Zdeněk Jemelík, V pochybnostech proti obviněným, důkazů netřeba

08.11.2020 | Zdeněk Jemelík

Rozhodnutí senátu Jiřího Dufka z 2. října 2010 je v pořadí druhým prvostupňovým rozsudkem, když ten první, vydaný senátem Ivety Šperlichové, po rozhodnutí Ústavního soudu o její podjatosti Vrchní soud v Olomouci zrušil a nařídil nové projednání obžaloby v jiném složení senátu. Rozsudek je do té míry překvapivý, že nemohu odolat pokušení vrhnout do jeho vnitřností svůj laický pohled.

Bratři Lebánkové byli odsouzeni na tři roky s podmíněným odkladem na čtyři roky. K tomu dostali peněžité tresty po 750 tis. Kč. Společnosti Vltava Holding a.s. soud uložil peněžitý trest ve výši 500 tis. Kč. Dva obžalované, a to Jozefa Kajabu a Jana Šulyoka, soud zprostil obžaloby. Všichni zbývající si vysloužili trest odnětí svobody v trvání dvou let s podmíněným odkladem, někteří na jeden rok, jiní na dva. Jednalo se o pomocné síly: řemeslníky, najaté na zprovoznění linky na výrobu cigaret, nebo dopravce. Všichni odsouzení jsou prvotrestaní, tedy až dosud počestní občané.

Vůči bratrům Lebánkovým je rozsudek mírnější než výtvor podjaté soudkyně Ivety Šperlichové, jejíž senát je chtěl poslat do vězení na pět a půl roku.

Vina má být obžalovaným prokázána natolik průkazně, aby o ní nebyly možné pochyby. A při vyhodnocování důkazů je má soud posoudit jednotlivě a ve vzájemných souvislostech, přičemž má dbát presumpce neviny a v souvislosti s ní se řídit zásadou „in dubio pro reo“. Bohužel se ale stává, že soud chce z jakýchkoli důvodů obžalované odsoudit za každou cenu. Je-li síť nezpochybnitelných důkazů řídká, uplatní se zásada „kdo chce psa bít, hůl si najde“ a pravidlo „in dubio CONTRA reo“. Mezery v síti důkazů se zaplní smyšlenkami. Toto dle mého laického názoru předvedl v krystalicky čisté podobě senát předsedy Jiřího Dufka.

Podle znělky rozsudku statutární představitelé společnosti Vltava Holding a.s Ladislav Lebánek a Jan Lebánek ve společném úmyslu zkrátit jako fyzické osoby spotřební daň nejprve v přesně nezjištěné době na podzim roku 2011 po dohodě s Romanem Šulyokem zajistili přepravu výrobní linky na výrobu cigaret do skladu v areálu své firmy ve Zlíně –Lužkovicích. Dále dne 21. 8. 2012 převzali v Němčicích nad Hanou od nezjištěného dodavatele zásilku řezaného tabáku, který byl 24.srpna 2012 vyskladněn ve zmíněném skladu. Zde pak bylo pod jejich vedením vyrobeno nejméně 1.374.832 cigaret neoprávněně označených ochrannou známkou Marlboro. Dne 26. 8. 2012 vpadlo do skladu komando celních orgánů, které zde vedle uvedeného množství cigaret nalezlo také nejméně 3.878 kg řezaného tabáku a 780 kg cigaretového odpadu, z nichž obžalovaní Ladislav Lebánek a Jan Lebánek jako vlastníci uvedených komodit nepřiznali a neodvedli spotřební daň ve výši nejméně 9.639.319 Kč, přičemž toto ani v budoucnu neměli v úmyslu.Jednali tak za přispění obžalované právnické osoby Vltava Holding a.s., která jim takto poskytla prostory k nelegální výrobě a skladování cigaret, z nichž neměli v úmyslu odvést spotřební daň.

Dále se v rozsudku zmiňují obž.Jiří Uhřík st. a Jiří Uhřík ml. jako přepravci strojů na výrobu cigaret a zčásti i jako pomocníci při pokusech o zprovoznění strojů a s nimi Radek Rajnoha jako pomocná síla. Obžalovaní Miroslav Drda, Marián Čiliak a Ladislav Zupka se dle rozsudku účastnili výroby cigaret a současně zajišťovali případné opravy a údržbu výrobní linky; všichni tito obžalovaní takto jednali po období nejméně od května 2012 do zásahu celních orgánů dne 26. 8. 2012, a to s vědomím, že spotřební daň nebude uhrazena.

V úvodní části chybí zmínka o Romanu Šulyokovi, až do začátku hlavního líčení jednom z nejdůležitějších obžalovaných. Jeho případ podjatá soudkyně Iveta Šperlichová vyloučila do samostatného řízení z malicherného důvodu jeho neúčasti při zahajovacím jednání, na které mu nezajistila eskortování z vězení. Jeho trestní stíhání pak zastavila pro neúčelnost. Oba předsedové senátu jej pak používali jako svědka v neprospěch obhajoby. Byl „správně“ motivovaný odsouzením ke ztrátě svobody na sedm a půl roku za brutální vydírání bratrů Lebánkových. Při výsleších prokazoval velké fabulační nadání a s pravdivostí svých tvrzení si nedělal starosti. Snažil se přesvědčit soud, že bratři Lebánkové od něho hned na začátku skutkového děje odkoupili stroje s cílem pustit se do výroby padělků cigaret Marlboro a nezaplatili za ně. Cenil si je na 70 milionů Kč, ale podle znaleckého posudku jejich hodnota byla pouze 3,85 milionů Kč. Senát předsedy Jiřího Dufka jej vyslýchal třikrát. Byl si jistě vědom, že nemá co do činění s nestranným svědkem, ale zdá se, že přece jen trochu podlehl kouzlu jeho přesvědčivé výmluvnosti. Roman Šulyok dokáže podat přesvědčivě i zjevnou lež. Z 68 stran písemného vyhotovení rozsudku připadají čtyři na záznam jeho výpovědí. Žádnému z obžalovaných soud tolik prostoru nevěnoval, o svědcích nemluvě.

Až níže se objevuje jméno jeho obžalovaného mladšího bratra a hlavního pomocníka Jana, jehož věc podjatá soudkyně Iveta Šperlichová rovněž vyloučila do samostatného řízení, ale Vrchní soud v Olomouci její rozhodnutí zrušil. Za rozhodování po prohlášení za podjatou se dostala před kárný soud. Senát Jiřího Dufka jej opět připojil k „hlavnímu pelotonu“a zprostil jej obžaloby.

Posléze je v seznamu obžalovaných slovenský občan Jozef Kajaba, jehož se policie a žalobce snažili usvědčit ze zprostředkování dodávek tabáku, ale neuspěli. Oba senáty jej zprostily obžaloby.

Vedle obžalovaných sehrál důležitou roli Václav Karlík, bývalý člen představenstva společnosti Vltava Holding a.s. a dlouholetý známý jak Lebánků, tak Romana Šulyoka. Vyjednal Romanu Šulyokovi možnost uskladnění strojů v objektu společnosti Vltava Holding a.s.

Pro pochopení chybnosti úvah senátu Jiřího Dufka je účelné znát chronologii událostí. Tak tedy:

0/ Společnost Vltava Holding vydražila dne 9. dubna 1999 lužkovický skladový areál.

1/ V létě roku r. 2011 Václav Karlík se opakovaně poptával Lebánků, zda ve skladovém areálu společnosti Vltava Holding a.s. je volný prostor. Nakonec přímo požádal o pronájem skladovacího místa pro strojní zařízení Romana Šulyoka, který měl vážný důvod k opuštění své provozovny v Malhosticích. Stroje zde měly být zprovozněny za účelem jejich předvedení zájemci o vývoz na Ukrajinu.

2/ V druhé polovině října ohlásil Václav Karlík příjezd kamionů se stroji. Dorazily v pozdních večerních hodinách s doprovodem malé skupiny mužů. Do skladu je vpustil ods. Jan Lebánek. Předal jim klíče a dále se o ně nestaral.

3/ Před Vánocemi r.2011 přijel do Zlína osobně ods. Roman Šulyok. Teprve začalo předběžné jednání o nájemní smlouvě. Při té příležitosti požádal o pomoc se zprovozněním strojů. K sepsání smlouvy nedošlo, nájemné neplatil.

4/ Dne 26.ledna 2012 se Roman Šulyok do Zlína vrátil v doprovodu čtyř zakuklenců (v rozsudku cudně zmíněných jako „muži v černém“). Napadl fyzicky Jana Lebánka a odjel s jeho autem. Vrátil je po telefonickém zásahu Václava Karlíka. Tyto skutečnosti Roman Šulyok potvrdil. Do té doby ještě neměli Lebánkovi s Romanem Šulyokem spojení telefonem ani jinak. Po incidentu se ho začali bát a snažili se mu pomoci se zprovozněním strojů, aby je mohl prodat a areál opustit. Uzavření nájemní smlouvy pak již nepřicházelo v úvahu.

5/Na jaře r.2012, patrně v květnu, byly zahájeny pokusy o zprovoznění balicího stroje. Podle svědků byly neúspěšné. O výrobní stroj se ani nepokusili. Do areálu začal nepravidelně dojíždět Jan Šulyok, který sledoval postup prací. Občas přijížděl se závěsným vozíkem. Něco dovážel, něco odvážel, není známo, co to bylo. Měl klíče.

6/V přesně neurčenou dobu v létě r.2012 Jan Šulyok údajně sdělil ods. Radkovi Rajnohovi při osobním setkání, že během několika týdnů bude třeba zajet na překladiště do Němčic n.H. a převzít zboží z kamionu. Nevyjádřil se, o jaké zboží půjde. Požádal jej, aby zajel na překladiště místo něj. V té souvislosti si Radek Rajnoha nechal vytisknout mapu překladiště a okolí, nalezenou v notebooku Jana Lebánka (nikoli Ladislava Lebánka, jak se uvádí v rozsudku).

7/Dne 21. srpna 2012 přijel na překladiště v Němčicích kamion, který přivezl přibližně čtyři tuny řezaného tabáku. Čekal na něj se svým kamionem Jiří Uhřík ml., s ním Jiří Uhřík st. a Radek Rajnoha. Ale ještě před jejich příjezdem dorazili na místo celníci, kteří z překládky pořídili videozáznam. Nezajímali se o řidiče kamionu, o dokumentaci vozidla a zejména si nevyžádali doklady od nákladu. Neprověřili, zda je tabák zdaněný, popř. nevyužili zákonnou možnost vyměřit daň přítomným. Ač soud žádal Celní správu o vysvětlení, jak se dověděla o příjezdu kamionu, odkud přijel, kdo objednal a platil přepravu tabáku a kdo objednal a zaplatil tabák, uspokojivého vysvětlení se nedočkal. Zrodilo se podezření obžalovaných i mé, že šlo o předstíraný převod tabáku. Jiří Uhřík ml. jej dopravil do skladu až 24. srpna 2012.

8/Dne 26. srpna 2012 vpadlo do skladu komando celníků. Kdyby nedošlo k dodávce tabáku, zásah by neměl opodstatnění. Opravy strojů nejsou trestné. Všichni přítomní byli zadrženi. Byla zaznamenána přítomnost Romana Šulyok, jenž se zdržoval někde poblíž. Tím pokusy o zprovoznění strojů skončily.

9/ Dne 17.října 2012 předal vedoucí zásahu z 26.srpna 2012 bratrům Lebánkovým jako představitelům Vltava Holding a.s. protokoly o výsledcích prohlídky ve skladu, konané dne 26. srpna 2012. Z jejich vyhodnocení vyplynula povinnost uhrazení spotřební daně z tabáku a tabákových výrobků.

10/Dne 27.prosince 2012 bratři Lebánkovi uhradili spotřební daň jako fyzické osoby.

11/Dne 28.ledna 2013 byli bratři Lebánkové vydíráni ods. Romanem Šulyokem a jeho společníky za použití omezování na osobní svobodě a ohrožení na životě. Následně PČR zahájila jeho trestní stíhání, které vedlo k jeho odsouzení ke ztrátě svobody v trvání 7,5 roku.

12/ Dne 12.března 2013 Celní úřad pro hl.m. Prahu zastavuje daňové řízení proti bratrům Lebánkovým, protože nejsou plátci daně. Současně vyzývá společnost Vltava Holding a.s. k podání daňového tvrzení. Následně Lebánkovi požádali Celní úřad o převedení jejich platby za spotřební daň na účet společnosti Vltava Holding a.s. Tím obvinění bratrů Lebánkových jako fyzických osob z krácení daně ztratilo oficiálně právní základ.

13/Dne 15.dubna 2013 Vltava Holding a.s podala daňové tvrzení a postupně zaplatila částku, uvedenou v rozsudku.

14/ Dne 19. dubna 2013 proběhla prohlídka jiných prostor Šulyokovy provozovny v Malhosticích. Tam se ods. Roman Šulyok přihlásil k policistům s tím, že rozkryl trestnou činnost Lebánků.

15/ Dne 12. července 2013 policie sdělila obvinění všem zde uváděným obžalovaným.

16/ Dne 20. září 2013 nabyl právní moc trestní příkaz proti Petru Klementovi, jenž byl odsouzen Okresním soudem Plzeň-město za prodej padělků cigaret Marlboro, jimiž mu ods. Roman Šulyok v r. 2011 splatil dluh. Jeho trestní stíhání začalo již v r.2011 a možná bylo pro Romana Šulyoka pobídkou k urychlenému opuštění Malhostic.

17/Dne 18. října 2019 Městský soud v Praze zrušil Generálního ředitelství cel o zamítnutí odvolání společnosti Vltava Holding a.s. proti daňovému platebnímu výměru Celního úřadu pro hl.m. v Praze a vrátil věc k novému rozhodnutí Generálnímu ředitelství cel. Ve chvíli vydání rozsudku nebylo tedy známo, kdo má povinnost zaplatit spotřební daň.

Jak z uvedeného harmonogramu, tak z dalších poznatků lze vyvodit, že popis skutku, uvedený ve znělce rozsudku, nemá vazbu na důkazy. Tak úmysl krátit spotřební daň, pojatý již na začátku „obchodu“, vkládá soud do hlav všem obžalovaným bez rozdílu, při čemž není vůbec zřejmé, o co domněnku opírá. Přesněji: je zjevné, že jde o nedůvodné nařčení. Zvlášť trapné je jeho uplatnění vůči najatým řemeslníkům a dalším pomocníkům, u nichž není jisté, že vůbec věděli, že existuje něco jako spotřební daň. Z výslechů obžalovaných i svědků vyplývá, že všichni žili až do konce v přesvědčení, že se stroje mají zprovoznit za účelem jejich předvedení zájemci, který je odveze na Ukrajinu. Nebylo možné, aby Lebánkovi na podzim roku 2011 společně s Romanem Šulyokem zorganizovali převoz strojů z Malhostic do Lužkovic, protože se s ním neznali a ještě 26. ledna 2012 neměli mezi sebou telefonické spojení. Ani se nemohli dohodnout na společném podnikání. Přepravu strojů z Malhostic do Lužkovic neobjednali a neplatili ani bratři Lebánkové jako fyzické osoby, ani Vltava Holding a.s. Není pravda, že Lebánkovi dne 21.srpna 2012 převzali na překladišti v Němčicích na Hané zásilku tabáku. Na místě vůbec nebyli a není prokázáno, že o příjezdu kamionu věděli. Avšak údajně Jan Šulyok si domlouval již s předstihem několika týdnů s Radkem Rajnohou, aby jel místo něj na překladiště do Němčic na Hané přeložit blíže neurčené zboží z kamionu. Je tedy možné, že o příjezdu kamionu s tabákem věděli bratři Šulyokovi. V každém případě nejistotu ohledně vlastnictví tabáku mohla rozptýlit Celní správa, opakovaně vyzývaná soudem, která se patrně dopustila nezákonného jednání. Víra soudu ve vlastnický poměr bratrů Lebánkových k tabáku a vyrobeným cigaretám se neopírá o žádný důkaz. Při domovních prohlídkách jejich bytů ani v kancelářích Vltava Holding a.s. nebyla nalezena žádná objednávka, ani doklad o úhradě tabáku a jeho přepravy. Nic není v hojných odposleších ani ve výpovědích ostatních obžalovaných a svědků. Soud věří pouze proto, že je chce odsoudit.

Zvlášť složité tanečky předvádí senát Jiřího Dufka ve snaze prokázat, že bratři Lebánkovi nezaplatili spotřební daň, přestože z textu rozsudku je zjevné, že dobře věděl o okolnostech zaplacení daně i o momentální neexistenci pravoplatného daňového výměru. Zde soud jednoznačně postupoval podle přísloví, že kdo chce psa bít, hůl si najde. Kromě toho si neuvědomuje, nebo nechce vědět, že Lebánkovi ve všech souvislostech jednají jako statutární představitelé společnosti Vltava Holding a.s. Souhlas k nastěhování Šulyokových strojů vydávají právě jako její řídící pracovníci, neb jako fyzické osoby skladem nedisponují. Spotřební daň z tabáku platí na prvém místě jeho vlastník, ale není-li znám, přechází povinnost na přepravce nebo skladující subjekt. Lebánkovi nejsou majiteli tabáku ani cigaret, ani neskladují toto zboží ve svých soukromých prostorách. Nemohou mít daňovou povinnost. Obvinění z nezaplacení daně bratry Lebánkovými je čirý nesmysl.

Stejně tak není ničím prokázáno, že bratři Lebánkovi řídili dění ve skladu. Nevyplývá to z odposlechů, ani z listinných důkazů. Z výpovědí obžalovaných, kteří ve skladu pracovali,i z protokolů o sledování jednoznačně vyplývá, že do skladu nechodili a všechny pokyny vydávali pouze bratři Šulyokovi. Kamery, rozmístěné potají celníky v areálu za účelem sledování vstupu do haly, bratry Lebánkovy ani jednou nezachytily.

Soud se domnívá, že nalezené cigarety byly vyrobeny bezprostředně před zásahem celníků z 26.srpna 2012 z tabáku, dodaného do skladu 24. srpna 2012. Podle výpovědí všech obžalovaných, kteří ve skladu pracovali, ale i ze zpráv celníků a firmy Philip Morris vyplývá, že pokusy o zprovoznění balicího stroj byly neúspěšné, zatímco výrobníkem cigaret se ani nezabývali. Celníci sledovali provoz pomocí tajně umístěného otřesového čidla, ale není známo, na který stroj je umístili. Proti tvrzení obžalovaných o nepoužitelnosti výrobního stroje nemá soud objektivní protiargument. Ale i kdyby skutečně výroba proběhla, byl by to výnos Romana Šulyoka, který se právě v ten den zdržoval poblíž skladu. Pokud by vše ve skladu patřilo Lebánkům, jak si myslí soud, Roman Šulyok by neměl důvod k přítomnosti. Nelze dokázat ani vyloučit, že si přijel pro zboží.

Nejsou žádné, ani detailní rozpory mezi výpověďmi jednotlivých obžalovaných, pracujících ve skladu, o zprovozňování strojů za účelem jejich předvedení zahraničnímu kupci, o řídící úloze bratrů Šulyokových, o neúčasti bratrů Lebánkových na řízení jejich činnosti, o nepoužitelnosti výrobního stroje a trvající neúspěšnosti pokusů o zprovoznění balicího stroje.

V situaci důkazní nejistoty si soud nedokázal pomoci jinak než tak, že výpovědi obžalovaných, pracujících ve skladu, vyhodnotil šmahem jako lži, aniž by proti nim postavil jakékoli důkazy.

Není prokázáno ani vyvráceno, že zajištěné cigarety ve skladu v Lužkovicích tam byly skutečně vyrobeny a totéž platí o domněnce, že byly přivezeny z Malhostic. Výroba v Malhosticích byla svědecky prokázána, o výrobě v Lužkovicích to nelze tvrdit s jistotou.

Soud projevuje podjatý postoj k bratrům Lebánkovým nejen snahou o jejich odsouzení za každou cenu, ale i v hodnocení různých vedlejších příběhů. Například připouští, že možná neposkytovali Romanovi Šulyokovi služby v domluveném rozsahu a míní, že smlouva, za vynucení jejíhož podpisu poslal soud Romana Šulyoka na sedm a půl roku do vězení, odpovídá tomu, co si pánové mezi sebou dříve „gentlemansky“ dohodli.

Příkladem je srovnání odůvodnění zprošťujícího rozhodnutí ve prospěch Jana Šulyoka a Jozefa Kajaby. Jana Šulyoka viní zmetková obžaloba z účasti na distribuci vyrobených cigaret. Soud věcně konstatuje, že tato činnost mu nebyla prokázána a s odvoláním na zásadu obžalovací jej právem zprostil obžaloby. Neprojevil při tom lítost nad tím, že Jan Šulyok takto uniká aspoň mírnému potrestání za pomoc Romanu Šulyokovi, když podjatá soudkyně Iveta Šperlichová jej odsoudila aspoň k mírnému podmíněnému trestu. Soud přistupuje odlišně k zproštění Jozefa Kajaby, obviněného ze zprostředkování dodávek tabáku. V jeho prospěch vyhodnotil jako nepoužitelné domněle usvědčující doklady o jeho vině, dodané celní správou. Odmítl svévolné tlumočení odposlouchaných rozhovorů, při němž slovo „rýže“ celníci vykládali jako „tabák“ a všiml si i formálních vad: podávaní záznamů o akcích s víceměsíčním zpožděním a bez podpisu. Ale naznačuje lítost nad tím, že záměny slov „rýže“ a „tabák“ nemůže přijmout, a dává najevo nedůvěru v Kajabovu nevinu.

Soud se také chápe každé příležitosti k zpochybnění počestnosti bratrů Lebánkových, byť jde o vedlejší příběhy, jež nemají přímý vztah k rozhodování o vině. Projevuje se to např. v posuzování určitého konfliktu mezi nimi a ods. Jiřím Uhříkem ml. Ten tvrdí, že mu Ladislav Lebánek nabídl podíl na výhodném obchodu s cigaretami s tím, že účast na něm je podmíněna kapitálovým vkladem šesti milionů Kč, jež má dostat majitel strojního zařízení, tedy Roman Šulyok . Požadované peníze vyplatil, ale nemá jistotu, že dorazily do správných rukou. Na podporu tvrzení uvedl nepravdivé informace o způsobu jejich nabytí. Soud se vyjádřil, že spíše věří v pravdivost obvinění. Ladislav Lebánek ji naopak popírá.

Jiří Uhřík ml. se později přestal touto záležitostí zabývat, ale oznámil Ladislavu Lebánkovi, že mu dvě neznámé ženy v Olomouci tlumočily nabídku Romana Šulyoka na vysokou odměnu za svědectví, že Lebánkovi od něj koupili stroje a nezaplatili za ně. Projevil ochotu nabídku odmítnout za protihodnotu ze strany bratrů Lebánkových. Chtěl si ji zajistit uzavřením smlouvy o smlouvě budoucí na odprodej pozemků, které jakoby chtěl koupit za 300 tis. Kč, ale v případě nesplnění závazku mu měli bratři Lebánkové zaplatit smluvní pokutu ve výši 10 milionů Kč. Ods. Ladislav Lebánek ho odmítl, i když na sebe hypoteticky přivolával nebezpečí jeho křivého svědectví ve prospěch Romana Šulyoka.

Jiří Uhřík ml. se dožadoval postavení spolupracujícího obviněného. Prohlásil, že se doznává k spáchání trestné činnosti, ale nespecifikoval ji. V r. 2013 prodal jiné skupině stíhaných pro výrobu padělků Marlboro různé potřeby pro výrobu včetně obalů s potiskem Marlboro a nabízel pozdější opakování dodávek. Nabízel také tabák, o který ale nebyl zájem. Sblížil se s bratry Šulyokovými, zejména s Janem, jemuž si stěžoval na špatné chování bratrů Lebánkových.

Oba obžalovaní Uhříkovi se podíleli na dopravě strojů z Malhostic do Lůžkovic, ale nevyslali je Lebánkovi, ani jejich práci neplatili.

Částka šest milionů Kč a její vyžádání jako vkladu do obchodu s cigaretami se vyskytuje také v jiném příběhu. V něm vystupuje svědek František Ondráček, vězeň znojemské věznice, jenž tvrdí, že byl v letech 2000 - 2001 společníkem bratrů Lebánkových a Václava Karlíka při ilegální výrobě cigaret. Lebánkovi si měli touto činností vydělat na zakoupení lužkovickékho areálu. Za vpuštění do tohoto obchodu musel přinést vklad šesti milionů Kč. Společníci ho ale pod nějakou záminkou z účasti na podnikání vyšachovali, aniž by mu vrátili vklad. Svědek se ve vězení dověděl o probíhajícím procesu a pojal záměr bratry Lebánkovy vydírat. Poslal Ladislavu Lebánkovi dopis, v němž ho seznámil s výše zmíněnou historkou a vyzval ho k zaplacení příslušné sumy v eurech. Pohrozil, že v případě nevyhovění oznámí věc státnímu zastupitelství, což učinil. Soudu udal několik svědků, kteří měli potvrdit jeho tvrzení. Žádný z nich ho ale nepodpořil. Soud zjistil, že objekt, v němž měla probíhat výroba, neexistuje. Nepotvrdilo se ani tvrzení, že si Lebánkové touto činností vydělali na pořízení lužkovického areálu, neboť dle protokolu, založeného ve spisu společnost Vltava Holding a.s. jej vydražila již 9. srpna 1999.

Ladislav Lebánek podal na Františka Ondráčka trestní oznámení, které policie se souhlasem státního zástupce odložila s tím, že je možné, že Ondráčkova pohledávka byla reálná. Soud se vyjádřil, že považuje za prokázáno, že Ladislav Lebánek vyráběl cigarety i v minulosti, což jej posiluje v přesvědčení, že tak činil i v roce 2012. To je klasická ukázka uplatnění zásady in dubio CONTRA reo: nedoložená tvrzení vězně-vyděrače soud bere za bernou minci, protože mu to vyhovuje.

Souhrnně lze říci, že soud se v rámci dokazování obsáhle zabýval různými záležitostmi, jež neprokazují vinu obžalovaných, a slouží pouze k jejich ostouzení.

Jako laik pochybuji, že tento rozsudek obstojí v odvolacím řízení. Nejde o jediný případ, v němž se mi vnucuje otázka, proč zkušený soudce zlínského soudu vydává rozsudek, o němž musí předpokládat, že jej odvolací soud nepotvrdí. Lebánkovi, vlastnící prostřednictvím společnosti Vltava Holding a.s. lužkovický areál, jenž jim jen na nájemném vynáší 6-7 milionů Kč ročně, a navíc luxusní Lesní hotel, mohou vzbuzovat závist. Protože přísedící senátu je aktivní členka KSČM, napadlo mi, že by se do odůvodnění rozsudku mohla promítnout třídní nenávist. Ale myšlenku jsem rychle zavrhl, protože časté věcné otázky, jež paní přísedící kladla, fanatismu nenasvědčují. Domnívám se spíše, že smyslem vydání tohoto rozsudku bylo potvrzení správnosti rozhodování podjaté soudkyně Ivety Šperlichové a nepřímé popření její podjatosti. Neslyšel jsem, že by kdokoli z odsouzených a jejich obhájců v průběhu hlavního líčení namítal podjatost předsedy senátu Jiřího Dufka. Pokud se nepodjatý soudce názorově shodl s údajně podjatou soudkyní, je na místě o její podjatosti pochybovat. Dostalo se jí takto jisté satisfakce. Jde ovšem o to, zda tento akt kolegiality není jednou z forem falešné soudcovské solidarity, kterou odsuzuje ministryně Marie Benešová, jíž touto cestou doporučuji rozsudek senátu Jiřího Dufka jako zajímavou četbu.

==================================================================================