Chammurabi může být stále aktuální

Chammurabi pocházel ze semitského etnika Amoritů a jeho otcem byl babylónský král Sín-Muballit. Možná bude na místě učinit v tomto bodě malou historicko-věroučnou odbočku a vysvětlit, že „Sín“ byl v Mezopotámii všeobecně uctívaný bůh Měsíce a jeho vyznavačem byl i Abrahámův otec Táre. Měsíc byl poté uctíván i archaickými Židy až do doby Mojžíšem nařízeného monoteismu, od nich toto uctívání převzali Nabatejci v Petře, počínaje Mohamedem převzali symbol měsíce i všichni Arabové a podle boha Měsíce se také dodnes jmenuje Sínajský poloostrov. Takže tradice užívání tohoto jména sahá až do hlubokého dávnověku a Arabové vůbec netuší, že mají ve znaku starý pohanský symbol.

Chammurabi byl významný král, který nejenže vedl řadu válek, ale dal i písemnou formu do té doby užívaným právním zvykům (obyčejům). Jeho nejvýznamnějším činem bylo sepsání zákoníka, který je jedním z nejstarších zákoníků na světě a je uložen v pařížském Louvru. Jeho stěžejní právní zásada „oko za oko, zub za zub“ přežila skoro 4000 let, stala se základem Mojžíšových zákonů (2.Kniha Mojžíšova, kap.21/24-27) a dodnes je v té nejprimitivnější formě i základem islámského práva šárí´a. Dnes by jistě lékaři nehrozilo, že by za nezdařilou operaci oka byl připraven o oko vlastní, zubaři by nebyl vytržen zub, pokud by o něj svojí nedbalostí připravil svého pacienta, nebyla by zlomena kost toho, kdo ji zlomil jinému, a ani dítěti by nebyla uťata ruka, kdyby udeřilo svého otce. Tato zásada je proto odmítána jako přežitek minulosti, avšak existuje jediný případ, kdy je rovnovážná odplata zcela na místě a nepochybně i v současnosti může plnit důležitou preventivní funkci před jedním z nejodpornějších zločinů. Tímto zločinem je křivé obvinění, které již mnoha nevinným lidem zničilo pověst, rodinu, zaměstnání i život. Co tedy pravil Chammurabi před cca 3 700 léty?

„Pokud někdo někoho křivě obviní, budiž potrestán týmž trestem, který hrozil anebo byl vykonán na tom, kdo křivě obviněn byl.“

Chammurabiho zákoník byl vytesán na kamenné stéle klínovým písmem, jehož překlad se vcelku pochopitelně po téměř 38 stoletích různí. Jeden z překladů zní např. takto: „Jestliže někdo někoho obvinil a uvrhl na něj podezření z vraždy, avšak neusvědčil jej, bude ten, kdo ho obvinil, usmrcen.“ JUDr.Vladimír Souček, autor kapitoly „Mezopotámie“ v učebnici „Světové dějiny státu a práva ve starověku“ (Orbis Praha 1963, str.81) vysvětluje tuto zásadu takto:

„Trestné činy křivého svědectví. Stejně jako v případech křivého obvinění je osoba, která křivé obvinění vyslovila, potrestána týmž trestem, jaký by stihl nařčeného, kdyby se křivé obvinění podařilo dokázat (důsledně provedená zásada odvety), je i v případě křivého svědectví postižena osoba podle charakteru sporu, v němž křivě vypovídá.“

Nejblíže pravdě je tedy patrně překlad, který zohledňuje „důsledně odplatný účinek“ u všech případů křivého obvinění, nikoli tedy pouze u obvinění z vraždy. Přesně takový případ se stal v r.1975 v městečku Starý Plzenec u Plzně, kdy místní občanka udala svého manžela, že pohlavně zneužil svoji dceru. Občan H. byl proto zadržen a při výslechu uvedl, že přišel domů opilý, vůbec si nepamatuje co dělal, ale připustil, že se v opilosti „možná přehmátl.“ Protože jeho dcera výpověď matky potvrdila, skončil ve vazbě a poté u soudu dostal 3 roky nepodmíněně. Za půl roku však přišla na tehdejší prokuraturu jeho plačící šestnáctiletá dcera a řekla, že si to všechno její matka vymyslela, aby se táty zbavila, že jí naslibovala, jak se bez něho budou mít dobře, a teď je to hrozné, protože si domů vodí chlapy.

Nastal tedy důvod k nařízení obnovy řízení. Občan H. byl následně z vězení propuštěn a byla podána obžaloba na jeho dceru pro křivé svědectví a jeho manželku pro křivé obvinění a návod ke křivému svědectví. Dcera H. byla mladistvá, nechala se zmanipulovat a tak dostala pouze podmíněný trest odnětí svobody. Ohledně manželky H. však nastala přesně situace pro použití Chammurabiho zákoníka. U hlavního líčení jsem tehdy doslova ocitoval výše uvedené ustanovení a řekl jsem: „H. dostal 3 roky, nechť je jeho manželka potrestána stejně.“ Přítomná advokátka, se kterou jsem jinak velice dobře vycházel a velice jsem si jí vážil pro její korektnost, spráskla ruce a zvolala: „Jéžíšmarjá, von nám sem zatahuje Chammurabiho!“ Soudce sice paní H. také potrestal pouze podmíněným trestem odnětí svobody, leč i po těch 47 letech jsem pevně přesvědčen, že přesně v takových případech je zásada „oko za oko, zub za zub“ plně na místě.

Desítky, možná i stovky mužů by mohly vyprávět hrůzostrašné historky o tom, jaké utrpení jim způsobily jejich prolhané manželky, družky, milenky anebo i pouhé „zlatokopky“, které je obvinily ze znásilnění, pohlavního zneužívání dětí apod. Rozhodně se nechci zastávat opravdových násilníků a sexuálních predátorů, protože pokud se takového jednání opravdu dopustili, zaslouží si přísný trest (mnohé takové jsem k soudu skutečně pohnal a dosáhl i jejich přísného odsouzení). Až příliš mnoho takových případů však v poslední době končí zprošťujícími rozsudky, neboť mnohdy až u soudu vyjde najevo, že se jednalo o lživé a záštipné obvinění, jehož cílem bylo „ublížit a zničit“; přičemž zle zamýšlená újma na cti byla i přes zproštující rozsudek skutečně napáchána. Je také pozoruhodné, jak v souvislosti s feministickým hnutím „me too“ se mnohé ženy (zejména v USA a ve Velké Británii) po mnoha létech náhle velice přesně rozpomínají na údajně utrpěná sexuální příkoří, barvitě je líčí senzacechtivým novinářům a spoléhají na to, že jejich klevetami pošpiněný muž raději zaplatí vysoké „výpalné“, než aby se nechal dále vláčet tiskem. Je to hanebnost, podlost a špinavost – prostě to nejhorší, co některé ženy dokáží ve své bujné fantazii anebo i zištnosti vyprodukovat. Přesně v takových případech by proto měla být používána zásada „oko za oko, zub za zub“, neboť je nejen nadčasová a argumentačně přesvědčivá, ale je to i jediná smysluplná cesta, jak odstrašit některé ženy od jejich zákeřného a ničivého tažení proti mužům.

Níže uvedené citáty (a je jich pouhý zlomek) pocházejí z knihy „Oceán příběhů“ od kašmírského bráhmana Sómadévy z 11.stol.n.l. (Nakladatelství Odeon 1981). Rozhodně nechci podněcovat nedůvěru k ženám, avšak je pravděpodobné, že mnozí muži v citátech poznají i charakteristiky a chování některých současných žen, zvláště pokud s nimi mají vlastní nedobré zkušenosti:

„Napřed se zrodila lež a hned potom zlé ženy.“

„Kdo pozná z krásného obličeje ženy, jaký zločin má za lubem? Zlá žena je jako koberec lotosů, pod jehož rozkvetlými květy se skrývá krokodýl.“

„Kdo by co svedl s divokou řekou či ženou?“

„Bytost zvaná žena je jistě složena z nektaru a jedu – je-li někomu nakloněna, je mu nektarem, avšak odvrátí-li se od něho, stane se mu jedem.“

„Důvěra ve slova ženy zabíjí soudnost i ve velkých mužích.“

Ustanovení o přísném postihu křivých obvinění by však mohlo i mělo mít i mnohem širší dosah. „Křivými“ ženami oblíbená křivá obvinění mužů ze sexuálních deliktů totiž nejsou až tak častými jevy, jako jsou křivá obvinění politiků, představitelů místních samospráv, policistů, podnikatelů apod. (mužů i žen!), kteří jsou mnohdy trestně stíháni a profesně i společensky zcela zničeni v důsledku fantasmagorií státních zástupců anebo i soudců. Tisíce zprošťujících rozsudků totiž hovoří naprosto jasně. Stačí si pouze pročíst statistiky, poslechnout si alibistická vyjádření vedoucích státních zástupců anebo si zjistit, kolik stovek milionů Kč bylo zaplaceno jako odškodnění za nezákonný úřední postup. Přitom pokud jsou důkazy proti obviněným cíleně „vyráběny“ tak, jako se to dělalo při politických procesech v padesátých letech minulého století, anebo je s nimi v neprospěch obviněných úmylně manipulováno, měly by být takové prohřešky (či spíše zločiny) proti profesní etice trestány stejně přísně jako křivá obvinění. Posledním takovým excesem policistů a státních zástupců, který po deseti letech soudních tahanic skončil pravomocným zprošťujícím rozsudkem, je případ bývalé ministryně obrany JUDr.Vlasty Parkanové, které fantazírující policisté a státní zástupci zničili profesní kariéru i osobní život. „Vyšetřování skončilo, zapomeňte!“

V r.2014 jsem publikoval článek „Kulhající trestní zákon“ (Právní revue 6/2014), ve kterém jsem navrhl, aby do trestního zákona byl umístěn i paragraf „Zbavení osobní svobody z nedbalosti.“ Pro úplnost argumentace tento návrh ocituji, včetně tehdy připojené vysvětlivky:

„Kdo jiného z nedbalosti zbaví osobní svobody tím, že poruší důležitou povinnost vyplývající z jeho zaměstnání, povolání, postavení nebo funkce a uloženou mu podle zákona, bude potrestán…“

Vysvětlivka: Toto ustanovení především směřuje proti nezodpovědnému výkonu funkce policistů, státních zástupců anebo trestních soudců, kteří prokazatelně bez patřičných důkazů a právních důvodů někoho omezili na svobodě. Právo na takový omyl totiž neexistuje (stejně jako neexistuje u jiných profesí) a nelze tolerovat, aby bezdůvodné uvěznění nevinných občanů nebylo postiženo přiměřeným trestem.“

Což by nemělo být trestné, když z prostého lajdáctví, neschopnosti, hlouposti anebo dokonce v něčím zájmu jsou lidé zavíráni do vězení? Případů tohoto druhu jsou také desítky – a nic se neděje, protože osobní odpovědnost státních zástupců a soudců je stále tabu. Kdyby ovšem státní zástupci před podáním obžaloby přibrzdili své emoce i paranoidní představy a pečlivě uvážili, zda pro svá podezření mají spolehlivé důkazy (pouhá věrohodnost totiž nestačí, protože „věřit“ znamená „nevědět“) a zda jsou schopni u soudu prokázat jejich pravdivost, patrně by kriminalita „zájmových osob“, na jejichž náležitě medializovaném postihu se někteří státní zástupci chtějí proslavit, rapidně poklesla. Na takové „nafouknuté“ a později v tichosti „do ztracena vyšumělé“ skandální případy si totiž všichni dobře pamatujeme. A nic se neděje, vše je zdánlivě v pořádku. Není tomu tak a právní nejistota i napětí ve společnosti proto stále stoupají.

Ujasněme si tedy situaci – v tomto státě neexistuje spravedlnost, protože neexistuje ani rovnost občanů před zákony a zdravým rozumem. Státním zástupcům i soudcům se totiž velkoryse promíjejí pracovní zmetky či dokonce úmyslná porušování zákonů, zatímco totéž je u ostatních společensky „méně hodnotných“ občanů přísně postihováno. Kromě toho soustavně popuzují občany svými extrémními finančními nároky, ze kterých nehodlají slevit ani v období nutných úsporných opatření Taková okázalá nerovnost ovšem není typickým rysem demokracie, ale totalitní arogance a zvůle.

Chammurabi byl sice totalitní a dá se říci i krutý vládce, ale na rozdíl od mnohých našich „demokratických“ politiků a vládců dokázal perspektivně myslet. Jeho právní zásada „oko za oko, zub za zub“ proto přetrvala tisíce let, neboť kromě ostatních funkcí trestu (ochranné, odplatné a výchovné) ještě uznávala psychologicky významnou funkci satisfakční, tj. uspokojení poškozených z potrestání pachatele. O takové funkci trestu se přitom žádná současná učebnice trestního práva hmotného nezmiňuje. Přitom tuto funkci trestu přesně vystihuje i tento literární výrok ptáčníka Ardžanaky z indického hrdinského eposu Mahábháratam (asi 5.stol.př.n.l.):

„Ti, kteří našli pokoj duše, přisuzují každé dění bohyni času (Kála). My však, nevědomí hříšní tvorové, nerozumíme vaší vznešené filosofii. Nad zlosynem vykonáme spravedlivý trest, tím se naše mysl utiší a naše zlost vyprchá.“

Naše zákony nezřídka nepřežijí ani jedno celé volební období Poslanecké sněmovny a Senátu, protože takové nadčasové a perspektivní myšlení naši slovutní právní teoretici ani zákonodárci nemají. Je tomu tak proto, že pohrdli učením „právních obrů“, kteří po celá tisíciletí budovali stabilní právní řády, ve své pýše „právních hlemýžďů“ se nimrají v nesmyslných detailech a domnívají se, že svými naivními pseudodemokratickými představami vytvoří nový právní svět. Zatímco jméno Chammurabiho budou znát lidé i za další staletí, co zůstane po nich?

V Plzni dne 14.1.2022