Etika a právo na smrt 2

Na rozdíl od starověku je dnešní pohled na sebevraždu poznamenaný předsudky i falešnou náboženskou morálkou, odmítající sebevraždu jako těžký hřích. Takové předsudky však svobodomyslní antičtí filosofové neměli a k případné sebevraždě se stavěli racionálně až vstřícně. Z hlediska klasického stoického učení totiž čestnému člověku ani případná sebevražda nemůže ubrat na čestnosti, zatímco zbabělé setrvání v životě i za cenu mravních ústupků může vést až ke zradě, ponížení a hanbě.

„Dobře zemřít znamená uniknout nebezpečí špatného života.“

(Lucius Annaeus Seneca – Sedmdesátý list Luciliovi)

Při posuzování sebevraždy je nutno přihlížet ke konkrétním nepříznivým okolnostem (vnějším i vnitřním), k míře individuálního pudu sebezáchovy a vůle žít a k míře mravní vyspělosti daného jedince. Sebevraždu proto nelze paušálně odsoudit jako projev zbabělosti anebo pohrdání životem jako „božím darem“. V životě se totiž mohou vyskytnout situace, které jsou optimálně řešitelné (a to čestně i nečestně) pouze dobrovolným odchodem ze života.

Mnozí starověcí filosofové tvrdili, že člověk má právo dobrovolně odejít ze života pouze tehdy, pokud by jeho další žití mělo být spojeno se ztrátou čestnosti (cti). Hrozbu ztráty čestnosti (cti) totiž považovali za jediné zlo, které žádný člověk není povinen podstoupit – pokud ovšem vůbec nějakou čest má. Stejně tak směl dobrovolně a bez ztráty čestnosti (cti) odejít ze života ten, kdo touto obětí chtěl prospět svým spoluobčanům anebo nějakému vyššímu zájmu. Naproti tomu se s odsouzením setkaly takové sebevraždy, kterými tyrani nebo zločinci utíkali před odpovědností za své zločiny (např. římský císař Nero Claudius Caesar v r.68 n.l. anebo Adolf Hitler v r.1945). O takových sebevraždách se říkalo, že nečestný (hanebný) život vyústil v nečestnou (hanebnou) smrt.

Sebevražda je úmyslné jednání či opomenutí, které směřuje k ukončení vlastního života ve vlastním soukromém zájmu. Sebevraždy lze dělit na:

1. dobrovolné (byť spáchané v tísni nebo v záporném emočním přetlaku),
2. nedobrovolné, tj. vynucené cizím nátlakem nebo vydíráním,
3. přímé (aktivní útok proti svému vlastnímu životu),
4. nepřímé (pasivní očekávání smrti – hladovka, odmítnutí léčby apod.),
5. s dopomocí, tj. s cizí účastí na sebevraždě (§ 230 trestního zákona).

Dobrovolnou smrt zvolili mnozí vojevůdci, kteří nesnesli pomyšlení, že by přišli o svobodu a byli by potupně vedeni v zástupu zajatců. Nejstarší taková historicky zřejmě pravdivá zmínka o sebevraždě vojevůdce pochází z 1.knihy Samuelovy (kap.31/4), kdy židovský král Saul r.1010 př.n.l. po prohrané bitvě s Filištínskými (správně Pelištejci – od nich pochází název Palestina, přestože to byli Řekové) takto dobrovolně ukončil svůj život:

„I řekl Saul zbrojnoši svému: Vytrhni meč svůj, a probodni mne jím, aby přijdouce ti neobřezaní, neprobodli mne a neučinili ze mne sobě posměchu. Ale nechtěl zbrojnoš jeho, nebo se bál velmi. A pochytiv Saul meč, nalehl na něj.“

Historicky nedoložená je údajná sebevražda řeckého hrdiny Aiáse v závěrečné fázi trójské války (asi 1190-1180 př.n.l.), který v záchvatu šílenství anebo v opilosti pobil stádo ovcí, pokládaje je za své odpůrce ve sporu o Achilleovu zbroj, a poté ze studu nad tímto činem nalehl na meč zakopaný jílcem v zemi. Naproti tomu historicky doloženou sebevraždou, motivovanou zachováním cti, byla sebevražda Lucrétie, manželky římského patricije Lucia Tarquinia Collatina, která byla r.510 př.n.l. znásilněna Sextem Tarquiniem, synem posledního římského krále Lucia Tarquinia Superba (Zpupného). Poté se před svým manželem a příbuznými probodla dýkou se slovy: “Napříště žádná žena zbavená cti nebude žít, odvolávajíc se na Lucrétii.“ (Titus Livius – Dějiny římské od založení Města, Kniha I/58). Čin Sexta Tarquinia a sebevražda Lucrétie vyvolaly tehdy v Římě takové vzbouření lidu, že to vedlo k vyhnání Tarquiniovců, ke zrušení kralovlády a k nastolení republikánského zřízení, které pak trvalo téměř 500 let.

Sebevraždu jedem zvolil r.183 př.n.l. kartháginský vojevůdce Hannibal, který žil v pokročilém stáří u bithýnského krále Prúsia a na nátlak Římanů měl být vydán do zajetí. Mečem ukončili svůj život Caesarovi odpůrci Marcus Porcius Cato Mladší (zvaný Utický podle místa spáchané sebevraždy) a Quintus Caecilius Metellus Pius Scipion po prohrané bitvě u Thapsu r.46 př.n.l. Také Caesarovi vrazi Marcus Iunius Brutus a Gaius Cassius Longinus spáchali sebevraždu po bitvě u Filipp r.42 př.n.l., přičemž Cassius ji spáchal v mylné domněnce, že bitvu prohrál, ačkoliv tomu bylo naopak. Sebevraždu v bezvýchodné situaci též spáchali i Marcus Antonius po prohrané bitvě u Actia r.31 př.n.l., a krátce po něm i egyptská královna Kleopatra VII.

U poražených vládců a vojevůdců se vždy předpokládalo, že se dobrovolně nevydají do rukou nepřítele. Proto byl také za stalingradského obležení generálplukovník Paulus povýšen na polního maršála, čímž mu bylo naznačeno, aby raději spáchal sebevraždu, než aby se jako první německý polní maršál vzdal nepříteli. Nacistické ideje však pro něho zřejmě nebyly natolik motivující, aby se v jejich zájmu dobrovolně vzdal svého života.

Individuální nebo i kolektivní sebevraždou byla ve starověku zpravidla řešena hrozba zajetí, ponížení a otroctví. Takto např. r.203 př.n.l. ukončila svůj život Sofonisba, dcera kartháginského vojevůdce Hasdrubala a manželka Římany poraženého numidského krále Syfaka, která se raději otrávila, než by se stala zajatkyní římského národa. Také tisíce obyvatelů obležených starověkých měst (včetně Karthága) raději zvolily kolektivní dobrovolnou smrt skokem z hradeb anebo vzájemným pobitím, než by se vzdaly svobody a strpěly násilí a ponížení ze strany dobyvatelů.

 

Starověké dějiny jsou plné bezvýchodných situací, které mohly skončit buď jen hromadnou sebevraždou obležených anebo bezuzdným násilím vítězů, masakry civilního obyvatelstva a otroctvím těch, kteří válečné běsnění přežili. L.A.Seneca také popisuje případy, kdy i zajatci využili příležitosti a raději spáchali sebevraždu, než aby sloužili jako otroci nebo jako předmět zábavy římského lidu v cirku při gladiátorských hrách nebo jako potrava dravých šelem. K hromadným sebevraždám docházelo i ve 20.století; např. v Tichomoří spáchaly tisíce japonských vojáků v závěrečných fázích 2.světové války sebevraždu skokem ze skály, kulkou či samurajským mečem. Známé jsou také kolektivní sebevraždy německých civilistů (a to i celých rodin), vystavených hrubému násilí ze strany vítězných sovětských vojáků. Z tohoto úhlu pohledu lze proto pochopit toto klasické stoické stanovisko:

 

„Je třeba dát přednost nejnečistší smrti před nejskvělejším otroctvím.“

(Lucius Annaeus Seneca – Sedmdesátý list Luciliovi)

 

V dávných i nedávných dobách zvolili lidé raději sebevraždu, než by podstoupili hrozící mučení anebo popravu. Někteří ji zvolili dobrovolně (např. řecký řečník Démoshenés), jiní ji spáchali pod nátlakem. Například na příkaz římských císařů Tibéria, Caliguly, Nerona a Domitiana spáchali sebevraždu mnozí významní Římané, aby se tak vyhnuli zatčení, mučení a ponižující popravě. Jmenovitě lze uvést zejména římského stoika a Neronova vychovatele Lucia Annaea Seneku a básníka Gaia Petronia Arbitera, známého i z románu „Quo vadis?“ Také mnozí vojáci i odbojáři za 2.světové války raději zvolili sebevraždu, než by podstoupili mučení, při kterém by mohli prozradit své spolubojovníky, a obdobně se zachovali i účastníci spiknutí proti Adolfu Hitlerovi, neboť věděli, že v případě jejich dopadení s nimi bude zacházeno s nesmírnou krutostí.

 

„Je-li jeden druh smrti spojen s mučením, druhý jednoduchý a snadný, proč neužít ruky k tomuto? Jako si zvolím loď k plavbě a dům k užívání, tak si vyberu i smrt k odchodu ze života.“

(Lucius Annaeus Seneca – Sedmdesátý list Luciliovi)

Obdobou sebevraždy pod reálnou hrozbou mučení je také sebevražda z důvodu vážné choroby, kdy mučivé útrapy brání smysluplnému užívání života. Práh snesitelnosti fyzických i duševních bolestí je totiž u každého člověka jiný a nikdo se nemůže plně vcítit do utrpení druhého. Od všech shora uvedených sebevražd je však nutno odlišit sebevraždy afektivní (zkratkovité, zoufalé) anebo demonstrativní, vyvolané momentálním prudkým záporným hnutím mysli. Mnozí lidé si totiž berou život nikoli v objektivně existující bezvýchodné situaci, ale nezřídka z nejrůznějších rozumuprostých důvodů, z nudy, ze msty a některé děti dokonce páchají sebevraždy pro špatný prospěch ve škole anebo pro různé skutečné či domnělé křivdy, se kterými se ještě neumějí vyrovnat. Časté jsou i sebevraždy osob, které se nedokáží smířit se ztrátou zaměstnání, společenského postavení, majetku, životního partnera anebo rodiny. Někteří vnitřně rozháraní jedinci si demonstrativními pokusy o sebevraždu vynucují náklonnost milované osoby a časté jsou i milenecké sebevraždy individuální anebo společné. Někdy jsou sebevraždy vyvolány i neutěšenou společenskou situací anebo jsou dokonce jakousi „módou“, a to zejména u psychicky nevyrovnaných a nudících se osob. Takové sebevraždy převážně mladých lidí se mohou dokonce stát vážným celospolečenským problémem (v současnosti zejména v Německu).

Pokus o sebevraždu je beztrestný pouze tehdy, je-li spáchán z vlastního svobodného rozhodnutí, bez nátlaku anebo ovlivňování ze strany jiných osob. Nikdo tedy není oprávněn někoho k sebevraždě nutit, přesvědčovat jej o její vhodnosti, utvrzovat jej v předsevzetí sebevraždu spáchat a poskytovat mu radu, prostředky anebo účinnou pomoc k jejímu spáchání. Takové jednání by totiž bylo trestné jako účastenství na sebevraždě (§ 230 trestního zákona).

Buďme tedy opatrní v soudech, neboť jen málokdo má „ocelové nervy“ a dovede se stoickou chladnokrevností snášet bolesti, nemoci i nepříznivé životní události. Člověk toho totiž snese hodně, ale nesnese úplně všechno, zvláště když míra snesitelnosti strastí je v daném čase a prostředí u každého člověka jiná. Snažme se proto trpící lidi pochopit, včas jim podat pomocnou ruku anebo poskytnout alespoň dobrou radu. Nic tím neztratíme ani nezkazíme.

„Kdo bloudícímu vlídně cestu ukáže, toť jako by mu světlo o své světlo zapálil. Nic míň mu nesvítí, zapálí-li druhému.“

(Quintus Ennius – 239-169 př.n.l.)

V Plzni dne 30.1.2023