Bořitelé tradic

Tyto zvyklosti se proto postupně staly základem místních, skupinových, etnických a nakonec i národních morálek a mnohé z nich i základem archaických právních norem, které buď až do současnosti zůstaly zachovány ve své primitivní a starodávné podobě (např. islámské právo šárí´a), anebo se během času zušlechtily a v inspirativní podobě přetrvaly celá tisíciletí (např. římské právo).

Pohled na lidskou přirozenost vždycky byl, je a bude rozporuplný. Pomineme-li všechny starověké filosofické teorie o zlé anebo dobré lidské přirozenosti (např. Meng-c´ a Sün-c´), patrně se shodneme na tom, že myslícím lidem je již od přirozenosti vrozen smysl pro spravedlnost a rovnost. Tuto spravedlnost a rovnost si totiž představovali ve vzájemně se vyvažujících přírodních procesech (např. Anaximandros z Mílétu, asi 610-546 př.n.l.) a z těchto pozorování dovodili i své následující představy o vyvážené, harmonické a spravedlivé lidské společnosti. „Povaha představ je tvořivá“ (Buddha, asi 563-483 př.n.l.)

„Lidé si vždycky žádali rovné právo; vždyť jinak by to ani právo nebylo.“

(Římský státník, právník a filosof Marcus Tullius Cicero – 106-43 př.n.l.;

O povinnostech, Kniha II/12)

„Rovnost je nevlastnějším znakem spravedlnosti.“ (tamtéž, Kniha I/19)

Představy o spravedlnosti a rovnosti přetrvaly celá tisíciletí a vždycky byly základem všech druhů odporu nejen proti nespravedlivému způsobu vlády, ale i proti nerozumným a nespravedlivým tradicím (zvyklostem, obyčejům i morálce). A zde se právě nalézá ono mefistofelské „jádro pudla“ – tj. zda projevený odpor byl čestný (mravný a společensky stabilizační) anebo nečestný (nemravný a společensky destabilizační). Tady tedy začíná to pravé uvažování.

„Kolika lidí řeči jsem slyšel, nikdo nedospívá k tomu, aby poznával, že moudré je od všeho odděleno“ (Řecký filosof Hérakleitos z Efesu - asi 544-484 př.n.l.)

Ačkoliv je to stěží pochopitelné, tato všeobecná potemnělost lidských myslí přetrvala díky zanedbané osvětě až do současnosti. Proto se ani po těch tisíciletích nelze divit naivním otázkám „co je tedy jednání mravné a co je jednání nemravné“?

Je smutným vysvědčením pro školství 21.století, že je stále nutné nahrazovat zanedbanou školní výuku, neboť jen málokterý pedagog je v této problematice náležitě vzdělán. Takže znovu oživuji učení čínských konfuciánů (5.stol.př.n.l.) a řeckých i římských stoiků (3.stol.př.n.l.-2.stol.n.l.).

Mravné jednání je moudré (rozumné), uvážlivé, spravedlivé, poctivé, slušné, skromné, střídmé, zdrženlivé, uměřené, uvážlivě odvážné (nikoli zbrklé), lidské, laskavé a soucitné.

Nemravné jednání je nemoudré (nerozumné), nerozvážné, nespravedlivé, nepoctivé (lživé, záludné, lstivé, prospěchářské apod.), neslušné (hrubé, sprosté, zlostné, nenávistné apod.), neskromné (zištné, chamtivé, hrabivé, lakotné apod.), nestřídmé (požitkářské), nezdrženlivé (podléhající nezvladatelným touhám), neuměřené (pohoršující, nedůstojné apod.), zbabělé, nelidské (pohrdající rovností i důstojností lidí), lhostejné, bezcitné a kruté.

Z tohoto výčtu mravností i nemravností lze tedy snadno zjistit, které z postupně se tvořících zvyklostí, obyčejů, tradic a morálek byly mravné a které nemravné. Vždycky totiž existovaly zvyklosti, obyčeje, tradice a morálky, které se příčily přirozenému lidskému smyslu pro spravedlnost a rovnost – např. otrokářství, nerovnost pohlaví a ras, kupčení s nevěstami, kastovní systém, náboženská anebo národnostní nenávist apod. Takové zvyklosti, obyčeje, tradice a morálky totiž sice v daném čase a místě plnily přísnou funkci stabilizační, vynucovanou společenským odsouzením anebo i přísnými tresty, avšak společnost neuklidňovaly a nenastolovaly v ní pocity rovnosti, spravedlnosti a harmonie. Tento společenský neklid proto vedl starověké mudrce a filosofy k tomu, že se snažili podřídit tyto zvyklosti, obyčeje, tradice a morálky nějakým smyšleným mravním ideálům (v přírodě totiž neexistovaly), které měly plnit nadčasovou a všeobecně platnou funkci stabilizační. Bylo by možno uvést desítky dnes již zapomenutých mudrců a filosofů, jejichž snaha usměrnit přirozený lidský sklon ke zlu (zejména chamtivosti a násilí) byla marná. Patrně nejstarším záznamem tohoto druhu jsou rady legendárního mezopotámského krále Šuruppaka, pocházející snad až ze 6.tisíciletí př.n.l.:

„Nekraď.

Nevloupej se do domu.

Nikoho nezavraždi.

Nebij rolníkova syna, nebo zničí tvůj zavlažovací kanál.

Nesoulož se svoju otrokyní, jinak tě nazva zrádcem.

Nesuď, když jsi opilý.

Jsi-li ženat, nerozmlouvej s dívkou, pomluvy silné jsou.

Láska rodinu udržuje, nenávist ničí.

Pije-li se pivo, celá sklizeň je pod vodou.“

Následovala staroegyptská naučení Ptahhotepa (24.stol.př.n.l.), Aniho (asi 16.stol. př.n.l.) a Amenemopa (asi 11.stol.př.n.l.), rady čínských filosofů Lao-c´ (7.-6.stol.př.n.l.), Konfucia (6.-5.stol.př.n.l.), Meng-c´ a Sün-c´ (4.-3.stol.př.n.l) i již zmíněného indického filosofa Buddhy, který ve své rozpravě „Kdo je pária“ jako první zpochybnil přísná pravidla tehdejší kastovní morálky těmito odvážnými slovy: „Páriou se člověk nerodí. Ani bráhmanem se člověk nerodí. Páriou anebo bráhmanem se stává svými skutky.“

Buddha také jako první filosof označil staleté národní (etnické) tradice za významný stabilizační prvek společnosti a důležitý prostředek ochrany před nepřítelem. Ve Velké rozpravě o Buddhově úplné nirváně (Maháparinibbánam suttě) je o tom uveden následující děj, začínající návštěvou magadhského ministerského předsedy Vassakáry na Supí hoře u Rádžagaham, kde tehdy Buddha prodléval ve společnosti svého oblíbeného učedníka Ánandy.

„(Vassakára) vozem dojel až tam, kam to bylo možné, pak z něho sestoupil a pěšky došel k Vznešenému. Když k němu přistoupil, vyměnil si se Vznešeným pozdravy a po přátelském rozhovoru usedl po straně. Když seděl po straně, řekl bráhman Vassakára, ministerský předseda Magadhy, Vznešenému toto:

„Pane, magadhský král Adžátasattu, syn královny z Vidéhy, touží napadnout národ Vadždžijů. Prohlásil, že Vadždžije, tak velice silné a mocné, pobije a zničí, způsobí jim neštěstí a zánik.“

Tehdy stál ctihodný Ánanda za Vznešeným a ovíval ho. Vznešený oslovil ctihodného Ánandu: „Co jsi slyšel, Ánandó? Setkávají se Vadždžijové často a ve velké počtu?“

„Slyšel jsem to, pane, že se Vadždžijové setkávají často a ve velkém počtu.“

„Pokud se, Ánandó, budou často a ve velkém počtu setkávat, dá se očekávat jejich vzestup a nikoli úpadek. Co jsi slyšel, Ánandó? Setkávají se Vadždžijové ve shodě, odcházejí ze shromáždějí ve shodě a vykonávají své záležitosti ve shodě?“

„Slyšel jsem to, pane, že se Vadždžijové setkávají ve shodě, odcházejí ze shromáždění ve shodě a vykonávají své záležitosti ve shodě.“

„Pokud se, Ánandó, budou Vadždžijové setkávat ve shodě, odcházet ze shromáždění ve shodě a vykonávat své záležitosti ve shodě, dá se očkávat jejich vzestup a nikoli úpadek. Co jsi slyšel, Ánandó? Zdalipak Vadždžijové nezavádějí nové předpisy a neruší existující a zdalipak konají v souladu se starou vadždžijskou tradicí?“

„Slyšel jsem to, pane, že Vadždžijové nezavádějí nové předpisy a neruší existující a že konají v souladu se starou vadždžijskou tradicí.“

„Pokud, Ánandó, nebudou Vadždžijové zavádět nové předpisy a rušit existující a dokud budou konat v souladu se starou a předepsanou vadždžijskou tradicí, dá se očekávat jejich vzestup a nikoli úpadek. Co jsi slyšel, Ánandó? Jestlipak Vadždžijové respektují a ctí své starce a váží si jich a zdalipak je považují za hodné poslouchání?“

„Slyšel jsem to, pane, že Vadždžijové respektují a ctí své starce a váží si jich a že je považují za hodné poslouchání.“

„Pokud, Ánandó, budou Vadždžijové respektovat a ctít své starce a vážit si jich a dokud je budou považovat za hodné poslouchání, dá se očekávat jejich vzestup a nikoli úpadek. Co jsi slyšel, Ánandó? Zdalipak Vadždžijové unášejí a zadržují ženy a dívky z dobrých rodin?“

„Slyšel jsem to, pane, že Vadždžijové neunášejí a nezadržují ženy a dívky z dobrých rodin.“

„Pokud, Ánandó, nebudou Vadždžijové unášet a zadržovat ženy a dívky z dobrých rodin, dá se očekávat jejich vzestup a nikoli úpadek. Co jsi slyšel, Ánandó? Zdalipak Vadždžijové uctívají a váží si svých svatyní, ať už ve městě či mimo něj, a zdalipak jim neupírají patřičné obětiny, jak jim byly dávány dříve?“

„Slyšel jsem to, pane, že Vadždžijové uctívají a váží si svých svatyní, ať už ve městě či mimo něj, a že jim neupírají patřičné obětiny, jak jim byly dávány dříve.“

„Pokud, Ánandó, budou Vadždžijové uctívat a vážit si svých svatyní, ať už ve městě či mimo něj, a dokud jim nebudou upírat patřičné obětiny, jak jim byly dávány dříve, dá se očekávat jejich vzestup a nikoli úpadek. Co jsi slyšel, Ánandó? Zdalipak Vadždžijové ochraňují arahaty (tj. mudrce dosáhnuvší Pravého Poznání) a náležitě se o ně starají, aby ti arahati, kteří do jejich říše ještě nepřišli, se tam vypravili, a ti, co už přišli, by tam mohli v klidu žít?“

„Slyšel jsem to, pane, že Vadždžijové ochraňují arahaty a náležitě se o ně starají, aby ti arahati, kteří do jejich říše ještě nepřišli, se tam vypravili, a ti, co už přišli, by tam mohli v klidu žít.“ (Pozn.: u nás moudří lidé raději odcházejí tam, kde si jich více váží.)

„Pokud, Ánandó, budou Vadždžijové ochraňovat arahaty a náležitě se o ně starat, aby ti arahati, kteří do jejich říše ještě nepřišli, se tam vypravili, a ti, co už přišli, by tam mohli v klidu žít, dá se očekávat jejich vzestup a nikoli úpadek.“

Potom řekl Vznešený bráhmanovi Vassakárovi, ministerskému předsedovi Magadhy:

„Jednou jsem, bráhmane, prodléval ve Vésálí, ve svatyni Sárandada. Tam jsem naučil Vadždžije těchto sedm podmínek vzestupu. Dokud, bráhmane, bude těchto sedm podmínek vzestupu mezi Vadždžiji vzkvétat, dokud se budou Vadždžijové chovat v souladu s těmiti sedmi body vzestupu, dá se očekávat jejich vzestup a nikoli úpadek.“

Když bylo toto řečeno, řekl bráhman Vassakára, ministerský předseda Magadhy, Vznešenému:

„Ctihodný Gótamó, i kdyby byli Vadždžijové obdařeni jen jednou z těchto sedmi podmínek vzestupu, dal by se očekávat jejich vzestup a nikoli úpadek. Co teprve, když jsou obdařeni všemi těmito sedmi podmínkami? Ctihodný Gótamó, magadhský král Adžátasattu, syn královny z Vidéhy, nemůže Vadždije porazit v bitvě, leda nějakou lstí nebo díky jejich roztržce.“

Představy o ideální a harmonické lidské společnosti nebyly ve starověku ani časté, ani shodné. Na rozdíl těch nemnoha moudrých mužů, kteří se úporně snažili vštípit lidem nějaký nadčasový mravní řád, však vždycky existovaly a stále ještě existují tisíce buřičů, náboženských reformátorů, věrozvěstů, fanatiků, bludařů, politických dobrodruhů a revolucionářů (vesměs převážně lhářů), kteří o mravních hodnotách nikdy nic nevěděli a mravně se chovat neuměli, ale v zájmu svého společenského zviditelnění a uplatnění se vždycky usilovně snažili nerozumně, nerozvážně, nepoctivě, neslušně a mnohdy i hrubě a násilnicky znevažovat, měnit i bořit stávající zvyklosti, obyčeje, tradice a morálky, bez ohledu na to, zda jsou mravné anebo nemravné a zda tím dané společnosti prospějí anebo uškodí. Pokud totiž uspěli, zpravidla nastolili krutovládu ještě mnohem horší, než jakou se jim podařilo odstranit. Průběh a důsledky všech revolucí jsou toho důkazem.

V historii lidstva nebyl ani jediný filosof původcem jakéhokoliv společenského rozvratu, neboť ti všichni i přes mnohá kritická slova ke způsobům tehdejšího vládnutí byli trpělivými a smířlivými evolucionisty a ze zkušeností věděli, jak zběsile a ničivě se dokáže chovat poštvaný a zfanatizovaný dav. Naproti tomu se nedá ani spočítat, kolik společenských nepokojů, zvratů, pogromů, občanských válek i revolucí s miliony obětí způsobili lidé nerozumní, nevědomí, hloupí, závistiví, zlostní, nenávistní, chamtiví, násilničtí a mocichtiví, kterými se dějiny jen hemží. A jsme opět na začátku: „Tytéž činy jsou buď čestné anebo nečestné, záleží na tom, proč nebo jak jsou konány.“

Tito lidé jsou stále mezi námi i po celém světě a jejich momentální drzosti a útočnosti vyhovuje tolerance a slušnost jejich zaskočeného okolí. S ničím nejsou spokojeni, neustále si vymýšlejí křivdy a hledají nepřátele, požadují větší a větší ústupky a nakonec si svévolně osobují právo určovat a vnucovat lidem své vlastní (a mnohdy nemravné) zvyklosti a morálky, které ještě ani zdaleka nedospěly do fáze obyčejů a tradic a které proto ostatní lidé odmítají okamžitě a bezvýhradně akceptovat (např. hnutí BLM, LGBT, volné anebo i podivné partnerské vztahy apod.). Stojí přitom za povšimnutí, že tito „věrozvěsti nových pořádků“ nikdy nepoužívají slova o moudrosti, uvážlivosti (rozvaze), spravedlivosti, slušnosti a zdrženlivosti, ale namísto toho u svých nerozumných, nevědomých a hloupých posluchačů záměrně vyvolávají emoční (pocitový) přetlak, což je pozoruhodné zejména u hnutí LGBT. Těmto hlasatelům „nového sexuálního pořádku“ přitom evidentně nejde o nějaké obecně stabilizační a následováníhodné mravní hodnoty (tj. kategorické mravní imperativy), ale pouze o společenské uznání (či dokonce uzákonění) jejich domnělého práva na netradiční sexuální způsob života.

Již ve starověku lidé znali osvědčené zkušenostní zásady „Všeho s mírou!“ a „Ničeho příliš!“ Jakmile tedy spatříte věrozvěsty, buditele a řečníky rozličných učení a směrů s planoucíma očima, rozmáchlými gesty a velkými slovy, vězte, že je to průvodní znak obecně nebezpečné nerozumnosti, nevědomosti a hlouposti. Vždycky tomu tak bylo a vždycky tomu tak i bude, neboť „hloupost je (i) dnes všeobecnou chorobou krajin pod Nebesy“ (Sün-c´- asi 313-238 př.n.l.). Dobře si proto zapamatujme následující slova:

„Bez rozumu nic nemůže být správně vykonáno.“

(Marcus Tullius Cicero – Tusculské hovory, Kniha IV/84)

V Plzni dne 3.9.2023