Evoluce zla, lidské špatnosti a zlonosičů

Při pokusu o definici zla nám může být oporou Buddhovo učení, podle kterého jsou všechny okolní děje, jevy i na ně reagující lidské chování výsledkem představivosti. Podle Buddhy jsou představy tvořivé a zpravidla mylné, neboť vzhledem k převaze emocí a nedostatku rozumu neodpovídají pravé skutečnosti. Římský státník a stoický filosof Marcus Tullius Cicero (106-43 př.n.l.) sice jeho učení znát nemohl, ale o zhruba 500 let později prohlásil, že „zlo je věc představy, ne přirozenosti“. Ve vesmíru ani v přírodě totiž zlo neexistuje, neboť v nich probíhají zákonitosti nezávislé na lidské vůli, rozumu i pocitech a které tedy nelze hodnotit podle našich tvořivých představ o dobru a zlu.

„Život není dobrem ani zlem, je místem pro dobro a zlo.“

(Lucius Annaeus Seneca – Devětadevadesátý list Luciliovi)

Zlo je výsledkem momentální, krátkodobé anebo trvalé představy o prospěšnosti a pocitové uspokojivosti (příjemnosti) nemravného a individuálně, skupinově nebo obecně škodlivého chování. V tom spočívá rozdíl mezi afektem, zlostí a nenávistí.

„Nejvíc mohou lidem škodit opět jen lidé. Neexistuje žádné ohavné zlo, které by nehrozilo člověku od člověka. Slavný a výmluvný péripatetik Dikaiarchos nám zanechal knihu o záhubě lidí, kde shromáždil všechny příčiny, jež prý zhubily celá lidská pokolení, jako zátopy, morové nákazy, neúroda a náhlé rozmnožení škodlivých živočichů, a potom srovnává, oč více lidí bylo zahubena násilím lidským, totiž ve válkách a vzpourách občanských, než při všech ostatních pohromách.“ (M.T.Cicero – O povinnostech)

Kdy to ale začalo a jak to lidské zlo vlastně vzniklo? Pravdou je, že „zlatý věk lidstva“, o kterém již před 2800 léty psal řecký básník Hésiodos z Askry ve své básni „Práce a dni“, nikdy a nikde neexistoval. Ve vědecky zrekonstruované (předpokládané) i ověřitelnými důkazy prokázané historii lidstva totiž nikdy a nikde nedošlo k tomu, aby všichni lidé byli vůči sobě slušní, poctiví, ohleduplní a vzájemně si nezištně pomáhali.

„To, čemu se odjakživa v krajinách pod Nebesy říká „dobré“, to je: lidská náležitost, zásadovost, vyrovnanost a spořádanost.

To, čemu se odjakživa v krajinách pod Nebesy říká „zlé“, to je: neobjektivnost, podvodnost, vzpurnost a zkaženost.

To převeliký rozdíl mezi „dobrem“ a „zlem“ lidské povahy.

A nyní se podívejme na základní lidskou povahu. Je snad lidsky náležitá? Je snad zásadová? Je snad vyrovnaná? Je snad spořádaná? Pokud ano, nač by nám byli Velcí-Dokonalí, nač by byla pravidla chování a princip jednání v zákonech spravedlnosti? Vždyť co by ještě chtěli zlepšit na už tak náležité, zásadové, vyrovnané a spořádané lidské povaze?

Ale lidská přirozenost je v základě zlá! A protože je lidská přirozenost v základě zlá, a tedy neobjektivní, podvodná, vzpurná a zkažená, proto museli v dávných časech Velcí-Dokonalí ustanovit hodnosti vládce a vrchnosti, aby na lidi dohlíželi; proto museli objevit pravidla chování a princip jednání v zákonech spravedlnosti, aby se s jejich pomocí lidé vychovávali; proto museli uzákonit společenské zákony a normy, aby se s jejich pomocí upevnila vláda pořádku, a proto museli zavést i tresty a pokuty, aby se tím v lidech vypěstoval odpor k přestupkům.

Až poté zavládl v krajinách pod Nebesy mír a pořádek.“

(Konfuciánský filosof Sün-c´- asi 313-238 př.n.l.)

Sün-c´ sice ve své idealistické představě o dávných Velkých-Dokonalých poněkud „přestřelil“ (stejně jako Hésiodos ve své představě o „zlatém věku lidstva“), avšak byl to jediný starověký filosof, který zastával názor, že „přirozenost lidská je v základě zlá, to dobré v ní je pouze vypěstované.“ Všichni ostatní filosofové napříč věky i kontinenty totiž zastávali opačný a idealistický názor, že člověk je od přírody dobrý a pouze okolnosti jej kazí. Sün-c´ však dále pravil (a tato poučka má trvalou platnost!), že „pravdivost každé teorie spočívá až v její argumentační nespornosti. A argumentační nespornost závisí od životní pravdivosti.“ Proto také příkře kritizoval svého současníka Meng-c´ těmito slovy:

„Mistr Meng tvrdí, že přirozenost lidská je v základě dobrá, bez toho, aby vstal a v životě to dokázal a vyzkoušel. Sedí si na rohožce a teorie hlásá! Kdyby však vstal a do života vyšel své teorie dokázat a ověřit, jistě by to více nehlásal! Není to snad vrchol troufalosti?“

Teorie i představy naprosté většiny starověkých filosofů však byly idealistické (snili totiž o dokonalosti a nereálném dobru) a neopíraly se ani o argumentační nespornost, ani o životní pravdivost. Aniž by totiž „vstali a své teorie dokázali a ověřili“, považovali dobrou lidskou pospolitost nejen za přirozenou, ale i za nutnou a zákony vynutitelnou.

„Člověk poslouchající vlastní přirozenosti nemůže druhému člověku škodit.

Jistě nám přirozený zákon zakazuje, abychom jeden druhému ubližovali.“

(M.T.Cicero – O povinnostech)

Tato Ciceronova slova jsou sice krajně neurčitá a argumentačně nikoli nesporná („nemůže“ totiž neznamená „nesmí“, a slovo „jistě“ není kategorické), avšak v téže knize následně zvolil argumentaci zkušenostně ověřenou a tudíž i nespornou:

„A nejen právem přirozeným, to je právem společným všem národům, ale i zákony jednotlivých národů, na nichž v jednotlivých obcích spočívá ústavní zřízení, bylo shodně stanoveno, že nesmí jeden druhému škodit pro svůj vlastní prospěch. Vždyť k tomu zákony směřují a ten smysl mají, aby zůstávala neporušena jednota občanů. A kdo tuto jednotu maří, toho trestají smrtí, vyhnanstvím, žalářem a pokutou.“

Vzhledem k současnému dění v naší republice i na celém světě je velice pravděpodobné (pravděpodobnost hraničící s jistotou), že nejméně 95% všech politiků (a to i včetně těch „nejosvícenějších“ na půdě OSN) nikdy Ciceronovu knihu „O povinnostech“ nečetlo, neboť svými slovy i skutky prokazují, do jaké míry jsou vědomostně i mravně zanedbaní. Takže pokračujme v pravdivých slovech o tom, jak se zrodily a vyvíjely zlo i lidská špatnost. Začít musíme od zvyků, obyčejů a morálky.

Místní a skupinové zvyky všech lidských společností se vyvíjely statisíce let a tato evoluce lidstva od primitivní polozvířecí smečky přes tlupu, rod, kmen, etnikum až po rané národy byla vždycky provázena bezohledností, krutostí a násilím. Od samého počátku existence lidstva totiž bylo nutno hájit zdroje potravy, její zásoby i území, na němž daná společnost žila, přičemž toto „přirozené přírodní chování“ (o kterém starověcí filosofové buď nevěděli anebo je z idealistických důvodů přehlíželi) přitom lidé odpozorovali od nižších živočišných druhů, které rovněž do krve hájily svá území i zásoby a navíc si mnohdy tyto zásoby kradly. I sklon ke krádežím jsme totiž převzali od zvířat, neboť to byl jejich všeobecně oblíbený zvyk, při jehož současném pozorování skrytou kamerou se mnohdy nemůžeme ubránit smíchu. A jelikož to bylo prospěšné, výhodné i emočně uspokojivé (utišení trýznivého hladu totiž bylo vždycky dominantní), lidé tyto zvyky napodobili a tak dlouho je neustále opakovali, až se za statisíce let toto chování zakódovalo v lidských genech jako pud agresivní, pud sebezáchovy, pud hladu a pud shromažďovací. Agresivní a zlé chování nám tedy nevnuknul nějaký nadpřirozený zlý duch (tento náboženský alibismus totiž není pravdivý ani argumentačně nesporný), ale my sami jsme si tyto pudy vypěstovali a neustálým opakováním je ještě utvrzujeme. A jelikož psychologická poučka praví, že „rozum pudům slouží, ale nevládne jim“, pak čím jsou lidé nerozumnější a hloupější, tím více svým prastarým pudům podléhají.

Archeologické vykopávky na nejrůznějších místech světa potvrzují pochmurný předpoklad blížící se pravdě (není to tedy argumentačně nesporné), že již od nejranějších dob lidstva existovaly mezi lidmi prastaré války o území a jídlo, které nezřídka končily i genocidou a kanibalismem. To všechno se přitom událo tisíce let před tím, než kolem r.4000 př.n.l. došlo k první legendární bratrovraždě v Egyptě, kdy archaického faraona Usíra (Osirise) zavraždil jeho mocichtivý bratr Seth (Sutech) – ostatně závistí a mocichtivostí motivované bratrovraždy se v historii lidstva velice často opakovaly. Tato prastará legenda má tedy pravděpodobně historické jádro, přičemž oproti tomu je biblická vražda Ábela ze strany jeho závistivého bratra Kaina zjevně pouhou smyšlenkou, inspirovanou právě onou známou egyptskou bratrovraždou (ostatně archaičtí autoři Starého zákona použili takových legend mnoho). Vražda tedy byla již od pradávných dob poměrně častá, neboť boj o moc (tj. vůdcovství ve smečce, tlupě, rodu či kmeni) probíhal obdobným způsobem i mezi zvířaty. Pravěcí lidé to nejenže nemohli nevidět, ale nutně začali obdivovat silného vítěze – a od toho pak už byl pouhý krůček k napodobování úspěšných násilníků. Takto se tedy zrodilo „právo silnějšího“ (pěstní právo) a stejným způsobem to probíhalo po celý starověk i středověk; ostatně v mravně zanedbaných zemích se i mnozí současní „vůdcové“ chovají stejně jako jejich pravěcí předci.

Základem motivace v raných lidských společnostech tedy bylo „přežít“ za jakoukoliv cenu – ať už to byla válka o území anebo potravu, vražda, loupež, krádež anebo i kanibalismus. V 19.století se o tom příhodně vyjádřil dopadený trestanec v Austrálii, který přežil své uprchlé spoluvězně pouze díky tomu, že se na svém útěku dopustil kanibalismu. Pod šibenicí pak prohlásil: „Plné břicho je předpokladem slušného chování. Bez toho nikdo nepochopí, k čemu ho dožene hlad!“ Mnohé individuální i kolektivní kořistnické a zlé zvyklosti se proto v důsledku jejich dlouhodobého užívání natolik vtiskly do lidských genů, že v nejrůznější podobě přetrvaly dodnes, jsou silně nakažlivé a jejich vědomí i nevědomí šiřitelé si proto plně zaslouží označení zlonosiči.

Záplava emočně (pocitově) nepřijatelného chování vzbuzujícího strach, hněv, ošklivost anebo odpor však postupně začala lidem vadit – a teprve tehdy se začala rodit sice primitivní, avšak závazná a obecně vynutitelná pravidla chování (zvyky a obyčeje), která se poté ustálila v místní a skupinové morálky. Z těchto historicky, místně i skupinově proměnlivých morálek pak vznikly první primitivní zákoníky sumerských králů Ur Namua (asi 2050 př.n.l.) a Lipit Ištara (asi 1930 př.n.l.) a zejména slavného babylónského krále Chammurabiho (asi 1800 př.n.l.), které stály za zásadě tvrdé odplaty („oko za oko, zub za zub“) a o 500 let později se staly i základem pověstných Mojžíšových zákonů. „Neznali by jméno práva, kdyby nebylo protivy.“ (Hérakleitos z Efesu – asi 544-484 př.n.l.). V některých zemích pak nepsaná morální pravidla chování přetrvala tisíce let a zpravidla se změnila v morálky náboženské, které byly teprve později sepsány do nábožensko-právních sbírek (zejména v islámských zemích právo šárí´a). Psané právní normy (prameny práva) se však oproti nepsanému zvykovému právu neustále měnily a stále mění (stačí se jen podívat na naše neustále se měnící platné právo), neboť „není v nich nic, co by mohlo trvat věčně“ (Codex Iustinianus – 534 n.l.).

Zvyková morální pravidla chování však byla mnohdy nespravedlivá a neslušná (např. nerovnost pohlaví a společenského postavení, vraždy ze cti, otrokářství apod.), což mnohým lidem vadilo, neboť cit pro spravedlnost (rovnost, harmonii) rovněž provází lidstvo od pravěku. Marcus Tullius Cicero proto ve své knize „O povinnostech“ výstižně a pravdivě napsal tato slova: „Lidé si vždycky žádali rovné právo; vždyť jinak by to ani právo nebylo.“ V průběhu 7.-3.stol. př.n.l. proto začali přemýšliví lidé v Číně (Lao-c´, Konfucius, Meng-c´, Sün-c´ aj.), v Indii (Buddha, Džinó, Kautilja aj.) a v Řecku (Homér, Hésiodos, Anaximandros, Hérakleitos, Pýthagorás, Sókratés, Platón a desítky filosofů dalších) postupně přetvářet místní a skupinové morálky v hodnotově vyšší mravnost, tj. v moudrost, uvážlivost, spravedlivost, poctivost, slušnost, skromnost, střídmost, zdrženlivost, uměřenost, uvážlivou odvahu, lidskost, laskavost a soucitnost (tyto ctnosti jsou totiž morálkám cizí). Filosofové této „doby osové“ tedy začali používat při rozlišování dobra a zla zdravý rozum a nehledali příčiny dobra a zla u nadpřirozených sil (bohů). Z tohoto důvodu nelze do „doby osové“ zařadit perského náboženského myslitele Zoroastera (Zarathuštru – asi 6.-7.stol. př.n.l.), neboť právě on jako první stanovil náboženský obsah dobra (Ahura Mazda) a zla (Ahriman) a z Ahrimana (Angra Mainju) vytvořil mytologickou představu ďábla, spojenou s ohněm pekelným (pro zajímavost nutno dodat, že nejstarší árjovský bůh byl bůh ohně Agni, jehož jméno se dodnes vyskytuje v různých indoevropských jazycích – „oheň“, „ogoň“ apod.).

Je tedy argumentačně nesporné, že v historii lidstva nikdy neexistoval přirozeně ideální „zlatý věk lidstva“, který by se obešel bez válek, vražd, násilností, sporů, loupeží, krádeží, podvodů apod. Kdyby totiž tomu tak bylo, nejenže by nevznikly místní ani skupinové morálky, ale ani filosofie, zákony a představa o mravnosti, neboť by jich nebylo zapotřebí. To všechno tedy vzniklo pouze na základě vyvíjející se lidské špatnosti, vypěstovaného a následně vrozeného sklonu ke zlu a konečně i lidské představivosti o tom, jak by mělo vypadat společensky únosné, spravedlivé, dobré a správné lidské žití. Nebýt totiž špatného lidského chování, nebylo by co řešit, a v této vysněné a nereálné lidské společnosti by lidé stále ještě „hopkali“ v rajské zahradě Eden, kde by nepoznali zlobu, závist, nenávist ani násilí.

V souvislosti se trvajícími a stále se stupňujícími zlostnými a nenávistnými projevy našich poslanců, senátorů i zmanipulovaných občanů vzešla otázka „kde se v nich ta zloba bere?“ Odpověď je vcelku snadná – už ve starověku totiž lidé věděli, že základem veškerého lidského zla jsou nerozumnost, nevědomost a hloupost, které se v příznivých společenských podmínkách a zejména po dosažení moci ještě více rozvíjejí.

„Hloupost je dnes všeobecnou chorobou krajin pod Nebesy.

Je největší bídou lidských tvorů.

A převelikou pohromou jejich žití.“ (Sün-c´)

„Povýšil, zbohatnul, pýchou se nadmul.

Sám sobě cestu k neštěstí otevřel.“ (Lao-c´- 6.stol.př.n.l.)

„Zlým je vše, co sobectví slouží.“

„Všeliký zlý úděl, jakýkoliv je na tomto nebo na onom světě,

má svůj kořen v nevědomosti a v nakupení touhy a žádostivosti.“

(Buddha – asi 563-483 př.n.l.)

Zášť a její přemožení

Tak jsem slyšel:

Jednou Vznešený (tj. Buddha – pozn.) oslovil shromážděné mnichy touto řečí:

„Je devět druhů zášti, mniši, které člověk pociťuje. Kterých devět?

V myšlence: „On mi uškodil“ pociťuje zášť.

V myšlence: „On mi škodí,

on mi chce škodit,

on uškodil mému milému příteli,

on škodí mému milému příteli,

on chce škodit mému milému příteli,

on pomohl mému úhlavnímu nepříteli,

on pomáhá mému úhlavnímu nepříteli,

on chce pomáhat mému úhlavnímu nepříteli“;

v těchto myšlenkách pociťuje zášť a také je i bez veškerého podnětu popuzen.

Je devět způsobů přemožení zášti, mniši, které člověk volí k přemožení zášti.

Kterých devět?

V myšlence: „Co mi to prospěje, budu-li myslit, že mi uškodil?“ přemůže zášť.

V myšlence: „Co mi to prospěje, budu-li myslit, že mi škodí,

že mi chce škodit,

že uškodil mému milému příteli,

že škodí mému milému příteli,

že chce škodit mému milému příteli,

že pomohl mému úhlavnímu nepříteli,

že pomáhá mému úhlavnímu nepříteli,

že chce pomáhat mému úhlavnímu nepříteli?“;

v těchto myšlenkách přemůže zášť a proto není bez veškerého podnětu popuzen.

To je devět druhů přemožení zášti, mniši!“

Tak pravil Vznešený. Spokojeni, těšili se mniši ze slov Vznešeného.

Nevědomost, nerozumnost a hloupost ještě nemusí být přímo zlem (prostí hlupáci nejsou tak škodliví jako hlupáci kvalifikovaní), ale doširoka otevírají a zpřístupňují mysl zlu. Přitom to nemusí být pouze všeobecně účinné projevy zla, ale i zlo párové anebo skupinové, působené např. hádavými a zlolajnými ženami (emoční odstřelovačky), „poťouchlíky“ škodolibě přisypávajícími „sůl do ran“ (emoční gangsteři), muži i ženy násilnické povahy, gambleři, alkoholici, drogově závislí apod. Existují stovky moudrých výroků o špatných i zlých lidech, přičemž nejvíce výroků o zlých a špatných vládcích pochází ze starověké Číny (Lao-c´, Konfucius, Sün-c´ aj.) a nejvíce výroků o běžné lidské špatnosti pochází ze starověké Indie (Učebnice moudrosti Paňčatantra a Sómadévův „Oceán příběhů“). O všeobecně účinných a nejčastějších projevech zla by pak mohly vyprávět tisíce důvěřivých lidí, ošizených a podvedených ze strany nejrůznějších zlonosičů (jasnovidců, podvodníků, „šmejdů“ apod.). Přitom ještě ani jediný politik včetně ministra spravedlnosti nevyslovil otázky: „Kde se v lidech všechna ta špatnost a záludnost berou? Co s tím budeme dělat?“ Odpověď je totiž také jasná, argumentačně nesporná a pro státní orgány velice nepříjemná – tyto projevy zla a lidské špatnosti se totiž neustále rozšiřují v důsledku nepřiměřené (a tudíž i špatné) tolerance vůči takovému jednání ze strany policie, státního zastupitelství i soudů (stačí jen poukázat na mnohdy alibistický výklad § 12 odst.2 trestního zákona o subsidiaritě trestní represe). Cožpak naši slovutní zákonodárci neznají kořeny trestního práva? Shovívavostí se totiž lidé nevychovají a kriminalita se nesníží!

„Ke zlomyslnostem nelze být shovívavý!“

(Malitiis non est indulgendum)

(Římský právník Publius Iuventius Celsus – asi 70-140 n.l.)

„Zlý úmysl je třeba v každém případě potrestat!“

(Dolus omnimodo puniatur)

(Římský právník Neratius Priscus – 1.-2.stol.n.l.)

„Co zmohou jalové zákony bez dobrých mravů?“

(Quid leges sine moribus vanae proficiunt?)

(Římský básník Quintus Horatius Flaccus – asi 65-8 př.n.l.)

Moudří mužové již před tisíci léty pochopili nejen obsah dobra a zla, ale i smysl lidského života (ženy filosofky byly ve starověku pouze tři – buddhistická mniška Dhammadinná, kyrénská filosofka Arété z Kyrény a novopýthagorejská filosofka a matematička Hypatia Alexandrijská). Ti všichni na rozdíl od našich pyšných a technicky vyspělých současníků totiž měli nejen čas na čtení a tvořivé myšlení, ale i na své vlastní sebezdokonalování („Poznej sám sebe!“), podle jehož vzoru chtěli zlepšit i jiné. Všichni totiž chtěli být lepší anebo dokonce dokonalí - naši současníci to však nechápou a ostatně je to ani nezajímá, neboť nejenže neradi čtou (natož filosofické knihy), ale i neradi myslí a vyjma sebekrášlení o svém sebezdokonalování ani neuvažují. Nedivme se tedy tomu, že zlo tak snadno nachází své oběti.

Pozorně si nyní přečtěte tato slova Sün-c´ a poté si možná řeknete: „To není možné, ten člověk musel cestovat v čase, neboť před 2300 léty přesně popsal naši současnost!“

„Znaky nepořádku a neklidu jsou tyto:

lidé nosí přepychové oděvy,

muži se zdobí jako ženy,

mravy jsou nevázané,

lidé jsou zaměřeni pouze na zisk,

jejich činnost je neuspořádaná,

zvuky a hudby nepřístojné,

lidé nezachovávají zákony slušnosti,

starají se jen o vnější krásu a o udržování své existence,

nezachovávají pořádek.“

Jan Werich kdysi pravil: „Dřív málo lidí umělo psát, ale ti, co uměli psát, ti uměli psát, to se dá číst i dneska! Ale dneska si něco přečtu, a mám dojem, že je mi osm! Nejvíc se mi na tom líbí ten optimismus těch nakladatelů, kteří si říkají: Co čtenář, to blbec!“

Hloupost je skutečně od pradávna největší bídou lidských tvorů, avšak především je to díky zlonosičům, kteří ve svých rodinách, v pracovních skupinách i v celé společnosti vědomě anebo i nevědomě šíří zlo a v naivně humanistických společnostech (zejména v západních demokraciích) spoléhají na toleranci svého okolí i bezradnost státní moci. Lhaní, hrubost, sprostota a zlo se jim totiž stále ještě vyplácejí (mnohým politikům to totiž proklestilo cestu k moci i k ekonomicky výhodné bezpracné existenci) a jejich zlem nakaženým příznivcům se takové chování líbí, neboť čím jsou lidé hloupější, tím více jsou zlu otevření. Ti všichni by se také nejraději dostali k moci, aby svoji zlobu a nenávist uvolnili a svým odpůrcům to náležitě „ukázali“ - a dokonce snad i podle hrůzných vzorů Velké francouzské revoluce z r.1789, Velké říjnové socialistické revoluce z r.1917 a našeho komunistického převratu v r.1948. Díky bezradnosti státní moci přitom takových primitivních křiklounů vyhrožujících násilím a dokonce i věšením neustále přibývá, neboť zlo je vysoce nakažlivé a snadno může přerůst v epidemii. Při každém společenském rozvratu i převratu totiž vždycky dochází k té nejhorší prezentaci lidské špatnosti a zla, což lze názorně vidět už dnes. Pokud tedy budeme svojí nerozvážnou tolerancí zlo ignorovat anebo podporovat, nikdy se jej nezbavíme a nakonec naší společností proroste jako zhoubný nádor a zcela ji mravně rozloží. Již nyní je totiž patrno, že máme nakročeno do hodně velkých problémů, neboť nikdo z politiků se neodvažuje tento problém popsat, navrhnout jeho řešení a dokonce se na tomto řešení účinně podílet. Bez represe to totiž nepůjde a to bude křiku o totalitě a potlačování „základního lidského práva na špatnost“ (lhaní, hrubost, sprostotu apod.)! On totiž tento neutěšený stav mnohým lidem vyhovuje, neboť si na zlo a svoji špatnost natolik zvykli, že je učinili nedílnou součástí svého života.

„Aby mohl někdo hovořit o minulosti, musí mít bohaté vědomosti z přítomnosti,

a ten, kdo chce být znalcem Nebes, musí být především znalcem člověka.“ (Sün-c´)

„Příčina všech vašich omylů, pánové, je v tom, že nevíte, kam míří civilizace a svět. Vy věříte, že civilizace a svět jdou vpřed, ale ony jdou zpět!“

(Španělský poslanec Cortés – Madridský parlament 1849)

„Slyší-li nechápaví, podobají se hluchým. Přísloví jim dosvědčuje, že jsouce přítomni, jsou nepřítomni.“ (Hérakleitos z Efesu)

 

V Plzni dne 10.2.2024