„Boj je otcem všeho i králem všeho…“ (Hérakleitos z Efesu – asi 544-484 př.n.l.)

První Hérakleitův výrok má povahu věroučnou, jejímž základem byla víra, že vesmír je plný plynného „duchovna“, které se po statisíce let postupně zhušťuje. Jeho nejčistší část přitom „bojuje“ s částmi nižšími a stává se tak nadpřirozenými a mocnými bytostmi (bohy), zatímco jeho „poražené“ nižší části postupně vstupují do primitivních fyzických těl (bytostí, tvorů), ze kterých se tak stávají lidé.

Druhý výrok výrok má povahu determinační, neboť Hérakleitos považoval tento boj za zákonitý („právní“) a nutný. Řecký výraz pro „nutnost“ (ananké) má přitom význam i jako osud, sudba a osudové předurčení, což by při moderním a rozšiřujícím psychologickém výkladu mohlo být považováno i za vrozené sklony chování (pudy), včetně pudu agresivního (bojovného, výbojného a násilnického). Jak je patrno, výklad Hérakleitových slov někdy opravdu vyžaduje „délského potápěče“.

Jak již bylo řečeno, přemýšliví členové starověkých civilizace učinili základem svého poznání pozorování a zkušenosti, ze kterých poté tvořili své racionální i iracionální (věroučné, náboženské) představy o pravé skutečnosti. Na obloze totiž viděli zatmění Slunce i Měsíce (boj Světla a Tmy) a v okolní přírodě i ve své společnosti nejen boj o životní partnery, území, vodu, zdroje potravy apod., ale i emoční (pocitové) základy tohoto boje – pocit křivdy nad odcizením potravy, omezením přístupu k vodě anebo i nad ztrátou svého vyznačeného území (loviště), což vedlo buď k rychlému ústupu anebo k prudkému hněvu a následnému útoku na původce tohoto pocitu nelibosti. Případný boj však v přírodě nikdy nemíval dlouhého trvání, neboť zvířata nejsou schopna vést dlouhodobé a promyšlené války. Jejich zlobné emoce se totiž stejně tak rychle zvednou jako rychle pomíjejí a nanejvýše u nejvyspělejších primátů (opičích tlup) se může zakořenit nepřátelství k jiné konkurenční tlupě.

Úkorné pocity strachu, ohrožení a hněvu nám zůstaly geneticky zachovány a dlouhodobým užíváním i „pěstováním“ se postupně přetvořily (transformovaly) ve hněv, vztek, nenávist a přirozené obranné i útočné reflexy. Teprve v rozvíjející se lidské společnosti totiž začali lidé používat rozum nejen k niternému rozboru svých představ o utrpěných křivdách, ale i k přemýšlení nad tím, jak by se svým protivníkům pomstili a jak by jim co nejcitelněji ublížili. Vlídný a soucitný přístup k lidem byl výjimečný a souběžně se projevil teprve v konfucianismu a v buddhismu a poté už nikde jinde. První buddhistickou zásadu „ahinsá“ (tj. neubližování živým tvorům) totiž v žádných „svatých“ ani politických knihách nenaleznete, což potvrzují i staleté náboženské války a vraždění jinověrců, bezvěrců i třídních nepřátel.

Zatímco vesmírné i přírodní změny probíhaly zčásti vizuálně seznatelnými cyklickými procesy a zčásti lidmi nepozorovatelným vývojem (evolucí), zásadní společenské změny nikdy neproběhly smírnou dohodou. Iluzorní představa o tom, že by se zvířecí samotáři (medvědi, tygři apod.) i členové zvířecích smeček, tlup, stád a hejn společně smírně sešli a domluvili o dělení území, vody a potravy, je spíše tématem bajek anebo pohádek, které se dodnes objevují v televizních pořadech pro nejmenší děti. Dětem se sice líbí pohádky o tom, jak medvědi, vlci, jezevci, lišky, veverky, křečci, syslové, ježci, krtkové a kachny svorně scházejí, svorně hlasují a dokonce respektují to, co si „demokraticky“ odhlasují, avšak realita lidské společnosti je zcela jiná. Údajně moudří a rozumní „homo sapientes“ se totiž ve skutečnosti jen stěží dokáží smírně dohodnout a mnohem snadněji se dokáží rozhádat, porvat anebo i povraždit. Platí to nejen ve společenské mikrostruktuře (rodiny, pracovní kolektivy apod.), ale i v mezostruktuře (kraje, města a vesnice) a v makrostruktuře (celé státní útvary). Připomeňme si proto některé příhodné výroky, počínaje výrokem MUDr.Miroslava Plzáka a konče indickou učebnicí moudrosti Paňčatantrou ze 3.-5. stol.n.l.:

„Rodinné spory jsou miniaturním modelem velké války.“

(MUDr.Miroslav Plzák)

„Jako pomluvy ničí přátelství,

špatné mravy hanobí dobrou pověst

a království rozbíjejí neschopní vládci,

tak je bezpečí domovů ohrožováno častými spory.“

„Svárlivá žena si vždycky najde příčinu k hádce,

a nemá-li ji, tedy si ji vymyslí.“

„Pravidlem státnické moudrosti je spory urovnávat, ne je vyvolávat.“

(Paňčatantra aneb Patero ponaučení)

Starověkou filosofii je nutno posuzovat vcelku a zejména je nutno pečlivě odlišit její jednotlivé vývojové fáze, které byly u mnoha tehdejších civilizací různé. Patrně nejstarším výrokem, naznačujícím prastaré kořeny svárů, sporů a rozbrojů, je tato pasáž ze sumerského Eposu o Gilgaméšovi (asi 3000-2500 př.n.l.):

„Což navěky trvá na zemi hněv?

Což navěky bratři se o podíl dělí?“

V archaické době zrodu lidského poznání se lidé ještě nezabývali zákonitostmi lidské psychiky, ale výhradně okolním přírodním světem a denní i noční oblohu nad sebou. Teprve postupně k tomu přidali sledování i rozbor svého společenského života a až v pozdějších fázích se začali zabývat smyslem lidského života, vztahem k nadpřirozeným bytostem (bohům), životními strastmi i způsoby (metodikou) dosažení dokonalosti, životní spokojenosti, klidu, nevzrušivosti (řecky ataraxiá) i blaženosti (řecky audaimóniá). Přesně tento vývoj lze spatřovat i v antické filosofii, kdy raní filosofové (Thalés, Anaximénes, Anaximandros, Xenofanés, Pýthagorás ad. - 7.-5.stol.

př.n.l.) nejen poznávali okolní svět zákonitosti pohybu nebeských těles a pokoušeli se měřit jeho rozměry i vzdálenosti (ranní matematici, astronomové a geometři), ale svá pozorování se pokusili zobecnit i do nějakého lidmi seznatelného a smysluplného přírodního řádu. Teprve později se začali zabývat i lidskou psychikou a zákonitostmi lidského chování, což lze v antické filosofii spatřovat zejména u Platónových akadémiků (Platón – 427-347 př.n.l. ad.), Leukippových atomistů (Leukippos – 500-440 př.n.l., Démokritos – 460-370 př.n.l. ad.), Aristotelových péripatetiků (Aristotelés – 384-322 př.n.l. ad,), Aristippových kyrénských (Aristippos 435-355 př.n.l. ad.) a poté u proslulých epikurejců (Epikúros – 341-270 př.n.l. ad,) a stoiků (Zenón – 342-270 př.n.l., Cicero – 106-43 př.n.l., Seneca 4 př.n.l.-65 n.l. ad.). U všech z nich naleznete pozoruhodné výroky, nasvědčující mimořádnému důvtipu, představivosti i předvídavosti, což je při srovnání s duševní bídou našich současných intelektuálních „velikánů“ potvrzením pochmurné verze, že „inteligence na celé naší planetě je konstantní veličinou, pouze lidí neustále přibývá“.

Podobný vývoj proběhl i na jiných místech světa, zejména ve starověké Indii a v Číně. S evolučním vývojem od prastarého a pověrčivého strachu z nadpřirozena („Prvním bohem na světě je Strach“ – Prius Deus in Orbe Timor est) k racionálnímu myšlení tak postupně vznikli i filosofové, označovaní v řeckých obcích jako osoby milující moudrost (filo-sofiá) a v Indii jako osoby Probuzené (buddhové). Hérakleitos prošel pouze částečným vývojem, neboť jako prvorozený královský syn dostal nejen vzdělání náboženské, ale i rozsáhlé vzdělání přírodovědné, matematické a literární (znal tedy nejen učení Thaleta, Anaxiména, Anaximandra a Pýthagory, ale i básně Homérovy, Hésiodovy, Hekataiovy a Archilochovy). Ačkoliv (údajně) sám nic nenapsal (neexistuje totiž ani jediný jeho autentický rukopis), jeho příležitostní posluchači shromáždili jeho pravé i smyšlené výroky do souboru označeného názvem „O přírodě“. Z této knihy se však zachovaly pouze zlomky, o jejichž pravosti i obsahu se rovněž vedou učené spory.

Hérakleitos žil v době surové, násilnické a kořistnické a zažil podobné situace, jaké nepoučitelné lidstvo zažívá i dnes – občanské nepokoje, převraty, revoluce, nátlaky a hrozby velmocí (z jeho úhlu pohledu tehdy Persie), rozmanité násilnosti a místní boje i válečné konflikty mezi Persií a řeckými obcemi. Některé obce byly sice Peršany do základu vypáleny, obyvatelstvo zčásti povražděno a zčásti zotročeno, ale přesto zakrátko povstaly z popela a znovu nabyly bývalé slávy (zejména Thaletovo, Anaximénovo a Anaximandrovo rodiště Milétos).

ory (sváry) i boje byly tehdy všudypřítomné, všude se válčilo a všechny války byly provázeny neekonomickým vražděním a ničením i ekonomicky výnosným loupením a zotročováním poražených (také Peršany okupovaný Efesos se stal jedním z center obchodu s otroky). Tehdy však ještě neexistovaly politické strany, i když i tehdejší „demokratické boje“ provázely hádky, urážky, lhaní i rozmanité podrazy a zákeřnosti (obětí „demokratů“ bylo bezpočet). Hérakleitos proto dospěl k poznání, že bojovný a násilnický princip společenské existence je nejen přirozený, ale i nutný a od pradávna je založen na touze po převaze a moci (filo-kratiá – tj. láska k moci) a více či méně násilném boji o sebeprosazení, slávě a hmotném prospěchu vládců i jejich vojáků. Všechno to, co viděl Hérakleitos, vidíme na mnoha místech světa i dnes.

Hérakleitovy výroky jsou pouze částmi komplexní mozaiky poznání, kterou je nutno doplnit i vědomostmi a moudrostmi z jiných částí světa, aby tak byl získán úplný obraz Pravé skutečnosti (tj. objektivní reality). Přitom je třeba přihlížet nejen k tomu, co Hérakleitos (patrně) řekl, ale i k tomu, co (patrně) neřekl. Z jeho nesporných výroků totiž vyplývá, že vzhledem k utrpěným křivdám i těžké nemoci byl stále zachmuřený a značně popudlivý, pročež byl po několik následujících století označován jako „plačící filosof“ – na rozdíl od atomisty Démokrita z Abdéry, který si pro svůj nadhled k životním strastem vysloužil přízvisko „smějící se filosof“. Jeho přístup k životu pak převzali i římští stoikové a učinili jej základem svého životního stylu.

Hérakleitos se „nepotápěl“ do hlubin lidské mysli jako jeho indický současník Buddha (asi 563-483 př.n.l.). Proto jej nezajímaly lidské strasti ani příčiny lidského chování, včetně onoho jím zmíněného zákonitého, nutného a přirozeného sklonu k agresivitě a k boji. Nemohl znát tehdejší legendy o dávných a vzdálených válkách v Číně, Indii, Mezopotámii a Egyptě – jeho vědomosti o přirozené bojovnosti lidí pocházejí až z legendy o trójské válce (asi 12.stol.př.n.l.) a z Homérovy Illiady (také o jejím autorství se dodnes vedou spory, neboť podle legendy měl být Homéros slepý). Hérakleitos sice označil Homéra za „moudřejšího nad všechny Řeky“, avšak podle Aristotela kritizoval zejména jeho výrok: „Kéž by ve světě bohů i lidí svár veškerý zanik…“ (Illias XVIII 107). Podle něho totiž Homéros nepochopil, že boj je základní, přirozený, zákonitý a nutný princip přírodního i lidského chování. Jako první filosof tedy vytušil existenci tehdy ještě neznámého pudu agresivního, který miliony lidí dodnes nedokáží ovládnout a který je tudíž již od pradávna jednou ze základních příčin věčně trvajících lidských strastí. Ani jediný z jeho nesporných výroků přitom neobsahuje slova hněv, zášť, zloba a nenávist, ačkoliv právě tyto pocity vyvolávají záporný emoční (pocitový) přetlak, vedoucí k sebeobraně, útočnosti i k boji.

Hérakleitos se sice nikdy osobně nezúčastnil nějakého válečného konfliktu a možná ani nikdy nedržel v ruce zbraň a štít, avšak jedním z pozůstatků jeho náboženské výchovy byl výrok „bohové i lidé ctí ty, kdo padnou ve válce“. Proto (byť bez konkrétní znalosti věci) kritizoval i archaického básníka Archilocha (7.stol.př.n.l.), který na základě osobní válečné i poválečné zkušenosti prohlásil, že ten, kdo padl ve válce, není svými spoluobčany ani oslavován, ani uctíván.

Hérakleitos nemohl svoji teorii o přirozeném, věčném, zákonitém a nutném boji protikladů i lidí mezi sebou opřít o všechna dostupná a důkazně ověřitelná fakta. Pradávných historických příkladů totiž byly v jeho době desítky, počínaje legendární bitvou na poli Kuru v Indii (hinduisty datovanou kolem r.3100 př.n.l.), kdy se tam střetly rody Pánduovců a Kuruovců (podle textu Mahábháraty tam přitom byly údajně použity i létající stroje vimany a ničivá zbraň Pášupata, jejíž účinky měly být podobné jaderné zbrani). Podobně tomu bylo i v Egyptě, Číně i ve Středomoří, kde se postupně vytvořily dvě bojovné a úporně soupeřící námořní mocnosti – Karthágo a Řím. Žádný historik by nedokázal spočítat, kolik milionů obětí si už všechny tyto války vyžádaly. A základem toho všeho byl nedostatek rozumu a uvážlivosti, což věděl i Hérakleitův současník Buddha, který pravil:

„Kdo zadrží svůj hněv, který náhle vypukl jako rozjetý vůz, toho nazývám vozatajem; jiní lidé jenom uzdu drží. Ovládáním potlač hněv, dobrem zlého překonej, darem přemáhej lakomce a pravdou lháře!“

„Válka a krev přinášejí vždy jen zlo a utrpení.“ (Paňčatantra)

Po zhruba 350 létech pak pravil římský stoik Marcus Tullius Cicero: „Bez rozumu nic nemůže být správně vykonáno“ a „Zlost je špatný rádce!“, leč na jeho slova nikdo (jako obvykle) nebral zřetel. Za dalších zhruba padesát let pak Lucius Annaeus Seneca napsal ve své knize „O dobrodiních“ tato slova:

„Na to, že jsou rozvrácené mravy, že vládne ničemnost, že se vztahy mezi lidmi zhoršují a vedou ke zločinům všeho druhu, si stěžovali už naši předkové, na to si stěžujeme my, na to si budou stěžovat naši potomci. Avšak tento stav věcí se nemění a nezmění, až na nepatrný pohyb na jednu nebo druhou stranu, podobný vlnám, které příliv zanesl dál a odliv zase strhl zpátky ke spodní čáře břehů. Jednou se bude víc hřešit cizoložstvím než jinak a cudnost přetrhá uzdu. Podruhé se rozbují vášeň pro hostiny a labužnictví, nejodpornější zkáza majetku. Jindy převládne přehnaná péče o tělo a pozornost věnovaná tělesné kráse, která ohlašuje ošklivost ducha. Někdy zneužitá svoboda vyústí v nevázanost a troufalost. Pak zase vypukne krutost soukromá i veřejná a šílenství občanských válek, jímž bude znesvěceno všechno ctihodné a svaté. Občas se dostane ke cti opilství a bude hrdinstvím vypít víc vína, než snesou ti druzí.

Neřesti nečekají na jednom místě, jsou pohyblivé a nesvorné a zmítají se hned sem, hned tam, vzájemně se honí a jsou zaháněny. A tak tedy musí o sobě pronášet stále stejný soud – že jsme špatní, že jsme byli špatní a že (nerad to dodává) budeme špatní. Stále budou vrazi, tyrani, zloději, cizoložníci, lupiči, svatokrádci, zrádci. Hlouběji než tihle všichni jsou nevděčníci, protože to všechno vychází z nevděčnosti, bez níž snad nevzniká žádný velký zločin.“

Hérakleitos se nepovažoval za filosofa (tento pojem vznikl až později) a žádný zlomek jeho řečí nepotvrzuje opak. Nebyl ani psycholog, své spoluobčany nesnášel (měl k tomu také mnoho důvodů) a niternou motivací lidského chování se nezabýval. Chceme-li tedy být naprosto poctiví při hodnocení jeho slov, musíme připustit, že nebyl světec ani prorok, ale dnou trpící starý člověk, který sice odhalil četné pravdy, avšak měl velice daleko k pozdní stoické snášenlivosti bolesti i krutosti svého okolí. To ovšem nic nemění na tom, že mnohé jeho myšlenky přetrvaly tisíciletí a pro přemýšlivé a chápající lidi jsou dodnes inspirativní.

„Tuto řeč, věčně jsoucí, nechápou lidé,

ani dokud ji neslyšeli, ani když ji uslyšeli.

Neboť ač se všechno děje podle této řeči,

přece se podobají nezkušeným,

když se pokoušejí o taková slova a díla, která já vykládám,

rozebíraje každé podle jeho povahy a vysvětluje jaké je.

Avšak ostatním lidem uniká, co dělají bdíce,

tak jako zapomínají, co dělají spíce.“ (Hérakleitos)

Sami si zkuste odpovědět na otázku, zda má lidstvo ještě nějakou šanci změnit své dlouhodobě pěstované, bojovné a násilnické sklony (pudy) a z nich nevědomky vytvořený ničivý osud. Povaha je totiž „démonem“ i osudem nejen jednotlivým lidem, ale i celému lidstvu. „Moudrého osud vede, hloupého vleče.“ (autor výroku neznámý). Až doposud totiž byla všechna varování proroků i filosofů marná – snad až reálně ohrožená existence celého lidstva přiměje zlobou, nenávistí, chamtivostí a touhou po moci popletené politiky k rozumné a sebezáchovné akci. Pokud se to nepodaří, lidstvo prohospodaří své vědomosti, zkušenosti i dovednosti a patrně se rozptýlí ve vesmíru jako zlobou a bojem přetlakovaná a nebezpečná duchovní entita.

V Plzni dne 3.11.2026