Dialektika v poznávání skutečnosti

Hérakleitos patřil již za svého života k obtížně pochopitelným filosofům. Protože jeho učení bylo obtížně srozumitelné, zdánlivě pochmurné a plné jinotajů, vysloužil si již ve starověku přízviska Skoteinos (tj. Temný) anebo též „Plačící filosof“. Přesto je od starověku až do současnosti nejstudovanějším antickým filosofem a početné komentáře jeho inspirativních, provokativních i jasnozřivých výroků se pohybují od obdivu až k úžasu. Podle řecko-ruského filosofa Feocharije Charlampijeviče Kessidiho (správněji Feocharise Kessidise – 1920-2009) se na Hérakleita odvolávají marxisté, teologové, existencialisté, iracionalisté, freudisté, personalisté, ideologové „nové levice“ a další. (F.Ch.Kessidi – Hérakleitos; Nakladatelství Svoboda 1975, str.7).

Není tedy pravdou, že dialektické zkoumání pravé skutečnosti pochází až od Sókrata (469-399 př.n.l.) anebo od jeho žáka Platóna (427-347 př.n.l.). Oba dva totiž Hérakleitovo učení znali, oba se jím inspirovali, ale ani oni jej nedokázali v úplnosti pochopit a vyložit. V této souvislosti cituje F.Ch.Kessidi na str.36 následující legendu, pocházející od řeckého spisovatele Diogéna Láertia (180-240 n.l.), autora jediných zachovalých dějin řecké filosofie, vydaných u nás pod názvem „Životy, názory a výroky proslulých filosofů; Praha 1964; nově Nová tiskárna Pelhřimov 1995):

„Říká se, že když dramatik Eurípides, známý také jako bibliofil, dal Sókratovi přečíst Hérakleitův spis a zeptal se na jeho názor, Sókratés odpověděl asi takto:

„Čemu jsem rozuměl, je duchaplné, a myslím, že i to, čemu jsem nerozuměl, je takové, jenom to potřebuje nějakého délského potápěče.“

(Pozn.: potápěči na ostrově Délos byli pověstní svojí dovedností.)

F.Ch.Kessidi dále cituje starověký epigram (str.37), „že pro zasvěcence do tajů Hérakleitova stylu se temnost stává jasnější než slunce.“

Znalce i obdivovatele Hérakleitova učení proto nutně musí takový povrchní až neuctivý obsah wikipedie rozladit.

Začněme proto tuto úvahu tímto Hérakleitovým výrokem:

„Protivné se shoduje

a z neshodného je nekrásnější harmonie.“ (F.Ch.Kessidi – Hérakleitos, str.165)

Jiný překlad:

„Protikladné se shoduje - z neshodných věcí je nejkrásnější harmonie,

a všechno vzniká sporem.“

(Zdeněk Kratochvíl – Délský potápěč k Hérakleitově řeči;

Nakladatelství Herrmann & synové 2006, str.261)

Hérakleitos žil v době, kdy tehdejší lidská společenství byla ještě nerozvinutá, v mnohých oblastech velice primitivní a nezasahovala do přírodních dějů a jevů tak neomaleně a hrubě, jako je tomu v současnosti. Historické i praktické zkušenosti totiž potvrzují chmurný poznatek, že až příliš mnohé ze zjevných protikladů rozhodně netvoří „nejkrásnější harmonii“, zvláště pokud tyto děje i jevy přímo vytvářejí anebo se do nich zapojují destruktivní lidé. K pochopení tohoto Hérakleitova výroku je proto nutné znát jeho historické i ideové souvislosti.

Hérakleitos byl přísný kritik „ostrého jazyka“, který měl i v Efesu mnohé nepřátele. Zkritizoval kdekoho, včetně Homéra, Hésioda, Hekataia i Pýthagory, a pokud se o někom ze svých předchůdců nezmínil, bylo to pouze proto, že si jeho učení vážil. Takovým filosofem byl zejména Anaximandros z Mílétu (asi 610-546 př.n.l.), který jako první přišel s empirickou (tj. zkušenostní) teorií o spravedlivém přírodním řádu, ve kterém se neustále spravedlivě vyvažují přírodní protiklady (den a noc, roční období, déšť a sucho, mráz a horko apod.) a tím je zachováván jediný harmonický a smysluplný přírodní celek. Neustále se opakující přírodní proces zániku, vzniku a obnovy byl i pro Hérakleita inspirující. Hérakleitos proto na Anaximandra navázal a dospěl k názoru, že všechny přírodní i společenské jevy a děje tvoří jednotlivé vnitřně rozporné celky, jejichž rozpornost, vnitřní boj a střídání protikladů je upevňuje a vede k oné „nejkrásnější harmonii“. Proto také vytýkal slavnému básníkovi Hésiodovi z Askry (8.stol.př.n.l.) jeho mylnou domněnku, že z Noci pochází Den a ze Dne Noc, když je to totéž (tj. jeden zdánlivě rozporný a přitom „krásně“ harmonický přírodní celek).

„Vyslechnou-li ne mne, nýbrž rozum (logos),

pak je moudré, aby uznali, že vše je jedním.“

(F.Ch.Kessidi – Hérakleitos, str.61)

„Totéž je živé a mrtvé,

bdící a spící,

mladé a staré,

neboť toto změnivši se je oním

a ono zase změnivši se je tímto.“ (tamtéž, str.65)

Řečtí filosofové v tzv. době osové (tj. od 7. do 5.stol.n.l.) byli velice pozorní, pečliví a střízliví při hledání příčin a souvislostí všech přírodních i společenských dějů a jevů. Z dnešního „úhlu pohledu“ by mnohé z nich bylo možno označit za jakési archaické „něcoisty“ (v současnosti je to moderní věroučný směr), kteří sice nevěřili v bohy a považovali je za pouhý výplod lidské fantazie (např. Xenofanés z Kolofónu a Díagorás z Mélu), ale při pohledu na hvězdnou oblohu, nebeská tělesa a harmonický přírodní řád věřili v nějakou vesmírnou sílu, nadanou rozumem i tvořivou myšlenkou (tj. Hérakleitovým logem). Také Hérakleitos nebyl polyteista. Několikrát sice použil slova „bohové“, jednou použil slovo „Bůh“, kterého však jmenovitě nespecifikoval, a v jediném svém výroku použil jméno tehdejšího nejvyššího řeckého boha Dia (viz níže), byť v nikoli v souvislosti s nějakými jeho božskými projevy. Podobně jako jeho ideový předchůdce Anaximandros z Mílétu (zemřel již před Hérakleitovým narozením) i jeho současník Parmenidés z Eleje (asi 540-470 př.n.l.) však věřil tomu, že celý vesmír i svět řídí jakási „jediná myšlenka“ (logos), pocházející od „jediného rozumu“ (logu; pozn.: ve starořečtině mělo slovo „logos“ přes 40 možných významů podle okolností a souvislostí jeho použití). Harmonické i disharmonické lidské činnosti proto nepřikládal velký význam a domníval se, že všechny zjevné i zdánlivé protiklady (sváry, boje) jsou výsledkem působení všeřídící myšlenky a tudíž musí být krásné, harmonické a dokonalé, přestože mnohdy působí disharmonicky až odpudivě a jejich vnitřní smysl nám uniká (války, plenění, otrokářství apod.)

„Bůh je den i noc, zima i léto, boj i mír, nasycení i hlad;

mění se tak jako oheň, smísí-li se s kadidly,

bývá nazýván podle vůně každého z nich.“ (F.Ch.Kessidi – Hérakleitos, str.88)¨

„Spojeniny:

celé a necelé, shodné a neshodné, souzvučné a nesouzvučné,

ze všeho je jedno a z jednoho vše.“ (tamtéž, str.166)

„Nezjevná harmonie je lepší než zjevná.“ (tamtéž, str.84)

„Existuje jedno, jež jediné je moudré.“ (tamtéž, str.101)

„Jediné je moudré; znát myšlenku (logos), která všechno veskrze řídí.“ (tamtéž)

„Jedno, jež jediné je moudré, nechce i chce být zváno Diem.“ (tamtéž, str.40)

Nejen všechny přírodní i společenské jevy a děje, ale i lidské představy, hodnoty a činnosti mají své zjevné i skryté příčiny a vzájemné souvislosti. Všechno probíhá překotně, rychle se mění a právě z této neustálé změny postupně vzniká „nejkrásnější harmonie“. Tehdy proto vznikly tyto slavné Hérakleitovy výroky:

 

„Nelze vstoupit dvakrát do stejné řeky.“ (F.Ch.Kessidi – Hérakleitos, str.76)

 

„Do týchž řek vstupujeme i nevstupujeme.“ (tamtéž, str.37)

„Na ty, kdo vstupují do téže řeky, valí se jiné a jiné vody.“ (tamtéž, str.5)

Hérakleitovi je obvykle připisován i výrok „Vše plyne“ (Panta rhei), jehož pravost je však sporná. Podobně však vyznívá i tento výrok Hérakleitova vzdáleného indického současníka Siddhárthy Gautamy (Buddhy – asi 563-483 př.n.l.), který prohlásil:

„Všechny věci složené změně, rozkladu a zániku podléhají.“

Na rozdíl od Hérakleita však Buddha nebyl dialektik a nikdy nehovořil o zevrubné analýze a vnitřní rozpornosti všech přírodních i společenských jevů a dějů. Neměl totiž takové ideové inspirátory jako Hérakleitos, neboť se narodil v malé népálské vesnici Lumbiní nedaleko Kapilavastu a téměř všichni tehdejší indičtí myslitelé (asketi, kněží a učenci, zejména Makhali Góšáló, Áláró Kálámó, Uddakó Rámaputtó, Púranó Kássapó. Adžitó Késakambaló aj.) usilovali výhradně o dosažení mystického spojení s některým z bohů (ateisté Čárvaka, Brhaspáti a Dhíšan byli výjimkou). Naproti tomu Hérakleitos pocházel z tehdy nejvýznamnějšího řeckého města Efesu (Athény svoji významnost teprve budovaly), které bylo současně i velkým přístavem, obchodním střediskem a kulturním centrem, kde se již za Hérakleitova života začal stavět pověstný Artemidin chrám, označovaný až do jeho vypálení za jeden ze sedmi divů světa. Z nedalekého Mílétu pak pocházeli Thalés, Anaximénes a Anaximandros, a z protilehlého ostrova Samos slavný matematik Pýthagorás, kterého však Hérakleitos ostře odsoudil jako podvodníka, který „bádal nejvíce ze všech lidí, a vyhledav si tyto spisy (tj. spisy egyptských a babylónských matematiků), učinil si z nich svou vlastní moudrost - mnohoučenost, podvodnost“ (F.Ch.Kessidi – Hérakleitos, str.56).

Buddhovo zkoumání pravé skutečnosti se ubíralo jiným směrem. Byl to totiž první analytický psycholog, jehož učení (dharma) spočívalo především v popisu všudypřítomné lidské strasti, jejího vzniku, zániku a osmidílné stezce vedoucí k zániku strasti. Přesto i on v jediné své rozpravě hovoří o „dialektické“ jednotě jsoucího a přitom skrytého jevu (jeho případnou rozporností se již nezabýval), i o počínání lidí, kteří pro zakalení své mysli i zraku nejsou schopni tuto jednotu pochopit. Přestože tato rozprava je dialektická pouze okrajově, je stále nadčasová a použitelná. V rámci uceleného výkladu o dialektice by proto bylo nedialektické ji pominout.

Srovnání se slepci od narození

Tak jsem slyšel:

Jednou dlel Vznešený v Sávatthi, v háji Jeta, v klášterní zahradě Anáthapindikově. Poblíže tehdy prodlévali mnozí asketi, kněží a učenci různých věr, směrů a názorů, které hlásali, o ně se opírali, v nich své útočiště hledali a jiné náhledy jako bláhové označovali:

 

„Věčný je svět a nekonečný“, „není věčný svět, ale je konečný“, „totožné jsou tělo a život“, „různé jsou tělo a život“, „člověk dokonalý je po smrti“, „člověk dokonalý není po smrti“, „člověk dokonalý je a není po smrti“, „ani je, ani není člověk dokonalý po smrti“.

 

A tito asketi, kněží a učenci, hádky a spory vedoucí, se vzájemně zraňovali ostrými slovy: „Toto je pravda, vše ostatní je bláhovost!“

V ten čas se mnozí mniši odebrali do Sávatthi za almužnou a po nasycení k Buddhovi, uctivě ho pozdravili, stranou se usadili a podali mu zprávu o této události.

A Vznešený takto odpověděl:

„Jako slepci bez zraku, mniši, nepoznávají oni asketi, kněží a učenci různých věr, směrů a názorů, co je směrodatné a co není směrodatné, co je pravda a skutečnost a co není pravda a skutečnost, vedou hádky a spory a vzájemně se zraňují ostrými slovy: „Toto je pravda, vše ostatní je bláhovost!“

Kdysi žil v Sávatthi král, který nařídil shromáždit všechny slepce od narození na jedno místo a předvést jim slona. Přitom některým slepcům byla dána k ohmatání hlava slona, jiným uši, kly, chobot, trup, noha, zadek, oháňka a ochlupacený konec oháňky jeho, vždy s podotknutím: „Takový je slon, milý slepci!“

Poté se otázal král slepců: „Poznali jste slona a proto řekněte, jaký vlastně je?“ A slepci podle toho, která část slona byla jimi ohmatána, odpovídali: „Jako kotel, lopata, radlice, tyč pluhu, obilní sýpka, sloup, moždíř, kyj, jako koště je slon!“ A za pokřiku: „Takový je slon, takový není slon!“ se vrhali pěstmi na sebe.

A právě tak, mniši, jako slepci bez zraku, nepoznávají oni asketi, kněží a učenci různých věr, směrů a názorů, co je a co není směrodatné, co je pravda a skutečnost a co není pravda a skutečnost, vedou hádky a spory a vzájemně se zraňují ostrými slovy: „Toto je pravda, vše ostatní je bláhovost!“

A tu Vznešený, poznávaje význam řečeného, pronesli při této příležitosti následující slavnostní výrok:

„Mnozí ctihodní asketi, kněží a učenci připoutávají se k věcem a vedou o nich hádky a spory, ač pouze jednu část jich vidí!“

Podobně jako Hérakleitovi i Buddhovi současníci jsou na tom i mnozí současní lidé, zmatení až pomatení záplavou neúplných, zavádějících, protichůdných i lživých informací. V tomto rozporném celku informací se však správně orientují pouze lidé „chápaví“, kteří poctivě hledají pravdu a jsou zdrženliví při vynášení kategorických závěrů a soudů.

„Ti, kdo hledají zlato, vykopají mnoho země a málo nalézají.“

(F.Ch.Kessidi – Hérakleitos, str.133)

Buddha se sice nezabýval skrytou podstatou všech vnitřních i vnějších jevů a dějů, avšak správné poznání považoval za první část ušlechtilé stezky vedoucí k zániku strasti (následovalo správné rozhodnutí, správná mluva, správné jednání, správná životospráva a správná snaha – další dvě meditativní a mystické cesty lze v tomto kontextu vypustit). Naproti tomu i když byl Hérakleitos stručnější, jeho slova o nechápavých by bylo možno použít i v kontextu s Buddhovou rozpravou o slepcích od narození.

„Slyší-li nechápaví, podobají se hluchým;

přísloví jim dosvědčuje,

že jsouce přítomni, jsou nepřítomni.“ (F.Ch.Kessidi – Hérakleitos, str.134)

„Nevšímá si toho většina těch,

kteří se s tím setkávají,

a nepoznává to, ač se tomu učila,

nýbrž má jen zdání.“ (tamtéž, str.100)

„Jenom zdání poznává a podržuje i nejváženější člověk,

ale věru Spravedlnost uchopí strůjce i svědky klamů.“ (tamtéž, str.87)

Hérakleitos se nezabýval analýzou příčin i důsledků lidské nevědomosti a lidského chování a svými spoluobčany pohrdal jako nevědomci, chamtivci a intrikány. Když se např. jeho spoluobčané podivovali nad tím, že si raději hraje s dětmi, namísto toho, aby se jako aristokrat a prvorozený královský syn podílel na správě Efesu, odpověděl jim prý těmito příkrými slovy:

„Čemu se divíte, ničemové? Či snad není lepší dělat toto, než s vámi spravovat obec?“ (F.Ch.Kessidi – Hérakleitos, str.33)

V souvislosti s podílem Efesanů na obchodu s otroky se pak na ně obořil takto:

„Ať vás neopustí bohatství, Efesané, abyste byli usvědčováni ze své ničemnosti.“

(tamtéž)

Mnozí současní lidé jsou stejně jako ve starověku i středověku sužovaní nejen starostmi a nemocemi, ale i nejrůznějšími živelnými a společenskými pohromami (včetně epidemií, válek a pohrom politických), na které nemáme sebemenší vliv. Při pozorování všech těchto přírodních i společenských jevů a dějů se proto stěží smiřujeme s Hérakleitovou představou, že i toto vše by mělo být dílem jakési „všeřídící myšlenky“, zvláště když nutně musíme rozlišovat mezi dobrem a zlem i spravedlností a nespravedlností – jinak by se totiž základy lidské společnosti zcela rozložily. Co je však nyní disharmonické, možná bude jednou harmonické, ale na to my prostí smrtelníci nemáme čas. Z Hérakleitova úhlu pohledu však čas ani lidský věk nejsou směrodatné pro určení toho, co je dobré nebo zlé, spravedlivé nebo nespravedlivé a harmonické nebo disharmonické. Podle něho má totiž i tento zjevný chaos vnitřní logiku, kterou běžní lidé nejsou schopni pochopit, ačkoliv pouze pochopení vnitřní rozpornosti světa je přepokladem dosažení moudrosti.

„Věk je hrající si chlapec, sunoucí kaménky ve hře – chlapecké království,“

(F.Ch.Kessidi – Hérakleitos, str.92)

Hérakleitos žil v těžké době, kdy jeho rodný Efesos i všechna ostatní maloasijská řecká města (polis) byla po celý jeho život okupována Peršany (a perskou okupaci si dokážeme snadno představit, neboť nebyla o nic lepší než všechny okupace následné). Občas sice propukly proti okupantům vzpoury, které však byly potlačeny s obvyklou vyhlazovací brutalitou. Zejména vzpoura významného řeckého města Mílétos, ze kterého pocházeli slavní filosofové Thalés, Anaximandros a Anaximénes, skončila r.494 po ročním obléhání jeho dobytím, vypálením, vyvražděním části obyvatelstva a zotročením zajatců, kteří pak byli prodáváni právě na otrockém trhu v Efesu „ničemnými Efesany“. Všechno to Hérakleitos viděl a zažil a i když se okupantům osobně nevzepřel, měl vůči bojovníkům za svobodu velikou úctu a kupčíky s lidskými bytostmi hluboce pohrdal.

„Bozi i lidé ctí ty, kdo padnou ve válce.“ (F.Ch.Kessidi – Hérakleitos, str.128)

„Boj je otcem i králem všeho

a jedny učinil bohy, druhé lidmi,

jedny udělal otroky, druhé svobodnými.“ (tamtéž, str.67)

„Je třeba vědět, že je boj (všem) společný,

že právo je svárem

a že se vše děje ve sváru a podle nutnosti.“ (tamtéž, str.61)

Nelze přesně určit, z jaké doby a časové posloupnosti pocházejí některé Hérakleitovy výroky – nehledě na to, že o pravosti mnohých z nich se dodnes vedou spory. Je však nepochybné, že Hérakleitos se dožil nejslavnějšího vítězství Řeků nad Peršany v Marathonské zátoce v září r.490 př.n.l., neboť tato neuvěřitelná a extrémně motivační zvěst rychle obletěla celé tehdejší Řecko a vyvolala tak další řecko-perské války. Jejich vítězného konce pro Řeky by se však Hérakleitos dožil pouze za předpokladu, že by zemřel až r.475 př.n.l. (r.480 př.n.l. bitva u Salamíny, r.479 př.n.l. bitva u Platají).

„Bohu je vše krásné, dobré a spravedlivé,

avšak lidé pokládají jedno za spravedlivé

a druhé za nespravedlivé.“ (F.Ch.Kessidi – Hérakleitos, str.143)

Tento skromný filosofický úvod do teorie i praxe dialektiky může pozorným čtenářům posloužit k lepší životní orientaci, jsou-li ovšem schopni proniknout do hlubin Hérakleitova uvažování. Hérakleitovy kosmologické úvahy o vzniku světa, „věčně živém (tj. inteligentním) ohni, rozněcujícím se podle míry a hasnoucím podle míry“ a dočasném zániku světa i vesmíru ve „vesmírném požáru“ (ekpyrósis) jsou proto v tomto kontextu pominuty, i když pro hloubavé astrofyziky a kosmology jsou snad ještě pozoruhodnější. Hérakleitovo učení je tedy prakticky použitelné k tomu, abychom se naučili vnímat i vyhodnocovat všechny přírodní a společenské jevy a děje v jejich úplnosti, souvislosti, rozpornosti i vzájemné provázanosti – tj. dialekticky. Je totiž mnoho oblastí, ve kterých se naprostá většina lidí chová jako slepci od narození, ačkoliv pouze „hloubavý nadhled“ a niterná analýza nám mohou otevřít cestu k poznání pravé skutečnosti.

„Povaha věcí se ráda skrývá.“ (F.Ch.Kessidi – Hérakleitos, str.69)

„Nesuďme ledabyle o největších věcech.“ (tamtéž, str.34)

Pomineme-li všechny kosmické a přírodní jevy i děje, kterými se Hérakleitos zabýval a kterým se v současnosti zabývají hloubaví specialisté, zúročující tisíciletá zkoumání starověkých astronomů a znající „povahu věcí“, pak za zvláštní pozornost stojí oblasti hodnot a politických metod. Ty sice také zdánlivě vytvářejí samostatné celky, avšak jsou vzájemně propojené individuálními chaotickými představami a tudíž i ony jsou “harmonicky disharmonické“.

Všichni např. známe pojem „hodnotový žebříček“, který má tři roviny: celospolečenskou, skupinovou a individuální. Všechny tyto roviny jsou přitom propojené a vzájemně se ovlivňují. Pokud totiž ve společnosti převažují nejvyšší stabilizační hodnoty (od starověku to jsou spravedlnost, pravda a mír) a kategoricky (tj. přísným příkazem) ovlivňují společenské skupiny i jednotlivce, pak je i společnost stabilizovaná a až na mentálně utlumené jedince a zločince i vnitřně harmonická. Pokud však silný, drzý a dokonce zločinný jedinec (egocentrický autokrat) prosadí ve společnosti silou lží a své zlé vůle svůj scestný individuální žebříček hodnot (např. své zbytnělé ego, národnostní, náboženskou, rasovou anebo třídní nenávist, sobectví, zištnost, mocichtivost apod.), pak se i skupinový a celospolečenský žebříček hodnot postupně převrátí k horšímu (příklady táhnou) a ve společnosti převládnou ty nejhorší projevy lidské špatnosti – chamtivost, mocichtivost, arogance, násilnictví, závist, zloba, nenávist apod. Tak vznikají pogromy, občanské nepokoje, revoluce i války, kdy subjektivní, skupinové i celospolečenské zlo vytěsňuje neprůbojné dobro tak dlouho, než přičiněním uvážlivých, rozhodných, vytrvalých a trpělivých dobrých lidí nastane alespoň rovnováha mezi dobrem a zlem (zla totiž vždycky bylo, je a stále bude dost). Bez násilí to ovšem nepůjde, neboť zlo nikdy dobrovolně nevyklidí své dosažené pozice. „Boj je otcem i králem všeho…“ V historii lidstva se také ještě nikdy nestalo a zcela jistě ani nestane, aby zcela samovolně a bez aktivního přičinění slušných lidí převážila miska vah k dobru, neboť jak pravil významný konfuciánský filosof Sün-c´(asi 313-238 př.n.l), „lidská přirozenost je ve své podstatě zlá, to dobré v ní je pouze vypěstované“. A kolik máme mezi sebou opravdových „pěstitelů dobra“? Výsledky výchovy lidstva k dobru totiž od starověku nepokročily ani o píď a současné představy naivních humanistů o přirozené lidské dobrotě, „boží jiskře“ v každém člověku, demokracii, lidských právech a osvícené lidské společnosti se pohybují pouze v oblasti bujné fantazie. Následující verše jsou toho důkazem.

„Znaky nepořádku a neklidu jsou tyto:

lidé nosí přepychové oděvy,

muži se zdobí jako ženy,

mravy jsou nevázané,

lidé jsou zaměřeni pouze na zisk,

jejich činnost je neuspořádaná,

zvuky a hudby nepřístojné,

lidé nezachovávají zákony slušnosti,

starají se jen o vnější krásu a o udržování své existence,

nezachovávají pořádek.“ (Sün-c´)

Principem dialektiky je skrytý vnitřní řád, vyváženost a harmonie. Takto začínaly Anaximandrovy úvahy a na jejich základě pak Hérakleitos zkonstruoval teorii o vnitřní jednotě zdánlivě zjevně rozporného. Nespravedlnost, násilí a společenský nepořádek i neklid se však vinou nerozumných, nevědomých a hloupých lidí neustále prohlubují a ohrožují existenci nejen jednotlivých národů, ale i celého lidstva. Nelze proto říci, že tvoří anebo by jednou mohly vytvořit dialektickou jednotu s něčím, co nikdy neexistovalo, neexistuje a je pouze výsledkem utopických představ o osvícené, vyvážené a harmonické lidské společnosti. Dialektika má tedy i své meze, které jí stanoví lidská nerozumnost, nevědomost a hloupost.

Politické metody (tj. metody ovládání a vládnutí) mají však svoji dialektiku a tvoří jeden rozporuplný a chaotický celek, výrazně ovlivňovaný hodnotovými postoji silných a autoritativních jedinců (vůdců). Ti jsou vždy a všude připraveni k uchopení moci, i kdyby to mělo být v nějaké pidistraně – a stejně se ze všech sil snaží uspět ve volbách a snad v nich dokonce i zvítězit. Vůbec přitom nezáleží na tom, jak je daný politický systém nazýván – záleží totiž na obsahu a způsobu vlády, který je vždycky poplatný „zabarvení mysli“ a hodnotovému žebříčku jejích individuálních představitelů. Čím více nerozumných, nevědomých a nemravných lidí se pak bude podílet na „správě obce“ (umožňuje to právě demokracie), tím více bude tato správa inklinovat k nespravedlnosti a zlu, neboť kumulace individuálních nectností (zejména hlouposti, sebestřednosti, zištnosti, chamtivosti, závisti, nenávisti apod.) se nemůže nikdy změnit v kolektivní ctnost. Takové množství nespravedlnosti a zla totiž nelze ničím vyvážit. Představa o spravedlivé demokracii je proto stejně naivní jako představa o spravedlivé autokracii, neboť i dávní spravedliví vládci jsou pouhými legendami. Případ Sókratés je toho smutným příkladem, neboť athénští tyranové (direktorium třiceti) totiž jeho život ušetřili (i když mu vyhrožovali, že když je nepřestane provokovat, „stádo“ se zmenší i o něho), avšak vítězní athénští demokraté jej na základě smyšleného obvinění popravili, neboť neustále měl moc řečí a moc se vyptával. Vnitřní rozpornost hodnot a metod je tedy zjevná, stejně jako jsou rozporné lidské povahy.

Všichni politici napříč věky i kontinenty sice tvrdí a nadále budou tvrdit, že na nejvyšším stupni jejich hodnotového žebříčku je nezištná služba společnosti a lidu. Ve skutečnosti je to však jen druhý stupeň lži (tj. lež sprostá), neboť na prvním stupni jejich hodnotového žebříčku jsou pouze oni sami. Stačí je pozorovat, poslouchat a brzy odhalíte zkažené „jádro pudla“. „Povaha věcí se ráda skrývá.“

 

„Špatnými svědky jsou lidem oči a uši, mají-li barbarské (tj. nerozumějící) duše.“

(F.Ch.Kessidi – Hérakleitos, str.134)

Hérakleitos s oblibou používal provokativní podobenství, zejména o životě a smrti:

„Pro duše je smrt stát se vodou,

pro vodu je smrt stát se zemí,

ze země pak vzniká voda

a z vody duše.“ (tamtéž, str.73)

„Nesmrtelní jsou smrtelní, smrtelní jsou nesmrtelní;

jsou živi smrtí oněch a jsou mrtví životem oněch.“ (tamtéž, str.110)

Hérakleitos sice politikou pohrdal, avšak jako první pochopil, že v ní dochází k pravidelným a zákonitým změnám. Jeho výrok „cesta nahoru a dolů jedna a táž“ (F.Ch.Kessidi – Hérakleitos, str.39) je v současnosti vykládán jako Hérakleitův zákon, i když jiné znění tohoto výroku není zdaleka tak jednoznačně (tj. „cesta valchářského šroubu, přímá i křivá, je jedna a táž“ – tamtéž, str.84). Této „temné“ a přitom inspirativní Hérakleitovy myšlenky se chopil Platón, který na jejím základě vytvořil teorii o cyklické změně politických systémů – tj. v sestupné linii od autokracie (samovlády, tyranidy) přes tímokracii (vládu aristokracie), oligarchii (vládu bohatých obchodníků) až k demokracii (vládě lidu), a poté ve vzestupné lidii od demokracie přes oligarchii a tímokracii až k autokracii.

Ve starověku to tak fungovalo a až na novověké krvelačné výjimky provázené následnými několikaletými zběsilými občanskými válkami (např. francouzská revoluce z r.1789 a ruská revoluce z r.1917) to tak kupodivu funguje i dodnes, kdy se některé demokracie opět postupně mění v oligarchie, tímokracie a autokracie. Jak by to tedy asi Hérakleitos řekl?

Cesta dolů počíná smrtí autokracie, způsobená závistí aristokracie (tj. „těch nejlepších“ - tímokratů). Smrtí tímokracie je závist oligarchů a smrtí oligarchie je závist lidu. Cesta nahoru pak počíná smrtí demokracie, způsobená chamtivostí oligarchů, smrtí oligarchie je vládychtivost aristokratů (tímokratů) a smrtí tímokracie je vládychtivost jedince (autokrata, samovládce, diktátora, tyrana). Hlavním hybatelem těchto koloběhů politických systémů je tedy závist, kterou až o téměř 400 let později definoval Marcus Tullius Cicero (106-43 př.n.l.) jako „trýznivou představu cizího nezaslouženého dobra“. A ponořme se ještě hlouběji - kořenem závisti jsou totiž nerozumnost, nevědomost a hloupost a jejím plodem jsou zloba, nenávist, násilí, vraždy, občanské války anebo revoluce. Takto se stále znovu a znovu roztáčejí nejen běžné lidské spory, ale i koloběhy vlád, které tak již po tisíce let vytvářejí vnitřně rozpornou a obtížně pochopitelnou lidskou společnost. „Boj je otcem i králem všeho…“ Názorných příkladů z dávné i nedávné minulosti je více než dost a lidé se z nich stejně nepoučili.

Záměrem této úvahy bylo nahlodat pyšnou sebejistotu mnohých lidí, kteří rádi rychle, bystře (a hloupě) vynášejí „zasvěcené“ úsudky, přestože mnohdy vědí málo anebo nic. V posledních letech se totiž mezi námi objevily stovky laických badatelů i sebestředných „znalců“ v oboru ekonomiky, politiky, práva, vojenství, mediciny, epidemiologie, farmakologie, klimatologie apod., kteří si obvykle na internetu přečtou nějakou zlomkovou informaci, kterou pak ve své bujné představivosti okamžitě náležitě „rozpracují“ a poté ji s očima zářícíma hloupostí šíří kolem sebe jako obrovský objev (zvláště když tím odhalují nějaká domnělá „rafinovaná spiknutí“), čímž oslovují a přitahují mnoho lidí ještě hloupějších než jsou oni sami. Někteří z těchto „slepců od narození“ se pak usilovným lhaním dokáží protlačit i do politiky, kde pak uvádějí své spoluobčany v úžas svými výroky, radami i skutky. Množství problémů i lidských neštěstí, které už způsobili, by přitom nedokázala spočítat ani ona „myšlenka, která všechno veskrze řídí“. Po tisíce let to však není nic nového pod sluncem (Nihil novi sub sole).

 

„Kolika lidí řeči jsem slyšel,

nikdo nedospívá k tomu,

aby poznával,

že moudré je od všeho odděleno.“ (F.Ch.Kessidi – Hérakleitos, str.101)

 

„Hloupost je dnes všeobecnou chorobou krajin pod Nebesy.

Je největším neštěstím lidských tvorů.

A převelikou pohromou jejich žití.“ (Sün-c´´)

Pokud začnete všechny přírodní i společenské jevy a děje vnímat a vyhodnocovat v jejich vnitřní i vnější souvislosti a rozpornosti (tj. dialekticky), pochopíte i bídu naší politiky, zákonodárství, justice, zdravotnictví, školství, osvěty a duševní úrovně našeho obyvatelstva. Archaickou jiskru moudrosti anebo alespoň zdravého rozumu je totiž zapotřebí neustále probouzet a oživovat, což by však pro mnohé politiky napříč všemi kontinenty znamenalo existenční ohrožení, neboť myslící občan je potencionálně nebezpečný. Právě proto jim vyhovuje cíleně udržovaná nerozumnost, nevědomost a hloupost obyvatelstva, protože čím je obyvatelstvo hloupější, tím jsou úspěšnější. Zakončeme tedy tuto úvahu těmito Hérakleitovými slavnostními slovy a uvědomme si, že to byl výjimečný jedinec, který došel až na samou hranici možného poznání.

„Tuto řeč věčně jsoucí nechápou lidé,

ani dokud ji neslyšeli, ani když ji uslyšeli.

Neboť ač se všechno děje podle této řeči,

přece se podobají nezkušeným,

když se pokoušejí o taková slova a díla,

jaká já vykládám,

rozebíraje každé podle jeho povahy,

a vysvětluje, jaké je.

Avšak ostatním lidem uniká, co dělají bdíce,

tak jako zapomínají, co dělají spíce.“ (F.Ch.Kessidi – Hérakleitos, str.98)

V Plzni dne 5.8.2023