Děje mimo naši vůli, chtění i chápání

Náhoda je prvním z podivuhodných dějů, které se za normálních okolností nestávají anebo se stát ani nemohou – na rozdíl od pravděpodobnosti, která se stupňuje od malé pravděpodobnosti až k pravděpodobnosti hraničící s jistotou a kterou matematici dokáží vypočítat a předpovědět až k oné hranici jistoty. Příklad: asi před dvěma týdny jsem po více jak roční přestávce zašel na lukostřelnici a při prvním výstřelu na terč ve vzdálenosti 30 m jsem zasáhl přesně křížek ve středu desítky. Něco takového se přitom absolutně stát nemůže, neboť pravděpodobnost takového zásahu je nulová. Ačkoliv je to nepochopitelné a neuvěřitelné, přece se to stalo. K podobným náhodným a přitom smrtícím výstřelům občas dochází i při policejním pronásledování zločinců (zejména v noci), přičemž patrně ani jediný z takto zasahujících policistů by v běhu anebo při jízdě v automobilu nedokázal takový cíl zasáhnout. Z tohoto neblahého zkušenostního poznatku se vyvinulo úsloví, že když na někoho poslepu vystřelíte, je to totéž, jako kdybyste na něho ukázali prstem. Toto úsloví však není důkazem o vědomosti možného následku a k prokázání viny nestačí.

Lidstvo vděčí náhodě za mnohé vynálezy, archeologické nálezy, vědecké objevy i léčebné metody. Kolika vědcům, archeologům i lékařům už pomohla náhoda! Nedávno se na internetu dokonce objevila zpráva o podivuhodném souběhu náhod v obci Dolní Cerekev. Nejprve tam vypadla z hnízda v kostele malá poštolka, která náhodně dohopkala přímo ke dveřím jakého místního ochránce přírody. Ten se pokusil kontaktovat paní, která měla přístup ke klíčům od kostela, a ta zcela mimo svůj zvyk (tj. náhodně) zvedla telefon s neznámým číslem volajícího. Společně pak odnesli poštolku do věže kostela, a přitom zcela náhodně zjistili, že je vážně poškozeno upevnění kostelního zvonu. Krátce na to přitom mělo proběhnout zvonění, při kterém by se zvon zcela jistě uvolnil a při pádu by se rozbil a způsobil by i další škodu. Popis této události sice není zcela přesný, avšak takový souběh náhod je opravdu výjimečný. Za pozornost stojí i krátkodobá náhodná setkání (na rozdíl od dlouhodobě účinných setkání osudových), která se občas uskuteční i po několika létech a dokonce i v zahraničí. Taková setkání přitom nemají důvod ani smysl a pouze na krátkou dobu jsou pro nás zdrojem kladných, záporných anebo neutrálních emocí.

Pokud bychom teorii náhody učinili základem jakési fantazijní věrouky a náhodu povýšili na samořídící duchovní inteligenci, čekající na příležitost ke svému projevu, pak bychom museli přiznat, že tato Náhoda doslova miluje nejrůznější sportovní aktivity a vytváří přitom úžasnou emoční atmosféru. Vzpomeňte si na neuvěřitelné góly anebo „spálené šance“ na fotbalových hřištích, koše hozené čistě i se zády k basketbalovému koši atd. atd. A lidé vstávali, křičeli, tleskali, nadávali anebo šíleli nadšením a volali: „To přece není možné, to se nemůže stát!“ A přece se to stalo. Kolik přímých aktérů takových podařených akcí pak prohlásilo: „Kdybych to chtěl udělat úmyslně, tak bych to v žádném případě nedokázal!“ A Náhoda se baví.

„Životu vládne náhoda, ne moudrost.“

(Římský státník a právník Marcus Tullius Cicero – 106-43 př.n.l.)

Dalším z dějů, které probíhají mimo naši vůli, chtění i chápání, je osud, který mívá rozličná označení – např. osudové předurčení (predestinace), rodové prokletí, genetické předurčení k pozitivním anebo i negativním schopnostem a dovednostem apod. Kolik jen každodenně zemře mladých, silných a zdravých lidí, a naproti tomu někteří staří, těžce nemocní a trpící lidé nezřídka zoufale čekají na příchod milosrdné smrti, která stále nepřichází a hledá své oběti jinde. Každý jistě zná anebo dokonce na vlastní kůži zažil případy „smrdící sírou“, kdy on sám anebo někdo jiný vyvázl z hrozícího smrtelného zranění jen „o vlásek“. Sám jsem přežil pád ze skály z výšky 13,5 m až na zem pouze s odřeninami, který se za normální situace nedá přežít. Na druhé straně však mnohdy dojde ke smrtelnému zranění i při naprosto banální činnosti, např. pádem ze žebříku při česání ovoce. Paradoxní je to zejména v případech osob, které vyvázly z mnohých nebezpečí, jako např. smrtelné zranění alpinisty, který spadl z nevysoké skály, na které chtěl utrhnout květinu pro dole čekající dívku. Kolik už bylo jenom smrtelných zranění při slaňování anebo při sestupu z hor po zdařilém výstupu! Podobných případů byly možná tisíce, avšak až na odborně zobecnělé poznatky o nutné opatrnosti a o nebezpečí v dopravě, v horách, na skalách, při cyklistických závodech nebo sjezdech divokých řek apod. se jimi (kromě psychologů) nikdo podrobně nezabývá, neboť by se jednalo o výpravu do fantazijního světa představ, ve kterém je o ověřitelné důkazy nouze.

Velice dobře si proto zapamatujte tento výrok Gaia Iulia Caesara (100-44 př. n.l.): „Zkušenost je nejlepší učitelkou všeho.“ Ve starověku lidé neměli takové zdroje informací, které máme dnes, a proto velice pečlivě sledovali dění kolem sebe a nejenže se snažili toto dění pochopit, ale také dát mu nějaký smysl a řád. Nemohlo jim tedy uniknout, že někteří lidé vstupují do života se „smolným předurčením“, nemocní, chudí a tělesně nebo duševně postižení, zatímco jiní se rodí zdraví, bohatí a silní. Některé pak celým životem provází štěstí a jiné neštěstí (kam šlápnou, tam sedm let tráva neroste), některým se bohatství doslova sype do rukou a jiní zůstávají chudí i přes sebevětší snahu.

Příhodně o tom vypráví tento poučný příběh „O tkalci Sómilakovi a jeho osudu“ z indické učebnice moudrosti Paňčatantry aneb Patera ponaučení, sepsaný v rozmezí 3.-5. stol.n.l.:

„Žil kdysi tkalec jménem Sómilaka, který tkal tak jemné látky s tak překrásnými vzory, že i král by je mohl nosit. Přes svou zručnost a píli se však Sómilaka ne a ne domoci opravdového blahobytu. Ať vydělával sebevíc, peníze se mu vždy nějak rozplynuly pod rukama, takže stačily jen na to nejnutnější. Naproti tomu jiní tkalci ve městě, třeba ne tak zruční a pilní, stále více bohatli a dívali se na Sómilaku svrchu. To ho tak hnětlo, že jednoho dne řekl své ženě: „Nevím, čím to je, že jsme stále tak chudí. Mé výrobky jsou mnohem lepší než výrobky ostatních tkalců, a ti přece bohatnou. Štěstí mi v našem městě nepřeje, půjdu jinam, snad se mi na novém místě povede líp.“

Tkalcova žena řekla: „Každému není souzeno stát se boháčem. Je-li tvým osudem zůstat chudý, nezbohatneš doma ani kdekoliv jinde. Honit se za štěstím je zbytečné, chce-

-li, vyhledá tě samo, nechce-li, nepolapíš je, ani kdybys za ním běžel na konec světa. Zůstaň proto raději doma.“

(O lstivém šakalovi aneb Paňčatantra; Mladá fronta Praha 1965, str.113)

Příběh pak pokračuje. Sómilaka v jiném městě vydělal hodně peněz, ale když se vracel přes les domů, v noci se mu peníze ztratily. Zkoušel to tedy znovu, ale opět v tom lese o peníze přišel. A Sómilaka pak v průběhu noci opakovaně slyšel hlasy démona a svého osudu, kdy démon pravil, že on nikdy neodepře člověku odměnu za jeho píli, zatímco jeho osud řekl, že on nikdy nepřipustí, aby Sómilaka měl více, než kolik nutně potřebuje.

(tamtéž, str.113-115)

V dalším pokračování příběhu pak Sómilaka vyslechl rozhovor svého osudu s osudy dvou jeho mravně protikladných hostitelů, u kterých se rozhodl přenocovat. A jeden z osudů říká tomu druhému: „Já mohu způsobit člověku jen zisk anebo ztrátu; co však vzejde z jednoho či druhého, je tvou věcí.“ Příběh pak končí mravním ponaučením, kdy Sómilaka říká: „Život každého člověka přece musí mít nějaký smysl. Život boháče má smysl jen tehdy, když svými penězi oblažuje sebe i jiné.“

(tamtéž, str.117-118)

Ve starověké Indii existovaly dva příkře protikladné věroučné směry, od kterých se ještě odvíjely věroučně-náboženské směry nejrůznějším způsobem prokombinované. Čím větší je totiž nevědomost, tím větší je představivost, což zejména platí o jevech a dějích rozumově nevysvětlitelných.

První směr měl kořeny již ve védských dobách na počátku 2.tisíciletí př.n.l. a jeho základem byla víra, že svůj osud si každý člověk vytváří sám svými dobrými anebo zlými skutky v předcházejících životech. S bohy to nemělo nic společného a v podstatě se jednalo o velice propracovanou mravně motivační věrouku, která se snažila vysvětlit celý průběh strastiplného lidského života, včetně manželských vztahů.

„Zlá, od přírody krutá manželka rve jako vrána zaživa svého manžela, když upadne do nesnází, ale laskavá choď a dobrého srdce zahání jeho trýzeň jako stín stromu u cesty a člověk ji získá jen za zásluhy z minulých životů.“

(Kašmírský bráhman Sómadéva – 11.stol.n.l.; Oceán příběhů)

Z toho ovšem současně vyplývalo, že podle této věrouky i ta zlá a od přírody krutá manželka byla osudově předurčena jako skutkový (karmický) trest za předcházejcí zlé činy z minulých životů. Indové to měli velice dobře vymyšlené a svými věroučnými představami si dokázali všechno zdůvodnit. „Vždyť právo provází člověka za života a i dále po něm.“ (Buddha – asi 563-483 př.n.l.)

V 6.stol.př.n.l. převzaly védskou věrouku i nenáboženské směry buddhismus a džinismus. Významným obohacením pak byla věroučná představa blížící se objektivní pravdě, že lidé mohou svůj osud měnit i za svého života svými rozhodnutími, chybami a dobrými nebo zlými skutky. Právě tehdy vznikla představa o karmicky plodných činech, tvořících průběžný i budoucí lidský osud. Buddhisté a džinisté tedy nepovažovali osud za zcela neměnný, neboť by tím popřeli mravně motivační účinek správného způsobu života a dobrých skutků. Naproti tomu v témže století vznikla i deterministická sekta ádživiků, vedená Buddhovým současníkem Makkhali Góšálem (též Góšáló Maskaríputtó), kteří prohlašovali, že veškeré naše činy i dění kolem nás jsou výsledkem neměnného osudového předurčení, označovaného jako vesmírný osud Nijati. Podle ádživiků je tedy všechno dění i do nejmenších podrobností předem určeno a lidé jsou jen bezmocnou hříčkou v rukách Osudu. Podobný názor zastávají i muslimové, kteří však tento Osud (Kismet) označují jako boží vůli. Úskalím determismu je však nejen představa o rozených zločincích a osudově předurčených obětech, ale i mimoosudový sklon převážné převážné většiny lidí k lenosti a žravosti. Vlastní nedbalostí získaná nadváha a ní se pojící nemoci pohybového ústrojí totiž rozhodně nejsou dílem osudového předurčení, ale zákonitým trestem za vlastní nerozumnost, nevědomost a hloupost. Přesto v některých náboženských směrech přetrvala víra v neměnný Osud dodnes, neboť víra a rozum nekráčejí ruku v ruce.

Ve starověkém Řecku byla víra v osud téměř všeobecná. Osud byl označován jako Sudba (Moira) a někteří řečtí filosofové (např. Parmenidés, Díagorás, Karneadés aj.) ještě uznávali lidským osudům nadřazenou přirozenou Nutnost (Ananké), která řídí celý vesmír i svět. Obecně se sice věřilo, že lidské osudy (Sudba) jsou dílem bohů, avšak někteří řečtí filosofové jsoucnost bohů zpochybňovali a tvrdili, že pokud bohové vůbec jsou, pak se o nic nestarají, lidem v ničem nepomáhají a lidské osudy jsou jim tudíž zcela lhostejné. Podobně rozporné názory převládaly i v Římě, o čemž svědčí následující výroky:

„Leč i na hlavy nejvyšší jednou dopadne kyj kruté nutnosti.“

„Nutnost určuje významným i bezvýznamným jejich životní úděl podle stejného zákona.“

(Římský básník Quintus Horatius Flaccus – 65-8 př.n.l.)

„Osud vládne lidem.“

„Vítězem nad osudem je moudrost.“

(Římský satirik Decimus Iunius Iuvenalis – asi 50-130 n.l)

„Pro člověka má větší význam osud než důmysl.“

„Když osud chce někoho zničit, udělá z něho hlupáka.“

„Pošetilí se osudu bojí, moudří jej snášejí.“

(Římský epigramik Publilius Syrus – 1.stol.př.n.l.)

„Svolného osud vede, vzpurného vleče.“

„Osud se silných bojí, ale zbabělé drtí.“

(Římský státník a stoik Lucius Annaeus Seneca – 4 př.n.l.-65 n.l.)

„Osud člověka je utvářen jeho povahou.“

(Římský historik Cornelius Nepos – asi 100-25 př.n.l.)

Z řeckých i římských epigramů by bylo možno uvést ještě mnoho dalších výroků o Osudu, jakož i historických záznamů o nesčetných pokusech lidí vyprosit si modlitbami anebo oběťmi (včetně obětí lidských) trvalou přízeň bohů anebo alespoň momentální úspěch, zejména před nejistými válečnými podniky. A jelikož zjišťování pravděpodobného osudu lidí bylo vždy výnosné, věštění se stalo nejen hlavní náplní činnosti slavných věštíren v Delfách, Didymě, Siwě pod., ale i nejrůznějších šamanů, kněží a věštců (v současnosti se o to pokoušejí astrologové, kartářky a jasnovidky), mezi kterými však vždycky převažovali docela obyčejní podvodníci. Nesmyslností hledání vůle bohů se patrně nejobsáhleji zabýval Marcus Tullius Cicero ve svém díle „O přirozenosti bohů“ (Laichterova filosofická knihovna 1948, svazek 35).

Tisíciletá víra v moc Osudu a v osudové předurčení má stejně jako ostatní věrouky mnoho skulin, neboť musíme vzít v potaz, že věroučně vykonstruovaný Osud by musel být individuální i hromadný a ovlivňovaly by jej nejen proměnlivé momentální tragické události (např. dopravní, letecké anebo lodní nehody), ale i společenské poměry (např. válka, hladomor, migrace lidí, teroristické útoky apod.), přírodní podmínky (povodně, požáry, sopečné výbuchy, vlny tsunami apod.), vlastní vůle, rozhodnutí a chyby a též osudy i činy jiných lidí. Zatímto v momentální nepříznivé dopravní situaci může např. přijít o život pouze několik jedinců, kteří třebas pouze stáli na nástupním tramvajovém ostrůvku a zde je během vteřiny srazil a zabil opilý řidič, společenská situace nebo živelné pohromy mohou jednorázově připravit o život stovky, tisíce i miliony lidí. Tyto události však nemají rádi astrologové, neboť takový tragický souběh jednotlivých lidských osudů (konstelace hvězd) se nedá propočítat ani vysvětlit a je tedy absolutně vyloučen. Do individuálních lidských osudů však zasahují i rodiče, učitelé, lékaři, právníci, řemeslníci, obchodníci, policisté, státní zástupci, soudci, politici, vojáci, zločinci i rozsáhlý státní aparát, aniž lze v tomto chaotickém prolínání dějů a osudů nalézt jakýkoliv smysluplný a pochopitelný řád. Teprve při hlubším zamyšlení proto pochopíme následují výrok Hérakleita z Efesu (asi 544-484 př.n.l.):

 

„Věčnost (též věk – aión) je hrající si chlapec, sunoucí kaménky ve hře – chlapecké království (Aión pais esti paizón, pesseuón, paidos é baseliérié).

Pokud si připomeneme naznačení možné „bavící se“ Náhody, je pozoruhodné, jak tento záhadný Hérakleitův výrok o „hrajícím si chlapci“ (výkladů je mnoho) koresponduje s tímto výrokem známého pražského buddhisty a současně i mého strýce a kmotra Františka Heina (1914-1984), který však Hérakleitovo učení neznal, neboť antickou filosofií se nezabýval:

„A nad vším tím lidským hemžením se rozléhá tichý kosmický smích.“¨

Osudy lidí i historie lidstva by se zásadně pozměnily, kdyby včas zemřeli nejrůznější diktátoři – a přesto jim jejich Osudy mnohdy umožnily přestát celou řadu atentátů a někteří se dokonce dožili dlouhého věku (byť v nemoci a ve stálém strachu), na rozdíl od atentátníků, kterým Osud nepřál. A „věčně jsoucí vesmír“ se lidstvu směje, avšak lidstvu z toho do smíchu rozhodně není. Co vlastně znamenáme ve vesmíru a co Osud (Moira), Nutnost (Ananké), Věčnost (Aión) a vesmírný řád i tvořivá a řídící myšlenka (Logos) s lidstvem zamýšlejí? Přemýšlení nad tím vždycky bylo a stále je zneklidňující, takže pro naprostou většinu lidí je mnohem výhodnější nemyslet.

„Jediné je moudré – znát myšlenku (logos), která vše veskrze řídí.“

(Hérakleitos z Efesu)

Úporná snaha lidí o úpravu svého osudu je patrná i ve všech druzích úředního a soudního řízení. Kdyby totiž lidé byli smířeni se svým domnělým zlým Osudem, nepodávali by stížnosti, žaloby ani odvolání a nesnažili by se tak vlastní vůlí prolomit nepřízeň Osudu v podobě hloupého anebo bezcitného úředníka, policisty, státního zástupce anebo soudce, kteří si tak již za svého života vytvářejí chmurnou (paranoidní) životní existenci, a pokud bychom měli věřit v buddhistickou, džinistickou i hinduistickou věrouku, předurčují si tak i svoji tragickou existenci příští. V případech vzájemných úředních anebo soudních střetů Osudů totiž není momentální vítězný Osud předem určen, nikdo předem neví, jak to dopadne a nikdo ani neví, jaké to může v budoucnu přinést důsledky. Každého však jednou dostihne zlo, které ze své mysli vyslal a které způsobil. Nehledejme proto ve střetech jednotlivých Osudů logiku ani řád, neboť samotná lidská existence i činnost (včetně činnosti rozhodovací) je mnohdy nelogická a nesmyslná. Vidíme to denně kolem sebe.

Kolikrát jsme již použili slova „osudová chyba“, „osudová volba“, „osudové setkání“ (na rozdíl od „náhodného setkání“), „osudové rozhodnutí“, „osudový muž“ anebo „osudová žena“ (a to v dobrém i ve zlém)? Všechny takové osudové a nezřídka i zničující děje se přitom staly z naší vůle a rozhodnutí (nešlo tedy o náhodu) a pokud jim nepředcházelo správné poznání (první buddhistická cesta vedoucí k zániku strasti), smyšlený a neosobní Osud za ně nemůže. S odstupem času sice můžeme nabýt iracionálního podezření, že se nám „Někdo“ anebo „Něco“ směje a že nám byla nastražena „past“, do které jsme se ve své neprozřetelnosti chytili, ale to už nám nepomůže. Právě takto se zrodila představa, že někde je Něco mimo naši vůli, chtění i chápání, co určuje celou řadu dějů, na které nemáme sebemenší vliv. Hérakleitos z Efesu toto „Něco“ označoval jako „věk“ („věčné jsoucno“ nebo „věčně jsoucí vesmír), a jeho současník Parmenidés z Eleje (540-470 př.n.l.) je nazýval neosobním „jsoucnem“ kulové podstaty, neboť kouli považoval za geometricky nejdokonalejší tvar. V současnosti je tento moderní nenáboženský a kosmologický směr označován jako „něcoismus“.‚

Násilně potlačená starověká filosofie i s poutavými úvahami o Osudu, Sudbě, Nutnosti, Spravedlnosti, všeřídící myšlence a vesmírném Řádu byla postupně vystřídána primitivním křesťanským a islámským determinismem s osudovým předurčením lidí ke spáse v nebi anebo zatracení v pekle, přičemž základem této „božské volby“ mělo být jakési nepochopitelné „božské losování“. Fantazii se meze nekladou, „víra hory přenáší“ a věřící křesťané ani muslimové se proto raději ani nepokoušejí něco vysvětlovat anebo dokazovat. Diskuze s věřícími totiž potvrzují zkušenostní poznatek, že co nelze dokázat, lze sice snadno vymyslet, ale nelze zdůvodnit. „Povaha představ je tvořivá“ (Buddha).

Třetím z neosobních a uctívaných nadpřirozených sil bylo Štěstí (ve starověkém Římě prezentované bohyní Štěstěnou – Fortunou, v Řecku bohyní Tyché). Jistě si každý z pamětníků vzpomíná na tyto skvělé verše básníka Adolfa Heyduka v podání Jaroslava Marvana ve filmu „Škola základ života“: „Štěstí, co je štěstí? Muška jenom zlatá!“

Štěstí je kategorie individuální a tudíž subjektivní, protože každý má jiné představy o štěstí a zcela jinak prožívá šťastné pocity, tj. hodnotově odstupňované pocity radostné, příjemné a slastné, které výstižně popsal MUDr.Miroslav Plzák ve své knize „Hra o lidské štěstí“ (Nakladatelství Orbis 1975). Někdo je šťasten, když má hodně peněz a majetku (na jehož původ nehledí), jiný prožívá opojný a přitom záludný a nebezpečný pocit štěstí ve vyhledávání požitů a rozkoší, jiný na vrcholu společenského žebříčku, někdo je šťasten z úspěšného sportovního výkonu, uznání a slávy a jiný zase pociťuje štěstí, když vyhraje v loterii, v kartách anebo když unikne trestu za své zločiny. Někteří pošetilci přitom stále hrají hazardní hry, sází, znovu a znovu podnikají anebo se vdávají a žení, přičemž si říkají: „Jednou to přece musí vyjít!“ A ono nic a Štěstí se jim pouze škodolibě směje. Na Štěstí totiž není nárok a nelze si je vymodlit ani vyprosit! Pouze moudří lidé vědí, že největším štěstím je fyzické i duševní zdraví, nepřítomnost bolesti, klidné žití a společnost dobrých přátel. Mnohé z toho je však v naší moci.

„Jediné opravdové bohatství je zdraví, jediné štěstí spokojenost.“

(Paňčatantra, str.113)

„Oddaný a chytrý přítel je pro každého nejvyšší štěstí.“ (tamtéž, str.97)

„Jen takový vládce je šťastný, který má vedle sebe čestné, statečné a vzdělané rádce.“

(tamtéž, str.91)

Nemusíme to tedy přehánět až do starořeckého ideálu „apatheiá, ataraxiá a autarkiá = eudaimóniá“ (tj. lhostejnost, povznesenost a nevzrušivost = blaženost). Stačí jen málo: pozorovat sám sebe, myslet a ovládat své myšlení, slova i činy, udržet si zdraví i dobré přátele (pokud nám to Osud dopřeje), žít skromně, střídmě, zdrženlivě a ve shodě s přírodou, věnovat se studiím a zbavit se neopodstatněných tužeb (zejména po majetku, požitcích a moci) i dotěrné pozornosti hloupého okolí. Zdravý životní styl tedy není náhoda, ale výsledek každodenního cvičení a přísné sebekázně. Jen málo lidí to pochopí a ještě méně je těch, kteří to dokáží. Právě proto je na světě stále tolik neštěstí, bolestí a strastí, které si vlastně svojí nerozvážností a nekázní způsobujeme sami.

Na téma štěstí existují stovky úvah a výroků, z nichž mnohé jsou podložené tisíciletými zkušenostmi a mnohé spíše zbožným přáním. Starořímský výrok „Štěstí přeje připraveným“ („Premare Fortuna iuvat“) je přitom mnohem blíže ověřené zkušenosti, než věroučně motivované výroky „Štěstí přeje odvážným“ („Audentes Fortuna iuvat“ – též „Odvážnému štěstí přeje“) anebo „Štěstí kráčí ve stopách odvahy“. Se všeobecnou platností těchto výroků je to totiž velice problematické, neboť legendární nezranitelní hrdinové jsou spíše výjimkou než pravidlem, o čemž by mohly svědčit tisíce odvážných vojáků, kteří v bitvách štěstí neměli. Ke zkušenostně (občas) potvrzeným výrokům o Štěstí pak můžeme řadit i „chodí Štěstí dokola, pak si sedne na vola“, a zapomenout bychom neměli ani na nepříliš známé, leč velice příhodné a současně i varovné úsloví „když vejde štěstí do domu, čekejte brzy pohromu.“

„To štěstí řídí život, moudrost nikdy ne.“

(Aristotelův žák Teofrastos z Eresu – asi 371-286 př.n.l.)

„Štěstí je vrtkavé, rychle vymáhá zpět, co dalo.“

„Nejhorší je návyk na stálé štěstí.“

„Je dobré pozorovat na cizím neštěstí to, čemu se máme vyhnout.“

(Quintus Publilius Syrus)

„Největšímu štěstí se má věřit co nejméně.“

(Římský historik Titus Livius – 59 př.n.l.-17.n.l.)

„Na vrcholu štěstí a radosti se rodí žal.“

„Štěstí a neštěstí vzájemně rodí jedno druhé.“

„Štěstí nikdy nepřichází dvakrát, neštěstí níkdy nepřichází osaměle.“

(staročínská přísloví)

„Neštěstí je na světě mnoho, štěstí málo.“

(čínský filosof S´-ma Čchien – asi 145-90 př.n.l.)

„Nikoho nepovznesla Štěstěna tak vysoko, aby mu nehrozila stejnou měrou,

jakou ho obdarovala.“

„Více radosti uvidíš u těch, kterých si Štěstěna nikdy nevšimla,

než u těch, které opustila.“

„Neštěstí zdrtí jen toho, kdo se dal oklamat štěstím.“

„Necítit své neštěstí není lidské, a neumět je snášet není mužné.“

(Lucius Annaeus Seneca)

Ve starověkém Řecku byla velice oblíbená legenda o Polykratově prstenu. Polykratés (současník Pýthagory) byl v 6.stol.př.n.l. vládcem na ostrově Samu a proslul bohatstvím i štěstím. Protože se mu všechno dařilo, jeho přítel, egyptský faraon Ahmose, mu prý poradil, aby se zbavil něčeho cenného a tím aby odvrátil možnost, že se od něho Štěstí odvrátí. Polykratés proto vhodil do moře velice cenný prsten, avšak ten byl záhy nalezen ve vylovené rybě, kterou mu donesli na stůl. Na to faraon Ahmose vypověděl Polykratovi přátelství, neboť tušil jeho blízký tragický osud. Skutečně krátce na to Peršané obsadili Samos a Polykrata umučili.

Vrtkavost Štěstěny byla již od starověku všeobecně známá. Mnoho slavných vládců totiž skončilo velice neslavně (platí to dodnes!) a nezřídka s nimi přišla o život celá jejich rodina, aby se novému vládci už neměl kdo mstít. Takže se mnohdy hledaly způsoby, jak si štěstí uchovat. Například v římském vojsku bylo zvyklostí, že vojáci v triumfálním průvodu zpívali posměšné písně na adresu svého triumfujícího velitele, aby tak zmírnili závist bohů nad jeho štěstím. Ani to však mnohdy nepomohlo a Caesarova vražda 15.3.44 př.n.l. je toho důkazem.

„Není totiž slepá jen Štěstěna sama, ale zaslepuje obvykle i ty, které si oblíbila. A tak se takoví lidé nechávají strhnout zarputilou nadutostí a nic nemůže být nesnesitelnější než hloupý miláček Štěstěny.“ (Marcus Tullius Cicero)

„Štěstí, přelud pouště, neošálí moudrého.“

„Jak by mohl dojít štěstí, kdo oplácí dobro zlem?“

„Kdo kdy došel štěstí tím, že vytvořil něco zlého?“

„Taková je povaha pevných, že ji neštěstí upevní ještě víc.“

(Sómadéva – Oceán příběhů)

Komu tedy přeje štěstí? Neexistují pro to ověřitelné důkazy ani pravidla. Od starověku totiž lidé vědí, že Štěstí je vrtkavé a nestálé a mnohdy přeje i zločincům a lidem nehodným, zatímco lidem potřebným se jej nedostává. Složit však ruce do klína a smířit se s momentální nepřízní Osudu a Štěstí patrně není tou nejlepší cestou, jak své „osudové prokletí“ zlomit.

„Jenom bojácní, nepodnikaví a lenoši se drží zuby nehty na místě, kde se narodili a vyrostli, protože nemají dost síly a rozumu přizpůsobit se novému prostředí. Takové si Štěstěna oškliví a nikdy je neobejme, jako se mladá krásná žena odtahuje od starce. Kdo má však pevnou vůli, umí se obratně chopit každého díla a má odvahu, ten se nemusí za štěstím pachtit, vyhledá si ho samo.“ (Paňčatantra, str.112)

„Štěstí, bohatství, mládí…Jak rychle se rozplývají a minou! Jako pěna na vodě! Jako oblak na nebi! Jako jarní zeleň! Jako přátelství nešlechetných duší…“ (tamtéž)

Napříč věky i kontinenty existují stovky moudrých i méně moudrých ponaučení o Náhodě, Osudu a Štěstí. Tyto rozumem nevysvětlitelné a nepochopitelné děje zneklidňovaly naše předky, zneklidňují naše současníky a stále jsou předmětem rozmanitých fantazijních představ, neboť míra nevědomosti je přímo úměrná míře představivosti. Čím méně však víme, tím opatrnější bychom měli být ve slovech i činech. O skutečné podstatě Náhody, Osudu a Štěstí totiž nic nevíme a patrně se nikdy ani nedozvíme, neboť „vše je zakryto zdáním“ (Hérakletos z Efesu).

Náhoda je sice zcela mimo naši vůli, chtění i chápání, avšak Osud a Štěstí do jisté míry ovlivňovat můžeme. Proto bychom je (raději) neměli provokovat pýchou, zpupností, hamižností, rozmařilostí, požitkářstvím, „siláckými řečmi“ anebo i zlými skutky, neboť se to může ošklivě vymstít. Jak jinak lze hodnotit slova jednoho našeho bývalého prezidenta, který při své inauguraci bohorovně prohlásil, že se rozhodl dožít devadesáti let? Přitom tehdy ani jediný „skálopevně“ věřící nevstal a nezvolal „hlasem velikým“: „Tento se rouhá! Kdo jiný může stanovit délku lidského života nežli Bůh (či Osud)!“

Nemusíme sice podléhat pověrám, ale již od starověku se po zkušenostech s náhlou anebo útrpnou smrtí „žertéře“ (či provokatéra) říkalo, že o životě, smrti a Osudu se nežertuje. Možná škodolibý Osud panu exprezidentovi takový věk opravdu dopřeje, ale v extrémně bolestném tělesném i duševním stavu, provázeném posměchem a opovržením občanů. Zachovejme si tedy trochu strachu i úcty k neznámému, neboť strach je kořením života a původcem sebezáchovné opatrnosti, které není v životě nikdy nazbyt. Zvláště opatrní by pak měli být ti, kteří mají až příliš často štěstí, neboť neštěstí je zpravidla už připraveno za dveřmi. Proč se tedy ve školách nevysvětluje žákům ani studentům podstata takových prastarých rčení (pocházejících ze starověkého Řecka a Říma!), jako „opatrnost je matkou moudrosti“, „všeho s mírou!“ „ničeho příliš“ anebo „v nejlepším přestat!“? Proč se tak povyšujeme a proč pohrdáme zkušenostmi předků? Kolika životním chybám, úrazům i tragédiím by se tak dalo předejít a jak by se tím změnil Osud! Kolik vládců v historii lidstva pochopilo až po prohrané válce, na útěku anebo ve vyhnanství, jak je Osud vrtkavý a Štěstí nespolehlivé! Kolik automobilistů, motocyklistů, cyklistů i sportovců by mohlo potvrdit, jak záludné je spoléhání na svoji sílu, dovednost a štěstí! Na nemocničním lůžku se totiž mnohé životní hodnoty zásadně mění a všechno vypadá jinak.

Existenci Náhody, Osudu a Štěstí sice nelze prokázat, ale bylo by pošetilé ji popírat. Praktické životní zkušenosti totiž občas potvrzují nejen rozumově nepochopitelné odplatné účinky („žádný strom neroste do nebe“, „pýcha předchází pád“ apod.), ale i náznak jakési mimosmyslové škodolibé mstivosti, probíhající podle tušeného „vesmírného zákona odplaty“. Nikoli nadarmo proto byla ve starověku tato „trojice“ velice obávána a dokonce byla považována za mocnější než tehdejší bohové. Neuvěřitelné náhody, životní osudy, šťastné výhry i tragické prohry a pády mnohých lidí (včetně politiků) to potvrzují stejně jako před tisíci léty. „A nad vším tím lidským hemžením se rozléhá tichý kosmický smích.“

V Plzni dne 16.7.2023