Ekpyrósis

Přehled inspirativních starověkých astronomů i hledačů vesmírných zákonitostí a věčných pravd by byl dlouhý a proto uvádím pouze tento krátký exkurz:

Thalés z Mílétu (asi 625-547 př.n.l.)

Jako první vypočítal přibližnou velikost Slunce, předpověděl jeho zatmění na den 28.5.585 př.n.l. (památný den bitvy mezi Médy a Lýdy u řeky Halys) a vyložil i příčiny tohoto jevu.

Buddha (asi 563-483 př.n.l.)

Vesmír i svět se po dlouhých putováních „sbalí“ a poté se po dlouhých putováních opět „rozbalí“ (rozprava s bráhmanem Bháradvádžou – „Síť kněží“).

Hérakleitos z Efesu (asi 544-484 př.n.l.)

Prohlásil vesmír za nestvořený věčně živý oheň, rozněcující se „podle míry“ a hasnoucí „podle míry“ (podrobnější výklad bude následovat).

Parmenidés z Eleje (asi 540-440 př.n.l.)

Země je kulatá a leží uprostřed vesmíru. Tento mylný předpoklad převzal i Aristotelés a po něm i mnozí starověcí a středověcí astronomové (geocentrismus).

Démokritos z Abdéry (asi 460-370 př.n.l.)

Podle jeho názoru je vesmír nestvořený, věčný a nezničitelný. Ve vesmíru je ještě nekonečné množství světů, z nichž některé vznikají a rostou, jiné jsou v rozkvětu a další zanikají. Vývoj vesmíru a řád světa pak určuje věčný a nutný pohyb atomů.

Hérakleidés z Hérakleie Pontské (asi 390-310 př.n.l.)

Při svých pozorováních jako první zjistil, že Merkur a Venuše obíhají kolem slunce jako středu svých drah (první zmínka o heliocentrismu). Podobně jako Parmenidés došel k závěru, že Země je kulatá, a navíc učinil poznatek, že se otáčí kolem vlastní osy.

Eratosthénes (asi 276-194 př.n.l.)

Vynikající matematik, geometr a astronom. Svými měřeními potvrdil kulatost Země a jako první vypočítal její obvod na 252 000 stadií, což odpovídá zhruba 39 060 – 40360 km (skutečnost 40 007,86 km). Vypočítal také vzdálenost Měsíce od Země na 122 300 km (skutečnost 384 600 km), a Slunce od Země na 125 500 000 km (skutečnost 150 000 000 km). Jako první astronom sepsal i katalog 675 nebeských těles (planet i hvězd) a jejich nebeského postavení. Je po něm pojmenován kráter na Měsíci, což je však známo jen velice malému okruhu lidí.

Při studiu starověké filosofie nezřídka narazíte na důmyslné a smysluplné úvahy, které vyvracejí nejen rozmanité věroučné bludy, ale i bláboly současných „plochozemců“, jejichž úroveň vědomostí i myšlení se vrací až do předcivilizační doby a potvrzuje nejen zneklidňující teorii o cyklickém koloběhu lidstva a jeho duševní úrovně, ale i proslulý Hérakleitův výrok „cesta nahoru i dolů jedna a táž“ (platí to totiž i pro celé lidstvo). Období polyhistorů a géniů totiž již máme (patrně) dávno za sebou a i když nás mnozí současní sebevědomí politici úporně přesvědčují o své jedinečnosti, výjimečnosti a genialitě, ve skutečnosti jsou pouze nedovzdělanými „historickými nulami“, které marně očekávají všeobecný obdiv a slávu a nejraději by ještě za svého života viděli, jak je po nich také něco pojmenováno a navíc ještě doplněno jejich sochou v nadživotní velikosti („krátery“ i „tunely“ však již dokázali a stále ještě dokáží udělat).

Astronomii i pozemskou přírodozpytnost vždycky provázel spor mezi vědomostí a nevědomostí i rozumem a vírou. Zatímco „naturální filosofové“, astronomové a matematici postupně tvořili ze svých dlouholetých pozorování i výpočtů pravidla, z nichž některá mají nadčasovou platnost, kněží všech věrouk využívali všechny nebeské i pozemské jevy k upevňování víry v bohy (později v jediného Boha) i v nadpřirozené bytosti a zejména k vyvolávání strachu, který byl nejosvědčenější metodou k ovládání lidí nerozumných, nevědomých a hloupých. „Prvním Bohem na světě je Strach!“ (Prius Deus in Orbe Timor est!). Mezi rozumem a vírou proto nikdy nemohlo dojít ke shodě (a dojít ani nemůže!), neboť „nekontrolované“ rozumové uvažování vždycky ohrožovalo kněžská postavení a kněží všech věrouk proto svoji dominantní společenskou pozici úporně i krutě bránili (chmurných historických příkladů je bezpočet a momentálně v tom vynikají zejména kněží muslimští, kteří se neštítí ani klateb, vražd a sektářských náboženských válek).

„Probuzeným je svět jeden a společný,

avšak každý ze spících se obrací k vlastnímu.“ (Hérakleitos)

Ačkoliv se mezi antickými filosofy objevilo mnoho „neznabohů“, označovaných přízviskem atheos (nezaslouženě jím byl označen i Sókratés), na opačné straně kontinentu se k problematice nekritické víry nejtvrdším a nejpříhodnějším způsobem vyjádřil jeden z nejslavnějších konfuciánských filosofů Sün-c´ (asi 313-238 př.n.l.), který byl třikrát mistrem Akademie ve státě Čchi, rádcem vládce státu Čchi a dvou vládců státu Čchin i premiérem státu Čchou.

Sün-c´ totiž považoval náboženství pouze za „ozdobnou funkci“, vyplývající z kulturní tradice a nemající žádný vztah k Nebesům ani k přírodě. Proto nevěřil v bohy, duchy ani věštná znamení a popíral i tehdy obvyklé a oblíbené spojování přírodních jevů anebo vesmírných úkazů s významnými společenskými jevy (např. s válkami, převraty, nástupem nového panovníka apod.) anebo s úspěchem i neúspěchem lidského snažení. Z tohoto důvodu odmítal i Konfuciovu teorii o všeřídících Nebesích a zastával názor, že Nebesa sice existují, ale jako pouhá součást hmotné přírody; nic necítí ani neřídí, do ničeho nezasahují a řídí se svými neměnnými zákony, které ovlivňují i dění na zemi a lidské chování. Všechny přírodní jevy a vesmírné úkazy jsou proto zcela přirozené, nemají nadpřirozenou povahu a není nutno mít z nich pověrčivý strach. Z tohoto důvodu také tvrdil, že i uctívání Nebes anebo strach z nich jsou zcela zbytečné.

„To všechno odjakživa bylo tu a bude!

Člověk se tomu může podivit. Ale nemá se toho bát!

Ze všech věcí jediné, čeho je třeba se obávat,

to jsou „lidská zlá znamení“…“

„Jak vysvětlíte to, že lidé vykonají oběť a za déšť a déšť hned nato přijde?

Říkám vám: Nijak!

Právě tak, jako když lidé oběť za déšť nevykonají a déšť přijde!

Proto:

Ušlechtilý člověk to chápe jako kulturní tradici,

malý člověk to chápe jako obcování s božstvy!

Pokládat to za zvykové tradice je štěstí.

Pokládat to za náboženské obřady je neštěstí!“ (Sün-c´ - I-ťing; O Nebesích)

Poznámka: Právě před dvěmy dny premiér A.B. slavnostně oznámil, že si déšť vymodlil u Jezulátka! Pouze obecným úpadkem rozumu i myšlení však lze vysvětlit, že se stále ještě naleznou lidé, kteří považují tyto bláboly za duchaplné.

V této souvislosti je pozoruhodná tisíciletá úspěšná kumulace pověr, bludů, klamů a lží do rozmanitých „svatých“ náboženských knih, zatímco soustřeďování nadčasových pravd vždycky provázely nepochopení, zloba, nenávist anebo i násilí. O moudré knihy totiž zájem není, neboť většina lidí nerada čte a ještě méně je lidí, kteří jsou schopni nad čteným textem přemýšlet a dokonce jej i pochopit. Pěstění rozumu a vzdělanosti proto zaostává, což se zřetelně projevuje i ve všeobecném úpadku mravní vyspělosti. „Přirozenost lidská je (totiž) v základě zlá, to dobré v ní je pouze vypěstované!“ (Sün-c´). Za povšimnutí také stojí, že zatímco filosofové na obhajobu svých názorů a pravd nikdy proti sobě nezvedali zbraně, ryze náboženské války provázejí lidstvo teprve od okamžiku vzniku „mírumilovného“, „láskyplného“ a ve skutečnosti hluboce nesnášenlivého a netolerantního křesťanství. Náboženské třeštění totiž bylo starověku cizí a i historici přiznávají, že krátkodobý útlak křesťanů v císařském Římě byl úmyslně zveličený, ale ve skutečnosti zcela zanedbatelný oproti milionům obětí následného staletého náboženského fanatismu křesťanů i muslimů.

Vraťme se však k vesmíru (Nebesům, Universu, Absolutnu). Již ve starověku lidé viděli, že vše má svůj počátek i konec, počátek kružnice je současně i jejím koncem a i v přírodě vše začíná, vzrůstá, stárne i končí (příhodně to vysvětlují Buddhova rozprava „Železný zákon přírody“ i „Velká rozprava o Buddhově úplné nirváně“). Tento přírodní řád označovali různým způsobem, přičemž nejdůmyslnější byly mnohovýznamové pojmy dharma (brahmanismus, buddhismus a hinduismus) a logos (antické Řecko). Proto si nutně kladli otázku, zda i vzdálený a nedosažitelný vesmír podléhá těmto zákonitostem a zda lze proto také někdy v daleké či blízké budoucnosti očekávat konec vesmíru i našeho pozemského světa. A zatímco filosofové hledali nějaká srozumitelná a smysluplná vysvětlení, kněží všech věrouk využívali nevědomosti a nerozumnosti lidí, strašili je koncem světa a božím soudem za neposlušnost i spáchané hříchy a hrozili jim hrůznými posmrtnými tresty ve smyšleném pekle. Stačí si jen pozorně přečíst Nový zákon, kde se nezřídka vyskytují hrozby ohněm věčným a neuhasitelným, pecí ohnivou i pláčem a skřípěním zubů v temnostech zevnitřních, ačkoliv Ježíš Kristus ani jeho učedníci, ani evangelisté anebo kdokoliv jiný nebyli schopni podložit tyto hrozby spolehlivými důkazy (z „pekla“ se totiž ještě nikdy nevrátil nějaký „popálený“ hříšník, aby o těchto popisovaných hrůzách mohl podat autentické a důvěryhodné svědectví). Naproti tomu mnohé úvahy starověkých filosofů se opíraly o pečlivá pozorování a zejména Hérakleitovy úvahy o „věčně živém ohni, rozněcujícím se podle míry a hasnoucím podle míry“ i o „ohni, který přijde a vše rozsoudí a uchvátí“ (ekpyrósis) již po celá tisíciletí ohromovaly celé generace filosofů i vědců, na rozdíl o věroučných fantazií a bludů, které dnes oslovují už jen bloudy a fanatické náboženské pomatence.

Co tedy pravil Hérakleitos (Héroslav, tj. oslavující Héru - obdoba našeho Bohuslava)? Protože byl již ve své době označován jako „temný filosof“ (Skoteinos), pozorně čtěte každé slovo následujícího slavnostního výroku a přemýšlejte nad ním. Teprve při srovnání těchto výroků se současnými poznatky astronomů a astrofyziků o rozpínání vesmíru, slunečních erupcí a zvětšování Slunce totiž pochopíte, že tento starověký génius nejenže „přeskočil“ svými názory až do 21.století, ale ještě za další staletí budou tyto názory stále aktuální. Kdo ze současných trpasličích politických „pidigéniů“ by se mu mohl rovnat (odvaha k tomu by jim při jejich zbytnělé ješitnosti a sebejistotě jistě nechyběla!)? Takže cituji:

„Tento svět, týž pro všechny,

nestvořil žádný z bohů ani z lidí,

ale vždy byl, je a bude věčně živým ohněm,

rozněcujícím se podle míry,

a hasnoucím podle míry.“

Pokusím se tedy jako Sókratův „délský potápěč“ odhalit hluboký smysl Hérakleitova myšlení, které se tak pro přemýšlivé lidi (snad) stane „jasnější než Slunce“ a umožní jim pochopit nejen jeho dobu, ale i dobu současnou a budoucí.

1. Pojmem „tento svět“ rozuměl Hérakleitos dialektickou jednotu vnitřně rozporného celku – tj. vesmíru i našeho pozemského světa. Vesmír, pozemský svět i všechny jejich živé a neživé části pak mají svůj vnitřní harmonický řád (logos, dharmu), který moudří lidé chápou a činí součástí svého myšlení i jednání, zatímco lidé nevědomí, nerozumní a hloupí jej nechápou, pozemský řád svými činy narušují a způsobují tak přírodní disharmonii, kterou vidíme všude kolem sebe.
2. Pojmem „týž pro všechny“ rozuměl celou přírodu, lidi i ostatní živé tvory.
3. K pochopení druhého verše je nutno odlišit tvořivou představivost lidí, kteří si sami vytvářejí iluzorní představy o nadpřirozených bytostech (bozích, Bohu). Tuto tvořivou činnost náboženských představ nejpříhodněji vyjádřil Hérakleitův současník Xenofanés z Kolofónu (asi 565-470 př.n.l.), avšak i on došel k závěru, že ve skutečnosti nemají tyto představy žádnou tvořivou moc.
4. Hérakleitos oprostil základní podstatu vesmíru i světa od jakýchkoliv vnějších vlivů a uvedl, že jeho podstatou je věčně živý oheň. A protože je to oheň věčně živý, je tedy i inteligentní, avšak podstatu této „vesmírné inteligence“ jsou schopni pochopit pouze lidé chápající a moudří (v buddhismu Probuzení), což odpovídá této další Hérakleitově myšlence: „Jediné je moudré, znát myšlenku, která všechno veskrze řídí.“
5. Tento „věčně živý oheň“ má podle Hérakleita podstatu pulsující, trvalou a nikdy nezhasínající, neboť podle „řádu všech věcí“ (logu) se postupně „rozněcuje podle míry“ (tj. k nějaké nepoznatelné maximální hranici) a poté „hasne podle míry“, nikoli však ke svému naprostému zániku.
6. Tuto míru pak určují řád (logos) i čas podle pravidelných cyklů, které podle antických astronomů trvaly 10 800 let (cyklus vesmírného života). Podobně je tomu i v hinduistické a buddhistické věrouce, ve které však byl za kosmický věk považován velevěk (mahájuga – tj. 300-500 milionů let). Tato míra současně znamená, že věčný a nekonečný vesmír nemůže nikdy definitivně skončit, zatímco pozemský svět není věčný ani nekonečný a jeho budoucí konec je neodvratný.
7. Do vesmírného „řádu všech věcí“ a věčně pulsujícího vesmíru nemůže zasáhnout „nikdo z bohů ani z lidí“, neboť je zcela mimo lidské chápání prostoru i času. Příhodně to vyjádřil skeptický filosof Gorgiás z Leontín (asi 483-380 př.n.l.) tímto výrokem (také nad ním přemýšlejte!):

„Nic není!

I kdyby něco bylo, nebylo by to možno poznat!

I kdyby bylo možno něco poznat, nebylo by to možno vysvětlit!“

Do pozemského „řádu světa“ však lidská činnost zasahuje a protože nerozumní, nevědomí a hloupí lidé nechápou „myšlenku, která všechno veskrze řídí“ a nedovedou si smysl „řádu všech věcí“ (logu) vysvětlit, je jejich činnost s nimi v rozporu.

8. Neustále pulsující vesmírný a „věčně živý oheň“ nemá nic společného s pozemskými přírodními cykly, s počasím ani s živelnými pohromami.

Hérakleitos pak svoji vizi o „věčně živém ohni, rozněcujícím se podle míry a hasnoucím podle míry“ uzavřel tímto výrokem:

„Oheň , jenž přijde, vše rozsoudí a uchvátí!“

Ačkoliv Hérakleitos nepovažoval tento „ničivý vesmírný oheň“ (ekpyrósis) za definitivně konečný, ale za cyklický a „tvořivý“, přesto jeho „temný“ výrok vyvolal neklid nejen v jeho době, ale i v následujících tisíciletích. Na různých místech světa se proto hovořilo o datu jeho konce (např. Mayové r.2012, Newton r.2060 atd.) a tuto myšlenku použili i křesťané, kteří ji přetvořili ve svoji věroučnou představu o ohnivém soudném dni, který (marně) očekávali již r.1000 n.l. (další takovou ukradenou myšlenkou byl „logos“). Jedním z důkazů tohoto „vykrádání myšlenek“ mohou být i následující slova apoštola Petra (II.epištola sv.Petra, kap.3/7,10,12,13), jakož i evangelia sv.Matouše (kap.24/15-30), sv.Marka (kap.24/14-27) a sv.Lukáše (kap.21/9-28):

„Ta pak nebesa, kteráž nyní jsou, i země, týmž slovem odložená, chovají se k ohni, ke dni soudu a zatracení bezbožných lidí.

Přijdeť pak ten den Páně jako zloděj v noci, ve kterém nebesa u vichru pominou, a živlové pálivostí ohně se rozplynou, země pak i ty věci, kteréž jsou na ní, vypáleny budou.

Očekávajíce a chvátajíce ku příští dne Božího, v němž nebesa, hoříce, rozpustí se, a živlové pálivostí ohně rozplynou se?

Nového pak nebe a nové země podle zaslíbení jeho čekáme, ve kterých spravedlnost přebývá.“

Současní astrofyzici i astronomové by vám jistě vysvětlili, co lze od nedaleko se rozněcujícího vesmírného ohně v daleké budoucnosti očekávat (co je ve vesmíru vzdálenost 125 milionů km Země od neustále žhnoucího a pulsujícího Slunce?) a jaký to bude mít dopad na náš pozemský svět. Není to radostná vize, avšak k její zákonité realizaci dojde až za několik miliard let, pokud ji ovšem lidé svými skutky neurychlí a Zemi sami nezničí (a že se o to opravdu snaží!). Na tuto věčně „ohnivou“ a pulsující podstatu vesmíru (vesmírný logos) však nelze svádět současná sucha a mnohé ničivé požáry, které sužují různá místa tohoto světa a jsou převážně lidským dílem (všechny požáry založené úmyslně i z nevědomosti totiž narušují pozemský přírodní řád). Lidé totiž nikdy nemohou narušit věčný a přirozený řád nekonečného vesmíru, avšak snadno mohou ovlivnit to, nač dosáhnout mohou a co dělají již po celá staletí.

Protože se neustále setkáváme se snahou zbavit lidstvo odpovědnosti za současné klimatické změny a narušený (zadřený) „pozemský řád všech věcí“, lze připomenout následující úvahu amerického novináře Art Buchwalda, která byla uveřejněna v International Herald Tribune v Paříži (u nás byla uveřejněna 14.7.1970 v časopise „100+1 zahraničních zajímavostí“). O této úvaze však ví jen nepatrné množství lidí, neboť mnozí současní nadšení bojovníci proti klimatickým změnám tehdy ještě nebyli ani na světě a „nejslavnější klimatolog všech dob“ byl ještě bezvýznamným, leč nesmírně ctižádostivým bankovním úředníkem.

Potopa 1970

Na počátku stvořil Bůh člověka, což byla podle všech statistik o kontrole porodnosti za poslední dobu veliká chyba.

Tehdy řekl Bůh: „Budiž světlo!“ I bylo světlo a člověk tomu světlu říkal oheň a nejprve ho užíval, aby se zahřál a uvařil si na něm pokrm a chránil se jím proti divoké zvěři. Ale pak člověk objevil, že ohně může použít k tomu, aby pálil prales nebo někomu jinému střechu nad hlavou nebo čarodějnice na hranici nebo hnědé uhlí nebo naftu, a veškeré povětří nabylo tak barvy šedé až černé. A tehdy začal člověk kašlat a slzet a mít potíže s horními cestami dýchacími. A nakonec člověk řekl: „Bože, co jsi mi to učinil?“

A když Bůh stvořil řeky a jezera a potoky a oceány, člověk svedl všechna neřádstva ze země do vod a tak zahubil ryby a rostliny, ba dokonce i kyslík, a vody se obrátily v hnědavé stoky a ohavně páchly, takže nikdo z nich nemohl píti ani se v nich koupati, ba ani v nich plavati, až konečně člověk pozvedl pěst k nebi a řekl: „Pane Bože, udělej s tím něco!“

A člověk stvořil kolo a to bylo dobré, protože už nemusel kráčet pěšky po pralesích nebo do kopce a s kopce nebo do školy. A pak stvořil motor, který kola poháněl, a člověk už nepotřeboval zvířata, aby ho tahala po cestách a stezkách. A člověk nazval nový výtvor automobil a ten změnil tvář země, protože člověk musel kácet stromy a žnout rostliny a pokrývat zemi betonem, aby vyhověl automobilu, a vrtat do země a do mořského dna, aby jej nakrmil, a oceán se někde zabarvil do černa a vzduch do hněda. Jak se automobil množil, bylo stále méně místa, kde jej zaparkovat, a to už nebylo možné jet rychleji, než kráčí kůň, a člověk na kolech zaúpěl: „Dobrý Bože, dostanu se vůbec někdy domů?“

A člověk stvořil plastikový pytel a konzervu a celofán a papírový talíř a láhev, kterou lze po upotřebení zahodit, a to bylo dobré, protože člověk mohl s automobilem pořídit nákup na jednom místě a uschovat v ledničce to, co bylo dobré, a zahodit to, co už nepotřeboval. A hezky brzo byla země pokryta plastikovými pytli, konzervami, papírovými talíři a prázdnými láhvemi a nebylo kam si sednout nebo kudy jít, a člověk vrtěl hlavou a volal: „Podívejte se na to Boží dopuštění!“

A člověk se naučil štěpit atom a to, čemu se naučil, vložil do bomby, aby se bránil před jinými lidmi, a pak bombu nechal vybuchnout, aby se přesvědčil, zda funguje, a ona fungovala a člověk byl rád, protože teď byl v bezpečí před druhými lidmi a to bylo dobře. Ale druzí lidé se také naučili štěpit atom a vložili jej do bomb, takže člověk musel dělat větší bomby a druzí lidé museli také dělat větší bomby, a radioaktivní materiál z explozí se dostal do vzduchu a do člověkovy potravy a do vody, a tak se stalo, že co bylo dříve výživné, nedalo se jíst, a čím se dala hasit žízeň, nebylo teď k pití. A člověk zase dostal převeliký strach a pravil:„Bůh nám pomáhej!“

Ale Bůh toho měl tentokráte dost a poslal dolů vzkaz svému věrnému služebníkovi Raplhu Naderovi (pozn.: tehdejší bojovník za občanská a spotřebitelská práva v USA): „Poslechni, Ralphe, za prvé postavíš archu, a potom…… “

Art Buchwald nemohl postihnout všechna lidská „neřádstva“, která vidíme stále kolem sebe – vykácené a sluncem spálené stráně, vysušená anebo narovnaná koryta potoků a řek, meliorační strouhy, rozorané meze atd. S lidstvem totiž vždycky byla, je a stále bude potíž a nelze očekávat zázrak kolektivního Probuzení a rozumového Osvícení. Mnoho strastí nám proto způsobují nejen obtížně ovlivnitelné anebo i neovlivnitelné vnější přírodní a lidské vlivy, ale i naše vlastní nerozvážná počínání. Jen velice málo lidí totiž dokáže předvídat důsledky svého chování a žít smysluplně podle přirozeného „řádu všech věcí“, což s postupem času vždycky vede k nepředvídatelným důsledkům (nepříznivé klimatické změny jsou jedním z nich). Pokud totiž srovnáme životní styl nižších živých tvorů, snadno zjistíme, že se vnějšímu životnímu prostředí dovedně přizpůsobují nejen svým vzhledem a chováním, ale i svými schopnostmi a dovednostmi, přičemž nevědomky (a „ukázněně“) dodržují přirozená pravidla chování a zejména nikdy nezabíjejí pro zábavu jako „rozumní lidé“, ale pouze pro nezbytnou potravu („zabijácké“ výjimky potvrzují pravidlo). Je sice pravdou, že někteří tvorové (zejména ptáci, veverky, syslové, křečci aj.) mají geneticky vrozené „zlodějské“ vlohy a zdánlivě „promyšleně“ kradou jiným tvorům jejich zásoby jídla, neboť se to jejich rodu již po mnohá staletí vyplácí jako úspěšný a vhodný způsob přežití; mnozí lidé to však činí promyšleně, ve zlém úmyslu a z vnitřního zlého přesvědčení, což je ostatním živým tvorům zcela cizí. Také přirozený odpad nižších živých tvorů je „ekologický“ a životnímu prostředí neškodí (pokud vám jej nevypustí na hlavu anebo na šaty), což se o lidstvu jako celku rozhodně říci nedá (Art Buchwald měl pravdu). Lidé jako celek jsou tedy ve všech směrech nejhorším přírodním druhem, neboť napodobují, opakují, rozvíjejí a neustále posilují své špatnosti, přičemž po celá tisíciletí nechtějí slyšet varování ani poučování. „Poučovat hloupé je nejen zbytečné, ale i nebezpečné.“ (Indická učebnice moudrosti Paňčatantra aneb Patero ponaučení - 3.-5.stol.n.l.). Stačí se kolem sebe porozhlédnout a snadno zjistíte, že s oním zázračným darem vrozeného rozumového uvažování dokáže jen velice málo lidí zacházet tak, aby jiným lidem, živým tvorům a ani přírodě neškodili.

Pokud bychom připustili možnost existence „všeřídící myšlenky“, pak zřejmě učinila v pradávné minulosti chybu, když ponechala lidstvu přirozený vývoj směřující ke zlu a k sebezničení. I to však může být vývoj zákonitý a tento pokus o „dokonalé lidství“ bude možná za miliony let znovu opakován na jiném místě vesmíru, neboť myšlenky se neztrácejí a nepodléhají ničivému působení „věčně živého ohně“. To už však překračujeme hranice přijatelného racionálna do oblasti věroučných představ o vesmírném řádu všech věcí – a kdo si vůbec může být v této oblasti něčím jist?

„Žádný člověk nikdy neviděl a nebude nikdy nikdo,

kdo zná přesnou pravdu o bozích a o všem ostatním,

o čem hovořím.

I kdyby totiž krajní náhodou vyřkl pravdu o úplnosti,

stejně o tom sám neví;

vše je zastřeno zdáním.“ (Hérakleitos; Edward Hussey – Presokratici)

 

V Plzni dne 19.8.2026