Boží mlýny

„Hloupost je dnes všeobecnou chorobou krajin pod nebesy.

Je největším neštěstím lidských tvorů.

A převelikou pohromou jejich žití.“

„Zmatek a anarchii plodí ztráta mravních principů,

pořádek a harmonii – jejich dokonalý nadbytek.“

(Čínský konfuciánský filosof Sün-c´- asi 313-238 př.n.l.)

„Jednou se lidé budoucího novověku budou dívat na ten náš středověk a budou říkat: „No no no no no!“ (Jan Werich)

Osvěžme tedy nevlídnou a intelektuálně i mravně potemnělou současnost odkazem na moudrost starověku, neboť slova filosofů jsou sice momentálně zašlými diamanty, ale kdo je při studiu minulosti objeví a vyleští, snadno zjistí, že jsou stále aktuální a mají vysokou cenu. A znovu dejme slovo Janu Werichovi:

„Dřív málo lidí umělo psát, ale ti co uměli psát, ti uměli psát, to se dá číst i dneska! Ale dneska si něco přečtu a mám dojem, že je mi osm! Mně se na tom líbí ten optimismus těch nakladatelů, kteří si říkají, co čtenář, to blbec!“

Ani ve starověku nebyl život „procházkou růžovým parkem“ a sumerské nebo starořecké představy o zlatém věku lidstva byly pouhými iluzemi. Války, epidemie, hladomory, lupičství, násilnosti apod. totiž provázejí lidstvo od pradávných dob, neboť „přirozenost lidská je v základě zlá, to dobré v ní je pouze vypěstované“ (Sün-c´). Příčinu všech strastných psychických stavů se jako první pokusil vysvětlit indický filosof Siddhártha Gautama zvaný Buddha (tj. Probuzený – asi 563-483 př.n.l.), který po vlastních praktických zkušenostech s lidským utrpením vyslovil tuto věčně platnou poučku, jejíž opakování by stěží zvládl leckterý současný psycholog:

„Existence člověka je strastná. Co je však strastí? Zrození, stárnutí, churavění a umírání jsou strastí, starost, lítost, bolest, těžkomyslnost a zoufalství jsou strastí, ztráta věcí milých, působení věcí nemilých a nedosažení věcí toužených jsou strastí.“

Buddha současně vysvětlil podstatu strasti, její vznik, zánik i osmidílnou cestu vedoucí k zániku strasti. Rozbor jeho učení je však obsáhlý a dalece přesahuje rozsah této úvahy. Z jeho úhlu pohledu však snadno pochopíme emoční (pocitové) rozpoložení neznámých autorů těchto slov, která se nám zachovala i po několika tisíciletích:

„Jsem člověk rozumný, avšak kdo mě dbá, neprospívá,

má slova pravdy v lež se obrátila.

Můj pastýř na mě zlé síly vypustil, ač jeho nejsem nepřítel,

můj společník mi slova pravdy nepoví,

můj přítel v lež obrátí má slova poctivá,

muž falše proti mně nástrahy položil,

a ty, můj bože, ty mu nezabráníš!

 

Můj bože, stát bych chtěl před tebou,

chtěl s tebou mluvit, mým slovem nářek jest,

o tom bych tobě říci chtěl, chtěl bych lkát nad trpkostí své cesty,

chtěl oplakat bych zmatení…

 

Můj bože, den jasný září po zemi, pro mne však temný je,

pláč, nářek, sklíčení jsou u mne příbytkem,

strast jímá mě, jak pro slzy bych stvořen býval jen,

zlý osud svírá mě a dechu zbavuje,

a nemoc zhoubná tělo utápí.“

 

„Kdo dbá o sirotka, kdo dbá o vdovu?

Kdo zná útisk jednoho druhým?“ (Sumer – asi 24.stol.př.n.l.)

 

„Proč Bůh dává světlo zbědovanému, a život těm, kteří jsou ducha truchlivého?

Kteříž očekávají smrti, a není jí, ačkoli ji hledají pilněji než skrytých pokladů?

Kteříž by se veselili s plesáním a radovali, když by nalezli hrob?“

(Kniha Jobova, kap.4/20-22)

 

Tíživé duševní stavy vyplývaly nejen z tehdejší velice časté strastiplné existence, ale i ze stáří a nemocí. Příkladem mohou být tato slova egyptského vezíra Ptahhotepa (asi 24.stol.př.n.l.), který si přitom rozhodně nemohl stěžovat na špatnou sociální situaci:

„Přišlo stáří:

dostavila se slabost, roste únava

a člověk spí celý den jako dítě.

Oči jsou zesláblé, uši nahluchl,

sílu nahrazuje slabost,

zamlklá ústa už nemluví,

ztracená paměť si už nevzpomíná,

kosti bolí.

Dobré bylo nahrazeno zlým, všechna chuť je pryč.

Co stáří způsobuje lidem, je v každém ohledu zlé.

Ucpaný nos už nedýchá,

bolest způsobuje stát i sedět.“ (Ptahhotepova naučení)

Strast je mnohotvárná, všudypřítomná a je pozoruhodné, že od pradávných dob si své oběti vybírá především mezi lidmi slušnými, poctivými a spravedlivými. Už tehdy si toho lidé všimli a po celá staletí hledali důvod této nepochopitelné nespravedlnosti.

„S kým mám dnes mluviti?

Bratři jsou zlí, dnešní přátelé nejsou hodni lásky.

S kým mám dnes mluviti?

Srdce jsou lakotná, každý okrádá svého bližního.

S kým mám dnes mluviti?

Skromný upadá do zkázy, drzý má přístup ke každému.

S kým mám dnes mluviti?

Pokojnému člověku vede se zle, dobro jest všude tisknuto k zemi.“

(Egypt; Zpráva o dialogu zoufalce s jeho duchem – asi 21.stol.př.n.l.)

„Pokojné a bezpečné stany mají loupežníci, kteříž popouzejí Boha silného, jimž (však) Bůh uvodí dobré věci v ruku jejich.“ (Kniha Jobova, kap.12/6)

„Zdar a štěstí nešlechetných vyvrací sílu a moc bohů.“

(Díagorás z Mélu – 400-323 př.n.l.)

Současní psychologové by Buddhovu teorii o strasti jistě potvrdili, neboť na celém světě patrně neexistuje člověk, který by nikdy nepocítil fyzickou anebo duševní bolest. Trvalý bezslastně bezstrastný stav (emoční nula) je totiž pouhým buddhistickým ideálem, neboť bezpocitový člověk je mrtvý člověk a i bezcitného člověka jeho krutost trápí a užírá, protože musí vědět, že je nenáviděn a jeho život je stále ohrožen.

„Když zlý čin byl vykonán, nessedá ihned jako mléko,

ale jako doutnající oheň jde za pošetilcem a stále jej pálí.“

„Ani ve vzduchu, ani v hlubinách světových moří, ani v odlehlých horských jeskyních,

nikde na světě není místa, kde by bylo možno uniknout vlastním zlým skutkům.“

(Buddha)

 

Pozorní lidé si povšimli, že i když mnohé lidi za jejich zlé skutky bohové netrestají, některé původce zlých činů přece jen občas postihne nějaká nepochopitelná mimolidská odplata, počínaje nemocí, úrazem, ztrátou majetku anebo někoho z rodiny a konče smrtí. Také přemýšleli nad tím, proč se někteří lidé narodí bohatí a jiní chudí, někteří zdraví a silní a jiní zase nemocní, slabí a zmrzačení, někteří krásní a jiní oškliví apod. U táborových ohňů a později krbů proto vždycky bylo o čem povídat a tak vznikla ona pověstná představa o „božích mlýnech“, které „melou pomalu a jistě, melou stejně všem“. A jelikož ukřivděných a trpících lidí vždycky bylo tisícinásobně více než původců zla a lidské spravedlnosti se téměř nikdy nedovolali (platí to stále!), šamané a kněží z této zkušenosti postupně vykonstruovali věroučnou představu o jakési nadpřirozené (božské) spravedlnosti, která všechny původce zla neodvratně dostihne a postihne, a to buď za jejich života anebo po smrti. Nebylo to sice jisté, ale tato představa byla alespoň utěšující.

Kde věřili v bohy (Sumer, Egypt, Řecko, Persie apod.), tam si vymysleli posmrtné boží soudy, kde věřili ve vesmírnou spravedlnost (Indie), tam vymysleli velice důmyslnou věroučnou teorii o věčném koloběhu životů (samsáru), ovlivněném mravní kvalitou vykonaných činů. Tato teorie pak po kupeckých stezkách doputovala z Indie až do maloasijských řeckých polis (Efesos, Mílétos, Samos aj.), kde ovlivnila řecké orfiky (asi 8.stol.př.n.l.) a pýthagorejce (6.stol.př.n.l.).

„Trojího druhu, mniši, je výsledek činů:

buď důsledkový projev ještě v tomto životě,

nebo v příštím životě,

nebo v některém z příštích znovuzrození.“ (Buddha)

Nevíra ve světskou spravedlnost upevňuje víru v nadpřirozené „boží mlýny“, což dovedně využili křesťanští a islámští teologové, kteří ze starověkých náboženských představ Egypťanů, Židů, Peršanů, Řeků a Římanů vytvořili chaotické věrouky o nebi, pekle, andělích, ďáblech, čertech, Posledním soudu apod. Snad nejmarkantnějším zobrazením těchto fantastických představ je světoznámý a strašidelný obraz holandského malíře Hieronyma Bosche „Poslední soud“. Mnozí lidé proto stále ještě věří v nebe, peklo a v posmrtné soudy, odměny i tresty, neboť až v příliš mnoha zemích (včetně naší republiky) světská spravedlnost rozhodně nefunguje tak, jak si to představovali čínští konfuciáni, řečtí filosofové a římští právníci – nanejvýše jsou namísto „božích mlýnů“ a slov „na každého jednou dojde“ anebo „Pán Bůh tě potrestá!“ užívána slova „karma je zdarma“. Ti, kteří o karmě hovoří, však zpravidla vůbec nevědí, o čem vlastně mluví a jaký je princip karmického učení. Učiňme tedy drobný osvětový pokus, neboť až příliš mnoho lidí lehkovážně hovoří o vážných věcech.

Karma (v sanskrtu karman) znamená čin karmicky plodný, tj. přinášející ony Buddhou popsané důsledkové projevy v tomto životě, v příštím životě anebo v některém z příštích znovuzrození. Tato původně védská věrouka pochází asi z 15.stol.př.n.l. a podle ní se věčnému koloběhu životů (karmickému zákonu) musí každý podrobit, ve své nové životní existenci musí přijmout důsledky svých minulých činů a je pouze na něm, zda svými dalšími skutky svoji současnou i budoucí existenci vylepší anebo zhorší. Nikdo však nesmí svoji karmicky určenou existenci měnit, neboť tím by na sebe přivolal další nepříznivé odplatné účinky.

„Když člověk je, tak má koukat, aby byl. Když kouká aby byl, a je, tak má být tím co je a ne tím co není, jako tomu v mnoha případech je.“ (Jan Werich)

Vyšším stupněm této věrouky bylo nezištné konání dobrých skutků (védská cesta činu označovaná jako karmamárga), jejichž původce na nich neulpívá a neočekává za ně vděk, pochvalu, odměnu ani slávu. Takové nezištné činy (akarmany) považují buddhisté za karmicky neplodné, protože nemají odplatné účinky, nevedou ke znovuzrození, ukončují koloběh životů a vedou k definitivnímu ukončení lidské existence a rozplynutí ve vesmírném Duchu (tento stav je v buddhismu označován jako úplná nirvána – parinibbánam). Podle této věrouky mají všichni lidé možnost dosáhnout svými nezištnými dobrými skutky úplné nirvány a pokud by se to podařilo celému lidstvu, vesmír by zanikl.

Buddhistická věrouka bez bohů je silně mravně motivační a má vést lidi k zodpovědnému přístupu ke svému způsobu života i ke všem svým činům. Že toho lidé nevyužívají a svými zlými skutky svoji životní existenci stále zhoršují je věc jiná, neboť jak pravil Sün-c´, „přirozenost lidská je v základě zlá.“ Nerado se to říká, ale blbů i zla proto stále přibývá.

„To, co člověk koná svým myšlením, řečí i tělem,

to je jeho majetek, to si vezme s sebou, až zemře,

to ho provází jako stín nikdy jej neopouštějící.“ (Buddha)

Stěží lze očekávat, že současní historicky i filosoficky nevzdělaní politici, státní zástupci i soudci, kteří by se především měli starat o stabilizaci společnosti, vůbec někdy něco podobného slyšeli anebo četli. „Kolika lidí řeči jsem slyšel, nikdo nedospívá k tomu, aby poznával, že moudré je od všeho odděleno“ (Hérakleitos z Efesu – asi 544-484 př. n.l.). Jejich slova i činy totiž hovoří jasnou řečí a pokud bychom je měli hodnotit z hlediska buddhistické věrouky, mnozí z nich by se mesli znovozrodit v nízké anebo dokonce zvířecí existenci (mnozí ukřivdění a rozzlobení lidé by jistě věděli, jakou rohatou zvířecí podobu by si zasloužili).

Nehledě na to, že kromě peněz, úspěchu a postavení nevěří vůbec v nic, jejich dlouhodobě přezíravý přístup k lidské spravedlnosti jako pilíři společnosti je absolutně neakceptovatelný. Smutně proslulé jsou zejména výroky „Úkolem soudů není nalézat nějakou pomyslnou spravedlnost, ale pouze platné právo“ (bývalý ministr spravedlnosti J.N.), anebo „K soudům se nechodí pro spravedlnost, ale pro rozsudky“ (bývalý ministr spravedlnosti a současný předseda Ústavního soudu P.R.). Statistické údaje totiž potvrzují, že každoročně jsou bezdůvodně trestně stíhány tisíce lidí a stovky z nich jsou odsouzeny nejen nespravedlivě, ale i nezákonně, aniž si z toho kdokoliv ze zúčastněných státních zástupců a soudců dělá těžkou hlavu. Nespravedlivé a nezákonné rozsudky se objevují i v občanskoprávním řízení, takže nastává situace, že výsledek jakéhokoliv soudního řízení je i za jasné důkazní situace nepředvídatelný a nejistý, nehledě na to, jaké strasti taková soudní řízení trpícím lidem působí. Kdo o ně dbá? Kdo zná útisk jednoho druhým? Pro tuto mravně i právně rozvrácenou dobu je proto nejen typické, ale zcela neuvěřitelné, že ještě ani jediný politik (včetně všech dosavadních ministrů spravedlnosti) nepronesl v Poslanecké sněmovně anebo v Senátě kategorickou větu: „Spravedlnost je základem států“ (Iustitia regnorum fundamentum est), natož tento 4400 let starý Ptahhotepův výrok, který by měl být vytesán v každé soudní budově:

„Spravedlnost je velkolepá,

a její znamenitost trvalá,

nemění se od nepaměti.“

 

Patrně všichni právníci znají výrok slavného římského právníka Publia Iuventia Celsa (asi 70-140 n.l.) „Právo je umění spravedlivého a dobrého“ (Ius est ars aequi et boni). Právně i mravně logická je však i tato jeho analogická aplikace:

„Nalézání práva je umění nalézat spravedlnost a dobro.“

Úzkoprsí právní pozitivisté však pouze formalisticky aplikují platné právo (občas jim to nějaký soud vyššího stupně sice vytkne, ale jejich ustálený zvyk tím nezmění) a v důsledku své profesní deformace a vlivu odmravnělého kancelářského prostředí je nějaké dobro a spravedlnost vůbec nezajímají, natož ušlechtilé umění zacházení s právem (ekvita). Rozlišování dobra od zla a spravedlnosti od nespravedlnosti se totiž nikdy neučili a kromě toho dlouhodobým stykem se zlem i jejich srdce ztvrdla a okorala. „Nikdo nemůže dát to, co nemá; špatnému chybí vůle činit dobro“ (Lucius Annaeus Seneca – 106-43 př.n.l.). Všemi těmito vlivy lze tedy vysvětlit, proč i ze soudních síní pochází tolik zla.

 

Při současné délce a kvalitě mnohých soudních řízení se tedy lidé nezřídka spíše dočkají oněch smyšlených „božích mlýnů“, než poctivé lidské spravedlnosti. Nelze se tedy divit, že lidé už dávno nevěří politikům, státnímu zastupitelství ani soudům (těch průtahů, křiváren a nezákonností je přece jen trochu moc!) a proto nevěří ani ve světskou spravedlnost, která by jim poskytla útěchu a zadostučinění. Rušení nevyhovujících zákonů, jejich novelizace ani zcela nové zákony přitom nic nevyřeší, neboť bez zásadní změny myšlení politiků, státních zástupců i soudců a bez důvěry občanů ve stát a spravedlnost musí nutně dojít k právní i mravní krizi celé společnosti.

 

Postupně se tedy vracíme do právního středověku anebo dokonce starověku a jsme opět na začátku – u nedostatku kvalitních knih, kvalitní filosofické výuky a mravního vzdělání. Bohužel to však ještě ani jediný ministr školství nepochopil, protože není-li v hlavě lampa vědění a poznání, nemůže z ní vyjít ani světlo, které by zbloudilým cestu ukázalo. Doplácíme na to všichni.

 

„Jako když je poražená věc znovu postavena nebo skrytá odhalena,

jako když se zbloudilému cesta ukáže nebo v temnotu světlo vnese,

ten, kdo oči má, ony věci vidí.“ (Závěr Buddhových rozprav)

V Plzni dne 13.6.2022