Dovolíme zánik demokracie?

Zmanipulované účastníky nejrůznějších demonstrací totiž vůbec nenapadne, jak by ti nadšení „bojovníci za práva lidu“ mohli společně vytvořit rozumnou, uvážlivou a mezinárodně respektovanou vládu. Zkuste si jen namátkově vytvořit „stínovou vládu“, složenou z populistických politiků, mocichtivých advokátů i „lidových“ žvanilů typu Čermák, Vrábel a Peterková a při pečlivém zvážení jejich dosavadních slov i činů vás nutně obejde hrůza (nehledě na to, že nejprve by se servali o funkce a ministerská křesla).

„Často jsem slyšel vypravovat o mužích, kteří položili život za vlast, ale tihle lidé jsou první, kteří pokládají za spravedlivé, aby vlast zahynula pro ně.“

(Theodótos z Passarónu – 168 př.n.l.;

Titus Livius – Dějiny římské od založení Města, Kniha XLV/26)

„Zeptejte se kohokoliv z nich, co dovede, a nikdo z nich nebude vědět, co říci. Ve svém ubohém životě nikdy nepotřebovali vlastní ruce…Nejsou k ničemu dobří…Žijí z nejhorších instinktů davu a jeho zvířecí řev hojí jejich nesplněné ambice.“

(Ruský spisovatel Vladimír Jemeljanovič Maximov – 1930-1995)

Přesný překlad spojených řeckých slov „démos“ a „kratos“ (tj. demokracie) znamená „síla lidu“ (též moc lidu). Tento pojem vznikl poprvé v létech 508-507 př.n.l. v Athénách v souvislosti s reformami athénského zákonodárce Kleisthéna, který potlačil moc tehdejší rodové šlechty (aristokracie) a její vládu, označovanou Platónem jako tímokracii, ústavně změnil na samostatnou místní vládu jednotlivých athénských osad (démoi), které byly plně samosprávnými celky. Zrod demokracie pak provázely vzájemné diskuze občanů, které se staly i základem tehdejšího filosofického myšlení. Přesně v téže době (tj. r.507 př.n.l.) došlo i v tehdejším Římě k podobnému vývoji, kdy byl vyhnán etruský královský rod Tarquiniovců a v Římě byla nastolena republika (tj. res publica neboli věc veřejná), která však byla založena na společenské nerovnosti (patricijové a plebejci) a měla pouze některé demokratické prvky. A tehdy římský konzul Lucius Iunius Brutus zavázal svobodný římský národ slavnostní přísahou, že nedovolí nikomu, aby se stal v Římě králem (Titus Livius – Dějiny římské od založení Města, Kniha II/1). Římský národ poté okamžitě ztrestal smrtí kohokoliv, kdo se (podle jeho podezření i mínění) dopustil zločinu usilování o samovládu nad ostatními Římany. Stojí za připomínku, že právě prapotomek prvního římského konzula a příslušník slavného patricijského rodu Iuniů Marcus Iunius Brutus dodržel tuto nepsanou tradici a dne 15.3.44 př.n.l. se aktivně podílel na vraždě Gaia Iulia Caesara, který byl obviňován z pokusu o samovládu.

Římský historik Titus Livius popisuje dva takové pokusy (ke Catilinovu spiknutí a vraždě Caesara se již nedostal). První takový pokus učinil asi r.440 př.n.l. římský jezdec Spurius Maelius, který za své peníze nakoupil obilí, rozdával je lidu a usiloval o jeho přízeň, aby tak získal konzulát a pak i samovládu. Když bylo odhaleno, že do jeho domu jsou snášeny útočné zbraně a spiklencům proti republice už dokonce byly rozděleny úlohy, římský senát zvolil osmdesátiletého Lucia Quinctia Cincinnata diktátorem a ten pak pověřil velitele jízdy (magistra equitum) Gaia Servilia Ahalu, aby Spuria Maelia předvedl před soud. A jelikož Spurius Maelius se Ahalovi vzpíral, utíkal a doprošoval se zastání i pomoci u poštvaného římského lidu, Gaius Servilius Ahala jej dostihl a na místě zabil. A jak píše Titus Livius: „Tu pravil diktátor: „Zdar tvé statečnosti, Gaie Servilie, zdar, žes osvobodil stát!“ (Dějiny římské od založení Města, kniha IV/13-14).

Ke druhému takovému pokusu došlo r.383 př.n.l., kdy bývalý konzul Marcus Manlius Capitolinus vyvolával mezi plebejci nenávist k patricijům a jak píše Titus Livius, „jako první ze všech přešel ze strany otců do tábora lidu, sdílel své záměry k plebejskými úředníky, osočoval přitom otce a lákal k sobě plebeje. Dal se tak unášel popularitou a ne už řídit rozvahou a snažil se mít pověst spíše velkého než dobrého muže.“

„Takovýmito řečmi byly plebejové rozeštváváni a stali se tak oddanými přívrženci jediného jen muže. Ale k tomu se stala ještě jedna událost nastrojená s podrážděností ještě větší, aby všechno uvrhla ve zmatek. Manlius dal vyhlásit, že svůj statek, hlavní část svého zděděného majetku, prodává v dražbě. Pravil přitom: „Vážení Římané, dělám to proto, abych nemusel nikoho z vás nechávat odvést jako odsouzeného nebo přiřčeného věřiteli, dokud mi ještě něco zbude z mého jmění.“

To však rozhořčilo plebeje tak, že se odhodlali – jak se zdálo – následovat obhájce své svobody všemožně, skutky dovolenými i nedovolenými.

K tomu vedl Manlius ještě doma rozpravy, jako by řečnil někde ve sněmu, a bylo v nich mnoho obviňujících urážek proti otcům. Přitom nechal stranou, že by měl rozlišovat, zda mluví pravdu, či jen tak doplana něco povídá. Pronesl tak výtku, že otcové schovávají gallský zlatý poklad a že prý už nemají na tom dost, když obsadili pozemky patřící státu; teď už prý kradou i státní peníze; kdyby se ten majetek dostal na světlo, prý by mohli plebejové být vyplaceni z dluhů.“

Titus Livius dále píše, že přívrženci Manlia ho sice žádali, aby řekl, kde se to tak veliké ukradené jmění skrývá, on však to učinit nechtěl a řekl, že to vyjeví, až na to přijde čas. Proto jej předvolal diktátor Aulus Cornelius Cossus, který jej podle Liviových slov „vybízel, aby zanechal vytáček, a nutil ho, aby buď dokázal své obvinění jako pravdivé, anebo aby se přiznal ke zločinu, že tu osočuje senát falešným obviněním a že rozdmýchává rozhořčení nad vymyšlenou krádeží. On však odmítl mluvit podle zlovůle svých nepřátel, proto ho dal diktátor uvrhnout do žaláře.“

Po přečtení těchto slov Tita Livia pak po propuštění Marka Manlia z vězení „nebylo vzbouření ukončeno, ale právě tomu vzbouření byl dán vůdce.“ A jelikož „vzbouření Manliovo zase začalo nabývat na surovosti“ a Manlius nadále rozeštvával Římany a usiloval o státní převrat a samovládu, byl znovu povolán k soudu, kde byl odsouzen k smrti a poté svržen ze skály Tarpejské. (Titus Livius – Dějiny římské od založení Města, kniha VI/11-21)

Po přečtení těchto slov Tita Livia si jen zkuste vybavit naše současné „Maelie“ a Manlie“, kteří rozeštvávají lid lhaním, dezinformacemi a sliby. Za vrchol drzosti lze pak označit výzvu k občanské neposlušnosti z úst bývalého politika, který (mimo jiné) proslul hrubostmi a lhaním a nyní už jen jako bezvýznamný důchodce škodolibě přiživuje společenskou nespokojenost. Podobnost prolhaných, buřičských a mocichtivých lidských povah totiž překračuje věky a i kdybychom pominuli všechny rozvraceče společenského pořádku od Kleisthénových reforem v Athénách a svobodné římské republiky, stačí jen poukázat na 20.století. Kolika válkám, občanským válkám, hladomorům, krutostem a milionům obětí lidské hlouposti by se zabránilo pouze tím, kdyby carská policie včas zlikvidovala Lenina a Stalina? I v současnosti totiž vidíme na náměstích zlostí zrudlé tváře dezinformátorů, kteří bytostně touží vládnout, nařizovat i zakazovat, avšak ve svých argumentech ztrácejí orientaci a pravdivost ani jediného z nich nejsou schopni doložit spolehlivým důkazem. Je na pováženou, že v naší společnosti je tolik sugestibilních lidí, kteří se stejně jako římští plebejové nechají zmanipulovat a poštvat proti nenáviděné „vrchnosti“, kterou si ostatně sami zvolili! Všichni ti jejich samozvaní vůdcové přitom o demokracii pouze vzletně mluví, ale demokraty jsou pouze tehdy, když se jim to hodí!

„Nikdo z nich neměl smysl pro občanskou pospolitost, neposlouchali zákony a svoboda pro všechny jim byla proti mysli.“

(Římský konzul Lucius Aemilius Paullus, vítěz nad Perseem u Pydny – 168 př.n.l.;

Titus Livius – Dějiny římské od založení Města, Kniha XLV/32)

Většina starověkých států byla založena na samovládě králů (tyranii, autokracii), avšak národy s demokratickými a republikánskými tradicemi (tj. v řeckých městských státech a v Římě) se zpravidla dokázaly rychle vypořádat mocichtivými populisty (populáry), kteří lhaním, polopravdami, klamavými řečmi a sliby získávali oblibu nevědomého lidu (optimát Lucius Cornelius Sulla se do toho nepočítá, neboť r.83 př.n.l. zvítězil v občanské válce právě nad populárem Gaiem Mariem a jako první Říman se stal doživotním diktátorem). My jsme však s postupem věků zcivilizovali, „vyměkli“ a naše policie, státní zastupitelství i soudy proto nyní tolerují i taková slova a skutky, které jsou evidentně antidemokratické a rozvracečské. Otázkou pouze je, zda tato jejich zdrženlivost pochází ze strachu z veřejné kritiky, z nerozhodnosti anebo z lhostejnosti. Chceme-li však svobodu a demokracii ubránit, musíme při jejich obraně zásadně přitvrdit.

Svoboda je individuální anebo kolektivní představa a pocit volnosti v daném čase a místě. Absolutní svoboda neexistuje, míru individuální svobody si určuje každý sám a míru kolektivní svobody vymezují zákony. Pravá individuální svoboda spočívá v uvědomělé sebekázni, nezávislosti a v oproštění od všech forem žádostivosti a lpění. Pravá kolektivní svoboda spočívá v rozumném zákonodárství, spravedlivém společenském prostředí a v uvážlivém i obecně prospěšném respektu ke všem projevům pravé individuální svobody. Nepravá individuální svoboda spočívá ve vědomém otročení svým touhám a zejména závislostem na alkoholu, nikotinu, drogách, sexu, majetku a moci. Nepravá kolektivní svoboda spočívá v nerozumném zákonodárství, nespravedlivém společenském prostředí a v nerozvážné i obecně škodlivé toleranci (shovívavosti) ke všem projevům nepravé individuální svobody, jejichž kolektivních projevů je bezpočet (např. anarchie, nerozumný aktivismus všeho druhu, promiskuita, nejrůznější závislosti apod.).

Demokracie nespočívá na zásadě „hlas lidu, hlas boží!“(vox populi, vox Dei!), neboť po špatných historických zkušenostech s nerozumností, nevědomostí a snadnou manipulativností lidu nelze považovat jeho hlas za „hlas boží“. Základem demokracie jsou tedy vzájemný respekt, společná rada a společné hledání rozumné cesty.

„Společný sněm Makedoňanů se nesmí konat proto, aby snad nějaký nestoudný pochlebník obecného davu někdy nestrhl do zkázonosné zvůle právní svobodu poskytnutou senátem po zdravém uvážení.“ (Titus Livius – Dějiny, Kniha XLV/18)

Vlastní duševní svobodu si každý mravně vyspělý a ukázněný jedinec dokáže ochránit sám. Demokracii a kolektivní svobodu však musíme chránit všichni a neochrání ji váhavci ani zbabělci. Kde je vůle, je i cesta! Nemusíme to sice hnát až do takové krajnosti jako starověcí Římané, avšak historické zkušenosti nám praví, že sebemenší tolerance ke zlu se nevyplácí, neboť vždycky dříve anebo později přinese „hořké ovoce“. Nehrajme si proto na humanisty, protože bychom si tak z hlouposti podřízli větev, na které sedíme. Naše společnost je totiž plná dravců, kteří využívají její slabosti a jen čekají na příležitost k tomu, aby se dostali k moci – a pak by nám teprve ukázali, jakou oni mají představu o svobodě a demokracii. Dokud totiž nemají moc, vzletně hovoří o lidských právech, svobodě a demokracii, ale jakmile by ji získali, rychle by napodobili všechny předcházející tyrany a diktátory. Kolikrát už se to stalo?

„Zabránit neštěstí je snadnější než zachraňovat po neštěstí.“

(Čínský záznam z období Válčících států – 481-221 př.n.l.)

Tyto základní informace by měly být předmětem školní výchovy. Nejen naše mládež, ale i naprostá většina zletilých občanů (dříve mládeže) totiž neví téměř nic o zrodu řecké demokracie a římské republiky, o rizicích svobody a demokracie, o cyklickém koloběhu režimů ani o tom, jak se Řekové a Římané vypořádávali s tehdejšími buřiči a rušiteli veřejného pořádku. Právě z této nevědomosti těží všichni současní buřiči a rušitelé veřejného pořádku, kteří spoléhají slušnost lidí i na zákonitou únavu demokracie. Přitom přesně podle Platónovy předpovědi o cyklické změně režimů připravují přerod demokracie v autokracii a novou totalitu – a mnozí naši hloupí občané se na to dokonce těší, neboť totalitní režimy vždycky poskytovaly příležitost k vyniknutí těm nejhorším typům lidí („šplhavcům“, pochlebovačům, donašečům, udavačům apod.).

Úpadek historické vzdělanosti je tak závažný, že považuji za svoji povinnost poskytnout alespoň základní informace, které podle mého mínění musí znát každý občan demokratické republiky. Pouze tehdy se totiž může lépe orientovat mezi poctivými politiky (není jich mnoho), politickými dobrodruhy (avanturisty – těch je mnohem více) a docela obyčejnými lumpy (těch je opravdu hodně), kteří se vinou naší nemístné tolerance množí jako houby po dešti. Čtěte proto rady starověkých filosofů, pečlivě pozorujte chování lidí i dění kolem sebe, srovnávejte informace a hlavně myslete! Myslete!! Myslete!!!

„Nezapomeneš-li staré děje, stanou se učitelem tvých pozdějších činů!“

(Čínský filosof S´-ma Čchien – asi 145-90 př.n.l.)

„Pochybuješ-li o  přítomnosti, hledej pomoc v minulosti; nevíš-li, co přijde, podívej se na to, co bylo!“ (Čínský státník Kuan Čung – 7.stol.př.n.l.)

 

V Plzni dne 12.2.2024