne 5.března 2019 završil nepravomocný rozsudek. SAZ je nadále ve vazbě.
V tomto řízení nejde o krácení daně z přidané hodnoty v obchodování s pohonnými hmotami. Žalobce viní SAZ, že zakoupil tři křivá písemná svědecká prohlášení, která chtěl použít k ovlivnění důkazní situace ve „velké daňové kauze“ ve svůj prospěch a mimo to nechal podat křivé trestní oznámení na vyšetřovatele případu. Za tím účelem ustavil a řídil již z vazby v r. 2015 organizovanou zločineckou skupinu. Žalobce si ovšem nevšiml, že dodavatelé falešných svědectví byli zapleteni do podvodných obchodů s pohonnými hmotami a působili ve společnosti Czech Petrol Distribution, kterou zmiňuje Finančně analytický útvar Ministerstva financí v trestním oznámení. Kromě toho se vzájemně usvědčují ze zpronevěry obrovských finančních částek z účtů společností, s nimiž pracovali. Nemohl ale nevidět, že dva z dodavatelů jsou spolupracovníci policie, kteří sice skutečně prodali SAZ své výtvory, ale peníze pak odevzdali policii. Rovněž neměl přehlédnout, že podání trestního oznámení na vyšetřovatele provedl spolupracovník policie a celá jeho akce proběhla pod policejním dohledem. Reálné možnosti uvězněného SAZ řídit jednání, směřující k obstarání svědectví, byly nulové. Všechny podstatné úkony prováděl advokát Ondřej Kučera, jenž v tomto řízení figuruje jako spolupracující obviněný. Dodaná svědectví byla obsahově tak pochybná, že jejich použití v soudním řízení nepřicházelo do úvahy a SAZ je soudu nepředložil a ani v budoucnu by je neuplatnil. Čili žalobce jej stíhá za to, že cosi držel doma, i když to nikdy nepoužil a chybí důkaz, že by k použití v budoucnu skutečně mohlo dojít.
Obviněný má ze zákona právo obstarávat si důkazy pro svou obhajobu. „Zločinná“ činnost SAZ ničím jiným nebyla.
Obhájci pana obžalovaného občas napadali porušování pravidel spravedlivého procesu ve „velké daňové kauze“ a také já jsem v řadě článků vytýkal různé nepravosti. Proti „malé“ kauze je ale „velká daňová kauza“ z tohoto pohledu procházkou růžovým sadem. Kromě toho, že SAZ se dostal za mříže na základě skutkové podstaty, vytvořené s pomocí policejních provokatérů, v tomto řízení se děly věci jinde nevídané, neslýchané. Vzpomenu jen několik z nich, např. překročení zákonné lhůty koluzní vazby, které je jediným proviněném, za které se dozorující státní zástupce Michal Galát dostal před kárný soud. Za neméně odporné považuji zneužití státním zástupcem Michalem Galátem zdravotní dokumentace manželky pana obžalovaného k jejímu znevažování. Paní Jana nabídla ve vazebním řízení záruku za manžela a dokumentací prokazovala těhotenství. Od přímého představeného Ivo Ištvana až po ministra spravedlnosti Roberta Pelikána všichni horlivě tvrdili, že postoupením dokumentace soudu dala paní Jana právo státnímu zástupci, aby ji s ní nakládal svévolně a použil ji dokonce k její škodě.
Hrubým proviněním bylo prolomení heslové ochrany iPadu a iPhonu pana obžalovaného, které zařídil v zahraničí státní zástupce Robert Henzel. Soud nechal zkopírovat obsah iPadu na nosiče dat, jež pak rozdal státnímu zástupci a všem obhájcům. Nepříslušné osoby se tak dostaly k informacím o plánech obhajoby a o komunikaci mezi panem obžalovaným a obhájci, navíc k rodinné galerii fotografií, z nichž některé měly ráz přímo intimní. Kvůli této nehoráznosti jsem podal návrh na kárné řízení se soudcem Michalem Kabelíkem. Později podal obdobný návrh pan obžalovaný a souběžně s ním Česká advokátní komora. Je normální, že kárnými návrhy občanské chátry se nikdo nezabývá, avšak vystoupení vlivné profesní organizace je mimořádná událost. Nicméně ministr Jan Kněžínek vzal ničemnost pod ochranu: odpověděl sofistikovaným popřením nepatřičnosti zveřejnění podkladů obhajoby a komunikace s obhájci a sprostý zásah do soukromí manželů Zadehových prostě opomenul. Záležitost není ovšem uzavřená, protože skupina obhájců a s ní i Česká advokátní komora podali ústavní stížnost, jejíž argumentace má obecný dosah, přesahující hranice této hanebnosti.
Pan obžalovaný podával od uvalení vazby pravidelné žádosti o propuštění na svobodu. Odloučení od rodiny začal pociťovat zvlášť bolestně, když se v září r. 2017 stal otcem syna, jenž je jeho miniaturou. V žádostech mimo jiné poukazoval na rodinná pouta, která jej spojují s Českou republikou jako s domovem, na své chování v mezidobí mezi vazbami, kdy nikam necestoval, oženil se s Češkou, účastnil se hlavního líčení ve „velké daňové“ kauze a pravidelně docházel k probačnímu úředníkovi, který prodloužil intervaly mezi návštěvami. Poukazoval i na existenci rekordní kauce, která by v případě jeho útěku propadla, a na mezinárodní zatykač íránské prokuratury, který je významným ohrožením jeho osobní bezpečnosti, možná až života. Senát Michala Kabelíka všechny žádosti zamítal a soudci Krajského soudu v Brně dokázali, že jsou schopni i přímo lhát, aby odůvodnili ponechání pana obžalovaného ve vazbě: např. tvrdili, že jeho manželka s dítětem žije v USA, kam by se jistě pan obžalovaný snažil za nimi dostat.
Zlom v kauze nastal dne 5. března 2019, kdy proces dospěl po 51 jednacích dnech k rozsudku. Soud jím odmítl domněnku o existenci organizované zločinecké skupiny a překvalifikoval jednání obžalovaných ze závažné trestné činnosti na přečiny. SAZ místo 8-8,5 roku odnětí svobody dle návrhu žalobce dostal 3,5 roku a poměrně nejhůř proti očekávání dopadl spolupracující obviněný Ondřej Kučera s 28 měsíci podmínečného trestu. Navíc soud vydal usnesení o propuštění SAZ z vazby. Při odůvodnění rozhodnutí předseda senátu dokonce připustil, že důkazní situace umožňovala změnu právního hodnocení jednání pana obžalovaného již před rokem a již tehdy nastal důvod pro propuštění z vazby. Radost SAZ a jeho příznivcům ovšem pokazil žalobce, který se odvolal proti rozsudku a podal stížnost proti usnesení o propuštění z vazby. Krajský soud v Brně jeho stížnosti proti propuštění z vazby vyhověl bez otálení.
Dne 3. června 2019 Městský soud v Brně znova rozhodl o propuštění z vazby a žalobce opět podal stížnost. Krajský soud v Brně projednal dne 26. června 2019 jeho stížnost a společně s ní stížnosti pana obžalovaného a spolku Chamurappi z.s. proti zamítavým usnesením Městského soudu v Brně ze dne 17. dubna 2019. Jako laik považuji trestní oddělení tohoto soudu jako celek za podjaté vůči panu obžalovanému, proto jsem ani nebyl příliš překvapen vyhověním státnímu zástupci a zamítnutím našich stížností. Z odůvodnění ale na mne zavanul duch předlistopadového soudnictví. Zjednodušeně řečeno Krajský soud v Brně senátem Haliny Černé projevil pohrdání závěry nalézacího soudu, které jsou výsledkem obsáhlého dokazování, provedeného v průběhu 51 jednacích dní. Nadřadil jim názor jedince, státního zástupce, který bez ohledu na to, co se odehrálo v soudní síni, nadále trvá na tom, že existovala organizovaná zločinecká skupina, jejíž členové se dopustili zvlášť závažných zločinů a obžalovanému SAZ hrozí trest odnětí svobody až 10 let, což by jej jistě vedlo k tomu, aby po propuštění z vazby vzal nohy na ramena. Soudci senátu Haliny Černé vlastně projevili názor, že pokud něco říká státní zástupce, určitě to musí být pravda a názor nezávislého soudu je nicotný. Přejali tak vzorec myšlení předlistopadových trestních soudců. Tehdy byl pánem trestního řízení prokurátor a prokuratura měla těsné vazby na rozhodující orgány KSČ a její aparát. Proto mělo stanovisko prokurátora povahu zjevené pravdy, s kterou se dalo polemizovat jen obtížně a s velkou opatrností. s za státními zástupci orgány KSČ nestojí, nicméně senát Haliny Černé se sklonil před názorem žalobce stejně ochotně, jako by nějakou nadpozemskou oporu měl. Soudci tohoto senátu se zřejmě dobře učili u starších zasloužilých soudruhů, kteří v soudcovském sboru tohoto soudu stále působí. Dodávám, že v odůvodnění usnesení není ani slovo o objektivních překážkách pro útěk pana obžalovaného, jako je kauce, íránský zatykač, vazba na rodinu apod. V tomto směru usnesení trpí vadou jednostrannosti, která je ukázkou záliby některých soudců v uplatňování protiprávní zásady „ in dubio contra reo“.
Usnesení Krajského soudu v Brně ve prospěch ponechání SAZ ve vazbě byla postupně snad všechna napadena podnětem ke stížnosti ministra pro porušení zákona. Ministři Robert Pelikán a Jan Kněžínek nepocítili potřebu pálit si prsty v jeho kauze a žádnému podnětu nevyhověli. Zajímavý bude postoj Marie Benešové, která kdysi patřila k obhájcům SAZ a obhajovala jej vskutku přesvědčivě. Nebylo vinou její a ostatních obhájců, že SAZ musel strávit ve vazbě 22 měsíců.