Evoluce dobra a zla

Dobro a zlo jsou kategorie čistě lidské, měřitelné emočně (pocitově) podle míry jejich momentální individuální anebo kolektivní prospěšnosti nebo škodlivosti. Neexistuje tedy jakékoli objektivně seznatelné a prokazatelné vesmírné dobro a zlo, stejně jako ve vesmíru neexistuje pojem času i míry velikosti a vzdáleností. Čas i míry jsou totiž také pouhé lidské kategorie, které jsme si vytvořili proto, abychom dali vesmírnému dění i dění kolem sebe nám pochopitelný řád a abychom se v něm lépe orientovali. Měření času totiž odpovídá otáčení naší Země kolem své osy a pohybu všech planet v naší sluneční soustavě, přičemž starověcí Indové k tomu ještě přidali pojmy „božský věk“(kalpa) – tj. 432 milionů let, který trval od neustále se opakujícího vzniku vesmíru až do jeho zániku. Božský věk se pak dělil na tisíc velevěků (mahájugy) o délce 432 000 let a každý velevěk se ještě dělil na čtyři sestupné věky (jugy), z nich nejhorší byl věk temný (kalijuga), kterým podle hinduistů a buddhistů právě procházíme (Hésiodos z Askry v 8.stol.př.n.l. nazval tento sestupný věk věkem železným a my bychom jej nyní mohli nazvat věkem atomovým, který je zneklidňující předzvěstí věku kamenného). Délkové, prostorové i váhové míry však byly ve starověku všude na zemi jiné a také kdekoliv ve vesmíru je pojetí času, vzdáleností i rozměrů jiné a z našeho pohledu nezměřitelné. Nelze tedy posuzovat vesmírné děje, pohyby i velikost hvězd a planet, zatmění Slunce i Měsíce, kosmické záření, sluneční vichr, temné díry, srážky galaxií, pohyb komet apod. nejen z hlediska našeho lidského pojetí času a míry vzdáleností i velikostí, ale ani z hlediska dobra nebo zla. Jsme na tom podobně jako starověcí filosofové a astronomové, kteří se také usilovně snažili poznat nepoznatelné, pochopit nepochopitelné a popsat nepopsatelné. Někteří z nich se ze zoufalství nad svojí nevědomostí pokoušeli spojit vesmír s působením nadpřirozených sil (bohů, všeřídící myšlenkou, věčně živým ohněm, čísly, hudbou apod.), smyšleným nadpřirozeným silám (bohům) připisovali dobré i zlé vlastnosti a za pomoci mystiky se pokoušeli dobrat pravého poznání (jejich mystické zážitky z putování po vesmíru jsou přitom pozoruhodné!). Jiní se však ve svých bádáních i představách dostali tak daleko, že jejich vědomosti a důvtip udivují i současné astronomy a astrofyziky, kteří si mnohdy říkají: „Jak na to tehdy mohli přijít? Kde ty vědomosti vzali?“. Avšak jelikož vesmír je nekonečný, s mírou našich stupňujících se vědomostí o vesmíru se rozšiřuje i naše nekonečná nevědomost.

„Tento svět, týž pro všechny,

nestvořil žádný z bohů ani z lidí,

ale vždy byl, je a bude věčně živým ohněm,

rozněcujícím se podle míry

a hasnoucím podle míry.“

(Hérakleitos z Efesu – asi 544-484 př.n.l.)

Jsme na tom tedy stejně jako naši starověcí předkové, neboť nedostatek objektivně pravdivých a důkazně ověřitelných informací budeme stále doplňovat představami. „Není nikdo, kdo by znal pravdu o skutečnosti; vše je zahaleno zdáním!“ (Hérakleitos). Nesmíme přitom nekriticky popouštět uzdu své fantazii, abychom neskončili stejně jako náboženští bloudi a bludaři, blábolící nesmysly o věčném životě, nebi, pekle a boží spravedlnosti anebo o ploché zemi a flotilách vesmířanů. Buďme tedy ve svých představách opatrní a střízliví, neboť „povaha věcí se ráda skrývá!“ (Hérakleitos).

Vesmír není dobrý ani zlý a k lidstvu jako zcela bezvýznamnému živočišnému druhu proto z vesmíru neproudí částice dobra ani zla. Zlo i dobro jsou totiž pouhé lidské představy, které potřebují na jedné straně „vysílač“ (tj. vysílání myšlenek a činů dobrých nebo zlých) a na druhé straně „přijímač“ (tj pocity libosti, nelibosti, zlosti, nenávisti apod.). Je sice jisté, že se na Zemi dostala z vesmíru voda a s ní i zárodky života, ale dobro a zlo v nich nebyly, ty jsme si vytvořili během milionů let sami ve svých představách, činech a zvycích a za tisíce let jejich soustavného opakování jsme je učinili součástí naší genetické výbavy – někdo více dobra, někdo více zla a někdo je zlem doslova prosáklý (ničemné, škodlivé a zbytečné existence). Nemůžeme tedy hledat příčiny dobra a zla mimo lidstvo samotné a dokonce alibisticky svalovat vinu za naše špatné skutky na nějakého smyšleného Satana, Mefistofela apod. Jsou snad ve vesmíru pozorovatelné takové lidské nectnosti, jako např. chamtivost, závist, zloba, nenávist a násilí? Ani v přírodě (včetně vesmíru) neexistuje dobro nebo zlo a proto je evidentní, že tyto pojmy si vytvořili opolidé na hranici tisíciletého přechodu ke druhu „homo sapiens“, kdy se v nich rodily pocity (emoce) příjemné (kladné) a pocity nepříjemné (záporné). Z těchto pocitů se pak rodily pocity skupinové (rodové, kmenové), které vytvářely konkrétní společenské prostředí. A právě toto prostředí bylo „živnou půdou“ pro krystalizaci subjektivního i objektivního pojetí dobra anebo zla. Nebuďme naivní – archaické mírumilovné „lidské tlupy“ nikdy neexistovaly, protože v nich vždycky převládalo přirozené právo silnějšího (pěstní právo), které vždycky bylo i zdrojem záporných pocitů (křivdy, bolesti a utrpení), označovaných jako zlo.

Začněme tedy představou o tvořivých mechanismech v přírodě. V přírodě totiž všechno vzniká i zaniká na základě zkušeností – tj. co se osvědčí a co neosvědčí k přežití. Aniž bychom se uchýlili k věroučným konstrukcím, zkusme připustit, že příroda funguje jako přirozená a nezávislá inteligence, která vyhodnocuje nejen výhodné zbarvení, velikost i „zbraňové vybavení“ všech živočichů (zuby, drápy, ostny, jedové žlázy, žihadla apod.), ale i jejich úspěšná anebo neúspěšná chování.

Zkusme též připustit, že nižší živočichové nemají tak vyspělé pozorovací schopnosti i nervové buňky a případně i mozkové závity, aby byli schopni sami rozpoznat, jaké zbarvení anebo chování je pro jejich přežití výhodné. A opět pokračujme představami – patrně nejranějším přírodním „zlem“ byla krádež (ostatně i biblická Eva ukradla jablko ze stromu poznání dobrého a zlého). Stačí pouze pozorně sledovat chování ryb, ptáků i savců a patrně s překvapením zjistíte, jak se krádež stala osvědčenou metodou k přežití. Okrádají se všichni – kradou si zásoby i kořist a až když je vetřelec dopaden, pak ukřivděná oběť buď ustoupí před silnějším anebo se pustí do boje – a už tu máme další přírodní zlo, kterým je násilí a útočnost (agresivita). A jakmile se krádeže, násilí a agresivita začnou vyplácet (vždycky zvítězí silnější!), příroda i ostatní tvorové si toho všimnou a začnou to napodobovat. Nepodceňujte zvířata, i ve špatnostech jsou velice všímavá a vynalézavá a některé jejich zlodějské triky vzbuzují smích i úžas.

V přírodě neexistují nějaká mravní pravidla chování, ale především „právo silnějšího“. V lese totiž není žádný vševědoucí, všemohoucí a všudypřítomný lesní duch, který by potrestal veverku za krádež oříšků a odsoudil by ji odsoudil k pokutě deseti oříšků a k náhradě způsobené škody (podobných krádeží a dokonce i loupeží se dopouštějí i myši, syslové, křečci, lišky, vlci, medvědi, šakalové, hyeny apod.). Takže když to veverce (anebo jakémukoliv jinému zvířátku) projde, naučí to i své potomky jako osvědčený způsob chování a takto se tento (zlo)zvyk stále upevňuje, až se stane shromažďovacím a agresivním pudem a zděděným zlodějským anebo i lupičským genem. Takhle to v přírodě funguje všeobecně a lidé nejsou v tomto přirozeném procesu výjimkou. Jsme totiž pouze vyšším řádem opolidů a od přírody máme vrozené nejen vyšší pozorovací schopnosti, ale i schopnost napodobování („opičení“). Naši prapředci měli k přírodě mnohem blíže než my a pravidelně se setkávali s tím, jak se ostatní zvířata vůči sobě chovají – počínaje krádežemi a loupežemi a konče brutálními bitvami i „vraždami“. A ono se to vyplácelo! Jak jinak mohli dojít k závěru, že pokud se budou chovat podobně, budou stejně úspěšní jako ona zvířata, která žila kolem nich? Tento mechanismus vzniku chování, které nyní označujeme jako zlo, má tedy prastaré přírodní kořeny. Takto tedy vznikly geneticky předurčené zlodějské, lupičské a násilnické rodiny, rody, etnika i celé národy – a naivní humanisté, pomatení nesmyslnými náboženskými a idealistickými představami, se nyní diví: „Vždyť člověk je přece od přírody dobrý!“. Není tomu tak. My jsme si totiž vypěstovali nejen zbytnělý pud shromažďovací (zištnost, chamtivost a lakotu), ale i pud agresivní (útočnost, dobyvačnost), jakož i zlé sklony ke krádežím, podvodům, lupičství a násilí. Jakékoliv nepotrestané zlo totiž přirozeně svádí k jeho opakování i napodobování (příklady táhnou!). Zde tedy hledejme skrytou podstatu slov čínského filosofa Sün-c´ (asi 313-238 př.n.l.), který jako první filosof pochopil a takto popsal skryté zlo v člověku:

„Záliba v prospěchu a touha po zisku, to jsou povahové vlastnosti každé lidské přirozenosti.“

„Přirozenost lidská je v základě zlá. To dobré v ní je pouze vypěstované!“

„Člověk je od přírody zlý a jeho ctnosti se rodí teprve praktickou činností.“

Nejrůznější projevy zla lidi vždycky zneklidňovaly, protože lidí trpících křivdami, násilím a válkami bylo vždycky více, než zlodějů, podvodníků, lupičů, násilníků a nájezdníků. Tento stav takto příhodně popsal římský státník a stoický filosof Lucius Annaeus Seneca (4 př.n.l.-65 n.l.) a tehdejší aktuálnost jeho slov se ani po dvou tisících letech nezměnila.

„Na to, že jsou rozvrácené mravy, že vládne ničemnost, že se vztahy mezi lidmi zhoršují a vedou k zločinům všeho druhu, si stěžovali už naši předkové, na to si stěžujeme my, na to si budou stěžovat naši potomci. Avšak tento stav věcí se nemění a nezmění, až na nepatrný pohyb na jednu nebo druhou stranu podobný vlnám, které příliv zanesl dál a odliv zase strhl zpátky ke spodní čáře břehů. Jednou se bude víc hřešit cizoložstvím než jinak a cudnost přetrhá uzdu. Podruhé se rozbují vášeň pro hostiny a labužnictví, nejodpornější zkáza majetku. Jindy převládne přehnaná péče o tělo a pozornost věnovaná tělesné kráse, která ohlašuje ošklivost ducha. Někdy zneužitá svoboda vyústí v nevázanost a troufalost. Pak zase vypukne krutost soukromá i veřejná a šílenství občanských válek, jímž bude znesvěceno všechno ctihodné a svaté. Občas se dostane ke cti opilství a bude hrdinstvím vypít více vína, než snesou ti druzí.

Neřesti nečekají na jednom místě, jsou pohyblivé a nesvorné a zmítají se hned sem, hned tam, vzájemně se honí a jsou zaháněny. A tak tedy musíme o sobě pronášet stále stejný soud – že jsme špatní, že jsme byli špatní a že (nerad to dodávám) budeme špatní. Stále budou vrazi, tyrani, zloději, cizoložníci, lupiči, svatokrádci, zrádci. Hlouběji než tihle všichni jsou nevděčníci, protože to všechno vychází z nevděčnosti, bez níž snad nevzniká žádný velký zločin.“

(O dobrodiních)

Ačkoliv je Senekova chmurná předpověď stále aktuálnější (jako by žil dnes!), přesto ještě existují lidská společenství, ve kterých převládají pozitivní mezilidské vztahy – zejména slušnost, poctivost, vlídnost, laskavost, soucitnost a solidarita. Nelze přitom pominout, že i v některých zvířecích tlupách (smečkách) platí primitivní pravidla slušného chování (zejména ochrana mláďat anebo slabších jedinců), avšak tyto ojedinělé projevy nelze povyšovat na přirozené přírodní pravidlo. Historické záznamy i tisícileté praktické lidské zkušenosti totiž hovoří jasnou řečí – dobro se nikdy nevyplácelo, ale zlo vždycky přinášelo rychlé a uspokojivé výsledky. Odkud se asi vzala úsloví „Čiň čertu dobře, peklem se ti odmění!“ anebo „Každý dobrý skutek bývá po zásluze potrestán!“ Kolik jen dobrých lidí už za prokázané dobro získalo špatnou zkušenost!

„K špatným nemůže tedy přijít nic, co by jim prospělo, dokonce nic, co by jim neškodilo, neboť všechno, čeho se jim dostane, přizpůsobují své přirozenosti a vnější výhody, které by prospívaly, kdyby se dostaly do lepších rukou, jsou pro ně zhoubné. Nemohou tudíž ani poskytnout dobrodiní, protože nikdo nemůže dát to, co nemá; špatnému chybí vůle činit dobro.“

(Lucius Annaeus Seneca – O dobrodiních)

„Kdo nehodnému dobře činí, činí zlo!“

(Římský básník Quintus Ennius – 239-169 př.n.l.)

Dobro vyžaduje slušnost, poctivost, uvážlivé myšlení, předvídavost a sebeovládání, zatímco zlo bývá nejen výsledkem hrubosti a zkažené mysli, ale i jejího momentálního a prudkého pohnutí (afektu). „Zlost je špatný rádce!“ (Marcus Tullius Cicero – 106-43 př.n.l.). V dávných dobách proto někteří přemýšliví a důvtipní lidé zjistili, že neustále se rozmáhající projevy nekontrolovatelného a hlavně nepotrestaného zla rozvracejí (destabilizují) danou komunitu – a tak začali lidem vnucovat své vlastní představy o obecně stabilizačních pravidlech chování. Tato dílem mravná (dobrá) a dílem nemravná (zlá) pravidla chování se pak postupně stala zvyklostmi (obyčeji) a poté i místní a skupinovou morálkou. Z této morálky pak postupně vznikly archaické právní normy (mnohdy velice kruté), které v některých primitivních lidských společenstvích přetrvaly až do současnosti (např. islámské právo šárí´a).

„Kdo vládne lidem, musí jim i Cestu označit.

Když Cesta není jasně označená, může dojít ke zmatkům.

A tím označením jsou společenská a zákony.

Kde se nebudou dodržovat společenská pravidla a zákony,

tam zavládne temno.

Kde vládne temno, tam vládne zmatek.“

„A protože je lidská přirozenost v základě zlá, a tedy neobjektivní, podvodná, vzpurná a zkažená, proto museli v dávných časech Velcí-Dokonalí ustanovit hodnosti vládce a vrchnosti, aby na lidi dohlíželi;

proto museli objevit pravidla chování a princip jednání v zákonech spravedlnosti, aby se s jejich pomocí lidé vychovávali;

proto museli uzákonit společenské zákony a normy, aby se s jejich pomocí upevnila vláda pořádku,

a proto museli zavést i tresty a pokuty, aby se tím v lidech vypěstoval odpor k přestupkům.

Až poté zavládl v krajinách pod Nebesy mír a pořádek.“ (Sün-c´)

Sün-c´ byl sice ohledně lidské přirozenosti skeptik, ale na rozdíl od Seneky evidentně přecenil možnosti cílené výchovy lidí k dobru, neboť podcenil samovolný vývoj lidí ke zlu prostřednictvím sice společensky úspěšných, ale mravně zhoubných příkladů (kolik podobných kolem sebe máme?). Již od pravěku totiž z této „živné půdy zla“ (úspěch, prospěch a zisk) vyrostli nejprve nejsilnější a nejobávanější vůdcové tlup, poté rodů a kmenů a posléze i etnik a celých národů. Mnozí z nich v minulosti byli a ti současní stále jsou pravé obludy a nositelé zla, ale ani z těch průměrných nemohl být nikdo trvale dobrý, neboť jinak by v prostředí konkurence nepřežil. A protože jejich zlé činy přinášely prospěch nejen jim samotným, ale i jejich příznivcům, tato jednání se stala natolik příkladnými, že se rozmohla po celém světě. Tak vznikly války pro území i kořist a ve stále se zvětšující míře pokračují dodnes. Kolik je dnes lidí, kteří dokáží šířit dobro, i těch, kteří je dokáží přijmout a být za ně dokonce vděční? Seneca měl pravdu – lidstvo jako celek je špatné a bude špatné, protože si v sobě za uplynulá tisíciletí vypěstovalo sklon ke zlu a neustále jej předává dalším generacím.

Jako naivní a současně i obecně nebezpečnou lze tedy označit domněnku, že i v současnosti lze stále narůstající zlo léčit dobrými skutky – zejména domluvou, napomenutím, hrozbou, mírnějšími a ohleduplnějšími tresty a dokonce i snižováním hranice pro trestnost špatných i zlých skutků. Autoři takových naivně humanistických a pomatených vizí by měli spíše odejít někam do kláštera a tam studovat smyšlené životopisy světců – a možná by pak i jim nad hlavou zazářila svatozář. Ani vlastní „svatostí“ by však nic nevyřešili a zlo by ze světa neodstranili – to prostě nelze, neboť nikomu zlému nelze prokázat dobro. „Nikdo tudíž nemůže prospět špatnému, protože všechno, co k němu dojde, se špatným užitím zkazí“. (Lucius Annaeus Seneca – O dobrodiních).

Při našem současném přístupu ke všem projevům zla si poctivě přiznejme, že si s ním nevíme rady, neboť nám díky naší hlouposti, toleranci a shovívavosti přerostlo přes hlavu. Ve své pseudohumanistické naivitě jsme si totiž sami stanovili taková pravidla chování, která nám znemožňují účinný boj se zlem i se zlou lidskou přirozeností – a jak je patrno (a historické zkušenosti to potvrzují), všichni zlí lidé toho dovedně využívají jak v mikrostruktuře lidské společnosti (rodiny, školy, pracoviště, vesnice atd.), tak i v její makrostruktuře, tj. v mezinárodním měřítku. Jedinou cestou k ozdravění lidstva je tedy zásadní změna výchovy ve školách, neboť pouze tak lze postupně změnit vžité sklony ke zlu. Nelze ovšem zastírat, že to musí být jednotná, koncepční a trpělivá práce po celé generace. Kdo to kdy pochopí?

„Výchova je pro vychovávané druhým Sluncem.“ (Hérakleitos z Efesu)

„Je tedy třeba poskytovat už našim dětem hry, které by byly trochu víc plny zákonnosti, protože budou-li protizákonné a budou-li se takto chovat i děti, je nemožné, aby z nich vyrůstali muži, naplnění zákonem a mravností.“

14. – 427-348 př.n.l.; Ústava)

Prozatím se tedy jen výjimečně lze setkat s lidmi, kteří to pochopili a dokonce navrhují řešení – dokud však vysloveně „neteče do bot“, nikdo je nechce poslouchat, natož něco řešit. „Kořenem zla je (totiž) nevědomost!“ (Konfucius – 552-479 př.n.l.). Může se tedy zhlouplé a zhoubným žádostivostem propadlé lidstvo vůbec probudit? Kdy se probudí a chce se vůbec probudit, anebo raději bude pokračovat ve své bludné cestě až ke svému sebezničení? Důvodů k optimismu mnoho není.

„Tuto řeč, věčně jsoucí, nechápou lidé,

ani dokud ji neslyšeli, ani když ji uslyšeli.

Neboť ač se všechno děje podle této řeči,

přece se podobají nezkušeným,

když se pokoušejí o taková slova a díla, jaká já vykládám,

rozebíraje každé podle jeho povahy a vysvětluje, jaké je.

Avšak ostatním lidem uniká, co dělají bdíce,

tak jako zapomínají, co dělají spíce.“

(Hérakleitos z Efesu – asi 544-484 př.n.l.)

 

V Plzni dne 13.12.2024