Etika se smluvních vztazích (Právní rádce 12/2005)

Smluvní poctivostí však není pouze poctivost uzavřené smlouvy, ale i poctivost takového jednostranného úkonu, jakým je slib daný druhé straně – ať již jde o slib ústní anebo písemný. Pokud druhá strana tento slib přijme a považuje jej za svobodně učiněný, srozumitelný a vážně i určitě míněný, jedná se o jakousi quasioffertu (nabídku smlouvy). Z takového prokazatelného a poctivě učiněného slibu (promissum) tedy vzniká i budoucí závazek (obligatio) a v případě jeho (důvěřivého) přijetí (acceptatio) tudíž i smlouva (contractus, pactio), která ovšem může mít i pouhou konkludentní povahu – záleží na tom, v jaké formě byl slib učiněn a v jaké formě byl i přijat (akceptován). Slibem se rozumí také veřejný příslib (§ 850 občanského zákoníka), který je blíže neurčeným a neomezeným počtem vyzvaných osob akceptován jako všeobecně závazný a jehož splnění je také právně vymahatelné.

Z etického hlediska je tedy vysoce žádoucí, aby i slibům byla věnována náležitá pozornost a aby nebyly považovány za pouhé „plácnutí do větru“ anebo za onen pověstný „cár papíru“, vhodný k čemukoliv jinému než k dokladování existujícího závazku. Bohužel dosavadní zkušenosti lidstva potvrzují známá úsloví „sliby chyby“, „řeč se mluví, ale voda teče“ anebo „slibem nezarmoutíš!“

Pouze poctivý smluvní partner si váží svého podpisu i svého slibu a považuje je pro sebe za bezvýhradně závazné. Nepoctivého smluvního partnera naproti tomu prozrazují nejen neplnění přijatého anebo slíbeného závazku, ale i kličkování, „úhybné manévry“, lži, zapírání se, měnění pobytu i názvu společnosti (firmy) atd. atd.

„Základem spravedlnosti je pak věrnost, to je stálost a opravdovost v slibech

a úmluvách.“ (M.T.Cicero – O povinnostech, 1/7. Svoboda 1970, str.34)

„Není třeba dodržovat takové sliby, které člověk učiní pod nátlakem, ze strachu

nebo když byl obelstěn.“

(M.T.Cicero – O povinnostech, 1/10. Svoboda 1970, str.37)

Zvláštní formou slibu je reklama, která je podstatě veřejnou nabídkou určitého zboží či služby v určité prezentované kvalitě a určité ceně. Konkrétní kupní smlouva se uzavírá až v případě přijetí takové veřejné nabídky ze strany konkrétního kupujícího. Není ovšem na škodu připomenout, že právě reklamy patří mezi nejčastější nepoctivé sliby, a to zejména ohledně slibu vysoké kvality nabízeného zboží či služby.

Nepoctivost ve smlouvách a slibech destabilizuje nejen konkrétní obchodní a mezilidské vztahy, ale ve svých důsledcích má nepříznivý dopad i na celkovou společenskou atmosféru a na právní vědomí všech občanů – a tedy nejen obchodníků. Nepoctivost smluvních stran či jen jedné z nich vyvolává vzájemnou nedůvěru, podezřívavost a záludnost a při eventuálním vzniku škody pak zlobu až nenávist, což jsou všechno negativní jevy a vlastnosti, které se projevují i generálně a výrazně narušují žádoucí pozitivní a harmonické (spravedlivé) společenské prostředí. Některá obchodní jednání jsou pak v důsledku neblahých zkušeností z období transformace ekonomiky do té míry poznamenána nedůvěrou ke druhému smluvnímu partnerovi, že mohou být pojímána až jako urážlivá.

Při uzavírání jakýchkoliv poctivě míněných smluv platí tato prastará obecně uznávaná etická pravidla, která jsou v různé podobě obsažena i v platném právu:

1.Smlouvy lze uzavírat pouze poctivě a v oboustranné dobré víře (bona fide).

2.Poctivost smlouvy spočívá v tom, že obě smluvní strany se bez jakéhokoliv zastírání

a klamu pravdivě informují o všech skutečnostech, které jsou jim o předmětu smlouvy

známy, nic před sebou nezamlčují a formulací smlouvy se nesnaží na úkor druhé

smluvní strany zvýhodnit.

3.Smlouvy musí být spravedlivé (vyvážené) a musí zajišťovat rovná práv a pro všechny

smluvní strany.

Určitou výjimkou jsou mírové smlouvy, které povětšinou bývají nerovné s znevýhodňují

poraženou stranu. I takové smlouvy však mají být uměřené, aby nebyly příčinou

budoucího válečného konfliktu – jako například Versailleská smlouva po I.světové

válce.

„Smysl pro rovnost je nejvlastnějším znakem spravedlnosti.“

(M.T.Cicero – O povinnostech, I/19. Svoboda 1970, str.50)

4.“Smlouvy je nutno zachovávat.“ (Pacta sunt servanda – Ulpianus, Digesta 2,13,1)

5.“Ujednání dávají smlouvám zákonnou závaznost.“

(Pacta dant legem contractui – Ulpianus, Digesta 2,14,7,5)

6.“Dodržovat se musí ujednání nejnovější.“

(Pacta novissima servari oportet – Codex Iustinianus 2,3,12)

7.Dodržet není nutno toliko smlouvu, která byla uzavřena v tísni, pod nátlakem, v omylu

vlastním či vyvolaném druhou smluvní stranou, za zřetelně nevýhodných podmínek

anebo jejíž plnění by bylo vůči některé ze smluvních stran nespravedlivé (nepoctivé).

„Úmluvy, které sledují nečestný cíl, se nemají dodržovat.

(Pacta, quae turpem causam continent, non sunt observanda)

(Paulus – Digesta 2,14,27,4)

V této souvislosti je nezřídka předmětem polemik otázka přiměřenosti plnění a možné

lichvy (§ 253 trestního zákona). Tuto otázku lze vysvětlit na těchto příkladech:

Věřitel má vůči dlužníkovi pohledávku 100 mil.Kč. Dlužník je sice solidní a důvěryhodný, ale momentálně je v druhotné platební neschopnosti a objektivně není schopen svému závazku včas dostát. Věřitel má sice jistotu, že za rok mu bude tato částka stoprocentně splacena i s úroky, ale peníze potřebuje hned, aby se sám zachránil před hrozbou konkurzu. Pohledávku tedy prodá. Otázkou je pouze přiměřenost ceny, když postupník získá pohledávku bezpečně dobytnou. Pokud je tedy pohledávka prodána za 90% nominální ceny (a tudíž se ztrátou 10 mil.Kč + úroky), pro postupitele i postupníka je to za stávající situace cena přijatelná a přiměřená, protože postupitel (věřitel) tím zachrání vlastní podnik a postupník za rok vydělá více jak 10 mil.Kč.

Jiná situace nastává tehdy, pokud jde o pohledávku rizikovou anebo obtížně vymahatelnou. Za takové situace se postupitel (věřitel) spokojí i s 10% nominální cena prodávané pohledávky a tuto kupní cenu bude považovat za přijatelnou a přiměřenou, protože veškerá reálná rizika spojená s vymáhání takové pohledávky za něho přejímá postupník.

Obdobně občan, který se snaží vyvolat evidentně ztrátovou soudní při (např. domáhá se plnění z promlčené pohledávky, obnovy dědického řízení po čtyřiceti letech, navýšení původní kupní ceny u prodané nemovitosti, jejíž hodnota za deset let stoupla atd.), obtížně hledá právního zástupce, který by byl ochoten ujmout se jeho případu a riskovat u soudu svoji pověst při zastupování takového nesmyslného nároku. Čím je však méně ochotných advokátů, tím více potencionální žalobce slibuje a považuje za přijatelnou a přiměřenou i odměnu 20% z případně vysouzené částky.

Naproti tomu v případě zcela jasného sporu se advokáti předhánějí, aby zastupovali takového žalobce, který má v ruce „všechny trumfy“ a jehož pohledávka je nejen snadno uplatnitelná, ale i snadno vymahatelná. V takovém případě si může žalobce klidně vybrat a nemusí slibovat žádné nadstandardní plnění, neboť úspěch ve sporu má zaručen.

Z výše uvedeného lze dovodit závěr, že v takových případech míra přiměřenosti je přímo úměrná míře vymahatelnosti. To, co svobodné, svéprávné a řádně informované smluvní strany považují za dané situace za přijatelné a přiměřené a na čem se svobodně, vážně, určitě a srozumitelně dohodnou, je i poctivé, v souladu s dobrými mravy a závazné i do budoucna. O nepoctivost, nedostatek dobrých mravů a nepřiměřenost (a tedy i možnou lichvu) se v takových případech jedná pouze tehdy, kdy jedna ze smluvních stran uvedla svého smluvního partnera v omyl anebo před ním zatajila nějakou podstatnou informaci (tj. využila jeho omylu), která mohla výrazně ovlivnit jeho tehdejší subjektivní vnímání přijatelnosti a přiměřenosti.

Nepoctivé a nemravné je též takové následné jednání, kdy při oboustranně neočekávané změně situace začne jedna ze smluvních stran bývalou přijatelnost a přiměřenost účelově zpochybňovat, protože současná přijatelnost a přiměřenost se již pohybuje ve zcela jiné hodnotové rovině.

8.Je nutno dodržovat i smlouvu s nepřítelem a slib daný nepříteli, pokud je to čestné

a pokud by se tím nepříteli neposkytla neoprávněná výhoda.

V tomto směru se jedná například o dohodu válčících stran o příměří a slib nedotknutelnosti osob, které se nepříteli vzdají. Je evidentní, že v zájmu obou stran je přísné dodržování takových závazků, byť byly učiněny ve válečném a tudíž nepřátelském stavu.

Ve starověkém Římě se jako příklad závaznosti slibu daného nepříteli uváděl slib římského konzula Marka Atilia Regula (4.-3.stol.př.n.l.), který byl v období 2.punské války (264-241 př.n.l.) zajat Kartháginci a vyzván, aby jel do Říma a nabídl výměnu své osoby za kartháginské zajatce – pod příslibem návratu do Karthága, pokud se výměna neuskuteční. M.A.Regulus skutečně do Říma odejel a výměnu sám nedoporučil s tím, že on už je starý a na jeho životě nezáleží, zatímco zajatí Kartháginci jsou ještě mladí a mohli by Římu uškodit. Poté se podle daného slova vrátil do Karthága, kde byl umučen.

Z naši nedávné totalitní minulosti jsou známy případy, kdy někteří emigranti žádali tehdejšího prezidenta republiky G.Husáka o udělení milosti, aby se mohli vrátit zpět do Československa. Přitom slibovali, že budou dodržovat tehdejší československé zákony a nedopustí se žádné trestné činnosti, zejména pak činnosti tehdy považované za protistátní (například aktivní účast v disentu). Pokud se však již snížili k takové žádosti a slibu, z mravního hlediska byli tímto slibem daným jejich ideovému nepříteli bezvýhradně zavázáni. Pokud tedy oni sami anebo jejich blízcí nebyli totalitním komunistickým režimem přímo ohroženi na životě a zdraví, nebyli oprávněni takový slib porušit. Případné nedodržení takového slibu tedy nebylo žádným hrdinstvím; nebylo čestné, ale nečestné, i když se jednalo o nepřítele. Stejně tak by nebylo žádným hrdinstvím, kdyby vojáci jedné z válčících stran nedodrželi slib daný nepříteli a pobili by nepřátelské vojáky, kteří by se jim v důvěře v dané slovo vzdali. To jsou základní mravní zásady a z nich nelze účelově uhýbat. Již samotné hledání výmluv je totiž principiálně nepoctivé.

9.Není nutno dodržet smlouvu a slib, pokud by tím došlo k ohrožení společnosti anebo

něčího života a zdraví. Splnění takové smlouvy by totiž bylo nemoudré, neuvážlivé,

nespravedlivé a neuměřené; tudíž ve své podstatě nečestné.

Nikdo nesmí být spravedlivě nucen k nečestnému jednání.

Nikdo nemůže být přinucen k nečestnému dodržení slibu anebo k nečestnému dodržení

smlouvy. M.T.Cicero uvádí jako příklad tohoto druhu, kdyby se někdo zavázal

poskytnout někomu zbraň a tato osoba by se po uzavření smlouvy pro svůj pozměněný

duševní stav mohla stát nebezpečnou sobě anebo svému okolí.

Naše platné právo doplňuje shora uvedená etická pravidla smluvních vztahů ještě o tato kogentní pravidla právní:

1. Smlouvy (ostatně jako každý jiný právní úkon) musí být uzavírány svobodně, vážně, určitě a srozumitelně (§ 37 odst.1 občanského zákoníka).)
   1. Svobodné rozhodnutí je rozhodnutí dobrovolné a bez nátlaku.
   2. Vážné rozhodnutí je rozhodnutí prosté omylu, promyšlené a uvážlivé.
   3. Určitě formulované rozhodnutí je rozhodnutí zřetelně prezentující projev vůle – tj. obsah vůle obou smluvních stran.
   4. Srozumitelně formulované rozhodnutí nepřipouští dvojí anebo několikerý výklad dohodnutých ustanovení smlouvy.

V této souvislosti je nutno konstatovat, že v tomto výčtu překvapivě není na prvním

místě slovo „poctivě“. „Poctivě“ – to není totéž co „vážně“. Nepoctivý smluvní

partner může jednat „vážně“ a přitom natolik „šikovně nepoctivě“, že vůbec

nemusí porušit zákon. Neplatnost smlouvy tedy není podmíněna nedostatkem

kompletních informací ze strany nebo na straně jedné ze smluvních stran – stačí,

je-li zde nabídka (offerta), která může a nemusí být přijata. Pakliže předmět plnění

má vymíněné vlastnosti, jeho eventuálně přemrštěná cena není důvodem

neplatnosti smlouvy – ledaže by se zřetelně jednalo o podvod. Právě zisk je totiž

v obchodních i politických kruzích obecně považován za obchodní zdatnost

(„šikovnost“), i když součástí oné obchodní zdatnosti je zatajování, které je

z hlediska „vyššího principu mravního“ zásadně považováno za jednání nepoctivé

a nekalé.

„Křivda se činí dvojím způsobem, násilím nebo lstí, lest připomíná lišku,

násilí lva. Obojí je člověku zcela cizí, ale větší pohrdání zasluhuje lest. Ze všech

druhů nespravedlnosti není žádný horší, než když se snaží zdát poctivými ti lidé,

kteří se dopouštějí podvodu.“

– O povinnostech I/13. Svoboda 1970, str.42) Smlouvy mohou uzavírat toliko osoby svéprávné (§ 38 občanského zákoníka).Smlouvy se nesmějí příčit zákonům a nesmějí je ani obcházet (§ 39 občanského zákoníka).

„Soukromé úmluvy nemohou rušit veřejné právo.“

(Pacta privata iuri publico derogare non possunt)

4. Smlouvy se nesmějí příčit dobrým mravům (contra bonos mores), kterými se právě rozumějí výše uvedená poctivost (honestas) a dobrá víra (bona fides).

Samotný pojem „dobré mravy“ je neurčitý a jeho výklad se velmi často různí

s poukazem na jeho proměnlivost ve vztahu ke konkrétním případům. Tato

problematika si zaslouží samostatného pojednání; přesto však ve stručnosti lze

konstatovat, že dobré mravy jsou souborem pozitivních lidských vlastností, které

též určují i pozitivní lidské jednání a jeho maxima. Jedná se zejména o tyto

vlastnosti:

- poctivost (fides, honestas),

- spravedlivost (iustitia /subjektivní – nižší/, aequias /objektivní, vyšší/),

- rozvážnost (modestia),

- slušnost (decorum, decentia),

- řádnost (frugalitas),

- uměřenost (temperantia),

- věrnost (ve slovu) (fidelitas).

5. Smlouvy mohou být uzavírány toliko ve formě požadované zákonem anebo dohodou smluvních stran, přičemž musí mít veškeré zákonem požadované základní náležitosti, způsobilé prokázat jejich pravý obsah a smysl. Pokud by šlo o smlouvu konkludentní, její pravý obsah a smysl by bylo nutno prokázat svědecky.

K takovým základním náležitostem smlouvy patří:

• přesné vymezení předmětu a obsahu smlouvy,
• dohoda o ceně a době splatnosti dohodnuté ceny,
• dohoda o době trvání smlouvy (je-li to zapotřebí),
• nabytí platnosti a účinnosti smlouvy,
• datum a podpis obou smluvních stran (což se nevyžaduje u smlouvy konkludentní, jejíž účastníci pouze stvrdí platnost smlouvy stiskem ruky a její účinnost v nejbližší restauraci zapijí).

O řádný smluvní vztah se nejedná, je-li některá ze smluvních stran druhou smluvní stranou záměrně uvedena do nerovného anebo nevýhodného postavení. Smluvní vztahy jsou totiž nezřídka zcela mylně pojímány jako jakýsi „boj“, ve kterém jsou vítězi i poražení. Ten smluvní partner, kterému se podaří nadiktovat své podmínky slabšímu smluvnímu partnerovi, vůbec není považován za nepoctivého utiskovatele, ale za oprávněného vítěze – a přitom ve skutečnosti prohrají oba. Ten silnější ztratí důvěru své slabší protistrany, ten slabší ztratí sebedůvěru a někdy na nátlak svého silnějšího partnera reaguje nejrůznějšími nepoctivými „kličkami“, kterými se dodatečně snaží vynucenou nerovnost odstranit. Dnes jen málokdo chápe, že poctivé smluvní vztahy representuje nejen rovnost smluvních stran, ale i vzájemná důvěra, uvážlivost a korektnost (slušnost).

Smlouvy uzavřené zdánlivě dobrovolně, ale ve skutečnosti v tísni, za nápadně nevýhodných podmínek a pod skrytým nátlakem je sice možno napadnout určovací žalobou pro neplatnost, ale zejména tíseň a nátlak se velice špatně prokazují a poškozená druhá smluvní strana mnohdy nechce riskovat zdlouhavé, nákladné a hlavně velmi nejisté soudní řízení.

Všechny nerovné smlouvy jsou zásadně nespravedlivé; nespravedlivé smlouvy jsou pak nemravné a nemravné smlouvy by měly být (leč bohužel stále nejsou) principiálně nezákonné. Rozpor objektivní reality s těmito kategorickými mravními maximy lze vysvětlit pouze tím, že obecné vnímání rovnosti a spravedlnosti ve společnosti není zdaleka tak jednoznačné.

„Spravedlivé činy jsou vesměs slušné, kdežto nespravedlivé jsou stejně tak neslušné jako hanebné.“ (M.T.Cicero – O povinnostech, I/27. Svoboda 1970, str.62)

Pro uzavírání smluv platí tato formální a technická pravidla:

1. Smlouva se nikdy nemá uzavírat při jednom jednání. Nadarmo se neříká, že „práce kvapná, málo platná.“
2. Optimální je uzavírání smluv „natřikrát“, tak, aby obě smluvní strany měly dostatek času celý text smlouvy prostudovat a uvážit; poté lze text smlouvy postupně upravit do oboustranně přijatelné podoby, nastolující „rovné právo pro všechny“.
3. Velká pozornost musí být věnována části týkající se plnění; v případě smluv o půjčkách či úvěrových smluv pak podmínkám splatnosti a úročení.
4. Doporučuje se podepsat každý list smlouvy zvlášť, nikoli pouze její poslední stránku. Nepoctiví smluvní partneři jsou totiž schopni nepodepsané stránky vyměnit a smlouvu tak zfalšovat.
5. Každý smluvní partner si musí smlouvu před jejím podpisem přečíst a pak podpisem stvrdit, že podepsaná smlouva je skutečně výrazem jeho svobodné a vážně míněné vůle.

Závaznost smluv a slibů (příslibů) je v současnosti nejpalčivějším problémem

našich obchodních a koneckonců i mezilidských vztahů. Lidé si obecně méně váží své pověsti, lehkomyslně uzavírají smlouvy a stejně lehkovážně se pak stavějí k plnění svých závazků. V případě, že se dostanou do potíží, hledají všechny skulinky, jak se svých závazků zbavit; nejčastěji namítají formální nedostatky uzavřených smluv a z tohoto důvodu odmítají plnit, ačkoliv případná protiplnění řádně a včas obdrželi a popřípadě i spotřebovali. Bohužel v naší soudní praxi se nezřídka lze setkat s tím, že nad materiální stránkou věci vítězí prostý formalismus a soudům na nalézání spravedlnosti mnohdy vůbec nezáleží. Proto se často stává, že formální nedostatky uzavřených smluv anebo ručitelských prohlášení či směnek zcela znemožní vymáhání dlužné částky anebo realizaci zástav.

„Křivdy mívají často také původ v zlomyslném a chytráckém výkladu práva. Odtud pochází pořekadlo, jehož se již dávno obecně užívá: „vrchol práva – vrchol bezpráví“ („summum ius – summa iniuria“).“

(M.T.Cicero – O povinnostech I/10, Svoboda 1970, str.38)

Příklad:

Převor jednoho opatství zajistil mnohamilionový úvěr celým klášterem. Za tuto pomoc při získávání úvěru mu dlužník slíbil 5 milionů Kč. Když však slib nedodržel, převor svůj podpis na zástavní smlouvě odvolal, zástavní smlouvu s ohledem na její formální nedostatky zpochybnil a přestože tato smlouva byla zřetelným projevem jeho svobodné a vážné vůle, u soudu s těmito formálními námitkami uspěl. Kdyby ovšem oněch 5 milionů Kč skutečně dostal, formální nedostatky zástavní smlouvy by mu vůbec nevadily. Takové zištné a nepoctivé jednání je zvlášť u vysokého církevního hodnostáře nanejvýše povážlivé a politováníhodné.

Na obecně známé nedodržování smluvních závazků v České republice jsou velmi citliví zejména členové Evropské unie, protože nevyvážené a nemravné smluvní prostředí některého členského státu a zejména pak neprůchodnost práva a spravedlnosti ohrožují jejich budoucí investiční a obchodní zájmy mnohem více, než dnes ještě dokážeme posoudit. Soudy by proto měly mnohem více hodnotit poctivost a spravedlivost uplatněného nároku, než účelově namítané formální nedostatky uzavřených smluv. Máme-li být považováni za právní stát, musíme v něm nastolit solidní právní prostředí.

Významný římský státník, řečník a právním Marcus Tullius Cicero (3.1.106 –

- 7.12.43 př.n.l.) se ve své pozoruhodné a dosud inspirativní práci „O povinnostech“ (De officiis) blíže zabývá otázkami nepoctivosti, lži a klamu ve vztahu k uzavíraným smlouvám. Mezi jinými uvádí i konkrétní příklady podvodných smluv a píše, že jeho kolega v praetuře Gaius Aquilius takto definoval dolus malus (tj. zlý úmysl, podvod):

„Když se něco jiného předstíralo, a něco jiného vykonalo.“

Dále píše, že „všichni lidé, kteří něco jiného dělají a něco jiného předstírají, jsou věrolomní, nepoctiví a zlomyslní.“

(M.T.Cicero – O povinnostech, III/14. Svoboda 1970, str.148)

„Je-li tedy Aquiliova definice správná, je třeba předstírání i zastírání z lidského života vůbec vyloučit. Proto poctivý muž nebude nic zastírat ani předstírat, ani aby lépe prodal.“ (M.T .Cicero – O povinnostech, III/15. Svoboda 1970, str.148)

„Jestliže chceš, aby to, co ty víš, nevěděli kvůli tvému prospěchu ti, kteří mají zájem na tom, aby to věděli, je to zatajování. A kdo by nevěděl, jaké povahy je takové zatajování a o jakém člověku to svědčí? Jistě ne o člověku otevřeném, prostém, spravedlivém ani poctivém, ale spíše o člověku prohnaném, pokryteckém, lstivém, podvodném, zlomyslném, zchytralém, škodolibém a šibalském.“

(M.T.Cicero – O povinnostech, III/16. Svoboda 1970, str.150)

„Zásada „dobré víry“ vyžaduje, aby kupující věděl o nedostatku, o němž ví prodávající.“ (M.T.Cicero – O povinnostech, III/16. Svoboda 1970, str.150)

Marcus Tullius Cicero tuto zásadu dovedl až do takové krajnosti, že požadoval na prodávajícím, aby kupujícího informoval i o ceně, za kterou prodávané zboží sám nabyl. Teprve tehdy, když kupující i při poskytnutí takové zevrubné a poctivé informace nabídne cenu převyšující náklady prodávajícího, lze ji poctivě přijmout, neboť kupující byl o prodávané věci podrobně a poctivě informován a přesto se svobodně rozhodl zaplatit vyšší cenu.

„…připustí-li někdo, aby kupec nalítl, aby se ve svém poblouznění vrhl do nejhorší škody, co je to jiného než neukázat bloudícímu cestu, což se v Athénách trestá veřejnou klatbou? A to je ještě víc než neukázat cestu: znamená to vědomě přivádět druhého na cestu bludnou.“ (Antipatros z Tarsu – 2.stol.př.n.l.)

(M.T.Cicero – O povinnostech, III/13. Svoboda 1970, str.145)

Poctivé a zevrubné informování smluvní protistrany má i dnes svůj nezanedbatelný význam. Zejména se to týká smluvního převodu nemovitostí, které mohou mít rozličné právní vady, na které je prodávající povinen kupujícího upozornit. Nejde jen o věcná břemena, zástavní práva a předběžná opatření, zapsaná v katastru nemovitostí, ale i o probíhající soudní spory, o kterých je prodávající informován a v jejichž konečném důsledku může být nabyvatel nemovitosti vážně omezen ve svých vlastnických právech anebo těchto práv může zcela pozbýt. Záměrné zamlčení takových informací pak poškozená strana může zcela oprávněně považovat za podvod, neboť byla zcela úmyslně anebo s vědomím tohoto možného následku uvedena v omyl anebo jejího omylu bylo takto využito. O podvod se jedná zejména tehdy, pokud je ve smlouvě výslovně uvedeno, že prodávajícímu nejsou známy žádné právní vady prodávané nemovitosti, ačkoliv to není pravda.

Příkladně poctivý způsob jednání obchodních partnerů nikdy nebyl pravidlem. Po celé generace totiž lidé nebyli vychováváni ke skutečné poctivosti a nejsou tak vychováváni ani dnes. Poctivost je obvykle považována za naivitu či hloupost a zdůrazňovány jsou hlavně úspěch a hmotný prospěch (zisk), byť by byly dosaženy nečestnými prostředky. Takto se však lidé projevovali již před tisíciletími a patrně se tak ještě velmi dlouho budou projevovat i v budoucnosti. Již raný řecký básník Hésiodos z Askry (8.-7.stol. př.n.l.) takto jasnozřivě charakterizoval lidi nejhoršího „železného věku“:

„Nebude ve cti, kdo dostojí v slovu,

a spravedlivého ani dobrému muže si nebudou vážit;

to spíš násilníka a zločince;

stud se ztratí, i víra v rukoudání;

ten horší muž bude lepšímu škodit,

křivými slovy ho nařkne a ještě přísahu přidá.“

(Hésiodos – Železný věk. Odeon 1976, str.15)

Málokdo si uvědomuje, že všechno nečestné (nepoctivé, nespravedlivé a neslušné) je individuálně i generálně neprospěšné a škodlivé. Z nepoctivého obchodního prostředí a obchodní i právní nejistoty mohou mít hmotný prospěch opět jen nepoctivci a podvodníci, kterých bohužel stále přibývá. Jistě bychom si však nepřáli, abychom kvůli individuálním nepoctivým ziskům a v důsledku postupné deformace právního, obchodního a etického prostření postupně v Evropě nabyli pověsti národa nepoctivců a podvodníků.

V souvislosti s principiální kritikou jakéhokoliv zatajování, předstírání a zastírání si nelze odpustit komentář k chování převážné většiny politiků (a to nejen u nás, ale na celém světě), kteří nejenže před občany zatajují svoji minulost i současný způsob života, ale i záměrně a nepravdivě vylepšují své image, včetně svých fotografií na volebních billboardech. Pokud takové fotografie nejsou více jako 10 let staré, pak jsou výsledkem usilovné zastírací činnosti maskérů, holičů, plastických chirurgů a retušérů fotografických snímků. Cílené matení voličů přitom sleduje jediný cíl – vlastní úspěch a prospěch, který by jinak byl bez takového zatajování vážně ohrožen. Takové jednání je principiálně nepoctivé, záludné a čestného člověka nedůstojné; kdo se k němu z nízkých sobeckých pohnutek uchyluje, klame, lže a nezaslouží si důvěry.

Nejen naše obchodní, ale i mezilidské vztahy jsou mnohdy ve skutečnosti ještě mnohem horší, než jak navenek vypadají. Proto by bylo žádoucí, aby v jakýchkoliv obchodních, smluvních či mezilidských vztazích platily v zájmu všech smluvních stran tyto zásady:

„Věru významně zní právní formule abych nebyl oklamán a podveden tebou nebo skrze víru v tebe, zlatá jsou slova jakož se sluší, aby poctivě a bez podvodného úmyslu bylo jednáno mezi lidmi poctivými.“

(M.T.Cicero – O povinnostech, III/17. Svoboda 1970, str.151)

V souvislosti s nepoctivými či přinejmenším problematickým obchodními vztahy je na místě připomenout, že v posledních letech se ve všech českých bankách staly pravou „noční můrou“ tzv. rizikové úvěry, jejichž základem byly neuvážené či dokonce podvodně uzavírané úvěrové a zástavní smlouvy a neuvážená či podvodná ručitelská prohlášení (ručitelské sliby).

Je skutečností, že někteří klienti bank byli od samého počátku úvěrového vztahu vedeni snahou podvodně se obohatit na úkor úvěrující banky. Převážná většina takových případů byla však orgány činnými v trestním řízení odložena anebo zastavena pro údajný nedostatek subjektivní stránky trestného činu podvodu; menší část skončila u soudu, avšak mnohdy s neslavným anebo přinejmenším velmi nevýchovným výsledkem (výši podvodně získaného zisku totiž ani zdaleka neodpovídala uložená léta odnětí svobody).

Byli však i klienti, kteří nedokázali objektivně posoudit veškerá možná rizika jejich podnikatelského záměru a kterým úvěrující bankovní úředníci nebyli v tomto směru ani v nejmenším nápomocni. Je smutnou skutečností, že zejména v období transformace ekonomiky byly banky doslova politicky tlačeny i do rizikových úvěrů s proklamovaným politickým záměrem „aby se ekonomika rozběhla“. Proto ředitelé bank nebyli ani tak zaměřeni na kvalitu úvěrů, ale na jejich počet. Bankovní úředníci také nebyli motivováni k tomu, aby s žadatelem o úvěr poctivě a podrobně rozebrali perspektivnost anebo neperspektivnost jeho podnikatelského záměru, míru možných rizik a hlavně aby jej upozornili na hospodářské výsledky, kterých musí nezbytně dosáhnout, aby byl schopen uhradit splátky jistiny a smluvních úroků podle dohodnutého splátkového kalendáře.

Z tohoto pohledu lze tedy konstatovat, že mnozí klienti bank uzavírali úvěrové smlouvy z neznalosti, kterou bankovní úředníci nejenže neodstraňovali, ale dokonce posilovali tím, že před těmito věci neznalými klienty možná rizika úvěrového vztahu úmyslně zatajovali. Takové jednání tedy mělo z hlediska „vyššího principu mravního“ všechny znaky zatajování a mnohé banky na ně také tragicky doplatily – byť ve svých důsledcích byly všechny ztráty přeneseny na poctivé klienty bank a v případě likvidace či konkurzu banky i na daňové poplatníky.

Marka Porcia Catona Censora (234-149 př.n.l.), proslulého zastánce přísných mravů, se kdosi zeptal, jaký způsob hospodaření je nejvýnosnější. „Dobrý chov dobytka“, řekl. „A co na druhém místě?“ ptali se. „Dosti dobrý chov dobytka.“ „A co na třetím místě?“ „Špatný chov dobytka.“ „A co na čtvrtém místě?“ „Orba.“ A když tazatel řekl: „A což půjčování peněz na úrok?“, tu pravil Cato: „A proč neřekneš hned vražda?“

(Volně podle M.T.Cicerona – O povinnostech, II/25. Svoboda 1970, str.125)

Jakýkoliv krátkodobý nepoctivý zisk z nepoctivé smlouvy či nedodržení daného slova (slibu) jsou vždy draze zaplaceny ztrátou cti, důvěryhodnosti a dobrého jména. Většině lidí to však zřetelně nevadí – ostatně:

„Do té míry není pro nikoho nic levnější, než on sám.“

(L.A.Seneca – Další listy Luciliovi, 42.list. Svoboda 1984, str.79)

„Spravedlivým a věrným lidem, zkrátka poctivým mužům, se pak prokazuje důvěra tím, že je nikdo nepodezírá ze lsti a bezpráví.“

(M.T.Cicero – O povinnostech, II/9. Svoboda 1970, str.101)

Mnozí lidé zastávají názor, že v kapitalistické společnosti, založené na úspěchu a zisku, si čestnost prostě nemohou dovolit. Takto se však postupně posiluje negativní právní vědomí těch občanů, kteří se stále více přesvědčují a ujišťují o tom, že nepoctivost se na rozdíl od poctivosti opravdu hmotně vyplácí.

Není snad nutno zdůrazňovat, že jakékoliv individuální deformace smluvních vztahů postupně mravně destabilizují celou společnost. Kořenem všech etických problému ve smluvních vztazích jsou chtivost, žádostivost a zištnost, které mnohé lidi zbavují soudnosti, uvážlivosti a zdravého rozumu.

„Střez se touhy po zisku.

Je to těžká a nevyléčitelná nemoc,

která znemožňuje jakoukoliv důvěru,

odcizuje otce, matky i bratry

a odděluje ženu od manžela.

Je to snůška všeho zla,

nádoba vší odpornosti.“

(Ptahhotep, vezír faraona Džedkaréa Isesiho, nejvyšší soudce

Egypta a správce všech královských staveb – 24.stol.př.n.l.)

(Břetislav Vachala – Zajímavosti ze Starého Egypta. Albatros 1989, str.188)

„Kořen zajisté všeho zlého jestiť milování peněz, kterýchž někteří žádostivi byvše, pobloudili od víry a sami se naplnili bolestmi mnohými.“