„Bojím se Řeků, i když přinášejí dary.“

Protože přesná definice jakéhokoliv pojmu znamená jeho pochopení, začněme definicemi zmíněných forem daru:

1. Dary ekonomicky zištné jsou všechny druhy peněžitých anebo hmotných darů, za které je očekáváno přinejmenším stejné anebo ještě výhodnější peněžní anebo hmotné protiplnění. Takoví vypočítaví dárci tedy nejprve ekonomicky kalkulují a poté své zisky anebo i neočekávané ztráty bilancují. Ekonomicky zištné dary vytvářejí ekonomické i mocenské „svazy známých“ a patří mezi ně i nejrůznější formy korupce, včetně korupce pro budoucno.
2. Dary emočně zištné jsou dary, které dárci přinášejí:

1. pocitové (emoční) uspokojení nad sebou samotným,
2. uspokojení z radosti a vděku obdarovaných (čím větší radost a vděk, tím větší uspokojení),
3. chválu a obdiv lidí,
4. sexuální požitky od obdarované osoby (od pravěku nejčastější motivace!).

3. Dary politicky zištné jsou okázale prezentované finanční podpory škol, nemocnic, ubytoven pro nemajetné apod., anebo též volební guláše, květiny a pochutiny před konáním voleb, což je poté zištně zúročováno v politickém boji.
4. Dary nezištné jsou všechny druhy darů, za které není očekáváno jakékoliv protiplnění – tj. zisk, chvála, obdiv ani sláva. Takto poskytují dary zejména rodiče anebo i prarodiče svým dětem a vnukům, aniž za to očekávají vděk (zpravidla se nedostaví). Pro každou společnost je však dobrým mravním vysvědčením, pokud značná část občanů nezištně poskytuje potřebným lidem finanční anebo hmotnou pomoc pouze z pocitu její správnosti. „Rychlá pomoc – dvojnásobná pomoc.“
5. Dary provokativně zábavné jsou takové dary, které mají pobavit a v dané společnosti vzbudit obecné veselí. Právě o letošních Vánocích si naši politici dávali takové zábavně provokativní dary, přičemž za zmínku stojí zejména tento komentář: „Existuje horší vánoční dárek než kniha od Miloše Zemana?“
6. Dary škodolibé jsou takové druhy darů, které vědomě způsobují nepříjemnosti nebo zlost – např. obdarovávání malých dětí trubkami, bubínky, chřestidly apod. se škodolibým vědomím, že budou trýznit své rodiče neustálým hlukem.
7. Dary zákeřné jsou dary, jejichž zamýšleným účelem je přinést obdarovaným škodu anebo zkázu. Přesně takovým darem měl být onen legendární dar Řeků obleženým Trójanům (Trójský kůň), před jehož přijetím Trójany varoval tamní kněz Láokoón slovy: „Bojím se Řeků, i když přinášejí dary.“
8. Dary škodlivé jsou dary míněné sice dobře, avšak které byly obdarovaným zneužity ke zlu. „Cesta do pekel je dlážděna samými dobrými úmysly“ a „Kdo nehodnému dobře činí, činí zlo.“ (Quintus Ennius – asi 239-169 př.n.l.). Mezi takové dary patří především zbraně poskytnuté osobám, které je mohou použít nejen proti sobě, ale i proti jiným a dokonce i proti samotným dárcům. O tomto druhu škodlivosti daru psal již Marcus Tullius Cicero (106-43 př.n.l.) ve své knize „O povinnostech“, přičemž mnohé praktické dopady takových škodlivých darů jeho slova pouze potvrzují.

Jak je patrno, každý dar nemá stejnou povahu, neboť stejnou povahu nemají ani dárci. Pro všechny druhy darů platí tato poučka Lucia Annaea Seneky (4 př.n.l.-65 n.l.):

„Tytéž činy jsou buď čestné anebo nečestné,

záleží na tom, proč nebo jak jsou konány.“ (Pětadevadesátý list Luciliovi)

S těmito úvodními znalostmi i Senekovými slovy lze snadno vyhodnotit povahu jakéhokoliv daru i úmyslu dárce. „Povaha věcí se (totiž) ráda skrývá“ (Hérakleitos z Efesu – asi 544-484 př.n.l.) a každý dar tedy není poskytován nezištně a s dobrým úmyslem. V mnohých náboženských, historických i filosofických knihách totiž narazíte na popisy dárců s vypočítavými, křivými, nepoctivými i záludnými úmysly.

„Je také mnoho lidí, kteří jsou štědří ne tak svou povahou, ale spíš z jakési slávychtivosti, chtějí se zdát dobročinnými a prokazují mnoho dobrých skutků zřejmě spíš z okázalosti než z dobré vůle. Taková přetvářka je však bližší licoměrnosti než štědrosti a čestnosti.“ (Marcus Tullius Cicero – O povinnostech)

Marcus Tullius Cicero patřil po své násilné smrti (7.12.43 př.n.l.) k oblíbeným římským autorům. Nelze proto vyloučit, že inspiroval i tuto pasáž z evangelia sv.Matouše, kap.6/1-4:

„Pilně se varujte, abyste almužny své nedávali před lidmi, proto abyste vidíni byli od nich (emoční zištnost), jinak nebudete míti odplaty u Otce svého, kterýž jest v nebesích.

Protože kdy dáváš almužnu, netrub před sebou, jako pokrytci činí ve školách a na ulicích, aby chváleni byli od lidí (emoční zištnost). Amen pravím vám, majíť odplatu svou.

Ale ty když almužnu dáváš, nechť neví levice tvá, co činí pravice tvá.

Aby almužna tvá byla vskrytě, Otec pak tvůj, kterýž vidí vskrytě, odplatí tobě zjevně.“

Není jisté, zda Ježíš Kristus tato slova opravdu řekl, neboť evangelium sv.Matouše bylo sepsáno více jak 50 let po Ježíšově smrti a v předcházejícím evangeliu sv.Marka zapsána nejsou (Matouš totiž od Marka hojně opisoval). Ježíš Kristus ani evangelista Matouš však nebyli filosofové ani psychologové a tudíž nepostřehli, že i očekávání odplaty v nebesích je evidentně motivováno emoční zištností, tj. očekávanou posmrtnou blažeností (tj. „něco za něco“ anebo též „proč bychom měli činit dobré skutky bez naděje na posmrtnou odplatu na nebesích?“). Tento morálně motivační příklad se tedy zjevně nepovedl. Z hlediska „vyššího principu mravního“ se tedy mnohem dále dostal pohanský stoický filosof Lucius Annaeus Seneca ve své knize „O dobrodiních“, ve které napsal:

„V dobrodiní nehledám ani zisk, ani rozkoš, ani slávu.“

„Dobrodiní nesmíme prokazovat kvůli užitku; tento příkaz jde dokonce často (tj. ne vždycky! – pozn.) až tak daleko, že je musíme prokazovat, jak už jsem řekl, i když nám přinášejí škodu anebo nebezpečí.“

„Kdo prokázal dobrodiní, ať o něm mlčí. Jinak by mohl obdarovaný říci to, co řekl jiný obdarovaný dárci, který se tím všude chlubil: „Nemůžeš popřít, že jsi dostal odplatu,“ a když tento odpověděl: „Kdypak?“, řekl mu: „Často a na mnoha místech, to jest kdykoli a kdekoli jsi to vypravoval.“

L.A.Seneca nemohl znát staroindickou věrouku o nezištném konání dobrých skutků, avšak jako stoik jí byl názorově velice blízko. Již ve védském období (asi 1500 let př.n.l.) totiž vznikla věroučná představa o věčném koloběhu životů (samsáru), podle které kvalitu příštího znovuzrození určovala mravní kvalita vykonaných činů (karmanů). Zatímco dobré činy budoucí existenci vylepšovaly, zlé činy ji zhoršovaly, přičemž velký význam měly zejména almužny a dary poskytované bráhmanům, asketům a potulným mnichům. Pokud se však člověk chtěl z tohoto věčného koloběhu vymanit a dosáhnout nirvány, musel se oprostit nejen od veškerých tužeb a žádostivostí, ale i od lpění na důsledcích všech svých činů včetně darů. Pouze nezištné činy, na jejichž výsledku se neulpívá, totiž nepřinášely odplatné účinky a proto byly označeny jako karmicky neplodné (tj. akarmany).

Teorii o osvobozujících účincích karmicky neplodných činů (akarmanů) převzal i buddhismus a tato teorie se stala i základem nejstarší buddhistické věrouky, označované jako „učení starých mnichů“ (théraváda) anebo též „malý vůz“ (hínajána). Životní cesta prostá veškerého lpění byla v tomto nejstarším učení označována jako karmamárga nebo karmajóga, vedla k dosažení bezpocitového (tj. bezslastně-bezstrastného) stavu nirvány za života (saupádisésanibbánam), a po smrti přecházela v úplnou nirvánu (parinibbánam), tj. v úplné rozplynutí duchovní podstaty daného jedince ve vesmírném Absolutnu. Pokud by se to podařilo všem lidem, vedlo by to k zániku celého vesmíru.

Lidské myšlení má miliardy podob – od těch nejhorších až po ty nejušlechtilejší. Proto jsou mezi námi nejen zlí, zištní, prospěchářští, záludní i poťouchlí dárci, ale i dárci štědří a nezištní, kteří jsou „solí“ každé společnosti. Děti ještě nejsou schopny posoudit motivaci dárce, ale my bychom už měli rozpoznat, jaké dary pocházejí z „čisté mysli“ a „čistého srdce“, a které jsou motivovány budoucím finančním, hmotným anebo emočním prospěchem dárce.

Dáváme-li tedy dary, zachovejme si sice vlastní uspokojení z radosti a vděku obdarovaných, avšak neulpívejme na nich, abychom sami sebe neusvědčili z toho, že tak činíme především pro sebe. Pokud se nám totiž podaří zbavit se lpění na výsledcích našich dobrých skutků, budou ve své podstatě (téměř!) nezištné. Nemusíme totiž usilovat o neulpívající a emočně vyhaslou buddhistickou „Velkou a dokonalou moudrost“ (Maháparadžňápáramitá), nirvánu za života i po smrti ani o dosažení Absolutna. Jsme pouze lidé a proto si zachovejme i radost z dobrých skutků a ze života. Co by ostatně byl život bez mravné radosti? Radost ze zla totiž nikomu neprospívá, nikoho neobohacuje a mohou ji mít pouze šílenci a lidé posedlí zlobou, chamtivostí, závistí a nenávistí.

Vyhasnou-li pozitivní emoce, vyhasne i pozitivní způsob života. Buďme proto rádi, že dobří a nezištní lidé stále ještě žijí mezi námi a že mají upřímnou radost z radosti jiných (je to pozitivní emoce spočívající v pozitivním potěšení). Nemusí to být mudrci, filosofové, vědci, věřící ani ateisté – k takové velké a dokonalé životní moudrosti totiž stačí pouhá přirozená lidská slušnost.

V Plzni dne 26.12.2023