Etika a právo na smrt 3

Sebeobětování mnohdy hraničí se sebevraždou. Tisíce vojáků po celé věky kráčely na smrt s vědomím povinnosti vůči svým spolubojovníkům, spoluobčanům, vladařům, Bohu či vůči nezřídka pomýleným politickým nebo náboženským idejím. Lidské dějiny jsou plné příkladů jak mravného, tak i pomýleného či přímo nemravného sebeobětování. Z těch záporných příkladů stačí připomenout křížové výpravy či svaté války islámu, kdy pro „svaté“ ideje byla prolita krev statisíců zfanatizovaných vojáků, kteří pod vlajícími prapory a za víření bubnů dobývali města, hrady i celé státy. Trvá to stále, protože podle důležité psychologické poučky novozélandského psychologa Adcocka lze jakýkoliv pud (včetně pudu sebezáchovy) ovládnout jen pomocí jiného silného pudu; v případech sebeobětování tedy např. pudem po uznání a uplatnění (touha po slávě), pudem shromažďovacím (touha po kořisti) apod. Některé případy sebeobětování však byly zaznamenány (pokud je ovšem jejich zápis pravdivý) a staly se věčným příkladem mravného chování.

Spartský král Leónidás prý takto povzbuzoval své vojáky před bitvou s perskou přesilou v Thermopylské soutěsce r.480 př.n.l.:

„Spolubojovníci! Snídejte jako lidé, kteří budou večeřet na onom světě!“

(Citace převzata od L.A.Senecy – Dvaaosmdesátý list Luciliovi)

Římský vojenský tribun Quintus Cecidius v období první punské války (264-241 př.n.l.) měl prý své vojáky povzbuzovat k boji těmito slovy:

„Spolubojovníci! Jít tam je nutné, vrátit se není nutné!“

(Citace převzata od L.A.Senecy – Dvaaosmdesátý list Luciliovi)

Římští historici často vzpomínali sebeobětování tří Deciů, kteří se jako konzulové po předcházejícím předepsaném náboženském obřadu zasvětili podzemním božstvům za vítězství římského vojska a poté vjeli do nejhustšího šiku nepřátel, kde v boji nalezli smrt – první v r.340 př.n.l., druhý v r.295 př.n.l. a třetí v r.279 př.n.l. Případy sebeobětování jsou známy i z bojišt 1. i 2. světové války na obou stranách válečného konfliktu (např. dobrovolnické jednotky pověřené sebevražednými úkoly) a nelze ani opomenout japonské letce-sebevrahy (kamikadze) či „živá torpéda (kaiten). Ti všichni byli motivováni snahou prospět svým spolubojovníkům, své vlasti anebo nějaké ideji, byť by byla sebepomýlenější - a vůbec jim přitom nešlo o řešení nějakého osobního problému. Takové jednání proto nelze označit za sebevraždu v pravém slova smyslu, i když vědomé uskutečnění takového jednání, které zcela jistě přivodí vlastní smrt, má podobné znaky jako sebevražda.

K sebeobětování patří i případy, kdy například vězeň v koncentračním táboře dobrovolně zastoupil svého spoluvězně a šel za něho na jistou smrt. Sebeobětováním je i zatvrzelá obhajoba víry, pravdy, svobody či vyšších mravních ideálů přes naprosto zřejmé a nevyhnutelné důsledky, kterými byly mučení a kruté popravy. Např. v ranných dobách křesťanství skončili mnozí křesťané pro svoji víru jako „živé pochodně“ v římských parcích anebo v cirku jako potrava dravé zvěře, mnozí křesťanští světci byli krutě umučeni a mučednickou smrt podstoupili i mnozí misionáři, kteří však mnohdy trpěli spíše pro svoji nesnášenlivost k víře cizí a krutost vůči domorodcům. Nejenom křesťanství však mělo své mučedníky pro „víru svatou“; samotní křesťané totiž povraždili statisíce “kacířů“ i jinověrců na celém světě, kteří se odmítli podvolit jejich věroučnému nátlaku – pohany, Židy, muslimy, vyznavače jiného druhu křesťanské víry a dokonce i vědce, kteří raději podstoupili smrt, než by své učení odvolali. Totéž však činili a stále ještě činí i mnozí muslimové, jejichž nenávist vůči muslimským jinověrcům, odpadlíkům od víry, Židům, křesťanům i ateistům se pohybuje od vražd a teroristických útoků až po pogromy.

Křesťanské kacířství (hereze) zákonitě končívalo na hranici, pokud „usvědčený“ kacíř na svých „bludech“ setrval a nepodrobil se zlopověstné „moudrosti“ církevních otců a nálezu inkvizičního tribunálu. Z nejznámějších takto postižených kacířů lze uvést Jana Husa, upáleného 6.7.1415 v Kostnici, Jeronýma Pražského, upáleného tamtéž 30.5.1416, Johanku z Arcu, upálenou 30.5.1431 v Rouenu a Giordana Bruna, upáleného 17.2.1600 v Římě. V této souvislosti je však nutno poctivě přiznat, že mnozí z těch, kteří takto dobrovolně obětovali život pro pravdu či víru, tímto způsobem statečně vyřešili i svůj vnitřní mravní konflikt, který je nezřídka těžce sužoval – takže i takové jednání má jisté znaky sebevraždy.

Známý případ Sókratova odsouzení z r.399 př.n.l. lze rovněž považovat za určitý druh sebeobětování, ne-li přímo za sebevraždu. Sókratés byl odsouzen k trestu smrti pro údajné zavádění cizích božstev do Athén a kažení mládeže, což byla s ohledem na zmanipulovaný proces evidentní justiční vražda. Sókratés měl sice možnost vyhnout se nespravedlivému trestu útěkem, avšak nechtěl přestoupit athénské zákony a sloužit jako příklad občanské nekázně, kterou vždy zastával a hájil. Proto ve vězení dobrovolně setrval a s naprostým klidem vypil podaný pohár bolehlavu, takže svůj život obětoval ideji zákonnosti jako stabilizační hodnotě tehdejší společnosti. Pokud by však z vězení utekl, dožil by se sice o něco vyššího věku, ale možná v naprostém zapomnění a navíc při stupňujících se bolestech. Ostatně ani perspektiva jeho dalšího soužití s Xanthippou a jeho třemi nezdárnými syny zřejmě nebyla nikterak motivační, takže tímto způsobem se mu vlastně podařilo současně vyřešit problémy dva a ještě se přitom nesmazatelně zapsat do historie.

„Bolehlav učinil velkým Sókrata. Vykruť Catonovi (Utickému) z ruky meč, jímž uhájil svou svobodu, a připravíš jej o velkou část jeho slávy.“

(Lucius Annaeus Seneca – Třináctý list Luciliovi)

K sebeobětování patří k „zápalné oběti“ buddhistických mnichů, kteří v některých totalitních asijských zemích takto protestovali proti náboženskému útlaku. Sebeobětováním bylo i upálení Jana Palacha a Jana Zajíce, kteří zvolili tuto formu protestu proti násilné okupaci Československa armádami Varšavské smlouvy v r.1968. Pokusem o sebeobětování byla i známá hladovka Mahátmy Gándhího, který ji ukončil až po více jak čtyřiceti dnech, až když se znesvářené strany v Indii, pod tlakem veřejného mínění vyvolaného hrozbou smrti oblíbeného národního hrdiny, alespoň na krátkou dobu usmířily.

Sebeobětováním je i uvolnění místa ve člunu u potápějící se lodi anebo dobrovolné setrvání u nemocného či zraněného přítele přes evidentní hrozbu vlastní smrti. K takovým případům občas docházelo např. v horolezectví; jmenovitě je možno uvést známý případ obětavého Šerpy Gelega, který v r.1932 na Nangá Parbatu setrval u nemocného a omrzlého vedoucího německé horolezecké výpravy Willyho Merkla až do společné smrti, přestože sám měl ještě možnost sestoupit a zachránit se. Podobným sebeobětováním je i humanitární, lékařská a ošetřovatelská činnost v oblastech postižených nakažlivými chorobami anebo řáděním islámských fanatiků, která si již vyžádala stovky životů obětavých humanitárních pracovníků, lékařů i ošetřovatelek.

„Většího milování nad to žádný nemá, než aby duši svou položil za přátele své.“ (Evangelium sv.Jana, kap.XV/13)

Některé dobrovolné odchody ze života je velmi obtížné objektivně vyhodnotit z hlediska motivace, důvodu i mravního opodstatnění. Klasickým případem tohoto druhu bylo jednání českého krále Jana Lucemburského ve známé bitvě u Kresčaku (Crecy), ke které došlo na pověstný den sv.Rufa 26.8.1346, který je někdy označován i jako „proklatý den českých dějin“ (téhož dne roku 1278 totiž zahynul i český král Přemysl Otakar II. na Moravském poli). Pokud tehdejší situaci na bojišti objektivně vyhodnotíme, snadno zjistíme, že bitva byla pro Francouze jasně ztracená, král Jan byl slepý a tudíž nemohoucí, průběh ani výsledek bitvy nemohl žádným způsobem ovlivnit, sám do bitvy jít nemohl a byl výslovně vyzván, aby z pole odjel a zachránil si život. Kdyby tehdy bojiště opustil, nikdo by mu to nevyčítal – utekli totiž i jiní, mnohem mladší a zdravější. Jestliže se však přesto rozhodl jet do boje, jistě věděl, že tuto bitvu nemůže přežít. Protože si však byl vědom neradostných vyhlídek svého dalšího života, zvolil raději jistou a slavnou smrt v boji, než život starého a nemohoucího slepce, který je jedněm na obtíž a druhým ku posměchu. Ačkoliv jeho vlastní život rozhodně čestnými skutky neoplýval, jeho smrt jej po celé Evropě na věky proslavila jako vzor rytířských ctností.

Podle historiků se král Jan nechal s koněm přivázat mezi své dva věrné rytíře Jindřicha z Klingenberka a Jindřicha Moin de Bäsle, zvaného Mnich Basilejský (ani jeden nebyl Čech!) a vjel s nimi do nejprudší seče, ve které všichni tři padli. Naši žáci se sice stále učí jeho údajnou větu „Toho bohdá nebude, aby český král z boje utíkal!“, avšak mnohem blíže pravdě byl zřejmě středověký francouzský historik Jean Froissart, podle kterého měl král Jan požádat své rytíře o pomoc těmito slovy: „Prosím vás se vší naléhavostí, veďte mne tak daleko vpřed, abych měl nepřátele na dosah meče!“

Neznáme přesný průběh událostí před onou tragickou bitvou, ani okolnosti výběru oněch průvodců krále Jana na smrt. Oba tito rytíři však měli šanci bitvu přežít; pohrdli však životem a vůči Janu Lucemburskému splnili svoji rytířskou i přátelskou povinnost. Jejich sebeobětování je proto z hlediska „vyššího principu mravního“ nutno hodnotit mnohem výše než jednání samotného krále Jana, jehož smrt i Jean Froissart označil za okázalou sebevraždu.

Ve všech případech euthanazie, sebevraždy i sebeobětování proto stále mějme na paměti tuto větu Lucia Annaea Seneky:

„Tytéž činy jsou buď čestné anebo nečestné, záleží na tom, proč nebo jak jsou konány.“ (Pětadevadesátý list Luciliovi)

V Plzni dne 30.1.2023