Bludné hledání životní cesty

Při hledání správné životní cesty je zcela zbytečné namáhat se jejím samostatným hledáním, neboť takové pokusy (experimenty) téměř vždy skončí omylem a neúspěchem. Pokud totiž toto hledání nebude již od samého počátku opřeno o jasný cíl, sebekázeň a vědomosti i zkušenosti nejen našich předků, ale především o vědomosti a zkušenosti starověkých filosofů, nutně zabloudíme a nikdy nepocítíme dlouhobou, klidnou a vyrovnanou harmonii a radost. Ostatně proč hledat správnou cestu (životní navigaci), když nám ji ukázali již jiní?

„Teprve z moudrosti se rodí pravá vyrovnaná radost.“

(Římský státník a stoický filosof Lucius Annaeus Seneca – 4 př.n.l.-65 n.l.;

Devětapadesátý list Luciliovi)

„Předal jsem dál, co mě naučili, aniž bych sám cokoli přidal. Byl jsem věrný starým.“ (Čínský filosof Konfucius – asi 552-479 př.n.l.)

„Zkušenost je nejlepší učitelkou všeho!“ (Gaius Iulius Caesar – 100-44 př.n.l.)

(Pozn.: přesto jsou miliony lidí, kteří opakovně „sahají na horkou plotnu“.)

Indický filosof a první analytický psycholog Buddha (asi 563-483 př.n.l.) pravil, že lidská existence je od narození až do smrti strastná. Počíná zrozením a pokračuje onemocněním (churavěním), ztrátou osob a věcí milých, působením osob, dějů, jevů a věcí nemilých, stárnutím a umíráním. Své učení tedy založil na čtyřech pravdách – o strasti, vzniku strasti, zániku strasti a osmidílné cestě vedoucí k zániku strasti. A jelikož po značnou část svého života (od 35 let do 80 let) usiloval o to, aby zbavil lidi strasti (což je ostatně i snahou současných psychologů), na samý počátek této osmidílné cesty stanovil správné (pravdivé) poznání, po němž následovalo správné rozhodnutí, správná mluva, správné jednání, správná životospráva, správná snaha, správné rozjímání a správné duchovní soustředění (poslední dvě cesty byly určeny pouze pro mystiky a meditující jednotlivce v mnišských obcích anebo v odloučených poustevnách).

Nikdo nemůže ovlivnit dobu, místo, národ, etnikum, společenství ani rodinu, do které se narodí, a nemůže ovlivnit ani své genetické vybavení, dědičné sklony a fyzické dispozice. To je první a základní část životní cesty. Může sice pracovat na svých povahových vlastnostech a vytvářet si tak své společenské postavení i pověst, ale pokud si zvykne na nějaké úspěšné nemravné chování (např. lhaní, přetvářku, podrazy, ubližování lidem apod.), jeho postupně se tvořící záporná povaha mu předurčí i špatný životní osud. „Povaha je člověku démonem.“ (Řecký filosof Hérakleitos z Efesu – asi 544-484 př.n.l.). Jsou-li mu však od raného věku vštěpovány základní mravní hodnoty a kategorické mravní imperativy, je pravděpodobné (nikoli však jisté), že v takto cíleně zušlechťované „půdě“ se „zrna vědění“ snadněji uchytí, než na „skalnatém úhoru“ tupé a neprobuzené mysli. A pokračujme dalším Hérakleitovým poučením: „Povaha věcí se ráda skrývá!“

Tuto archaickou poučku děti nejlépe pochopí na příkladech. Před mnoha léty jsem to svému vnukovi vysvětloval při sběru hub a říkal jsem mu: „Ty si myslíš, že vidíš hřiba, ale je to pouhá představa, protože je to list. Ty sis ten vjem listu totiž ve svém mozečku upravil podle své představy na hřiba.“ Ještě nyní mu to připomínám – není všechno takové, jak to na první pohled vypadá (nehledě na to, kolik lidí se již houbami otrávilo)! Nic nedejte na dojmy, pocity a představy, povaha věcí se ráda skrývá! Kolik lidí nechápe ani tuto základní poučku (mnohdy o ní nikdy ani neslyšeli) a po celý svůj život bloudí, neboť se buď dopouštějí stále nových chyb anebo soustavně opakují stále stejné chyby –

- zejména nesprávnou volbu přátel, zaměstnání anebo životních a smluvních partnerů. „Věř, ale komu věříš, měř!“ (Fide, sed cui fidas, vide!)

Předpokladem správného poznání, správného rozhodnutí a tedy i volby správné životní cesty jsou tedy nejen správné vnímání a vyhodnocování osob, předmětů a okolních jevů a dějů, ale i jejich (pravdivé) definice a rozpoznání dobra i zla; na tom pak závisí nejen jejich úplné pochopení, ale i vyřešení všech problémů s nimi souvisejících. V minulosti i v současnosti však miliardy lidí učinily nesprávná rozhodnutí, pronesly nesprávná slova, vykonaly nesprávné skutky a zvolily nesprávnou životní cestu, včetně vražd, násilností, podvodů anebo strastiplné životosprávy, čehož po případném „myšlenkovém procitnutí“ (není to častý jev) marně litovaly („Pozdě bycha honit!“). Ve védských dobách starověké Indie (asi 15.stol.př.n.l.) si proto nějaký velice chytrý bráhman (bráhmani totiž byli kastovně předurčeni k myšlení) vymyslel pozoruhodnou věroučnou teorii, že za všechny lidské omyly a chyby vlastně lidé ani nemohou, ale může za ně jakýsi neosobní, inteligentní a škodolibý klam, označený jako Mája, který mlhavým závojem zastírá lidem pravou skutečnost a tím je svádí na chybnou cestu. A Indové pak mohli říkat: „Za naše chyby přece nemůžeme my, ale Mája! To kvůli ní jsme zabloudili!“

Buddha pravil, že příčinou všech životních strastí (a strastiplného bloudění v „mlze“) jsou nezvladatelné touhy, které dělil na tři skupiny: touha po bytí (bhava-tanhá), kterou bychom moderně nazvali pudem sebezáchovy a pudem hladu, dále touha žádostivá (káma-tanhá), která obsahovala všechny druhy nekontrolovatelných náklonností k nějakým osobám anebo hodnotám, včetně pudu sexuálního, pudu shromažďovacího anebo lásky k sobě, k pravdě, ke spravedlnosti, k domovu, k vlasti, k přátelům, k fyzickým aktivitám (sportu), k požitkům (jídlu, alkoholu, drogám apod.) atd., a konečně touha po uznání a vyniknutí (tj. opojná touha po slávě a moci).

Všechny tyto formy žádostivosti a touhy se zachovaly do současnosti (lidé jsou totiž stále stejní!) a nadále jsou zdrojem krátkodobých i dlouhodobých strastí. Pokud se však člověk chce zbavit strastí, musí se zbavit všech forem těchto nezvladatelných žádostivostí (posedlostí) i lpění (závislostí) a musí zvolit rozumnou a svému duševnímu i fyzickému zdraví přiměřenou životní cestu, kterou Buddha jako první označil za „zlatou střední“. Tímto příhodným označením předběhl i pozdější obyčejová pravidla „Ničeho příliš!“(připisovanou sedmi antickým mudrcům) a „Všeho s mírou!“

„Kdo se zbavil žádostí, vidí tajuplnou hlubinu,

kdo se nezbavil žádostí, vidí omezené věci.

Proto tedy povolaný:

vyhýbá se přílišnému,

vyhýbá se výstřednímu,

vyhýbá se krajnostem.“

(Čínský filosof Lao-c´- 7.-6.stol.př.n.l.; Tao-te-ťing)

„Těžké je bojovat se žádostivostí, neboť co si přeje, kupuje si za duši.“ (Hérakleitos)

„Vždyť rozkoše nás po způsobu lupičů, kterým se v Egyptě říká šalebníci, jen proto objímají, aby nás uškrtily.“ (Lucius Annaeus Seneca; Jedenapadesátý list Luciliovi)

„Jak by mohli setrvat na správné cestě ti, které zvábily smyslové požitky?“

(Indický bráhman Sómadéva – 11.stol.n.l.; Oceán příběhů)

„Žádostivost je jako hlad, který roste s chutí; na rozdíl od tělesného hladu ho však s věkem neubývá, spíše přibývá, jelikož stáří zbavuje člověka vlasů, zubů a rozumu, ne však chtivosti.“

(Indická učebnice moudrosti Paňčatantra aneb Patero ponaučení – 3.-5.stol.n.l.)

„Jméno nenasytné bohyně, které lidé přinášejí nejtěžší oběti, aniž se jim kdy podaří ji uspokojit – je Žádost!“ (Paňčatantra)

„Kdo je chtivý požitku, nedbá nebezpečí. Čí větší nebezpečí, tím sladší požitek.“

(Paňčatantra)

Kolik vzdělaných a zdánlivě rozumných i nevzdělaných a zjevně hloupých lidí už skončilo u soudu anebo dokonce ve vězení pro svoji nezvladatelnou zištnost a chamtivost? Kolik sexuálně žádostivých mužů už bylo společensky znemožněno anebo doslova „oškubáno lovkyněmi“ („zlatokopkami“), které záhy poznaly nesmírné výhody své tělesné výbavy a svoji žádostivost prospěchu proto zaměřily na lov úspěšných sportovců, politiků, miliardářů anebo alespoň milionářů? Ti všichni se totiž stali oběťmi své nezvladatelné žádostivosti a zaplatili za ni svojí pověstí i duší (a mnozí muži i svým majetkem). „Povaha věcí se ráda skrývá!“

„Zamilovaný muž je slepý a hluchý a zmítá se v kruhu svých vášní jako vrána s přistřiženými křídly.“ (Paňčatantra)

„Kdo pozná z krásného obličeje ženy, jaký zločin má za lubem?“ (Sómadéva)

„Zlá žena je jako koberec lotosů, pod jehož rozkvetlými květy se skrývá krokodýl.“

(Paňčatantra)

Je pozoruhodné, jak praktické zkušenosti starověkých Indů korespondují nejen s praktickými zkušenostmi současných mužů, ale i s poznatky současných psychologů. Podstata lidských povah se totiž nemění ani po tisíciletích. Také od Buddhova vytýčení osmidílné cesty vedoucí k zániku strasti uplynulo již 2500 let a poté napsal známý český psycholog MUDr.Miroslav Plzák ve své knize „Hra o lidské štěstí“ (Nakladatelství Orbis 1975, str.101) tato pozoruhodná slova, která jakoby od Buddhy přímo opsal:

„Za vysoce racionální lze proto považovat postup rozumného odříkání slasti. Je to nejosvícenější postup z hlediska minimalizace emočních nákladů.

Rozumný asketik si snadno dovodí, že velkým bolestem se vyhne, pokud bude na mnoha událostech málo emočně závislý.“

Zkuste si tedy porovnat slova MUDr.Miroslava Plzáka se závěrem Buddhovy rozpravy s Visákhou, které zemřela milovaná vnučka – a nutně užasnete:

„Ať jakýkoliv zármutek, nářek a utrpení v rozličných formách ve světě trvá, trvá proto, že máme něco milovaného. Není-li zde milovaného, není také žádného utrpení. Proto jsou šťastným ti, a bez zármutku, kteří nemají nic milovaného ve světě. Proto nechť si netvoří ve světě nic milovaného ten, kdo si přeje být bez zármutku a utrpení!“

Buddha tedy nejenže předběhl poznatky dnešních psychologů a psychiatrů o tisíce let, ale jeho učení je stále aktuální. Všichni pochybovači by si přitom měli uvědomit, že klasické Buddhovo učení (théraváda nebo též hínajána) nebylo náboženstvím a nebylo založeno na víře v bohy, ale na velice promyšlené a mravně motivační věrouce o věčném koloběhu životů (samsáru) a opakovaném znovuzrozování do takové lidské kvality, jakou jsme si v minulém životě vysloužili svými činy (karmany). Také proto Buddhova osmičlenná stezka vedoucí k zániku strasti začíná správným poznáním a nikoli správnou vírou, která je jinak ve všech světových náboženstvích prvořadým přikázáním. O správné víře anebo dokonce o bozích totiž Buddha nikdy nehovořil a všechny věroučné hádky zesměšnil ve své rozpravě „Podobenství o slepcích od narození“.

Dnešní lidé se sice na Máju nemohou vymlouvat, ale přesto se blouděním v oné „klamné mlze“ a v touze po zbohatnutí a vyniknutí i v lpění na svém těle, majetku a společenském postavení dopouštějí nejen omylů, chyb a křivd, ale i zločinů. Jak je pošetilé shromažďovat majetek a politické funkce, ubližovat lidem anebo podléhat stravujícím a nebezpečným žádostivostem! To si tak málo váží sami sebe a své pověsti, že se dobrovolně špiní svými vlastními slovy a činy? „Čin jde (totiž) za člověkem jako stín nikdy jej neopouštějící.“ (Buddha). Mnozí zhýralci, násilníci, nezodpovědní soudci a úředníci, političtí ztroskotanci a padlí vládci zpravidla až na „smrtelné posteli“ zjistí, jak špatnou životní cestu zvolili, kolika lidem ublížili, jak zbytečně žili a jak špatnou pověst (rodové prokletí) odkázali svým potomkům. Ti však, kteří poznali smysl lidského života a zasvětili svůj život poctivé a nezištné službě lidem, zvolili svoji životní cestu správně. I o takových lidech hovořil Buddha ve své rozpravě „Kdo má strach a hrůzu před smrtí“.

„Žije jen ten, kdo je k užitku mnohým, žije jen ten, kdo je sám činný.“

(Lucius Annaeus Seneca; Šedesátý list Luciliovi)

„Neštěstí chybujících je v tom, že nevědí, že nic nevědí.“

(Čínský filosof Lü Pu-wej – asi 291-235 př.n.l.; Letopisy jara a podzimu pana Lü)

„Bohatství a postavení plodí pýchu, pýcha vyvolává pohromu.“ (Lao-c´)

„Kdo stojí na špičkách, nestojí pevně.

Kdo dělá dlouhé kroky, nekráčí nejrychleji.

Kdo chce sám zářit, nebude osvícen.

Kdo chce sám něčím být, nedojde znamenitosti.

Kdo se vynáší, neuspěje.

Kdo se pyšní svým dílem, nedosáhne ničeho trvalého.“ (Lao-c´)

 

„Kdo příliš šetří, platí nakonec nejdráže.

Kdo příliš hromadí, ztratí nakonec nejvíce.

Kdo zná míru, nesetká se s nezdarem.

Kdo se dovede zdržovat, toho nic neohrozí.

Dosahuje věčného trvání.“ (Lao-c´)

 

„Není větší viny než schvalování žádostí.

Není většího zla než nespokojenost s tím, co máme.

Není větší neštěstí než touha po zisku.

Věru: Kdo je spokojen s tím, co má, je vždy spokojen.“ (Lao-c´)

 

„Když je zušlechťován osobní život, i rodina bude usměrněna;

když rodina bude usměrněna, stát bude v pořádku;

když stát bude v pořádku, bude mír po celém světě.

Od syna Nebes až po obyčejný lid

všichni musí považovat zušlechťování osobního života za základ.“ (Konfucius)

 

„Musíme se podle staré poučky přičinit o tom, abychom se vyhýbali trojímu: nenávisti, závisti a opovržení. Možnost být obávaným způsobila mnoha lidem, že se museli sami bát.“ (Lucius Annaeus Seneca; Čtrnáctý list Luciliovi)

 

Ve starověku byla napsána mnohá moudrá slova o správné životní cestě, která postupem času upadla v zapomenutí, jejich původci byli vyhnáni nebo povražděni a celé knihovny byly rozkradeny anebo vypáleny. Nesnášenlivost k vědění a moudrosti je totiž příznačná nejen pro všechna náboženství a všechny totalitní politické „ismy“, ale i pro rozumuprosté primitivy všeho druhu, kterými se naše planeta doslova hemží.

„Hloupost je dnes všeobecnou chorobou krajin pod Nebesy.

Je největším neštěstím lidských tvorů.

A převelikou pohromou jejich žití.“

(Konfuciánský filosof Sün-c´- asi 313-238 př.n.l.)

„Moudrost se nepůjčuje ani nekupuje; a i kdyby byla na prodej, myslí, že by nenašla kupce. Naproti tomu hloupost se kupuje každý den.“

(Lucius Annaeus Seneca; Sedmadvacátý list Luciliovi)

„Jako u divadelního kusu, tak ani u života nezáleží na jeho délce, ale na provedení.“

(Lucius Annaeus Seneca; Devětasedmdesátý list Luciliovi)

„Celý svět je jeviště, a všichni muži a ženy jsou pouze herci.“

(William Shakespeare – 1564-1616)

Ani jediné světové náboženství anebo politický systém neobsahují takové soubory moudrých ponaučení jako prastaré filosofické školy. Jediným neustále opakovaným tématem náboženské i politické kritiky totiž vždycky byly a stále jsou pouze zjevně pozorovatelné projevy zištnosti, chamtivosti a lakoty (tj. nezvladatelného pudu shromažďovacího), které nejenže jsou zdrojem závisti, nenávisti a celospolečenského odsouzení, ale i kořenem sociálních nepokojů, bouří anebo revolucí. Ani v jediném náboženství anebo politickém systému však není zmíněna nežádoucí mocichtivost, sexuální žádostivost anebo požitkářství – toho všeho (ostatně i včetně majetku) si totiž všichni hlasatelé „víry pravé“ vždycky štědře dopřávali. Všechna náboženství i totalitní politické systémy se totiž spíše obejdou bez svých „svatých knih“ než bez peněz, přičemž žádostivost nejrůznějších požitků se úměrně zvyšuje s výší dosaženého společenského postavení. „S jídlem roste chuť“, což je na mnohých lidech velice dobře vidět.

Je příliš málo „světlonošů“, „rozsévačů“ anebo „slavných razitelů cest“, kteří oživují ztracené a zapomenuté vědomosti. Patrně totiž neexistuje ani jediný pedagog, který by svým žákům a studentům nastínil správnou životní cestu (životní navigaci). Nemusí jim sice vštěpovat „Desatero božích přikázání“ s jeho mírně problematickým obsahem, ale stačilo by dodržovat tato přikázání „Patera ctností“ (Paňčašíly):

Neubližovat živým tvorům!

Nelhat!

Nekrást!

Vyvarovat se nedovolených pohlavních styků!

Nepožívat opojné a omamné látky a nápoje!

Málokterý pedagog proto takto nabádá své žáky a studenty: „Nepřežírejte se, neopíjejte se, nepožívejte drogy a nebuďte promiskuitní! Sportujte, ale s mírou! Buďte skromní, střídmí, zdrženliví a uvážliví ve svých aktivitách! Dodržujte přísný životní režim! Buďte opatrní při výběru lidí, kterým chcete důvěřovat! Dvakrát měř, jednou řež!“ Tyto rady totiž školní osnovy neobsahují a proč by je tedy vyučovali?. Na četných besedách se proto setkáte s obézními posluchačkami, které se najednou zajímají o to, jaká je ta správná životospráva. Naivně se totiž domnívají, že konečně se dozvědí o nějakém tajném a zázračném léku proti tloušťce a lehce se jim tak podaří zbavit se nežádoucí nadváhy. Mnohokrát jsem jim musel říci: „Dámy, o to jste se měly zajímat, když vám bylo osmnáct let! Teď už je na to pozdě!“

Bloudící lidé, posedlí svými nekontrolovatelnými touhami a žádostmi, zcela opomíjejí zdravý životní styl, blábolí o průbojnosti a finanční anebo politické úspěšnosti, mnohdy lžou, kradou i podvádějí, hromadí majetek i zbytečnosti, nezřídka se na společnosti pouze přiživují a ještě se odvažují tvrdit, jak je snadné zbohatnout i bez vzdělání a práce. Vidíme je ve všech „patrech“ společnosti, neboť již od starověku je známo, že mravnost není závislá na rodu ani výši společenského postavení. Nejenže tak vytvářejí svým vlastním dětem nežádoucí vzorce chování (zápornou životní navigaci), ale matou i ostatní mladé lidi tak, že i tito upadají do bludých představ, hledají bezpracný anebo dokonce zločinný zisk a poté stejně jako jejich pomýlení „ideoví průvodci“ (ať už špatní rodiče, rádci anebo špatní přátelé) bloudí v mlze Máji, aby až ve vězení, v nemocnici anebo na sklonku života poznali, že zabloudili anebo byli oklamáni.

Dnešní dobu charakterizují takové technické vymoženosti, které si lidé ve starověku nedokázali ani představit. Rychle se domlouvat na dálku totiž dokázali nanejvýše bubnováním (lokalí, tamtamy) anebo kouřovými signály, neboť i pověstným dálkovým běžcům to trvalo celé hodiny, než někam donesli důležitou zprávu. Odvrácenou stranou technických vymožeností (jejichž ideových původců jsou pouhé stovky, kteří však nedomýšlejí jejich účinky v nepravých rukou) jsou však rozmáhající se všeobecná nedovzdělanost, nekritické spoléhání na internetové informace anebo na techniku a pohrdání vědomostmi, které v minulosti byly považovány za důležité anebo dokonce stěžejní. Je to na pováženou, neboť všeobecná zaostalost je stále prohlubuje.

I v současnosti se občas veřejně prezentují filosofové, kteří jsou povětšinou pouze jednooborovými specialisty a proto udivují mnohooborovou neznalostí. Největší podiv pak vzbuzují ti, kteří se pokoušejí ve filosofii prezentovat nějaké své vlastní objevné poznatky, jako by nevěděli, že za ty tisíce let už byly ve filosofii vymyšleny všechny správné zásady chování i správné životní cesty. Celá středověká a novověká filosofie totiž stojí na „ramenou obrů“, jejichž intelektuální přínos pro lidstvo je nedozírný a stále ještě nedoceněný. Nejde přitom jen o filosofy, kteří žili ve stejné době (příhodně označované jako „doba osová“) a i přes značnou vzdálenost od sebe byli ideovými spřízněnci: Lao-c´ (asi 7.-6.stol.př.n.l.), Thalés (asi 625-547 př.n.l.), Anaximandros (asi 610-546 př.n.l.), Anaximénes (asi 585-528 př.n.l.), Pýthagorás (asi 584-500 př.n.l.), Xenofanés (asi 580-490 př.n.l.), Buddha (asi 563-483 př.n.l.), Konfucius (asi 552-479 př.n.l.), Hérakleitos (asi 544-484 př.n.l.) a Parmenidés (asi 540-470 př.n.l.), ale i o významné filosofy v následujících staletích, jejichž jména i učení naleznete ve všech solidních učebnicích filosofie: Protagorás, Diagorás, Sókratés, Platón, Aristotelés, Epikúros, Leukippos, Démokritos, Pyrrhón, Gorgiás, Poseidónios, Seneca, Cicero, Marcus Aurelius aj. Čím se oproti nim může pochlubit středověká a novověká filosofie anebo dokonce jakékoliv náboženství? I ti nejslovutnější středověcí a novověcí filosofové (včetně těch náboženských) byli totiž inspirováni učením starověku. Ani jediný současný filosof na celém světě (natož politik anebo kněz!) tedy není schopen vymyslet nějakou novou a správnou životní cestu (mravní navigaci), která by zbavila strastí nejen jednotlivce, skupiny lidí, etnika a národy, ale i celé lidstvo. Stále se totiž budeme vracet do starověku a současné znemravnělé a pobloudilé lidstvo budeme kárat z pohledu mudrců, kteří již ve své době věděli, co jsou lidé zač a čeho všeho jsou schopni. A rozhodně to není povzbudivá perspektiva.

„Všeliký zlý úděl, jakýkoliv je na tomto světě nebo na onom světě,

má svůj kořen v nevědomosti a v nakupení touhy a žádostivosti.“ (Buddha)

„Všechny dobré zásady jsou již v knihách napsány, nyní ještě zbývá je uskutečnit.“

(Francouzský matematik, fyzik a filosof Blaise Pascal – 1623-1662)

Před mnoha léty jsem měl rozhovor s jedním hlasatelem (věrozvěstem) jediné „víry pravé“, který na moji otázku, co by na celém světě dokázalo okamžitě zlepšit vztahy mezi lidmi, s rozzářnýma očima vyhrkl: „Láska!“ Začal jsem se smát a řekl jsem mu: „To si vážně myslíte, že všichni lidé na celém světě se mohou okamžitě začít milovat? Víte, kolik je druhů lásky? Takové hlouposti přece nemůžete věřit!“ Na to znejistěl a poté jsem mu řekl: „Poctivost ve smluvních vztazích! Aby lidé pod hrozbou přísného trestu byli povinni uzavírat jen poctivé smlouvy, aby si nelhali a nepodváděli se! To je první krok na správné cestě ke zlepšení vztahů mezi lidmi!“ A tento nadšeně věřící náhle znejistěl (míra nadšení je totiž přímo úměrná míře hlouposti), ač na to zjevně nebyl zvyklý, přece jen trochu „přitlačil na myšlení“, poté se mnou souhlasil a pak už jen tiše odešel. Podobně ve starověku probíhaly i rozpravy filosofů s jejich bloudícími posluchači (proslul tím zejména Sókratés, který své „demokratické“ athénské posluchače tak dlouho popuzoval, až jej odsoudili k smrti), když po jedné takové rozpravě Buddhy s namyšleným poutníkem Nigrodhem byl tento nucen kajícně přiznat, že hovořil jako bloud, bludař a nepodařenec. Kolik takových bloudů, bludařů a nepodařenců mezi sebou máme! Stačí jen na chvíli poslouchat projevy našich politiků anebo nejrůznějších populistických řečníků a navíc ještě pozorovat reakce jejich posluchačů – a mnohdy si přitom připadáte jako v nějakém pomateném divadelním představení anebo v psychiatrickém ústavu.

„Kolika lidí řeči jsem slyšel, nikdo nedospívá k tomu, aby poznával, že moudré je od všeho odděleno.“ (Hérakleitos z Efesu)

Až tedy znovu uslyšíte „moudrá slova“ současných intelektuálních badatelů v oboru filosofie, pak při porovnání jejich slov se slovy starověkých filosofů napříč kontinenty i věky snadno zjistíte, že zaslepeni ješitností i oni zabloudili v mlze Máji a jsou podobni oněm slepcům od narození, o nichž Buddha pronesl následující slavnostní výrok (tyto poučné a kategorické výroky byly označovány jako gátha):

„Mnozí ctihodní asketi, kněží a učenci připoutávají se k věcem a vedou o nich hádky a spory, ač pouze jednu část jich vidí!“

„Mnohoučenost nenaučí rozumnosti.“ (Hérakleitos z Efesu)

„Jako když je poražená věc znovu postavena nebo skrytá odhalena,

jako když se zbloudilému cesta ukáže nebo v temnotu světlo vnese,

ten, kdo oči má, ony věci vidí.“ (obvyklý závěr Buddhových rozprav)

 

V Plzni dne 14.9.2023