Farizeové mezi námi

Již po více jak dva tisíce let je užíváno starořímské úsloví „opakování je matkou
studentů“ (obvykle překládáno i jako matkou moudrosti – repetitio mater studiorum).
Mnozí studenti by sice pravdivost tohoto úsloví potvrdili, ale naprostou většinu lidí
vzdělání vůbec nezajímá, spoléhají se na své představy, dojmy a pocity a ani soustavné
opakování tisíciletých zkušenostních pravd je neprobudí. Jejich uši i oči jsou totiž
zavřené a poznání mnohdy nepříjemné pravdy se úporně brání, neboť ve lži se jim lépe
žije – a to jak lidem lhoucím, tak lidem obelhávaným.
„Tuto řeč, věčně jsoucí, nechápou lidé,
ani dokud ji neslyšeli, ani když ji uslyšeli.
Neboť ač se všechno děje podle této řeči,
přece se podobají nezkušeným,
když se pokoušejí o taková slova a díla,
jaká já vykládám,
rozebíraje každé podle jeho povahy a vysvětluje, jaké je.
Avšak ostatním lidem uniká, co dělají bdíce,
tak jako zapomínají, co dělají spíce.“
(Hérakleitos z Efesu – asi 544/1-484/1 př.n.l.)
Mnozí lidé jinak mluví a jinak jednají, neustále něco předstírají a své pravé úmysly
skrývají, jiné životní zvyklosti hlásají a jiné praktikují, jsou neupřímní, prolhaní, záludní
a pokrytečtí a úmyslně kolem sebe vytvářejí představu o své mravní či morální
dokonalosti. Jiní lidé pak demagogicky trvají na přísném dodržování místní společenské
morálky anebo mnohdy nesrozumitelné „litery zákona“ a vůbec je nezajímají nadčasové
mravní principy chování a „duch zákona“, založený na zdravém rozumu a lidskosti.
Proto je jejich rozhodování odmravněné, bezohledné, nelidské a bezcitné a odporuje
vyššímu pojetí spravedlnosti (ekvita – aequitas). Ježíš Kristus nazýval takové lidi
pokrytci. A jelikož takovým chováním se vyznačovali především tehdejší znalci a učitelé
židovských zákonů farizeové, při různých příležitostech je s pokrytci ztotožňoval.
„Běda vám, zákoníci a farizeové, pokrytci, že čistíte po vrchu konvice a mísy, ale
vnitř plné jsou loupeže a nestředmosti.
Běda vám, zákoníci a farizeové, pokrytci, že jste se připodobnili hrobům zbíleným,
kteříž se sic zdají zevnitř (rozuměj zvenku) krásní, ale vnitř jsou plni kostí umrlčích
a vší nečistoty.
Tak i vy zevnitř zajisté zdáte se lidem spravedliví, ale vnitř plní jste pokrytství a
nepravosti.
Běda vám, zákoníci a farizeové, pokrytci, nebo vzděláváte hroby proroků, a
ozdobujete hroby spravedlivých.
A říkáte: Kdybychom byli za otců našich, nebyli bychom účastníci jejich ve krvi
proroků.
Protož aj, já posílám k vám proroky a moudré a zákoníky, a vy z nich některé
zabijete a ukřižujete, a některé z nich bičovati budete ve školách svých, a budete je
honiti z města do města.“
(Evangelium sv.Matouše, 23/25,27-30,34)
 
Farizeové (hebrejsky peruším, tj. „ti, kteří se oddělili, odloučili“) byli učitelé židovských zákonů a Tóry (tj. Pěti knih Mojžíšových - Pentateuch). Mnozí farizeové byli přísnými až dogmatickými vykladači židovských zákonů i tehdejší společenské morálky a od ostatních Židů se odlišovali postavením, majetkem, oděvem i chováním. Byli tedy společensky „oddělení“. A protože dosažení vysokého společenského postavení není možné bez peněz, byli i zištní a majetek získávali „ber kde ber!“ („kteřížto sžírají domy vdovské, a to pod zámyslem dlouhých modliteb“ – Evangelium sv.Marka, kap.12/40).
I mezi farizeji byli lidé moudří, uvážliví, spravedliví, poctiví, slušní, lidští, laskaví a soucitní, prostě čestní (mravní) - např. Josef Arimatejský, který poskytl pro Ježíšovo tělo svoji hrobku, anebo farizej Gamaliel, „zákona učitel, vzácný u všeho lidu“, který se v sanhedrinu zastal uvězněných Kristových učedníků (Skutkové svatých apoštolů, kap.5/34-39). Většina z nich se však chovala naprosto stejně, jako ve všech následujících dobách všichni „oddělení“ příslušníci společensky nadřazených vrstev – pokrytecky, zištně, bezohledně a bezcitně.
„Ale běda vám, farizeům, že desátky dáváte z máty a z routy a ze všeliké byliny, ale opouštíte soud a lásku Boží. Tyto věci měli jste činiti, a oněch neopouštěti.
Běda vám, farizeům, neboť milujete první místa ve školách a pozdravování na trzích.
I vám učeným v zákoně běda, nebo obtěžujete lidi břemeny nesnesitelnými, a sami se těch břemen jedním prstem svým nedotýkáte.“
(Evangelium sv.Lukáše, kap.11/42,43,46)
„Varujte se zákonníků, kteříž chtějí v krásném rouše choditi, a pozdravováni býti na trzích.
 
A na předních stolicech seděti ve školách, a přední místa míti na večeřech.“
(Evangelium sv.Marka, kap.12/38,39)
Uplynulo 2000 let a ve špatné a kořistnické lidské přirozenosti se nic nezměnilo. Jen máločím si člověk může být v této znemravnělé společnosti jist, avšak je zcela jisté, že Ježíš Kristus by se zhrozil, kdyby viděl všechny ty současné „oddělené“, včetně „urostlých“ kněží jeho vlastní víry, kteří v jeho jméně lžou a páchají nejrůznější nepravosti (včetně pedofilie). Ve všech národech světa vždycky měla a stále má každá doba své „oddělené“ a společensky vysoce postavené a chamtivé pokrytce, lháře, demagogy, strážce pravé víry, manipulátory, nerozumné, nedovzdělané a nedůvtipné zákonodárce i samolibé vykladače zákonů, kteří lidské zákony křiví podle své anebo cizí momentální potřeby. Vždycky tu byli a vždycky budou, protože se drží osvědčené velké zásady drzosti „Mezi silnými zvítězí drzejší, mezi drzými silnější!“, jakož i dalších nemravných, leč tisíciletými zkušenostmi osvědčených zásad:
„Moc znamená právo!“
„Peníze nesmrdí!“ (Pecunia non olet!)
(Římský císař Titus Flavius Vespasianus – 39-81 n.l.)
„Sprostí, zchytralí a zákeřní dokáží i bezpráví povýšit na právo.“
(Indická učebnice moudrosti Patero ponaučení – Paňčatantra, 3-5.stol.n.l.)
 
Vzhledem k tehdejší extrémně dramatické době lze vcelku pochopit, že konzervativním farizeům vadily Ježíšovy výroky, kterými zlehčoval Mojžíšovy zákony (např. „Pomni na den sobotní, abys jej světil“, „Cti otce svého i matku svou…“ – Exodus, kap. 20/8,12) apod. Jako přísně věřící totiž měli na paměti slova svých proroků, kteří všechny tragické pohromy židovského národa svalovali na to, že se Židé Mojžíšových zákonů nedrželi. Proto se ze strachu z božího hněvu a možných římských represálií zoufale snažili udržet status quo i za cenu Ježíšova života, který kromě jeho přívrženců vlastně nikoho ani nezajímal. Dnes by však nikoho ani nenapadlo držet se úzkostlivě slov zákona jen proto, aby jej anebo celý národ nestihl boží hněv. A přesto se stále znovu a znovu setkáváme s tím, jak zejména státní zástupci i soudci tvrdošíjně, demagogicky, lhostejně a bezcitně lpějí na liteře zákona (mnohdy též pochybné, kulhající a křivolaké), a neuvědomují si, že zákony samy o sobě jsou neživotné a ke svému oživení potřebují nejen lidský rozum, ale i lidský cit! Samostatnému myšlení se však mnozí dnešní farizeové úporně vyhýbají a jejich rozhodnutí jsou proto nezřídka chaotickou spletí nejrůznějších citací judikátů jiných výše postavených farizeů, kteří si podobně jako jejich starověcí předchůzci osobují právo na rozum. Jedinečným, výstižným a zcela nadčasovým komentářem Ježíše Krista k formalistickému a dogmatickému výkladu zákonů (který nás tíží i dnes, protože mnoho „farizeů“ je i mezi současnými státními zástupci a soudci) je tato událost:
 
I stalo se, že, že šel Ježíš v sobotu skrze obilí, i počali učedníci jeho, cestou jdouce,
vymínati klasy.
Tedy farizeové řekli jemu: Pohleď. Proč dělají v sobotu, čehož nenáleží?
I řekl jim: Nikdy-liž jste nečtli, co učinil David, když nouze byla, a lačněl, on i ti,
kteříž s ním byli?
Kterak vešel do domu Božího za Abiatara nejvyššího kněze a jedl chleby předložení,
jichž neslušelo jísti než samým kněžím, a dal i těm, kteříž s ním byli.
I pravil jim: Sobota pro člověka učiněna jest, a ne člověk pro sobotu.
Protož Syn člověka jest pánem i soboty.
(Evangelium sv.Marka, kap.2/23-27; podobně Evangelium sv.Matouše, kap.12/1-8)
Poznámky:
1. Z toho vyplývá, že zákon pro člověka učiněn jest, a ne člověk pro zákon! Člověk je pánem zákona a zákon není pánem člověka! Kdo toto nepochopí, nemá vůbec mravně opodstatněné lidské právo nosit soudcovský talár. Kolik je ale takových soudců, kteří to chápou?
2. Ježíš Kristus se v popisu té události zmýlil, protože onen velekněz se nejmenoval Abiatar, ale Achimelech. Abiatar byl až jeho syn (1.kniha Samuelova, kap.21/1-6). Naprostá většina věřících to však neví a je velice zaskočena zpochybněním Ježíšovy „božské podstaty“ poukazem na to, že Ježíš Kristus jako údajný „Boží syn“ nebyl vševědoucí.
 
Ve všech dobách byli všichni „farizeové“ bez rozdílu národnosti vždy původci záporného emočního přetlaku ve společnosti – povyšovali se, lhali, podváděli a hlavně hrabali peníze do vlastních kapes. I dnes jsou proto všude na světě nejen chamtiví prezidenti, premiéři, ministři, poslanci a senátoři, ale i někteří místní úředníci, kteří si vykládají zákony jak chtějí a buď přímo obohacují sebe, své rodinné příslušníky a známé, anebo si za určitou službu nechávají dobře zaplatit. Všechny občanské nepokoje, převraty a revoluce proto vždy měly a stále mají tři společné jmenovatele – chamtivost, nespravedlivou nerovnost lidí před zákony a nespravedlivý výkon práva.
„Pokud pro vrchnost neplatí principy Cesty Tao,
ani její podřízení nedodržují paragrafy zákoníků;
pokud se u dvora zpronevěřují principům Cesty Tao,
ani drobní výrobci nerespektují nařízení dvora,
a pokud se vládce prohřešuje proti principu chování v zákonech spravedlnosti,
i prostý lid začne obcházet zákony!
Pokud takový stát přetrvá, bude to jen zásluha šťastné náhody.
Říkám vám:
ani slabost obranných opevnění,
ani rozbití a rozprášení armády,
ani vypálení a zničení polí,
ani vydrancování a vyplenění obydlí,
není pro krajinu tak velkou pohromou,
jako když vrchnost přestane respektovat principy Cesty Tao,
jako když si poddaní nemají víc z koho příklad brát,
jako když se neprávo stane v krajině zákonem!
Věru nevyjde slunce pokojných dní nad touto krajinou!“
(Čínský konfuciánský filosof Meng-c´- asi 372-289 př.n.l.)
 
Poznámka:
Cesta Tao je cestou společenského řádu, spravedlnosti a mravnosti. Mravnost je uceleným souborem těchto pozitivních vlastností (ctností): moudrosti, uvážlivosti, spravedlivosti, poctivosti, slušnosti, skromnosti, střídmosti, zdrženlivosti, uměřenosti, uvážlivé odvahy, lidskosti, laskavosti a soucitu. Ve starověké Číně k tomu ještě řadili zbožnost a úctu k předkům.
„Lidé si vždycky žádali rovné právo; vždyť jinak by to ani právo nebylo.“
„Základem trvalé přízně a dobré pověsti je spravedlnost, bez níž si žádný skutek
nezaslouží chvály.“
„Ničím jiným si nemohou správcové obcí snáze získat přízeň lidu než nezištností
a skromností.“ (Marcus Tullius Cicero – 106-43 př.n.l.; O povinnostech)
 
Aby při výkladu těchto výroků nedošlo k omylu, stojí za pozornost, že zkušený římský právník a státník Cicero hovoří o rovném právu pro všechny, nikoli o rovnosti lidí. Lidé si totiž přirozeně nejsou rovní ve vědomostech, zkušenostech, dovednostech, vlastnostech ani předpokladech, ale rovnost všech před právem musí být zajištěna, neboť jinak by už šlo o neprávo, o němž se zmiňují již Hérakleitos a Meng-c´ a o jehož fašistické i socialistické podobě v r.1967 velice poutavě přednášel slovutný pan profesor JUDr.Josef Tureček (o demokratickém neprávu ještě nemohl vědět, ačkoliv zkušenosti s athénským i efeským ostrakismem byly již ve starověku varující). Také v současnosti totiž spatřujeme nespravedlivou nerovnost lidí před zákony, protože stejně jako v minulém režimu se „neměří“ všem stejně a někteří „oddělení“ anebo „zájmově preferovaní“ jsou si proto před zákonem „rovnější“ než prostý občanský plebs (plebejci). Přirozená nerovnost lidí tedy není nic špatného, ale nerovnost lidí před zákony je největší špatností pokleslé formy demokracie.
„Kdyby se postavení lidí vzájemně nelišila,
potom by nebyl nikdo, kdo by byl ochotný posluhovat.
Kdyby měl každý člověk stejnou moc,
potom by nebyl nikdo, kdo by lidi sjednotil.
Kdyby si byli všichni lidé navzájem rovní,
potom by nebyl nikdo, kdo by jim rozkázal.
Odkdy jsou nebe a země, je i to, že něco je „nahoře“ a něco „dole“.
To pochopili už dávní Vládcové.
A proto zavedli společenské stupně.
Neboť:
Nedokáží si dva urození posluhovat.
A ani dva sluhové si nedokáží rozkázat.
Takový je zákon Nebes! (Konfuciánský filosof Sün-c´- asi 313-238 př.n.l.)
 
„Oddělení“ se povětšinou chovají nerozumně a zpupně, protože se (nezřídka mylně) domnívají, že významné společenské postavení a majetek získali pouze díky svým výjimečným schopnostem. Jejich sebejistota se proto postupně mění v ješitnost, pýchu a sebestřednost, kteréžto nectnosti je postupně zcela ovládnou a zničí.
„Povýšil, zbohatnul a pýchou se nadmul,
sám sobě cestu k neštěstí otevřel.“ (Lao-c´- 7.-6.stol.př.n.l.)
Kdo dlouho vládne, zhloupne. (čínské přísloví)
„Duch vladařů zaslepených mocí tíhne k nepředloženostem.“
(Kašmírský bráhman Sómadéva – 11.stol.n.l.; Oceán příběhů)
 
Všichni „oddělení“ se začínají chovat rozumně až tehdy, když jim evidentně „teče do bot“ a záporný emoční společenský přetlak hrozí přerůst v občanské nepokoje a násilnosti, které již nedokáží zvládnout mocensky a které by mohly ohrozit nejen jejich majetky, ale i životy. Potlačování nepokojů násilím se totiž v minulém století ukázalo jako nerozumné, neuvážlivé a neprozřetelné, protože nebyly uklidněny (alespoň na čas, než „oddělení“ opět naberou sil) vlídnou a spravedlivou sociální politikou. Záporný emoční přetlak ve společnosti byl totiž pouze silou zatlačen do „Papinova hrnce“, ze kterého poté „vybuchl“ s ještě většími ničivými účinky. Smutným příkladem je zejména revoluce v Rusku v r.1917, která dlouhodobě poznamenala celé 20.století a přivedla na svět zrůdy, jejichž obdobu svět znal pouze z dob Attily, Mohameda a jeho nástupců, Čingischána a Tamerlána (Hitler a Mussolini nebyli produktem revolucí). Proto převratem ohrožení „oddělení“ raději volí cestu slibů a korupce svých ideových protivníků, protože „každá pevnost je dobytná, má-li dostatečně velkou branku, aby se jí protáhl osel naložený zlatem.“ (Hannibal). Patrně i proto došlo v naší republice v r.1989 k tzv. něžné revoluci, která (jak to ukazují nejen praktické zkušenosti s nově „oddělenými“, ale i paměti jejích bezprostředních účastníků) byla ve skutečnosti jen velmi dobře promyšlenou taktikou, jak z mnohých bývalých „oddělených“ komunistů učinit ještě mocnější a bohatší „oddělené demokraty“. Dříve se totiž komunisté báli alespoň Ústřední kontrolní a revizní komise ÚV KSČ, ale dnes se už nebojí nikoho a ničeho. Mnozí z nich nám to každodenně dokazují svými slovy i činy.
„Vládce je člun – lid je voda.
Voda může člun nést, ale může ho i převrhnout.“ (Sün-c´)
 
Stejně jako ve starověké Judei jsou nepochybně i mezi současnými „oddělenými“ nejen lidé schopní, ale i čestní, podobně jako jimi byli Josef Arimatejský a Gamaliel –
těch je ale jako šafránu. Dále jsou mezi nimi lidé schopní, ale nečestní – tj. všeho schopní; těch je většina a podle míry jejich nečestnosti a výše společenského postavení jsou i různě nebezpeční. V menšině jsou pak mezi nimi i lidé zcela neschopní a současně i nečestní, kteří kupodivu mohou ve svých funkcích dlouho vydržet, zvláště pokud všechno nekriticky podepisují a jsou dobře zapsáni ve svém „svazu známých.“ V minulém režimu to byla vedoucí KSČ, která umožňovala vyniknout mnohým podivuhodným osobám, které si pak vysloužily nejrůznější hanlivé přezdívky – např. „mrtvé oči Londýna“, okresní či krajští „kmotři“ apod. Přirozenou tendencí dnešních „oddělených“ je rovněž sdružování do nejrůznějších „svazů známých“, tj. politických stran, které si vzájemně konkurují a dojemně se shodnou pouze na svých společných výhodách (zejména platech).
 
Naše společnost není sjednocená a sjednocená ani být nemůže, protože jednota názorů i postojů občanů a „oddělených“ není v demokracii možná. Již Sókratés (469-399 př.n.l.) i Platón (427-347 př.n.l.) totiž tvrdili, že demokracie je nejzkaženější společenské zřízení, které umožňuje „svobodně“ demokratické zvolení horní vrstvy „lotrů“, kteří se pak též jako lotři chovají. A protože svobodně zvolení anebo i jmenovaní „oddělení“ nemají nikdy dost majetku i peněz, pověstné „nůžky společenské nerovnosti“ se stále více rozevírají a jsou příčinou zvyšujícího se záporného emočního přetlaku občanů, kteří se cítí ošizení, opomenutí a ukřivdění. Tento neutěšený stav ještě prohlubují ti novodobí farizeové, kteří s „mastnými ústy“ jako „oddělení“ pokrytci „káží vodu, ale pijí víno“. Společenská skupina „oddělených“ je přitom velice široká – politici, kteří myslí pouze na sebe, podnikatelé, jejichž majetky jsou pochybného původu, manažeři, kteří ničemu nerozumějí, ale přesto všechno řídí, soudci a státní zástupci, kteří křiví právo, v trestání jiných lidí nalézají potěšení a upevňují si tím vlastní ego, „slovutní“ advokáti, kteří za peníze lžou anebo učí lhát jiné, i drobní, leč lokálně mocní úředníci, kteří dokáží otrávit široké okolí své působnosti. Mnozí zvolení „oddělení“ pak pokrytecky předstírají lidovost pouze před dalšími volbami, neboť demokraty jsou jen tehdy, když se jim to hodí. Všichni „oddělení“ mají totiž nejrůznější výhody a těm nečestným z nich je to stále málo.
 
Není na světě dost peněz, aby ukojily hlad chamtivce. Kdyby totiž profesní a společenské oddělení od plebsu nepřinášelo „odděleným“ významné pocitové (emoční) i finanční výhody, nikdo z nich by se tak usilovně „nedral nahoru“. Mentálně jsou tedy stejní jako jejich ideoví předchůdci ve starověku i středověku a ani nedokáží být jiní, neboť sžíravá touha po moci a majetku je silnější než všechny zábrany, mezi kterými byl vždycky nejpřednější strach. Protože ale naše „spravedlnost“ je bezzubá, stranická a občas i úplatná, strach „oddělených“ z možného potrestání postupně vymizel. Vždyť kolik mocných „oddělených“ bylo pravomocně odsouzeno za spolehlivě prokázané zločiny? Buď jsou tedy tak schopní zločinci, anebo státní zástupci a soudci jsou zcela neschopní břídilové.
Příhodně tuto základní lidskou motivaci (pud shromažďovací) popsal jeden skutečný farizej Josef Matatjáš (Josef ben Matitjahu – 37-100 n.l.), židovský kněz z kněžské rodiny, který později proslul jako historik Iosephus Flavius (i když v této souvislosti psal vlastní svědectví o loupeživých Syřanech, kteří vraždili uprchlíky z obleženého Jeruzaléma a párali jim břicha v domnění, že v nich přenášejí ukryté zlato):
„Jak se tak podobá, pohrdá lakota každým trestem a hrozná touha po zisku je lidem vrozena. Žádná vášeň nedokáže tolik riskovat jako hrabivost. Vždyť ostatní vášně mají i své meze a lze je krotit strachem.“ (Válka židovská)
Tisíciletým užíváním se vžilo úsloví, že „ne podle slov, ale podle skutků jejich poznáte je.“ Jeho základem jsou tyto verše Nového zákona, které by měl mít každý rozumný člověk na paměti, když začne hodnotit slova a činy našich současných „oddělených“:
 
„Buď čiňte strom dobrý, i ovoce jeho dobré; aneb čiňte strom zlý, i ovoce jeho zlé.
Neboť po ovoci strom bývá poznán. (Evangelium sv.Matouše, kap.12/33)
„Po ovocích tedy jejich poznáte je.“ (Evangelium sv.Matouše, kap.7/20)
Po téměř třicetiletých zkušenostech s porevolučními „oddělenými“ jsou proto na místě nedůvěřivost, opatrnost a ostražitost. Pokud si totiž položíme otázku, kdy nám vůbec někdo z nich řekl poctivou pravdu a „nelakoval věci na růžovo“, patrně zjistíme, že té pravdy se nám opravdu mnoho nedostalo. Účelové lhaní se totiž nejen velice osvědčilo, ale i rozmohlo a dokonce je některými „oddělenými“ označováno jako jejich základní lidské právo. Pokud se však někomu něco osvědčí, pak jej od opakování takového jednání může odradit jen rychlý a přísný trest – zejména doživotní vyřazení z „oddělených“. Bez podobné funkce jako byl ve starověkém Římě „cenzor římských mravů“ se však kupředu nepohneme, protože lhaní se natolik rozšířilo, že mezi „oddělenými“ (včetně státních zástupců i soudců) už není téměř člověka, který by mohl s čistým svědomím „první hodit kamenem“.
Farizeové jsou mezi námi. My jsme si je zvolili a my jsme jim dovolili být farizeji.
„Pokolení ještěrčí, kterakž byste mohli dobré věci mluviti, jsouce zlí? Nebo(ť)
z hojnosti srdce ústa mluví.
Dobrý člověk z dobrého pokladu srdce vynáší dobré, a zlý člověk ze zlého pokladu
srdce vynáší zlé.“ (Evangelium sv.Matouše, kap.12/34,35)
 
Doslov:
Citace z Nového zákona nejsou nadbytečné. V Bibli je totiž mnoho důležitých informací i návodů chování, které lze v běžném životě velice často použít. Znalost Bible je proto i pro ateistu základním vědomostním požadavkem, protože umožňuje kvalifikovanou diskuzi s nejrůznějšími věřícími, kteří mnohdy Bibli ani nepřečetli a přesto se odvažují hlásat nesmysly a bludy. Nikdy od nich neuslyšíte poctivé slovo, protože jakmile dojde na přesnou argumentaci, dostávají se do úzkých a vždycky začnou „kličkovat jako králíci“. Stejně tomu bylo i v minulém totalitním režimu, kdy znalost učení „vědeckého komunismu“ byla nejlepší obranou proti zvůli, šikaně a persekuci.
Mládí a zdraví je bohatstvím, kterého si člověk začne vážit až tehdy, když je starý a nemocný. Proti onemocnění a stáří nic nezmůžeme, protože „všechny věci složené změně, rozkladu a zániku podléhají – tak co se s tím dá dělat?“ (Velká rozprava o Buddhově úplné nirváně). Rozum a vědění však nejsou na těle závislé a dokud člověk žije, jsou jeho největším bohatstvím. Teprve smrt vydá soud nad tím, jak jsme žili.
V Plzni dne 7.1.2019