Zdeněk Jemelík, Zahodil flintu do žita
Ve čtvrtek 18.dubna 2019 překvapila veřejnost zpráva, že ministr spravedlnosti Jan Kněžínek resignoval k 30.dubnu 2019 na svou funkci a prezident republiky jeho demisi přijme. Odstupující ministr vysvětlil své rozhodnutí nechutí snášet dále tlak mediálních spekulací o jeho připraveném odvolání.
Spekulace skutečně v posledních dnech zaznívaly, ale není známo, z čeho vycházely. Andrej Babiš se na televizní obrazovku vyjádřil, že byl s jeho prací spokojený. Myslel-li to vážně, utekl Jan Kněžínek před nepodloženými spekulacemi. Srovnám-li způsob, jakým s ním media zacházela s tím, čemu po nástupu do funkce kdysi čelila Daniela Kovářová či Helena Válková po celou dobu svého působení na ministerstvu, zdá se mi, že prchl příliš rychle. V každém případě si nevzal vzor z Andreje Babiše, který čelí útokům několikrát denně, a přesto stále jede na plný výkon. Je pravda, že je lépe resignovat než být vyhozen. Jde o to, zda Janu Kněžínkovi někdo nepodsunul zneklidňující zprávu o připraveném odvolání s cílem uvést jej do pohybu a připravit tak Andreji Babišovi starosti navíc. Nicméně děj je nevratný, takže nezbývá, než jeho odchod vzít na vědomí.
Nebudu plakat kvůli odchodu ministra, který projevoval necitelnost vůči strádání obětí výstřelků justice a státního zastupitelství a současně toleroval nepřístojnosti soudců i státních zástupců včetně Nejvyššího státního zastupitelství a jeho šéfa. Příznačné pro něj je rozhodnutí přenést rozhodování o kárném stíhání soudkyně Ivety Šperlichové na předsedu Nejvyššího soudu ČR, ačkoli měl dost času na to, aby věc vyřídil ve vlastní pravomoci.
Trapně působí exploze spekulací, podnícená jeho resignací. Důležitě se tvářící panikáři naznačují, že Jan Kněžínek neodchází dobrovolně, ale na nátlak Andreje Babiše. Nezní do úplně nesmyslně, protože s dobrovolností resignace Heleny Válkové také nebylo vše v pořádku a kdo dokáže vydírat jednou, je způsobilý to zopakovat. Jenže v případě Heleny Válkové jí Andrej Babiš dával najevo nespokojenost veřejně a nechránil ji, když si z ní novináři z jím vlastněných novin udělali virtuální kopací míč. Nebylo proto překvapivé, když „dobrovolně povinně“ vyklidila pozice. O Janu Kněžínkovi ale Andrej Babiš tvrdí, že s ním je spokojen, i když to asi na „čistou výbornou“ není.
Podle jiných jeho odchod souvisí s vývojem v trestním řízení známém jako „kauza Čapí hnízdo“, které předáním návrhu na podání obžaloby přechází plně do rukou resortu spravedlnosti, speciálně do rukou státního zastupitelství. Pravomoc ministra vůči státnímu zastupitelství je ale tak malá, že by sotva dokázal klást odpor jakémukoli svévolnému rozhodnutí státního zástupce a na iniciativu k vyvolání jeho pohybů v určitém směru nemá sílu v žádném případě.
Nevšiml jsem si, že by někdo přišel s docela pravděpodobnou domněnkou, že Jan Kněžínek odchází, aby se nestal svědkem či dokonce účastníkem pokusu o podobný zásah do kauzy Čapí hnízdo, jakým kdysi bylo zneužití státního zastupitelství k zastavení trestního stíhání Jiřího Čunka. V tom případě by ovšem nahrazení Jana Kněžínka Marií Benešovou bylo přímo příkladem ironie osudu, protože kdysi patřila k nejhlučnějším kritikům zásahu Nejvyššího státního zastupitelství do živé kauzy.
Nemá smysl těmito spekulacemi se zabývat. Zůstává skutečností, že Kněžínkův náhlý odchod je dokladem špatné správy resortu spravedlnosti hnutím ANO, jež není schopné zajistit personální stabilitu jeho řízení a připouští, aby odešel ministr, který nebyl v úřadě dost dlouho na to, aby za jeho působením zůstala viditelná kladná stopa. Janu Kněžínkovi mohu ledacos zazlívat, ale nesporně zde byla velká naděje, že jako profesionální legislativec dožene zanedbané úkoly svých předchůdců, tedy že po sobě zanechá nový trestní a občanskoprávní řád a novelu zákona o soudech a soudcích. Nebylo by to tak zlé, kdyby všichni dosud dosazení ministři za hnutí ANO neodešli za nepříznivých okolností a žádnému z nich se nedostalo podpory proti útokům médií, opozice či prezidenta. Je to ovšem daň za to, že hnutí je mladé a nemá zásoby nezpochybnitelných kádrů. Petr Fiala se vysmívá Andreji Babišovi, že vytahuje ministry jako králíky z klobouku, ale na jeho místě by na tom asi nebyl o mnoho lépe. Ostatně obsazování tohoto resortu je řešením kvadratury kruhu. Prestiž ministra spravedlnosti není vysoký, takže kvalitní odborník po tomto postavení nesáhne. Je to funkce bez záruky dlouhodobého postavení, kvůli kterému se žádný soudce nebo státní zástupce nezřekne taláru a zdatný advokát nezavře kancelář. V právnické branži jsou určitě profese, které přinášejí méně rizik a více uspokojení než řemeslo ministra spravedlnosti.
Překvapuje mě v té souvislosti poklid, s jakým veřejnost přijímá nápad na jmenování 71leté bývalé prokurátorky ve službách protiprávnímu režimu do funkce ministra spravedlnosti. Je to důkaz, že lidská paměť funguje podle vzoru „kamna nekouřila, kamna jen hřála“. Je pravda, že kariéra Marie Benešové může působit na lidi bez paměti oslnivě: byla nejvyšší státní zástupkyní a ministryní spravedlnosti v Rusnokově vládě a oblíbil si ji prezident.
Jenže skutečnost je složitější. Bezvýznamná referentka okresní prokuratury na Kladně vytěžila z okolnosti, že jako jedna z mála prokurátorů nemusela být členkou KSČ (nevíme, čím prokazovala loajalitu k protiprávnímu režimu) a dostala se přímo na Vrchní státní zastupitelství v Praze. Nesnesla se s vedením a kolegy, proto odešla do advokacie. V době, kdy se Miloš Zeman dopustil podvodu na voličích vyhlášením „akce čisté ruce“ a tehdejší nejvyšší státní zástupce resignoval, protože nechtěl mít nic společného s pochybnou akcí, která se pak stejně neuskutečnila, projevila ochotu nastoupit na jeho místo. Styl řízení státního zastupitelství obohatila o války s podřízenými přes televizní obrazovku. Její spory s exprokurátorkou Zlatuší Andělovou, krajskou státní zástupkyní v Ostravě, podporovanou jejím přímým nadřízeným, tehdy perfektním právníkem Ivo Ištvanem, nadělaly hodně hluku. Neméně hlučně se vzbouřila proti ministrovi spravedlnosti Pavlu Němcovi kvůli předání do Kataru trestního stíhání Hamada bin Thani, řečeného „katarský princ“ . Podporovala bývalou členku KSČ, soudkyni Moniku Křikavovou, v porušení trestního řádu vedením nepřípustného trestního řízení. Tehdy dokonce razila teorii, že nejvyšší státní zástupce není podřízeným ministra spravedlnosti (to by si měl zapamatovat Pavel Zeman). Pavel Němec se jí za těchto okolností zbavil. Splnění záměru na její odvolání mu usnadnila nepořádkem v úřadu, v němž se ztrácely celé spisy. Po vyhazovu z NSZ se zběsilá pronásledovatelka „katarského prince“ zdánlivě protismyslně uchýlila jako společnice do advokátní kanceláře Císař, Češka, Smutný, která zastupovala jeho zájmy, ale současně také sloužila miliardářskému klanu Karla Komárka, který měl své zájmy v Kataru a v celé oblasti Perského zálivu. Přibližně v té době získal licence k podnikání v Jordánsku. Po krátkém čase se ale uchýlila pod přímou ochranu Komárků (pecunia non olet). V jejich budově si otevřela samostatnou kancelář. Jako nezpochybnitelná odbornice v oboru těžby a obchodování se zemním plynem se dočasně stala členkou statutárního orgánu dceřinné firmy holdingu. Tímto kariérním vývojem nepochybně získala speciální kvalifikaci pro potírání korupce (sic !).
Později se proslavila skandalizací její nástupkyně Renaty Vesecké, jejího osobního přítele Pavla Kučery, místopředsedy Nejvyššího soudu ČR, bývalého ministra spravedlnosti Pavla Němce a dalších, z nichž po vzoru StB při vytváření protistátních spikleneckých center vytvořila „justiční mafii“, do které zahrnula i lidi, kteří se navzájem vůbec neznali. Napadení se bránili žalobou na ochranu osobnosti v mediálně sledovaném soudním sporu, který přispěl k oslabení důvěry veřejnosti v justici a státní zastupitelství. Trval osm let a skončil patem.
Nechtíc zasáhla i do mých aktivit. Obhajovala Shahrama Zadeha (kdo neví, o koho jde a o co se jedná, nechť se poradí s Googlem nebo s mým blogem) ve vazebním řízení a vedla si tak dobře, že ovlivnila kladně mé rozhodování, zda se mám v této věci angažovat. Jsem jí také vděčný, že podala stížnost pro porušení zákona ve prospěch chráněnců spolku Šalamoun v kauze, o které na svém bloggu píši jako o „znojemském justičním zločinu“ (měl bych o něm psát jako o nepotrestaném zločinu).
Jako ministryně spravedlnosti v Rusnokově vládě nebyla příliš výrazná, nicméně jedním kouskem mě pobouřila: stáhla z Poslanecké sněmovny návrh nového zákona o státním zastupitelství. Její krok byl začátkem sérií pohrom, jež přispěly k zachování anomálního stavu, kdy se ve vnitřní organizační struktuře státního zastupitelství zachovává zemské uspořádání státu s rozdílnými poměry ve vedení trestního stíhání v obou jeho částech. Zde se projevil její konzervativismus: co fungovalo ve zlatém období jejího působení v čele státního zastupitelství, má pro ni nadčasovou platnost, není co vylepšovat. Co načala, to pak dokončili ministři za hnutí ANO, kteří nakonec od záměru na reformu státního zastupitelství utekli.
Nedávno jsem měl příležitost sledovat Marii Benešovou při vystoupení před soudem jako svědkyni obžaloby. Pod dojmem z tohoto zážitku si myslím docela vážně, že by neměla přijmout tak náročný úřad, jakým je postavení ministra spravedlnosti. Její příznačnou vlastností je ale nezřízená ctižádostivost, takže funkci samozřejmě přijala. Miloš Zeman ji bude jmenovat s potěšením. Omlouvá ho skutečnost, že resortu spravedlnosti nerozumí, takže vlastně neví, co činí.
Klidný by neměl být nejvyšší státní zástupce Pavel Zeman. Nevím, zda sám věří svému tvrzení o dobrém stavu státního zastupitelství, nicméně měl by počítat s tím, že Marii Benešové se dostalo poučení na její vlastní kůži, jak se dá odvolat nejvyšší státní zástupce, takže rozhodne-li se, poradí si s ním snadno a lehce.
Ať je to jak chce, nevěřím, že Andrej Babiš sáhl po Marii Benešové proto, aby chránil kůži svou a svého klanu. Jan Kněžínek jej neočekávaným odchodem dostal do obtížné situace, v které po náhradě za něj neměl okamžitě kam sáhnout. Paradoxně před jeho jmenováním ho od záměru pověřit vedením resortu Jeronýma Tejce odradily jeho minulé vztahy k sociální demokracii. Marie Benešová má ovšem tutéž „vadu“, ale u ní nevadí.
Ceterum autem censeo, že je nejvyšší čas na zřízení Nejvyšší rady soudnictví, která by aspoň zčásti ochránila soudnictví před důsledky častého střečkování politiků.