Zdeněk Jemelík, Perly senátorky Kovářové

Netuším, zda její výroky jsou odrazem vědomí, že obhájci někdy s jásavým optimismem vedou klienty do předem ztracených bitev, jež kromě ztráty času nic nepřinášejí. Jako příklad uvádím ústavní stížnost, kterou podal Pavel Buráň proti zprošťujícímu rozsudku manželů Novotných. Z mého laického pohledu neúspěch byl vysoce pravděpodobný, zadavatel kromě ztráty času nic nezískal, ale autor ústavní stížnosti nejspíš palmáre nevrátil. Nemyslím, že tyto ojedinělé advokátské úkony výrazně ovlivňují průměrnou délku procesů.

Na základě dlouholeté praxe justičního potížisty se na problém nemohu dívat přes statistiky. Je pravda, že extrémně dlouhé procesy a extrémně dlouhé procesy s nespravedlivými rozsudky zvlášť jsou ojedinělé. Nemění to ale nic na jejich hrůznosti. Pochybuji, že politici (včetně ministrů spravedlnosti), soudci, státní zástupci či ministerští úředníci se dokáží vžít do strádání jejich obětí, např. do prožitků matky dvou malých dětí, která žije již téměř dva roky v hrůze, že se po dobu osmi let bude muset odloučit od dětí. A díky otevřenosti americké justice máme k disposici exaktní důkazy, že v soudním řízení může docházet k omylům, v daném případě i při vyhlášení rozsudku smrti. Naši soudci určitě nejsou méně omylní než američtí. Opravné prostředky jsou proto naprostou nezbytností, bez které by za mřížemi mizelo daleko více nespravedlivě odsouzených.

Ostatně prodlužování procesů použitím opravných prostředků obhajoby není pravidlem. Je to patrné například z kauzy „Čapí hnízdo“, stále ještě dosti pozorně sledované veřejností jako proces proti Andreji Babišovi, jenž v ní ale je vedlejší figurou. Obhajoba si v ní vedla úsporně. Jediným snad nadbytečným úkonem byla žádost o předběžné projednání obžaloby, které soud nevyhověl. Pokud posuzujeme případ jako celek včetně přípravného řízení působila v něm potřeba opakovaného vydávání Sněmovnou Andreje Babiše k trestnímu řízení jako vis maior, proti které není obrany. Ale již samo pozdní zahájení soudního řízení je výsledkem snažení strany žalující: po zastavení trestního

řízení proti všem obviněným dozorovým státním zástupcem zasáhl nejvyšší státní zástupce Pavel Zeman částečným zrušením usnesení o zastavení trestního stíhání, po němž došlo na soudní řízení. Do hlavního líčení pak vnesl neúčelné ztráty času žalobce vyžadováním výslechů dětí obžalovaného Andreje Babiše, které sloužily pouze k vyvolání jeho psychického strádání. Obžaloba v podstatě popírá část vlastních závěrů státního zástupce z přípravného řízení. V dalším vývoji se žalobce podřizuje právním závěrům nadřízeného. Sečteno a podtrženo: na zdlouhavosti kauzy Čapí hnízdo má strana žalující větší zásluhu než obhajoba.

Na vyvolání průtahů dokonce nemusí mít obžalovaní žádnou vinu. Stačí, když subjektivní přesvědčení žalobce o vině obžalovaných najde nekonečné porozumění u odvolacího soudu. Sledoval jsem případ (zde), probíhající od počátku přípravného řízení do osmého rozsudku devět let. Tři senáty nalézacího soudu postupně vynesly sedm zprošťujících rozsudků, proti nimž se žalobce okamžitě odvolal. Odvolací soud mu v některých případech vyhověl dříve než obdržel ve lhůtě podané vyjádření obžalovaných. Až šikovný předseda čtvrtého senátu si poradil způsobem chytré horákyně: osmým rozsudkem uznal vinu jedné obžalované, ale neuložil jí trest a u dvou obžalovaných prohlásil jejich případy za promlčené. Domníval se, že se nikdo neodvolá.

Příčinou zdlouhavosti mohou být objektivní pravidla procesu. Platí například zásada, že soud musí mít při rozhodování k disposici úplný trestní spis, který existuje pouze v jednom oficiálním vyhotovení. Nebyla dosud provedena digitalizace trestních spisů, která by umožnila, aby v případě potřeby se spisem souběžně nakládalo více soudů. Dojde-li v dané věci k více dílčím procesům, řízení se vede u jednoho z nich, ostatní musejí čekat. Bývá to jednou z příčin nekonečných dodacích lhůt při řízení o dovolání nebo ústavní stížnosti. Může pak dojít ke kuriozním situacím. Jako člen spolku Šalamoun jsem sledoval trestní stíhání u nejmenovaného soudu proti obžalovanému pro brutální vraždu, později odsouzenému k trestu odnětí svobody v trvání třinácti let (zde). Řízení bylo vedeno vazebně. Když se obžalovaný odvolal proti rozsudku, spolek Šalamoun vyzval předpokládanou předsedkyni odvolacího senátu, aby se vyloučila pro podjatost. Protože „podjatost“ je v povědomí soudců sprosté slovo, nevyhověla a čelila pak stížnosti, o které musel rozhodnout Nejvyšší soud ČR. Trestní spis tedy odputoval do Brna. Když se pak vrátil na Vrchní soud v Praze, jeho soudci zjistili, že v mezidobí naběhla lhůta pro rozhodnutí o prodloužení vazby. Předsedkyně nalézacího soudu vazbu prodloužila, ač neměla k disposici spis. Rozhodnout o vazbě měl správně Nejvyšší soud ČR jako držitel spisu. Vrchnímu soudu v Praze nezbylo, než konstatovat, že prodloužení vazby bylo nezákonné a poslat do věznice faxem příkaz k okamžitému propuštění obžalovaného na svobodu. Protože písemné vyhotovení usnesení se vydává až s určitým zpožděním, obžalovaný se divil, když musel náhle opustit věznici, aniž by znal důvod. Dostavoval se pak disciplinovaně k hlavnímu líčení jako svobodný člověk, čímž podal důkaz, že uvalení vazby státním zástupcem s minulostí prokurátora bylo v daném případě nadbytečné.

Ke zcela zbytečným procesům a průtahům při jejich nápravě může dojít v důsledku jednoznačně nemravného a nezákonného jednání soudců a státních zástupců. Zabýval jsem se případem dvou mladíků, kterým soud nepovolil obnovu procesu, když se na policii doznal pravý pachatel skutku, za který byli odsouzeni. Jejich trápení začalo v r. 2004 a spravedlnosti se jim dostalo až rozsudkem z 3. května 2017 (zde). Jako žába na prameni provázela celý proces státní zástupkyně, bývalá prokurátorka, která stála u zrodu případu jako dozorová státní zástupkyně a žalobkyně, a překážela pak důsledně v nápravných opatřeních neúspěšnými stížnostmi až do zamítnutí jejího odvolání výše zmíněným rozsudkem odvolacího soudu. Nezákonné bylo již prvotní odmítnutí povolení obnovy procesu a jeho potvrzení odvolacím senátem. Když ale vyhověla ministryně Marie Benešová podnětu spolku Šalamoun ke stížnosti pro porušení zákona a Nejvyšší soud ČR rozhodl, že usnesením odvolacího senátu byl porušen zákon v neprospěch odsouzených a přikázal jednat znova o obnově, nalézací soud pak již jednal sice liknavě, ale přece jen v souladu s literou zákona. Vzepřela se pouze zmíněná státní zástupkyně, která by si zasloužila zápis do Guinnessovy knihy rekordů za vyvolávání průtahů v trestním řízení.

Pozoruhodná je skutečnost, že za nepřístojnosti, které ke škodě nespravedlivě odsouzených spáchali soudci a státní zástupci, nikdo z nich nemusel nést odpovědnost. Všechny pokusy o vyvolání kárného řízení nebo trestní oznámení skončily v koších odpovědných činitelů. Prodlužování procesů nepřístojným beztrestným jednáním soudců a státních zástupců bychom našli i v jiných případech, byť jejich koncentrace ve zmíněné kauze je výjimečná. A to je další příčina dlouhých procesů, o které se paní senátorka nezmiňuje. Pokud se odvolávají obvinění, většinou jednají v souladu s právem, zatímco ti druzí často jednají protiprávně. Beztrestnost odpovědných činitelů trestního řízení je jednou z významných příčin vzniku extrémně dlouhých a nespravedlivých procesů. Zatím ji mají zvyklostním právem zaručenu.

==================================================================================

V knihkupectvích jsou ještě zbytky prvního knižního vydání mé knihy Škůdci v taláru. Na webu https://www.bezvydavatele.cz/book.php?Id=1573 jsem uveřejnil druhý díl. Ten již ale vyšel i v „papírové“ formě.