Čas sekerníků

Přestože již 28 let žijeme v údajně stabilizované demokratické společnosti, patrně ani největší optimista by se neodvážil říci anebo dokonce napsat, jak se oproti předlistopadové době zdokonalil náš právní řád, zlepšila práce policie, státního zastupitelství a soudů a rozvinulo pozitivní právní vědomí občanů. Ostatně takovou úvahu nelze nalézt ani v jediném periodiku ani v televizním programu – nikdo totiž nechce být považován za úplného blba. Občas sice zaznívá více či méně kvalifikovaná kritika předlistopadových prokurátorů a soudců, avšak při porovnání se současnou praxí lze poměrně snadno nabýt pochmurného dojmu, že pokud někteří dřívější prokurátoři a soudci byli bezcitní a nelidští, mnozí dnešní státní zástupci a soudci nejsou o nic lepší.

V minulém režimu byli v rezortu prokuratury a justice vždycky nejhorší „třídně uvědomělí“ prokurátoři a soudci (osvědčené stranické kádry), kterým chyběla uvážlivost, lidskost a cit pro přiměřenost a kteří mnohdy s fanatickým revolučním nadšením stíhali, trestali anebo dokonce společensky likvidovali skutečné anebo i domnělé „škůdce“ společnosti (ostatně podobně si počínali i inkviziční a fašističtí žalobci a soudci). Největšími fanatiky (sekerníky revoluce) byli nejen dosud smutně proslulí prokurátoři a soudci, ale i některé ctižádostivé prokurátorky a soudkyně s mentalitou rudé komisařky z Optimistické tragédie, které bez rozmyslu i sebemenšího citu pro přiměřenost stíhaly a přísně trestaly nejrůznější provinilce, jejichž trestná činnost byla někdy velice sporná.

Doba se sice změnila, provinilcům už nehrozí mučení, hrdelní tresty ani nucené práce v uranových dolech, avšak principiálně není současná trestní praxe o mnoho lepší. Zaslepených a prospěchářských fanatiků se v každém režimu najde vždycky dost a vždycky si naleznou prostor pro svoji seberealizaci, zvláště pokud jim to umožňují nejasné a křivolaké právní normy. Před rokem 1990 totiž byla kriminalita podstatně nižší a trestní zákon i trestní řád se neměnily přes třicet let, takže prokurátoři i soudci se v nich dokázali velice rychle orientovat, znění mnohých paragrafů znali nazpaměť a nemuseli se pokoušet o nějaké „objevné“ a krkolomné právní experimenty, jako to činí někteří dnešní státní zástupci a soudci. Naproti tomu jsou v současnosti kriminalizovány i takové činy, jejichž skutková podstata je mnohdy nesrozumitelná a společenská škodlivost (dříve společenská nebezpečnost) sporná a nepřesvědčivá. Přitom tresty za tyto nové „přečiny“ a „zločiny“ jsou mnohdy podstatně vyšší, než jaké byly kdysi ukládány za loupeže, krádeže, podvody, zpronevěry, rozkrádání majetku v socialistickém vlastnictví, těžké újmy na zdraví, „smrťáky“, kuplířství, znásilnění apod., a někdy dokonce ještě vyšší, než jaké jsou v současnosti ukládány za vraždu. Staří praktici mají s čím srovnávat a proto je při vynášení některých současných rozsudků až zamrazí, protože na ně zavane mrazivý inkvizitorský a „sekernický“ duch padesátých, šedesátých a sedmdesátých let minulého století. To, s jakou lehkovážností zacházejí státní zástupci a soudci s lidskými osudy a co jim navíc zcela beztrestně projde, si před 30-40 léty nedokázal nikdo představit ani v nejbujnější fantazii.

Konkrétních trestněprávních podivností by bylo možno uvést celou řadu. Například

je naprosto nepochopitelné, jak se mohl v údajně normální lidské mysli zrodit nápad

vazebně stíhat politiky pro politickou korupci (aneb kupčení s hlasy „něco za něco“),

která je sice evidentní nemravností, ale která stále funguje, protože za nečinného

přihlížení policie, prokuratury i posléze státního zastupitelství tu nerušeně bujela téměř

dvacet let a tudíž vytvořila jakýsi politický „usus“, který u těchto „provinilých“ politiků

jednoznačně odůvodňoval postup podle §§ 18 a 19 trestního zákona (tj. skutkový a právní

omyl). Nejvyšší státní zástupce jako garant zákonnosti v přípravném řízení trestním

přitom tehdy nevystoupil na televizní obrazovce, neřekl jasně „už dost politické korupci“

a přesvědčivě (a náležitě generálně výchovně) nezdůvodnil, proč napříště budou všechny

takové případy trestně stíhány. Pokud si byl jist, že jeho podřízení postupují právně

bezvadně, rozhodně to učinit měl a mohl. Protože však konzultační mezirezortní porady

již neexistují, státní zástupci nemohli předběžně znát stanovisko soudů a proto tento

dobrodružný pokus neuspěl. Lze tedy důvodně předpokládat, že politická korupce bude

pokračovat dál.

Nelze také rozumně ani právně vysvětlit, jak je možné, že

je nějaký obviněný po

poměrně dlouhou dobu protiprávně držen ve vazbě, a stejně tak nelze vysvětlit, jak je

možné, že je někdo dlouhodobě trestně stíhán a fakticky profesně i společensky

zlikvidován kvůli experimentálnímu výkladu nějakého nového ustanovení trestního

zákona, ačkoliv se poté ve světle výkladu práva ze strany Nejvyššího anebo Ústavního

soudu prokáže jeho nevina. Dříve sice byla korupce pouze okrajovou trestnou činností a

veřejné zakázky ještě neexistovaly (a tudíž ani manipulace s nimi), ale někdo musel onen

„děravý“ zákon o veřejných zakázkách vymyslet a někdo ho musel vědomě anebo

z nevědomosti schválit, čímž byl vytvořen široký právní prostor pro jeho zneužívání. Než

však policisté a státní zástupci přišli na to, jak zneužívání anebo obcházení tohoto zákona

postihovat, někdo se musel včas pořádně obohatit a nyní si získaného bohatství

s vědomím promlčení v klidu užívá. Nikdo ze zákonodárců si přitom nedovolí navrhnout

nepromlčitelnost takových majetkových deliktů, z nichž získaný majetkový prospěch stále

trvá (trvající zločin). Vždyť by přece byli sami proti sobě!

Novodobí „sekerníci“, kteří opožděně procitli ze spánku, tedy náhle kolem

sebe

kácejí „hlava nehlava“ („když se kácí les, létají třísky“), vytvářejí pokusné kauzy,

pokoušejí se „protlačit“ k soudu kdejakou fantastickou smyšlenku a vůbec nehledí na to,

že i relativně slušným lidem, kteří nikoho konkrétně neokradli, nepodvedli ani mu

neublížili a maximálně podlehli zištnému pokušení, ničí životy a dlouhodobě tím

poškozují i jejich děti. Vždyť pečlivá a hluboká analýza dosavadního způsobu života a

niterné motivace domnělého anebo i skutečného pachatele patří k základním právním i

mravním povinnostem státního zástupce i soudce! Nikoho z povolaných politiků ani

nejvyšších představitelů státního zastupitelství a justice přitom nezneklidňuje, že např. na

nezákonném zadržení i vazbě zúčastnění státní zástupci a soudci museli buď úmyslně

anebo z nedbalosti porušit zákon, protože není možné, aby zejména u tak závažného

institutu, jakým je vazba, byl přípustný rozdílný výklad příslušných ustanovení trestního

řádu. Přece platí zásada „iura novit curia“ (soudce zná zákon) a znalosti trestního řádu

musí být u státních zástupců i soudců všech stupňů totožné! Je proto nemožné, nepřípustné a absurdní, aby současně byly správné dva protichůdné výklady institutu vazby! Zejména nelze připustit, aby vazba byla používána jako psychický nátlak na obviněného, který i v současnosti bývá pod příslibem propuštění nucen k doznání (ostatně tato scestná nátlaková praxe byla přísně zakázána i v době tzv. totality – stačí se pouze podívat do komentáře k tehdejšímu trestnímu řádu). V případě nezákonné vazby tedy musel některý soudce udělat závažnou a neomluvitelnou chybu, a přitom klidně soudí dál, ačkoliv v normálně fungujícím právním státě by musel jako soudce okamžitě skončit.

Zkušenosti posledních let vedou k pochmurnému poznatku, že mnozí státní zástupci i soudci se s vědomím „procesní nezávislosti“ a faktické beztrestnosti chovají „jako utržení od řetězu“ a ve snaze o své společenské „zviditelnění“ a případné získání významnějšího „postu“ se snaží ulovit co nejvíce „skalpů“ významných osob, čímž se utvrzují ve svém pocitu významnosti, společenské nadřazenosti a morální převahy (nutno pouze připomenout, že morálka není totožná s mravností). Pro některé z nich jsou pak „lov“ a následné trestání jejich „úlovků“ skutečnou (scestnou) vášní, při které po určitém čase ztrácejí soudnost i lidskou tvář (tzv. profesionální podezřívavost nebo též paranoidní psychická deformace). Naprosté většině současných státních zástupců i soudců totiž evidentně chybí cit pro spravedlnost, slušnost, přiměřenost a lidskost (ekvita), protože z vlastní vůle se nad těmito základními podmínkami pro spravedlivou a přitom lidskou aplikaci práva nikdy nezamýšleli. Zejména jejich pohoršování nad lidskou zištností lze ve světle jejich vlastní zištnosti považovat za pokrytectví; stačilo totiž jen zaposlouchat se do jejich argumentů na podporu zvyšování platů státních zástupců a soudců a všem slušným občanům, z nichž mnozí žijí v obtížně představitelné nouzi, z toho muselo být špatně. Jak by se asi státní zástupci a soudci zatvářili, kdyby obžalovaný u soudu prohlásil: „Ano, přiznávám, byl jsem chamtivý, podlehl jsem pokušení! Ale chamtiví jste vy všichni! Kdopak to volal, že když se vám nezvýší platy, bude ohrožena vaše nezávislost?“

Zásadovost a přísnost k pachatelům nejrůznějších zločinů je vždycky na

místě, avšak představy o zločinném jednání jsou proměnlivé, zvláště když se jedná o nepromyšlené zákony na ochranu ekonomiky. Pokud je pak takový zákon pozměněn anebo dokonce zrušen, rázem se změní i pohled na údajnou trestnou činnost, které se jeho porušitelé kdysi dopustili. Stačí si pouze představit modelovou situaci, že by byl zrušen zákon o veřejných zakázkách č.137/2006 Sb., a přitom ti, kteří jej v době jeho platnosti porušili, by stále ještě byli ve výkonu trestu odnětí svobody. Ona totiž nejlevnější nabídka ještě nemusí být nabídka nejvýhodnější, o čemž např. svědčí mnohé „zpackané“ stavby za miliardy. Znamenitou „kulišárnou“ je také soustavné navyšování nákladů údajně nejlevnější firmy, které nakonec převýší i bývalou nejvyšší nabídku, protože se „na něco zapomnělo“ (např. na sociální zařízení).

„Stav práva lidského se stále do nekonečna mění,

a není v něm nic, co by mohlo trvat věčně.“

Codex Iustinianus, 1,17,2,18

(Jaromír Kincl – Dicta et regulae iuris; Karolinum Praha 1990, str.109)

Nemilosrdná spravedlnost, striktní poplatnost nejasnému textu zákona anebo

dokonce podvědomá zášť vůči údajným anebo skutečným provinilcům (nechuť, odpor,

antipatie) se mohou velice snadno zvrtnout v nelidskost a krutost, zvláště pokud je jimi

potlačováno vlastní (byť podvědomé) špatné svědomí. Pouze ten, kdo se sám oprostil od

prospěchářství, zištnosti a rozmařilosti a důsledně je vykořenil ze svého nitra, může nejen

kvalifikovaně a hodnověrně hodnotit cizí mravní pochybení, ale dokáže i s vlídným

nadhledem a pochopením vnímat všechny lidské slabosti, vyjma neomluvitelného a

surového kořistnictví, sobectví, krutosti a násilí. Pro takové odporné skutky neexistuje ani

omluva, ani pochopení. Pouze v takových případech je na místě příkladná tvrdost, která

zastraší potencionální napodobitele takových jednání (generální prevence) a uspokojí

trýznivý pocit křivdy poškozených (satisfakční funkce trestu). Pravému (ctihodnému)

soudci však spíše než nelítostná spravedlivost (spravedlnost a spravedlivost nejsou totéž!)

sluší nejen již zmíněná pečlivá analýza niterné motivace pachatelů trestné činnosti

(subjektivní stránky trestného činu), ale i přiměřené pochopení, vlídnost a soucit vůči

lidem, kteří až doposud žili řádným způsobem života a ve svém významném společenském

postavení pouze momentálně podlehli zištnému pokušení (mravně selhali), aniž ovšem

komukoliv konkrétně uškodili. Nikdo není dokonalý a právo je pouze minimem mravnosti!

Kdo je mravně dokonalý a zcela bez viny, nechť první hodí kamenem! Pro takové selhavší

provinilce (zejména účastníky úplatkářství) je proto nejpříhodnějším trestem trest

peněžitý anebo i trest zákazu výkonu funkce, ale k čemu může být dobrý trest odnětí

svobody, zvláště pak trest dlouhodobý, který je pro ně fakticky společensky i profesně

likvidační? To státní zástupci a soudci tak lační po okázalém vítězství, pokoření a

společenské likvidaci těchto provinilců? To nedokáží domyslet důsledky své farizejské

„spravedlivosti“, která se tak snadno mění v bezcitnost a krutost? To chtějí zastrašovat

představitele místní samosprávy, kteří si při křivolakém výkladu našich právních norem

už nemohou být ničím jistí, přestože mají tu nejlepší vůli prospět své obci? Pochopení,

vlídnost a soucit se ovšem nesmějí zvrtnout v nepřiměřenou shovívavost a naivní víru

v možnost převychování niterně zkažených zločinců, zejména programových zlodějů,

podvodníků, lupičů, defraudantů, dealerů drog a násilníků (literární Jean Valjean je totiž

vymyšlen!). Právě proto má mimořádný význam zejména zásadová a přesvědčivá řeč při

čtení obžaloby i při vynášení rozsudku; právě proto je také tak důležité filosofické a

psychologické vzdělání, které však téměř všem státním zástupcům i soudcům chybí. Tak

jako Galénos ve 2.stol.n.l. říkal, že dobrý lékař musí být i dobrým filosofem, pak totéž

platí i o právnících.

Nelítostná a mstivá aplikace práva nepatří do Evropy, ale spíše do Afriky anebo

Středního východu. Civilizované a kultivované trestní řízení proto musí být vedeno

moudře, uvážlivě, spravedlivě, poctivě, slušně, přiměřeně a lidsky (tj. mravně). Právě

proto jsou mnozí dnešní domýšliví a sebejistí státní zástupci a soudci předmětem

rozhořčené kritiky občanů, protože nejenže nemají ani špetku citu pro přiměřenost

(proporcionalitu) a vyšší spravedlnost (ekvitu), ale na co sáhnou, to pokazí a „kam

šlápnou, tam sedm let tráva neroste“. Stačí jen pozorovat jejich chování, výsledky jejich

práce anebo si poslechnout nebo přečíst jejich výroky (z nichž mnohé jsou matoucí,

polopravdivé anebo přímo lživé), a „laik se diví, odborník žasne“. To je opravdu

nezbytně nutné šířit kolem sebe nejistotu, strach a zděšení? Přestože v důsledku jejich

mravní mělkosti, nerozumnosti, nevědomosti a samolibé přezíravosti jsou nejzákladnější

mravní i právní hodnoty mrzačeny a zašlapávány do špíny, bláta a prachu, ve své pýše se

patrně domnívají, že svými rozhodnutími vedou občany k (ustrašené) kázni a budují nejen

jejich pozitivní právní vědomí, ale i neochvějné pilíře právního státu. „Ať si mne

nenávidí, jen když se bojí!“ (Caligula). Kdybychom však provedli hlubokou

psychoanalýzu jejich mysli, patrně bychom záhy zjistili, že ve skutečnosti jim záleží pouze

na jejich společenském postavení a platech, které ani zdaleka neodpovídají výsledkům

jejich práce. V důsledku nejasnosti a rozporuplnosti našeho platného práva se proto i

jejich přičiněním prohlubuje všeobecná mravní i právní dezorientace a stav pilířů našeho

právního státu hrozí zhroucením.

Celou tuto neutěšenou situaci je však nutno vidět i ze širšího úhlu pohledu a je

nutno se ptát po její příčině. Zákonitě se totiž nabízí otázka, kdo a proč vypustil z láhve

džina chamtivosti, který ovládl celou naši společnost? Kdo a proč tady vytvořil takové

právní prostředí, které svádí i dosud slušné lidi na scestí? Nic takového tu v dřívějších

dobách nebylo a náhle z dosud nevyjasněných příčin byly podniknuty rozsáhlé policejní

razie a stíháni politici, ředitelé, náměstci, starostové, lékaři, stavitelé apod., takže někdy

lze opravdu nabýt dojmu, že byl odstartován novodobý „hon na čarodějnice“. Je sice

pravdou, že mnozí z takto postihovaných se chovali zištně, ale stejně tak je pravdou, že

vcelku pochopitelně (byť nikoli omluvitelně) podlehli úmyslně vytvořenému pokušení.

Kdo to po listopadovém převratu hovořil o tom, že neexistují „čisté“ a “špinavé“ peníze?

Kdo to tak propagoval „rozjezd ekonomiky za každou cenu“? Kdo nutil banky poskytovat

i mnohamilionové rizikové úvěry, aby se ekonomika “rozpohybovala“? Kdo je tak

mravně odolný a filosoficky vyspělý, aby dokázal okamžitě rozpoznat pravou podstatu

věci a včas zvolat „apage Satanas!“ (Odstup, Satane)? Vždyť ani ve školách se o

mravnosti nic neučí, protože „mravnost je odtržená od reality a žáci by se tomu smáli!“

(konkrétní výrok učitelek základních škol). Takže pokud chce někdo s takovým zpožděním

napravovat mravně i právně rozvrácenou společnost tvrdými tresty, pak je to cesta do

pekel. Začít je třeba ve školách všech stupňů a na právnických fakultách, protože jen

dlouhodobá a důsledná mravní výchova přinese časem své ovoce. Na opožděném

odhalení původců mravního i právního rozkladu této společnosti stejně nemá nikdo zájem

a jejich potomci se už k nekalému původu rodinného majetku nepřiznají.

Největší zneklidění vzbuzuje cílená, nepoctivá a zákeřná manipulace veřejným míněním, kdy jsou i z nedůvodně stíhaných osob pro korupci anebo nejrůznější (nezřídka smyšlené) hospodářské delikty vytvářeni „zlí“ a „zkažení“ nepřátelé státu, kteří vlastně mohou za všechny naše problémy. Nepřipomíná to cílené odvádění pozornosti od skutečných viníků? Značný podíl na této situaci mají zejména někteří novináři, kteří mají z utrpení jiných lidí škodolibou radost a jsouce motivováni niternou závistí (sami totiž tolik peněz nikdy neměli), matou veřejnost polopravdami i lhaním a údajným viníkům (kteří ještě nejsou pravomocně odsouzeni) přejí co nejvyšší tresty. Až příliš to připomíná padesátá léta, kdy záměrně zmanipulovaní lidé požadovali nejvyšší tresty pro údajné rozvraceče a škůdce republiky. Není pravdou, že historie se opakuje, stále znovu se opakují lidské nectnosti a chyby. Pokud tedy někoho uspokojuje utrpení jeho bližního, měl by navštívit psychologa anebo psychiatra a pochlubit se mu, z čeho získává kladné emoce. Kdyby se sám nad sebou poctivě zamyslel, pak pokud zcela neztratil soudnost, musel by se sám před sebou stydět.

Tato společnost je těžce nemocná a tuto nemoc jí přivodili ti, kteří vlastní slávu, zisk a prospěch povýšili na nejvyšší stupeň hodnotového „žebříčku“ a ještě tuto scestnou představu vnutili ostatním lidem jako následováníhodnou normu chování. Jak se lze potom divit, že je ostatní lidé napodobují? Proto potřebujeme zkušené a odborně i filosoficky vzdělané „lékaře“, avšak místo nich máme pouze fanatické „inkvizitory“, „sekerníky“ a „hrobaře“, kteří vůbec nechápou, oč ve skutečnosti jde a do jaké propasti nás vedou.

„Temnou nocí nad propastí slepec na slepém koni jede.“ (čínské přísloví)

Jednou i současní rozhorlení a „zdivočelí“ státní zástupci a soudci zestárnou a pokud budou ještě schopni sebekritického pohledu na svoji bývalou praxi, možná zjistí, že za celý život nic dobrého nevykonali, nikomu neprospěli a šířili kolem sebe jenom strach, nespravedlnost, krutost, zášť a zlobu. Nikdo jim nepoděkuje, nikdo si na ně v dobrém nevzpomene a skončí jako protivní, popudliví, podezřívaví a zahořklí důchodci, kteří budou svému okolí jenom na obtíž. O jednom takovém bývalém soudci se vyprávělo, že když už hodně zestárl, tloukl prý na záchodě holí do podlahy a vynášel přitom rozsudky.

Všechny nás čeká stáří, ale jen málokdo dokáže poctivě zhodnotit svůj život a prožít stáří s čistým svědomím. Jen pošetilec proto myslí pouze na svůj současný prospěch, úporně se dere do popředí, straší lidi, získává kladné emoce z trestání jiných, podlézá mocným, shromažďuje majetek a vůbec neuvažuje nad tím, co ho za jeho bezcitnost, prodejnost a kupčení se sebou samým jednou čeká. Vyjma nepoučitelných fanatiků, hlupáků a bláznů dostihne svědomí každého.

„Těžké je bojovat se žádostivostí,

neboť co si přeje, kupuje si za duši.“

Hérakleitos z Efesu – asi 544-484 př.n.l.

(F.Ch.Kessidi – Hérakleitos. Nakladatelství Svoboda 1985, str.123)

V Plzni dne 14.4.2015 (aktualizováno 22.9.2018)