Bludné cesty justice

14.1.1919 byla na internetu zaznamenána úvaha JUDr.Karla Havlíčka, zakladatele Stálé konference českého práva, který na otázku „Co by provětralo českou spravedlnost“ odpověděl tak, že tímto „provětráním“ je „skutečná reforma justice, která se neobejde bez vytvoření nového modelu její správy v čele s Nejvyšší radou soudní moci“. Pokud ovšem někdo strávil v soudních síních desítky let a setkal se s celou řadou přinejmenším podivně uvažujících soudců, musí vědět, že tato představa je iluzorní, neboť jakákoliv organizační změna jejich myšlení neprovětrá.

Stejně jako u státního zastupitelství se proto i ohledně justice prohlubuje nevole občanů s úrovní soudního rozhodování. Mnozí občané nejenže oprávněně kritizují nedůvodné průtahy v soudním řízení, ale i nízkou kvalitu soudního rozhodování, které je vedle procesních a věcných nedostatků až příliš často poznamenáno i formalismem a nedostatkem rozumnosti, uvážlivosti, spravedlivosti, slušnosti a přiměřenosti. Až příliš častý a letitý „ping-pong“ mezi soudy nižších a vyšších instancí to pouze potvrzuje.

Výčet justičních nešvarů by byl velice dlouhý a mnozí občané by jistě dokázali uvést celou řadu odstrašujících příkladů, nad kterými se odborníci diví a laici žasnou. Nízkou kvalitu soudního rozhodování totiž nezpůsobuje zastaralý model správy justice, ale je výsledkem nízké intelektuální a mravní kvality mnohých soudců. Za tento stav však principiálně mohou všechny právnické fakulty, neboť římské právo je na nich vyučováno pouze okrajově a filosofie práva už vůbec ne. Zkuste jen nalézt v jediné právnické učebnici filosoficko-právní úvahy anebo výklady výroků římských právníků! Probírají se snad na seminářích Ciceronovy řeči „Contra Catilinam“ nebo „Pro Milone“ anebo alespoň jeho knihy „O povinnostech“? Jak lze tedy na soudcích požadovat, aby rozhodovali uvážlivě, poctivě, slušně, spravedlivě a přiměřeně, když ani nevědí, jak by tyto pozitivní povahové vlastnosti definovali a mnohdy je ani sami nemají?

Mnozí soudci se jistě budou bránit tím, že právě oni přece rozhodují uvážlivě, poctivě a spravedlivě. Jistě jsou takoví a plně si zaslouží uznání a chválu. Ve svém nejbližším okolí (třebas i ve vedlejší kanceláři) však zcela jistě znají své kolegy, kterými z hloubi duše opovrhují a považují je za hanbu soudcovského stavu. Omezenost, hloupost, samolibost, pýcha, zpupnost a zvůle se totiž nevyhýbají ani soudcům – naopak právě v jejich profesi nabývají těch nejobludnějších podob. I o tom by mohli mnozí ukřivdění občané vykládat, včetně nechápajících dětí, zavíraných do psychiatrických léčeben za účelem přinucení jejich rodičů k dohodě o jejich výchově. K takovému soudnímu rozhodnutí je už opravdu zapotřebí značné otrlosti, bezcitnosti a bezohlednosti. Kdo je ochoten a schopen naslouchat jejich steskům a napravit pocit spáchané křivdy, který je možná bude provázet i po celý další život?

„Moudrost se nepůjčuje ani nekupuje; a i kdyby byla na prodej, myslím, že by nenašla kupce. Naproti tomu hloupost se kupuje každý den.“

(Lucius Annaeus Seneca – 4 př.n.l.-65 n.l.; Sedmadvacátý list Luciliovi)

„Bez rozumu nic nemůže být správně vykonáno.“

(Marcus Tullius Cicero – 106-43 př.n.l.; Tusculské hovory)

Je nanejvýše pravděpodobné, že tato slova budou ze strany mnohých samolibých soudců zcela ignorována, neboť oni jsou přece faktickými vládci této společnosti (justitura), oni určují, co je nezákonné anebo protiústavní, jaké důkazy přijmou, odmítnou anebo vyrobí a dokonce manipulují i s veřejným míněním, což se projevilo i nedávnými rozhodnutími v souvislosti s vládními opatřeními proti coronavirové krizi. Mnohým soudcům totiž vedle zdravého rozumu chybí i uvážlivost, předvídavost a důvtip.

Neopodstatněnost obecně rozšířené pohrdavosti vůči prastarým právním znalostem a zkušenostem vyjde najevo z následujících výroků, které naprostá většina soudců nezná a proto je ve své praxi ani neuplatňuje. Co pro ně totiž znamená spravedlnost, když se filosofickou i právní teorií spravedlnosti nikdy nezabývali?

„Spravedlnost je velkolepá,

a její znamenitost trvalá,

nemění se od nepaměti.“

(Ptahhotep, vezír faraona Džedkaréa Isesiho – 5.dynastie, asi 2400 př.n.l.)

„Ti, kteří vlastní lidi i cizince soudí spravedlivě a od práv se v ničem neodchylují,

těm se vydaří obec a vzkvétá lid, co v ní bydlí.“

(Hésiodos z Askry – 8.stol.př.n.l.; Práce a dni)

„Základem trvalé přízně a dobré pověsti je spravedlnost, bez níž si žádný skutek nezaslouží chvály.“

„Kdo chce dosáhnout pravé slávy, nechť plní povinnosti, jež ukládá spravedlnost.“

„Spravedlivé činy jsou vesměs slušné, kdežto nespravedlivé jsou stejně tak neslušné jako hanebné.“

„Čím je spravedlivé jednání nesnadnější, tím je krásnější, a smyslu pro spravedlnost se nesmíme vzdát v žádném životním postavení.“

(Marcus Tullius Cicero – O povinnostech)

„Tolerantní získává podporu zástupů, bystrý dosahuje častých úspěchů, spravedlivý vyvolává radost lidí.“

„Ušlechtilý člověk má na mysli spravedlnost. Malý člověk úspěšnost.“

(Konfucius – asi 552-479 př.n.l.)

„Spravedlnost a dobro je zákon nad zákony.“

(Aequum et bonum lex legum est)

„Spravedlnost je jediným naším přítelem.

Rozumný člověk musí neustále pěstovat věci spravedlivé.

Nechť se snaží všemi zákonnými prostředky dosáhnout této ctnosti.“

(Legendární mudrc Vrhaspáti z Mahábháraty – asi 5.stol.př.n.l.)

„Spravedlnost znamená pravdu, a pravdu najdeme tam, kde není lži.“

(Indický bráhman Sómadéva – asi 11.stol.n.l.; Oceán příběhů)

Spravedlnost jako základní stabilizační společenskou hodnotu lze uvést v život pouze spravedlivým chováním. Mravně vyspělí lidé se tak chovají ve svém každodenním životě a soudci by se tak měli chovat i při užívání a výkladu práva. Pokud bychom totiž vycházeli z poučky římského právníka Publia Iuventia Celsa (asi 70-140 n.l.) „právo je umění spravedlivého a dobrého“ (ius est ars aequi et boni), pak analogicky můžeme též vytvořit kategorickou poučku „nalézání práva je umění nalézat spravedlnost a dobro“. Soudcovské nalézání a výklad práva (judikativní aplikace práva) tedy není pouhé „řemeslné“ a důsledně odmravněné nalézání platného práva, které upřednostňují formalističtí právní pozitivisté, ale skutečné umění, které je dialektickou jednotou vzdělání, rozumu, etiky a estetiky (tj. právní kultivovanosti). Jestliže totiž za umění považujeme vše, co je krásné, ušlechtilé, harmonické a vzbuzuje pocit libosti (tj. kladné emoce), pak by takto měly působit i všechny rozsudky a usnesení soudů, zejména pak ve vztahu k osobám, kterým se děje křivda anebo trpí nějakou nespravedlností.

„Spravedlnost vůči sociálně slabým je spravedlnost nejopravdovější.“

(Caecilius Balbus – asi 5.stol.n.l.)

„Dobrý soudce soudí podle zásad spravedlnosti a dobroty a spravedlnosti dává přednost před přísným právem.“

„Dobrý soudce má vést spory ke konci, aby se z jednoho nerodil nový; je i v zájmu státu, aby spory měly řádný konec.“

„Nevědomost soudce je zkázou pro nevinné.“

(Ignorantia iudicis foret calamitas innocentis)

„Spravedlnost je pevná a trvalá snaha poskytnout každému, co je jeho právem.“

(Domitius Ulpianus – asi 170-228 n.l.)

„Spravedlnost je skoro totéž, co rovnost.“

(Aequitas est quasi aequalitas)

„Soudce musí mít stále na zřeteli spravedlnost.“

(Iudex aequitatem semper spectare debet)

„Je to spravedlnost, co nemálo zmírňuje (tvrdost) práva.“

(Aequitas est quae de iure multum remittit)

Existuje mnoho inspirativních právních výroků starých více jak 1500 let, jejichž respektování a dodržování by dokázalo českou justici ozdravět i provětrat. Starověcí právníci totiž nebyli žádní hlupáci a jejich principy práva mají stále své opodstatnění, přestože se k nim mnozí politici i představitelé justice staví přezíravě. Jen si vzpomeňte, který náš ministr spravedlnosti pravil, že „úkolem soudů není nalézat nějakou pomyslnou spravedlnost, ale pouze platné právo!“ Vzpomeňte si, který z našich vrcholných představitelů justice pravil, že „k soudům se nechodí pro spravedlnost, ale pro rozsudky!“ V důsledku takovéto mravně devastující (ne)výchovy se mnohým našim soudcům podařilo přesvědčit naše občany nejen o tom, že spravedlnost, právní kultura ani platné právo pro ně nic neznamenají (viz např. podléhání bludným a tvořivým představám, manipulace s důkazy, nezákonné judikáty, které se neopírají o platné právo apod.), ale i o tom, že právo, mravnost a spravedlnost spolu nemají nic společného.

„Povinností soudce je soudit podle práva, ne právo tvořit.“

(Iudicis est ius dicere, non dare)

Nelze se proto divit, že mnohé rozsudky a usnesení jsou nejen rozumuprosté, odmravněné a prosté pojmů spravedlnost a dobro, ale i bezcitné a kruté, nehledě na jejich nezřídka nesrozumitelný obsah, křivící právo, mravnost i český jazyk. Taková soudní rozhodnutí proto namísto pocitů libosti vyvolávají u poškozených anebo ukřivděných lidí nepochopení, odpor, rozladění a pocity nelibosti (záporné emoce), takže neplní individuálně ani obecně výchovnou funkci. Tím přispívají nejen k rozvoji nežádoucího negativního právního vědomí občanů, ale i ke znevážení spravedlnosti, poctivosti a slušnosti i k nárůstu nejrůznějších forem porušování platného práva. Nepotrestané zlo totiž vede k jeho opakování (recidiva) i napodobování.

„A nakonec obec pyká za viny soudců,

co v neblahé slepotě srdce

právo převracejí svým křivým rozhodováním.“

(Hésiodos z Askry – Práce a dni)

Kvalitu soudního rozhodování tedy nemůže změnit nový model správy soudů, postupná technizace soudního řízení a dokonce ani zvýšení platů, které jsou u některých soudců zájmem nejpřednějším, neboť namísto toho, aby bojovali o spravedlnost, urputně bojují o peníze. Někteří soudci by také nejraději přenesli svoji rozhodovací pravomoc na počítače anebo na soudní znalce, aby nemuseli tolik myslet. Znalecké posudky přitom bývají nezřídka problematické anebo vadné, takže je nutné je doplňovat, vyžadovat ústavní posudky, a poté ještě zpravidla strana žalovaná předkládá posudky oponentní (kontradiktorní), čímž se soudní řízení protahuje a zvyšují se jeho náklady. Pokusy o reformu justice pouhými organizačními změnami a technizací jsou tedy bludnou cestou, neboť opomíjejí zdravý rozum, uvážlivost, spravedlivost, poctivost, slušnost, lidskost i právní kulturu. Bez nich se totiž důvěra občanů v justici a právo neobnoví. Otázkou ovšem je, zda na tom reformátorům justice i nezávislým soudcům vůbec záleží.

Má-li tedy mít reforma justice vůbec nějaký smysl, je třeba ji realizovat z podstatně širšího úhlu pohledu – a hlavně u toho myslet. Prozatím však není patrno, že by se tím vůbec začalo.

V Plzni dne 10.3.2022