Zdeněk Jemelík, Soudci proti ministrovi

Dnes žádné bouřlivé veřejné debaty kolem novel trestněprávních předpisů neprobíhají. Věrchuška soudí, že s laickou veřejností není třeba se bavit. Shodou okolností je podruhé ministrem spravedlnosti Pavel Blažek, který se kdysi snažil prosadit reformu státního zastupitelství, ale nakonec návrh zákona stáhl ze Sněmovny jako neprůchodný. Staví-li se elita českých trestních soudců zásadním způsobem proti ministerskému návrhu novel trestněprávních předpisů, je to nepřímý útok na ministra, který zastřešuje práci jejich autorů. Nebylo by nic divného, kdyby jej kvůli tomu někdo vyzval k resignaci, když poslanec Jakub Michálek jej vyzýval k resignaci kvůli malichernostem. Na rozdíl od Heleny Válkové má ale Pavel Blažek v zádech Petra Fialu, který ho určitě podrží. Ze strany opozice mu asi nic nehrozí, protože zdraví právního prostředí státu je pro ni málo významné a nedosti vznešené, aby ji vzrušil spor mezi ministerstvem a soudci o nové trestněprávní předpisy.

Nicméně k výhradám Nejvyššího soudu ČR by pan ministr a ministerští úředníci neměli přistupovat přehlíživě jako k projevům nespokojenosti laické veřejnosti. Nevypořádané námitky soudců by určitě překážely hladkému průběhu projednávání novel v Parlamentu. Je proto na ministrovi, aby vyvolal veřejnou debatu a hledal kompromis, pokud se mu nepodaří přesvědčit soudce o ministerské pravdě.

Jako laik, který se pohybuje v prostředí trestního řízení a ve vězeňství bezmála třicet let, jsem si v článku všiml některých třecích ploch mezi soudci a ministerstvem. Především shodně s ministerstvem považuji za ostudu pro stát nepřijatelně vysoký podíl vězňů na české populaci. Stát zatěžuje i finančně. S trochou přehánění lze tvrdit, že nejsme tolik národ muzikantů, jako národ kriminálníků. Nejde jen o počet, ale i o národnostní složení vězeňské populace, v které je velmi málo cizinců, což je české specifikum:na ostudu si jako národ vystačíme sami. Snaha autorů novel legislativně přispět ke snížení počtu vězněných osob a ke zkrácení průměrné délky trestů je nesporně chvályhodná. Snaha soudců jakkoli zlehčovat závažnost stále se zvyšujícího podílu vězňů na populaci na mne působí dojmem odtrženosti od běžného života. Na druhé straně by nebylo vhodné podceňovat jejich kritiku některých změn, jež chce ministerstvo zavést.

Laický pohled na obsah novel může být v některých bodech odlišný jak od názorů ministerských legislativců, tak od pochybností soudců. Mezi lidem obecným jsou časté pochybnosti o účelnosti ukládání nepodmíněných trestů, když odsouzení prý se ve vězení většinou nepolepší, ale naopak se přiučí špatnostem, jež dříve neznali. Vedle toho se poukazuje na široké vedlejší neblahé účinky věznění a také na dopady do života nevinných blízkých odsouzených. Přerušují se ekonomické aktivity odsouzených, rodiny přicházejí o živitele, trhají se mezilidské vztahy, snižuje se dobytnost pohledávek věřitelů za vězni. Státu nezbývá než nést vysoké náklady, spojené s vězněním. V případě nenásilných trestných činů ukládání přiměřeně přísných finančních trestů a důsledné vymáhání náhrady škod by proto mělo mít přednost před omezováním osobní svobody. Trest finančními sankcemi, jež pachatele donutí k tvrdé práci a životu v chudobě až do nahrazení způsobených škod, mi připadá užitečnější než nicnedělání ve věznicích, humánně vybavených pro provozování příjemných volnočasových aktivit vězňů. Ukládání finančních trestů má ovšem smysl pouze u těch odsouzených, u nichž lze předpokládat splacení.

Účinným nástrojem k zmenšení vězeňské populace by bylo předcházení návratů propuštěných odsouzených do věznic. Vysoká recidiva je problém, o němž se ví, hodně se o něm mluví, ale k jeho potlačení se nedělá prakticky nic. Naprostá většina odsouzených se prostě ocitne před branou věznice s pár korunami v kapse a s různými nevyřešenými problémy a je pouze na nich, jak se s návratem na svobodu vypořádají. Jsou dokonce mezi nimi i tací, pro které je život ve vězeňském prostředí jednodušší než na svobodě. Mělo by je proto odstrašovat výrazné navýšení trestních sazeb za opakovanou trestnou činnost. Ale zejména by se měl stát postarat, aby každý propuštěný odsouzený měl prověřené podmínky pro vedení řádného života hned od návratu na svobodu (práci, střechu nad hlavou) a aby nad ním byl účinný dohled, podstatně důraznější a věcnější než dohled Probační a mediační služby současné úrovně, která se ostatně zajímá jen o malou část propuštěných vězňů.

Nesdílím hojně rozšířený názor, že nejkratší cestou k uvolnění prostoru ve věznicích je skoncování se stíháním neplatičů výživného. Pohled na výživné jako na příjem matky je scestný. Je to především příspěvek na pokrytí oprávněných potřeb dětí, které přece nemohou ani za špatnou volbu partnera matkou, ani za neodpovědnost otců. Považuji proto neplacení výživného za společensky nepřijatelné jednání a závažný trestný čin. Vězeňství by mělo odsouzeným neplatičům poskytnout podmínky, aby již ve výkonu trestu pracovali a spláceli dluhy na výživném. Navrhují-li ministerští asociálové, aby neplacení výživného bylo trestné jen tehdy, dostane-li se vyživovaná osoba do stavu nouze, znehodnocují úsilí matky, která od otcem opuštěných dětí odvrátí nouzi. Odmítám občasné zlehčování závažnosti neplacení výživného tiše vysloveným názorem, že některé matky mají svůj díl viny na nevhodném chování neplatícího otce: může to být pravda, ale následky trestného jednání nakonec vždy dopadnou na děti, jež otcovo chování nezavinily.

Důkladná veřejná debata o problémech, vyznačených soudci Nejvyššího soudu ČR, je nejen nutná, ale zasluhuje nadstranický přístup. Účastníky trestního řízení se občané dostávají bez ohledu na politické preference. Nelze připustit, aby trpěli proto, že Sněmovnou neprojde užitečné legislativní opatření jen proto, že je předložila jiná než vládní či naopak opoziční strana. Opakování ostudného způsobu, jimž se chovala Fialova vláda a Sněmovna v případě tzv. důchodové reformy, by nevedlo k žádoucímu výsledku.

==============================================================================================================================

V knihkupectvích jsou ještě zbytky prvního knižního vydání mé knihy Škůdci v taláru. Na webu https://www.bezvydavatele.cz/book.php?Id=1573 jsem uveřejnil druhý díl. Ten již ale vyšel i v „papírové“ formě.

Upozorňuji na zajímavé filozoficko-právnické články na webu spolku Chamurappi www.chamurappi.eu v sekci Texty JUDr. Oldřicha Heina. Zvláště upozorňuji na příručku Přehled antické filozofie. Autor je mimořádně vzdělaný právník s praxí prokurátora, státního zástupce, bankovního právníka.