Zdeněk Jemelík, U soudu pomalu k dalekému cíli

07.05.2019 | Zdeněk Jemelík

Se záměrem na zrušení vrchních státních zastupitelství přišel počátkem r. 2011 při nástupu do funkce nejvyššího státního zástupce Pavel Zeman, podporovaný Lenkou Bradáčovou, a různými jinými sympatizanty jako např. spolkem Šalamoun, který uspořádal několik seminářů na dané téma. Záměr narazil od počátku nejen na podporu, ale i na odpor, v němž významnými hráčkami byly poslankyně Marie Benešová a ministryně spravedlnosti Helena Válková. Marie Benešová jako ministryně v Rusnokově vládě zasadila záměru ránu stažením předlohy zákona z Poslanecké sněmovny. Chtěla zákon nahradit nicotnou novelou současného, ale naštěstí s ní neuspěla. Pak se ještě o oživení pokusil ministr Robert Pelikán, který ale časem pochopil, že předloha Sněmovnou neprojde a asi v polovině mandátu ji rovněž stáhl.

 

Vrchní soudy rozhodují o odvolání proti prvostupňovým rozsudkům krajských soudů a pokud se bude trestní řízení soudní u těžkých případů nadále zahajovat na krajských soudech, budou nenahraditelné. Naopak by vyžadovaly personální posílení, protože roční až dvouleté čekání na odvolací řízení je nežádoucí úkaz, hraničící s psychickým týráním odvolatelů.

Mezi soudy a státním zastupitelstvím jsou podstatné rozdíly v činnosti a v jejich řízení. Rozdělení unitárního státu na dvě části s poněkud rozdílnými způsoby vedení přípravného řízení je nevhodné, proto je zrušení vrchních státních zastupitelství účelné. Zda změna proběhne, či nikoli, nebude mít ale žádný vliv na rychlost soudního řízení.

Odpůrci proti zrušení vrchních státních zastupitelství mají různé námitky, které osobně považuji za liché mimo té první:

• nemá se reorganizovat to, co funguje
• nejdříve musí být nový trestní řád, jemuž se musí přizpůsobit organizační a řídící struktura státního zastupitelství
• každý vrchní soud musí mít „své“ státní zastupitelství
• nelze rušit vrchní státní zastupitelství bez souběžného zrušení vrchních soudů.

V každém případě po osmi letech od zahájení debaty jsme tam, kde jsme byli na začátku, jen chuť do probojování nutné reformy státního zastupitelství je podstatně menší. Již z toho je zřejmé, že recept, který nabízí Marie Benešová, k rychlé nápravě situace v soudnictví nepomůže.

Žádná reorganizace soudnictví a státního zastupitelství neodstraní průtahy, které vyvolává organizace procesů, liknavost soudců a státních zástupců, nekázeň svědků a nemožnost souběžného používání soudního spisu dvěma nebo i více soudy. Důkazem o správnosti tohoto tvrzení jsou poznatky mimo jiné i z výše zmíněného řízení. Souzená trestná činnost proběhla převážně v r. 2012, přípravné řízení v r. 2014. Hlavní líčení běží od jara r.2015, ale jeho konec je zatím téměř v nedohlednu. Je pravidlem, že v letních měsících a znova na přelomu roků se vždy několik týdnů nesoudí. Pak se stane, že si spis vyžádá nějaký vyšší soud kvůli řešení námitek obhajoby a hlavní líčení se přeruší. Např. od 11. prosince 2018 do 1.dubna 2019 se nesoudilo, protože se spisem pracoval Vrchní soud v Olomouci. A když už se hlavní líčení konečně rozběhne, písek do kol hodí nekázeň svědků, kteří se nedostavují ať již s omluvou nebo bez ní. Jejich nechuť k účasti možná souvisí s okolností, že mají vypovídat o událostech, které se staly před sedmi lety a k nimž je policie vyslýchala před pěti lety.

 

Na průtahy, vyvolané způsobem vedení zmíněného řízení, bylo vedení zdejšího soudu několikrát upozorněno. Ve zdejších specifických poměrech to ale k ničemu nevedlo. Trestní úsek soudu vede všemocný místopředseda Aleš Flídr, který soudcům téměř vždy promíjí nedodržování procesních lhůt a jiné nepravosti. Sám má na svědomí nezákonné rozhodnutí o nepovolení obnovy procesu žadateli, který se jí domáhal, když za jeho nespáchaný zločin byl odsouzen pravý pachatel. S pomocí spolku Šalamoun se svého práva domohl až rozsudkem Nejvyššího soudu ČR po stížnosti pro porušení zákona tehdejší ministryně Marie Benešové. Po dvanácti letech od odsouzení pak dosáhl zprošťujícího rozsudku. Soudci a státní zástupci, kteří zneužili svou pravomoc, aby mu nezákonně, vědomě a úmyslně upřeli právo, zůstávají dodnes na svých místech a pod ochranou celé soustavy kárných žalobců a Vrchního státního zastupitelství v Olomouci unikají trestu.

 

Jako odezvu na odkrytí závažných nedostatků v chodu Okresního soudu v Uherském Hradišti a na základě poznatků o nesrovnalostech v činnosti Krajského soudu v Brně dostal bývalý ministr spravedlnosti Jan Kněžínek podnět, aby nechal provést kontrolu činnosti také tohoto soudu. Nepovažoval to zřejmě za nutné.

 

Soudní jednání dne 29. 4.2019 proběhlo z hlediska využití času celkem uspokojivě, ale to jen proto, že soud nechal předvídavě dva svědky předvést policií a neúčast zesnuvšího svědka předseda senátu nahradil čtením protokolu z přípravného řízení. Ostatní svědci se dostavili na předvolání dobrovolně.

 

158459. první vstoupili do soudní síně policií předvedení Otec a Syn, oba s kšiltovkami na hlavě, které k mému úžasu nesmekli během celé své přítomnosti a předseda senátu jim to strpěl, ač jde o přímé porušení kancelářského řádu soudu. Oba svědci se svěřili soudu se svými zdravotními potížemi. Bylo mi jich líto. Otec o francouzských holích sotva chodil, kvůli nedoslýchavosti absolvoval celý výslech přímo u soudcovského stolu. S potížemi vypovídal o své činnosti „bílého koně“, podpisujícího listiny, o jejichž obsahu neměl nejmenší tušení. Podobnou výpověď podal i Syn, který sice vypovídal u řečniště, ale maje zdravotní potíže, chvílemi se viditelně třásl. Výpověď dalších dvou svědků se obsahově od té jejich odlišovala jen v nepodstatných podrobnostech. celek svědecké výpovědi „bílých koní“ ilustrovaly metody jednání „spodního patra“ obžalovaných: úmyslně vyhledávali lidi v obtížné finanční situaci, nevzdělané, někdy i nemocné, neznalé práva, kteří za pár korun nebo i jen za pouhý příslib odměny byli ochotni podepsat cokoli a nestarali se o následky svého jednání. Krácení daní probíhalo na jejich jméno, výnos si ovšem přivlastnili organizátoři. Svědky – „bílé koně“ - vhodně doplnil podnikatel, který zřizoval a prodával obchodní společnosti „na klíč“ a byl „dodavatelem“ některých společností, jež se podílely na krácení DPH. Příznačné bylo, že zájemci o jeho „zboží“ pečlivě zastírali totožnost objednávajících a do obchodního rejstříku se zásadně zapisovali jiní lidé než ti, kteří předložili objednávku. Na dotaz předsedy senátu svědek uvedl, že vzhledem k odstupu času již nemá v archivu listiny, podle nichž by bylo možné identifikovat osoby, které objednávaly založení společností „na klíč“.

 

Dne 30. 4.2019 se pak nesoudilo vůbec, protože nejdůležitějšímu svědkovi, Israelci Yaishi Ronenu Nadavovi se patrně vůbec nepodařilo doručit obsílku, jeden z dalších svědků poslal omluvu neúčasti s potvrzením lékaře o nezpůsobilosti k účasti na soudním jednání a další se nedostavil bez omluvy.

 

Ani dne 6.5.2019 neproběhlo jednání lépe. Na jeho začátku vyrozuměl předseda senátu přítomné, že předvolaný svědek na poslední chvíli poslal omluvu. Nechal pak přehrávat odposlechy a krátce před polednem řízení odročil na den 7.5.2019. Ale ani následující den se soudu nedařilo. Pokračovalo přehrávání odposlechů, takže krátce po poledni pan soudce řízení opět odročil na další termín.

 

Aleši Novotnému je třeba přiznat, že dělá, co může. Rozdal obhájcům rozvrh výslechů svědků na celé pololetí a podle něj nechává svědky včas předvolat. Když se nedostaví, je bezmocný. Není přípustné, aby nechal svědky ve všech případech preventivně předvádět policií. Je to až krajní opatření. Samozřejmě by mohl nahradit výslech přečtením výpovědi z přípravného řízení, pokud je k disposici. Ale to nesmí napoprvé udělat bez souhlasu obžalovaných, kteří mají k danému svědkovi nějaký vztah a chtějí mu klást otázky. Vyskytují se ale také svědci, které policie v přípravném řízení nevyslechla. Pak je bezmoc absolutní.

 

Na základě poznatků z uvedeného úseku hlavního líčení jako vzorku lze uvažovat o opatřeních k zrychlení soudního řízení. Určitě k nim nebude patřit rušení vrchních soudů, protože počet podaných odvolání by se tím nezmenšil a vždy je bude muset někdo vyřídit.

 

Zrychlení soudního řízení by zcela jistě prospělo zřízení digitální knihovny trestních spisů, ke kterému určitě dojde, ale bude to trvat několik let. Dalo by se uvažovat o zpřísnění represe vůči neukázněným svědkům, ale není jisté, do jaké míry by se zlepšila jejich kázeň, a také by byla nutná legislativní příprava. Nejrychlejším, nejúčinnějším a nejméně nákladným opatřením by bylo zlepšení vnitřního řízení soudů. Okrajově by se také dalo hovořit o větší uvážlivosti při rozhodování o spouštění rozsáhlých, nezvládnutelných monstrprocesů. Zaslechl jsem také úvahy, že za účelem zrychlení soudního řízení trestního by se měla omezit práva obhajoby. Jejich nositelům uniká, že navzdory zdánlivě příliš velkorysému pojetí práv obhajoby opakovaně dochází k odsuzování nevinných lidí nebo k ukládání nepřiměřených trestů. A zavedení příslušných opatření by vyžadovalo legislativní přípravu, která by mohla trvat i několik let.

 

Všem soudům, u nichž dochází k nápadným průtahům nebo častému výskytu rušených rozsudků by zcela jistě prospěl audit řízení a důsledné potírání jím zjištěných prohřešků. Jako podpůrné opatření vidím podstatné zpřísnění přístupu ke kárným proviněním soudců a státních zástupců: opakované promíjení poklesků vede k posilování přesvědčení soudců a státních zástupců o beztrestnosti a odtud k poklesu jejich výkonnosti a kvality práce.

 

V debatě o potřebě zrychlit práci soudů, kterou podněcuje pan prezident a Marie Benešová, uniká jedna důležitá okolnost: bezpodmínečnost důrazu na kvalitu soudních rozhodnutí, který je nadřazen požadavku na rychlost. Ani dvouleté čekání na rozhodnutí není zárukou jeho bezchybnosti. Je to důvod k maximální opatrnosti v přístupu ke konjunkturálním návrhům na zrychlení soudního řízení samoúčelnou reorganizací, lépe řečeno reorganizací z bezradnosti mocných neumětelů.