Zdeněk Jemelík, Waterloo neústupného žalobce

Očekával jsem hojnou účast novinářů a zvědavců z řad veřejnosti, ale do soudní síně jsme za obžalovanými a obhájci vstoupili se zástupci redakce Security Magazinu jen tři. Jako jediný jsem oznámil předsedkyni senátu, že budu pořizovat zvukový záznam. Přišla ke mně, ověřila si můj záměr a zajímala se, z kterého jsem media. Po ujištění, že z žádného, vrátila se na své místo, pak mě ale pod pohrůžkou možného vykázání ze soudní síně přiměla, abych se jí podvolil sdělením svého jména. Má námitka, že na takový postup nemá právo, ji nezastavila.

Tento drobný incident je dokladem o existenci nejasností o právech veřejnosti po vstupu do soudní síně. K neshodám v této věci mezi veřejností a soudci dochází zřídka, ale přece. Vedení resortu spravedlnosti o tom ví, ale nedbá. Někteří soudci prostě trvají na tom, že mají právo vědět, kdo přišel do soudní síně. Na druhé straně je pravda, že tuto informaci pro řízení procesu a spravedlivé rozhodování nepotřebují. Státní orgán tak bez skutečné potřeby registruje pohyby osob. Soudce při tom smí činit pouze to, co mu zákon přikazuje nebo dovoluje. Žádný právní předpis ale soudcům neukládá ani nepovoluje, aby zjišťovali totožnost veřejnosti, samozřejmě s výjimkou výtržníků. Někteří soudci se ale domnívají, že stojí nad zákonem.

K prolomení anonymity veřejnosti dochází často ve spojitosti s pořizováním zvukového záznamu. Zdá se, že přítomnost cizího člověka s nahrávacím zařízením v soudní síni některé soudce znervózňuje. Proč asi?

Zastáncem názoru, že veřejnost má v soudní síni nárok na anonymitu, je např. ombudsman Stanislav Křeček.

Událost neměla vliv na další průběh jednání. Po úvodních formalitách předsedkyně senátu vyzvala přítomného znalce prof. Jiřího Stodolu k předstoupení před senát. Před tímto soudem vypovídal již v předchozí části řízení. Jeho výslechu se ale snažil zabránit žalobce, jenž okamžitě povstal a navrhl jeho vyloučení z řízení. Senát jeho návrhu nevyhověl s řádným odůvodněním. Žalobce se ale před míněním soudu nesklonil. Podal stížnost, o které rozhodne stížnostní soud, až obdrží její písemné vyhotovení. Připomínám, že již dříve žalobce podal stížnost proti zamítnutí jeho rozhodnutí o nevyloučení pro podjatost, ale její písemné vyhotovení nedodal.

Pokud žalobce stížnost proti nevyloučení svědka skutečně podá, mohla by se stát, že by stížnostní soud vyhověl žalobci a tím znehodnotil použitelnost výslechu znalce jako důkaz. Kuriozní situace by nastala, kdyby rozhodl až po právní moci rozsudku.

Předsedkyně senátu podrobila znalce dlouhému, pro veřejnost nezáživnému výslechu. Ve snaze o jeho urychlení požádala strany o souhlas k přečtení protokolů z dřívějšího výslechu. Žalobce souhlas nedal. Proti nesouhlasu strany se čtením listiny neexistuje obrana. Předsedkyně senátu pak kladla znalci otázky podle protokolu z jeho dávného výslechu. Ztráta času žalobce jistě nebolela.

Přísedící neměli na znalce vlastní otázky a státní zástupce vystačil s půlhodinou. Pár otázek položila obhájkyně a předsedkyně senátu mohla přejít ke čtení listinných důkazů, čimž vyplnila zbytek dne. Před ukončením jednání senát zamítl pro nadbytečnost návrh žalobce na nové předvolání svědka, který již před soudem vypovídal.

Takto skončil první den hlavního líčení.

Dne 10. dubna 2024 po obvyklých úvodních formalitách prohlásila předsedkyně senátu dokazování za skončené a vyzvala žalobce Pavla Prygla k přednesení závěrečné řeči. V podstatě se v ní držel obsahu 2. obžaloby: obžalovaní podle něj zneužili svého postavení k prodeji vyřazeného vojenského majetku společnosti Excalibur Army pod cenou, čímž způsobili státu škodu. Nepřinesl nic nového, čím by potvrdil domněnku o vzniku škody. Nezabýval se subjektivní stránkou jejich jednání, tedy nesnažil se prokázat, že by obžalovaní jednali nezákonně v zájmu svého prospěchu. Až na naléhání předsedkyně senátu přednesl závěrečný návrh, jímž požadoval pro obžalované citelné peněžité tresty.

Po jeho vystoupení se postupně ujali slova obhájci. Na obsahu obžaloby a žalobcovy závěrečné řeči nenechali nit suchou. S větším nebo i menším úspěchem vyvraceli jeho argumenty. A neopomněli upozornit soud na strádání svých klientů, poškozených víceletým narušením života zřejmě nedůvodným trestním stíháním. Některá jejich tvrzení později korigovala předsedkyně senátu. Následovala poslední slova obžalovaných, která byla minutovou záležitostí. Samozřejmě se prohlásili za nevinné. Ve 12:05 dopolední část jednání skončila.

Ve 14:40 zahájila předsedkyně senátu vyhlašování rozsudku. Její senát zprostil obžalované obžaloby a ministerstvo obrany odkázal s jeho nárokem na náhradu škody do občanskoprávního řízení. Paní předsedkyně podala velmi důkladné odůvodnění, jdoucí do jednotlivostí. Nezůstala ale pouze u vyvracení žalobcových důkazů, naopak v některých maličkostech korigovala názory obhájců. Základem její argumentace bylo prokázání absence důkazů o způsobení škody. Včetně poučení o opravném prostředku ukončila vystoupení v 16:08.

Neústupný žalobce oznámil záměr podat odvolání v neprospěch obžalovaných. Jednání skončilo v 16:10.

Pokud se žalobce znova odvolá proti rozsudku, obžalovaní budou mít neradostnou vyhlídku na návrat do soudní síně za 2-3 roky. Případ napadl Městskému soudu v Praze 26.července 2017. Další prodloužení procesu by již bylo „proti lidskosti“.

Celkový dojem z této kauzy je děsivý. Obžalovaní museli strpět fatální zásahy do svých osobních životů a kariér po dlouhou řadu let. Ač laik, troufám si tvrdit, že hlavní vinu na extrémní délce procesu a neudržitelnosti obžaloby nesou orgány činné v přípravném trestním řízení, zejména žalobce, jehož dozoru podléhala policie.

Pokud někdo vyvolal tento proces s úmyslem potrestat pachatele domnělého okrádání státu při obchodování s nepotřebným vojenským majetkem, má smůlu: použitá koncepce řízení nemohla vést k usvědčení pachatelů, i kdyby k okrádání skutečně docházelo. Nelze ovšem vyloučit, že k okrádání dochází, pouze se nepodařilo je odhalit. A obžalovaní z této kauzy s tím nemají nic společného.

Pro žalobce je rozsudek z 10.dubna 2024 další porážkou. První utrpěl rozsudkem Městského soudu v Praze z 21. prosince 2018. Další bylo zamítnutí jeho odvolání Vrchním soudem v Praze. Následovalo usnesení Městského soudu v Praze o vrácení 2. obžaloby k doplnění dokazování a konečně rozsudek z 10. dubna 2024. Nejhorší na věci je zapouzdření žalobcovy argumentace: nedosáhl posunu v dokazování směrem ke zlepšení přesvědčivosti.

K ozvláštnění tohoto procesu ve dnech 9.-10. dubna 2024 přispěla svébytným způsobem média. Nejdříve nezájmem, který mě vzhledem ke skandálnosti kauzy překvapil. Dne 10.dubna 2024 se situace trochu zlepšila, neboť zájem o sledování procesu projevila také televize Prima. Její redaktor mě až po skončení jednání požádal telefonicky o komentář pro použití ve večerním zpravodajství. Dodatečně jsem se dověděl, že jej skutečně uveřejnila i s mou fotografií, bohužel s nepravdivou informací, že jsem soudní znalec. Netuším, odkud se tento nesmysl vzal. Nejsem jeho původcem. Nemám právnické vzdělání. Své čtenáře často upozorňuji, že jsem laik. Jsem občanský aktivista s mnohaletou zkušeností ze sledování trestních řízení, podezřelých z nezákonností, páchaných na obviněných, ale za soudního znalce jsem se nikdy neprohlašoval. Doufám, že se televize Prima v nějakém blízkém zpravodajství divákům dobrovolně omluví, takže nebudu nucen nutit ji k omluvě občanskoprávní cestou.

Úplně na závěr sděluji, že během dvou dnů pobytu v soudní síni 121 jsem nepozoroval žádné známky podjatého chování předsedkyně senátu k obžalovaným. Hlavní líčení vedla nestranně, bez jakýchkoli zádrhelů.

==================================================================================

V knihkupectvích jsou ještě zbytky prvního knižního vydání mé knihy Škůdci v taláru. Na webu https://www.bezvydavatele.cz/book.php?Id=1573 jsem uveřejnil druhý díl. Ten již ale vyšel i v „papírové“ formě.