Co by nám asi řekl náš „bratr osel“?

Náš „bratr osel“ může být samozřejmě více či méně poškozen i cizí vinou (např. při námi nezaviněné dopravní nehodě, při přepadení apod.), z nepředvídatelných objektivních příčin (např. po nějaké epidemii, při pádu kamení nebo lavin, při povodních nebo požárech apod.) anebo v důsledku skrytých příčin genetických, nad nimiž lze stěží zvítězit. Zdraví totiž není automatickou výbavou každého jedince, nelze si je vymodlit a žádný prorok (včetně Ježíše Krista) také nikdy nedokázal vrátit někomu chybějící končetinu anebo alespoň napravit zlomeninu. Nic takového v Novém zákoně nenajdete, přestože mnozí Ježíšovi přívrženci měli jistě víru v zázraky větší než ono pověstné „zrno hořčičné“. V tomto směru byl mnohem racionálnější indický filosof Buddha (asi 563-483 př.n.l.), který nevěřil v zázraky a jehož následující výrok rozhodně není náboženský:

„Žádný bůh, anděl, démon, asketa ani kněz ani kdokoli jiný ve světě nemůže způsobit těchto čtvero věcí:

• aby to, co je podrobeno rozpadu a zániku se nerozpadlo a nezaniklo,
• aby to, co je podrobeno nemoci, neonemocnělo,
• aby to, co je podrobeno smrti, neumíralo,
• aby nebylo plodů zhoubných činů, strast plodících a vedoucích vždy k novému

zrození, stárnutí a umírání.“

Literárně zpracované vzkříšení Lazara (Evangelium sv.Jana 11/1-44) je tedy evidentně smyšlenou legendou neznámého původu, neboť toto evangelium bylo sepsáno až jako poslední kolem r.100 n.l., evangelista Jan Ježíše neznal a ačkoliv od předcházejících evangelistů hojně opisoval, ani jediný z nich takovou událost neuvedl. Vzkřísit mrtvého totiž opravdu nelze a ještě se to nikomu, nikdy a nikde nepovedlo.

Pokud tedy vyloučíme vnější zásahy, pak za svého „bratra osla“ odpovídáme pouze my a pouze my také můžeme naučit své děti, aby se o svého malého „oslíka“ rozumně starali. Pokud se totiž o něj pečlivě staráme, bude nám sloužit dlouho a poctivě. Potřebuje nejen správnou a přiměřenou výživu, ale i uvážlivé a přiměřené fyzické zatížení, kázeň a řád.

Již od 6.stol.př.n.l. je datováno antické úsloví „Ničeho příliš!“, na které pak ve středověku navázalo mezinárodně užívané úsloví „Všeho s mírou!“ Obě tato úsloví však lidé nikdy nedodržovali, neboť na to jsou příliš nerozumní, nevědomí, hloupí, neukáznění a nepoučitelní. Můžete jim totiž tisíckrát vykládat o správném způsobu života a stejně budou svého „bratra osla“ trápit a poté se budou divit, jak je možné, že je nechce poslouchat.

„Nesnadněji, než slepci líčit dráhy oběhu hvězd, můžeš kázat zdravému člověku o nemoci, šťastnému o strasti a živému o smrti.“ (Buddha)

Již starověcí filosofové věděli, že zdravé tělo prosté bolesti je největším životním štěstím. Když jsou však lidé mladí, zdraví, silní a nic je nebolí, považují to za zcela samozřejmé, vůbec si to štěstí neuvědomují a ani si jej neváží. Teprve zranění, bolesti a neodvratné stáří je časem přesvědčí, že „všechny věci složené změně, rozkladu a zániku podléhají – tak co se s tím dá dělat?“ (Velká rozprava o Buddhově úplné nirváně). Všechny pokusy o zastavení stáří jsou proto nesmyslné, neboť pouze rozumnou životosprávou a pravidelnou fyzickou aktivitou lze stárnutí pouze oddálit a nanejvýše je možné docílit toho, aby bylo co nejméně bolestivé a psychicky traumatizující. Nic jiného totiž s naším “bratrem oslem“ nesvedeme.

„Přišlo stáří:

dostavila se slabost, roste únava

a člověk spí celý den jako dítě.

Oči jsou zesláblé, uši nahluchlé,

sílu nahrazuje slabost,

zmlklá ústa už nemluví,

ztracená paměť si už nevzpomíná,

kosti bolí.

Dobré bylo nahrazeno zlým, všechna chuť je pryč.

Co stáří způsobuje lidem, je v každém ohledu zlé.

Ucpaný nos už nedýchá,

bolest působí stát i sedět.“

(Egyptský vezír Ptahhotep – 24.stol.př.n.l.; údajně se dožil sta let)

Překladů tohoto textu je několik a všechny obsahují neveselé dílčí pravdy o stáří. Moudří lidé se sice se stářím vyrovnají a změní své stravování, zvyky i svůj životní styl, avšak hlupáci propadnou panice a začnou krášlit svá chátrající těla, což je totéž, jako kdyby na vetchého osla pověsili pentle a růže. Příznačně o tom hovoří tato anekdota:

Dámu středního věku porazí auto a ona se dostane do nebe, kde prosí Pána Boha: „Bože, dej mi ještě nějaký čas, vždyť jsem si ještě života dost neužila!“ Pán Bůh se nad ní slituje, vrátí ji do života a slíbí jí, že jí dá ještě čtyřicet let života. Lékařům se tedy podaří onu dámu oživit a ta jakmile se vrátí z nemocnice, nechá si u kadeřníka obarvit vlasy a změnit účes, nechá si zvětšit prsa, podstoupí liposukci a vytahování vrásek a když jde poté od lékaře, znovu ji porazí auto. Pak se znovu ocitne v nebi a tam si stěžuje: „Pane Bože, vždyť jsi mi slíbil ještě čtyřicet let života!“ A Pán Bůh se na ni pozorně podívá a pak řekne: „Tak to promiň, ale já jsem tě opravdu nepoznal!“

O lidské nepoučitelnosti pak hovoří tato anekdota:

V nemocničním pokoji leží dva horolezci – jeden v kómatu, druhý zasádrovaný a ofáčovaný. U toho druhého sedí jeho manželka a tento zkroušený horolezec jí slibuje: „Už toho nechám, už nepolezu a všechen vercajk prodám!“ A tu se ten druhý horolezec probere z kómatu a zašeptá: „Všechno koupím!“

Buddha pravil, že lidská existence je od samotného zrození strastná; poté následují onemocnění, stárnutí, umírání, ztráta osob a věcí milých a působení osob i věcí nemilých. K zániku strasti pak podle něho vede tato osmidílná cesta: správné poznání, správné rozhodnutí, správná mluva, správné jednání, správná životospráva, správná snaha, správné rozjímání a správné duchovní soustředění. Povšimněte si - není tam uvedena správná víra a proto také v žádné náboženské věrouce tyto rady nenajdete. Nekritická víra je totiž vždycky na prvním místě každé „víry pravé“ a proto také jakákoliv náboženská víra nikdy nekráčela ruku v ruce s rozumem a kráčet nikdy ani nebude.

Buddhova osmidílná cesta vedoucí k zániku strasti začíná správným poznáním, které je však pro naprostou většinu lidí nepřijatelné (úporně se totiž pravdě brání), neboť by si museli sami poctivě přiznat, že se nejenže po celý svůj život chovají jako naprostí hlupáci (kultivovanějším příměrem by mohly být termíny „mentálně utlumení šmudlové“ anebo lidé rozumu prostí – tj. homo dementus), ale nejsou schopni ani ochotni chovat se jinak (zejména kuřáci, alkoholici, toxikomani, rozežranci, sexuální náruživci apod.). Teorie poznání (gnoseologie) je sice sama o sobě velice zajímavá, ale přeskočme ji a dostaňme se ke druhé Buddhově cestě vedoucí k zániku strasti, tj. ke správnému rozhodnutí. A opět jsme u „kořene věci“ – pouze malá část z oné nerozumné, nevědomé a hloupé většiny lidí velice dobře ví, že jejich způsob života je špatný a sebezničujicí, však nechtějí jej změnit a jsou pevně rozhodnuti v něm pokračovat až do té doby, než jejich „bratr osel“ definitivně „klekne“ a odepře jim poslušnost. Zvyk je totiž „železná košile“ a hlupáky nenapraví nejen tisíce dobrých rad anebo marných léčebných procedur, ale ani „útěk z hrobníkovy lopaty“ (klasickým příkladem nepoučitelné zpupnosti je nezřízeným způsobem života proslulý autor nedávno „pokřtěné“ knihy „Spiknutí“). Podobný problém však má i řada jinak rozumných, vzdělaných, slušných a velice vážených sportovců, kteří se vzhledem ke své vypěstované a tvrdé sebekázni mnohdy úporně brání připustit si stárnutí svého organismu a neustále svého „bratra osla“ nutí k aktivitám, na které jsou sice dlouhodobě psychicky zvyklí, ale které by při zralé úvaze museli sami připustit jako pošetilé (slevit ze svých zvyků totiž vyžaduje mnohem větší sebepřemáhání, než jaké je potřebné k jejich byť bolestivému dodržování). A to jsme už přeskočili i správnou životosprávu a správnou snahu (každá z těchto Buddhových cest vedoucích k zániku strasti by si přitom zasloužila samostatnou a obsáhlou kapitolu) a dostáváme se k cestě sedmé (správné rozjímání), která nás má naučit niternému rozhovoru s naším “bratrem oslem“.

Ve starověké Indii (počínaje védským období od cca 1500 let př.n.l.) se postupně vyvinuly rozmanité a pozoruhodné metody takového niterného „rozhovoru“. Indové totiž byli dualisté a byli pevně přesvědčeni, že duch (mysl) a tělo jsou dvě zcela odlišné a na sobě nezávislé existence. Proto při svých duchovních cvičeních nikdy neuvažovali takto: „já myslím, já dýchám, já zadržuji dech, já vydechuji“ apod., ale: „tady se myslí, tady se dýchá, tady se dech zadržuje, tady se vydechuje“ apod. Tuto věrouku sice můžeme považovat za naivní (byl to přece jenom hluboký starověk), avšak naučit se hovořit se svým „bratrem oslem“ je velice inspirativní. Ostatně všichni sportovci pokročilejšího věku by jistě potvrdili, že ačkoliv v jejich mysli jsou stále do nejmenších podrobností zaxifovány nejrůznější sportovní aktivity a tudíž přesně vědí, kam sáhnout, kudy jet anebo kudy běžet apod., jejich znavený „bratr osel“ se kategoricky odmítá do takových aktivit zapojit, neboť na rozdíl od nich je sebekritický a velice dobře ví, jak to může dopadnout. Kolikrát se totiž už stalo, že starý sportovec neposlechl varování svého „bratra osla“, nechal se „vyhecovat“ k nějaké sportovní ukázce a přitom si způsobil zbytečné zranění!

Ke správnému životnímu stylu (je to i součást správné životosprávy) tedy nestačí jen každodenní večerní rozjímání nad svými slovy i skutky, ale také bychom se měli niterně zamyslet nad svým tělem a pomyslně se jej zeptat: „Jak se cítíš, bratře osle? Co tě bolí? Nepotřebuješ něco?“ Někteří jógíni a antroposofové dovedli toto rozjímání až tak daleko, že se pocitově přemísťují do bolavých částí svého těla a tak se pokoušejí tyto bolesti mírnit. Trvá to však dlouho a netrpěliví lidé to proto nikdy nedokáží.

„Vyhledal jsem sebe samého.“

(Hérakleitos z Efesu – asi 544-484 př.n.l.)

Před několika léty jsem přednášel o buddhismu a tehdy se mne několik obtloustlých posluchaček zeptalo: „A jaká je ta správná životospráva?“ Musel jsem jim říci pravdu: „Milé dámy, na to jste měly myslet, když vám bylo osmnáct let! Teď už je na to pozdě!“ Sice jsem jim předvedl jeden cvik na hubnutí v pase a jeden cvik proti vráskám, avšak jak jsem tak vyhodnotil jejich vizáže, pochybuji o tom, že některá z nich to vydržela praktikovat déle než jeden týden.

„Nikdo se nestará, jak dobře žije, ale jak dlouho, ačkoliv všichni mají ve své moci žít dobře, ale žít dlouho nikdo.“

(Lucius Annaeus Seneca – 4 př.n.l.-65 n.l.; Dvaadvacátý list Luciliovi)

Spolupráce s naším „bratrem oslem“ proto musí začít co nejdříve, což ovšem předpokládá právě ono správné poznání a správné rozhodnutí. A to dokážete pouze tehdy, pokud vaše snažení o správné (pravé, pravdivé) poznání někdo cíleně „odstartuje“. Leč najít pravého učitele je opravdu velice těžké, neboť mnozí rodičové ani pedagogové o filosofii a hledání správné životní cesty vůbec nic nevědí (sami totiž mnohdy bloudí) a pak se diví, že jejich důvěřivé děti snadno naletí nějakým podvodníkům anebo dokonce nebezpečným sektářům a psychopatům. Buďte proto obezřetní a vždycky mějte na paměti starořímské úsloví „Věř, ale komu věříš, měř!“ (Fide, sed cui fidas, vide!). Mezi námi je totiž nejen mnoho falešných věrozvěstů a „zasvěcenců“, ale i docela obyčejných darebáků, kteří pouze blábolí nejrůznější věroučné nesmysly a ve skutečnosti jim jde pouze o vaše peníze. Vždyť poctivé práce se štítí a z čeho by jinak žili?

„Kolika lidí řeči jsem slyšel, nikdo nedospívá k tomu, aby poznával, že moudré je od všeho odděleno.“ (Hérakleitos z Efesu)

Pokud nemáme vhodného průvodce na naší cestě k poznání sebe sama, svého „bratra osla“, pravé skutečnosti i cesty vedoucí k zániku strasti, stačí začít číst - jen je třeba vědět co a od koho. Stovky starověkých myslitelů a filosofů napříč věky i kontinenty sice napsali stovky moudrých knih, ale dnes o nich téměř nikdo neví, neboť ve školách se o nich nevyučuje a proto jen málokdo zná vstupní heslo (tj. jméno autora), které si má zadat do počítače anebo které mu má pomoci při vyhledávání takových knih v antikvatiátech. Ostatně ani počítač neví všechno, což časem snadno zjistíte. Budete-li mít šťastnou ruku a takové knihy najdete, otevře se vám zcela jiný svět, než na jaký jste byli doposud zvyklí.

Kdybyste se tedy někdy zkusili svého „bratra osla“ zeptat, zda by s vámi opět vyrazil na nějakou výpravu a znovu nesl na zádech váš těžký batoh, pak čím budete starší, tím snadněji si dokážete sami odpovědět, co by vám tak asi řekl, kdyby to říci mohl. Jistě by to totiž nebylo nic slušného.

V Plzni dne 19.4.2024