Etika a právo na smrt

„Nesnadněji, než slepci líčit dráhy oběhu hvězd, můžeš kázat zdravému člověku o nemoci, šťastnému o strasti a živému o smrti.“

(Buddha – asi 563-483 př.n.l.)

Předně je třeba si uvědomit tato základní mravní i právní kritéria:

1. Žádný zákon ani kategorický mravní nebo morální imperativ výslovně neukládají povinnost k životu. Povinnost k životu tedy právně neexistuje.
2. Pokud bez zákonného oprávnění nesmíme nikoho nutit, aby proti své vůli cokoli konal, opomenul anebo strpěl, pak jej bez zákonného oprávnění nesmíme ani nutit, aby proti své vůli žil. Žádný soud by také nemohl uložit smrtelně nemocnému závaznou právní povinnost, aby žil, a nemohl by jej ani exekučním dozorem donutit, aby až do smrti trpěl.
3. Nevyléčitelně nemocní, umírající a trpící lidé nevnímají smrt jako zlo, ale jako úlevu a dobro. Nikdo zdravý a jejich utrpení nechápají proto nemá právo vnucovat jim své pseudohumanitní anebo náboženské představy o tom, co jsou ještě povinni snášet, protože to hraničí až s bezcitnou surovostí.
4. Každý umírající a trpící člověk (vyjma teroristů, sadistů, vrahů a lidí páchajících jen zlo, jejichž trýznivé umírání by jejich oběti zcela jistě považovali za zasloužený a spravedlivý „boží trest“) by měl mít základní lidské právo na rychlou, slušnou a bezbolestnou smrt..
5. Kategoricky je nutno odmítnout pomatené pseudohumanistické bláboly o tom, že euthanazie = vražda. Vražda je totiž zlý čin spáchaný ve zlém úmyslu (dolus malus), kdy vrah řeší svůj problém na cizí úkor (např. svoji nenávist, sexuální přetlak, touhu po cizím majetku apod.). Euthanazie je naproti tomu objektivně dobrý čin vykonaný v dobrém úmyslu, kdy tento úkon provádějící osoba řeší cizí problém na úkor svůj. Tento motivační rozdíl je natolik evidentní, že stávající odmítavé stanovisko občanské veřejnosti i právní obce lze vysvětlit pouze zanedbaným vzděláním a nedostatkem představivosti a empatie (tj. schopnosti vcítit se do situace umírajících a trpících osob).
6.  
7. V některých eticky i právně rozvinutějších evropských zemích (např. ve

Švýcarsku, Holandsku a ve Velké Británii) už tuto situaci pochopili a smysluplné ukončení života právně umožnili. V jejich etickém i právním pojetí se euthanazií rozumí úmyslné usmrcení jiného z útrpnosti pro jeho vážnou a nevyléčitelnou poruchu zdraví anebo zdravotní sešlost, které mu působí trvalé mučivé útrapy, a to na základě jeho svobodné, vážné, určité a srozumitelné vůle nebo na základě společné žádosti všech jeho zletilých rodinných příslušníků a soudem stanoveného opatrovníka, není-li dotyčný jedinec k takovému projevu vůle sám způsobilý. Taková žádost musí být podložena odborným lékařským posudkem, který zhodnotí budoucí životní perspektivy osoby, které by se euthanazie měla týkat. Toto jsou nejzákladnější mravné podmínky pro euthanazii, které by měly minimalizovat možnost jejího zneužití, přestože nelze pominout, že při převaze zlé vůle lze zneužít všechno.

Je pozoruhodné, jak je naše současná legislativa i trestněprávní praxe poplatná iracionálním a emocionálním argumentům i křesťanské dogmatice připomínající středověké intelektuální temno. Přitom ačkoliv v trestním řízení je subjektivní stránka jakéhokoliv trestného činu nezřídka pitvána do nejmenších podrobností, při posuzování euthanazie je zásada objektivní pravdy okamžitě opuštěna a je nahražována iracionálními předsudky a emocemi, které vedou k chybnému označení euthanazie jako vraždy. Lékař provádějící takový zákrok totiž nejedná z vlastní zlé vůle a ze svého činu nemá žádný prospěch, ale naopak na sebe přivolává jenom obtíže. Ze soucitu totiž realizuje vůli jiného, který pokud by mohl, bez jeho pomoci by se obešel a sebevraždu by spáchal sám. K obdobným případům však docházelo i ve válečných konfliktech, kdy smrtelně zranění vojáci žádali své přátele, aby je raději zabili a ukrátili tak jejich utrpení (ne každý byl totiž fyzicky schopen se zastřelit). Usmrcení svého bojového druha ze soucitu přitom nikdy nebylo posuzováno jako vražda, ačkoliv skutkově jde o jednání téhož druhu.

Z principiálních etických důvodů tedy civilizovaná lidská společnost nesmí vnucovat umírající osobě anebo jejím příbuzným svoji zdánlivě mravnou a ve skutečnosti pouze moralizující představu, že je ve výrazném společenském zájmu zachovat ji při života i proti její vůli a nesmyslně tak prodlužovat její utrpení. V tomto směru není mravně důsledný ani Kodex práv pacientů, v němž se kromě jiného uvádí toto právo čtvrté a desáté:

„Pacient má v rozsahu, který povoluje zákon, právo odmítnout léčbu a má být současně informován o zdravotních důsledcích takového rozhodnutí.“

„Nemocný má v závěru života právo na citlivou péči všech zdravotníků, kteří musí respektovat jeho přání, pokud nejsou v rozporu s platnými zákony.

Přání smrti, učiněné svobodně, vážně, určitě a srozumitelně a motivované prokazatelným zájmem ukončit své nesnesitelné utrpení sice není v rozporu s mravností, ale není právně vymahatelným nárokem. Soudním rozhodnutím proto nelze uložit lékaři anebo zdravotnickému zařízení, aby bylo respektováno právo nevyléčitelně nemocného a bylo vyhověno jeho úpěnlivé žádosti o ukončení života (ti trpící lidé totiž o smrt opravdu prosí!). Nedávné soudní rozhodnutí ve Velké Británii, na základě kterého bylo zdravotnickému personálu uloženo odpojení nevyléčitelně nemocné a trpící pacientky od přístrojů, pomocí kterých byla udržována při životě i proti své vůli, proto lze i přes pozitivní přístup k euthanazii přijmout s vážnými výhradami. Z hlediska „vyššího principu mravního“ totiž měl soud pouze konstatovat právo pacientky na ukončení života, neměl však uložit povinnost její strastiplný život ukončit. Záleží totiž pouze na svobodné vůli lékaře, zda se dobrovolně rozhodně takový soudní výrok realizovat, neboť spravedlivě jej k tomu přinutit nelze.

Pokud by totiž zdravotnický personál odmítl respektovat soudní příkaz k ukončení života nevyléčitelně nemocné a trpící osoby, soud by mohl nařídit výkon takového rozhodnutí prostřednictvím soudního vykonavatele (exekutora); ani toho by však nebylo možno k odpojení přístrojů donutit, pokud by takový úkon považoval za protiřečící jeho svědomí. Žádný právně civilizovaný soud nesmí nikoho nutit k jednání, které by mohlo být subjektivně považováno za odporující obecně uznávanému kategorickému morálnímu imperativu „Nezabiješ!“ Nakonec by své rozhodnutí musel soudce realizovat sám, což by byla zcela ojedinělá a průlomová zkouška jeho zásadovosti a odvahy. Takovou odvahu fyzicky realizovat svá vlastní rozhodnutí však soudci nemají – snadno nařizují, ale na „špinavou práci“ mají jiné.

Právní i etický konflikt euthanazie tedy spočívá v tom, že nikoho nelze právně donutit, aby proti své vůli žil, a na druhé straně nikoho nelze právně donutit, aby proti své vůli ukončil život jiného a splnil tak jeho výslovné a kvalifikovaně učiněné přání, vyvolané jeho nevyléčitelnou nemocí a nesmírnými bolestmi. Iniciativní provedení euthanazie u takového pacienta, který nemůže vážně, určitě a srozumitelně projevit svoji svobodnou vůli, je pak možné pouze za předpokladu, že ukončení jeho života je pro něho objektivně dobré, zatímco udržování při životě je pro něho objektivně zlé. Vhodnost euthanazie pak musí potvrdit předchozí posudek lékaře, prokazující jak neléčitelnost konkrétní zdravotní poruchy, tak i trvalé a nesnesitelné bolesti. Zásadně je nutno odmítnout moralizující a objektivně velmi krátkozraké tvrzení, že i takové mravně opodstatněné ukončení života je zlem!

Smrt není hrozná ani zlá, strastné je pouze trýznivé umírání. Je-li tedy ukončení života trpícího a nevyléčitelně nemocného člověka čestné
(tj. moudré, uvážlivé, slušné, lidské, laskavé a soucitné), nemůže být trestné, protože jinak by se aplikace platného práva stala nerozumnou a nemravnou. Zákony mají sloužit lidem, a ne lidé zákonům. Ten, kdo s trpícím sice soucítí, ale jeho utrpení v rozporu s jím zřetelně projevenou vůlí prodlužuje a odvolává se přitom na zákon a lékařskou etiku, má sice na takové chování plné právo, avšak z hlediska „vyššího principu mravního“ je pouhým formalistou a alibistou, který povyšuje předpis nad mravnost a zdravý rozum. V takových případech tedy dochází k deformaci nadčasové mravnosti do podoby časově proměnlivé morálky, která je ovšem v rozporu se skutečnou lidskostí a svobodou lidského ducha.

Náš „civilizovaný“ přístup k umírání a smrti je ve skutečnosti pokrytecký a zaostalý. Umírajícím a trpícím lidem totiž musíme pomáhat nejen radou, ale i skutkem,, který nevědomí a nerozumní lidé nepochopí. Do takové situace se totiž můžeme dostat i my a pak si vzpomeneme, co dobrého jsme neučinili, ač jsme učinit mohli. Nepodceňujme to, umírající a trpící vidí všechno jinak.

„Smrt jeví se mi dnes

jako zdraví nemocnému,

vycházejícímu ven po těžké chorobě.

Smrt jeví se mi dnes

jako vůně myrhy,

sedícímu pod stanem při vánku větru.

Smrt jeví se mi dnes

jako vůně lotosu,

sedícímu na břehu opojení.

Smrt jeví se mi dnes

jako potok,

domů se vracejícímu z válečné výpravy.

Smrt jeví se mi dnes

jako vyjasnění člověku,

snažícímu se pochopit, co neví.

Smrt jeví se mi dnes

jako splňující se touha spatřit domov člověku,

jenž mnoho let strávil ve vězení.“

(Neznámý autor – Egypt, 1.přechodné období, asi 2190-2134 př.n.l.)

V Plzni dne 30.1.2023