Demokracie a hloupost věrné družky jsou

Idealistická představa o demokracii jako nejdokonalejším společenském zřízení, které jako jediné umožňuje poctivou volbu nejlepších představitelů občanské obce a ti ji poté řídí promyšleně a „osvíceně“, je značně vzdálená od reality. Praktické zkušenosti s lidskou špatností totiž prokazují, že právě demokracie vytváří nejen příhodné podmínky pro společenské uplatnění nerozumných a nedovzdělaných politických samouků, ale i prohnaných politických dobrodruhů (avanturistů), kteří se mnohdy považují za politické „osvícence“ a geniální demokratické ideology. Po tisíce let vyvíjený a neustále upevňovaný pud po uznání a uplatnění totiž nelze potlačit, neboť i v demokratickém společenském zřízení vždycky propukne a pak se užaslí voliči diví, koho z nerozumu, nevědomosti a hlouposti zvolili anebo co si v důsledku cílené manipulace odhlasovali. Posledním takovým případem byl brexit Velké Británie z EU, jehož ideový původce Nigel Farage po překvapujícím úspěchu své politické manipulace (nyní proklínané všemi britskými voliči) od svého vítězství „zběhl“ a raději už se k němu ani nehlásil. Příhodně o takových lidech hovořil Ježíš Kristus (volně upraveno), že tito pokrytci (zaštíťující svoji chtivost po moci vzletnými slovy o demokracii) milují přední místa u stolů a chtějí, aby viděni a chváleni byli od lidí. Z dávné i nedávné minulosti známe takových případů bezpočet, někteří takoví „demokraté“ stále mezi námi žijí, usilují o vzkříšení své politické „velikosti“ a navíc se ještě pokoušejí obohacovat nás svými „moudry“.

Demokracie (překlad z řečtiny zní „síla lidu“ anebo též „moc lidu“) se sice postupně zformovala již ve starověkých Athénách v 6.stol.př.n.l., avšak poctivě je nutno říci, že ani jediný ze zhruba 300 známých antických filosofů ji neopěvoval jako jedině dokonalé společenské zřízení. Samotná athénská demokracie (ostatně otrokářská a společensky nerovná) totiž byla od samých počátků své existence poznamenána názorovými rozpory, intrikováním, manipulacemi s hlasy voličů a hlavně nedostatkem soudnosti a zdravého rozumu. Athénští demokraté a jejich napodobitelé v jiných řeckých obcích proto způsobili mnohé křivdy, některé své spoluobčany posílali do vyhnanství nebo do vězení a dokonce se dopouštěli i justičních vražd svých oponentů a nepohodlných kritiků. Díky jejich nerozumnosti, nevědomosti a hlouposti se tak demokracie stala jedním z nejrozpornějších společenských zřízení a pokud tomu současní „demokraté“ nevěří, nechť si pozorně přečtou všechny Platónovy úvahy a dopisy jeho přátelům, Xenofóntovy „Vzpomínky na Sókrata“, Hérakleitovu kritiku efezských politiků, Liviovy „Dějiny římské od založení Města“, Appiánovu „Krizi římské republiky“ a seznámí se i s názory antických filosofů od 6.stol.př.n.l., kteří se mohli seznámit s athénskou demokracií i republikánskou demokracií římskou. Takové srovnávací studium je sice náročné, ale vede k poznání pravé skutečnosti, neboť „povaha věcí se ráda skrývá“ (Hérakleitos).

Začněme krátkou exkurzí do historie. Athénský státník Kleisthénes zavedl asi r.508 př.n.l. tzv. střepinový soud (ostrakismus), kterým plnoprávní athénští občané (tj. svobodní muži) demokraticky rozhodovali o vyhnanství osob, které považovali za obecně nebezpečné. Při nedávném nálezu střepů (ostrak) v Athénách s vyrytými jmény takových nepohodlných osob však bylo překvapivě zjištěno, že těchto 190 střepů bylo popsáno pouze čtrnácti pisateli, takže se jedná o historicky první spolehlivý doklad o manipulaci s hlasy voličů. „Demokraticky“ byl např. uvězněn vojevůdce Miltiadés, který r.490 př.n.l. zvítězil nad Peršany u Marathonské zátoky a ve vězení pak zemřel, do vyhnanství byl poslán i jeho marathónský spoluvelitel Aristeidés, který byl vyhnán pouze proto, že se svým spoluobčanům zdál „až příliš spravedlivý“ (později byl v nouzi Athéňanů omilostněn, poté r.479 př.n.l. slavně zvítězil nad Peršany u Platají a když zemřel, nezbyly po něm ani peníze na jeho pohřeb), pro smyšlené obvinění ze zrady byl „demokraticky“ odsouzen k smrti i vojevůdce Themistoklés, který r.480 př.n.l. zvítězil nad Peršany u Salamíny a nakonec si musel zachránit život útěkem ke svým bývalým nepřátelům, a nejvíce se „demokraticky“ smýšlející Athéňané vyznamenali odsouzením k smrti svého významného spoluobčana Sókrata (469-399 př.n.l.), o němž prý delfská věštkyně Pýthia prohlásila, že je nejmoudřejším z lidí. Za povšimnutí přitom stojí, že před demokratickým převratem v Athénách byl třicetičlenným kolegiem tyranů ušetřen, i když i jim „lezl na nervy“ věčným diskutováním a zlehčováním jejich „velikosti“ a „důležitosti“. Athénské pojetí všelidové demokratické svévole a zákonem posvěcené zvůle se však zalíbilo i jiným řeckým obcím a později se dokonce projevilo i v Římě jako nátlaková forma plebejů vůči patricijům. Jedním z nejznámějších případů takové demokraticky účelové likvidace nepohodlného spoluobčana bylo vyhnanství efeského aristokrata a Hérakleitova přítele Hermodóra, který poté odcestoval do Říma, kde se pak s komisí decemvirů podílel na tvorbě Zákonů dvanácti desek. Podle historika Strabóna se tedy tento vyhnanec ze své vlasti natolik v cizině osvědčil, že mu tam dokonce vděční Římané postavili sochu. Zpupnost efeských demokratů proto Hérakleitos příkře odsoudil těmito slovy:

 

„Slušelo by se Efeským, aby se všichni dospělí oběsili a zanechali město nedospělým, neboť vyhnali svého nejzdatnějšího muže, Hermodóra, říkajíce: „Z nás nebudiž nikdo nejzdatnější, anebo budiž jinde, a u jiných!“

 

Hérakleitos byl sice prvorozeným synem bývalého efeského krále Blossóna, avšak i když byl efeskými „demokraty“ vyzýván k podílu na moci, pohrdal jimi a nechtěl s nimi mít nic společného. Podle Díogena Láertia jim prý takto odpověděl, když jej přistihli při hře v kostky s nedospělými chlapci:

 

„Čemu se divíte, ničemové? Či není lepší dělat toto než s vámi spravovat obec?“

 

Když pozorně sledujete inteligenční a mravní úroveň mnohých našich politiků, jejich myšlenkové pochody, oslnivé nápady a vyjadřování i celkové dění na naší politické scéně, kolik myslíte, že vzdělaných, zdatných, zkušených a všeobecnou úctu vzbuzujících občanů by na jejich výzvu k podílu na politické moci odpovědělo stejně jako Hérakleitos? A možná by ještě dodali něco podobného jako on:

„Ať vás neopustí bohatství, Efesané, abyste byli usvědčováni ze své ničemnosti!“

Římská republika na tom byla ještě mnohem hůře, neboť oproti Řekům byla podstatně agresivnější, sociální vztahy mezi Římany byly vždycky velmi napjaté a k vraždám nepohodlných občanů proto nikdy nebylo daleko. Jedním z takových příkladů byl i římský státník a právník Marcus Tullius Cicero (106-43 př.n.l.), který byl nejprve po potlačení Catilinova spiknutí prohlášen římským lidem za Otce vlasti, poté na nátlak příbuzných popravených spiklenců poslán do vyhnanství, a když mu pak bylo dovoleno vrátit se do Říma, byl 7.12.43 př.n.l. na příkaz Marka Antonia zavražděn, přičemž této vraždy se dopustil jeho bývalý klient, kterému předtím vyhrál soudní spor. O takovém nevděčném chování lidu i jednotlivců se náznakem zmínil i Lucius Annaeus Seneca (4 př.n.l.-65 n.l.), když ve své knize „O dobrodiních“ pravil, že „všechno (zlo) vychází z nevděčnosti, bez níž snad nevzniká žádný velký zločin.“

Jeden z nejvýznamnějších řeckých filosofů a Sókratův žák Platón (427-347 př.n.) pravil, že společenské režimy se mění v pravidelném cyklu, počínaje samovládou tyrana (náčelníka rodu nebo kmene anebo místního samovládce) a poté pokračují vládou aristokracie (tímokracie), plutokracie (oligarchie) a nakonec demokracie. V demokracii má však každý občan možnost sebeuplatnění podle „velkého zákona drzosti“ (mezi silnými zvítězí drzejší, mezi drzými silnější), každý může rozvinou své schopnosti, neschopnosti i myšlení a přitom všichni chtějí vyniknout a řídit obec (viz rozprava Sókrata a Glaukóna v Xenofónových „Vzpomínkách na Sókrata“). Proto se neustále sváří, nikdy se nemohou dohodnout a každý prosazuje své vlastní subjektivní představy o pravé skutečnosti, demokracii a řízení společnosti. A jelikož vzdělání lidí vždycky „pokulhávalo“ až „kulhalo na obě nohy“, naprostá většina občanů je nedovzdělaná, nedokáže rozlišit pravdu od lži ani podstatné od nepodstatného a neumí ani rozumně nakládat se svými životními zkušenostmi. Proto stále opakuje stejné chyby, volí stále stejné anebo podobné osoby do vedoucích funkcí, poté na ně okamžitě nadává, špiní je a pomlouvá, nechává se ovlivnit a rozeštvat nejrůznějšími manipulátory a politickými dobrodruhy (avanturisty), usilujícími o dosažení dominantního společenského postavení, a tak veřejně prezentuje svoji duševní nedostatečnost a hloupost. Zkušenost tedy potvrzuje, že demokracie a hloupost jsou věrné družky, jedna bere sílu od druhé a vzájemně se podporují i doplňují.

„Většina lidí je špatná.“

(Biás z Priény – 5.stol.př.n.l.; řazen k sedmi antickým mudrcům)

„S rozumem, s nímž se neustále stýkají, jsou v rozporu.“

„Špatnými svědky jsou lidem oči a uši, mají-li barbarské duše.“

„Jeden je mi za mnoho tisíc, je-li nejlepší.“ (Hérakleitos z Efesu)

„Od přírody náleží vláda lepšímu.“

„Je těžké být pod vládou někoho horšího.“

(Démokritos z Abdéry – 460-370 př.n.l.)

20. i 21. století jsou plné děsivých příkladů symbiózy demokracie s nevědomostí, nerozumností a hloupostí. „Na demokracii je (totiž) úžasné, že dává každému voliči možnost dopustit se neskutečné hlouposti.“

(Spenderova věta; Murphyho zákony pro právníky)

Současná demokracie nepotřebuje moudré lidi, o čemž svědčí nejen celosvětový úpadek školní i vysokoškolské výchovy k mravnosti, moudrosti a občanské ukázněnosti, ale i všeobecné pohrdání filosofií a mravními principy. Přitom má-li být idea demokracie zachována a nedílně spojena s pravdou a spravedlnosti, musí být předmětem dlouhodobé a cílené mravní výchovy, neboť pouze mravně myslící lidé mohou myslet i demokraticky a mohou tedy společnost stabilizovat a rozvíjet.

„Výchova je pro vychovávané druhým Sluncem.“ (Hérakleitos)

„Je tedy třeba poskytovat už našim dětem hry, které by byly trochu víc plny zákonnosti, protože budou-li protizákonné a budou-li se takto chovat i děti, je nemožné, aby z nich vyrůstali muši, naplnění zákonem a mravností.“ (Platón – Ústava)

„Do světa se člověk rodí jen jako člověk malý.

Když nedostane učitele a zákony,

stává se člověkem, který jen na osobní prospěch hledí.

Do světa se člověk rodí jen jako člověk malý.

Když na zmatené časy narazí a ty časy zmateností označí jeho mravy,

stává se člověkem, který nízkost násobí nízkostí a zmatenost zmateností.

A lidská ušlechtilost nepronikne k nitru člověka,

​​​​​​​když ji nebude výchovou získávat.“ (Sün-c´- asi 313-238 př.n.l.)

„Přizveš-li k moci moudré a osvícené, jako bys základy pro stabilitu státu položil.“

(Kniha písní Š´-ting – 11.-6.stol.př.n.l.)

„Odkud vím, že se stát záhy ocitne v chaosu? Všimni si, že jeho vláda nemiluje schopné a ctnostné.“ (Wang-Fu; dynastie Chan – 202 př.n.l.-220 n.l.)

Pozornému sledovateli historických událostí a společenských změn nemůže uniknout zneklidňující poznatek, že tradiční pojetí demokracie jako spravedlivého a rovného společenského prostředí pro všechny občany se pokřivilo a neosvědčilo. Z demokratických voleb (byť zmanipulovaných) totiž vzešli i Mussolini a Hitler, všichni komunističtí vládci a též celá řada představitelů totalitních režimů na celém světě, včetně současného Ruska a Číny. V současnosti se pak demokracie v mnohých zemích postupně mění v nejrůznější formy vzájemně soupeřících „svazů známých“, které zneužívají nevědomosti, nerozumnosti a hlouposti občanů k vytváření nátlakových skupin, k prosazování vlastních sobeckých zájmů i k získání moci, a to i za cenu rozeštvávání společnosti a podporování závisti, zášti a nenávisti. Z těchto „svazů známých“ se pak postupně „krystalizují“ pochybné či přímo zločinné vůdčí osobnosti, které bez patřičné mravní vybavenosti velice rychle podlehnou pocitu výjimečnosti či dokonce „vyvolenosti k velkým činům“ a ve své zaslepenosti jsou znovu schopny způsobit společenský rozvrat a nedozírné škody na lidech i majetku. To všechno však už tady bylo a žádné zákony tomu nedokázaly a ani nedokáží zabránit. Přirozené puzení lidí k moci, chamtivosti a násilí je totiž přírodní zákon nad zákony, který lze zvládnout pouze moudrostí, sebekázní a vysoce umravnělou myslí. V současné ani minulé demokracii je však nenaleznete a lze se obávat, že budoucí umělá inteligence už s demokracií a mravními principy ani počítat nebude, neboť nikdo z programátorů je už ani nedokáže naprogramovat.

„Nezapomeneš-li staré děje, stanou se učitelem tvých pozdějších činů.“

(S´ma Čchien – asi 145-90 př.n.l.)

„Demokratické zřízení doplatí na to, že bude chtít vyhovět všem.

Chudí budou chtít část majetku bohatých. A demokracie jim to dá.

Mladí budou chtít práva starých, ženy budou chtít práva mužů, cizinci budou chtít

práva občanů. A demokracie jim to dá.

Zločinci budou chtít obsadit veřejné funkce. A demokracie jim to umožní.

A až zločinci demokracii nakonec ovládnou, protože zločinci od přírody tíhnou po

pozicích moci, vznikne tyranie horší, než dovede nejhorší monarchie nebo

oligarchie.“

(Údajný Sókratův výrok, zdroj nenalezen. Otázkou tedy zůstává nejen jeho původnost, ale i správnost překladu, neboť termín „monarchie“ Sókratés ve své době ještě neznal.)

Technika ovládání lidské mysli i chování se stále zlepšuje a zůstává pouze otázkou, komu se dostane do rukou. Budou-li to totiž mravně vyhaslí a přitom inteligentní zločinci anebo vysoce vzdělaní technokraté s mocenskými ambicemi, vznikne tak hrůzná totalita, kterou si Platón ani Sókratés ještě ani nedokázali představit. Chceme-li tedy povýšit současnou upadající demokracii na budoucí smysluplný společenský řád, musíme zásadně změnit všechny výchovné systémy. Ve starověku to už věděli, avšak současní „demokraté“ to buď ještě nepochopili (nepřeceňujme totiž jejich vzdělání ani rozum) anebo to pochopili až příliš dobře jako reálně hrozící nebezpečí pro jejich soukromé mocenské ambice. Opravdu si snad někdo myslí, že demokracie oproštěná od důsledné mravní výchovy je způsobilá povýšit společenský řád na žádoucí mravní úroveň? Nikdy se to nestalo a nikdy se tak ani nestane, neboť množství nevědomých, nerozumných, hloupých a rozhádaných „demokratů“ nikdy nevytvoří cokoliv smysluplného.

„Zkušenost je nejlepší učitelkou všeho.“

(„Experientia optima rerum magistra est“; Gaius Iulius Caesar – 100-44 př.n.l.)

Tuto pochmurnou úvahu o problémech demokracie lze lehce osvěžit poukazem na opomíjenou skutečnost, že někteří starověcí i středověcí filosofové (zejména v Řecku, v Persii a v Číně) sice snili o moudrých, spravedlivých a osvícených vládcích a známe též celou řadu pohádek s touto tématikou, ale ani jediný filosof anebo pohádkář nikdy nenapsali úvahu anebo pohádku o moudrých demokratech, kteří se přátelsky sešli, přátelsky pohovořili a moudře rozhodli o řízení obce. Takovou hloupost by jim totiž ani ty nejdůvěřivější děti neuvěřily.

V Plzni dne 2.4.2023