Zdeněk Jemelík, Tragedie hříšného doktora
V rýnovické věznici si odpykává dvanáctiletý trest za -mírně řečeno- nevhodné nakládání s podřízenými ženami lékař Jaroslav Barták, kdysi se pohybující mezi společenskou smetánkou jako pstruh v proudící vodě, předseda Lions Clubu, s nímž se rád nechal vyfotografovat kdekdo, kdo něco ve společnosti znamenal. Pád do hlubin postavení vězně byl pro něj velmi tvrdý a zplodil hněv na všechny, o nichž si myslel, že mu k pádu dopomohli. Sám trest dvanácti let odnětí svobody se v jeho věku mohl snadno přeměnit na doživotí.
To nestačilo: dostal se znova před soud kvůli svým opileckým fantasmagoriím, jež zahrnovaly plánování útěku z vězení a vraždy, mučení a vydírání jeho nepřátel. Do věznice měl pro něj přiletět vrtulník, který jej měl dopravit do Polska a odtud soukromý gripen dále do Běloruska. Spoluvězeň recidivista Miloš Levko se pak měl po návratu na svobodu postarat o jeho nepřátele podle přesných pokynů, jež mu poskytl.
Prvním rozsudkem mu senát soudkyně Evy Drahotové liberecké pobočky Krajského soudu v Ústí n.L. nadělil osmnáct let odnětí svobody. Naděje, že se někdy ještě vrátí na svobodu, se tak oddálila téměř do nekonečna. Měl ale štěstí. Jeho obhájkyně Hana Riedlová umí napsat „gramotné“ odvolání i dovolání, takže senát Evy Drahotové se nakonec spokojil s osmi lety vězení. V této souvislosti ze skutkové podstaty vypustil obvinění z plánování útěku. Ale ani tento „mírný“ rozsudek se nelíbil Nejvyššímu soudu ČR, který vrátil věc na první stupeň se závaznými právními pokyny. Senát Evy Drahotové měl zejména odstranit pochybnosti a nejasnosti o reálném významu jeho zločinných záměrů ke škodě nepřátel .
Podkladem pro jeho odsouzení byly videozáznamy jeho opileckého blábolení, jež pořídil spoluvězeň, recidivista Miloš Levko, na zařízení, skrytém v hodinkách. Aby mu rozvázal jazyk, bohatě jej zásoboval vodkou, za kterou musel platit „nekřesťanské“ peníze. Pan odsouzený se stal obětí intriky, kterou nemohl provést spoluvězeň sám. Určitě se na ní podílel řetěz spolupachatelů. Dodání hodinek do věznice patrně zprostředkovala kaplanka, která asi také obstarávala přísun alkoholu. Není známo, kdo je pak vynesl ven, ale je jisté, že je obdržel tehdejší šéf pražské mordparty plk. Josef Mareš, dnes údajně zaměstnanec Ústavu pro studium totalitních režimů. Ten se pak postaral o doručení jejich obsahu liberecké kriminální policii. Protože o existenci hodinek neuvědomil vedení věznice, umožnil únik recidivisty před kárným řízením za porušení vězeňského řádu. Není známo, kdo byli lidé, kteří hodinky poslali do vězení a doručili je pak plk. Josefu Marešovi. Jak recidivista Miloš Levko, tak bývalý policista Josef Mareš neposkytli soudu dostatečnou součinnost, aby mohl objasnit tyto záhady.
Tento způsob získání důkazů je dle mého laického mínění nezákonný a i když se již tímto příběhem zabývám několik let, dosud se nepřestávám divit poměrům ve věznici, které tento způsob pořízení důkazů umožnily. Divím se i nezájmu Generální inspekce bezpečnostních sborů o podivnou úlohu, kterou v tomto darebáctví sehrál bývalý policista plk. Josef Mareš.
Není bez zajímavosti, že recidivista Miloš Levko se dostal na svobodu, ale záhy jej Okresní soud v Liberci znova odsoudil k nepodmíněnému trestu. Společně s ním si vyslechla rozsudek i vězeňská kaplanka.
Objektivně vzato, senát Evy Drahotové nemohl bez součinnosti Miloše Levka a Josefa Mareše vyhovět pokynům Nejvyššího soudu ČR. Protože jeho myšlení se řídí oblíbenou zásadou trestních soudců „in dubio CONTRA reo“ , nedospěl k laické úvaze, že bláboly Jaroslava Bartáka jsou do té míry výstřední a nerealizovatelné, že přikládat jim význam plánování trestného činu odporuje zdravému selskému rozumu. Místo, aby jej zprostil nesmyslné obžaloby, posunul věc jako horkou bramboru Vrchnímu soudu v Praze, kterému nezbyde, než se sám vypořádat s pokyny Nejvyššího soudu ČR.
Čtenáři se možná budou podivovat, proč se zajímám o osud obžalovaného, který díky své minulosti sympatie nevzbuzuje. Je to tím, že jsem přesvědčen, že každý zločinec má nárok na korektně vedené trestní řízení. Opatření usvědčujících důkazů jednáním skupiny, používající záznamové zařízení, skryté v hodinkách, a složené ze skrytých pachatelů, vysokého policejního důstojníka, recidivisty Miloše Levka a vězeňské kaplanky nelze považovat za zákonné, natož za korektní.
==================================================================================
Internetové vydavatelství Bez vydavatele vydalo mou knihu ŠKŮDCI V TALÁRU. Její obsah je trestí zkušeností a poznatků , postupně získávaných téměř 20 let v půtkách s orgány činnými v trestním řízení, které nekorektním vedením řízení poškozují obviněné.
Kniha je dostupná na http://www.bezvydavatele.cz/book.php?Id=1389