Dva tisíce let zmatených představ o odpouštění hříchů

Po celá tisíciletí lidé vzhlíželi k nebeské obloze, hledali v ní smysl i řád a oproti našim pyšným současníkům si pokorně uvědomovali svoji malost a bezvýznamnost. Z vlastní zkušenosti totiž věděli, že na oblohu nedosáhnou, slunce, měsíce ani hvězd se nedotknou a přestože se po celá tisíciletí pokoušeli „uplatit“ přírodní síly oběťmi, již od 7.stol.př.n.l. se objevily filosofické názory o nesmyslnosti takového počínání. A protože i v jejich miniaturních společnostech (tlupách, rodech a kmenech) platila vůle toho nejchytřejšího a nejsilnějšího, lidé neznalí „řádu všech věcí“ došli k závěru, že i přírodu i vesmír musí řídit někdo chytrý a silný, který všemu vládne, a má i své podřízené, kterým určuje, co mají dělat. Tak se zrodily představy o bozích i jejich vládci, které se v různých podobách postupně objevily v Mezopotámii, Egyptě, Indii, Číně, na Středním východě, v Řecku i v Římě, a které přetrvaly až do počátku našeho letopočtu. S těmito archaickými náboženskými představami souvisely i představy o osudu a osudovém předurčení. Tehdejší lidé ještě nevěděli nic o genetice, ale vypozorovali podobnost dětí s jejich rodiči a postupně dospěli k představě, že to všechno se děje z vůle bohů (Boha). Jejich kněží (bez rozdílu věrouky) je také nabádali ke strachu z božího hněvu („Prvním bohem na světě je strach“ – „Prius Deus in Orbe Timor est“) a ačkoliv o přírodě a vesmíru sami nic nevěděli, po celá tisíciletí jim vštěpovali víru, že bohové (Bůh) všechno řídí, všechno vidí, nic jim neujde, hříchy a zlé činy trestají, dobré činy odměňují a při posmrtném soudu pouze oni mohou hříchy i zlé činy odpouštět.. Tento archaický podvod jako první pochopil athénský filosof a politik Kritiás (asi 460-403 př.n.l.), který tvrdil, že zákony a tresty nedokáží vzbudit u lidí náležitý strach, neboť postihují pouze zjevné zlé činy. Proto prý nějaký chytrý člověk (první náboženský podvodník) vymyslel náboženství, aby lidé dostali strach z bohů i z následků za své utajené myšlenky, slova i činy. Pouze démon božské podstaty totiž může vidět vše, co lidé činí, slyšet vše, co mluví a vědět, co si myslí. Náboženství proto umožňuje lépe ovládat lid než zákony. Kritiás to pochopil, ale naprostá většina lidí to nepochopila dodnes. „Kdybys tedy chtěl provést něco špatného, třeba i ve skrytu, těmto bohům neunikneš!“  Lidé vždycky odpouštěli svým dětem i členům svých rodin jejich drobná provinění, avšak k odpouštění krádeží, loupeží, vražd apod. se neodvažovali a namísto toho souběžně uplatňovali představu o přirozeném právu odplaty (msty) i o posmrtných soudech a trestech. Tehdejší pozemské tresty proto byly velice tvrdé až kruté, počínaje vyhnanstvím a konče pověstnou zásadou „oko za oko, zub za zub“, která byla v 18.stol.př.n.l. vytesána do stély babylónského krále Chammurabiho, poté byla převzata do Mojžíšových zákonů a dodnes je základem středověkého islámského práva šárí´a. Starověcí lidé nebyli žádní naivkové jako dnešní preudohumanisté, blouznící o přirozené lidské dobrotě a „boží jiskře“ v každém člověku. Ze svých dlouholetých praktických zkušeností totiž došli k závěru (mnozí současní soudci to stále ještě nepochopili), že odpuštěné anebo nedostatečně potrestané zlo svádí mravně nepevné lidi k jeho opakování (recidiva) anebo napodobování a z hlediska minulé i současné právní vědy je tedy generálně i individuálně nevýchovné. Odpouštění proto ponechali na vůli bohů (Boha) a jelikož mnozí zločinci a viníci unikli potrestání, vymysleli si i posmrtné soudy (např. egyptský Usírův soud, řecký soud Rhadamantův apod.). Podle jejich archaických náboženských i právních představ totiž nikdo nesměl uniknout trestu, neboť jak pravil Buddha (asi 563-483 př.n.l.): „Vždyť právo provází člověka za života a i dále po něm.“ A takto to fungovalo po celé věky, lidé si na tuto představu zvykli a vůbec je nenapadlo se do této smyšlené pravomoci bohů (Boha) nějakým způsobem vměšovat. A tu náhle došlo asi před 2000 léty v galilejském městečku Kafarnaum na břehu Genezaretského jezera ke zdánlivě zanedbatelné události, která však způsobila vážný věroučný otřes, s jehož důsledky se potýkáme dodnes. Tehdy ještě bezvýznamný galilejský buřič Ježíš léčil člověka postiženého mrtvicí a pravil tomuto „šlakem poraženému“: „Synu, odpouštějí se tobě hříchové tvoji.“ (Evangelium sv.Marka, kap.2/5; podobně evangelium sv.Matouše, kap.9/2). Pokud znáte nesmiřitelnost kněží všech věrouk, musela tehdy nastat divoká oponentura, kterou se evangelisté pokusili zamlčet. „A byli tu někteří ze zákonníků, sedíce a myslíce v srdcích svých: Co tento tak mluví rouhavě? Kdo může odpustiti hříchy, jediné sám Bůh? I poznav Ježíš hned duchem svým, že tak přemyšlovali sami v sobě, řekl jim: Proč o tom přemyšlujete v srdcích svých? Co jest snáze, říci šlakem poraženému: Odpouštějí se tobě hříchové tvoji, čili říci: Vstaň, vezmi lože své, a choď? Ale abyste věděli, že Syn člověka má moc na zemi odpouštěti hříchy, (dí šlakem poraženému): Toběť pravím: Vstaň, a vezmi lože své, a jdi do domu svého.“ (Marek 2/6-11; Matouš, kap.9/3-6)

1.vysvětlující vsuvka: Roku 178 n.l. napsal řecký filosof Kelsos protikřesťansky zaměřenou knihu „Aléthés logos“ (Pravdivé slovo), ve které jako jediný popsal neznámá léta Ježíšova života. Tuto knihu sice rozzuření křesťané důsledně zlikvidovali, avšak Kelsovy informace se částečně zachovaly v oponentním díle křesťanského teologa Órigena „Contra Celsum“ z r.248 n.l. Podle Kelsa totiž Ježíš strávil svá mladá léta jako chrámový sluha v Egyptě, kde se od tamních kněží naučil různé léčebné metody i kouzelnické kousky, kterými pak po návratu do Galileje udivoval své současníky. Je tedy možné, že správně diagnostikoval chorobu onoho „šlakem poraženého“ a poté jej snadno vyléčil. Ono „odpuštění hříchů“ již byla pouze taková „třešnička na dortu“, kterou pouze provokativně a škodolibě popudil tamní kněze.Ježíš Kristus se totiž poté nikdy nedostavil do židovské velerady (sanhedrinu) anebo dokonce k Římanům (zejména před římského místodržícího Piláta Pontského), aby tam někomu odpouštěl hříchy. Představte si modelovou situaci, kdyby Ježíš před takovým soudem prohlásil: „Já jako Boží syn jsem tomuto člověku odpustil jeho hříchy, takže nad ním nemáte žádnou soudní pravomoc! Propusťte jej, nebo vás Bůh okamžitě potrestá!“ Nic takového se nikdy nestalo, neboť jinak by to bylo v evangeliích velice pečlivě zaznamenáno. Až tak odvážný Ježíš Kristus zase nebyl. Při sestavování své „mozaiky poznání“ o Ježíšovi totiž nesmíte přehlédnout ani to, co v evangeliích napsáno nebylo. Tehdejší židovská společnost byla přísně ovládána ortodoxními kněžími (farizeji), kteří úzkostlivě lpěli na dodržování každého slova Možíšových zákonů (izraelští chassidé na nich lpějí dodnes). Od dob „babylónského zajetí“ (587-537 př.n.l.) totiž Židům soustavně tvrdili (a tím také upevňovali svoji moc), že jejich porážka od Peršanů i následné zotročení byly důsledkem jejich „vlažné víry“. A teď si představte situaci, že v tomto extrémním náboženském prostředí se někdo odvážil přisvojit si domnělou pravomoc boží a odpouštěl lidem jejich hříchy. Dnes jsme sice k rozmanitým buřičským řečem nejrůznějších „politických spasitelů“ velice benevolentní (což je mnohdy na škodu), ale tehdy to byl obrovský skandál a židovští kněží o Ježíšových slovech jistě pouze „nepřemýšleli v srdci svém“. Nehledě na soustavnou a neomalenou kritiku židovských zákonníků a kněží se Ježíš dopustil mnoha dalších provokací, které je musely nesmírně popuzovat, např.: - rušení sobotního dne (Matouš 12/1-8, Marek 2/23-27) - zasévání nenávisti v rodinách (Matouš 10/34-37,19/29, Lukáš 12/51-53,14/26) - popírání tradičních pohřebních zvyklostí (Matouš 8/21,22,Lukáš 9/59,60) apod. Ježíš Kristus nebyl filosof, jeho učení nemá žádnou filosofickou ani logickou konstrukci a na rozdíl od starověkých filosofů proto nikdy nepoužil takové pojmy jako „slušnost, zdvořilost, ušlechtilost, přiměřenost, uvážlivost, uměřenost, důstojnost“ apod. Nikdy nehovořil o přiměřenosti odpouštění ani o tom, kdo je odpuštění hoden a kdo nikoli, která odpouštění jsou mravně hodnotná, která pouze emočně vypočítavá a která jsou zcela nesmyslná. Nikdy proto neuvažoval nad tím, že pokud by např. vrah odpustil zloději své okradení, zasloužil by si snad i odpuštění vraždy? Má se odpouštět 490x (Matouš 18/21,22) anebo 7x denně (Lukáš, 17/45)? Co všechno je mravné odpustit, proč je neodpustitelné pouze rouhání proti Duchu Svatému (Matouš 12/31, Marek 3/29, Lukáš 12/10) a kdy se odpuštění stane nemravným podnětem k opakování dalších zločinů? Nad odpouštěním se totiž musí myslet (blíže viz Senekovy úvahy „O dobrodiních“ a „O shovívavosti“) a filosofické myšlení rozhodně nebylo Ježíšovou silnou stránkou. Ostatně také nikdy nic nenapsal, takže biblisté mají pochybnosti i o tom, zda vůbec uměl číst a psát (pozdější apologetická tvrzení křesťanů o Ježíšově učenosti byla spolehlivě prokázána jako podvrhy). V evangeliích proto také nikde nenaleznete taková slova jako „všeho s mírou!“ anebo „ničeho příliš!“, přestože se vyskytují téměř ve všech antických filosofických směrech. Naproti tomu existuje dostatek informací o tom, že Ježíš Kristus byl povahy vznětlivé a svárlivé (kolik takových politiků dnes znáte?) a snadno podléhal návalům zlosti, např. při kritice farizejů anebo při převracení stolů penězoměnců v jeruzalémském chrámě (Matouš, kap.21/12,13, Marek 11/15-17). Ježíšova slova proto nebyla racionální, ale emocionální, mnohdy rychleji mluvil než myslil a byl hrubý nejen ke svým občasným hostitelům z řad farizejů, ale i vůči svým rodinným příslušníkům včetně své matky. Pokud tedy vyhodnotíme všechna jeho slova o odpouštění hříchů, snadno zjistíme nejen jejich obsahovou nekoncepčnost, ale i emoční zištnost takového odpouštění.

2.vysvětlující vsuvka: ekonomická zištnost je „směna něčeho hmotného za něco hmotného“ (např. peněz, majetku apod.); naproti tomu emoční zištnost je „směna něčeho hmotného i nehmotného za něco nehmotného“ - např. hmotné almužny za nehmotnou odplatu na nebesích (Matouš, kap.6/1-4), nehmotné odpuštění cizích hříchů v představě o odpuštění vlastních hříchů apod.). Ježíš Kristus tedy nevědomky učinil z odpouštění hříchů „emoční obchod“: - „A odpusť nám viny naše, jakož i my odpouštíme viníkům našim.“ (Matouš 6/12) - „Nebo jestliže odpustíte lidem pády jejich, odpustíť i vám nebeský Otec váš. Jestliže pak neodpustíte lidem pádů jejich aniž Otec vás odpustí vám pádů vašich.“ (Matouš 6/14,15) - „Takť i Otec můj nebeský učiní vám, jestliže neodpustíte každý bratru svému ze srdcí svých provinění jejich.“ (Matouš 18/35) - „A když se postavíte k modlení, odpouštějte, máte-li co proti komu, aby i Otec váš nebeský odpustil vám hříchy vaše. Nebo jestliže vy neodpustíte, ani Otec váš, kterýž jest v nebesích, odpustí vám hříchů vašich.“ (Marek 11/25,26) V historii lidstva se přitom staly už miliony zcela neodpustitelných zločinů (a to i z rukou nadšených hlasatelů „odpouštění hříchů“ a „milování bližního svého jako sebe samého“) a dodnes jsme svědky řádění „lidí“, kteří jako lidé pouze vypadají, ale lidmi nejsou! Co si tedy zaslouží odpuštění a kdo je odpuštění hoden?

3.vysvětlující vsuvka: „Musíme zakončit tuto kapitolu zarmucujícím poznáním, vnucujícím se naší zdráhavé mysli, že totiž, i když bez váhání a ověřování připustíme všechno, co historie zaznamenala nebo co si zbožnost vybájila o mučednictví, je nutno si přiznat, že se křesťané v průběhu svých vnitřních svárů dopuštěli k sobě navzájem větších ukrutností, než kdy sami zakusili od zněvu nevěřících.“ (Edward Gibbon – 1737-1794; Úpadek a pád Římské říše, kapitola XL) Kolem nás se stále setkáváme s množstvím neodpustitelného zla – útočnými válkami, vraždami, terorem, otrokářstvím, násilnostmi, loupežemi, krádežemi, podvody apod. Cokoliv narušuje společenskou harmonii (spravedlnost) je totiž zlem (takto však Ježíš neuvažoval). Proto je třeba poctivě a pečlivě vážit lidské skutky a poté spravedlivě rozhodnout, kdo si zaslouží odpuštění, kdo shovívavost a kdo tvrdý trest. Žádnou takovou úvahu však ve slovech Ježíše Krista nenajdete a nenaleznete ji ani v učebnicích trestního práva anebo v soudních síních. Také v naší současné společnosti jsou totiž stejně jako ve starověku bolestným jevem nezákonná trestní stíhání a odsuzování, kdy lze stěží požadovat na takto těžce postižených lidech (a jsou jich tisíce!), aby odpustili filosoficky i právně nedovzdělaným policistům, státním zástupcům i soudcům, kteří je dlouhodobě a úmyslně týrali, zničili jim kariéru, rodinu i přátelské vztahy, jsou k jejich utrpení lhostejní a navíc svého počínání nelitují a obhajují je jakýmsi pomyslným „právem na omyl“. 

4.vysvětlující vsuvka: Každoročně je trestně stíháno cca 40 000 osob, z toho jsou cca 4% zproštěny viny. Každý rok je tedy bezdůvodně stíháno (a psychicky, ekonomicky i společensky ničeno) cca 1 600 osob, za deset let je to cca 16 000 osob a za třicet let je to cca 48 000 osob. Ačkoliv je tento stav strašný a společensky destabilizující (ztráta víry občanů ve stát, právo i spravedlnost), přesto to nikdo neřeší a nikoho z politiků ani nezajímá. Takovou neschopnost anebo dokonce zlovůli přece nelze nikomu odpustit a právě v tom, že se těmto skutečným viníkům jejich viny promíjejí, spočívá kořen současného společenského rozvratu. Co by asi těmto „zákonníkům“ řekl Ježíš? Při znalosti jeho příkrého způsobu vyjadřování si to lze snadno představit a asi by na svobodě dlouho nepobyl. Přestože je odpovědnost za rozmanité zločiny i viny trvale aktuálním tématem, mnozí naivní humanisté se přesto vytrvale pokoušejí „šermovat“ odpouštěním vin a hříchů, i když jejich nevědomost a praktická nezkušenost se zlem je usvědčují z povážlivé hlouposti. Křesťanství totiž není ucelený filosofický systém (antická filosofie byla totiž křesťany potlačena a zakázána již v 6.stol.n.l.), ale systém emocionální, sugestivní, manipulativní a mnohdy naprosto zmatený, opírající se nikoli o rozum, ale naivní důvěřivost a cíleně vytvářenou představivost. Ostatně každý naivní humanista, blouznící o účinnosti odpouštění, by měl strávit alespoň týdenní pobyt na Ukrajině, v Izraeli, Súdánu, Nigerii, Íránu, Afghánistánu, Tibetu anebo v jiných konfliktních místech světa, aby na vlastní oči viděl lidské utrpení, pocházející z myslí i rukou „nelidí“. Ježíš Kristus nepochopil, že subjektivní odpouštění vin (provinění, hříchů i zločinů) má pouze vnitřní (subjektivní) účinnost, mnohdy hraničící s ješitným pocitem vlastní svatosti a očekáváním posmrtné slastné odplaty na nebesích (u „nebeského Otce svého“). Objektivní účinnost takového odpouštění (individuální i generální prevence před zlými skutky) však kolísá od účinné individuální výchovy (tj. u jedinců schopných pochopit i napravit své chyby) až po absolutní neúčinnost u mravně zcela vyhaslých jedinců, skupin i celých národů, které i odpuštění jejich zločinů ponechává zcela lhostejnými a bez jakýchkoliv výčitek svědomí budou své zločiny neustále opakovat. Ježíš Kristus se nerozvážně a tudíž i neúspěšně pokusil zbořit tisíciletou víru v nadčasovou a nemilosrdnou spravedlnost, která měří všem lidem stejně, bez ohledu na subjektivní a naivní odpouštění vin a hříchů. Lidé totiž po celá tisíciletí věřili, že všechny jejich skutky jsou „někde“ zaznamenány a po jejich smrti budou „někde“ a „někým“ pečlivě a spravedlivě zváženy, rozsouzeny, odměněny anebo potrestány. Tato víra se stala i základem nenáboženské buddhistické věrouky o věčném koloběhu životů (samsáru), kdy každý člověk ve svém životě, v příštím životě anebo v některém z příštích životů zaslouženě sklízí ovoce svých činů. Proto se rodí jako chudý nebo bohatý, silný nebo slabý, krásný nebo ošklivý, zdravý nebo zmrzačený apod. Na „sklizeň“ jeho předcházejících činů proto nemá vliv jakékoliv subjektivní odpouštění vin, neboť „věčný koloběh životů“ funguje automaticky a zcela nezávisle na cizích přáních i odpouštěních. Tento základní a vysoce racionální motivační princip individuálního chování byl však Ježíšovi absolutně neznámý, neboť v jeho slovech filosofii ani logiku nenajdete. Občas se objevují i „hlubokomyslné“ úvahy o tom, že pro vlastní dobro se musíme naučit odpouštět nejen jiným, ale i sobě. Tvůrci těchto fantastických konstrukcí si však neuvědomují, že principem jakéhokoliv odpouštění je zapomenutí. Omlouvat své chyby anebo na ně dokonce zapomínat je však velice nebezpečné a své chyby může soustavně ignorovat pouze člověk rozumu mdlého anebo jedinec, který podle Buddhy „jako nosorožec o samotě žije“. Jsme však lidé společenští a proto se nejenže musíme naučit rozpoznat podstatu vlastních chyb, ale stále si je musíme i pamatovat jako zdroj poučení do budoucna, neboť „chybami se člověk učí“. Ostatní slušní lidé by nám totiž naše opakované chyby neodpustili a jistě chceme spíše žít s nimi než s mravně vyhaslými lidmi a zločinci. Ostatně i okázalí „humanisté“ rychle procitnou ze svého idealistického poblouznění, pokud se jim samotným anebo jejich blízkým přihodí nějaké zlo. Nesmíme ani zapomínat na cizí chyby a zvláště pak na zločiny, neboť i všechno zlé má sloužit lidem jako zdroj poučení i varování. Význačným a trvalým rysem lidí je však nepoučitelnost. „Nezapomeš-li staré děje, stanou se učitelem tvých pozdějších činů!“ (S´-ma Čchien – asi 145-90 př.n.l.) „Historie je učitelkou života!“ (Historia magistra vitae est!) (Marcus Tullius Cicero – 106-43 př.n.l.) „Zkušenost je nejlepší učitelkou všeho!“ (Experientia optima rerum magistra est!) (Gaius Iulius Caesar – 100-44 př.n.l.) Od Ptahhotepa (24.stol.př.n.l.) až po posledního stoika Marka Aurelia (121-180 n.l.) byly v historii desítky lidí mnohem moudřejších než Ježíš Kristus, kteří založili filosofii, psychologii, matematiku, geometrii, fyziku, chemii, astronomii, medicinu, politiku i přírodopis a na jejichž ramenou stojí celá naše civilizace. Ničím takovým se však Ježíš Kristus nezabýval a při svých kázáních pouze zvyšoval společenský neklid. Ve skutečnosti byl totiž zcela jiný, než jakého si jej naivní křesťané představují. „Nedomnívejte se, že by přišel pokoj dáti na zemi. Nepřišel jsem, abych pokoj uvedl, ale meč. Přišel jsem zajisté, abych rozdělil člověka proti otci jeho, a dceru proti mateři její, a nevěstu proti svekruši (tchýni) její.“ (Matouš 10/34,45) Evangelisté sice nejsou spolehlivými svědky o tehdejších bouřlivých událostech, avšak v evangeliu sv.Lukáše (2/34) jsou uvedena tato údajná slova „spravedlivého a nábožného člověka“ Simeona, která jsou pozoruhodnou kriminalistickou indicií: „Aj, položen jest tento ku pádu a ku povstání mnohým v Izraeli“. Ježíš Kristus tedy rozhodně nebyl mírným „beránkem božím“, ale naopak byl iniciátorem jakéhosi povstání (patrně proti Římanům), který představoval pro tehdejší židovskou společnost vážné nebezpečí. Pokud tedy spravedlivě a poctivě zvážíme přínos starověké filosofie pro naši civilizaci v porovnání s tím, co přinesli světu Ježíš Kristus a jeho neustále se svářející následovníci (včetně náboženských válek a planoucích hranic s „čarodějnicemi“ i „kacíři“), pak rozumně uvažující lidé patrně velice znejistí. Jak to vlastně všechno bylo? „Povaha věcí se ráda skrývá.“ (Hérakleitos z Efesu – asi 544-484 př.n.l.)

V Plzni dne 15.4.2024