Civilizace na scestí

         Rasismus je neoprávněný a nespravedlivý útlak anebo společenské znevýhodnění jiného národa, národnosti anebo etnika pro jeho barvu pleti. Typickým příkladem je rasová odloučenost (apartheid). Rasismem tedy není národnostní anebo náboženská nesnášenlivost, která je nezřídka velice častá i mezi příslušníky jedné rasy.  

         Antirasismus je odpor proti rasismu, který je buď pravý anebo nepravý.

         Pravý antirasismus je oprávněným a spravedlivým projevem odporu proti prokazatelnému rasovému útlaku (např. proti apartheidu).

         Nepravý antirasismus je účelové, nespravedlivé, neoprávněné a nepoctivé obviňování příslušníků jiné rasy z rasismu, v zájmu dosažení vlastního neoprávněného a nespravedlivého zvýhodnění anebo obhajoby vlastního asociálního nebo kriminálního jednání. Nepravý antirasismus je tedy fakticky rasismem naruby a přesně takovým nepravým antirasismem je hnutí BLM.  

         Rasismem není nesnášenlivost majoritní společnosti k převažujícímu pohoršlivému způsobu chování příslušníků společnosti minoritní, především pak ke zločinnosti. Jakékoliv takové označení je tedy lživé a nepoctivé. Naše majoritní společnost má např. již dlouholeté a velice nedobré zkušenosti s minoritní společností Romů, přičemž podobné zkušenosti mají i ve Francii, Itálii, Velké Británii anebo v Kanadě, kam příslušníci tohoto „utlačovaného“ etnika vycestovali s vidinou finančně výhodnějšího a hlavně bezpracného způsobu života. Mnozí Romové totiž označují za rasismus tyto požadavky naší majoritní společnosti, které považují za neoprávněné a diskriminační:

• aby dodržovali zákony a ctili soudní i úřední rozhodnutí,
• aby nekradli, neloupili, nelhali, nepodváděli a nelichvařili,
• aby nepřepadávali a neterorizovali své „bílé“ (i „žluté“) spoluobčany,
• aby nebyli hluční, drzí a násilničtí ke svým spoluobčanům,
• aby platili jízdné v hromadných dopravních prostředcích,
• aby v obchodech a úřadech stáli ve frontě a nepředbíhali,
• aby jezdili s řidičským průkazem a technickým průkazem vozidla,
• aby řádně chodili do školy a do školy posílali i své děti,
• aby děti řádně vychovávali a neučili je lhát, lenošit, krást a podvádět,
• aby udržovali čistotu svého bydliště a jeho okolí,
• aby v samoobsluhách neohmatávali chléb a pečivo špinavýma rukama,
• aby dodržovali noční klid a nerušili ostatní občany hlukem,
• aby řádně a včas platili nájemné i daně,
• aby přijali takovou práci, na jakou mají kvalifikaci,
• aby chodili do práce včas a řádně pracovali,
• aby se neživili krádežemi, podvody, loupežemi, prostitucí, kuplířstvím apod.

Mnozí naši romští spoluobčané se vyznačují neuvěřitelnou schopností porušovat všechny možné zákony a předpisy, přičemž jejich mnohdy samozvaní představitelé taková chování označují za tradiční národní zvyklosti, které Romům umožňují přežití v majoritní společnosti a které by proto majoritní společnost měla tolerovat, pokud nechce být označena za rasistickou. Podobnou mentalitou se vyznačují i nejrůznější imigranti z Afriky a Středního východu, kteří v některých západoevropských zemích vytvářejí nebezpečná rasistická území (no-gone zóny) a domáhají se tolerance vůči svým nezřídka archaickým a primitivním zvyklostem, včetně islámského práva šárí´a. Tuto drzost vůči svým hostitelům však omlouvají i mnozí proklamativní obhájci lidských práv a naivní humanisté, kteří tak však činí nikoli z hlubokého vnitřního přesvědčení, ale aby levně získali „politické body“ nebo uspokojivý pocit svatosti, anebo aby zvýšili svůj subjektivní pocit morální převahy nad svými „zaostalými“ spoluobčany, kteří se nad takovým chováním pohoršují. Obdobná situace je i v USA, kde převážná většina Afroameričanů se opravdu chová jako „utržená od řetězu“ a svůj „oslnivý“ intelekt prezentuje zejména při živelných pohromách provázených pleněním, anebo při uměle vyvolaných rasových bouřích, při kterých obvykle dochází k násilnostem, žhářství a drancování. Na záběrech z těchto událostí totiž nikoho jiného než Afroameričany neuvidíte. Také tam však tito „antirasisté“ nalézají četné obhájce, kteří zlehčují i jejich zjevné zločiny.

         Škála kriminálního chování Romů (a podobně i mnohých Afroameričanů a přistěhovalců, kteří s nimi mají mentálně mnoho společného) je velice široká – počínaje řízením motorových vozidel bez řidičského oprávnění a v podnapilém stavu, přes rvačky, krádeže, loupeže, znásilnění, podvody, těžká ublížení na zdraví, obchod s drogami, vydírání, kuplířství až po loupežné vraždy. Čím větší je přitom koncentrace příslušníků těchto minorit, tím stoupá nejen jejich sebejistota a drzost, ale i agresivita a kriminalita. Mnohá města v Evropě i v USA by o tom mohla vydávat chmurné statistiky, které jsou však z politických důvodů zamlčovány anebo zkreslovány. Výrazná je i násilná a majetková kriminalita minoritní mládeže a nezletilců a není žádnou výjimkou, kdy např. více jak polovina členů početné romské anebo afroamerické rodiny již byla soudně trestána anebo sedí ve vězení. Přestože se kriminalita zvyšuje i v majoritní části společnosti, její procentuální podíl je v minoritních společnostech podstatně vyšší.  

         Není tedy pravdou, že by naší „bílé“ populaci vadila jiná barva pleti; naopak jí principiálně jakékoliv závadové, asociální anebo kriminální chování, ať už se jej dopustí kdokoliv. Naproti tomu je pravdou, že mnohým našim „tmavším“ spoluobčanům velice vadí, když si je někdo „bílý“ dovolí při jejich činnosti a nezřídka i bezuzdném řádění napomenout anebo se na ně pouze podívat, protože jsou „citliví“ i na „rasistické pohledy anebo posunky“ (podobně se předvádějí i někteří přecitlivělí hráči na fotbalových stadiónech, kteří nesportovní simulací svého „ublížení“ sledují skandalizaci protivníka a odvedení pozornosti od své špatné hry). Vzápětí proto následují hrubé nadávky, rasistické urážky, pohrůžky násilím anebo dokonce napadení. Nelze se proto divit, že mnozí naši spoluobčané nejenže Romy nesnášejí, ale také se jich obávají, a to zejména občané starší, kterým takové chování vadí mnohem více. Mnozí z nich totiž ještě pamatují doby, kdy ulice byly čisté a slušnost byla pravidlem a nikoli výjimkou. Je také smutnou pravdou, že na naše starší spoluobčany si romské kapsářky a podvodnice anebo romští násilníci snadno troufnou, protože využívají jejich důvěřivosti anebo bezmocnosti.

         Stojí za povšimnutí, že Romové ani příslušníci jiných minoritních národností a etnik se za své závadové chování zásadně neomlouvají a dokonce jsou schopni i oprávněný policejní zákrok a svůj trestní postih označovat za rasismus. Naproti tomu slušní občané jsou cíleně manipulováni k tomu, aby se vůbec neodvažovali chování Romů, Afroameričanů anebo migrantů kritizovat, protože jinak si vyslouží označení za rasisty. Ti všichni sice požadují rovnost práv, avšak o rovnosti povinností slyšet nechtějí.

         Oblíbeným argumentem Romů o rasismu (a podobně i Afroameričanů a arabských i afrických přistěhovalců do Evropy) je obtížné získání práce. Když však chodili do školy (pokud tam vůbec řádně docházeli), nedbali na napomínání učitelů, aby se řádně učili. Mnozí migranti se také nechtějí učit jazyk majoritní společnosti a proto se obtížně sžívají s cizím prostředím. Nyní jsou vlastní vinou bez vzdělání, bez kvalifikace a tudíž na trhu pracovních sil hůře hledají uplatnění. Vinu za tuto situaci však nespatřují ve vlastní lenosti a neochotě vzdělávat se, ale v „rasistické“ společnosti, která jim neposkytuje práci co nejméně namáhavou a přitom honorovanou stejně jako u vysokoškolsky vzdělaného odborníka. Mnohdy je také za rasismus označována i neochota některých zaměstnavatelů poskytnout jim práci, ačkoliv skutečným důvodem jsou dlouholeté záporné zkušenosti s jejich nekázní, nedostatkem pracovních zkušeností, nedodržováním bezpečnostních a hygienických předpisů, krádežemi apod.

         Nejhorší situace nastává tehdy, pokud si příslušníci různých minorit zvyknou na to, že vzhledem k jejich nedostatku kvalifikace a pracovních návyků pro ně není na trhu práce dostatek jimi přijatelných nabídek. Pokud totiž dlouhodobě nepracují a považují systém sociálních podpor za jediný vhodný způsob obživy, mnozí z nich úplně ztratí motivaci k sebevzdělávání a ke smysluplnému začlenění do společnosti. Stane-li se však tento osvědčený způsob chování dlouhodobým zvykem, postupně se stane i součástí jejich genetické vybavenosti a z těchto etnik pak zákonitě vyrostou rození příživníci, asociálové a zločinci, kteří budou všude na světě všem slušným lidem na obtíž a kterých přitom bude v těchto iracionálně vytvořených příznivých podmínkách stále přibývat. Za takových okolností bude averze jakékoliv majoritní společnosti k jejich způsobu života narůstat, což zákonitě skončí násilnými střety.   

         Nelze zakrývat skutečnost, že část našich spoluobčanů má skutečně rasististické názory. Jsou to však nejen „bílí“ občané, ale i Romové, kteří svůj záporný vztah k „bílé rase“ (gádžům) dávají zpravidla najevo pod vlivem alkoholu nebo drog anebo ve výrazné početní převaze. Podobná situace je však všude v Evropě i v USA, kde „utlačovaní“ příslušníci minorit nepoctivě a lživě poukazují na údajný útlak ze strany „bílé rasy“, aby tak nalezli opodstatnění své následné řádění a rabování. Stačí pouze oprávněný policejní zákrok „bělošského“ policisty proti ozbrojenému „černošskému“ násilníkovi, opilci anebo drogovému dealerovi a okamžitě povstanou stovky cíleně poštvaných „antirasistů“, kteří poté vyvolávají rasisticky motivované pouliční války.

         Snahy vystrašených „bělošských“ politiků o ústupky a usmíření jsou pouhým přiléváním „olejem do ohně“, protože „s jídlem roste chuť“ a veškeré projevy smířlivosti jsou „antirasisty“ považovány za slabost. Přírodní (naturální až primitivní) „antirasisté“ se totiž podle přírodního práva silnějšího okamžitě na „slabší kus“ vrhnou a zneužívají příhodné situace ke stupňování nesmyslných útoků a požadavků, počínaje kácením soch skutečných anebo domnělých „bělošských otrokářů“ a „rasistů“. Ve své nevzdělanosti a hlouposti si však neuvědomují (a jejich prohnaní vůdci jim to cíleně zamlčují), že těm „bělošským otrokářům“ musel někdo ty černošské otroky prodat a že stejnými otrokáři (a mnohdy ještě horšími) byli tedy i jejich dávní černošští králové, Arabové a arabští piráti, kteří mají na rukách krev statisíců obětí. Stačí si pouze přečíst cestopisy Livingstona a Stanleyho a nad brutalitou černošských a arabských otrokářů v hrůze ustrnete. Oběťmi otrokářů a arabských pirátů přitom byli i obyvatelé Evropy, přičemž tyto činy jsou úmyslně zamlčovány a nikdo se za ně nikdy neomluvil.

         Protože nedůtkliví „antirasisté“ neustále vyhledávají a dokonce si vymýšlejí „rasistické“ nepřátele, začala je urážet i „bělošská“ literatura a klasická hudba, protože z jejich řad totiž žádný významný spisovatel ani hudební skladatel nevzešel. Proto např. ve Velké Británii usilují o zrušení této výuky na univerzitě v Oxfordu a naproti tomu požadují zavedení výuky africké hudby a multikulturních bubnů, protože i tradiční „bělošské“ hudební nástroje považují za rasistické. Pokud by jim však profesorský sbor ustoupil, může se brzy stát, že jim postupně začne vadit i „bělošská věda“, která je mimo muslimské madresy všude na světě základem školní výuky. Stačí se jich pouze zeptat, zda mohou jmenovat jediného slavného černošského matematika, geometra, fyzika, chemika, lékaře, zeměpisce, astronoma, filosofa nebo vynálezce – a pokud si nezačnou vymýšlet a lhát, budou okamžitě v koncích. Podobně to platí i o našich Romech, kteří se nikdy žádnou vlastní intelektuální aktivitou nevyznamenali a při jejich převažujícím dosavadním způsobu života to nelze předpokládat ani v budoucnu.

         Je nepochybné a jen opravdový rasista by to popíral, že ve všech těchto etnických minoritách se nacházejí jedinci, jejichž prarodiče i rodiče začali používat zdravý rozum a cíleně ze svých dětí vychovali rozumné, vzdělané a uznávané členy společnosti. Právě tito úspěšní příslušníci minorit (které však jejich líní, nevzdělaní a primitivní soukmenovci považují za zrádce své rasy) jsou názorným důkazem toho, že v civilizované společnosti rasismus neexistuje. V USA proto snadno nalezneme Afroameričany i mezi kongresmany, senátory, politiky, soudci, generály, admirály, právníky, bankéři, podnikateli, lékaři i vědci, přičemž ani jediný by se nikdy nesnížil k tomu, aby šel se svými pomatenými soukmenovci (kterými ostatně pohrdá) demonstrovat, podpalovat automobily nebo rabovat obchody anebo aby si před ostatními politiky, vojáky, soudci, lékaři anebo svými „bělošskými“ zaměstnanci okázale poklekával na jedno koleno. Každý má svůj osud v rukou, každý může svobodně zvolit svoji životní cestu a každý se může svými skutky zařadit mezi slušné a společnosti prospěšné občany. Pokud to však někdo dokázat nechce anebo toho pro svůj mdlý rozum není schopen, nemůže to poctivě svádět na „bělošský rasismus“, protože z vlastní vůle se sám stává společenským vyvržencem, které ve starověké Indii označovali slovem „pária“ anebo „čandál“. Hodnotu člověka totiž určují jeho slova a činy, nikoli pouhá různobarevná fyzická existence. Ostatně je prokázáno, že dnešní Romové jsou původně staroindické etnikum Drávidů, kteří patřili právě mezi tyto opovrhované mimokastovní vyvržence a teprve v raném středověku se ve skupinách vydali na cestu do západních zemí. 

       „Ti, které jsem tu právě popsal, jsou vskutku páriové. Páriou se člověk nerodí. Ani bráhmanem se člověk nerodí. Svými myšlenkami, slovy a činy se člověk stává páriou, a svými myšlenkami, slovy a činy se člověk stává bráhmanem.“

                                                 (Buddha – asi 563-483 př.n.l.; Rozprava „Kdo je pária?“)

         Je nutno připomenout, že i mezi Afroameričany jsou zásadní etnické rozdíly, které do značné míry předurčují jejich společenskou úspěšnost anebo neúspěšnost. Mnozí jejich předkové totiž pocházeli z různých oblastí Afriky, mají výrazné genetické odlišnosti a prošli vývojovými stadii sběračů, lovců, pastevců, zemědělců i válečníků (včetně běžců na dlouhé tratě), což se v různé míře projevilo i v genech jejich potomků a ve vývoji pudu po uznání a uplatnění. Právě proto jsou mnozí Afroameričané úspěšnými politiky, sportovci anebo vojáky, zatímco jiní si zachovali mentalitu svých prapředků a nedokázali se společensky uplatnit. Proto jsou posedlí závistí, zlobou a nenávistí nejen vůči „rasistickým bělochům“, ale i vůči svým úspěšným soukmenovcům, což je příčinou příkrých rozporů i uvnitř afroamerické komunity. Romové jsou však etnicky jednotní, protože po celá tisíciletí se s nimi jiné komunity nestýkaly a každý se jim vyhýbal jako nedotknutelným. Jako mimokastovní vyvrženci tedy nikdy nebyli lovci, zemědělci, pastevci ani bojovníci, nikdy nezakládali vesnice (což nedokáží ani dnes a dnešní romské osady na Slovensku anebo vyloučené lokality v Čechách i jinde v Evropě jsou toho důkazem), nikdy se u nich nerozvinul pud po uznání a uplatnění a proto již v pradávných dobách ustrnuli ve vývojové fázi kočovných sběračů, kterou postupně vlastním úsilím rozvinuli v usilovné „sbírání“ i toho, co jim nepatřilo. Také díky tomu získali neblahou pověst, kterou mnozí z nich svými skutky stále upevňují. Procentuální podíl poctivých a pracovitých Romů na jejich celkové populaci se však nikdo neodváží spočítat, protože takový pokus by byl jistě označen za rasistický.  

         Na dokreslení této situace uvádím pravdivý příběh, který by možná neměl upadnout v zapomenutí. Před cca třiceti léty jsem jako tehdejší okresní prokurátor uvalil vazbu na příslušníka rozvětvené romské rodiny S., sídlící v lokalitě města N., označované jako Mexiko. Část této rodiny byla část problémová, část zločinecká a zoufalý místostarosta tohoto města mi tehdy říkal: „Pane doktore, když nás té rodiny zbavíte, uděláme z vás čestného občana města! První byl Masaryk, druhý byl Henlein a vy byste byl třetí!“ Nedostatek zákonného zmocnění mi však neumožnil tento toužený dobrý skutek vykonat.

         Všichni současní antirasisté (praví i nepraví) si tedy mohou vybrat – zda budou nadále opovrženíhodnými párii anebo zda své bytí povýší svými slovy i skutky na civilizovanou úroveň. Nikdo jim totiž tuto možnost svobodné volby nebere, na rozdíl od starověké Indie, kde zrození v kastě i mimo ni bylo celoživotně determinující. Jejich konkrétní společenské zařazení tedy nebude výsledkem rasismu, ale jejich vlastní vůle. Pokud si však necháme vnutit pomatené, hloupé, primitivní a nenávistné „antirasistické“ představy o smyšleném rasistickém útlaku a zavrhneme vše, co vymysleli, vybudovali a složili „bělošští“ filosofové, vědci, lékaři, stavitelé, umělci, hudebníci apod., postupně se vrátíme zpátky do pravěku lidstva. „Antirasistická“ představa o bezuzdně svobodné, antirasistické a principiálně anarchistické společnosti je totiž naprostým nesmyslem, což se názorně prokázalo v Minneapolis, kde po násilné smrti drogového dealera George Floyda byla na krátkou dobu zrušena policie a výsledkem byl okamžitý chaos, skokový nárůst majetkové a násilné kriminality včetně vražd a zděšení i strach slušných občanů. Mnozí tamní „antirasisté“ si totiž stále ještě zachovali pravěké myšlení a primitivní instinkty (stačí se mnohdy pouze podívat do  „oduševnělých“ tváří běsnícího davu) a ti ostatní sice bytostně touží po „zlatém pravěku lidstva“, avšak nedokáží si představit život bez „bělošského“ mobilu, počítače, motocyklu, automobilu, hamburgeru anebo piva, natož v domovině jejich prapředků.

       „Příčina všech vašich omylů, pánové, je v tom, že nevíte, kam míří civilizace a svět. Vy věříte, že civilizace a svět jdou vpřed, ale ony jdou zpět.“

                                                              (Poslanec Cortéz v Madridském parlamentu 1849)

         Ještě máme možnost toto antirasistické blouznění, běsnění a úmyslné zkreslování historie zastavit. Stačí být odvážný, historicky vzdělaný a v argumentech přesvědčivý. Všechno má své meze. Rozumní, uvážliví, poctiví a slušní příslušníci všech národů, národností a etnik by proto měli ze všech sil spolupracovat a najít společnou řeč, protože primitivismus, hloupost, závist, zloba a nenávist ohrožují všechny. Jinak nám může účelový a zákeřný „antirasismus“ brzy přerůst přes hlavu a pak už pád civilizace nikdo nezastaví.