Zdeněk Jemelík, Únos bez únosců

Udáním z 8. října 2014 připravil Pavel Buráň manželům Novotným řetěz stresujících zážitků, který mohl skončit 14.prosince 2022 usnesením Vrchního soudu v Olomouci, jímž nabyl právní moc zprošťující rozsudek zlínské pobočky Krajského soudu Brno. Trápení ale neskončilo, protože od poloviny r. 2022 čelí soustavnému mediálnímu ostouzení Pavlem Buráněm a jeho přisluhovači.

Zproštění manželů Novotných obžaloby je pro Pavla Buráně nepochybně krajně nepříjemné. Koupil od společníka Jaroslava Novotného jeho polovinu firmy. Zaplatil zálohu a zbytek měl splácet. Po několika splátkách splácení zastavil. Kdyby dostal věřitele Novotného na osm let do vězení a navíc by se ukázalo, že část listin na doložení jeho nároku by jako dlužník podepsal pod nátlakem, měl by velkou naději, že dosáhne odmítnutí nebo promlčení pohledávky. Tato naděje se rozplynula.

Mediálních výstupů, hanobících manžele Novotných, je od poloviny roku 2022 celá řada. Patří k nim vydání dvou knih, různá vystoupení v soukromých televizních kanálech Xaver Live a Aby bylo jasno, různé články. Protože jsem sledoval trestní stíhání manželů Novotných v soudní síni od podzimu r. 2017 až do konce a vím, jaká je pravda, na některé mediální nehoráznosti jsem jako publicista reagoval. Už to ale trvá dlouho, takže mě opakování stále stejného blábolení začalo nudit a ztratil jsem chuť to sledovat.

Ale mou pozornost znova vyburcoval článek redaktora Parlamentních listů Karla Výborného z 20.února 2024 „Mafie a gang z oblasti Balkánu, napsal soudce. Jenže pak přišel „pokyn“ z Olomouce a vše bylo jinak“ (zde). Proti různým dřívějším článkům má nesporně vyšší úroveň. Autor si zřejmě dal větší práci se zkoumáním podkladů než jeho předchůdci. Ale právě proto je jeho dílko vzorem, na němž je patrná zákeřnost mediálních výstupů z Buráňovy mediální kampaně.

Autor především opakuje jako mantru zkazku o provedení únosu, aniž by se zajímal, jak mohlo dojít k únosu bez únosců. Čili odvádí pozornost čtenářů od základní díry v dokazování. Unikla mu mimo jiné drobnost: převzal téměř doslova Buráňův popis způsobu, jakým jej (neexistující) únosci měli odvézt do vily Novotných, který podle znalce z oboru silniční dopravy nebyl technicky proveditelný. Samozřejmě se nezmiňuje o trapném postavení Pavla Buráně jako veledlužníka. Zabývá se citacemi z odůvodnění rozsudků a přepisů odposlechů, vytržených ze souvislostí, účelově vykládaných, popř.neexistujících. Čtenář nemá možnost posoudit, zda jsou pravdivé citace a souvislosti, v nichž se podávají.

Autor líčí zkresleně průběh hlavního líčení u zlínského soudu. Nevěnuje pozornost skutečnosti, že hned při prvním rozsudku vypadl ze hry jeden „únosce“ a v druhém dva zbývající, při čemž v důkazní situaci zmizení „únosců“ přesto soud manžele Novotné odsoudil k vysokým trestům odnětí svobody. Byla to tak velká nehoráznost, že soudce nemohl ani ve snu očekávat, že rozsudek obstojí v odvolacím řízení. Autor neví, že po opuštění soudní síně si předseda senátu přede mnou povzdechl, že je nešťastný, že musel vyhlásit tento rozsudek. Tvrdit po zmizení „únosců“, že obžalovaní byli usvědčeni, je pochybné.

Posléze přišel na paškál Vrchní soud v Olomouci, který je hlavním pachatelem domnělého bezpráví, jež na Pavlu Buráňovi spáchala justiční mafie. Autor vyčítá soudu, že neprovedl dokazování, nevyslechl žádné svědky a nechtěl slyšet Pavla Buráně. Nepřizná čtenářům, že Pavel Buráň jako poškozený v řízení, jež skončilo zprošťujícím rozsudkem, není účastníkem odvolacího řízení, takže soud nemá důvod se jím zabývat. Nevysvětlil čtenářům, že odvolací soud provádí vlastní dokazování jen tehdy, chce-li změnit aspoň částečně rozhodnutí nalézacího soudu. Chce-li pouze potvrdit správnost prvostupňového rozsudku nebo chce-li věc vrátit na 1. stupeň k odstranění vad, zabývá se pouze vyhodnocením spisu nalézacího soudu. Vrchní soud v Olomouci se věcí Novotných zabýval třikrát a z jednání při veřejném zasedání dne 14.prosince 2022 jsem si odnesl dojem, že předseda senátu byl dokonale v obraze. Mimo to invektiva je nespravedlivá: i když se soud nemusel námitkami Pavla Buráně vůbec zabývat, předseda senátu přečetl a okomentoval jeho dopis.

Zmanipulovaný čtenář si ani neuvědomí, že veledlužník by mohl mít důvod k nastrojení pasti na věřitele a nepřemýšlí, jak únos proběhl, když „únosci“ nebyli. Neví, že bezprostředně po činu Pavel Buráň uvedl, že únosci mezi sebou mluvili nějakým východoslovanským jazykem a snad to dokonce mohli být „Rusáci“ , a netroufl si je poznat. Podle jeho výpovědi v přípravném řízení byli „únosci“ ve skutečnosti čtyři: jejich velitel čekal ve vile. Ale policie ho neustanovila, takže pak se již o něm nemluvilo. K rekognicím policie dodala tři občany Slovenské republiky, kteří mluvili hovorovou slovenštinou. Čím dále bylo od činu, tím si byl Pavel Buráň jejich poznáním jistější. Před rekognicemi podal přibližně správný popis „únosců“, v němž ale chyběly nepřehlédnutelné markanty. Např. obž. Róbert Sádecký měl mít hubené šlachovité ruce, ale Pavel Buráň si nevšiml, že je pokrývá plošné tetování od zápěstí po ramena. Také si nevšiml, že Artur Žilin, který s ním údajně mluvil do okna auta, má tvář posetou drobnými jizvami.

Soudce Radomír Koudela vynaložil při dokazování před soudem nesmírné úsilí o prolomení alibi „únosců“. Nakonec musel uznat, že v daném čase nemohli být na místě činu. Připustil sice, že ve spojení s ostatními obžalovanými mohli být nějak do únosu zapleteni, ale na skutečnosti, že to nebyli oni, koho Pavel Buráň „poznal“ při rekognicích, to nic nemění. Ostatně vyhodnocení rekognic se autor opatrně vyhnul. Jinak by se musel zamyslet nad tím, zda poznávání Pavlem Buráněm mohla ovlivnit policejní režie rekognic, konkrétně zda ho k označení Róberta Sádeckého mohla svést skutečnost, že jako holohlavý stál na okraji řady figurantů s krátkými řídkými vlasy, či zda ho k Arturovi Žilinovi mohla přilákat bílá skvrna pod krkem, když všichni ostatní byli celí černí.

Působím jako příležitostný pozorovatel a potížista v oblasti trestního řízení déle než dvacet let. Zkušenost mi dává možnost srovnávání. Kauza Novotných je sama o sobě hrůzná. Píši o ní ve své knize Škůdci v taláru 2 v kapitole s přiléhavým názvem Zlínský horor. Od běžných kriminálních příběhů se ale liší způsobem, jakým neúspěšná strana trestního řízení reaguje na prohru. Nikdy jsem nezažil, že by poražený ostouzel a nechal ostouzet protivníka tak dlouho a s vynaložením značných finančních prostředků. Praktickým účinkem akcí, organizovaných a financovaných Pavlem Buráněm není nic než ostouzení. Správnost zproštění Novotných nelze zvrátit, protože je potvrdil netoliko odvolací soud, ale i Ústavní soud a nepřímo i nejvyšší státní zástupce. Nevěřím, že existuje „justiční mafie“, která je silnější než uskupení zmíněných orgánů, proto nevěřím na možnost obnovy procesu, které se neoprávněně dovolává Pavel Buráň.

==================================================================================

V knihkupectvích jsou ještě zbytky prvního knižního vydání mé knihy Škůdci v taláru. Na webu https://www.bezvydavatele.cz/book.php?Id=1573 jsem uveřejnil druhý díl. Ten již ale vyšel i v „papírové“ formě.